ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1887.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1887/2022-129
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Tomáše Pirka, v právní věci žalobkyně AG CHIM Trading Co. , se sídlem v Bukurešti, Sos. Dudesti Pantelimon nr. 42C, Sector 3, Rumunská republika, zastoupené JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 182/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, č. j. 25 Co 370/2021-108, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, č. j. 25 Co 370/2021-108, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 8. 2021, č. j. 41 C 182/2020-75, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2021, č. j. 41 C 182/2020-75, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení 3 170 800,18 Kč s příslušenstvím a dále částky 2 673 250,12 Kč (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, jež měla spočívat v nesprávném úředním postupu (resp. v nezákonném rozhodnutí) Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „FÚ JMk“) v řízení vedeném pod sp. zn. 4586216/17/3004-842-7120, jenž vydal dne 10. 11. 2017 exekuční příkaz (dále jen „první exekuční příkaz“) směřující k přikázání pohledávky z účtu, kterým nařídil proti dlužníkovi obchodní společnosti LODIMEX s. r. o. (dále jen „LODIMEX“) daňovou exekuci k vymožení daňového nedoplatku, a přikázal poskytovateli platebních služeb, České spořitelně, a.s. jako poddlužníkovi, aby od okamžiku, kdy mu bude doručen exekuční příkaz po dobu trvání daňové exekuce, nevyplácel peněžní prostředky z účtu dlužníka. Tentýž finanční úřad pak vydal dne 17. 1. 2018 exekuční příkaz pod č. j. 148749/18/3001-80542-711763 (dále jen „druhý exekuční příkaz“) na přikázání pohledávky z účtu, kterým nařídil proti dlužníkovi LODIMEX daňovou exekuci k vymožení nedoplatku v celkové výši 16 286 593 Kč a příslušenství této pohledávky. Dne 14. 2. 2018 poskytovatel platebních služeb Česká spořitelna a.s. na základě tohoto exekučního příkazu poukázal FÚ JMk platbu ve výši 2 918 485,88 Kč.
4. Žalobkyně obdržela dne 24. 8. 2017 z emailové adresy společnosti Kaustik Europe BV, sídlem Rotterdam, Holandsko, fakturu č. 4293 ze dne 24. 8. 2017, kterou jí tato společnost účtovala zálohu na zboží ve výši 191 400 USD, kterou žádala zaplatit na peněžní účet IBAN CZ6027000000002111595595. Následně téhož dne byla na emailovou adresu žalobkyně doručena z emailové adresy téže společnosti faktura stejného čísla (4293), kterou jí tato společnost měla účtovat zálohu na zboží v téže částce (191 400 USD), oproti předchozí faktuře však žádala tuto částku zaplatit na peněžní účet čísla IBAN CZ1608000000005019141359. Žalobkyně převedla na účet označený v (druhé) faktuře částku ve výši 191 400 USD, příjemce plnění byla společnost LODIMEX. V průběhu navazujícího trestního řízení Policie České republiky, Krajské ředitelství Jihomoravského kraje, Územní odbor Břeclav, oddělení hospodářské kriminality (dále jen „policejní orgán“) usnesením ze dne 4. 10. 2017, č. j. KRPB-227290/TČ-2017-060481, podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o soudním řízení trestním (trestní řád), zajistila peněžní prostředky v částce 4 120 842 Kč na bankovním účtu č. 5019141359/0800, vedeném u bankovního ústavu Česká spořitelna, a.s., jehož majitelem je společnost LODIMEX. Usnesením policejního orgánu vydaným téhož dne bylo rozhodnuto o tom, že peněžní prostředky zajištěné na bankovním účtu č. 5019141359/0800 majitele společnosti LODIMEX s. r. o. ve výši 3 170 800,18 Kč se podle ust. §81a a za užití §80 odst. 1 trestního řádu vydávají žalobkyni. Žalobkyni však ony prostředky vráceny nebyly a byly na základě později zahájené daňové exekuce (zčásti) postiženy ve prospěch FÚ JMk, přestože vymáhající orgán měl mít podle tvrzení žalobkyně povědomost o tom, že postižené prostředky náležejí nikoliv povinné, nýbrž právě žalobkyni. Vedle zaplacení částky, která měla být žalobkyni podle usnesení policejního orgánu vydána (3 178 800,18 Kč), žalobkyně rovněž požadovala též úrok z neoprávněného jednání správce daně (2 301 115,12 Kč).
5. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, majíc za to, že žádný z vydaných a pravomocných exekučních příkazů nebyl v předepsaném řízení pro nezákonnost zrušen, současně zdůrazňovala, že se v průběhu daňové exekuce nedopustila žádného nesprávného úředního postupu.
6. Soudy obou stupňů vyšly z následujícího skutkového stavu:
1) žalobkyně poukázala dne 30. 8. 20167 částku 191 400 USD na účet LODIMAX;
2) téhož dne byla z účtu LODIMAX poukázána částka 36 000 Euro na účet vedený pro třetí osobu peněžním ústavem v Maďarské republice;
3) dne 3. 10. 2017 Finanční a analytický úřad Ministerstva financí učinil trestní oznámení u policejního orgánu;
4) dne 4. 10. 2017 policejní orgán usnesením zajistil finanční prostředky na peněžním účtu vedeném Českou spořitelnou pro LODIMAX (do částky 4 120 842 Kč);
5) téhož dne 4. 10. 2017 vydal policejní orgán usnesení o vydání peněžních prostředků v částce 3 178 800,18 Kč žalobkyni;
6) dne 10. 11. 2017 byl FÚ JMk vydán první exekuční příkaz směřující vůči LODIMAX k vymožení částky 252 287 Kč s příslušenstvím;
7) dne 17. 1. 2018 byl vydán byl vydán druhý exekuční příkaz směřující vůči LODIMAX k vymožení částky 16 286 593 Kč s příslušenstvím;
8) dne 24. 1. 2018 peněžní ústav Česká spořitelna a.s. z účtu LODIMAX poukázal na základě oznámení správce daně podle prvního exekučního příkazu ve prospěch FÚ JMk částku 252 287 Kč;
9) dne 14. 2. 2018 peněžní ústav Česká spořitelna a.s. z účtu LODIMAX poukazuje na základě oznámení správce daně podle druhého exekučního příkazu ve prospěch FÚ JMk částku 2 918 485,88 Kč;
10) dne 12. 5. 2020 byl žalobkyní u žalované neúspěšně předběžně uplatněn nárok na náhradu škody (bez příslušenství).
7. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně ze znění zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (též jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“), když zejména zdůraznil, že podle §7 odst. 1 a §8 odst. 1 uvedeného zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Uvedené právo lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Nato soud prvního stupně s podrobnějším odkazem na judikaturu i odbornou literaturu zdůraznil, že základní podmínkou (objektivní) odpovědnosti státu za škodu ve smyslu ustanovení §8 OdpŠk je existence nezákonného rozhodnutí nebo ve smyslu §13 odst. 1 věty první OdpŠk existence nesprávného úředního postupu. V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí přitom soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti je splněna pouze tehdy, pokud bylo toto rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno či změněno příslušným orgánem. Jde-li o nesprávný úřední postup, pak o tomto nároku nelze uvažovat tedy, jestliže se úřední postup, jehož nesprávnost je namítána, projevil ve výsledné rozhodovací činnosti, tedy ve vydaném rozhodnutí. Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena v přímé příčinné souvislosti s rozhodnutími finančního úřadu – shora uvedenými exekučními příkazy – kterými bylo rozhodnuto v rámci daňové exekuce o přikázání pohledávky z účtu dlužníka LODIMEX., v důsledku čehož žalobkyni nebyly vyplaceny prostředky na účtu tohoto subjektu se nacházející náležející dle žalobních tvrzení žalobkyni. Tyto exekuční příkazy však nebyly zrušeny či změněny pro nezákonnost ve smyslu §5 písm. a) a §8 odst. 1 OdpŠk, není proto podle soudu prvního stupně splněna obligatorní podmínka odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 OdpŠk, když zde není (pravomocného) rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Doplnil dále, že postup, který vydání těchto exekučních příkazů předcházel, nelze podřadit pod (nesprávný) úřední postup ve smyslu ust. §13 odst. 1 věty první OdpŠk, neboť tento postup se projevil právě ve vydání oněch exekučních příkazů. Správnost tohoto postupu ani vydaných exekučních příkazů, resp. zákonnost těchto příkazů, není soud v kompenzačním řízení oprávněn přezkoumávat. Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, nepovažoval soud prvního stupně za případný, neboť v projednávané věci se nejednalo o žalobu z tzv. lepšího práva, nýbrž o žalobu z titulu tvrzeného nároku na náhradu škody vzniklé v souvislosti s výkonem veřejné moci žalovanou, resp. jejími orgány.
8. Odvolací soud dokazování nedoplňoval, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež považoval za správná a úplná a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Doplnil, že žalobní tvrzení neskýtala podklad pro posouzení uplatněného nároku též z titulu tzv. žaloby z lepšího práva.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I o věci samé. Namítala, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního a hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se měl 1) odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, dle jehož závěrů právní kvalifikace nároku žalobce, tak jak je uvedena v žalobě, není pro soud závazná, neboť soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však již tím, jak jej účastník právně posuzuje. Nárok žalobkyně, který byl právně kvalifikován jako nárok na náhradu škody podle ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk, měl soud na základě uplatněných žalobních tvrzení posoudit podle ustanovení §2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), z hlediska tzv. lepšího práva k majetku, který byl převeden ze žalobkyně na žalovanou. Dále se měl odvolací soud 2) odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, podle něhož s řízením o výkonu rozhodnutí souvisí tzv. žaloba z lepšího práva, která slouží k právní ochraně třetích osob, které mají k výtěžku (výnosu) získaného výkonem rozhodnutí z hlediska hmotného práva „lepší“ právo než ten, komu byl tento výtěžek vyplacen. Takové lepší právo z hmotněprávního hlediska zakládá nárok z bezdůvodného obohacení tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Není přitom významné, jak bylo postupováno v řízení o výkonu rozhodnutí. I kdyby žalovaná obdržela výtěžek (výnos) získaný výkonem rozhodnutí nařízeným a provedeným v souladu se zákonem, nejde o právní důvod k tomu, aby si takto získané plnění mohla na úkor žalobkyně ponechat.
10. Druhý okruh námitek byl, co do vymezení důvodu přípustnosti dovolání, spojen s odpovědí na otázky ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu podle mínění žalobkyně neřešené. Za ně žalobkyně považovala to, 3) zdali „lze úřední postup podle ust. §13 odst. 1 OdpŠk považovat za správný, pokud žalovaný na základě formálně správně nařízené a provedené daňové exekuce získá peněžní prostředky, které podle hmotného práva náleží osobě, odlišné od povinného (daňového dlužníka), a navíc tyto peněžní prostředky před nařízením a provedením daňové exekuce a jejich převedením na účet žalovaného byly od osoby, která byla v době nařízení a provedení daňové exekuce a jejich převedení na účet žalovaného z hlediska hmotného práva jejich vlastníkem, vylákány podvodem ze strany dalších osob“. Ze stejného důvodu je dovolacímu soudu předkládána i otázka 4), zda úřední postup specifikovaný v žalobě byl správný, jestliže exekučně postižené finanční prostředky, které žalovaný „správným úředním postupem získá“, nejsou na straně žalované bezdůvodným obohacením na úkor žalobkyně, které je povinna žalobkyni z důvodu tzv. lepšího práva k těmto peněžním prostředkům vydat podle ustanovení §2991 odst. 1 o. z. Žalobkyně proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovoláním předestřené a navzájem provázané otázky pod bodem 1), 2) a 4), tedy zda podaná žaloba (skutkové vymezení uplatněného nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, resp. nezákonným rozhodnutím) umožňovala subsumovat tato tvrzení jako žalobu z lepšího práva a měla být posouzena též podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od závěrů, jež byly přijaty v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolací soud kupř. v rozsudku ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že o změnu (rozšíření) žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Judikatura dovolacího soudu je ustálena rovněž v závěru, podle něhož předmět řízení vymezuje žalobce (coby tzv. dominus litis ) objektivně tím, že v žalobě vylíčí právně významné rozhodující skutečnosti a uvede žalobní návrh (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Nejvyšší soud konečně v usnesení ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, na dané téma vysvětlil, že principu právní jistoty by odporovalo, měl-li by být předmět civilního sporného řízení vymezován na základě skutečností, které v žalobě uvedeny nebyly, a že takové pojetí skutkového základu sporu by odporovalo principu autonomie vůle. Ústavní stížnost podaná proti posledně uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1329/20.
17. Ve vztahu mezi nároky na plnění odvozenými od znění zákona č. 82/1998 Sb., tedy na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené buď nezákonným rozhodnutím anebo nesprávným úředním postupem na straně jedné a nároku z titulu tzv. žaloby z lepšího práva na straně druhé, lze přiměřeně vycházet z judikatury řešící obdobnou problematiku konkurence žaloby na náhradu škody a žaloby na splnění smluvní povinnosti. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění; vychází z jiného skutkového děje – tvrzení o porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006). Uvedené závěry se přiměřeně prosadí i v poměrech nyní projednávané věci, a to ve vztahu mezi náhradou škody, již měl při výkonu veřejné moci způsobit orgán státu, a nárokem na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího žalobě z lepšího práva. Žalobkyně v žalobě poměrně podrobně popsala chronologii jednotlivých událostí, své nároky ovšem jednoznačně konstruovala na tom skutkovém základě, podle něhož FÚ JMk při nařízení a provádění daňové exekuce měl vědět o tom, že na exekucí postiženém účtu společnosti LODIMEX vedeném pro ni Českou spořitelnou, a. s. jsou prostředky zajištěné policejním orgánem, ve vztahu k nimž bylo současně rozhodnuto o tom, že mají být vydány žalobkyni (čl. IV žaloby). Přitom i v následující části žaloby (srov. bod V.) je nárok ukotven jednoznačně k tomu, že „nařízení a provedení daňové exekuce (…) je nutno posoudit jako nesprávný přední postup ze strany FÚ JMk“; znovu pak je tamtéž dále připomínáno, že FÚ JMk vědomě nařídil a provedl daňovou exekuci na peněžní prostředky, resp. pohledávku dlužníka, o kterých věděl, že se do dispozice dlužníka dostaly podvodem“. Žalobkyni tak měla vzniknout „v důsledku nesprávného úředního postupu“ FÚ JMk majetková újma ve výši 3 170 800,18 Kč a 2 301 115,12 Kč“. V článku VI. pak žalobkyně žádné skutkové okolnosti týkající se žalobou uplatněného nároku nevylíčila, když toliko poukázala na svůj předžalobní postup vůči správci daně. Bez povšimnutí nemůže zůstat, že v žalobě vymezený nárok žalobkyně (bez části příslušenství) předběžně uplatnila u Ministerstva financí, a to způsobem předepsaným zákonem č. 82/1998 Sb.
18. V projednávané věci je tak zřejmé, že žalobkyně v původní žalobě uváděla skutková tvrzení, ze kterých vyplývalo, že požadovaná náhrada škody měla (výlučně) původ v nezákonném rozhodnutí či v nesprávném úředním postupu správce daně. Jednoznačná konstrukce žalobních tvrzení naopak vylučovala uplatněný nárok ve skutkové rovině posuzovat jako žalobu z lepšího práva (bezdůvodného obohacení). Pro onu žalobu je totiž typické uplatnění požadavku na vydání jejího výtěžku, protože nikoliv oprávněný (další oprávněný či přihlášený věřitel), jež se účastnil exekučního řízení, nýbrž jiná osoba má podle hmotného práva „lepší“ (přednější) nárok na uspokojení. Jsou-li v nyní projednávané žalobě akcentovány výlučně okolnosti týkající se tvrzené nezákonnosti vydaných exekučních příkazů či navazujících postupů správce daně a právě a jen v jejich důsledku je požadována škoda, nebyl odvolací soud (ani soud prvního stupně) oprávněn mimo žalobou vymezený skutkový rámec věc posuzovat i z pohledu žaloby z lepšího práva. Na tom nic nemění ani požadavek žalobkyně uplatněný v jejím podání ze dne 8. 3. 2021 (viz č. l. 44 spisu), neboť ani v něm nedošlo k žádné změně pro soud určujících žalobních tvrzení. Žalobkyni, zastoupené advokátem, navíc nic nebránilo takovou žalobu z lepšího práva podat.
19. Nejvyšší soud si je vědom své judikatury, která vyslovuje, že je-li podle názoru soudu smlouva neplatná, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. v dovolání žalobkyní akcentovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Zde je ovšem třeba zdůraznit, že mezi okruhem potřebných skutkových tvrzení u žaloby z lepšího práva a žaloby na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je diametrální rozdíl. Zatímco v prvém případě je třeba tvrdit existenci výtěžku z exekuce představující bezdůvodné obohacení a lepší právo žalobce, v případě druhém pak existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi. Nejvyšší soud připomíná, že obě žaloby mají i další procesní odlišnosti. Žaloba podle zákona č. 82/1998 Sb. směřuje proti státu jednajícímu organizační složkou vymezenou v §6 odst. 1, 2 a 7 uvedeného zákona, tedy zpravidla příslušným odvětvovým ústředním orgánem. Jeho sídlem, popř. místem vzniku škody, je založena místní příslušnost projednávajícího soudu [srov. §85 odst. 5 a §87 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu u žaloby z lepšího práva (směřující k vydání bezdůvodného obohacení), u níž není předepsáno obligatorní předběžné projednání nároku, jedná za stát ta organizační složka určená zvláštním právním předpisem [§21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích], kterou zpravidla nebude ústřední orgán státní správy; ve věcech daňových je pak žalovaným v takovém případě nikoliv Česká republika, nýbrž přímo příslušný správce daně, jemuž zákon v tomu odpovídajícím rozsahu přiznává samostatnou procesní způsobilost (§10 odst. 3 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve spojení s §19 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce je tak povinen podat žalobu z lepšího práva u soudu dle sídla organizační složky státu (v daném případě by šlo o FÚ JMk), a naopak nemá k dispozici příslušnost na výběr danou s odkazem na místo vzniku škody. Interpretovat v projednávané věci podanou žalobu tak, že šlo rovněž o uplatnění nároku z lepšího práva, by ve sledovaných souvislostech znamenalo rozšířit ji nad rámec tam obsažené argumentace, a udržovat tak stát v nejistotě, které další žaloby vůči němu mohou být soudy takto nadinterpretovány (srov. k tomu přiměřeně i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 3260/20).
20. V případě posouzení nároků uplatněných na základě uzavřené smlouvy (jíž soud shledá neplatnou) coby bezdůvodného obohacení soud do řízení z vlastní vůle nevnáší ani nedoplňuje žádné nové skutečnosti, nýbrž v řízení ze strany soudu dochází toliko k odchylné právní kvalifikaci žalobcem dříve již přednesených skutečností, a to zcela v souladu se zásadou iura novit curia (v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na své výše citované usnesení ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, v němž se otázkou totožnosti nároku podrobně zabýval). V tom se žalobkyní připomínaná judikatura odlišuje od nyní projednávané věci, v níž je dle výše uvedeného možnost posouzení uplatněného nároku jako z lepšího práva pro zcela odlišnou konstrukci konkurujících si nároků na náhradu škody a ze žaloby z lepšího práva pojmově vyloučeno. Nebyl-li proto v žalobě procesně korektně uplatněn nárok z lepšího práva, není na místě argumentovat poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011.
21. Dovolání je naopak přípustné pro posouzení otázky 3), zdali úřední postup FÚ JMk lze podle ust. §13 odst. 1 OdpŠk považovat za správný, jestliže byly v průběhu vykonávacího řízení získány prostředky, jež měly náležet žalobkyni, neboť právní posouzení učiněné odvolacím soudem (soudem prvního stupně) není, byť jen zčásti, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
24. Odvolací soud, v plné shodě se soudem prvního stupně, zcela správně uzavřel, že v dané věci není (evidentně ve vztahu k oběma vydaným exekučním příkazům) splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí. Ve vztahu k otázce 3) nelze argumentaci žalované v tomu odpovídajícím rozsahu přisvědčit, neboť Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž dlouhodobě potvrzován ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13). Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobkyni přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno. Podmínka zakotvená v §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům.
25. Nejvyšší soud ve své judikatuře rovněž dovodil, že pro vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§13 OdpŠk) a nezákonným rozhodnutím (§7 a §8 OdpŠk) platí, že nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, je zpravidla postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností například nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Pokud ovšem orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1511/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 29/21, a který byl publikován pod číslem 16/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Totožný názor pak sdílí i odborná literatura (srov. VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 147, nebo IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 119 a násl). Z této premisy odvolací soud (soud prvního stupně) rovněž opodstatněně vycházel a judikatuře Nejvyššího soudu se tím logicky nezprotivil, leč žalobkyně v žalobě a ani později neoznačila žádný nesprávný úřední postup, který by vydání obou exekučních řízení předcházel a v nich se případně projevil.
26. Nebylo však na straně druhé dostatečně zohledněno, že žalobkyně nesprávný úřední postup ve své žalobě odvíjela nejen (a jak bylo vyloženo výše nesprávně) od vydání obou exekučních příkazů, ale též od „následného provedení daňové exekuce“ (č. l. 4 spisu). O „provádění exekuce“ se opakovaně zmiňuje rovněž v čl. IV a i na dalších místech své žaloby a dovozuje, že daňová exekuce byla prováděna (podle ní nesprávně) přesto, že vymáhající finanční úřad měl mít povědomost o usnesení policejního orgánu o vydání věci (peněžních prostředků) a ve vztahu k uvedené skutečnosti se v žalobě dokonce zabývala i úvahami o možném spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Postup při vlastním provádění daňové exekuce (která časově navazovala na vydání obou exekučních příkazů) se však z logiky věci do těchto příkazů promítnout nemohl a bylo proto třeba mj. zkoumat, zda v průběhu vlastního provádění daňové exekuce došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jak tvrdí žalobkyně, či nikoliv, jak namítá žalovaná. Protože se soudy obou stupňů v tomto rozsahu argumentací žalobkyně a ani k ní podanou oponenturou žalované dosud nijak nezabývaly (a odůvodnění nyní rušených rozhodnutí s ohledem na výše popsanou chronologii na tuto část exekučního řízení pojmově dopadat nemůže), je jejich právní posouzení neúplné, a tedy i nesprávné.
27. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
28. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby se vypořádal jak s tvrzeními a důkazními návrhy žalobkyně, že vlastní provádění exekuce představovalo nesprávný úřední postup, tak i s obranou žalované, která k dané otázce rovněž s podrobnější argumentací zastává opačné stanovisko, a navíc ještě namítá, že stát by měl mít postavení tzv. posledního dlužníka. Za situace, kdy k dané materii nebyla nižšími soudy učiněna prakticky žádná skutková zjištění, která by byla následně právně hodnocena, nemohl se v této fázi řízení Nejvyšší soud k dané otázce podrobněji vyjádřit.
29. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu