ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1759.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1759/2022-257
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Tomáše Pirka, v právní věci žalobce R. V. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 292/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2019, č. j. 62 Co 30/2019-147, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2019, č. j. 62 Co 30/2019-147, se ve výroku I, o věci samé, v rozsahu, jímž byl ohledně částky 14 250 Kč s příslušenstvím potvrzen zamítavý výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 2. 2018, č. j. 8 C 292/2017-51, mění takto:
Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 14 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14. 10. 2017 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů částku 43 620 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Ing. Jana Boučka, advokáta.
Odůvodnění:
1. V projednávané věci se podanou žalobou žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 285/2013 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2018, č. j. 8 C 292/2017-51, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a žalobci uložil, aby žalované nahradil náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož v posuzovaném řízení byla řešena důvodnost žaloby na zaplacení peněžitého plnění v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního stíhání žalobce (v jehož rámci byl stíhán a nakonec i ve vztahu k větší části skutků odsouzen za trestný čin podvodu a zpronevěry a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let do věznice s dozorem; svým jednáním měl způsobit poškozeným škodu v celkové výši 54 247 859 Kč a 21 050 EUR). Kompenzační řízení ve vztahu k žalobci trvalo od doby podání žaloby dne 1. 8. 2013 do doby vydání rozhodnutí Ústavním soudem dne 24. 11. 2016 celkem 3 roky a 4 měsíce s tím, že řízení před soudem jedné instance netrvalo ani po dobu jednoho roku. Po rozhodnutí Ústavního soudu rozhodoval dále Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 1. 2017 a dále Městský soud v Praze, který rozhodl dne 9. 3. 2017. Soud prvního stupně uzavřel, že soudy postupovaly v posuzovaném řízení s maximální rychlostí jak v prvním nalézacím řízení, tak po rozhodnutí Ústavního soudu.
4. V rovině právního hodnocení soud prvního stupně uzavřel, že řízení odbývající se před více instancemi (včetně Ústavního soudu) bylo objektivně složitější; z hlediska kritéria chování poškozeného, a v postupu orgánů veřejné moci žádné okolnosti významné pro rozhodnutí nebyly shledány. Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného soud prvního stupně zohlednil, že žalobce netvrdil a ani neprokazoval, jaká újma by mu měla být způsobena. Uzavřel, že v případě žalobce se nejednalo o řízení, jež by zakládalo nárok na odškodnění v penězích, neboť z hlediska obecného principu spravedlnosti nelze mít za to, že žalobce uplatňuje svůj nárok v souladu s dobrými mravy, když v podstatě úplně prvotní skutečností, od které žalobce odvozuje svůj nárok na odškodnění, je jeho protiprávní jednání, kdy se dopustil závažného trestného činu s výší škody v takové výši, o níž lze pochybovat, že bude poškozeným plně nahrazena.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 35 625 Kč s příslušenstvím; ve zbytku ohledně částky 164 375 Kč s příslušenstvím pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně žalované uložil zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 31 036 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud doplnil dokazování sdělením podstatného obsahu spisu týkajícího se posuzovaného řízení (v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odstavec 11 napadeného rozsudku), když jinak měl skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za správná. Na základě dokazování provedeného před soudy obou stupňů odvolací soud, oproti zjištěním soudu prvního stupně, vycházel též z toho, že v posuzovaném řízení byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, č. j. 70 Co 355/2014-200, změněn rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) tak, že ohledně částky 71 917 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, ohledně částky 43 750 Kč s příslušenstvím byl rozsudek v tomto výroku potvrzen (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů v celkové částce 57 975 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Základní částka, kterou lze navýšit v případě délky samotného kompenzačního řízení k návrhu poškozeného zvyšována nebyla. K dovolání žalobce ze dne 12. 3. 2017 byl spis předložen 20. 7. 2017 Nejvyššímu soudu s tím, že na základě žádosti soudu prvního stupně v předmětné věci byl odškodňovací spis zapůjčen Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a urgován dovolacím soudem k vrácení dne 31. 10. 2017, opětovně pak dne 6. 3. 2018. K vrácení spisu dovolacímu soudu došlo dne 12. 3. 2018, kdy Nejvyšším soudem byl dne 14. 11. 2008 pod č. j. 30 Cdo 3514/2017-232 vyhlášen rozsudek, kterým bylo dovolání žalobce zamítnuto a rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ústavní soud svým usnesením ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 3085/18, ústavní stížnost žalobce odmítl.
7. Po právní stránce věc odvolací soud posoudil odlišně, když posuzované řízení považoval s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci a kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, za nepřiměřeně dlouhé, jestliže trvalo v době od 24. 5. 2013 (den uplatnění žádosti o odškodnění u žalované) do 5. 3. 2019 (rozhodnutí Ústavního soudu), dohromady tedy 5 let, 9 měsíců a 9 dnů. Na celkové délce posuzovaného řízení se podílely průtahy, které nastaly po v pořadí druhém rozhodnutí odvolacího soudu v řízení před třetím rozhodnutím dovolacího soudu. Posuzované kompenzační řízení bylo složité především po stránce právní, a to s ohledem na skutečnost, že obecnými soudy byla jednak řešena otázka délky trestního řízení ve vztahu k otázce, zda a jakou formou bylo poškozenému v rámci trestního řízení poskytnuto beneficium snížení trestu. V dalším si obecné soudy kladly otázku, zda s ohledem na odsouzení poškozeného v trestním řízení se jeho odškodnění formou peněžité náhrady nepříčí myšlence obecné spravedlnosti. Tato klíčová otázka byla vyřešena až prvním rozhodnutím Ústavního soudu, který učinil závěr, že tento náhled je v rozporu s právem na spravedlivý proces, když nelze vyloučit finanční odškodnění v případech, kde došlo k průtahům v trestním řízení. Na složitost věci pak odvolací soud usuzoval i s ohledem na počet instancí, v nichž byla věc řešena, když ve věci bylo meritorně rozhodováno 1x prvostupňovým soudem, 2x odvolacím soudem, 3x dovolacím soudem a 2x Ústavním soudem. Odvolací soud dále hodnotil význam kompenzačního řízení jako standardní, když se nejednalo o některé z řízení, u nichž se předpokládá zvýšený význam pro poškozeného. Žalobce se svým jednáním na délce posuzovaného řízení primárně nepodílel, a to i když podal v pořadí druhé nedůvodné dovolání a v pořadí druhou nedůvodnou ústavní stížnost. Skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv, totiž nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení; zároveň však nelze na druhou stranu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na opravné prostředky nebo námitky účastníků přičítat ani k tíži státu. Odvolací soud dále doplnil, že k závěru o nepřiměřené délce řízení by nebylo možno dospět za situace, kdyby dosavadní průběh kompenzačního řízení nebyl ovlivněn podáním předmětné žaloby, která si vyžádala zapůjčení spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 v dosud neskončeném kompenzačním řízení pod sp. zn. 12 C 285/2013. Průběh kompenzačního řízení, které se nacházelo ve stadiu dovolacího řízení, byl podáním předmětné žaloby nevyhnutelně narušen, čehož si žalobce, nikterak tížen limitem běhu lhůty k podání další odškodňovací žaloby, musel být vědom. Přinejmenším musel být o této notorietě vyvolávající nežádoucí brzdný efekt svým zástupcem pro obě řízení zpraven. Ve vztahu ke kritériu postupu soudů odvolací soud vzal v úvahu skutečnost, že v kompenzačním řízení došlo k průtahům, a to v období od rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017 do rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 14. 11. 2018, jakkoliv se na uvedeném podílela nemožnost rozhodnutí dovolacím soudem pro zapůjčení spisu v době od 31. 10. 2017 do 12. 3. 2018. Odpovědnost za prodloužení řízení v souvislosti s těmito prodlevami leží na straně státu. V dané věci se odvolacímu soudu jevilo potřebným poskytnout zadostiučinění v peněžité formě. Základní částka přiměřeného zadostiučinění by tak činila za řízení dlouhé 5 let a 9 měsíců 71 250 Kč. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu tuto základní částku odvolací soud snížil o 40 % v důsledku složitosti věci, zároveň základní částku zvýšil o 10% vzhledem k výše uvedenému postupu Nejvyššího soudu. Současně základní částku snížil o 20 % „s ohledem na sekundární dopad daného řízení na kompenzační řízení, které je odškodňováno“. Celkem tedy odvolací soud základní částku snížil o 50 % a žalobci (změnou rozsudku soudu prvního stupně) přiznal plnění ve výši 35 625 Kč s příslušenstvím, a to spolu s náklady řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části (výrok I rozsudku odvolacího soudu část věty za středníkem), a to jen v rozsahu částky 100 000 Kč. Své dovolání posléze podáním ze dne 30. 11. 2020 doplnil. Žalobce především (vždy však s podrobnější argumentací) namítal, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury v otázce kritéria složitosti věci. Měl přitom za to, že ve věci absentuje mezinárodní prvek, složitost pak není dána ani tam, kde soud v souladu se zásadou iura novit curia aplikuje toliko tuzemské právo. V posuzovaném řízení podle dovolatele postačilo seznámení se se spisem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 2 T 1/2009, a poté posoudit přiměřenost délky uvedeného řízení, popř. zda délka trestního řízení byla zohledněna v uloženém trestu. V době zahájení posuzovaného řízení byly odpovědi na dané otázky podle přesvědčení žalobce zodpovězeny již ustálenou judikaturou (resp. sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu). Připomenul dále, že postupem odvolacího soudu mělo být zasaženo jeho základní právo, potud bylo odkazováno na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/2015, resp. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016. Dovolatel rovněž nesouhlasil s tím, že složitost věci je umocňována manipulací se soudním spisem, jež se týká posuzovaného řízení, a že by mělo jít o okolnost jdoucí k tíži poškozeného. Nesouhlasí proto ani s navazující úvahou odvolacího soudu, že „sekundární dopad daného řízení na kompenzační řízení, které je odškodňováno“ mělo být důvodem ke snížení základní částky o 40 %.
9. V doplnění dovolání ze dne 30. 11. 2020 žalobce nově namítal, že pro kompenzační řízení se nepoužijí shodná zákonná kritéria, jako pro řízení odškodňované a že při „projednávání kompenzačního řízení se vyžaduje od státu zvláštní péče“. V doplnění dovolání bylo také akcentováno, že „napadené rozhodnutí zasahuje do základních práv žalobce, proto není v tomto směru omezen lhůtou pro podání dovolání“ a posléze vznesl další ústavněprávní argumentaci“.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání (na rozdíl od jeho doplnění) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
13. Pokud jde o doplnění dovolání, které bylo sepsáno až 30. 11. 2020, tedy zcela zjevně po uplynutí lhůty k podání dovolání (napadený rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. 8. 2019), pak Nejvyšší soud nemůže dovolateli přisvědčit v úvaze, že námitka o tvrzeném porušení základních práv není podrobena zákonné a neprodloužitelné lhůtě k podání dovolání.
14. Podle ustanovení §240 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení (odstavec 1). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (odstavec 2). Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání, nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (odstavec 3). Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241 o. s. ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto (§241b odst. 3 o. s. ř.).
15. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. 6. 20003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněném pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, že tzv. blanketní dovolání může být doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen do uplynutí dovolací lhůty. Dovolání, které nebylo o uvedené náležitosti doplněno v propadné (prekluzivní) lhůtě určené v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítne, přičemž nemůže přihlížet ani k pozdějšímu doplnění dovolání. Uvedené závěry přiměřeně dopadají na situaci (v níž se ocitá i nyní projednávaná věc), kdy bylo ve stanovené lhůtě podáno řádné dovolání, avšak k jeho doplnění o další argumentaci (o další otázku, další dovolací důvod, případně o důvod přípustnosti dovolání) došlo, v rozporu s ustanovením §241b odst. 3 věty prvé ve spojení s §242 odst. 4 o. s. ř., až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty vyhrazené k jeho (včasnému) podání. Nejvyšší soud připomíná, že podle §242 odst. 4 o. s. ř. platí, že účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají. V nyní řešené situaci přitom podle obsahu doplnění dovolání nešlo o situaci, kdy by dovolatel jen přípustně rozvíjel svou dříve uplatněnou právní argumentaci. Nejvyšší soud proto k opožděně předkládaným námitkám nemohl přihlédnout.
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolatelem předkládaná otázka, zda má na závěr o složitosti posuzovaného řízení vliv skutečnost, že ve věci byla obviněna toliko jedna osoba, že se nejednalo o věc s mezinárodním prvkem, jakož že osoby zúčastněné na řízení nebyly nedosažitelné, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v rámci posouzení kritéria složitosti řízení zohlednil zejména konkrétní procesní složitost, zapojení více instancí, řešení otázek v rozhodné době judikatorně neřešených [srov. část IV písm. a) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010, nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a dále rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 12. 2004, ve věci Škodáková proti České republice , stížnost č. 71551/01, odst. 39]. U kritéria složitosti věci pak bylo též Nejvyšším soudem opakovaně judikováno, že počet stupňů soudní soustavy je jednou z příčin prodloužení řízení a zakládá tedy objektivní složitost věci, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (srov. Stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010). Odkazoval-li potom žalobce na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1822/14, a ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 36/04, pak v nich přijatým závěrům se odvolací soud rovněž nikterak nezpronevěřil, když na základě podrobnější argumentace naopak přisvědčil žalobci v názoru, že posuzované řízení neproběhlo v přiměřené době, a právě a jen proto následně žalobci poskytl odpovídající relutární satisfakci.
19. Přípustnost dovolání nezakládá podle §237 o. s. ř. ani žalobcem s odkazem na zásadu iura novit curia zpochybněná otázka posuzování složitosti řízení, když skutečnost, že ve věci nebylo třeba aplikovat cizí právo, nevede bez dalšího k závěru, že řízení nebylo jen pro to právně složité. V rámci kritéria složitosti věci [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] lze jistě uvažovat i o složitosti právní, která je dána rozpornými názory soudů na vyřešení konkrétní právní otázky (srov. část IV Stanoviska). Nadto odvolací soud v napadeném rozhodnutí spojil závěr o složitosti řízení i s počtem instancí, jež se na rozhodování v rámci posuzovaného řízení opakovaně podílely (viz již výše uplatněná argumentace).
20. Nejvyšší soud nemůže dovolateli přisvědčit ani v úvaze, že v posuzovaném řízení byly posuzovány toliko otázky již ve všech směrech ustálenou judikaturou vyřešené. Naopak Ústavní soud ve svém nálezu (přijatém právě v posuzované věci) ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1686/16, zrušil k podané ústavní stížnosti žalobce (tehdy stěžovatele) předchozí usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání a vyslovil se podrobně k problematice apriorního odmítání práva některých pachatelů trestných činů odsouzených v nepřiměřeně dlouhém trestním řízení na finanční satisfakci. Ústavní soud zdůraznil, že na jednu stranu je pravomocné odsouzení za trestný čin významnou skutečností při hodnocení újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, avšak na druhou stranu nelze v některých případech peněžní odškodnění v přiměřené výši zcela vyloučit – kupříkladu v případech excesivních průtahů na straně soudů, extrémního nepoměru mezi délkou řízení a uloženým trestem či mimořádně rozsáhlých průtahů mezi rozhodnutími soudu prvního stupně a soudu odvolacího, čímž by byl účinek trestu výrazně oslaben a fakticky by se přenášel do roviny dříve na obviněného uvalené vazby (bod 25 citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1686/16). Návazně potom Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, dospěl k závěru, podle něhož „při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený (pachatel) byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu“. Pokud tak odvolací soud nyní opodstatněně kladl důraz na vývoj judikatorních názorů na rozsah a formu (způsob) odškodnění pachatelů úmyslných trestných činů (jímž je samotný žalobce), od ustálené judikatury, jak je popsána výše, se nikterak neodchýlil.
21. Zpochybňuje-li žalobce v té souvislosti snížení základní částky z důvodu složitosti věci o 40 %, lze jen pro úplnost doplnit, že Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
22. Dovolání je naopak přípustné pro posouzení otázky, zda lze dočasnou nedostupnost spisu z posuzovaného řízení přičítat k tíži poškozeného, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
26. Dovolací soud již dříve ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, podle něhož stát má povinnost garantovat právo na přiměřenou délku řízení jako celek. Všechny dotčené státní orgány tedy musejí postupovat tak, aby nebyl mařen účel určitého řízení a nebylo ohroženo právo jeho účastníků na projednání věci v přiměřené době. Je přitom lhostejno, zda jde o státní orgán, před kterým dané řízení probíhá, nebo o státní orgán, jehož součinnost je pro rozhodnutí jiné věci podstatná. V případě žádosti o součinnost musí dožádaný orgán vyvinout maximální úsilí k tomu, aby součinnost poskytl. Zpravidla nebude možné součinnost odmítnout s poukazem na těžkosti, které jsou s ní spojené. Má-li součinnost spočívat v zapůjčení spisu, musí dožádaný orgán v součinnosti s orgánem, jenž se na něj s žádostí o zapůjčení spisu obrátil, vyvinout maximální úsilí k vyhovění žádosti, a to například zapůjčením spisu na relativně krátkou dobu. Zjistí-li dožádaný orgán, že spis zapůjčit za žádných okolností nelze, musí vyvinout úsilí k zajištění účelu žádosti a v součinnosti s orgánem, který se na něj obrátil, poskytnout alespoň kopii spisu, nebo jeho částí podstatných pro dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 267/2021). V nyní projednávané věci odvolací soud postupoval v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, snížil-li z důvodu dočasné nedostupnosti spisu základní částku odškodnění o 20 %. Odvolací soud na straně jedné zcela správně uvedl (v odstavci 23 svého rozsudku), že odpovědnost za prodloužení řízení v souvislosti s nemožností urychleně zajistit dostupnost spisu z posuzovaného řízení v rámci řízení kompenzačního „leží na straně státu“, aby onu správnou úvahu návazně nepřípadně vytěsnil snížením základní částky o 20 % jen „s ohledem na sekundární dopad daného (tj. posuzovaného) řízení na kompenzační řízení, které je odškodňováno“.
27. Jakkoliv byl výše citovaný závěr Nejvyššího soudu týkající se otázky dočasné nedostupnosti spisu z posuzovaného řízení, kterou nelze přičítat k tíži poškozeného, přijat až poté, co v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud, musí být aplikován také v projednávané věci. Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn . In: Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191–197), což ovšem evidentně není případ právě projednávané věci.
28. Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu je (pouze a jen) ve vztahu k výše uvedené otázce nesprávné. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zohlednil komplikace spojené s dočasnou nedostupností spisu v neprospěch poškozeného a snížil základní částku o 20 %, postupoval Nejvyšší soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu změnil, neboť dosavadní výsledky řízení umožňují Nejvyššímu soudu o věci meritorně rozhodnout. Vázán důvody podaného dovolání podle §242 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud přiznal žalobci částku odpovídající odškodnění bez 20% snížení z důvodu nedostupnosti spisu. Ve zbývajícím rozsahu dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Přitom u jinak přípustného dovolání nezjistil, že by řízení předcházející vyhlášení napadeného rozsudku bylo zatíženo zmatečnostmi, či jinými vadami řízení, které by jinak mohly mít vliv na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu (§242 odst. 3 in fine o. s. ř.).
29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. 2 a §142 odst. 3 o. s. ř. a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 43 620 Kč za řízení před soudy všech stupňů. Předchozím rozhodnutím odvolacího soudu bylo žalobci na náhradě nákladů řízení přiznáno 31 036 Kč (za řízení před soudem prvního stupně a odvolací řízení, kdy lze pro stručnost odkázat na výstižné odůvodnění a výpočty odvolacího soudu), k nimž v dovolacím řízení přibyl jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč (podání dovolání), jedna paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč a soudní poplatek ve výši 7 000 Kč za podání dovolání, spolu s 21% DPH. Celkové náklady řízení před soudy všech stupňů tedy činí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 43 620 Kč. Náklady řízení jsou splatné v mírně prodloužené pariční lhůtě (§160 o. s. ř.) a na zákonné místo platební (§149 odst. 1 o. s. ř.). Doplnění dovolání, k němuž nebylo v dovolacím řízení přihlíženo, nebylo honorováno, neboť nešlo o úkon směřující k účelnému uplatňování práva.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu