ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.913.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 913/2022-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. R. , nar. XY, bytem v XY, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 53/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 39 Co 299/2021-308, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Štěpánky Mikové.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vůči žalované zaplacení částky, jejíž původní výše činila 1 240 000 Kč a sestávala jednak z částky 990 000 Kč připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce vyšetřování vedeného na základě trestního oznámení ze dne 19. 11. 2010 pro podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi, které žalobce podal spolu s dalšími oznamovateli a v němž figuroval jako poškozený, a jednak z částky 250 000 Kč, která byla požadována z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou v důsledku nezákonného rozhodnutí o odložení předmětné trestní věci.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 23 C 53/2017-92, žalobu v části, jež zněla na zaplacení uvedené částky 1 240 000 Kč, zamítl (výrok I), současně však konstatoval, že v předmětném posuzovaném řízení došlo k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok II). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. 39 Co 234/2019-162, odvolací řízení co do částky 840 000 Kč zastavil na základě částečného zpětvzetí odvolání (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 400 000 Kč a ve výrocích II a III jako věcně správný potvrdil (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení vedeného před odvolacím soudem (výrok III prvního rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, č. j. 30 Cdo 3244/2020-203, byly uvedené rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušeny v části, jež se týkala zamítnutí žaloby ohledně částky 200 000 Kč připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou předmětného řízení, jakož i nákladů řízení vedených před oběma těmito soudy, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu nebyl rozsudek odvolacího soudu podaným dovoláním dotčen.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. 6. 2021, č. j. 23 C 53/2017-267, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 114 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž ohledně zbývajícího požadavku vyčísleného na částku 86 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Odvolací soud poté v záhlaví označeným rozsudkem posledně zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci další částku 73 000 Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbývajícím rozsahu tento rozsudek jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vedených před soudy obou (správně všech – pozn. dovolacího soudu) stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Tento v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro jeho vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka významu posuzovaného řízení pro žalobce, kterou měl odvolací soud dle názoru žalované nesprávně právně posoudit, nezohlednil-li zájem žalobce na výsledku tohoto řízení a neomezil-li výši odškodnění na to, co bylo v posuzovaném řízení pro poškozeného „v sázce“, přičemž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, jakož i od dovolatelkou zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud po přihlédnutí k povaze posuzovaného řízení, v němž žalobce figuroval jako osoba poškozená trestným činem obchodování s lidmi, a k tomu, že žalobce v tomto řízení též hodlal uplatňovat náhradu škody odpovídající nevyplacené slíbené mzdě ve výši 40 000 Kč s příslušenstvím, uzavřel, že z důvodu významu tohoto řízení pro žalobce není namístě výši odškodnění jakkoliv upravovat, neboť při absenci prokázaných skutečností odůvodňujících závěr o vyšším či naopak nižším významu je namístě tento význam hodnotit jako standardní (viz zejména žalovanou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, a ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20).
Rovněž z pohledu výše částky, jejíž náhrady se žalobce hodlal v trestním řízení domáhat, není rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, reprezentovanou např. zmíněným rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, jakož i rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, v rozporu. Celkové přiznané odškodnění tuto částku sice přesahuje, toto navýšení však nalézá svůj přiměřený odraz ve zhodnocení individuálních okolností daného případu odvolacím soudem, které se konkrétně projevilo zejména ve výrazném zvýšení tohoto odškodnění na základě zhodnocení kritéria celkové délky posuzovaného řízení [§31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)], a postupu orgánů veřejné moci v předmětném řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], jenž odvolací soud zhodnotil jako dlouhodobě neodpovídající procesním pravidlům a zatížený opakovanými průtahy. Vychází tedy z důvodů, pro které zmíněná judikatura Nejvyššího soudu prolomení finančního limitu ve výši předmětu posuzovaného řízení připouští.
Žalované pak nelze přisvědčit ani v názoru, že by uvedená otázka byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena rozdílně, stejně jako nelze shledat ani podmínky, za nichž by bylo namístě podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, předložit věc k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jak žalovaná požaduje, neboť tříčlenný senát dovolacího soudu se ani nyní nehodlá od právního názoru, který byl ve zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu vysloven, odchýlit.
Zpochybňuje-li žalovaná správnost či úplnost skutkových zjištění odvolacího soudu, jež se k významu posuzovaného řízení pro žalobce vztahují, uplatňuje tím nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), neboť Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán. Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Ve vztahu k otázkám výpočtu základní výše odškodnění a pochybností, které žalovaná vyjádřila na adresu právního zastoupení žalobce v řízení, jakož i samotné existence žalobcovy újmy, pak podané dovolání trpí vadami, neboť z něj není patrné, v čem konkrétně dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
Uvedené náležitosti však podané dovolání ve shora vymezené části neobsahuje. Stran zpochybněné správnosti výpočtu základní částky odškodnění se totiž žalovaná omezila pouze na nekonkrétní konstatování o rozporu napadeného rozhodnutí s blíže nespecifikovanou judikaturou a v případě zmíněné plné moci ani žádnou právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo spočívat, nevymezila, nýbrž bez jakéhokoliv vztahu k některé z variant přípustnosti dovolání upravených v §237 o. s. ř. a bez souvislosti s konkrétními závěry vyslovenými v napadeném rozsudku odvolacího soudu zformulovala toliko obecnou žádost o radu, jak má při vzniku pochybností o udělené plné moci, kterých dle jejích slov v řízeních o obdobných nárocích přibývá, postupovat. Vymezení konkrétního předpokladu přípustnosti podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pak zcela chybí i ve vztahu ke zpochybňované existenci žalobcovy nemajetkové újmy. V této části tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny žalobcovy advokátky za zmíněné vyjádření ve výši 3 100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 714 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu