ECLI:CZ:NS:2022:33.ICDO.121.2021.1
KSOS 14 INS XY
1 ICm XY
sp. zn. 33 ICdo 121/2021-598
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Cordtrade s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Jiráskova 81/13, identifikační číslo osoby 283 44 618, zastoupené Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, proti žalovanému P. M. , se sídlem XY, insolvenčnímu správci dlužnice I. L., bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Troupem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Velehradská 88/1, o určení pravosti a výše pohledávek, a ve věci žalobce P. M. , sídlem XY, insolvenčního správce dlužnice I. L., bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Troupem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Velehradská 88/1, proti žalované Cordtrade s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Jiráskova 81/13, identifikační číslo osoby 283 44 618, zastoupené Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, o popření pravosti a výše vykonatelných pohledávek, společně vedených u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 1 ICm 1651/2017, o dovolání JUDr. Pavla Mikeše proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2021, č. j. 14 VSOL 152/2021-515, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 1 ICm XY, určil, že „pohledávky přihlášené žalovanou (žalobkyní) Cortrade s. r. o. do insolvenčního řízení pod sp. zn. KSOS 14 INS XY, a to dílčí pohledávka P8/1 co do výše 206.400,- Kč, dílčí pohledávka P8/2 ve výši 506.403,- Kč a dílčí pohledávka P8/3 ve výši 372.960,- Kč nejsou po právu“ (výrok I.); zamítl žalobu, aby soud určil, že „pohledávka žalobkyně Cordtrade s. r. o. přihlášená do insolvenčního řízení pod sp. zn. KSOS 14 INS XY v celkové výši 1.579.076,- Kč má pořadí pohledávky zajištěné nemovitostí dlužnice I. L. na základě zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 18. 7. 2013“ (výrok II.); zamítl „žalobu žalobkyně Cordtrade s. r. o., aby soud určil, že dílčí pohledávka P8/2 přihlášená do insolvenčního řízení pod sp. zn. KSOS 14 INS XY v rozsahu částky 340.397,- Kč je po právu“ (výrok III); a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV), státu (výrok V) a o soudním poplatku (výrok VI). Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek ve věci ze dne 28. 11. 2019, č. j. 1 ICm XY, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 5. 2020, č. j. 14 VSOL XY, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 7. 2021, č. j. 14 VSOL XY, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a IV. tak, že určil:
- že dílčí vykonatelné pohledávky přihlášené věřitelkou Cordtrade s. r. o. do insolvenčního řízení dlužnice I. L. jako P8/1 z titulu jistiny úvěru ve výši 206.400,- Kč, P8/2 z titulu úroku ve výši 506.403,- Kč a P8/3 z titulu smluvní pokuty ve výši 372.960,- Kč jsou po právu;
- že pohledávka věřitelky Cordtrade s. r. o. přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice I. L. ve výši 1.579.076,- Kč je zajištěna nemovitostmi dlužnice dle zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 18. 7. 2013;
- že dílčí nevykonatelná pohledávka přihlášená věřitelkou Cordtrade s. r. o. do insolvenčního řízení dlužnice I. L. jako P8/2 ve výši 340.397,- Kč z titulu úroku je po právu,
- že věřitelce Cordtrade s. r. o. se povinnost k zaplacení soudního poplatku neukládá.
Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že společnost Cordtrade s. r. o. v postavení věřitele a dlužnice I. L. uzavřely dne 18. 7. 2013 smlouvu o podnikatelském úvěru č. 2713000026 (dále jako „smlouva o úvěru“, popř. „předmětná úvěrová smlouva“), na jejímž základě dlužnice čerpala úvěr ve výši 360.000,- Kč, který byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužnice na základě zástavní smlouvy uzavřené téhož dne. Dne 21. 5. 2015 byl úvěr zesplatněn pro nesplácení. Usnesením ze dne 21. 12. 2016, č. j. KSOS 14 INS XY, zveřejněným dne 21. 12. 2016 Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (insolvenční soud) mimo jiné rozhodl, že se zjišťuje úpadek dlužnice I. L., insolvenčním správcem ustanovil P. M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, a povolil řešení úpadku oddlužením. Dlužnice I. L. v řízení tvrdila, že předmětnou úvěrovou smlouvu uzavřela fakticky v postavení spotřebitele, do podnikatelského úvěru byla vmanipulována zprostředkovateli S. a B., kteří jí doporučili, aby si krátkodobě zřídila živnostenské oprávnění za účelem získání lepších úvěrových podmínek. Uvedení zprostředkovatelé i Z. Z. - jednatel Cordtrade s. r. o. popřeli, že by dlužnici I. L. naváděli k podvodnému jednání a účelovému uzavření úvěrové smlouvy v postavení podnikatele, tedy v režimu obchodního práva bez spotřebitelské ochrany. Dlužnice I. L. si sice nechala u příslušného rejstříkového soudu zapsat živnostenské oprávnění k předmětu podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona v oboru činnosti zprostředkování obchodů a služeb, a to od 16. 7. 2013 na dobu neurčitou, v registru ekonomických subjektů (u ČNB) však byla vedena již od 26. 8. 2011 jako osoba s oprávněním k ostatním finančním činnostem – konkrétně uzavírat jako zprostředkovatel smlouvy o životním, penzijním a stavebním pojištění. Při jednání o předmětné úvěrové smlouvě se dlužnice identifikovala jako „podnikající osoba“ a výslovně uvedla, že žádá o poskytnutí „podnikatelského úvěru z důvodu nově chystaného podnikatelského záměru“. Dlužnici k právnímu jednání nikdo nenutil ani fyzickým násilím, ani bezprávnou výhružkou a její případný omyl v pohnutce věřitel nevyvolal úmyslně, resp. o omylu dlužnice v pohnutce nevěděl. Smlouva o úvěru byla uzavřena jako podnikatelská podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a obě její strany v ní byly označeny jako podnikatelé. Ačkoliv dlužnice I. L. měla v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy dluhy z několika dalších úvěrových smluv, věřitelce je zatajila a 16. 7. 2013 podepsala čestné prohlášení, že není předlužena a že není v prodlení se splácením svých závazků vůči jiným věřitelům . V trestním řízení (které nesouviselo s nyní projednávanou věcí) byla I. L. shledána vinnou a pravomocně odsouzena proto, že v případě dvou úvěrových smluv uzavřených v roce 2016 uvedla nepravdivé údaje, resp. zatajila existenci závazků u několika subjektů. Do insolvenčního řízení za dlužnicí I. L. byly věřitelkou Cordtrade s. r. o. přihlášeny následující pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy: pohledávka P8/1 z titulu hlavní jistiny, pohledávka P8/2 z titulu smluvního úroku ve výši 18,52 % z jistiny ročně a pohledávka P8/3 z titulu sjednaných smluvních pokut. Všechny původně přihlášené pohledávky s označením P8 činily v celkovém součtu 1.908.580,- Kč. Proti sobě se sešly žaloba insolvenčního správce dlužnice I. L. o popření výše a pravosti pohledávek a žaloba věřitele Cordtrade s. r. o. o pravost a výši popřené nevykonatelné pohledávky a o pořadí, resp. o určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění; soudy tak rozhodovaly o pohledávkách z titulu předmětné úvěrové smlouvy v celkové výši 1.579.076,- Kč.
S ohledem na datum uzavření předmětné úvěrové smlouvy soudy posuzovaly právní vztahy účastníků podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obch. zák.“), podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“) a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jako „zákon o spotřebitelském úvěru“).
Pro právní posouzení věci byly podstatnými 1) otázka právního režimu předmětné úvěrové smlouvy z hlediska postavení jejích účastníků, zejména postavení dlužnice I. L., která tvrdila, že ji uzavřela fakticky jako spotřebitel, a 2) otázka platnosti předmětné úvěrové smlouvy.
Soud prvního stupně posoudil předmětnou smlouvu jako spotřebitelskou, když akcentoval, že byla uzavřena krátce po vystavení živnostenského oprávnění dlužnice, přičemž dlužnice si počínala ryze účelově s cílem dosáhnout na výhodnější úvěr. Byť konstatoval, že věřitelka nedostála své povinnosti zakotvené v §22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru zkoumat řádně úvěruschopnost dlužnice (tvrzení dlužnice o výši příjmů z podnikání bylo zjevně nereálné), předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako neplatnou podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona. Nároky věřitelky zamítl a žalobě insolvenčního správce dlužnice vyhověl.
Odvolací soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva byla uzavřena v režimu obchodního zákoníku a tudíž se na ni nevztahují předpisy na ochranu spotřebitele. Opřel se o závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 1196/2003, z nichž se podává, že aby mohl být závazkový právní vztah posuzován podle §261 obch. zák., musí být naplněny dvě podmínky – musí se jednat o vztah mezi podnikateli (rozhodující je přitom povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu) a musí být s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se závazkový vztah týká jejich podnikatelské činnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, odvolací soud doplnil, že podnikatelské činnosti subjektů závazkového vztahu se týkají i takové právní vztahy, které s podnikáním účastníků závazkového vztahu pouze souvisejí (nemusejí bezprostředně realizovat zapsaný předmět podnikání). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2986/2015, převzal tezi, že při posouzení, zda účastník závazkového vztahu vystupoval jako podnikatel, je třeba přihlížet ke všem okolnostem vzniku závazkového vztahu. Oproti soudu prvního stupně, který považoval za rozhodnou především časovou souvislost mezi zřízením živnostenského oprávnění dlužnice a uzavřením předmětné smlouvy a uvěřil dlužnici, že si živnost zřídila pouze za účelem uzavření předmětné úvěrové smlouvy, odvolací soud hodnotil a shledal relevantními i další okolnosti uzavření předmětné smlouvy, zejména, že dlužnice byla vedena v registru ekonomických subjektů již od 26. 8. 2011 a podnikatelské oprávnění nejenže nezrušila, ale před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy požádala o živnostenské oprávnění k podnikání v oboru zprostředkování obchodů a služeb od 16. 7. 2013 na dobu neurčitou, při jednání o úvěru se identifikovala jako podnikající osoba s tím, že o podnikatelský úvěr žádá „z důvodu nového chystaného podnikatelského záměru“ a jak v úvěrové smlouvě, tak v přidružených listinách z 16. 7. 2013 se označila jako podnikatelka a zavázala se použít poskytnuté finanční prostředky pouze pro účely svého podnikání. Významným shledal, že dlužnice nebyla k podpisu úvěrové smlouvy nucena fyzicky, ani psychicky, a že neprokázala, že by statutární zástupce věřitelky Z., popř. zprostředkovatelé S. a P. měli vědomost o tom, že živnostenské oprávnění získala jen a pouze za účelem poskytnutí úvěru. Uzavřel, že dlužnice projevila vážnou a svobodnou vůli uzavřít podnikatelskou úvěrovou smlouvu v postavení podnikatele, která nebyla v rozporu s písemným projevem zachyceným v listině. Protože věřitelka neměla vědomost o vnitřní výhradě dlužnice při uzavírání předmětné smlouvy, při posuzování platnosti úvěrové smlouvy k ní nepřihlížel. Úvěrovou smlouvu neshledal (absolutně) neplatnou pro obcházení zákona, neboť takový úmysl nebyl na straně věřitelky prokázán, přičemž pro závěr o absolutní neplatnosti smlouvy pro obcházení zákona musí být takový úmysl dán na straně obou účastníků smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2009). Nedovodil, že by šlo o „predátorské jednání“ ze strany věřitelky. Rozebral námitky insolvenčního správce dlužnice vznesené vůči jednotlivým přihlášeným pohledávkám. Odkazuje na četnou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 33 ICdo 89/2020, a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010) neshledal sjednaný smluvní úrok ve výši 18,52 % z jistiny úvěru ročně (při porovnání s dvojnásobkem až trojnásobkem tehdejších průměrných úrokových sazeb) nepřiměřeným. Nepřiměřenou neshledal ani stranami dohodnutou smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z poskytnuté jistiny. Zástavní smlouvu, kterou bylo zajištěno plnění dlužnice z úvěrové smlouvy, posoudil jako platnou a nedovodil nepoměr mezi hodnotou zajištění a zajištěným závazkem (insolvenční správce dlužnice ho dovozoval výhradně z přesvědčení, že úvěrová smlouva je neplatná pro porušení předpisů na ochranu spotřebitele, případně podle §39 obč. zák.). Věřitelce proto přiznal veškeré nároky z titulu platné úvěrové smlouvy, nikoli pouze bezdůvodné obohacení ve výši 314.800,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal P. M., insolvenční správce dlužnice I. L., dovolání, v němž formuloval šest právních otázek, u nichž jednotlivě vymezil přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. V obecné rovině prezentuje problematiku projednávané věci jako tzv. „ spotřebitelský únos “, resp. argumentačně se snaží prokázat, že dlužnice I. L. byla věřitelkou Cordtrade s. r. o., popřípadě zprostředkovateli „ unesena “ z oblasti spotřebitelského práva a vmanipulována do uzavření úvěru v postavení podnikatele.
Věřitelka Cordtrade s. r. o. ve vyjádření k dovolání navrhla, aby ho dovolací soud odmítl. Ztotožnila se se závěry odvolacího soudu a vyjádřila přesvědčení, že dovolatel založil všechny své dovolací námitky na vlastní skutkové verzi věci odlišné od skutkových zjištění odvolacího soudu. Je přesvědčena, že v řízení prokázala, že dlužnice I. L. vystupovala při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy jako podnikatelka; tuto skutečnost začala zpochybňovat až s odstupem několika let po uzavření smlouvy a poté, kdy podnikatelský úvěr řadu let řádně splácela.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1, věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
V souvislosti s otázkou lze-li na aplikovatelnost zákona o spotřebitelském úvěru na smlouvu o úvěru uzavřenou před 1. 1. 2014 usuzovat podle toho, zda je či není naplněná hypotéza ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu se závěry dovozenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 135/2012, použil při hodnocení režimu předmětné úvěrové smlouvy ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. namísto §261 odst. 3 písm. d/ a §262 odst. 4 obch. zák. Namítá, že odvolací soud se měl - s ohledem na to, že smlouva o podnikatelském úvěru je absolutní obchod - zabývat naplněním hypotézy ustanovení §3 písm. a/ spotřebitelského zákona (zákona č. 145/2010 Sb. ve znění zákona č. 43/2013 Sb.) a současně měl při hodnocení práv a povinností dlužnice L. aplikovat předpisy na ochranu spotřebitele podle §262 odst. 4 obch. zák.
Podle §3 písm. a/ tehdy platného spotřebitelského zákona se pro účely zákona spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.
Podle §262 odst. 4 obch. zák. se ve vztazích podle §261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
Dovolateli lze sice přisvědčit, že odvolací soud posuzoval charakter předmětné smlouvy nesprávně z hlediska naplnění hypotézy §261 odst. 1 obch. zák., namísto aby (při respektování §261 odst. 3 písm. d/ obch. zák.) aplikoval zejména §262 odst. 4 obch., napravení tohoto pochybení by však neznamenalo jiný výsledek (jiné právní hodnocení) posuzované věci. I když odvolací soud věc poměřoval nesprávně ustanovením vztahujícím se na tzv. relativní obchody, jádrem věci zůstává posouzení, zda dlužnice I. L. vystupovala při uzavírání předmětné smlouvy jako podnikatel nebo jako fyzická osoba v postavení spotřebitele. Od toho se pak odvíjí posouzení předmětné úvěrové smlouvy výhradně podle předpisů obchodního práva nebo ve vztahu k dlužnici podle spotřebitelského práva. Z tohoto pohledu se odvolací soud věcí velmi pečlivě zabýval, přičemž okolnosti vzniku předmětné úvěrové smlouvy náležitě shrnul v odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze odkázat. I při aplikaci §262 odst. 4 obch. zák. a §3 písm. a/ spotřebitelského zákona by zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, vedla k závěru, který odvolací soud učinil, totiž že se předmětná úvěrová smlouva řídí výhradně obchodním zákoníkem, neboť ji dlužnice vědomě a o své vůli uzavřela v postavení podnikatele, nikoli jako spotřebitel. V řízení učiněná skutková zjištění, že dlužnice prokazatelně a o své vůli vystupovala při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti, o úvěr požádala za účelem financování svého podnikatelského záměru a poskytnutou částku se zavázala pro svůj podnikatelský záměr použít, neumožňují dovodit, že byla naplněna některá z hypotéz §3 písm. a/ spotřebitelského zákona. Argumentace dovolatele pomíjející většinu skutkových zjištění odvolacího soudu a zdůrazňující závažnost výpovědi dlužnice, že smlouvu uzavírala v pozici spotřebitele, nevystihuje způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., byť je deklarována jako zpochybnění právního posouzení věci.
Otázku, zda se „spotřebitel mohl podle právní úpravy účinné před 1. 1. 2014 hmotně právně účinně vzdát právních ochran, které mu poskytovaly normy spotřebitelského práva (zejména zákon o spotřebitelském úvěru)“ , dovolatel formuluje na podkladě úvahy, že bylo-li v řízení zjištěno, že dlužnice jednala ryze účelově a neměla ve skutečnosti v úmyslu podnikat, ani využít jistinu z podnikatelského úvěru pro své podnikatelské účely, pak byla v okamžiku uzavírání předmětné úvěrové smlouvy de facto v postavení spotřebitele. Snahu dovolatele podvodné jednání dlužnice využít pro závěr, že smlouvu uzavřela v postavení spotřebitele, která je nadto založena na kritice hodnocení výpovědi dlužnice z hlediska její věrohodnosti, nelze akceptovat.
Zájem prosadit vlastní skutkový náhled na věc je zřejmý i z dovolatelem předkládaných otázek, zda „je v situaci, kdy spotřebitel ve vztahu k podnikateli coby osobě poskytující úvěr nepravdivě prohlásí, že je podnikatel, pro právní hodnocení povahy úvěrového vztahu konstituovaného před 1. 1. 2014 součástí množiny rozhodných okolností i dobrá víra osoby poskytující úvěr v pravdivost takového prohlášení, a pokud ano, jaká kritéria se na takovou dobrou víru kladou“ a zda „lze na dobrou či špatnou víru podnikatele coby osoby poskytující úvěr v pravdivost prohlášení spotřebitele o tom, že je podnikatelem, usuzovat i z jednání podnikatele či osob s ním spojených v jiných úvěrových případech, netýkajících se dotčeného spotřebitele, v témže období“ . I zde dovolatel vychází z premisy, že dlužnice vystupovala ve skutečnosti v postavení spotřebitele, ačkoliv se „na oko“ tvářila jako podnikatel. Obstojí-li ve světle všech zjištění závěr odvolacího soudu, že dlužnice vystupovala při uzavírání předmětné smlouvy jako podnikatel, je bezpředmětné zabývat se úvahami, zda věřitelka Cordtrade s. r. o. byla či nebyla v dobré víře, že dlužnice vystupuje v postavení podnikatele. Obiter dictum dovolací soud uvádí, že snahu insolvenčního správce dlužnice I. L. o zavedení testu, kterým by byl odhalen případný tzv. spotřebitelský únos využívaný věřiteli pro vlákání dlužníků v postavení spotřebitelů do uzavření podnikatelského úvěru v režimu obchodního práva (tj. do právního vztahu nepožívajícího ochrany spotřebitelského práva), lze sice pochopit, skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zavedení takového testu vylučují, neboť svědčí jedině závěru, že v projednávané věci byl uzavřen podnikatelský úvěr mezi dvěma stranami vystupujícími v postavení podnikatelů. Osamocené tvrzení dlužnice, že jednala s vnitřní mentální rezervací, nemůže na uvedeném závěru při souhrnu učiněných skutkových zjištění nic změnit.
Ve vztahu ke všem dovolacím námitkách platí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; pro dovolací soud je závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), v projednávané věci nejde. Polemika dovolatele se skutkovými závěry odvolacího soudu je pouhým projevem odlišného náhledu na správnost sporného skutkového zjištění bez další konfrontace se stávající (a zejména relevantní) judikaturou Nejvyššího soudu. Z toho, že dovolatel na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry. Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je překvapivé, neboť účastníky neseznámil se svým odlišným právním názorem a nedal jim možnost se k němu vyjádřit, nezpochybňuje tím právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, k nimž (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Řečeno jinak, není tím namítána otázka správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Uplatnění způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci nepředstavuje ani námitka, že soudy nezjistily všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci a zástupci věřitelů se však doručuje zvláštním způsobem.
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu