ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.807.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 807/2022-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce I. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ivo Suchomelem, advokátem se sídlem v Praze 4, Durychova 101/66, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 32/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 23 Co 244/2021-206, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 4. 2. 2021, č. j. 21 C 32/2018-172, a to jednak v jeho výroku IV, jímž byla zamítnuta žaloba v části, v níž se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 100 641 Kč s příslušenstvím, jednak v jeho výroku V o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Zároveň s tím odvolací soud žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Přestože žalobce v úvodu svého dovolání zmínil, že jím napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, z obsahu zbývajících částí jeho podání, jenž je v souladu s §41 odst. 2 o. s. ř. určující pro vymezení, v jakém rozsahu je rozhodnutí dovolatelem skutečně napadeno, vyplývá, že tomu tak není. Specifikace důvodů, pro které žalobce dle svého dovolání rozsudek odvolacího soudu napadl, stejně jako v dovolání obsažený finální návrh na znění rozhodnutí Nejvyššího soudu, v jehož vydání by dle žalobcova požadavku mělo dovolací řízení vyústit, totiž ve vzájemné shodě svědčí o tom, že žalobce napadl pouze tu část rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o dvou jeho nárocích na náhradu škody dosahujících v souhrnné výši částky 15 641 Kč, zatímco ve vztahu ke zbývajícímu nároku na náhradu nemajetkové újmy, na který připadala částka 85 000 Kč, zůstal rozsudek odvolacího soudu dovoláním nedotčen.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2894/09). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV ÚS 3187/18, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
Žalobcovo dovolání, které se dotýká pouze části napadeného rozsudku týkající se dvou nároků na náhradu škody (náhrady nákladů vynaložených žalobcem na jeho právní zastoupení a náhrady označené jako „promeškaný čas“ žalobce), jež byly vyčísleny na celkových 15 641 Kč s příslušenstvím, tj. nároků vycházejících z odlišného skutkového základu, než je tomu v případě zbývajícího nároku na náhradu nemajetkové újmy, o němž bylo napadeným rozsudkem také rozhodnuto, tedy směřuje proti výroku týkajícímu se peněžitého plnění, které nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Za současného konstatování, že se v posuzovaném případě nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah, proto Nejvyšší soud uzavírá, že je toto dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu