ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.529.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 529/2021-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně XAVEROV trade, a. s., IČO 27242731, se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 106 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 93/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 25 Co 257/2020-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 106 100 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 249/2006, a to za období od 16. 11. 2006 do 23. 1. 2019, tj. za dobu 12 let a 2 měsíců.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 20 C 93/2019-126, žalobu o zaplacení částky 106 100 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. 25 Co 257/2020-149, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé co do částky 102 750 Kč s příslušenstvím potvrdil, co do částky 3 350 Kč jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3 350 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 1. 4. 2019 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 3 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, jednající pověřenou osobou s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), v rozsahu výroku II včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Dovolání v části, ve které dovolatelka polemizuje s tím, která období průběhu posuzovaného řízení lze označit za průtah, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka či složitosti řízení, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Z toho důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat nesouhlasem dovolatelky s rozsahem úpravy základní částky zadostiučinění.
Při řešení otázky stanovení výše základní částky přiměřeného zadostiučinění se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že tato částka činí 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, v prvních dvou letech snížená na polovinu, pročež daná otázka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Výchozí částka pro určení základní výše přiměřeného zadostiučinění by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Shledal-li odvolací soud důvody pro použití výchozí částky ve výši 15 000 Kč za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, neodchyluje se jeho posouzení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Otázka posouzení kritéria složitosti řízení rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž se při hodnocení složitosti řízení přihlíží jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž jednoznačně plyne, že se odvolací soud těmito kritérii výslovně a podrobněji zabýval, když dospěl k závěru, že posuzovaná věc je složitější s ohledem na počet instancí, na nichž byla projednávána, složitost provedeného dokazování (zjišťování těžko dostupných listin a informací, velký počet vyslechnutých svědků), změny v osobách účastníků v průběhu řízení a opakované žádosti o odročení jednání ze strany účastníků, a současně vzal i na zřetel pochybení samotných soudů
Námitka dovolatelky, že odvolací soud se při rozhodování odchýlil od judikatury soudu dovolacího, když nezohlednil, že k prodloužení řízení došlo výlučně v důsledku zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Pokud dovolatelka zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný důvod délky řízení, konkrétně že (dle názoru dovolatelky oproti zjištění soudů) došlo k průtahům v řízení výlučně z důvodu zrušení nepřezkoumatelného rozhodnutí soudu, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a ve skutečnosti tak jde o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalobkyně k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Námitka dovolatelky, že základní částka přiměřeného zadostiučinění by měla být zvýšena z důvodu absence obstrukcí ze strany žalobkyně, rovněž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které není důvod pro zvýšení zadostiučinění z důvodu, že se poškozená na celkové délce řízení nepodílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, či část V. Stanoviska).
Dovolatelka zjevně přehlédla, že část rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, kterou cituje, a s níž mělo být rozhodování odvolacího soudu v rozporu, není uvedením právního názoru soudu dovolacího, ale popisem dosavadního řízení v té které věci. Dovolatelka tak fakticky citovala z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009, č. j. 69 Co 498/2008-52, který přirozeně nelze považovat za judikaturu Nejvyššího soudu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu