ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1961.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1961/2022-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně H., identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 282 017 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 191/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, č. j. 44 Co 759/2017-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala odškodnění majetkové újmy ve výši 282 017 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout uhrazením silničních daní za její vozidla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení o změnu zápisu v obchodním rejstříku u Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, a to v souvislosti s úmrtím jejího jediného komplementáře J. K. Žalobkyně po 1. 10. 2000 přestala provozovat autodopravu, přičemž jedinou osobou, která mohla provést odhlášení vozidel či deponovat registrační značky, byl její statutární zástupce, jenž zemřel. O výmazu osoby komplementáře a o ustanovení likvidátora žalobkyně přitom bylo pravomocně rozhodnuto až během roku 2007.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, č. j. 48 C 191/2011-82, zamítl žalobu o zaplacení částky 282 017 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 4 200 Kč (výrok II).
Již dříve ve věci rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, č. j. 44 Co 759/2017-99, jenž byl k dovolání žalované zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, č. j. 30 Cdo 2787/2019-122, a kterým byla věc odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud měl dovolání přípustné stran otázky stanovení doby, ve které mělo být vydáno rozhodnutí v řízení o změnu zápisu v obchodním rejstříku u Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, a otázky promlčení úroků z prodlení. Nejvyšší soud konstatoval, že pokud odvolací soud v daném případě uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodnutí o ustanovení likvidátora bylo vydáno až po sedmi letech, přičemž lhůtu sedmi let hodnotil jako nepřiměřenou, aniž by však stanovil, v jaké době mohlo reálně k vydání rozhodnutí dojít, a současně zohlednil jen taková období nečinnosti soudu, jež by neodpovídala běžnému průběhu soudního řízení v dané věci, měl Nejvyšší soud jeho právní posouzení za nesprávné co do jeho úplnosti.
Dále měl za nesprávné, pokud odvolací soud, aniž by však své rozhodnutí řádně odůvodnil, zjevně s ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení až od 12. 11. 2012 do zaplacení. Nesprávnost takového posouzení Nejvyšší soud spatřoval v tom, že právo věřitele na úroky z prodlení vzniká v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek.
Nejvyšší soud se též zabýval i námitkou žalované ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, a uzavřel, že v projednávané věci nebylo z obsahu odůvodnění rozhodnutí zjistitelné, jak se odvolací soud vypořádal s námitkou promlčení vznesenou žalovanou ohledně započtení přeplatků ve výši 1 710 Kč, 8 515 Kč, 1 439 Kč a 2 653 Kč, kdy škoda žalobkyni měla vzniknout v letech 2002 a 2003. Přitom bylo na odvolacím soudu, pokud tato námitka byla žalovanou v průběhu řízení vznesena, aby alespoň stručně vysvětlil, proč k této námitce nepřihlédl a proč ji neshledal důvodnou.
Po zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu odvolací soud opětovně rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem a rozsudek soudu prvního stupně a) změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 196 875 Kč, a b) současně jej potvrdil ohledně částky 85 142 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 282 017 Kč od 12. 11. 2012 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 55, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, nebo usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, též i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 2019, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou také dostupná na www.nsoud.cz , jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15, rozhodnutí Ústavního soudu jsou zveřejněna na nalus.usoud.cz).
Shora uvedené judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v tomto ustanovení důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. I z tohoto zřetelně formulovaného záměru, obsaženého v důvodové zprávě, je tedy zřejmé, že novelizované znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., účinné od 30. 9. 2017, znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4774/2018).
Tak je tomu i v posuzované věci, přičemž jedním z důsledků je, že dovolání směřující proti té části výroku I b) rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do (celkové) souhrnné výše 85 142 Kč, není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dílem (tj. vyjma částky 51 325 Kč) přípustné, neboť v dále definovaném rozsahu bylo rozhodnuto (byť v souhrnu) o peněžitém plnění nepřevyšujícím v jednotlivých dále popsaných případech 50 000 Kč, aniž by šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o pracovněprávní vztah. Šlo o několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, tj. o částku 8 125 Kč (silniční daň za rok 2000), částku 11 375 Kč (silniční daň za období od srpna 2007 do prosince 2007; celková roční daň byla ve výši 27 300 Kč), částky 1 710 Kč, 8 515 Kč, 1 439 Kč, 2 653 Kč, jež byly použity na započtení přeplatků na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatků na silniční dani vyměřené za roky 2002 a 2003 [objektivní nepřípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dopadá i na část dovolání pod písmenem F) se souvisejícími námitkami stran uznaného promlčení těchto jednotlivých nároků, a porušení dobrých mravů].
Výše uvedené závěry o bagatelnosti nároků, jež činí v dotčené části dovolání objektivně nepřípustným ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dopadají i na námitku dovolatelky [část E) dovolání], která směřuje proti závěru odvolacího soudu o tom, že škoda odpovídající zaplacené silniční dani za rok 2003 ve výši 30 900 Kč nebyla žalobkyní požadována.
Zbývající částka do výše 85 142 Kč, tj. již zmiňovaných 51 325 Kč (silniční daň za období od ledna 2001 do července 2001; celková roční daň byla ve výši 78 075 Kč), byla dovolacím soudem shledána jako nikoliv bagatelní (viz níže).
Dovolání v rozsahu části D), současně v rozsahu jen nikoliv bagatelní částky 51 325 Kč (silniční daň za období od ledna 2001 do července 2001), trpí vadou, pro kterou nelze pokračovat v dovolacím řízení. Dovolatelka ve vztahu k otázce a) zda „bylo povinností odvolacího soudu při řešení otázky počátku možnosti soudu v posuzovaném řízení rozhodnout vzít v úvahu návrh M. H. podaný dne 18. 8. 2000“, řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž tak z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18).
Ve vztahu k otázce b) této části dovolání zda „bylo povinností odvolacího soudu při řešení otázky průtahů v posuzovaném řízení posoudit individuálně konkrétní podmínky posuzovaného řízení o jmenování likvidátora a určit „ dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout “ bez zatížení řízení nesprávným úředním postupem v podobě průtahů, či stačilo aplikovat jinou dobu soudního řízení bez zhodnocení jejího konkrétního průběhu zejm. ve vztahu k případným průtahům“, stran nepřezkoumatelnosti závěru odvolacího soudu o době, během které mohlo reálně dojít k vydání rozhodnutí o ustanovení likvidátora žalobkyně, dovolatelka uplatňuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Současně přitom neformuluje konkrétní otázku procesního práva či porušení základních práv a svobod s řádným vymezením předpokladů přípustnosti, jak vyplývá ze shora citované judikatury.
Nad rámec uvedeného, zejména s ohledem na opakovaně uplatňovanou námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, dovolací soud uvádí, že již ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
V poměrech projednávané věci je zřejmé, že odvolací soud vyšel ze své úřední znalosti délek dotčených řízení a i z porovnání se skutečnou délkou posléze reálně proběhlého řízení, tj. je zřejmé, na čem odvolací soud své rozhodnutí založil, a tak byť stručné, ale jasné odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak neznemožnilo dovolatelce uplatnit její dovolací námitky. Právě uvedené dopadá i na dílčí otázky části D) dovolání [bod1) a 2) pod písm. c)], neboť odvolací soud se s námitkou dovolatelky, „že likvidátor měl být ustanoven v řádu dnů“, vypořádal odůvodněným určením očekávatelné délky řízení. Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami účastníků řízení.
Konečně vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „vůbec nezhodnotil rozhodná kritéria pro stanovení přiměřenosti předmětného řízení“, dovolací soud poukazuje na důvody svého předchozího kasačního rozhodnutí ze dne 24. 2. 2021, č. j. 30 Cdo 2787/2019-122, v bodech 29 – 31 odůvodnění, kde vysvětlil, v čem spočívala nesprávnost předchozího rozhodnutí odvolacího soudu, pokud právě posuzoval toliko přiměřenost celkové délky posuzovaného řízení. Už jen z toho důvodu nemůže taková námitka založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. pro rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolání není přípustné v rozsahu dílčích otázek části D) dovolání [otázky bod 1) a 2) pod písm. b)] týkajících se nedodržení závazných pokynů Nejvyššího soudu daných v jeho kasačním rozhodnutí v této věci (sp. zn. 30 Cdo 2787/2019) odvolacímu soudu (k němuž dovolatelka svoje otázky výslovně vztahuje). Nejvyšší soud zavázal odvolací soud k tomu, aby stanovil, v jaké době mohlo reálně k vydání rozhodnutí o ustanovení likvidátora dojít, a současně zohlednil jen taková období nečinnosti soudu, jež by neodpovídala běžnému průběhu soudního řízení v dané věci. Dovolací soud z odůvodnění odvolacího soudu neshledal, že by se odvolací soud od zmíněných pokynů odchýlil.
Dovolání není přípustné v rozsahu části C) dovolání vztahující se k argumentaci dovolatelky o porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Dovolací soud poukazuje na závěry, které k této otázce zformuloval již v usnesení ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009. V něm dovodil, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení), a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3504/2019).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit otázka uvedená v části G) dovolání, zda je napadaný rozsudek v otázce případného promlčení nároků na uplatněné úroky z prodlení správný, řádně odůvodněný a přezkoumatelný. Dovolací soud nepřehlédl ze spisu, že odvolací soud, v návaznosti na právní výklad (a odkazovanou judikaturu) Nejvyššího soudu provedený v kasačním rozhodnutí v této věci (sp. zn. 30 Cdo 2787/2019), uzavřel, že uplynutím promlčecí doby se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek, což ani dovolatelce nezůstalo skryto. Odvolací soud se tedy neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stran dílčích, avšak nedůvodných námitek dovolatelky o nepřezkoumatelnosti této části odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud odkazuje na zde již výše uvedené judikaturní závěry Nejvyššího a Ústavního soudu. Nadto dovolací soud poukazuje i na skutečnost, že nyní komentovaná otázka se dotýká i nároku na náhradu škody ve výši již zmiňovaných 51 325 Kč (silniční daň za období od ledna 2001 do července 2001), u něhož však nebyla odvolacím soudem shledána odpovědnost žalované (nelze tak uvažovat o úrocích z prodlení žalované), přičemž dovolání v rozsahu tohoto nároku nebylo, jak je patrno z nynějšího odůvodnění, připuštěno k přezkumu důvodnosti.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka možného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy [části H) a CH) dovolání)]. Předně nelze přisvědčit dovolatelce, že by v odůvodnění napadeného rozsudku absentovalo vyjádření odvolacího soudu k oběma námitkám promlčení vzneseným žalovanou (viz bod odůvodnění 21). Dovolací soud konstatuje (s odkazem na již uvedené), že námitka promlčení vznesená žalovanou v podání ze dne 6. 1. 2017 (č. l. 75) se týká bagatelních nároků, na něž dopadá objektivní nepřípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž tento osud sleduje i související otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Ohledně námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci promlčení nároků na úroky z prodlení žalované a rozporu s dobrými mravy [námitka promlčení vznesena žalovanou při jednání dne 12. 11. 2015 (č. l. 41)] dovolací soud opětovně odkazuje na zde již uvedenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a z toho vyvěrající nedůvodnost této námitky (nepřezkoumatelnosti). K tomu dále uvádí, že přezkoumatelnost rozhodnutí soudu je předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u přezkumného soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu soudní rozhodnutí obstát. Na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo soudem rozhodnuto (srov. například právní názor vyjádřený v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, či ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1484/2016). V nynější věci žalobkyně před soudy ani netvrdila žádné výjimečné okolnosti, pro něž by námitka promlčení vznesená státem byla porušením dobrých mravů, a netvrdí tak ani v dovolání (již při znalosti závěru odvolacího soudu, že porušení dobrých mravů neshledal). Nelze přisvědčit dovolatelce ani v tom, že by „odvolací soud nedostál požadavkům Ústavního soudu, jelikož pominul možný výklad jiný, ústavně konformní“. V dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích Ústavního soudu nelze shledat, že by měla být uznána jako nemravná jakákoliv námitka promlčení vznesená státem, tj. bez dalšího. Dovolací soud tak uzavírá, že námitce nepřezkoumatelnosti nelze přisvědčit.
Jak bylo již shora uvedeno, k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu