ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3591.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3591/2021-128
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka, v právní věci žalobkyně INDESTA, spol. s r.o. , identifikační číslo osoby 47283602, se sídlem v Rumburku, Stanko Vodičky 332/15, zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Klokotská 103/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 138/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2021, č. j. 55 Co 194/2021-105, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2021, č. j. 55 Co 194/2021-105, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 46 C 138/2020-82, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 85 750 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I rozsudku), zamítl žalobu o zaplacení částky 170 678,80 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 164,88 Kč (výrok III rozsudku). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení vedeným před Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 20 EC 217/2010 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož posuzované řízení trvalo od 11. 9. 2010, kdy žalobkyně podala žalobu, do 25. 11. 2019, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl rozsudek ve věci samé potvrzen, tj. devět let a dva měsíce. Řízení bylo složitější po procesní stránce z důvodu množství prováděných důkazů, byla podána celkem 3 odvolání, z toho dvakrát blanketní, soud proto musel vyzývat k jejich doplnění, činil výzvy k úhradě soudních poplatků, účastníci se opakovaně omlouvali z nařízených jednání, která bylo nutno odročovat. Soud v posuzovaném řízení opakovaně vyzýval účastníky k doplnění tvrzení a důkazů. Spor byl řešen na dvou stupních soudní soustavy, odvolací soud rozhodoval dvakrát ve věci samé a jednou o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Žalobkyně se na délce řízení podílela opakovanými žádostmi o odročení jednání činěnými se zpožděním a rovněž svým nekoncentrovaným postupem. Rovněž Okresní soud v Děčíně (dále i jen „okresní soud“) nepostupoval plynule, vydal meritorní rozhodnutí, které muselo být pro zásadní procesní vadu zrušeno. Význam posuzovaného řízení pro žalobkyni soud prvního stupně hodnotil jako běžný, šlo o typický spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
3. Po právní stránce uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil dle §1 odst. 1, §13 odst. 1, §15 odst. 2, §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Posuzované řízení trvalo devět let a dva měsíce. Vznik nemajetkové újmy dovodila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 7. 8. 2020, kterým konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při výpočtu odpovídajícího zadostiučinění v penězích dospěl soud prvního stupně k závěru, že s ohledem na délku řízení základní částka činí 120 000 Kč, kterou s ohledem na procesní složitost snížil o 10 %, za počet stupňů soudní soustavy o dalších 10 % a též o 5 % s ohledem na podíl žalobkyně na délce řízení. Důvody pro zvýšení o 10 % naopak shledal ve vadném postupu. Z hlediska významu řízení pro žalobkyni soud prvního stupně snížil základní částku o 15 % a dospěl k částce 85 750 Kč, kterou žalobkyni přiznal spolu s příslušenstvím a náklady řízení.
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 85 750 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 1 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud, aniž by doplňoval dokazování, vycházel ze zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně v posuzovaném řízení uplatnila nárok, který byl již při podání žaloby promlčen, a tehdejší žalovaná se promlčení v jeho průběhu dovolala. Odvolací soud proto neměl za splněné podmínky pro to, aby porušení práva na projednání věci v přiměřené době žalobkyni bylo odškodněno formou finančního zadostiučinění. Předmětem satisfakce má být dle odvolacího soudu vypořádání nároku účastníka řízení spojeného s nejistotou očekávaného výsledku sporu. Žalobkyně v posuzovaném řízení žádnou nejistotou trpět nemohla, mohla maximálně doufat v to, že žalovaná v rámci své obrany v posuzovaném řízení námitku promlčení nevznese, což bylo více než nepravděpodobné. Okresní soud vedl řízení i přesto, že námitka promlčení již vznesena byla. Byla to však podle náhledu odvolacího soudu žalobkyně, která podala i za situace, kdy byla v řízení neúspěšná z důvodu promlčení jejího nároku, odvolání, což se samozřejmě promítlo do celkové délky řízení. Tato skutečnost však nemohla z objektivního hlediska způsobovat nejistotu žalobkyně týkající se výsledku sporu, neboť promlčený nárok, u kterého je důvodně vznesena námitka promlčení, soud přiznat nemůže, a to bez ohledu, že případně naturální nárok zůstává. Dále odvolací soud odůvodnil i nákladový výrok.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, předestřela přitom jedinou otázku, a to, zda v situaci, kdy žalobkyně uplatnila dle názoru soudů promlčený nárok, postačí jako satisfakce konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době a nenáleží jí finanční náhrada nemajetkové újmy za porušení tohoto práva, a to i za specifické situace, kdy celé řízení trvalo více než devět let a kdy prvních šest let soudního řízení námitka promlčení uplatněna nebyla. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, dovolací soud zdůraznil, že pokud žalobce uplatnil žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že se jedná o nárok promlčený, nelze od této skutečnosti odhlížet. Uplatnění bezdůvodné žaloby samo o sobě opodstatňuje výrazné snížení základní částky. V rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, pak dodal, že při posuzování délky řízení a formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění pro poškozeného je možno přihlédnout k tomu, že poškozený podal zjevně (na první pohled) bezdůvodnou žalobu. Závěr o tom, že účastník řízení nepociťoval nejistotu ohledně výsledku řízení, neboť mu bylo „na první pohled“ zřejmé, jaký tento výsledek bude, musí být z povahy věci spíše výjimečný. Dovolatelka tak má za to, že k uplatnění promlčeného nároku je v řízení o náhradě nemajetkové újmy potřeba toliko přihlédnout. „Přihlédnout“ ovšem neznamená automaticky rozhodnout o tom, že není dán nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
7. Odvolací soud podle dovolatelky vycházel z chybného názoru, podle nějž náhrada nemajetkové újmy v penězích za nepřiměřenou délku řízení je vyloučena vždy, pokud soudy dospějí k závěru, že původně žalovaný nárok byl promlčený. Takové posouzení je dle jejího názoru chybné, protože se nezabývá tím, zda v daném případě šlo o výjimečnou situaci a nezohledňuje ani další konkrétní okolnosti případu (v dovolání podrobně reprodukované), z nichž naopak mělo v poměrech posuzované věci vyplynout, že žalobkyně byla chybným postupem okresního soudu udržována v nejistotě o výsledku sporu. Ani to, že odvolací soud v posuzovaném řízení námitkám dovolatelky (o tom, že jí uplatněný nárok promlčen není) nevyhověl, neznamená, že se jednalo o nárok promlčený „na první pohled“. Žalobkyně proto závěrem navrhovala, aby Nejvyšší soud svým rozsudkem napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně (evidentně jen v odvoláním napadeném rozsahu – poznámka Nejvyššího soudu) potvrzuje a aby bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy všech tří stupňů.
8. Žalovaná prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových vyvracela důvody podaného dovolání a dožadovala se toho, aby bylo odmítnuto. Dovolání podle ní není přípustné, jestliže je založeno na pouhé polemice s formou či výší přiznaného zadostiučinění. Odvolací soud neučinil závěr, že by v případě uplatnění promlčeného nároku v rámci posuzovaného řízení bylo poskytnutí peněžité satisfakce vyloučeno vždy, nýbrž zhodnotil konkrétní okolnosti, které měly na formu nebo výši zadostiučinění žalobkyně vliv. Žalovaná připomenula, že žaloba byla v posuzovaném řízení podána až v roce 2010, ačkoliv k promlčení nároku došlo již v roce 2008. Stejně tak akcentovala okolnost, že žalobkyně byla tehdy zastoupena advokátem, profesionálem, který ji měl o následcích souvisejících s hrozbou námitky promlčení poučit. Žalovaná dále vyslovila přesvědčení, že není rozhodující, zda ze subjektivního pohledu účastníků je předmětem žaloby nárok, který je zjevně promlčen. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, lze vyvodit, že výjimku (ze zásady nepřihlížení k výsledku řízení) by představovala jen situace, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám, například v případě uplatnění promlčeného nároku, nebo v případě, pokud se nejistota poškozeného ohledně výsledku řízení omezovala pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl. Závěrem žalovaná připomenula, že i konstatování porušení práva včetně omluvy jsou plnohodnotnými satisfakčními prostředky.
III. Přípustnost dovolání
9. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení (v souladu s čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“).
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jež byla řádně zastoupena podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné; dovolací soud však přihlédl k tomu, že onen výrok sdílí z titulu své akcesority osud výroku o věci samé.
14. Dovolání je naopak přípustné ve vztahu k žalobkyní předložené otázce, k jakým okolnostem mají soudy přihlížet, určují-li formu a případně i výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému v jím zahájeném řízení, jež vyústilo v zamítnutí žaloby z důvodu promlčení pohledávky. Uvedenou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolání je důvodné.
16. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
17. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
18. Již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, Nejvyšší soud uvedl následující: „Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a, není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. ESLP vychází ze ‚silné, ale vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, Apicella proti Itálii, odst. 93, nebo KMEC, J. k výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy namístě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).
19. Dovolací soud již přijal závěr, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. V určitých případech tedy bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby (srov. bod V Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
20. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).
21. Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit jinak než negativně.
22. V judikatuře Nejvyššího soudu byl rovněž přijat závěr, že při posuzování délky řízení a formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění pro poškozeného je možno přihlédnout k tomu, že poškozený podal zjevně (na první pohled) bezdůvodnou žalobu. Tak je tomu např. pokud žalobce uplatnil nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že je promlčený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Je totiž zřejmé, že žalobce, který takovou zřejmě bezúspěšnou žalobu podal, nemohl být po dobu řízení (z hlediska závěru o možném nepatrném významu řízení) ve stavu nejistoty ohledně toho, jak řízení dopadne.
23. Odvolací soud sice na straně jedné správně z uvedených judikatorních závěrů vycházel, avšak jeho posouzení je prozatím (pro zřetelný nedostatek odpovídajících skutkových zjištění) přinejmenším předčasné. Dovolatelka totiž právem poukazuje (mimo jiných jí označených a pro projednávanou věc relevantních rozhodnutí) také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, v němž bylo vysvětleno, že závěr (o potřebě přihlédnutí k tomu, že poškozený zahájil řízení o promlčeném nároku) nelze aplikovat extenzivně. Uplatní se jen ojediněle, neboť soudní řízení, ve kterých si museli být účastníci (a zejména žalovaný) od počátku jisti, jak bude rozhodnuto, nejsou a nemohou být pravidlem. Kdyby tomu tak bylo, nemuselo by většinou ke sporu ani dojít. Extenzivním výkladem by se ad absurdum dalo dospět až k závěru, že výsledek řízení o jakékoliv otázce musel být účastníkům předem zřejmý, neboť znali právní úpravu, a že tedy nejistota účastníků ohledně výsledku sporu není dána nikdy. Takové řešení by však nebylo v souladu s účelem právní úpravy poskytování zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením a ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu. Závěr o tom, že účastník řízení nepociťoval nejistotu ohledně výsledku řízení, neboť mu bylo „na první pohled“ zřejmé, jaký tento výsledek bude, musí být z povahy věci spíše výjimečný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014).
24. I když žalobkyně neprávem odvolacímu soudu vytýká, že a priori odmítl peněžité odškodnění v situaci, kdy poškozeným je žalobce vedoucí spor o promlčeném nároku (nic takového se přitom z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu nepodává), nelze jí, než přisvědčit, že odvolací soud neučinil žádná skutková zjištění o okolnostech, za nichž byl promlčený nárok uplatněn, zejména, zda šlo o nárok promlčený tzv. „na první pohled“. A to přesto, že účastníci se v průběhu odvolacího řízení o uvedeném hodnocení značně skutkově rozcházeli. Odvolací soud přitom sám žádné vlastní dokazování o dané otázce ve smyslu §213 o. s. ř. neprováděl a v důvodech napadeného rozsudku odvolací soud ani neuvedl svůj názor na správnost a úplnost skutkových závěrů rozsudku soudu prvního stupně (který se navíc, veden odlišným právním názorem, danou problematikou zabýval spíše okrajově). Doplňuje se, že za skutková zjištění odvolacího soudu pak nelze považovat prostou reprodukci stanovisek účastníků vylíčenou v odstavcích 7 a 9 napadeného rozsudku.
25. Jak vyplývá z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, odvolací soud se v projednávané věci splněním podmínky „zjevnosti“ uplatnění promlčeného nároku (a argumentací obou účastníků k ní) nezabýval. Absence relevantních skutkových zjištění pak následně brání Nejvyššímu soudu, aby prověřil opodstatněnost vlastní dovolací argumentace. Hodnocení, na kterém odvolací soud vystavěl svůj závěr o nepatrném významu řízení pro žalobkyni, a tím i o formě přiznaného zadostiučinění, tak dovolací soud považuje za přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné.
26. Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
27. Podle §157 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Uvedené závěry jsou rovněž kladeny na rozhodnutí odvolacích soudů (§211 o. s. ř.).
28. Na dané téma Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu (popřípadě skutkovému) posouzení věci soudem prvního stupně (k tomu srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, a ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011, nebo usnesení ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009). Soud sice není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, avšak uvedené platí jen potud, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Uvedené závěry musí nutně platit i v situaci, kdy odvolací soud pomine nosnou skutkovou nebo právní argumentaci odvolatele (nebo jeho odpůrce) a v důvodech svého rozhodnutí se s ní bez bližšího vysvětlení nevyrovná. V projednávané věci není z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu zřejmé, jak odvolací soud reagoval na výtky žalobkyně a na oponentní stanovisko žalované k otázce spojené s (ne)uplatněním zjevně promlčeného nároku v posuzovaném řízení.
29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu podle §242 odst. 1, 2 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
30. Na odvolacím soudu nyní bude, aby se na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně, popř. doplněných (za postupu dle §211 a 118a odst. 3 o. s. ř.) v odvolacím řízení znovu zabýval důvodností nároku žalobkyně a opodstatněnosti odvolacích argumentů žalované. Přitom opětovně zváží, zda se v případě žalobkyně jednalo o uplatnění zjevně promlčeného nároku, popř. zda a jak se případné kritérium významu řízení mohlo ve vztahu k její osobě měnit v průběhu posuzovaného sporu. V závislosti na vyřešení této otázky znovu posoudí, zda žalobkyni v daném případě vznikla taková nemajetková újma, za níž náleží relutární satisfakce, popř. zda již poskytnuté konstatování porušení práva ze strany žalované se jeví okolnostem věci jako dostatečné.
31. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu