ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3270.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3270/2021-645
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce V. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti žalované České republice-Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 9 566 709,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 259/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. 51 Co 120/2020-607, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením. Požadoval náhradu nákladů obhajoby ve výši 188 941,50 Kč, zadostiučinění za nezákonnou vazbu ve výši 48 000 Kč, zadostiučinění za zásah do soukromého a osobního života ve výši 2 000 000 Kč, zadostiučinění za zásah do profesního života ve výši 7 000 000 Kč a náhradu ušlého zisku ve výši 257 994 Kč. Žalovaná žalobci zaplatila 164 923 Kč z titulu náhrady nákladů obhajoby, 48 000 Kč z titulu zadostiučinění za nezákonnou vazbu a 70 000 Kč z titulu zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, za něž se rovněž omluvila.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 14 C 259/2018-507, uložil žalované zaplatit žalobci „přiměřené zadostiučinění za zmírnění zásahu do rodinného života“ ve výši 35 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 10. 12. 2018 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 9 % z částky 70 000 Kč od 10. 12. 2018 do 24. 1. 2019, co do částky 1 895 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 10. 12. 2018 žalobu zamítl (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci „přiměřené zadostiučinění za zásah do profesního života“ ve výši 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 10. 12. 2018 do zaplacení, co do částky 6 850 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 10. 12. 2018 žalobu zamítl (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobci „na náhradě škody na nákladech obhajoby“ 1 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 10. 12. 2018 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 9 % z částky 164 923 Kč od 10. 12. 2018 do 24. 1. 2019, co do částky 1 850 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 10. 12. 2018 žalobu zamítl (výrok III), uložil žalované zaplatit žalobci „náhradu škody na ušlém zisku na nevyplaceném odchodném“ 257 994 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 10. 12. 2018 do zaplacení (výrok IV), uložil žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 9 % z částky 48 000 Kč „za nezákonnou vazbu“ od 10. 12. 2018 do 24. 1. 2019 (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 51 Co 120/2020-556, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II, pokud jím bylo žalobě vyhověno ohledně částky 150 000 Kč s příslušenstvím, jej změnil tak, že žalobu co do částky 150 000 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), ve výroku IV jej změnil tak, že žalobu na náhradu ušlého zisku ve výši 257 994 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III), odvolací řízení o odvolání žalované proti výrokům III a IV rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V).
Ve věci již dříve rozhodoval Nejvyšší soud (rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 30 Cdo 3541/2020-590), který měl první dovolání žalobce za přípustné (i důvodné) jen v rozsahu vztahujícímu se k žalobcem definovanému nároku na náhradu nemajetkové újmy, a to ohledně otázky procesního práva, jakým způsobem má soud postupovat při srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Nejvyšší soud konstatoval, že přestože odvolací soud správně přihlédl ke kritériím vymezeným ustálenou judikaturou a provedl srovnání s jinými rozhodnutími soudu o odškodnění za nemajetkovou újmu (odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), bylo namístě zrušit v pořadí první rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I, II, a V, neboť odvolací soud účastníky s dotčenými rozhodnutími neseznámil a neumožnil jim na ně adekvátně reagovat, jak pro Nejvyšší soud vyplynulo z protokolu z jednání dne 19. 5. 2020. Nejvyšší soud uzavřel, že účastníkům musí být v rámci principu předvídatelnosti umožněno, aby se v řízení k těmto skutečnostem vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným (v pořadí druhým) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I potvrdil (výrok I), a v jeho výroku II zčásti změnil tak, že do částky 150 000 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá, jinak se potvrzuje (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok III).
Odvolací soud konstatoval, že již v rozsudku soudu prvního stupně byl žalobce seznámen s jedním ze srovnávaných případů vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 248/2015, kdy se jednalo o stejnou skutkovou podstatu trestného činu vydírání, avšak ve druhém odstavci s hrozbou uložení trestu odnětí svobody v mírnější sazbě oproti žalobci, a doplnil, že se žalobce k tomuto srovnávanému případu vyjadřoval i v odvolání proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaná ve svém odvolání navrhla ke srovnání rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 28 C 257/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Co 92/2017, kde se v daném případě jednalo o trestném činu s horní sazbou až 12 let – trestný čin znásilnění a žalobci (poškozenému) bylo přiznáno celkové odškodnění 160 000 Kč, a to i za profesní poškození – ztráty klientely v profesi známého kadeřníka a ukončení spolupráce s obchodními partnery, včetně medializace, přičemž odvolací soud provedl s touto věcí srovnání již ve svém předchozím rozsudku. Dále přihlédl k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 16 C 123/2014 a konečně přihlédl i k rozsudku ve věci, kde jako poškozený vedl spor sám žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 2 (sp. zn. 26C 79/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 273/2019). Odvolací soud konstatoval, že srovnávané případy byly žalobci známy, avšak z důvodu jeho případné námitky, že nebyl dostatečně seznámen s těmito rozhodnutími, opětovně žalobce s těmito rozsudky seznámil při odvolacím jednání konaném dne 1. 6. 2021. Dále pak odvolací soud seznámil účastníky i s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 20 Co 376/2015. V dané věci byl poškozený trestně stíhán za trestný čin loupeže, kde mu hrozila sazba 8 až 15 let, trestní řízení trvalo 2 roky a 8 měsíců, a byl ve výkonu vazby. Jednalo se o případ se silnou medializací, kdy nejzávažnějším následkem trestního stíhání v osobnostní sféře poškozeného bylo omezení jeho osobní svobody vazbou od 17. 7. 2012 do 31. 5. 2013, přičemž za samotnou vazbu poškozený obdržel částku 255 200 Kč, avšak částka za samotné trestní stíhání mu jako odškodnění přiznána nebyla.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání tak není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před oběma soudy.
Dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro otázku zjevné nepřiměřenosti přiznané částky zadostiučinění. Dovolatel má za to, že ve výši přiznané částky se neodráží přiměřenost, spravedlivost, a konečně způsobilost komentované částky plnit kompenzační funkci, čímž se měl odvolací soud odchýlit od v dovolání citované judikatury Nejvyššího soudu. Jakkoli lze přisvědčit dovolateli v jeho odkazech na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, že v rozhodování soudů o nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé z nezákonného trestního stíhání mají být sledovány výše uvedené atributy, přednesená otázka není s to založit přípustnost dovolání. K dovolání žalobce dovolací soud uvádí, že v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu je opakovaně judikováno, že stanovení výše odškodění nemajetkové újmy v penězích podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, je úkolem soudu prvního stupně a přezkum jeho úvah úkolem soudu odvolacího. Dovolací námitka spočívající v nesouhlasu s výší přiznaného zadostiučinění proto nemůže zásadně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, leda by šlo o výši zadostiučinění zcela zjevně nepřiměřenou, což však není žalobcův případ. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1148/2020; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Dovolací soud tedy uzavírá, že neshledal zcela zjevnou nepřiměřenost částky zadostiučinění. Právě uvedený závěr též dopadá i na argumentaci dovolatele vztahující se k úvahám odvolacího soudu o jednotlivých srovnávaných případech, dovolací soud totiž neshledal ani v kontextu těchto úvah zcela zjevnou nepřiměřenost částky zadostiučinění. Pro doplnění dovolací soud odkazuje na své kasační rozhodnutí v nynější věci (sp. zn. 30 Cdo 3541/2020), a tam uvedený závěr, že „odvolací soud správně přihlédl ke kritériím vymezeným ustálenou judikaturou a provedl srovnání s jinými rozhodnutími soudu o odškodnění za nemajetkovou újmu“, přičemž důvodnost prvního dovolání ve věci shledal jen pro otázku procesního práva umožnit žalobci reagovat na předložené srovnávané případy.
V již citovaném rozhodnutí (sp. zn. 30 Cdo 1148/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 2626/20) Nejvyšší soud též konstatoval, že Ministerstvo spravedlnosti uveřejnilo za účelem uvedeného srovnání databázi rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěnou dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena. Tuto databázi je možné nalézt na internetové stránc https://www.justice.cz/web/msp/nejcasteji-kladene-otazky?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim . Nelze tak souhlasit s tvrzením žalobce, že „nemůže studovat stejnou databázi jako soud a žalovaný a vybírat svůj nárok podporující judikáty, neboť jako jediný touto databází nedisponuje“. Dovolací soud neshledává důvod odchýlit se od své rozhodovací praxe, zvláště za situace, kdy (byl) je žalobce právně zastoupen advokátem (tj. nejen odborně, ale i s ohledem na přístup advokáta ke komunikačním technologiím). Konečně v posledně zmíněném usnesení byl způsob zpřístupnění databáze rozhodnutí soudů Ústavním soudem považován za nikoli protiústavní, přičemž databáze uveřejněných rozhodnutí slouží dle něj k větší transparentnosti v rozhodování soudů a k lepšímu naplňování zásady předvídatelnosti soudního rozhodování.
Dovolání dále není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro námitku, že se měl odvolací soud (rozhodující v nyní napadeném rozsudku dle dovolatele „shodně“ jako před zrušením svého prvního rozhodnutí) odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, podle něhož Nejvyšší soud nezruší rozhodnutí nižších soudů za situace, pokud přiznaná výše zadostiučinění je dostatečná i přesto, že nižší soudy se při posouzení věci dopustí vadného postupu, a odvolací soud tak měl dle dovolatele při svém druhém rozhodnutí přiznat částku vyšší (v logice, že pokud v nynější věci Nejvyšší soud rozhodnutí zrušil, jistě bylo zadostiučinění nedostatečné). Nejenže jde o v logice nepřípustnou obrácenou implikaci tvrzení Nejvyššího soudu, ale též na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. ani nezáviselo, a konečně odkazovaným rozhodnutím ani nebyla založena rozhodovací (sjednocující) praxe Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. V daném případě šlo o závěr založený na specifických okolnostech tamější věci.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že účelem seznámení účastníků řízení se srovnávanými rozhodnutími, z nichž soud při stanovení adekvátní výše zadostiučinění hodlá vycházet, je dát účastníkům ještě před vyhlášením rozsudku (a to zvláště v případě rozsudku soudu odvolacího) možnost reagovat uplatněním konkrétních námitek, zejm. k označení jiných srovnávaných rozhodnutí, která pro svou věc považuje za vhodnější, příp. k předložení vlastní argumentace, jak by se dílčí skutkové odlišnosti srovnávaných případů měly odrazit ve výsledné částce soudem přiznaného zadostiučinění. Tuto argumentaci by ovšem měl účastník předložit soudu ještě před tím, než rozhodne ve věci samé, neměl by si ji schovávat až do případného opravného prostředku, a už vůbec ne do mimořádného opravného prostředku, jakým je dovolání. V nynější věci byl přitom předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušen právě jen z toho důvodu, aby možnost se ještě před vyhlášením rozsudku vyjádřit nebyla žalobci odňata, přičemž nebyl žádný důvod se domnívat, že by odvolací soud v rámci nového projednání měl vycházet z jiné srovnávané judikatury než v případě předchozího rozhodnutí. Nyní ovšem měl žalobce již dostatečný časový prostor, aby se s touto judikaturou seznámil, a pokud mu snad z minulosti nebyla již známa a chtěl tak učinit nad rámec údajů uvedených již ve zrušeném rozhodnutí, mohl využít prostředků zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, či nahlédnutí do soudního spisu. A ještě před rozhodnutím odvolacího soudu se mohl k této judikatuře vyjádřit, a to buď tak, že by označil jiné vhodnější případy k srovnání, anebo sám odvolacímu soudu prezentoval, jak by se dílčí skutkové odlišnosti srovnávaných případů měly odrazit ve výsledné částce zadostiučinění.
K případným vadám řízení (tj. k námitce nepřesvědčivého, nepečlivého, nedůkladného a nepřezkoumatelného srovnání věci s obdobnými či jinými případy nemajetkové újmy provedeného odvolacím soudem), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu