ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.566.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 566/2022- 299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2022 o dovolání obviněného T. L. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 50 To 17/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 47/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 50 To 17/2022 a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 4 T 47/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karlových Varech přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 4 T 47/2020, byl obviněný T. L. uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„ve večerních hodinách přesně nezjištěného dne v polovině měsíce října 2018, v pokoji na ubytovně na adrese XY, XY, okres Karlovy Vary, který užíval, v úmyslu sexuálně se uspokojit na poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, kterou mu svěřila ke hlídání její matka P. B., nezletilou v době před spaním, když společně leželi v posteli, šimral na břiše a minimálně v jednom případě sáhl na přirození, a když nezletilá řekla „au“, svého jednání zanechal, ke zranění nezletilé nedošlo, a tohoto jednání se dopustil přesto, že mu byl znám věk poškozené.“
Za uvedené jednání byl obviněný T. L. odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 4 T 47/2020, podal obviněný T. L. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 50 To 17/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 50 To 17/2022, podal následně obviněný T. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítá nesprávné právní posouzení věci spočívající v chybné kvalifikaci jednání jako pohlavní zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť toto jednání, tak jak je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku, nenaplňuje znaky uvedeného trestného činu. Obviněný se měl na poškozené dopustit pohlavního zneužití, které měl spáchat jiným způsobem, než souloží. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a dodává, že za pohlavní zneužití lze považovat pouze jednání naplňující určitou minimální intenzitu, s níž je zasaženo do osobní integrity oběti. Při posouzení, zda konkrétní jednání lze podřadit pod jiný způsob pohlavního zneužití, je tak dle judikatury třeba mimo jiné vzít v úvahu povahu a délku trvání dotyků, na které části těla oběti k fyzickému kontaktu docházelo a zda se pachatel oběti dotýkal přes oděv či nikoliv. Soud ve výroku odsuzujícího rozsudku uvádí, že za prokázaný skutek považuje, to že obviněný poškozenou „šimral na břiše a minimálně v jednom případě sáhl na přirození“. Dle soudu tak za prokázaný lze brát pouze jeden, navíc jednorázový, dotyk na přirození poškozené, který neměl mít dlouhého trvání. Mělo k němu navíc dojít přes oblečení, neboť ač se soud touto okolností v rozhodnutí nijak nezabýval, poškozená měla oblečené dvoudílné pyžamo a nikde v důkazech není uvedeno, že by se obviněný poškozené dotýkal přímo na kůži. Ke zranění poškozené nedošlo, a ač je v popisu skutku uvedeno, že se poškozená projevila citoslovcem „au“ a jednání také popsala jako „štípnutí“, během výslechu probíhajícího zhruba rok po události bolestivost dotyku popřela, z čehož lze usuzovat, že nemohlo jít o tak bolestivý zásah, aby se jí vryl do paměti. Soud pak ve výroku používá výraz „minimálně v jednom případě sáhl“, což vše poukazuje na jednorázový, krátkodobý akt, který se odehrál nenásilnou formou a spíše se blíží „jednorázovému letmému dotyku přes oděv“, který judikatura vylučuje z definice pohlavního zneužití. Za prokázaný tak dle názoru soudu je třeba brát pouze jeden dotyk na přirození poškozené spojený se šimráním na břiše, což nelze považovat za dostatečně intenzivní jednání, které by bylo možné kvalifikovat jako pohlavní zneužití. Pohlavní zneužití provedené prostřednictvím soulože a jednorázový dotyk na přirození, který se odehrál v posuzovaném případě, jsou ale svou povahou a následky natolik odlišné činy, že je dle obviněného zarážející je podřazovat pod stejnou skutkovou podstatu. O spornosti otázky, zda je jednání obviněného podřaditelné pod trestný čin pohlavního zneužití, svědčí i samotný nepříliš konzistentní přístup okresního soudu. Ten nejprve obviněného zprostil viny pro nedostatečnou intenzitu jeho jednání, které ve výroku zprošťujícího rozsudku popsal tak, že dovolatel poškozenou „osahával na břiše a na přirození“. Po následném zrušení rozsudku ze strany odvolacího soudu změnil okresní soud popis skutku ve výroku na „šimral na břiše a minimálně v jednom případě sáhl na přirození“, což značí podstatně menší intenzitu jednání. Přesto napodruhé okresní soud uznal obviněného vinným, aniž by vysvětlil, jakými úvahami se řídil a jak je možné, že v rámci druhého rozhodování samotné jednání popsal jako méně intenzivní, ale vyvodil z něj daleko přísnější důsledek.
Za problematické považuje i posouzení jeho motivace k činu, která je v odsuzujícím rozsudku popsána jako sexuální potřeba na snadno dostupném náhradním sexuálním objektu. K tomu je třeba uvést, že na základě zjištěných skutkových okolností se nelze k takovému závěru přiklonit a prokázat, že obviněný skutečně jednal způsobem vedoucím k sexuálnímu vzrušení. Pokud budeme vycházet z toho, jak skutek shrnuje soud a také popisuje poškozená, ta hovoří o „štípnutí“ v oblasti přirození a dále během své výpovědi předvedla šimrání na břiše panenky. Namítá, že oblast břicha není natolik intimní částí těla, aby se jí dospělí při hře s dětmi nedotýkali a štípnutí v oblasti přirození mohl být pouze nevhodně nasměrovaný dotyk v rámci pokusu si s poškozenou hrát nebo ji poškádlit. Při posuzování povahy a závažnosti trestného činu je pak nutné vzít v úvahu nejen způsob provedení, tedy intenzitu, ale rovněž následky činu, v tomto případě dopad, které jednání obviněného mělo na poškozenou. K tomu je třeba uvést, že se nezdá, že by poškozená byla nějak narušena či dokonce negativně zasažena, jak ve sféře psychické, tak fyzické. Podle lékařské zprávy gynekologa, který poškozenou vyšetřil, nebyly konstatovány žádné známky fyzického narušení. Podle znaleckého posudku není poškozená prožitou událostí nijak traumatizována.
Obviněný dále namítl nesprávné právní posouzení spočívající v posouzení jeho jednání jako kvalifikované skutkové podstaty pohlavního zneužití dle §185 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Uvedl, že odůvodnění okresního soudu stran podřazení pod kvalifikovanou skutkovou podstatu je velmi stručné a věnuje se pouze otázce svěření do péče, které spatřuje v tom, že „obžalovaný měl nezletilou poškozenou předmětnou noc svěřenou do péče její matkou, byl tedy osobou, která měla na nezletilou v danou chvíli dohlížet“. Naplnění znaku zneužití závislosti, případně postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu je v odůvodnění pouze obecně konstatováno, aniž by bylo rozvedeno, v čem soud spatřuje konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by naplnění tohoto znaku mohlo vyplývat. Uvádí, že svěření dozoru je judikaturou definováno jako situace, kdy má pachatel právo a povinnost na osobu dohlížet a bdít nad ní. Za svěření do péče však nelze považovat jakoukoliv situaci, kdy se dítě ocitne ve stejné domácnosti jako pachatel, jak potvrzuje například usnesení Nejvyššího soudu 5 Tdo 1090/2013. Uvádí, že i pokud by připustil, že ke svěření do péče přeci jen došlo, k naplnění kvalifikované skutkové podstaty je stále nutné, aby byla splněna i podmínka zneužití závislosti nebo postavení. Svěření dítěte do péče totiž automaticky neimplikuje, že dozírající osoba zneužila závislosti dítěte nebo svého postavení a z něho vplývající důvěryhodnosti nebo vlivu a znaky „svěření“ a „zneužití“ tak musí být naplněny kumulativně. Zneužití závislosti předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování a nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů. Znamená to tedy, že dítě se podvolí pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem vyplývajícím právě z poměru závislosti mezi dozorujícím pachatelem a jemu svěřeným dítětem. Mezi obviněným a poškozenou však žádný takový poměr závislosti nevznikl, neboť jej dívka brala jako svého kamaráda.
Závěrem obviněný namítl, že soud nesprávně právně posoudil nejen naplnění formálních znaků skutkové podstaty dle §187 odst. 1, 2 ale i materiální stránku, kterou je určitá minimální společenská škodlivost, kterou musí každý trestný čin naplňovat. Poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe a dodal, že jeho jednání spočívající v jediném dotyku v oblasti přirození poškozené, která událostí není nijak zjevně zasažena, naplňuje podmínky pro využití institutu subsidiarity trestní represe. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k tr. ř. zrušil a aby věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Dodává, že z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozené bylo jednání obviněného nepříjemné, což je patrno i ze samotné skutkové věty. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně pak lze zjistit, že poškozená jednání obviněného vnímala jako něco nepatřičného a měla potřebu se s chováním obviněného svěřit matce. Matka pozorovala na poškozené, že po návratu z návštěvy u obviněného byla zaražená a chovala se jinak než obvykle. Právě subjektivní vnímání nezletilé poškozené je jedním ze zásadních hledisek pro hodnocení závažnosti zásahu do její osobní integrity, a to především s ohledem na věk poškozené. Obviněný toho dne převzal poškozenou do své péče, byla matkou svěřena jeho dozoru. Chování obviněného popsané ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvého stupně tedy naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí má státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož nebo jiným způsobem pohlavně zneužije dítě mladší patnácti let svěřené jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Objektem trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku je mravní a tělesný vývoj dětí. Jedná se o ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost, přičemž se nevyžaduje, aby došlo k narušení osob, které byly zneužity (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 373/2016). Za jiný způsob pohlavního zneužití se považuje jiný intenzivní zásah do pohlavní sféry poškozeného, který není souloží, ale má obdobný charakter a důsledky. Musí jít přitom o takový zásah, který ohrozí nebo poruší mravní a tělesný vývoj dítěte, přičemž zpravidla, avšak nikoli výhradně, se bude jednat např. o orální pohlavní styk, osahávání pohlavních orgánů, popřípadě i jiné formy ukájení pohlavního pudu.
Dále pak, odstavec 2 §187 tr. zákoníku vymezuje dvě kombinace zvlášť přitěžujících okolností. První je naplněna v případě, že pachatel spáchá čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti, druhá, spáchá-li jej na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Zneužití závislosti spočívá v tom, že pachatel dosáhne souhlasu (i konkludentního) dítěte svěřeného jeho dozoru s pohlavním stykem např. proto, že se dítě obává nepříznivých důsledků odepření souhlasu. Naplnění znaku zneužití závislosti přitom předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v jistém smyslu odkázána na pachatele, čímž je omezena svoboda jejího rozhodování, přičemž právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 6 Tdo 766/2011). Svěření dozoru poté obecně vyplývá z dané konkrétní situace, vycházející z nastalého faktického stavu, kdy se nevyžaduje, aby o svěření dozoru byla např. ujednána nějaká dohoda. Oproti tomu zneužití důvěryhodnosti a vlivu vyplývajícího z postavení pachatele je pojmem širším, kdy je potřeba posuzovat jakékoli možné postavení, které u poškozeného vzbuzuje důvěru, anebo svou samotnou autoritou působí na poškozeného. Obviněný v tomto případě již tím, v jakém je vůči poškozenému (oběti) postavení, vyvolává v něm důvěru nebo má vůči němu autoritu.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že jeho jednání nenaplňuje znaky zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný nezletilou v době před spaním, když společně leželi v posteli, šimral na břiše a minimálně v jednom případě jí sáhl na přirození.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě jednání obviněného svojí povahou nenaplňuje znak „jiným způsobem pohlavně zneužije“. Již ze skutečnosti, že ustanovení §187 odst. 1 tr. zák. alternativně uvádí vedle znaku „vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let“, také znak „nebo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije“, nelze učinit jiný závěr než ten, že zákon tyto dvě formy jednání staví na roveň. I v případě jiného způsobu pohlavního zneužití musí proto jít o tak intenzivní zásah do mravního a tělesného vývoje dětí, který je srovnatelný s vykonáním soulože. Soudní praxe za jiný způsob pohlavního zneužití považuje např. také orální pohlavní styk, a také i ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Nemůže ale jít pouze o jednorázové letmé dotyky přes oděv (Komentář k trestnímu zákonu, C. H. Beck, str. 1220, 4. vydání). V daném případě šlo o to, že obviněný šimral poškozenou na břiše a minimálně v jednom případě jí sáhl na přirození. Poškozená nezletilá své matce navíc tvrdila, že v tu dobu měla na sobě dvoudílné pyžamo. Uvedené jednání proto nelze z hlediska intenzity (nešlo např. o déle trvající hlazení, apod.) srovnat s vykonáním pohlavního styku, nebo např. s orálním pohlavním stykem nebo líbáním přirození, jako jinými způsoby pohlavního zneužití, kde o směřování jednání pachatele k jeho sexuálnímu vzrušení není pochyb (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 235/2004 ze dne 18. 3. 2004).
Na podkladě výpovědi poškozené nevyplývá, že by měl obviněný ohmatávat pohlavní orgán poškozené, nýbrž pouze to, že ji měl na přirození sáhnout pouze v jediném případě. Dle popisu skutku se tedy mělo jednat o jednorázový akt, který se měl odehrát velmi nenásilnou formou. Nebylo přitom zjištěno, že by nezletilá byla nějak narušena či dokonce negativně zasažena ve sféře psychické či dokonce fyzické. Lze mít proto za prokázaný pouze jediný dotek na přirození nezletilé, kterému předcházelo šimrání na břiše (jak sama při výslechu demonstrovala na panence, kterou šimrala a následně ukázala pravou rukou mezi nohy panenky na přirození). Pouhý jeden dotek na přirození poškozené ovšem nelze podřadit pod uvedený jiný způsob pohlavního zneužití. Ze znaleckého posudku PhDr. Malé se podává, že při podání vysvětlení si poškozená původně stěžovala na štípnutí. Nelze také přehlédnout, že ač je ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, že obviněný svého jednání zanechal poté, co mu poškozená nezletilá řekla „au“, v průběhu své výpovědi, pokud byla dotazována, zda jí dotek ze strany obviněného bolel, uvedla, že nikoli. Stejně tak k výslovnému dotazu, zda mu řekla, aby přestal, také uvedla, že nikoli. Část skutkové věty, ve které se uvádí, že obviněný přestal poté, co nezletilá řekla „au“, je postavena pouze na výpovědi matky nezletilé, která incidentu přítomna nebyla. Taktéž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská klinická psychologie, znalkyně PhDr. Karolíny Malé nevyplývá, že by uvedené jednání zanechalo na poškozené specifické následky. Poškozená mohla být celou situací pouze znejistěna. V neposlední řadě nelze přehlédnout ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, kterým byl zkoumán psychický stav obviněného a ze kterého jednoznačně plyne, že z dosavadního způsobu jeho psychosexuálního život nebyly zjištěny žádné projevy, které by svědčily pro sexuální deviaci typu pedofilie.
Z výše uvedeného vyplývá, že za jiný pohlavní styk by se mělo považovat pouze jednání, které se svou intenzitou přinejmenším blíží vykonání soulože, což v projednávaném případě nelze v žádném případě konstatovat. Nemusí přitom jít o jednání zcela srovnatelné se souloží, mělo by ale minimálně dojít k naplnění velmi podstatné intenzity. S ohledem na výše uvedené je zřetelné, že jednání obviněného svou povahou, délkou, intenzitou, důsledky a sporností motivace nemůže naplňovat znaky trestného činu pohlavního zneužití.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě šlo o (jednorázové) sáhnutí, které mohlo být spojeno s předchozí hrou a šimráním poškozené. Charakter daného jednání a okolnosti, za kterých k němu došlo, tak nesvědčí pro spolehlivý a jednoznačný závěr, že to vedlo (mělo vést) k sexuálnímu vzrušení obviněného. Lze proto uzavřít, že v jednání obviněného nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť jeho jednání nedosáhlo intenzity potřebné k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Obviněný dále nesouhlasí s právní kvalifikací jeho jednání dle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku z hlediska naplnění znaku svěření dítěte do jeho dozoru a zneužití jeho závislosti a uvádí, že za svěření do péče nelze považovat jakoukoliv situaci, kdy se dítě ocitne ve stejné domácnosti jako pachatel a dále, že mezi ním a poškozenou žádný poměr závislosti nevznikl, neboť jej dívka brala jako svého kamaráda.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestní zákoník blíže nevymezuje případy, v nichž lze dovodit svěření dítěte mladšího patnácti let dozoru pachatele ve smyslu §187 odst. 2 tr. zákoníku, ale ponechává jejich konkretizaci soudní praxi a judikatuře. Takové svěření dítěte dozoru pachatele tedy bude možné dovodit především z rodinného vztahu mezi nimi, např. typicky v případě rodiče a jeho nezletilého dítěte žijících ve společné domácnosti. Dále je svěření možné na podkladě nějakého úředního aktu, např. u pěstouna, jemuž bylo dítě svěřeno do pěstounské péče, nebo u rozvedeného manžela, kterému bylo po rozvodu manželství svěřeno dítě do jeho péče. Konečně důvodem svěření dítěte dozoru jiné osoby může být i určitý faktický stav nebo aktivita dosud dozírající osoby. O osobu svěřenou dozoru pachateli ve smyslu §187 odst. 2 tr. zákoníku jde i tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost dohlížet na takovou osobu a bdít nad ní. K tomu lze jen ve stručnosti uvést, že obviněný měl nezletilou poškozenou předmětnou noc svěřenou do péče její matkou a byl tedy osobou, která měla nad nezletilou v danou chvíli dohlížet. Měl ji tudíž předmětného dne svěřenu svému dozoru a proto jeho námitce v tomto směru nelze přisvědčit.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného T. L. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 50 To 17/2022, jakož i předchozí rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 4 T 47/2020, v celém rozsahu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Karlových Varech tak v intencích tohoto dovolacího rozhodnutí opětovně projedná trestní věc obviněného T. L. a znovu posoudí jeho trestní odpovědnost. Soud prvního stupně je vázán podle §265s odst. 1 tr. ř. právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí.
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu