ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.469.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 469/2022- 448
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2022 o dovolání obviněné V. V. , nar. XY na XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 8 To 318/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 3 T 88/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 3 T 88/2020 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byla obviněná V. V. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:
dne 11.8.2017 v XY, XY jako zaměstnankyně zplnomocněná jednat za společnost C. C., poté, kdy nejprve vypověděla smlouvu o podnájmu prostor sloužících k podnikání mezi společností C. C. a H. in C.. a následně poté, kdy převzala od zástupce společnosti H. in C. – V. Z. v této souvislosti částku 57.500,-Kč, si tuto částku ponechala pro svou potřebu a neodevzdala ji společnosti C. C., způsobila tak škodu ve výši 57.500,- Kč společnosti C. C., se sídlem XY.
2. Za uvedený přečin uložil nalézací soud obviněné podle §206 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku obviněné výkon trestu podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §82 odst. 2 tr. ř. uložil soud obviněné také přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil dále nalézací soud obviněné povinnost nahradit škodu ve výši 57 500 Kč poškozené společnosti C. C., se sídlem XY, IČ: XY.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, a to proti všem jeho výrokům. O podaném řádném opravném prostředku rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 8 To 318/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a výroku o náhradě škody uložil obviněné podle §206 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šest) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí odložil výkon trestu na zkušební dobu 1 (jednoho) roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněné přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku soudu druhého stupně ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 8 To 318/2021, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněná je toho názoru, že celé řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, bylo stiženo řadou vad, jejichž intenzita je natolik zásadní, že přesahuje běžné procesní pochybení a je v rovině porušení základních práv, takže nebylo zachováno její právo na spravedlivý proces. Dovolatelka své námitky dále rozvádí tak, že poprvé soud prvního stupně rozhodl ve věci tím způsobem, že vydal zprošťující rozsudek dne 11. 2. 2021, sp. zn. 3 T 88/2020, který byl následně napaden odvoláním ze strany státní zástupkyně. V řízení o tomto opravném prostředku soud druhého stupně usnesením ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 8 To 86/2021, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) a písm. c) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněná ve svém dovolání rozporuje závěry, na základě kterých druhostupňový soud zprošťující rozsudek zrušil, přičemž se domnívá, že odvolací soud jednal v rozporu s trestním řádem, zejména §263 odst. 7 tr. ř., a překročil svou roli, když hodnotil důkazy a spekulativně měnil skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl vlastní dokazování, z nichž by tato skutková zjištění vyplynula, a zavázal tak nalézací soud k jinému hodnocení důkazů. K tomu také namítá, že ve svém zrušujícím usnesení soud druhého stupně ve své podstatě rozšířil skutek oproti podané obžalobě, jelikož obžaloba byla podána pro částku ve výši 57 500 Kč, tedy předmětem trestní věci byla proto pouze částka rovnající se jistotě, nikoliv částka ve výši 12 331 Kč představující vrácenou část nájemného za měsíc srpen roku 2017. Soud druhého stupně tak rozšířil skutek, aniž by tak učinil státní zástupce.
6. Dále se dovolatelka domnívá, že odvolací soud protiústavním způsobem zavázal nalézací soud, aby se neřídil jednou ze základních zásad trestního řízení, tedy zásadou in dubio pro reo . Dovolatelka vyslovuje názor, že uplatnění této zásady bylo v jejím případě bezesporu namístě. Postup soudu druhého stupně je podle obviněné také v rozporu s četnou judikaturou Ústavního soudu, přitom odkazuje například na nález ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16. To doplňuje také o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 811/2016.
7. Obviněná dále v dovolání uvádí, že si je zcela vědoma skutečnosti, že pro naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zapotřebí, aby rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení či na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazuje však na to, že Nejvyšší soud výjimečně může zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, a to v případech, kdy by k tomuto zásahu přikročil i Ústavní soud, což je podle názoru obviněné v její věci na místě, když postupem soudu druhého stupně, jenž předcházel vydání pravomocného rozhodnutí, došlo k extrémnímu vybočení z postupů stanovených pro spravedlivý proces a prokázání viny zákonným způsobem. Podle obviněné je tak naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněná dále konstatuje, že i přestože se věc vrátila k projednání soudu prvního stupně na základě zrušujícího usnesení odvolacího soudu, soud prvního stupně následně vycházel prakticky z totožných důkazů, jako při vydání zprošťujícího rozsudku, tedy stále jediným důkazem svědčícím proti její osobě byla výpověď svědkyně V. Obviněná také poukazuje na skutečnosti podporující její verzi o jí tvrzeném skutkovém stavu, přičemž namítá nelogičnost závěrů odvolacího soudu pod bodem 26 jeho rozhodnutí. Také rozporuje, že vznikla-li skutečná škoda, pak nebyla prokazována jiným způsobem než výpovědí svědkyně V. V této souvislosti také namítá, že nelze dospět k závěru o její vině, a to pouze na základě jediného důkazu, tedy výpovědi této svědkyně. Zároveň poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18, konkrétně na bod č. 35, podle něhož platí, že přímý důkaz má být podporován důkazy nepřímými a nikoli, že na nepřímé důkazy se pohlíží úsudkem učiněným ve vztahu k přímému důkazu. Tedy, že oba soudy uvěřily pouze jedinému důkazu hovořícímu v její neprospěch, a tímto pohledem jsou pak verifikovány další důkazy, případně je jim důkazní síla přisouzena. Soudy obou stupňů tedy proti sobě postavily dvě verze skutkového děje, přičemž se, v rozporu se zásadou in dubio pro reo , zcela nelogicky přiklonily k té verzi, jež byla podpořena pouze jediným důkazem svědčícím v její neprospěch. Tuto argumentaci doplňuje dále o odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2016/20.
9. Dovolatelka pak doplňuje, že aby mohl soud dospět ke správným skutkovým zjištěním, je vázán respektováním hmotněprávních norem, což se podle jejího názoru nestalo. Skutek totiž může být předmětem právního posouzení podle hmotného práva pouze za předpokladu, že byl zjištěn způsobem, který odpovídá zásadám spravedlivého procesu, jakožto základního a nezcizitelného práva obviněné nemající procesní, ale hmotněprávní charakter.
10. Závěrem proto obviněná žádá Nejvyšší soud, aby podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 8 To 318/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 3 T 88/2020, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, alternativně, aby podle §265m tr. ř. tato rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem, jimž bude obžaloby zproštěna.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 1 NZO 218/2022, nejprve stručně zrekapituloval průběh řízení a argumentaci dovolatelky. Následně se vyjádřil k obviněnou zvolenému dovolacímu důvodu. Konstatuje, že obviněná podala dovolání již v době, kdy byla účinná novela provedená zákonem č. 220/2021 Sb., ale z podání je zjevné, že tuto novelu zcela nereflektovala, pokud pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvažovala o vadě nesprávného právního posouzení. S účinností od 1. 1. 2022 byl totiž prosazen nový dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situaci, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle státního zástupce tak lze mít za to, že obviněná měla na zřeteli dovolací důvod nově uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Následně státní zástupce upřesňuje, že určitá část námitek obviněné je zaměřena směrem k rozhodování soudů nižších stupňů v časovém úseku, který předcházel nově proběhlému řízení po kasačním zásahu odvolacího soudu, a který byl teprve až následně završován napadeným rozsudkem soudu druhého stupně ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 8 To 318/2021. Pokud tedy obviněná má námitky vůči rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 2. 2021. sp. zn. 3 T 88/2020, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 8 To 86/2021, resp. k nim vážícím se procesním postupům, stojí tyto námitky mimo označený dovolací důvod. Dovolání není totiž určeno k univerzálnímu přezkumu a k nápravě všech tvrzených vad a všech rozhodnutí. To platí rovněž v situací, když byla uvedená rozhodnutí soudů nižších stupňů již zrušena, resp. nahrazena novými v následujícím řízení. Vzhledem k dalším okruhům námitek státní zástupce poznamenává, že není pochyb o tom, že dovolání primárně sleduje napadení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 8 To 318/2021, a proto jej lze z hlediska formálních náležitostí akceptovat.
13. Státní zástupce dále uvádí, že výhrady obviněné v dovolání nejsou adresovány vůči právnímu posouzení věci jako zločinu [správně přečinu] zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž představují polemiku se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, což však dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat, jelikož se jedná o otázky upravené normami procesního práva. Státní zástupce se i přes výše uvedené následně polemikou obviněné zabývá, přičemž uvádí, že oba soudy si byly vědomy nastolené důkazní situace, ve které proti sobě stálo tvrzení obviněné a svědkyně V., přitom odkazuje na odstavec 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dodává, že výpověď obviněné byla spolehlivě vyvrácena listinnými důkazy a výpovědí svědka Z. Doplňuje, že sice hodnotící úvahy nalézacího soudu jsou v odůvodnění odsuzujícího rozhodnutí vyjádřeny úsporně, dostojí však ještě požadavkům vyplývajícím z §125 odst. 1 tr. ř. Odpovídající výklad následně podle státního zástupce rozvedl odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání obviněné. V tomto bodě státní zástupce zdůrazňuje, že odvolací námitky se dílem překrývají s těmi uplatněnými v dovolání, proto odkazuje na argumentaci soudu druhého stupně v odstavcích 13 až 27 odůvodnění rozsudku, se kterými se státní zástupce ztotožňuje.
14. Podle státního zástupce se soudy nedopustily libovůle při hodnocení důkazů provedeného bez přijatelného racionálního logického základu. Nespatřuje také žádný, natož extrémní, rozpor v daném řízení. Dále se vyjadřuje, že soubor námitek obviněné, který se týkal zjištěného skutkového stavu, neobstojí ani tehdy, jestliže se vztáhne pod znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu dodává, že pokud soud hodnotil provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená to bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., případně dalších zásad spjatých s požadavkem spravedlivého procesu.
15. Ohledně zásady in dubio pro reo dodává, že se jedná o pravidlo, které má procesní charakter a týká se otázek výhradně skutkových. K porušení zásady in dubio pro reo by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant a soudy by zvolily variantu pro obviněnou méně příznivou, což však není nyní posuzovaný případ.
16. Závěrem tak státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí státní zástupce s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Z podaného dovolání obviněné je patrné, jak mimo jiné poznamenal i státní zástupce ve svém vyjádření, že v něm uplatňuje dovolací důvod podle §265 odst. písm. g) tr. ř., nicméně ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to i přes to, že dovolání podala již v roce 2022. Tedy za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., který formálně rozšířil dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod tzv. extrémního nesouladu. Tedy o případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zde je vhodné pro jistou přesnost uvést, že tento dovolací důvod byl ovšem v minulosti judikatorně podřazován pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který obsahoval dovolací důvod spočívající právě v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a jiné). Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., se dočkal výše uvedený, dříve judikatorně zakotvený, dovolací důvod samostatné úpravy zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a to konkrétně pod písm. g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení byl podle nového znění zákona zakotven v uvedeném ustanovení pod písm. h).
22. Pokud obviněná v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, měla jako dovolací důvod podle nové úpravy účinné od 1. 1. 2022 označit §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zde je ovšem nutno zároveň podotknout, že pokud dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tak ovšem následně žádnou takovou námitku ve svém dovolání nevznáší, tedy nevznáší námitku, kterou by vytýkala nesoulad soudy vymezených skutkových zjištění a zákonných znaků trestného činu, kterým byla uznána vinnou, nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení.
23. Obsahově naopak námitky dovolatelky směřují k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud tak vyhodnotil z obsahu dovolání obviněné, že materiálně namítá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění zákona č. 220/2021 Sb., nikoliv nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávně hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
24. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v účinném znění lze uvést, že o zjevný rozpor se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo když skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z pohledu těchto závěrů je ovšem zároveň třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu v rámci dovolacího řízení reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba připomenout, že dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, nelze právně relevantně založit toliko na zpochybňování hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nýbrž je nutno uvést konkrétní argumentaci, dokládající a odpovídající tomu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 152/2017).
25. Vzhledem k uplatněným námitkám obviněné musí Nejvyšší soud především konstatovat, že v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolatelka v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na její argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná také.
26. Na podkladě těchto shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je třeba námitky obviněné rozdělit na dvě části, a to na námitky směřujícího do řízení, které časově předcházelo nově proběhlému projednání věci a námitky, které se již dá vztáhnout k novému řízení. Tedy jednak námitky, kterými obviněná napadá postup druhostupňového soudu poté, co byl ve věci vydán soudem prvního stupně první zprošťující rozsudek, který je podle jejího názoru v rozporu s procesní úpravou, resp. s §263 odst. 7 tr. ř. Dovozuje tak, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, když podle jejího přesvědčení odvolací soud hodnotil důkazy a spekulativně měnil skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl vlastní dokazování, z nichž by tato skutková zjištění vyplynula a zavázal tak nalézací soud k jinému hodnocení důkazů. Další část námitek obviněné se již dá vztáhnout k novému řízení, ve kterém napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně. Jedná se o námitky směřující k tomu, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo v situaci, kdy se jednalo případ tvrzení proti tvrzení. Dále rozporuje soudem zjištěný skutkový stav a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, když obecně rozporuje závěry nižších soudů o její vině a namítá konkrétně nelogičnost závěrů odvolacího soudu pod bodem 26 rozhodnutí. Tvrdí také, že vznikla-li škoda, pak ta nebyla prokazována jiným způsobem než výpovědí svědkyně V.
27. Podle Nejvyššího soudu takové námitky však stojí mimo rámec obviněnou zvoleného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. od 1. 1. 2022 dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Stojí však ale i mimo nově zakotvený dovolací důvod pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ke kterému obsahově dovolání obviněné směřuje. V obecné rovině je nutno uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a odst. 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Jak již bylo naznačeno, obviněná především zpochybňuje postup odvolacího soudu, který zrušil usnesením ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 8 To 86/2021, první zprošťující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 3 T 88/2020. V tomto směru je ovšem nezbytné uvést, že obviněná fakticky napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, které nelze napadnou dovoláním, neboť se nejedná o žádné z rozhodnutí výslovně uvedené v §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., proti kterému lze podat dovolání. Protože ovšem obviněná uplatnila v souvislosti s touto námitkou argumentaci stran porušení práva na spravedlivý proces, a i s přihlédnutím k tomu, že s postupem soudu druhého stupně spočívajícím ve zrušení původně zprošťujícího rozsudku nepochybně souvisí následný postup soudu prvního stupně, který vedl k vydání pravomocného rozsudku soudu druhého stupně ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 8 To 318/2021, který byl napaden dovoláním, považuje Nejvyšší soud za vhodné se k námitkám obviněné blíže vyjádřit.
28. Ohledně námitek obviněné směřující do porušení §263 odst. 7 tr. ř., resp. i do §264 odst. 1 tr. ř., odvolacím soudem v rámci jeho kasačního zásahu (zrušující usnesení ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 8 To 86/2021) ve věci, lze uvést následující. Referenční rámec pro ústavně konformní výklad §263 odst. 7 tr. ř. a §264 odst. 1 tr. ř. nastínil Ústavní soud ve svém nedávném nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21. V tom předestřel jak základní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, tak i judikaturu Ústavního soudu k této problematice, přitom formuloval základní rámec pro postup odvolacího soudu v intencích §263 odst. 7 tr. ř. (viz bod 61 a násl., zejména pak také body 66, 69 a 70 citovaného nálezu). Ústavní soud pak k §263 odst. 7 tr. ř. uvedl, že ve vztahu k dokazování a skutkovým zjištěním nemůže odvolací soud skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně přehodnocovat jako celek z jiného hlediska, než zda tohoto skutkového stavu bylo dosaženo na základě dokazování provedeného řádně a v potřebném rozsahu a zda jej soud prvého stupně přesvědčivě, vnitřně nerozporně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně pak smí odvolací soud podle tohoto citovaného nálezu posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení. Skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně. Z pohledu §264 odst. 1 tr. ř. Ústavní soud formuloval v obecné rovině demonstrativní výčet pokynů, které podle uvedeného ustanovení smí odvolací soud uložit soudu prvního stupně. Mezi ty uvedl následující: 1) Doplnit dokazování ve vztahu k okolnosti, která nebyla objasněna vůbec či byla objasněna jen nedostatečně. 2) Provést konkrétní důkaz, který byl navržen, vyhledán či zjištěn, ale soud prvního stupně jej opomněl provést či jeho provedení zamítl, ačkoliv jej ke zjištění skutkového stavu bylo třeba, či který je pro objasnění věci zcela nezbytný a teprve musí být vyhledán. 3) Zopakovat již provedený důkaz, z nějž nebyly získány všechny potřebné poznatky či který byl proveden nezákonným způsobem a tuto vadu lze odstranit. 4) Nepřihlížet k důkazu, který je při náležitém zvážení formálně-materiální povahy důkazu neúčinný či nepřípustný a tuto vadu již nelze odstranit, či který je zcela nepoužitelný. 5) Hodnotit důkaz ze všech v daném kontextu relevantních hledisek a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi. 6) Doplnit odůvodnění, jestliže u některých skutkových zjištění není zřejmé, z čeho je soud prvního stupně vyvodil, jestliže jsou vzájemně v rozporu, jestliže z provedených důkazů vůbec nevyplývají, jestliže se některým skutkovým zjištěním soud prvého stupně vůbec nezabýval, či jestliže není zřejmé, jak některý důkaz soud prvního stupně vyhodnotil, co z něj vyvodil, a proč či jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy. Takto podle Nejvyššího soudu bylo ze strany soudu druhého stupně postupováno.
29. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 8 To 86/2021, kterým odvolací soud zrušil podle §259 odst. 1 tr. ř. rozhodnutí prvního stupně a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí, je patrné následující. Z bodu 5 tohoto usnesení vyplývá, že základní vytýkaným nedostatkem v postupu soudu prvního stupně byla skutečnost, že nalézací soud nehodnotil důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a nezhodnotil všechny okolnosti jednotlivě i v jejich souhrnu, když následně odvolací soud zejména nalézacímu soudu vytknul, že nikterak nevysvětlil, jak došlo k předání hotovosti do pokladny společnosti, když poukázal na provedené důkazy a jaké skutečnosti z nich vyplývají, když zejména akcentoval, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval určitými rozpory týkající se toho, zda došlo k vrácení i části nájemného svědkyni V., tedy nejen jistiny, když v tomto směru poukázal na určitý rozpor mezi účetní knihou a výdajovým dokladem, na okolnosti týkající se originálu výdajového dokladu a jeho vydání obviněnou, včetně toho, že blíže tento soud nevysvětlil, proč neuvěřil výpovědi svědkyni V. (blíže viz body 6-10 tohoto citovaného usnesení). Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně tak nevypořádal se všemi okolnostmi, pro posouzení věci rozhodnými, když rozsudek soudu prvního stupně nebyl opatřen podrobným odůvodněním. Způsob, jakým byly důkazy zhodnoceny, pak shledal v rozporu již s výše uvedeným §2 odst. 6 tr. ř. a s pravidly formální logiky. Současně je ovšem nezbytné akcentovat, že v tomto rozhodnutí soud druhého stupně nijak nezavázal soud prvního stupně, jak má provedené důkazy konkrétně hodnotit, toliko kladl důraz, aby při hodnocení dodržel ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyššího soudu proto uzavírá, že ve své podstatě tak lze dané výtky odvolacího soudu podřadit pod Ústavním soudem vymezený rámec, a to konkrétně pod výše uvedené pokyny 5 a 6 (viz bod 28 tohoto rozhodnutí).
30. Jinak vyjádřeno, z výše uvedeného je patrné, že odvolací soud vytknul nalézacímu soudu zejména, že nesprávně zjistil skutkový stav, který měl původ v tom, že soud prvního stupně nehodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech podle §2 odst. 6 tr. ř., nýbrž v rozporu s pravidly formální logiky, jednostranně a bez zhodnocení důkazů, které nesvědčily závěru, který přijal, když také akcentoval, že z odůvodnění rozsudku nebylo patrno, jak k některým závěrům dospěl. Z pohledu námitek obviněné je dále nutno rozhodně odmítnout námitku obviněné, že by odvolací soud rozšiřoval obžalobu podanou státní zástupkyní. Odvolací soud pouze poukázal na to, že nebylo nalézacím soudem vysvětleno, jak bylo s částkou 12 331 Kč (představující část nájmu) naloženo, a zda tato částka mohla být svědkyni V. vrácena, jak bylo uvedeno ve výdajovém dokladu, a to právě z pohledu dalších provedených důkazů. V této části námitek lze dovolatelce jistým způsobem přisvědčit v tom, že odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 8 To 86/2021, ve kterém zrušil podle §259 odst. 1 tr. ř. rozhodnutí prvního stupně a vrátil mu věc k novému projednání, lehce vybočil v případě vyjádření k výdajovému pokladnímu dokladu. Odvolací soud v bodě 8 uvedeného rozhodnutí totiž uvedl, že „se ztotožnil s odvolacími námitkami státní zástupkyně, že pro posouzení věci není podstatné, zda výdajový doklad byl zaúčtován či ne. Podstatné je, že částka chybí“. Lze mít za to, že se jednalo toliko o jisté nepřesné vyjádření, když tímto chtěl nepochybně uvést, že rozhodující je, zda tato částka skutečně chyběla či nikoliv. Rozhodně však nelze vyjádření odvolacího soudu interpretovat tak, že by tvrdil, že částka chybí a že nebylo dodrženo právo dovolatelky na spravedlivý proces jako celku v daném řízení.
31. Nelze ani souhlasit ani s tvrzením dovolatelky, že odvolací soud protiústavně zavázal soud prvního stupně k nerespektování zásady in dubio pro reo , což se mělo promítnout i do nového rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 3 T 88/2020. V této souvislosti je třeba uvést, že odvolací soud v usnesení ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 8 To 86/2021, pouze konstatoval skutečnost, že předmětná zásada má své meze. S tím souhlasí i Nejvyšší soud. Odvolací soud tak soudu prvního stupně neuložil, aby tuto zásadu nerespektoval. Obecně je třeba akcentovat, že pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05; ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08; či ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Současně je ale třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněnou vinnou předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněné. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnou. Rozhodnout ve prospěch obviněné lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněné není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Respektive, důkazní situace vyznívat tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant a soudy by zvolily variantu pro obviněnou méně příznivou. O naznačenou situaci se v dané věci však nejednalo.
32. Nad to je vhodné poznamenat, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009; ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015; ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
33. Z pohledu další argumentace obviněné, že odvolací soud svým rozhodnutím ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 8 To 86/2021, nepřípustně zavázal soud prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy, je třeba zdůraznit, že takto odvolací soud nepostupoval, nýbrž toliko poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně nehodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech podle §2 odst. 6 tr. ř., když pak poukázal i na určité skutečnosti, kterými se soud prvního stupně nezabýval a nijak nehodnotil. Navíc je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně po vrácení věci odvolacím soudem výrazně doplnil dokazování, když opětovně k věci vyslechnul obviněnou, svědka Z. a svědkyně V. a P., když jejich výslechy zaměřil právě na objasnění skutečností, které zůstaly v původním řízení řádně neobjasněny. Takovým postupem zároveň dal možnost obhajobě reagovat na zrušující usnesení odvolacího soudu a na výpovědi těchto svědků z pohledu okolností, které byly podle soudu druhého stupně v původním řízení řádně neobjasněny. Následně pak při hodnocení důkazů postupoval podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil provedené důkazy, jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech.
34. Ohledně dalších námitek obviněné, které se vztahují k způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, je nutno uvést následující. Především je nutno uvést, že se jedná o námitky skutkového charakteru. Z pohledu tohoto závěru je nutno upozornit, že skutková zjištění a jejich právní posouzení je třeba vždy důsledně odlišovat, a to i přes to, že právní posouzení skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují. Námitky skutkového charakteru je možné v rámci dovolacího řízení přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy a tyto lze podřadit od 1. 1. 2022 pod samostatný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento nesoulad je založen zpravidla tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Takový nesoulad resp. zásah do práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud v dovoláním napadené věci neseznal, jak níže podrobněji rozvede, když těžiště argumentace dovolatelky je založeno jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a na předestření vlastní verze skutkového děje obviněnou a jako takové je nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v účinném znění, ale ani žádný jiný.
35. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že oba soudy si byly dobře vědomy nastolené důkazní situace (viz např. bod 24 rozsudku nalézacího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 3 T 88/2020, či bod 21 rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 8 To 318/2021), ve které proti sobě stála tvrzení obviněné a svědkyně V. Podle Nejvyššího soudu postupovaly oba soudy v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016, který právě na takovou situaci dopadá. Lze totiž konstatovat, že jak nalézací soud, tak i soud odvolací, ve věci postupovaly obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí. Soud prvního stupně tak neuvěřil výpovědi obviněné, proti které stály, kromě výpovědi svědkyně V., i další důkazy, které v předcházejícím řízení v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. řádně nehodnotil, popř. je řádně neprovedl (svědky nevyslechnul k věci dostatečným způsobem, v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř.). Z tohoto pohledu byla velmi podstatná doplňující výpověď svědka Z., který zcela jednoznačně potvrdil započet částky 12 331 Kč oproti platbám za služby (viz bod 24 rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 3 T 88/2020), když o tom, že zápočet byl proveden bezhotovostně svědčilo krom výpovědi svědka též oznámení o započtení částky 12 331 Kč (č. l. 187). Jinak vyjádřeno, výpověď svědka Z. zcela vyvrátila tvrzení obviněné, že od svědka Z. obdržela jako vratku jak částku 57 500 Kč jako kauci, tak částku 12 331 Kč (vrácení části nájemného), celkem tedy 69 831 Kč, kterou následně předala svědkyni V. Lze tedy uzavřít, že věrohodnost výpovědi svědkyně V. byla podpořena dalšími důkazy, které jsou s ní v souladu. V takovém případě rozhodně nelze hovořit o porušení zásady in dubio pro reo . Lze tak souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že vina dovolatelky byla nade vši pochybnost zjištěna.
36. Obviněná dále v dovolání tvrdí, že její obhajobu podporuje existence daňového dokladu prokazujícího zaúčtování částky, jež je od počátku předmětem této trestní věci. K tomu dodává, že daňový doklad byl opatřen podpisem jednatelky způsobem, jakým se běžně podepisovalo v ostatních záležitostech a osvědčuje tedy, že peníze byly řádně předány. V rozporu s logikou proto spatřuje vyjádření soudu druhé stupně (bod 26 rozsudku soudu druhého stupně) „ve prospěch obžalované nehovoří ani to, že shora popsaný výdajový pokladní doklad byl řádně zaúčtován do účetnictví spol. C. C., což vyplývá z účetního deníku a pokladní knihy. Není totiž podstatné, že částka 57 500 Kč nechybí účetně, nýbrž to, že chybí fakticky – což vyplývá z výpovědi svědkyně V., která nebyla na rozdíl od výpovědi obžalované, nijak zpochybněna.“. Nejvyšší soud nespatřuje v citovaném vyjádření ničeho v rozporu s logikou, jestliže ze spisového materiálu je patrné, že výdajový pokladní doklad byl opatřen pouze otiskem razítka s podpisem svědkyně V., nikoliv svědkyní samotnou. Především je třeba akcentovat, že obviněná zcela pomíjí skutečnost, že výdajový doklad byl vystaven na částku 69 831 Kč, ovšem tuto částku Z. nikdy obviněné nepředal, neboť tento jí předal pouze 57 500 Kč. Nelze rovněž pominout, že výdajový doklad byl opatřen otiskem podpisového razítka svědkyně V., tato ho osobně nepodepsala, když nelze ani pominout, že obviněná si ponechala originály tohoto výdajového dokladu. Lze tak souhlasit s odvolacím soudem, že daný výdajový pokladní doklad nesvědčí o její nevině.
37. K samotné námitce obviněné, že škoda nebyla prokazována ničím jiným než výpovědí svědkyně V., Nejvyšší soud uvádí, že v tomto nespatřuje ničeho, co by zakládalo rozpor se zákonem v postupu soudů nižších stupňů. Nadto dodává, že taková námitka nemůže založit dovolací přezkum Nejvyššího soudu podle žádného z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1 tr. ř. Stran dalších skutkových námitek a námitek týkajících se hodnocení důkazů Nejvyšší soud odkazuje na body 20-27 rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 8 To 318/2021, se kterými se plně ztotožňuje. K tomu dále poznamenává, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
38. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněná svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešla a vznesla námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jí deklarovaný, ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „ bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.“ Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu