ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1052.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1052/2022-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2022 o dovolání obviněného J. F. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 2 To 181/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 108/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 2 T 108/2019, byl obviněný J. F. uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v době od 21:15 hod. do 21:25 hod. dne 6.5.2019 na prostranství před domem č.p. XY na ulici XY v XY, po předchozí slovní rozepři a při následném konfliktu s D. K., nar. XY, tohoto napadl nejméně údery pěstmi do oblasti obličeje a hrudníku, a způsobil tak D. K. zranění spočívající ve zhmoždění pravé orbity oka a vícečetné zhmoždění levé strany hrudníku, přičemž s těmito zraněními D. K. dne 7.5.2019 vyhledal lékařské ošetření na chirurgické ambulanci Jesenické nemocnice, a.s., a tato si vyžádala klidový režim v délce do 1 týdne s tím, že pracovní neschopnost u něj nenastala.“ .
Za uvedené jednání byl obviněný J. F. odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Masarykovo náměstí 24/13, 702 00 Ostrava, škodu ve výši 1 067 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 2 T 108/2019, podal obviněný J. F. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 2 To 181/2021, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 2 To 181/2021, podal následně obviněný J. F. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Má za to, že odvolací soud chybně hodnotil tvrzení obviněného, že se z jeho strany jednalo o nutnou obranu, a to z důvodu, že obviněný měl možnost z místa konfliktu odejít. Obviněný cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž plyne, že nutná obrana není vyloučena jen proto, že obviněný z místa konfliktu neodešel, přestože tuto možnost měl. Dále namítá, že se okresní soud opomenul zabývat jeho důkazním návrhem, jehož prostřednictvím měl prokázat, že to byl právě on, kdo byl napaden a útoku se pouze bránil. Obviněný učinil písemný návrh na provedení rekonstrukce dle ustanovení §104d tr. ř. Měl totiž za to, že je nutno prověřit pravdivost a věrohodnost výpovědi obviněného a vyslechnutých svědků, konkrétně pak D. K., D. G., A. K. a J. M. Krajský soud nezrušil rozhodnutí okresního soudu pro tzv. opomenutý důkaz a ba naopak uvedl, že za stávající důkazní situace se další doplnění dokazování jeví jako zcela nadbytečné. Obviněný má za to, že provedením tohoto důkazu by okresní soud došel k jednoznačnému závěru, že skutek se stal tak, jak tvrdí obviněný od počátku řízení. S ohledem na skutečnost, že závěry o jeho vině jsou učiněny na základě rozdílných tvrzení, tedy tvrzení jeho a tvrzení svědků, když jeden z nich sám byl aktérem (D. K.) konfliktu a druhý jeho kamarádem (D. G.), nelze jeho důkazní návrh považovat za nadbytečný. Neprovedením důkazu a akceptací této skutečnosti krajským soudem bylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces. Závěrem shrnul, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil, z jakého důvodu považoval za věrohodnější verzi svědků D. K. a D. G., zejména pak co se týká počátku konfliktu, čímž porušil právo a spravedlivý proces a nectil princip presumpce neviny. Z těchto důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud dle ust. §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 2 To 181/2021, případně i rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 2 T 108/2019, z důvodů dle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zrušil a aby dle ust. §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že nastíněné výtky obviněného nejsou opodstatněné. Obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, především pak usvědčující výpovědi svědků K. a G., a nesouhlasí s tím, že na základě provedených důkazů považují soudy jeho trestnou činnost za prokázanou bez důvodné pochybnosti. Jak ovšem vyplývá mj. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V řešené kauze tedy v prvé řadě na základě konstatování „zjevného rozporu“. Avšak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracují s výpovědí výše zmíněných svědků jako s usvědčujícími důkazy. Platí totiž, že citované důkazy spolu v podstatných rysech korespondují, přičemž dokonce ani výpověď obviněného s nimi není v příkrém rozporu. Sám obviněný se prakticky doznal k tomu, že se na fyzický konflikt chystal. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají. Co se týče naznačené vady opomenutých důkazů, též ona může být formálně přiřazena pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V řešeném případě však nejde o výtku důvodnou. Je nutno přitakat krajskému soudu (str. 4), že důkazní návrh je nadbytečný.
K obviněným namítanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvádí, že z jeho znění vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Do rámce citovaného dovolacího důvodu lze formálně přiřadit obviněným upotřebenou námitku nutné obrany. Nejedná se však o výhradu důvodnou. Obviněný sice v obecné rovině správně zdůrazňuje, že nutná obrana ve smyslu §29 tr. zákoníku není vybudována na principu subsidiarity, nicméně přehlíží pravidlo, že vzájemnou potyčku, kterou si dvě osoby mezi sebou sjednaly, nelze považovat za odvrácení nebezpečí. Jestliže se dvě osoby dohodnou, že se budou vzájemně napadat, dobrovolně se tím vystaví útokům druhé osoby, takový útok očekávají a rovněž jej odvracejí. To dopadá i na řešený případ, neboť k fyzickému střetu došlo na základě vzájemného srozumění obviněného s poškozeným, a tím je nutná obrana vyloučena. S ohledem na shora uvedené proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagoval obviněný replikou, v níž uvedl, že skutkový stav není státním zástupcem prezentován tak, jak byl zjištěn. Obviněný uvedl, že šel cvičit, na chodbě zhasl světlo, svědek K. mu řekl, že má na něj počkat. Do té doby neměl se svědkem K. žádný problém. Je snad možno považovat za doznání, že se obviněný chystal na fyzický konflikt s K., když na něj, jako na souseda, se kterým dosud neměl žádný problém, na základě jeho žádosti počkal? Obviněný si dále dovoluje tvrdit, že dokazování nemůže skončit v okamžiku, kdy soud nabude přesvědčení o vině obviněného, zvláště pak v případě, kdy navržený důkaz je navržen za účelem zpochybnění věrohodnosti již provedených důkazů. Obviněný má právo navrhovat důkazy, které by jeho vinu zmírnily či vyvrátily, a není mu tak možno toto právo upřít jen proto, že soud již nabyl přesvědčení o jeho vině. Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně při svém prvotním rozhodnutí nebyl přesvědčen o vině obviněného, když uvedl: „Nepodařilo se však prokázat, zda obviněný konflikt vyvolal a nebo zda se jen bránil.“. Jak již obviněný prostřednictvím své obhájkyně uvedl ve svém dovolání, má za to, že jsou nejen naplněny uvedené dovolací důvody, ale že také bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. S ohledem na shora uvedené obviněný sděluje, že trvá na svém dovolání a dovolacím návrhu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d zachována. odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný J. F. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že soudy nevyhověly jeho důkaznímu návrhu na provedení rekonstrukce.
Nejvyšší soud k této námitce pouze ve stručnosti uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se v bodu 18 odůvodnění svého rozhodnutí zabývá právě otázkou, proč neshledal návrh na doplnění dokazování důvodným. Uvedl, že ač Okresní soud v Jeseníku v napadeném rozsudku neodůvodnil tento svůj zamítavý procesní postup, je za stávající důkazní situace vina obviněného jednoznačně prokázána a další doplnění dokazování se jeví jako zcela nadbytečné. Je patrné, že počátek fyzického střetu se odvíjí od vzájemného srozumění obou aktérů. Ohledně počátku konfliktu je tedy situace provedenými důkazy velice dobře rekonstruována. K námitce obviněného, že neprovedením navrhovaného důkazu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému.
Kromě naznačené vady opomenutých důkazů je obviněný přesvědčen též o existenci rozporů mezi provedenými důkazy, když tvrdí, že není zřejmé, proč soudy uvěřily svědkům K. a G., a nikoliv jemu. Uvedení svědci dle něj nejsou věrohodní a jejich výpovědi nekorespondují.
Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jeseníku, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Soudy vycházely zejména z výpovědi poškozeného D. K., která je podporována i výpovědí svědka D. G. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Určující pro posouzení věci a přisouzení odpovídající právní kvalifikace jsou právě tato skutková zjištění soudů a nikoli vlastní představy obviněného o tom, jak se měl skutkový děj odehrát, neboť ty jsou živeny výlučně jeho účelovou snahou zbavit se trestní odpovědnosti a vyhnout se tak uložení trestu.
Obviněný J. F. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména usvědčující výpovědi svědků K. a G.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (obviněný nesouhlasí s tím, že na základě provedených důkazů považují soudy jeho trestnou činnost za prokázanou), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud k námitkám obviněného pro úplnost dodává, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s jeho představami, nemohou být důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Pro úplnost zbývá dodat, že tvrzení, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
Do rámce citovaného dovolacího důvodu lze formálně podřadit námitku obviněného ohledně chybného posouzení nutné obrany.
Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak zjištění, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (případně také pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu, atp.). Útok má bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).
Nejvyšší soud k námitkám obviněného odkazuje na své rozhodnutí ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 188/2020 a konstatuje, že v dané věci se nemůže jednat o nutnou obranu, jelikož vzájemnou potyčku, kterou si dvě osoby mezi sebou sjednali, nelze považovat za odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Jestliže se dvě osoby dohodnou, že se budou vzájemně napadat, dobrovolně se tím vystaví útokům druhé osoby, takový útok očekávají a rovněž jej odvracejí (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1376/2005).
Tvrdí-li obviněný, že se útoku poškozeného pouze bránil, je třeba uvést, že v řízení bylo prokázáno, že nejprve vznikl mezi oběma aktéry slovní konflikt ohledně zhasnutí světla v chodbě domu. Obviněný poté přiznal, že byl poškozeným vyzván, aby na něj před domem počkal. Takto jednoznačně prokázaný průběh počátku skutkového děje vypovídá o tom, že fyzický konflikt mezi oběma aktéry rozhodně nebyl nepředvídatelný a oba věděli, že se k němu schyluje. Obviněný navíc na výzvu poškozeného před domem vyčkal na jeho příchod, a to za situace, kdy mohl jednoduše odejít a fyzickému incidentu tak předejít. Nelze proto akceptovat námitky obviněného v tom směru, že útok poškozeného byl pro něj překvapující a že se mu pouze bránil, když sám uvedl, že akceptoval výzvu poškozeného, aby na něj počkal.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. F. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. F. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu