ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2471.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2471/2022-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Sirnaté lázně Ostrožská Nová Ves, s. r. o., identifikační číslo osoby 47915005, se sídlem v Ostrožské Nové Vsi, Kunovská 664, zastoupené Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou, se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 341 875 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 197/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2022, č. j. 14 Co 361/2021-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 341 875 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Brně spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedených pod sp. zn. 23 C 241/2010, 23 C 10/2012, 23 EC 240/2012, 23 C 11/2015 a 23 EC 2/2017.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2021, č. j. 12 C 197/2020-43, zamítl žalobu o zaplacení částky 341 875 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda se na promlčecí dobu nároku na náhradu újmy za průtahy v řízení, odškodňovanou paušálními částkami dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, vztahuje obecná tříletá promlčecí doba dle §629 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho usnesení ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3265/2021, nebo ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3500/2021), pokud shledal, že použití obecné úpravy promlčení v zákoně č. 89/2012 Sb. vylučuje speciální právní úprava v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Nejvyšší soud přitom nemá důvod se ani ve světle žalobkyní uplatněných argumentů od daného řešení odklonit.
Ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk je ve vztahu k §629 o. z. úpravou speciální, a to podle §26 OdpŠk (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15), a zároveň úpravou komplexní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017). V takovém případě pak platí obecné výkladové pravidlo, podle něhož obecná norma pozdější neruší dřívější speciální ustanovení (lex posterior generalis non derogat legi priori speciali); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3753/2020, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 2145/21, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2732/08.
Co se týče dovolatelkou namítaného rozporu délky promlčecí lhůty podle uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem, pak je třeba uvést, že ústavní konformitou §32 odst. 3 OdpŠk se opakovaně zabýval jak Nejvyšší soud, tak především Ústavní soud, jenž shledal, že „sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, či jeho usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2781/12, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2796/12, ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 856/16, ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 903/12, ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2380/11, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10).
Taktéž ke vztahu mezi dotčeným ustanovením a ústavně zakotveným principem rovnosti bylo již v judikatuře konstatováno, že toto ustanovení nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 343/2013, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 632/14).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu