ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2761.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2761/2022-687
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václavy Dudy ve věci žalobce R. K. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, proti žalovanému P. M. , bytem XY (adresa pro doručování: S., advokátní kancelář, XY, DS id: XY), o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 481/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 91 Co 24/2022-636, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Kláry Mottlové, advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 67 C 481/2015-578, uložil žalovanému povinnost vydat žalobci osobní motorové vozidlo značky XY, žluté metalízy, RZ XY, VIN: XY, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 91 Co 24/2022-636, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce koupil osobní automobil značky XY, žlutá metalíza, RZ XY, VIN: XY (dále jen „předmětný automobil“) dne 18. 2. 2011 od společnosti INVELT s. r. o. za cenu 440.000 Kč; ve velkém technickém průkazu vozidla byl jako vlastník v té době uveden prvotní provozovatel P. U., který vozidlo odhlásil, a přihlásila si ho společnost INVELT s. r. o. Žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost a neprovedl změny v registru vozidel; nebyl tudíž evidován jako vlastník vozidla. Dne 27. 12. 2012 žalobce s vozidlem havaroval a za účelem opravy jej předal do dispozice M. P., který provozoval autoservis. M. P. vozidlo k opravě převzal a pojišťovně Kooperativa oznámil škodní událost. Kupní smlouva ze dne 2. 1. 2013, podle níž měl žalobce M. P. prodat předmětný automobil, neobsahuje podle soudního znalce vlastní podpis žalobce, je opatřena padělkem jeho podpisu. M. P. dne 7. 1. 2013 uzavřel kupní smlouvu, podle níž předmětný automobil prodal M. J., která následně dne 9. 1. 2013 vozidlo zaregistrovala na své jméno u Magistrátu města Karviná a byla zapsána do velkého technického průkazu vozidla. Tato smlouva, jakož i smlouva jí předcházející, byly uzavřeny v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.“). M. J. poté vozidlo dne 1. 6. 2013 prodala R. N., provozovateli autobazaru. R. N. předmětný automobil prodal kupní smlouvou ze dne 2. 6. 2013 žalovanému. Žalovaný si před podpisem kupní smlouvy nechal prověřit technický stav vozidla systémem Autotracer společnosti Cebia spol. s r. o., obrátil se na autorizovaného dealera XY - společnost BYCHL s. r. o. ohledně informací o vozidlu z centrálního registru XY a vůz si nechal zkontrolovat po technické stránce a také z hlediska správnosti údajů uvedených v malém a velkém technickém průkazu. Žalovaný nejprve tvrdil, že vozidlo zakoupil od M. J. a R. N. prodej vozu pouze zprostředkoval. O tom, že R. N. měl uzavřít kupní smlouvu s M. J. se žalovaný dozvěděl až v průběhu řízení, nicméně kupní smlouva ze dne 2. 6. 2013 na prodej předmětného automobilu je uzavřena právě mezi žalovaným jako kupujícím a R. N. jako prodejcem. Kupní smlouvy mezi M. J. a R. N. a R. N. a žalovaným byly uzavřeny v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů uzavřely, že M. P. nenabyl vlastnické právo k předmětnému automobilu, neboť kupní smlouva ze dne 2. 1. 2013 je absolutně neplatným právním úkonem proto, že podpis žalobce na této smlouvě je podle znaleckého vyjádření obrázkem padělku, nikoliv pravým podpisem žalobce; k převodu vlastnického práva z žalobce na M. P. tudíž nedošlo a žalobce zůstal vlastníkem předmětného automobilu. Jelikož se M. P. nestal vlastníkem vozidla, nemohl podle zásady vyplývající z občanského zákoníku, podle níž nelze na druhého převést více práv, než převodci náleží, převést platně vlastnické právo k vozidlu na M. J. a ta poté na R. N. Za situace, kdy žalovaný tvrdil, že nabyl vozidlo kupní smlouvou uzavřenou dne 2. 6. 2013 v režimu obchodního zákoníku od R. N., který ho koupil od M. J. (zastoupené manželem P. J.), která nebyla - přes úřední zápis do velkého technického průkazu vozidla - v okamžiku tvrzeného prodeje vlastnicí předmětného automobilu, zabývaly se soudy podle §446 obch. zák. otázkou dobré víry žalovaného jako kupujícího. Odvolací soud dovodil, že žalovaný nebyl v době uzavření kupní smlouvy s R. N. v dobré víře vzhledem k okolnostem sjednání smlouvy, kdy prodejce nebyl v okamžiku prodeje zanesen jako vlastník či provozovatel ve veřejném seznamu, vozidlo fyzicky nedržel a žalovanému nemohl ani předat. Přihlédl rovněž k formě smlouvy a nedostatku její určitosti (kupní smlouva byla součástí faktury autobazaru). Zohlednil opakovaně měněná obranná tvrzení žalovaného (k újmě jeho věrohodnosti), skutečnost, že nevyužil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající R. N. je skutečně oprávněn na něj vlastnictví k předmětnému automobilu převést, i stupeň a druh jím dosaženého vysokoškolského vzdělání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Má za to, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. Namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy neprovedly jím navržený, pro věc relevantní důkaz. Odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nezohlednil, že jak on coby kupující, tak i R. N. v pozici kupujícího využili při uzavírání smluv všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčili, že prodávající byl skutečně oprávněn prodat předmětné vozidlo (převést vlastnictví); v rámci požadované běžné opatrnosti v obchodním styku vykonali všechny úkony nezbytné pro to, aby nabyli vlastnické právo k předmětnému automobilu podle §446 obch. zák. Ve včasném doplnění dovolání žalovaný namítl, že řízení před soudem prvního stupně bylo stiženo vadou, neboť o věci rozhodoval vyloučený soudce. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Výtku, že soudy opomenuly navržený důkaz, považuje za účelovou a nedůvodnou. Připomíná, že z dovolání není dostatečně patrné, v čem se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani která otázka nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Otázky vztahující se k aplikaci §446 obch. zák. pak formuluje dovolatel tak, že pomíjí zjištění, na nichž soudy právní posouzení založily.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak. Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, nebo závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá.
I když žalovaný v dovolání pregnantně neartikuloval, kterou právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, má za vyřešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z obsahu dovolání lze dovodit, že odklon shledává v posouzení dobré víry kupujícího při nabytí věci od nevlastníka v režimu ustanovení §446 obch. zák. Právní závěr odvolacího soudu, že nebyl v době uzavření kupní smlouvy s R. N. v dobré víře, resp. zda mohl vědět, že prodávající R. N. není vlastníkem převáděného vozidla, však zpochybňuje výhradně skutkovými námitkami, neboť nesouhlasí s tím, že jako kupující nevyužil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn na něj převést vlastnictví k předmětnému automobilu, zejména pominul, že prodejce nebyl v okamžiku prodeje zanesen jako vlastník či provozovatel ve veřejném seznamu, vozidlo fyzicky nedržel a nemohl žalovanému ani předat. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že jak on při uzavření kupní smlouvy dne 2. 6. 2013, tak i před ním R. N. při uzavírání kupní smlouvy s M. J., resp. jejím manželem P. J., dne 1. 6. 2013 udělali maximum pro to, aby si ověřili stav a původ vozidla jak fyzickou prohlídkou, tak i prostřednictvím různých databází (např. osvědčení Cebia) a dokumentů, zejména velkého technického průkazu (a byli proto oba v dobré víře a přešlo na ně vlastnictví vozidla, i když jej nabyli od nevlastníka). Dovolatel pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96).
Přípustnost dovolání není s to založit ani námitka, že odvolací soud porušil právo žalovaného na spravedlivý proces, jestliže neprovedl všechny jím navržené důkazy, ani výhrady k odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný jejich prostřednictvím nezpochybnil žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení - jsou-li skutečně dány - však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Bezcenná je výhrada dovolatele k osobě samosoudkyně soudu prvního stupně K., která o věci v řízení rozhodovala (dovolatel prosazuje, že rozsudek byl vynesen soudkyní, která měla být z projednávání věci vyloučena pro svou nestrannost). Představuje totiž námitku zmatečnosti řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. Jak plyne z doslovného znění §242 odst. 3 o. s. ř., je dovolací soud oprávněn zabývat se zmatečnostmi pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; zmatečnostní vada není sama o sobě způsobilá přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). K nápravě zmatečnostních vad totiž slouží žaloba pro zmatečnost (§229 a násl. o. s. ř.).
Žalovaný v dovolání sice výslovně uvedl, že dovolání podává „v rozsahu jeho výroků I., II., V. a VI.“, proti nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady v dovolání neuplatnil. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu