ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.884.2020.3
sp. zn. 33 Cdo 884/2020-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) Ž. F. , bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrou Faldynovou, advokátkou se sídlem v Lichnově u Nového Jičína 549, a b) J. F. , bytem XY (právních nástupců původního žalobce V. F., r. č. XY, zemřelého 30. 3. 2021), proti žalované PD Finance a reality s. r. o. , se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Křižíkova 1705/15, identifikační číslo osoby 285 89 688, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 183/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2019, č. j. 11 Co 248/2019-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni Ž. F. na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.310,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Faldynové, advokátky.
III. Ve vztahu mezi žalobcem J. F. žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 23 C 183/2018-72, zamítl žalobu o určení, že (původní) žalobce V. F. je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. XY v k. ú. XY, v obci XY, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to pozemku parc. č. XY – zahrada, a pozemku parc. č. XY– zahrada, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 11 Co 248/2019-108, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že (původní) žalobce je vlastníkem nemovitých věcí v k. ú. XY, v obci XY zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, konkrétně pozemků parc. č. XY – zahrada a parc. č. XY – zahrada; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že původní žalobce v postavení prodávajícího a žalovaná v postavení kupující uzavřeli dne 13. 7. 2015 kupní smlouvu, na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva k označeným nemovitostem za dohodnutou kupní cenu 600.000,- Kč. V článku II. odst. 2. kupní smlouvy si smluvní strany sjednaly, že kupní cena bude uhrazena tak, že částku 282.166,- Kč složí kupující v hotovosti k rukám soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány (v exekuční věci vedené pod sp. zn. 103 Ex 43605/2012) před podpisem kupní smlouvy (bod a/), částky 19.239,- Kč, 44.891,- Kč, 843,- Kč a 969,- Kč uhradí kupující do 60-ti dnů po provedení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na nákladech řízení Okresnímu soudu v Ostravě na tam uvedený účet pod tam specifikovanými variabilními symboly (body b/, c/, d/, e/) a zbývajících 251.892,- Kč kupující do 60-ti dnů po provedení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem složí na účet, který jí prodávající před úhradou sdělí, nebo zaplatí v hotovosti k rukám prodávajícího (bod f/). V článku V. bodu 3 smlouvy bylo sjednáno, že prodávající je oprávněn odstoupit od smlouvy, jestliže kupující poruší povinnosti vyplývající z článků II. a IV. smlouvy, nebo se jakékoliv její prohlášení učiněné ve smlouvě ukáže jako nepravdivé, neúplné nebo zkreslující. Podle článku V. bodu 4 smlouvy je prodávající oprávněn, nikoliv však povinen, od smlouvy odstoupit, pokud kupující neuhradí jakoukoliv část kupní ceny do výše 600.000,- Kč ve lhůtě a způsobem sjednaným v článku II. odst. 2 smlouvy; v případě porušení platební povinnosti je kupující povinna zaplatit prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 5 % z kupní ceny. V listině ze dne 7. 6. 2018 označené jako „ Odstoupení od kupní smlouvy ze dne 13. 7. 2015 o prodeji nemovitosti v k. ú. XY “ původní žalobce žalované vytkl, že dosud neuhradila zbylou část kupní ceny, a proto jí oznamuje, že využívá svého práva a odstupuje od smlouvy podle jejího článku V. odst. 4; současně žádá žalovanou o sdělení, kdy a kde, případně na jaký účet chce poukázat (vrátit) část kupní ceny, kterou mu dosud uhradila. Žalovaná s odstoupením od kupní smlouvy nesouhlasila se zdůvodněním, že celou kupní cenu uhradila podle kupní smlouvy; vytkla, že z textu odstoupení nevyplývá, jaká část kupní ceny dosud nebyla uhrazena. Považuje za podezřelé, že prodávající odstoupil od kupní smlouvy po více jak dvou letech od jejího uzavření. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná dne 13. 7. 2015 vybrala ze svého účtu 300.000,- Kč a osobně v hotovosti uhradila na Exekutorském úřadu Přerov za původního žalobce jeho dluh ve výši 277.266,- Kč; tvrzení, že na místě předala původnímu žalobci dalších 4.900,- Kč, žalovaná neprokázala. Účastníci řízení učinili nesporným, že části kupní ceny uvedené v článku II. odst 2. bodech b/, c/, d/, e/ kupní smlouvy byly zaplaceny. Výdajový pokladní doklad z 13. 7. 2015, z něhož se podává, že žalovaná vydala původnímu žalobci 251.282,- Kč, původní žalobce podepsal; tvrzení, že tuto částku ve skutečnosti neobdržel a pokladní doklad podepsal pouze pro účely vedení účetnictví žalované, nebylo prokázáno (předání 251.282,- Kč nebyl nikdo další přítomen). Žalobkyně v řízení neprokázala, že by na kupní cenu doplatila 5.510 Kč, což je rozdíl mezi sjednanou kupní cenou ve výši 600.000,- Kč a částkami 277.266,- Kč, 251.282,- Kč, 19.239,- Kč, 44.891,- Kč, 843,- Kč a 969,- Kč.
Zatímco soud prvního stupně na podkladě uvedených zjištění dovodil, že žalovaná sice podstatně porušila smluvní povinnosti prodlením ve smyslu §1977 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), avšak s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, uzavřel, že původní žalobce od smlouvy neodstoupil bez zbytečného odkladu, odvolací soud - vycházeje z článku V. bodu 3 a článku V. bodu 4 kupní smlouvy - považoval za bezpředmětné zabývat se tím, zda žalovaná porušila smlouvu podstatným způsobem (bylo by to významné pouze v případě odstoupení ze zákona) a dospěl k závěru, že původnímu žalobci svědčilo podle smluvního ujednání právo odstoupit od kupní smlouvy v obecné tříleté promlčecí lhůtě (§619 a §629 odst. 1 o. z.) s účinky odstoupení podle §2004 odst. 1 o. z., pakliže kupující neuhradí jakoukoliv část kupní ceny do výše 600.000,- Kč ve lhůtě a způsobem sjednaným podle článku II. odst. 2 smlouvy; doplnil, že údaj o tom, pro jaký nedoplatek kupní ceny její účastník od smlouvy odstupuje, není podstatnou náležitostí právního jednání podle §2001 a násl. o. z. Další důvod pro odstoupení od smlouvy (v souladu s článkem V. bod 3 kupní smlouvy) odvolací soud shledal v nepravdivém, resp. zkreslujícím prohlášení žalované v článku II. odst. 2 písm. a/ smlouvy, že před podpisem smlouvy zaplatila k rukám soudního exekutora část kupní ceny ve výši 282.166,- Kč, resp. 283.000,- Kč (prokazatelně zaplatila jen 277.266,- Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaná vystupovala v právním vztahu jako profesionál, přičetl jí odvolací soud k tíži formulační nedostatky kupní smlouvy i nedostatky při její realizaci (§5 odst. 1 o. z.). Další dokazování ke zjištění, zda byla uhrazena část kupní ceny ve výši 251.252,- Kč (což žalovaná tvrdila a žalobce popíral), shledal nadbytečným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, konkrétně posouzení včasnosti odstoupení od kupní smlouvy, kterou odvolací soud podle jejího názoru vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012. Vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že (původní) žalobce od kupní smlouvy neodstoupil „bez zbytečného odkladu“ a neposoudil proto odstoupení jako neplatné a neúčinné. Právní otázku náležitostí právního jednání – odstoupení od kupní smlouvy má za v rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neřešenou. Prosazuje, že v případě odstoupení od kupní smlouvy pro nezaplacení části kupní ceny musí odstoupení obsahovat konkretizaci povinnosti, pro jejíž nesplnění oprávněný od smlouvy odstupuje, a to ve smyslu „konkretizace výše dluhu a délky prodlení“. Právní jednání žalobce má proto za neúčinné podle §553, příp. §554 o. z. Odvolacímu soudu dovolatelka rovněž vytýká, že neshledal důvodnou její námitku, že žalobce zjevně zneužil práva odstoupit od smlouvy, a že jeho jednání neposoudil podle §8 o. z. jako takové, které nepožívá právní ochrany. Vypočítává okolnosti, které podle jejího názoru pro takový závěr svědčily, totiž že žalobce odstoupil od kupní smlouvy teprve s odstupem více než dvou let od jejího uzavření pro nezaplacení 0,92 procent kupní ceny, aniž by ji předtím k úhradě takto marginální částky vyzval; s touto hypotézou předkládá dovolacímu soudu (jako dosud neřešenou) právní otázku aplikace §8 a §588 o. z., resp. požaduje, aby se dovolací soud vyjádřil k tomu, zda jí předestřené jednání prodávajícího (ne)požívá ochrany. Je přesvědčena, že postup žalobce byl podložen vývojem cen na trhu nemovitostí a snahou spekulovat s prodejem předmětných pozemků za účelem získání vyšší kupní ceny. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc a vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
(Původní) žalobce navrhl, aby dovolací soud nedůvodné dovolání odmítl a aby nevyhověl návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Má za to, že žalovaná překrucuje skutková zjištění odvolacího soudu, a na tvrzení, že mu dosud neuhradila část kupní ceny ve výši 251.000,- Kč, trvá.
Usnesením ze dne 22. 4. 2020, č. j. 33 Cdo 884/2020-134, Nejvyšší soud zamítl návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2019, č. j. 11 Co 248/2019-108, a odložil právní moc téhož rozsudku do právní moci rozhodnutí o dovolání.
Po podání dovolání (původní) žalobce V. F., r. č. XY, dne 30. 3. 2021 zemřel. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2022, č. j. 33 Cdo 884/2020-155, určil, že v dovolacím řízení bude na žalující straně pokračováno s Ž. F., narozenou dne XY, bytem v XY, a J. F., narozeným XY, bytem XY, kteří jsou dědici původního žalobce a jeho právními nástupci.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Od smlouvy lze odstoupit buď tehdy, ujednají-li si to smluvní strany, anebo stanoví-li to zákon (§2001 o. z.). Na smluvní ujednání se přitom z logiky věci neuplatní zákonná ustanovení, neboť účastníci si mohou v rámci obecné zásady smluvní volnosti sjednat možnosti odstoupení od jimi uzavřené smlouvy libovolně. Lze mít za to, že ustanovení §2001 je kogentní povahy; z jiných důvodů než stanovených zákonem nebo sjednaných smlouvou nelze od smlouvy odstoupit. Jde však o kogentnost bez většího praktického významu, protože právě možnost sjednat si smluvní důvody odstoupení jakoukoliv případnou restrikci plynoucí z kogentnosti úpravy prolamuje. Stranám je ponecháno na vůli sjednat si vlastní důvody odstoupení. Stejně tak je možno uvažovat o smluvní modifikaci důvodů zákonných. Uvedené přitom platilo i za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz jeho §48 odst. 1). I podle zákonné úpravy mohou důvody pro odstoupení vyplývat rovněž ze smlouvy. Zákon přitom možnosti smluvní úpravy zásadně nijak neomezuje. V mantinelech obecných korektivů mohou smluvní strany volně upravit odchylně od zákona jak důvody, které již obsahuje, mohou přidat i důvody další, mohou dokonce jinak upravit i samotné důsledky odstoupení (k tomu viz §2004 a 2005 o. z.). Na vůli stran je ponecháno, zda např. zákonné důvody zpřísní, anebo naopak zavedou další důvody, ať již svědčící oběma stranám, anebo pouze jedné. Lze sjednat i velmi široké oprávnění od smlouvy odstoupit, které vůbec nemusí mít sankční povahu. Může být navázáno na objektivní skutečnosti, na úkony třetích osob, může být ponecháno i zcela na vůli oprávněného. Smlouva může zakotvovat kromě samotných důvodů i určité podmínky či pravidla postupu, jakým má být odstoupení vykonáno. Pak je třeba veškerá tato pravidla či podmínky dodržet v duchu zásady pacta sunt servanda (srov. komentář Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 1186 - 1197: J. Šilhán).
Ke stejným závěrům dospěl aktuálně Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2637/2020, v němž (s ohledem na znění §2001 a §1 odst. 2 o. z.) přijal a odůvodnil závěr, že smluvní strany si mohou (v mezích obecných korektivů) sjednat pro případ odstoupení od smlouvy jeho účinky a způsob vypořádání závazku odchylně od úpravy v občanském zákoníku, mohou se při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, uveřejněné pod č. 152/2018, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněné pod číslem 10/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3172/2020, uveřejněný pod číslem 85/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dále dovodil, že §1 odst. 2 část věty před středníkem o. z. vychází z toho, že takový zákaz odchýlení se bude výslovný. Výslovný zákaz určitého ujednání stran může být přímý i nepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje. Příkladem přímých výslovných zákazů je právě §1 odst. 2 část věty za středníkem o. z., jež zakazuje ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob. Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v §1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Je-li však možno jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat ( per se ) za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní. V případě nepřímého zákazu zákon odchylné ujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží. Příkladem nepřímého výslovného zákazu je §580 o. z., podle něhož je neplatné (mimo jiné) právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité právní normy jakémukoliv odchylnému ujednání, půjde o právní normu (absolutně) kogentní.
V rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že samotná skutečnost, že zákon s určitým ujednáním stran výslovně nepočítá, neznamená, že by takové ujednání strany nemohly sjednat a že by jím neměly být vázány. Pouze tehdy, odporuje-li určité ujednání smyslu a účelu určité právní normy, lze uvažovat o jeho neplatnosti (pakliže to smysl a účel dotčené právní normy vyžaduje).
V kontextu výše uvedené konstantní rozhodovací praxe je namístě právní úpravu účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání smluvních stran po takovém odstoupení považovat zásadně za dispozitivní. Pro opačný závěr (o kogentnosti úpravy) dovolací soud v občanském zákoníku nenachází žádnou oporu. Občanský zákoník žádný výslovný (ani implicitní) zákaz smluvních odchylek v rámci této právní úpravy nestanoví. Ujednání stran odchylující se od zákonné úpravy účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání jejich vzájemných práv a povinností (resp. vzájemných plnění) po odstoupení od smlouvy nelze a priori považovat za ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek, či právo týkající se postavení osob. Ve vztahu k úpravě odstoupení od smlouvy je v §2001 o. z. navíc výslovně stanoveno, že odstoupit od smlouvy lze nejen tehdy, stanoví-li tak zákon, ale též ujednají-li si to strany. Proto též nelze uzavřít, že by smyslem a účelem úpravy odstoupení od smlouvy (§2001 a násl. o. z.) bylo bránit jakémukoliv odchylnému ujednání. Zákonodárcem je předpokládáno, že podmínky pro odstoupení od smlouvy mohou být mezi stranami sjednány odlišně od podmínek zákonných. Při takovém ujednání pak lze též logicky předpokládat, že strany si sjednají (mohou sjednat) i to, s jakými účinky na jejich dosavadní práva a povinnosti odstoupení od smlouvy dopadne (tj. jaká práva a povinnosti zaniknou a jaká i nadále přetrvají) a jakým způsobem závazek po odstoupení od smlouvy vzájemně vypořádají (příp. též jaká práva a povinnosti jim odstoupením od smlouvy nově vzniknou). Ostatně skutečnost, že některá práva a povinnosti odstoupením nezanikají a mohou zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, je předpokládána též v §2005 odst. 2 o. z. Nelze proto vyloučit ani ujednání, jímž strany pro případ odstoupení od smlouvy předem určí rozsah a obsah práv a povinností, kterými se nadále budou řídit, tj. která zůstanou zachována i po odstoupení od smlouvy, příp. která po odstoupení od smlouvy nahradí práva a povinnosti odstoupením zaniklá, a tím upraví vypořádání závazku ze zrušené smlouvy. Smluvní ujednání obsahující majetkové vyrovnání pro případ odstoupení od smlouvy pak jsou právním důvodem pro jejich plnění. Zákonný způsob vypořádání závazku ze zrušené smlouvy (ve smyslu §2993 a též 2999 o. z.) se v takovém případě může uplatnit v rozsahu, na který sjednané vypořádání nedopadá.
V projednávané věci si účastníci (resp. původní žalobce a žalovaná) sjednali možnosti odstoupení od kupní smlouvy nad rámec zákonné úpravy, konkrétně podle článku V. bodu 4 smlouvy tak, že prodávající je oprávněn, nikoliv však povinen, od smlouvy odstoupit, pokud kupující neuhradí jakoukoliv část kupní ceny do výše 600.000,- Kč ve lhůtě a způsobem sjednaným v článku II. odst. 2 smlouvy. Odvolací soud nepochybil, posuzoval-li odstoupení původního žalobce podle ujednání účastníků smlouvy – jedině takový výklad naplňuje zásadu pacta sunt servanda . Není nezákonné, odstoupí-li účastník smlouvy od smlouvy podle ujednání obsažených v této smlouvě. Nelze přisvědčit žalované, že by se smluvní ujednání, jež jsou výrazem smluvní volnosti účastníků upravit si možnosti odstoupení od smlouvy nad rámec zákona (zde pro prodlení s uhrazením byť jen části kupní ceny), měla posléze poměřovat korektivem vytvořeným na základě zákonné úpravy odstoupení od smlouvy (v uvedeném případě §1977 o. z.). Odkaz žalované na rozsudek ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, je nepřípadný, neboť Nejvyšší soud se v něm vyjádřil k odstoupení od smlouvy ze zákona, konkrétně podle §345 odst. 1 zákona č. 513/1991, obchodního zákoníku, (který byl zrušen zákonem č. 89/2012 Sb.) pro prodlení věřitele nebo dlužníka, které způsobilo podstatné porušení smluvní povinnosti, a oprávnění druhé strany odstoupit od smlouvy v případě, oznámí-li to protistraně „bez zbytečného odkladu“ poté, kdy se o tomto porušení dozvěděla. Jak bylo vyloženo výše, v případě existence ujednání o možnostech odstoupení obsaženém ve smlouvě se při odstoupení od smlouvy z důvodů upravených ve smlouvě postupuje podle této smlouvy a nikoliv podle zákona. Odvolací soud postupoval v souladu se shora uvedeným výkladem, jestliže na rozdíl od soudu prvního stupně k zákonné úpravě odstoupení od smlouvy nepřihlížel a vycházel ze smluvních ujednání.
Pro úplnost (tedy nikoliv ve vztahu právně relevantním k nyní projednávané věci v tom smyslu, že by se zde přijaté závěry uplatnily namísto smluvního ujednání účastníků) dovolací soud doplňuje, že v době od podání dovolání se vyjádřil k zákonným důvodům odstoupení od smlouvy např. v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021, nebo v usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3447/2021. V rozsudku ze dne 25. 2. 2021, sen. zn. 29 ICdo 81/2019, se pak vyjádřil k odstoupení od smlouvy bez zbytečného odkladu poté, co se věřitel dozvěděl o prodlení.
Vzhledem k tomu, že v případě existence smluvního ujednání odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení kupující s uhrazením jakékoliv části kupní ceny odpadla zákonná podmínka vytknout kupující její pochybení bez zbytečného odkladu (účastníci si takovou podmínku nesjednali), je jediným omezením (při absenci konkrétnějších smluvních ujednání) možnosti prodávajícího (žalobce) odstoupit od kupní smlouvy institut promlčení. Uvedené potvrzuje i komentářová literatura (srov. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 1186 - 1197: J. Šilhán), která se kloní k závěru, že se toto „právo promlčuje, a to v obecné tříleté lhůtě. Byť nejde striktně vzato o majetkové právo v užším slova smyslu se všemi jeho atributy, v širším chápání lze právo odstoupit od smlouvy pod tuto kategorii podřadit, neboť zpravidla přímé majetkové dopady má a návaznost na realizaci, existenci a další uplatnění majetkových práv lze identifikovat. I Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že právo odstoupit od smlouvy jako právo majetkové předmětem promlčení je (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 633/2003 , podle něhož je v rozhodovací praxi soudů přijímán zcela jednoznačně závěr, že právo věřitele odstoupit od smlouvy je právem majetkovým, které se promlčuje v tříleté promlčecí době). Namítne-li tedy dlužník důvodně promlčení tohoto práva věřitele, účinky odstoupení od smlouvy vůči němu nenastanou.
Ostatně ani lhůta „bez zbytečného odkladu“ by nebyla z hlediska trvání práva na včasné a účinné odstoupení významná, neboť tato, jak judikoval Nejvyšší soud, má opodstatnění pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že odstupuje. V případě trvajícího prodlení dlužníka je však skutečnost, zda věřitel od smlouvy odstoupil ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§1977 o. z.), bez právního významu, neboť i odstoupení od smlouvy po marném uplynutí uvedené lhůty – při trvajícím prodlení dlužníka – vyvolalo právní následky předvídané ustanovením §2004 odst. 1 o. z. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 456/2021 nebo sp. zn. 29 ICdo 81/2019).
Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že otázka náležitostí právního jednání – odstoupení od kupní smlouvy nebyla dovolacím soudem dosud řešená. Komentářová literatura se k náležitostem odstoupení od smlouvy vyjadřuje s odkazy na stávající judikaturu Nejvyššího soudu („ NS 32 Odo 616/2005, NS 2 Odon 102/97; byť tato rozhodnutí byla přijata za účinnosti předchozího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., jsou zde přijaté závěry plně aplikovatelné i při účinnosti aktuálního občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.“ ), která reflektuje závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, totiž že „ bylo-li možné od smlouvy odstoupit, pak uvedení důvodu odstoupení je nepodstatné a není nezbytnou náležitostí takového jednostranného úkonu.“ Tuto povinnost (uvést důvody odstoupení) by mohla stanovit jedině samotná smlouva. Komentátor sice připouští, že na nutnost uvedení důvodu odstoupení jako obecného předpokladu jeho účinnosti existuje více možných názorů, avšak přiklonil se k závěru, že „z právní úpravy všeobecná podmínka uvedení důvodu neplyne, zejména pokud by s absencí uvedení důvodu měl být spojován automatický následek neplatnosti nebo dokonce nicotnosti odstoupení. V případě, že mezi stranami nepanuje spor o oprávněnost odstoupení, jde i bez uvedení důvodu v právním jednání o odstoupení platné a účinné. … Pro účinnost odstoupení je podstatný fakt, zda oprávněný důvod v okamžiku odstoupení existoval; nikoliv, zda byl v právním jednání uveden. Dojde-li tedy k případné žalobě na neplatnost odstoupení, bude druhá strana jednoduše tvrdit, že žádný důvod pro odstoupení neexistoval, a že tedy toto bylo učiněno neoprávněně. Bude poté na odstupující straně, aby oprávněný důvod tvrdila a prokázala.“ Co se týče obsahu a projevu vůle, odstoupení musí být učiněno dostatečně zřetelně a v zásadě explicitně. Jednání oprávněné strany musí obsahovat takový projev vůle, na jehož základě je možné dospět k závěru, že tato strana hodlá odstoupit od smlouvy, a to eventuálně i s použitím výkladu podle příslušných ustanovení (srov. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 1186 - 1197: J. Šilhán).
Z uvedeného vyplývá, že přesná konkretizace výše dluhu a délky prodlení není obligatorní náležitostí odstoupení od smlouvy a případná absence těchto údajů nečiní odstoupení neplatným. V odstoupení od kupní smlouvy učiněné žalobcem bylo uvedeno, že od kupní smlouvy odstupuje pro nezaplacení zbývající části kupní ceny. Předně tedy není pravda, že by v odstoupení zcela absentoval důvod odstoupení, jak tvrdí žalovaná, původní žalobce pouze dlužnou částku blíže nekonkretizoval. Již uvedením důvodu odstoupení překročil judikaturní požadavky na obsah odstupovacího projevu. Z hlediska určitosti a srozumitelnosti odstoupení postačuje, že z projevu žalobce vyplynulo, že projevil jednoznačnou vůli odstoupit od předmětné kupní smlouvy. Z hlediska účinnosti odstoupení je důležité prokázání existence důvodu odstoupení v okamžiku odstoupení a tato podmínka naplněna byla. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky dlouhodobě panuje spor o výši nedoplacené části kupní ceny, tak by uvedení částky, kterou jako doplatek požaduje žalobce, nevedlo k zpřesnění, ale jedině ke zpochybnění určitosti a „správnosti“ projevu vůle vyjádřené v odstoupení ze strany žalované (opět bez vlivu na účinky odstoupení). Nezbývá než uzavřít, že text předmětného odstoupení nelze shledat nedostatečným z hlediska zákonných nároků kladených na jeho určitost a srozumitelnost.
Další argumentací žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její námitkou, že odstoupení od smlouvy představovalo zjevné zneužití práva a jako takové nepožívá právní ochrany. Dovolacímu soudu předkládá jako dosud neřešenou otázku, zda odstoupení, které žalobce učinil teprve po dvou letech a devíti měsících od uzavření kupní smlouvy pro nezaplacení 0,92 % kupní ceny, není zjevným zneužitím práva, případně zda se nejedná o neplatné jednání pro rozpor s dobrými mravy.
Podle §8 o. z., zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Nelze přisvědčit dovolatelce, že otázka zjevného zneužití práva, případně porušení dobrých mravů takového rozsahu a intenzity, jaký v dovolání prezentuje (z části v rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, viz dále), nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, a že dovolání je proto přípustné.
Předně je třeba uvést, že uvedená otázka nečiní v rozhodovací praxi potíže, a to ani v právním vztazích uzavřených podle nové právní úpravy (tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, dovodil, že judikaturu, která se vyjadřuje k aplikaci §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), lze – jde-li o zneužití práva – přiměřeně použít i na výklad §8 o. z. Stejně tak dosavadní judikatura k výkladu pojmu dobrých mravů (nyní §588 o. z., dříve §630 zákona obč. zák.) je nyní zcela aplikovatelná.
Na uvedené již v mezidobí navázal Nejvyšší soud řadou svých rozhodnutí a nejde tedy o otázku dosud neřešenou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018, nebo usnesení ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 866/2020, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018). Zdůraznil, že zákaz zneužití práva (§8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Ustanovení §8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. V dovolacím řízení by přitom bylo možno úvahu odvolacího soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, byla-li by z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019).
Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je vždy věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata toho kterého ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně, nelze ji „objektivizovat“. Akceptace vymezení přípustnosti dovolání žalovanou by vedla nepřijatelně k tomu, že dovolání by bylo vždy přípustné, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou.
Obiter dictum dovolací soud odkazuje rovněž na komentář k občanskému zákoníku, který shrnuje, že „zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv, jež poměřuje ekvitními či etickými hledisky. Má zabránit takovému výkonu subjektivního práva, který je pouze formálně v souladu s objektivním právem. Z tohoto úhlu pohledu bývá zákaz zneužití důvodně považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. V tomto smyslu také charakterizuje zákaz zneužití judikatura Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 895/2020, sp. zn. 22 Cdo 866/2020, sp. zn. 22 Cdo 787/2020, sp. zn. 29 Cdo 2162/2018, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014), podle níž jde o institut, který ztělesňuje korigující funkci principu poctivosti; slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný“ (srov. Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654), 2. vydání, 2022, s. 56 - 61: P. Lavický).
Nelze přehlédnout, že žalovaná svou dovolací námitku zčásti zakládá na vlastní skutkové verzi (vlastní formulaci hypotézy právní normy). Oproti odvolacímu soudu, kterému pro závěr o oprávněnosti odstoupení původního žalobce od kupní smlouvy postačovalo již samotné zjištění, že žalovaná mu najisto nezaplatila část kupní ceny ve výši 5.734,- Kč, a fakt, že si účastníci sjednali možnost odstoupit od kupní smlouvy pro nezaplacení jakékoliv části kupní ceny, žalovaná v řízení namítá, že nezaplacená částka představuje „pouhých 0,92 % z celkové kupní ceny“, a nereflektuje význam existence smluvního ujednání o možnostech odstoupení od kupní smlouvy (nad rámec zákonné úpravy), ani to, že původní žalobce převzetí části kupní ceny ve výši 251.000,- Kč od počátku popíral a odstoupil od kupní smlouvy pro nezaplacení pro něho podstatné části kupní ceny. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází.
Zjištění, pro jakou část nezaplacené kupní ceny původní žalobce od smlouvy odstoupil, ostatně není právně významné, neboť účastníci si sjednali možnost odstoupit od smlouvy pro nezaplacení jakékoliv části kupní ceny a původní žalobce pouze využil svého - oběma stranami smlouvy sjednaného - práva odstoupit. Zásadu pacta sunt servanda přitom v uvedeném případě a za daných skutkových okolností neprolomí žalovanou namítané zneužití práva původním žalobcem. Ten totiž nezneužil své právo odstoupit od kupní smlouvy (a zcela zjevně tak nečinil pro neuhrazení cca 5.000,- Kč z celkové kupní ceny), pouze naplnil účel smluvního ujednání (o odstoupení). Odvolací soud nepochybil, byl-li jeho závěr o oprávněnosti původního žalobce odstoupit od kupní smlouvy veden zjištěním o existenci smluvní úpravy možností odstoupení od smlouvy. V řízení nebylo zjištěno žádné nestandardní jednání původního žalobce; samotné skutečnosti, že proti sobě stojí dvě strany, které prezentují zcela odlišné skutkové verze věci, aniž by existovali svědci schopní jejich tvrzení (o úhradě všech částí kupní ceny) doložit, nebo fyzické dokumenty, které by zachycovaly výzvy původního žalobce činěné vůči žalované k úhradě zbývající části kupní ceny (ten žalovanou vyzýval opakovaně pouze ústně), nejsou sto vést k závěru, že původní žalobce odstoupením od smlouvy zneužil své právo ve smyslu §8 o. z.
Protože dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud se nezabýval výtkami žalované, že odvolací soud „zkrátil její právo na odvolání“, dospěl-li k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně na základě nově provedených důkazů, namísto toho, aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (a tím žalované umožnil vyjádřit se dostatečně ke všem skutkovým zjištěním). Nepředstavují totiž uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nejvyšší soud uzavírá, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné a v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o nákladech dovolacího řízení nemusejí být zdůvodněny (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu