ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.579.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 579/2022- 494
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2022 o dovolání obviněného P. B. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 6 To 278/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 172/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 9. 2021, sp. zn. 3 T 172/2020 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. B. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným dvojnásobným zločinem týraní osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [jednání pod body 1), 2)] a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku [jednání pod bodem 3)]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
1) v době nejméně od března do prosince 2016 v bytě na adrese XY, týral svoji družku, poškozenou K. J., narozenou XY, se kterou žil ve společném obydlí na uvedené adrese, tím způsobem, že ji opakovaně v blíže nezjištěné dny napadal verbálně, kdy ji urážel vulgarismy „piča, kurva, děvka, špína, čarodějnice zachcaná cikánská, zmrd, mrdka, filcka, kunda“, křičel na ni, vytýkal jí, že nic nedělá, hrubým způsobem ji nutil uklízet, urážel ji, když ji říkal, že je hnusná a tlustá, jenom žere, kdyby se vysvlékla před chlapy, tak se vyblijou, je nemožná, nic neumí, dále ji nadměrně kontroloval, chtěl vědět o každém jejím pohybu, vyžadoval, aby byla neustále na příjmu a když se jí nemohl dovolat, opakovaně ji volal na její telefon, zpovídal ji, kde byla, dále ji několikrát napadl fyzicky, fackami, kopáním bosou nohou, žducháním, taháním za vlasy, čímž jí způsobil podlitiny na pažích, dále ji opakovaně vyhazoval z domu, a když chtěla odejít, bránil jí v odchodu; ve dnech 11. 3. 2016, 13. 4. 2016 a 18. 12. 2016 ji v místě bydliště napadl fyzicky, kdy jí úderem rukou způsobil drobná poranění, která si vyžádala lékařské ošetření,
2) v době nejméně od srpna 2019 do poloviny ledna 2020 v rodinném domě na adrese XY týral svoji družku, poškozenou K. J., narozenou XY, se kterou žil ve společném obydlí na uvedených adresách, tím způsobem, že ji opakovaně v blíže nezjištěné dny napadal verbálně, kdy ji urážel vulgarismy „piča, kurva, děvka, špína, čarodějnice zachcaná cikánská, zmrd, mrdka, filcka, kunda“, křičel na ni, vytýkal jí, že nic nedělá, hrubým způsobem ji nutil uklízet, urážel ji, když ji říkal, že je hnusná a tlustá, jenom žere, kdyby se vysvlékla před chlapy, tak se vyblijou, je nemožná, nic neumí, dále ji nadměrně kontroloval, chtěl vědět o každém jejím pohybu, vyžadoval, aby byla neustále na příjmu a když se jí nemohl dovolat, opakovaně ji volal na její telefon, zpovídal ji, kde byla, dále ji několikrát napadl fyzicky, fackami, kopáním bosou nohou, žducháním, taháním za vlasy, čímž jí způsobil podlitiny na pažích, dále ji opakovaně vyhazoval z domu, a když chtěla odejít, bránil jí v odchodu, kdy v blíže nezjištěných dnech od srpna 2019 do poloviny ledna 2020 jednak v ranních hodinách ji tahal za vlasy a verbálně napadal v momentě, kdy v náručí držela jejich společnou nezletilou dceru AAAAA (pseudonym), narozenou XY, dále pak blíže nezjištěného dne jí vyhrožoval, že jí tupou lžičkou vydloubne oko a blíže neurčeného dne jí vyhrožoval zabitím,
3) shora popsanému protiprávnímu jednání obžalovaného v rodinném domě na adrese XY, tedy opakovanému slovnímu napadání, používání vulgarismů a urážlivých výroků vůči poškozené K. J., byla v přesně nezjištěné dny, jednoznačně několikrát opakovaně v měsíci září 2019, přítomna jejich společná nezletilá dcera AAAAA, narozená XY, která svoji matku zpočátku bránila, ovšem následně již přejmula chování otce a matku také vyhazovala z domu nebo se ji nazlobeně, stejnou intonací jako otec, ptala, co zase provedla, když se na ni tatínek zlobí, čímž byla nezletilá opakovaně vystavena psychické zátěži a negativnímu vzoru jednání ze strany vlastního otce, který tímto v uvedené době z nedbalosti ohrožoval osobnostní, morální a citový vývoj nezletilé a tím závažným způsobem porušoval rodičovskou povinnost vyplývající z rodičovské odpovědnosti ve smyslu §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a to povinnost pečovat o citový a mravní vývoj dítěte.
2. Za uvedené trestné činy uložil okresní soud obviněnému podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit nezletilé poškozené AAAAA, nar. XY, trvale bytem XY, zastoupené kolizním opatrovníkem, advokátem Janem Drozdem, nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč.
4. Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 9. 2021, sp. zn. 3 T 172/2020, podal obviněný odvolání do všech výroků. Odvolání podal rovněž státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o vině (bodu 3 rozsudku soudu prvního stupně). O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 6 To 278/2021, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §265 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a nezletilou poškozenou AAAAA, nar. XY, zastoupenou opatrovníkem Mgr. Janem Drozdem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Potoky 552, odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. soud druhého stupně odvolání státního zástupce zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 6 To 278/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující do všech výroků. Dovolání obviněný podal z důvodů podle §265b odst. 1 písm. h), písm. m) tr. ř., neboť soud prvního stupně v první řadě nesprávně kvalifikoval jednání popsané v napadeném rozsudku jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, když nebyly naplněny znaky skutkových podstat těchto trestných činů. Současně nebylo toto jednání kvalifikovaně prokázáno, když závěr o vině se opírá prakticky jen o jediný důkaz, a to výpověď poškozené K. J. Rozhodnutí nalézacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to ve vztahu ke všem jmenovaným skutkům. Dále má za to, že nejen že nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že se popsaného jednání dopustil, ale současně ani popsané jednání nedosahuje potřebné intenzity, aby se mohlo mluvit o spáchání trestného činu. Obviněný se domnívá, že v daném případě se nejednalo o natolik závažné a škodlivé jednání, aby jej bylo nutné postihovat v rámci trestního řízení. Proto by v souladu s principem „ultima ratio“ měly být prostředky trestního práva užity až jako krajní. Akcentuje, že ani soud druhého stupně nenapravil pochybení soudu prvního stupně. Následně své námitky rozvedl podrobněji.
6. Ve vztahu k bodu 1 rozsudku soudu prvního stupně obviněný akcentuje, že dané jednání bylo prokázáno toliko na základě výpovědi poškozené K. J. Namítá, že v projednávaném případě absentuje jakýkoli přímý či objektivní důkaz, který by prokazoval, že by se dopouštěl jednání, které je popsáno v rozsudku jako první skutek. Následně vymezuje jednotlivé znaky objektivní stránky skutkové podstaty §199 tr. zákoníku, odkazuje na trestní oznámení poškozené ohledně společného bydlení, hádek, vulgarismů, facek apod.
7. Obviněný má za to, že vzhledem ke skutečnosti, že poškozená uvedla, že hádky byly vzájemné a občasností útoků není naplněna potřebná intenzita, ať již z hlediska základní skutkové podstaty trestného činu dle §199 tr. zákoníku, natož tak v souvislosti s kvalifikovanou skutkovou podstatou podle odst. 2 písm. d). Dodává, že ojedinělé roztržky, hádky nebo argumentační konflikty mezi partnery, které sklouznou do násilné podoby nelze hned bez dalšího považovat za domácí násilí. Připouští, že by se mohlo jednat o jednání přestupkové, tedy nižší intenzity. Současně k tomuto podotýká, že stran intenzity jednání, resp. četnosti „útoků“ z jeho strany vůči poškozené vychází soudy zase pouze z výpovědi poškozené, avšak podle dovolatele nedocházelo k hádkám a slovním rozepřím každodenně, jejich vzájemný vztah byl prakticky od počátku disharmonický, a pokud poškozená v tomto vztahu i přesto setrvávala, pak tak činila dobrovolně ze své vůle. Následně stran trestného činu podle §199 [tr. zákoníku] poukazuje na komentářovou literaturu, ze které vyvozuje závěr, že je vyž adováno, aby jednání trvalo minimálne ̌ několik mě sícu ̊ za splně ní dals ̌ ích podmínek. V t omto př ípade ̌ se však mělo jednat podle tvrzeni ́ pos ̌ kozené prakticky pouze o verbální napadání z jeho strany, údajné fyzické napadení bylo výjimec ̌ né a nebylo ani prokázáno, z ̌e by poš kozená v dobe ̌ souž ití s ním utrpe ̌ la jakékoli zn atelnějš í zrane ̌ ní. Z te ̌chto důvodů se obviněný domni ́vá, z ̌e s př ihlédnutím k nutnosti splne ̌ ní vs ̌ech tě chto podmínek nedos ̌lo k naplně ní znaku ̊ daného trestného c ̌ inu a jak soud nalézací, tak i soud odvolací, toto nesprávne ̌ vyhodnotily. Podle názoru obviněného z provedene ́ho dokazování vu ̊ bec nevyplývá, zda k verbálnímu napadání me ̌ lo docházet pravidelne ̌ nebo pouze občas. Současně akcentuje, že mezi stranami má být v případě týrání osoby ve společném obydlí patrné rozdělení rolí, přičemž poškozená uva ́de ̌la, ž e hádky byly vzájemné, a stran intenzity v podstatě jeho jednání popisovala tak, z ̌ e bylo stále stejné. Dá se r ̌ íct, z ̌ e konstantní, takže nelze z tohoto vypozorovat ani jeden z těchto znaků. Zdůrazňuje, že v prosinci 2016 se poškozená od něho odstěhovala. Proto podle názoru obviněného nelze mluvit ani o jake ́si „závislosti“ osoby pos ̌ kozené na jeho osob ě z hlediska bydleni ́ a její nutnosti setrvat ve spolec ̌ ném období, tedy z ̌ e by nebyla schopná spo leč né obydlí opustit, jelikoz ̌ to práve ̌ poš kozená uc ̌inila. Současně poškozená uvedla, že následně došlo k zlepšení jejich vzájemných vztahů, byli schopni ́ plnit dohodu týkající se péc ̌e o nezletilou dceru.
8. Dovolatel poukazuje na absenci dalších důkazů kromě výpovědi poškozené a zvukových nahrávek, ohledně kterých není zcela jasné, kdy byly pořízeny a jedná se pouze o ojedinělé situace. Dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů se take ́ dostatec ̌ně nezabývaly naplne ̌ ním subjektivní stránky daného trestného c ̌ inu. Odmítá, z ̌ e by se dopustil jakéhokoliv jednání, o ne ̌mž by měl vědomost, že by poš kozené me ̌lo způsobovat těž ké pr ̌ íkor ̌ í. Souc ̌asně vzájemné konflikty s pos ̌ kozenou nikdy nevnímal jako jakékoliv týrání. V tomto sme ̌ru dodává, že poš kozená me ̌la vždy mož nost své chování napravit a zac ̌ ít si své povinnosti plnit, aby tak pr ̌ edcházela dals ̌ ím hádkám a slovním rozepr ̌ ím. Konflikty nikdy nevnímal v tom sme ̌ru, ž e by snad úmyslne ̌ chtěl poš kozené zpu ̊sobovat ně jaké pr ̌ íkor ̌ í, naopak pouze chte ̌ l, aby se dané situace neopakovaly a aby se pos ̌ kozená poleps ̌ila. Akcentuje, že př íkor ̌ í musí dosahovat urc ̌ itého stupne ̌ intenzity, aby mohlo být oznac ̌ ováno jako „te ̌ž ké“. Proto má tedy za to, z ̌e nelze mluvit o naplně ní skutkové podstaty pr ̌edmě tného trestného c ̌inu, a v tomto směru doš lo ze strany nalézacího a odvolacího soudu také k nesprávnému hmotne ̌ právnímu hodnocení.
9. Stran druhého skutku namítá, že nemo hlo dojít k naplne ̌ ní znaku ̊ skutkové podstaty trestného c ̌ inu dle §199 tr. zákoníku, jelikoz ̌ i pokud by výpove ̌ď poš kozené byla v tomto sme ̌ ru pravdivá a popisované skute čnosti se staly, pak nebyl naplněn jeden ze znaků této skutkové podstaty, a to konkrétne ̌ znak společ ného obydlí. Poukazuje na R 56/2009, v n ěmž je konstatováno, že jestliž e týraná osoba ukonc ̌ila společ né souz ̌ ití s pachatelem tak, z ̌e se odstěhovala ze společ ného obydlí, nemu ̊ž e jít poté o trestný c ̌in podle §199 [tr. zákoníku], ani když je tato poš kozená osoba nadále vystavena útoku ̊ m, které lze povaz ̌ ovat za týrání. V této souvislosti p řipomíná, že poš kozená se zhruba v lednu 2017 odste ̌ hovala do svého vlastního bytu a ukonc ̌ila souži tí s ním. V jeho bydlis ̌ti se zdržovala pouze občas, a pokud tam př ílez ̌itostně přespala, tak kvůli dceři. Vy ́s ̌ e uvedené tak rozhodne ̌ nelze považ ovat za bydlení ve spolec ̌ ném obydlí. Proto podle dovolatele zcela jiste ̌ absentuje ve vztahu k d anému období znak spolec ̌ ného obydlí. V tomto sme ̌ ru je tedy právní hodnocení nalézacího a odvolacího soudu taktéz ̌ nesprávné. Rozhodujícím du ̊kazem je podle názoru dovolatele opě t výpove ̌ď poš kozené, která vs ̌ ak na jednu stranu v rámci podání vysve ̌ tlení uváde ̌la ně jaké konkrétní okamz ̌ iky, kdy následne ̌ u hlavního líc ̌ ení vypove ̌děla, ž e ale není schopná dané události pr ̌esně časově zařadit, ale určitě se to tak stalo. Obviněný pak poukazuje na další rozpory v její výpovědi a podaném vysvětlení. Důvěryhodnost poš kozené je tak dle názoru obvin ěného značně oslabena, pokud takto mě ní neustále skutec ̌nosti.
10. Ohledně třetího skutku dovolatel akcentuje, že v posuzovane ́m pr ̌ ípade ̌ se však opět v podstatě jedná pouze tvrzení pos ̌ kozené, z ̌ e k takovým situacím docházelo. V ostatních pr ̌ ípadech, napr ̌. u svědkyně J. J. , se pak jedná o zpro stř edkované sde ̌ lení, tedy o tzv. svě dectví z doslechu. Ve vztahu k tomuto trestnému c ̌inu opakovaně namítá, že odsuzující výrok je založen pouze na tvrzeni ́ pos ̌ kozené, u které vs ̌ak byl jasný motiv pro takové tvrzeni ́, jelikoz ̌ je mezi nimi spor ohledně péče o nezletilou. Obviněný tak ma ́ za to, z ̌ e pouhá výpove ̌ď poš kozené není dostatec ̌ ným du ̊ kazem pro to, aby byl prokázán znak dlouhodobosti. Mimo výpove ̌ď poš kozené totiz ̌ nic neprokazuje, ž e by nezletilá dcera byla vícekrát pr ̌ ítomna konfliktu. Z provedeného dokazování ope ̌t nelze dovodit, ž e k tomuto docházelo pravide lně a že by došlo k naplně ní znaku ̊ skutkové podstaty jmenovaného trestného c ̌inu. Poš kozená mohla tyto skutec ̌ nosti tvrdit i zcela záme ̌rně, ač koli nemusely být zcela pravdivé, a to z du ̊ vodu trvajícího sporu o péc ̌i o dcery, když měla obavy, že bude dcera svěřena pouze do jeho péče.
11. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud usneseni ́ Krajského soudu v Brne ̌ - poboč ka ve Zlíne ̌ ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 6 To 278/2021, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíne ̌ ze dne 20. 9. 2021, sp. zn. 3 T 172/2020, v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a aby rozhodl tak, že vě c v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. př iká že Okresni ́mu soudu ve Zlíne ̌, aby ji v potř ebném rozsahu znovu proj ednal a rozhodl.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 1 NZO 435/2022, nejprve shrnula argumentaci dovolatele a zvolené dovolací důvody. Akcentovala, že soud prvního stupně provedl řádné dokazování v rozsahu, který odpovídá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž provedené důkazy vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a následně dospěl ke správným skutkovým závěrům, které náležitým způsobem, jenž plně odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., zdůvodnil. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Z povahy samotné trestné činnosti je zřejmé, že usvědčujícím důkazem byla svědecká výpověď poškozené K. J., která s obviněným žila ve společném obydlí ve Zlíně. Akcentovala skutečnost, že soud prvního stupně zvláštně obezřetně posuzoval výpověď poškozené i ve vztahu k možnému nekonzistentnímu posunu výpovědi poškozené v čase, když zdůrazňuje, že výpověď poškozené obsahuje detaily, které svědčí o hlubokém osobním prožitku, přičemž nedošlo k žádné podstatné změně poškozenou tvrzených skutečností. S ohledem na to, že poškozená vypovídala rovněž o kladných stránkách obviněného, nelze dovodit, že její snahou by bylo, jakkoliv ho křivě ho obvinit s cílem naklonit si soud při rozhodování o svěření nezletilé do péče. Lokalizaci událostí nelze po poškozené požadovat, přičemž to, že si zpětně není schopna vybavit, kdy přesně k jednotlivým incidentům došlo, věrohodnost její výpovědi nijak neoslabuje. Státní zástupkyně připomíná důkazy, z nichž soudy vycházely (znalecký posudek Mgr. Michala Perničky, Ph.D., listinné důkazy, audionahrávky, fotografie zranění poškozené, zpráva Centra poradenství pro rodinné a partnerské vztahy ve Zlíně, lékařská zpráva, přestupkové spisy). Zdůrazňuje, že soudy mohly k pořízeným audionahrávkám přihlížet, neboť nahrávky se podařilo časově lokalizovat přiřazením ke konkrétnímu televiznímu programu, resp. událostem, které v něm byly prezentovány. Ztotožňuje se s názorem soudů, že komunikaci obviněného s poškozenou nelze hodnotit jako běžný způsob komunikace mezi rodiči a partnery v případě, že jeden z nich není spokojený s péčí druhého o dítě nebo o domácnost.
13. Stran druhého skutku zdůrazňuje, že obviněný spoluužíval domácnost s poškozenou, byť důvodem tohoto nepravidelného soužití byly pracovní podmínky poškozené, a tedy skutkový stav byl prokázán ve verzi, která je zachycena ve výroku rozsudku Okresního soudu ve Zlíně. Další námitky obviněného je možné přiřadit k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť prostřednictvích nich dovolatel zpochybňuje správnost právní kvalifikace skutků, jimiž byl uznán vinným. Soudy podle dovolatele nesprávně hodnotily intenzitu naplnění znaku týrání, která byla mimo jiné vyloučena i tím, že šlo ve vztahu o násilí vzájemné. Státní zástupkyně akcentuje, že oběť domácího násilí vnímá ataky násilné osoby odlišně, než kdyby násilnou osobou byla osoba cizí. Za další typický vztah domácího násilí lze považovat nerovnoměrný vztah mezi pachatelem a obětí, opakovanost a dlouhodobost trvání násilí a zpravidla jeho eskalace. Následně státní zástupkyně objasňuje znak týrání a akcentuje úmyslné zavinění ze strany obviněného.
14. Mezi obviněným a poškozenou se podle státní zástupkyně nejednalo o běžné drobné nebo dílčí konflikty nepřesahující obvyklou a společensky tolerovatelnou míru, které by svým charakterem a rozsahem odpovídaly typickému řešení výchovných a manželských problémů. Nešlo tedy o konflikty, které patří do běžného obrazu partnerského intimního soužití, ale o model, kdy tím, kdo se snažil získat generální vztahovou kontrolu nad tím druhým, byl vždy dovolatel. Obviněný s poškozenou zle nakládal, a to jejím urážením za použití hrubých vulgárních výrazů, výzvami k opuštění společně obývaných prostor a drobným fyzickým násilím. Obviněný rovněž poškozenou nadměrně kontroloval, přičemž tomuto jeho jednání byla přítomna jejich společná nezletilá dcera AAAAA, nar. XY, která svoji matku zpočátku bránila a postupně však přejala chování otce. Takto zjištěné jednání obviněného trvalo v prvním případě od března do prosince 2016 a ve druhém případě od srpna 2019 do poloviny ledna 2020, poškozená toto jednání obviněného pociťovala jako jednání vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti, tedy jako těžké příkoří, přičemž v této souvislosti poškozená trpěla sníženým sebevědomím, ztrátou respektu k vlastní osobě, což je důsledkem syndromu týrané osoby. Pocity nejistoty a pocity ohrožení byly u poškozené detekovány objektivně psychodiagnostickým vyšetřením. U poškozené se tedy objevují příznaky tvořící obraz oběti domácího násilí. V posuzované trestní věci jde zjevně o čin, u něhož by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva, nepostačovaly. Je přitom irelevantní, že obviněný v některých případech za důvod své agresivity označil nespokojenost s péčí o domácnost a dítě ze strany poškozené.
15. Odpovídající intenzitou byl naplněn rovněž podle názoru státní zástupkyně zákonný znak přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Významnou měrou obviněný porušil povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti. Nezletilá AAAAA, nar. XY, byla opakovaně přítomna slovnímu a fyzickému napadání matky, tedy jednoznačně závažnému a hrubému jednání, v důsledku, kterého začala sama uvedený vzorec chování vůči matce zavádět. Tímto došlo k ohrožení citového a mravního vývoje nezletilé.
16. Státní zástupkyně po zvážení všech shora uvedených skutečností dospěla k závěru, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhuje, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.) ve znění účinném od 1. 1. 2022. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Obviněný neuvedl, v jaké alternativě dovolací důvod uplatňuje, ale ze slovního vyjádření je zřejmé, že uplatňuje druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu.
24. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud nejprve především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatel uplatnil, byť s jistou dávkou tolerance, námitky částečně právně relevantním způsobem. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, objektivní stránky stran naplnění znaku týrání a znak dlouhodobosti a existence společného obydlí, a rovněž subsidiaritu trestní represe, byť jak již bylo naznačeno s jistou dávkou tolerance, když podstatnou částí zvolené argumentace dovolatel rozporuje proces dokazování a skutková zjištění soudů nižších stupňů.
26. Ve vztahu ke zbývajícímu konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Jak již Nejvyšší soud avizoval, v projednávaném případě se jedná převážně o námitky skutkové, které nelze podřadit pod zvolené ani pod žádné jiné dovolací důvody, když obviněný tvrzené námitky uplatňuje prostřednictvím námitek skutkové podstaty (nevěrohodná výpověď poškozené, otázka četnost hádek, vyjadřoval pouze nespokojenost s péčí o dceru a domácnost). Obviněný tak primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod žádný zvolený dovolací důvod.
27. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Zde je třeba také akcentovat, že dovolatel ani nezpochybňuje rozsah provedeného dokazování, nýbrž toliko způsob hodnocení provedených důkazů. Tyto následně soud hodnotil jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Zde je potřebné uvést, že soud prvního stupně se v rámci odůvodnění rozsudku vypořádal s hodnocením všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech a důraz kladl na logické odůvodnění jejich vzájemných souvislostí, tím spíše, že stěžejním důkazem byla zejména výpověď poškozené. Je nutno zdůraznit, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování následně dospěl k logickému závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Z pohledu dovolacích námitek obviněného je třeba konstatovat, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1156/2019). Proto tuto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
28. Přestože, jak již bylo naznačeno, tyto dovolací námitky nenaplňují zvolený dovolací důvod, pokládal Nejvyšší soud za potřebné na určité argumenty obviněného blíže reagovat. Jak již bylo uvedeno, zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., a proto lze pro stručnost poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 30-39 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je také nezbytné akcentovat, že soud prvního stupně neprováděl jen důkazy navržené obžalobou, nýbrž i důkazy navrženou obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Soud druhého stupně se pak s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil, když ovšem zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (body 7-8 usnesení soudu druhého stupně) a s obhajobou obviněného se tedy řádně vypořádal. Nutno podotknout, že soud druhého stupně rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, ale pouze toliko do výroku o náhradě nemajetkové újmy, nikoliv tak ve výroku o vině a uloženém trestu, když tyto výroky považoval za správné a zákonné.
29. Obecně je nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů se s otázkou věrohodnosti poškozené vypořádaly zcela řádně, když explicitně uvedly na základě, jakých důkazů a skutečností její výpovědi uvěřily. U poškozené nebyl ze strany soudů nižší instance shledán žádný motiv ani důvod, proč by vypovídala nepravdu vůči obviněnému. Jestliže obviněný namítal získání prospěchu poškozené v řízení o svěřené nezletilé do péče, nelze takovému tvrzení přisvědčit, neboť sama poškozená opakovaně uváděla, že obviněný je skvělý otec a sama tedy připustila, že proti obviněnému jako otci své dcery ničeho nemá. Obdobného názoru byl i otec poškozené, který uvedl, že o nezletilou (vnučku) se až na 70 % staral obviněný a svoji dceru popsal spíše jako nezodpovědnou a flegmatickou. Věrohodnost poškozené pak soudy hodnotily v kontextu dalších důkazů, zejména zvukových záznamů a svědeckých výpovědí (např. svědkyně S. O., M. T.), když současně vycházely ze znaleckého posudku Mgr. Michala Pěničky, PhD., z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinické psychologie č. 470/2021, z něhož je zřejmé, že poškozená je obecně osobou věrohodnou bez sklonu ke lhaní, bez zvýšeného osobitého zkreslování, nebyly ani zjištěny zvýrazněné sklony k fabulování nebo jinému záměrnému zkreslování informací. Současně znalec akcentoval, že se jednalo z psychologického hlediska o líčení skutečně prožitých událostí, když znalec byl i velmi podrobně ke svým závěrům vyslechnut v rámci hlavního líčení, přičemž i objasnil určité rozpory a nepřesnosti v její výpovědi, čímž byla dána možnost obhajobě na jeho závěry reagovat. Navíc věrohodnost poškozené podporují i lékařské zprávy (č. l. 78-82), když tvrzení poškozené odpovídala způsobeným zraněním, a jak již bylo naznačeno pořízené audionahrávky a předložené fotografie. Byť to obviněný výslovně v podaném dovolání nezmiňuje, tak Nejvyšší soud musí poznamenat, že soud prvního stupně mohl k pořízeným audionahrávkám přihlížet, neboť nahrávky se podařilo časově lokalizovat přiřazením ke konkrétnímu televiznímu programu, resp. událostem, které v něm byly prezentovány, takže o době jejich vzniku nebylo pochyb. Současně se soudy vypořádaly i drobnými nuancemi a nepřesnostmi ve výpovědi poškozené, a to jak již bylo uvedeno, i z pohledu závěru znaleckého posudku na osobu poškozené. Nad rámec uvedeného je vhodné i poznamenat, že soudy se zabývaly věrohodností výpovědi obviněného (viz bod 7 usnesení soudu druhého stupně) s pohledu jeho obhajoby, když mimo jiné poukázaly na skutečnost, že obviněný v přípravném řízení popíral existenci svého hlasu na pořízeném zvukovém záznamu, přičemž následně provedeným dokazováním bylo prokázáno, že dovolatel v tomto lhal, když kromě poškozené i slyšení svědci, včetně i jeho rodinných příslušníku potvrdili, že se jedná o hlas obviněného.
30. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě zdůraznit, že domácí násilí v rozhodující míře probíhá za tzv. zavřenými dveřmi obydlí, a proto zpravidla tomuto nejsou přítomny další osoby, takže ve většině případů rozhodující přímý důkaz představuje výpověď poškozené osoby. Navíc psychické týrání, o které se v dané věci v rozhodující míře jednalo, bývá, co se týče dokazování, dokonce složitější, neboť na první pohled nejsou patrné na poškozené osobě známky takového násilí jako v případě fyzického násilí, které zanechává stopy v podobě modřin, podlitin, tržných ran a dalších zranění, které často nakonec potřebují lékařské ošetření. Z pohledu tohoto závěru je jistým způsobem pochopitelné, že rozhodující důkaz v případě tzv. domácího násilí představuje zpravidla právě výpověď poškozené osoby.
31. Stran právně relevantně uplatněné argumentace je třeba uvést následující. Obviněný především zpochybňuje naplnění všech znaků objektivní stránky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a to znaku týrání a dlouhodobosti jeho jednání. Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou nebo osobu žijící ve společném obydlí po delší dobu. Objektem trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob žijících ve společném obydlí. Týráním se rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/1984-I.). Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním (srov. R 20/1984-I.), musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II, §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1934-1935, 1940-1942). Za relevantní pro naplnění znaku „týrání“ je možné považovat mimo jiné psychické násilí, například vulgární nadávky, ponižování, vyhrožování, podezřívání z nevěry, neustálé vyvolávání hádek nebo kontrola každého pohybu poškozené osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1219/2013), kontrola telefonních kontaktů poškozené osoby, odepírání spánku poškozené osoby, zákaz vykonávat osobní hygienu, za psychické násilí judikatura považuje i situace, kdy nezletilé děti jsou po určitou dobu vystavovány psychickému a fyzickému násilí, kterého se otec dětí dopouští na jejich matce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1195/2019). Za týrání je považováno i vyvolání stavu sociální izolace například omezováním v kulturním a společenském životě, bránění ve styku s rodinnými příslušníky apod. Ve všech jeho podobách se však musí jednat o takové jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří a aby takové týrání vykazovalo určitou trvalost, kdy tuto trvalost pachatelova jednání je potřebné posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1609-1610).
32. Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné uvést, že oba soudy nižších stupňů se otázkou naplnění znaku týrání zabývaly, když shledaly, že tento znaky byl naplněn (viz body 34-35, 37-38 rozsudku soudu prvního stupně, bod 8 usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Bez ohledu na tento závěr je třeba konstatovat, že obviněný námitku nenaplnění tohoto znaku zakládá na tvrzení, že se jednalo o ojedinělé incidenty, že hádky byly vzájemné a že poškozená neutrpěla žádné znatelnější zranění. Předně je třeba akcentovat, že jestliže obviněný rozporuje četnost hádek a rozdělení rolí ve vztahu, tak tomuto Nejvyšší soud uvádí, že slovní napadání poškozené probíhalo od března do prosince 2016 (skutek 1) a od srpna 2019 do ledna 2020 (skutek 2), když sice incidenty nebyly každodenní, ovšem byly velmi četné, když především nelze pominout hrubost obviněného vůči poškozené, který používal záměrně velmi vulgárně a ponižující slovní obraty (viz pořízený audiozáznam), které byly velmi hrubé a poškozenou dehonestovaly, když ji opakovaně hrubě nadával, snižoval její schopnost starat se o dítě a domácnost, hanil její fyzický vzhled, nadměrně jí telefonicky kontroloval, kontroloval její pohyb, ale i ji fyzicky napadal. Navíc incidenty, jak již bylo uvedeno, byly ze strany obviněného doplňovány i fyzickým násilím, které mělo určitou vzestupnou formu, byť samo o sobě nevedlo ke vzniku závažnějších zranění (viz lékařské zprávy o zranění poškození, fotografie zranění poškozené). Lze připustit, že i samotná poškozená nerozporovala, že někdy byly hádky vzájemné, ovšem z provedeného dokazování není pochyb o tom, že iniciátorem hádek byl v rozhodující míře právě obviněný, který chtěl mít nad jednáním poškozené úplnou kontrolu. Především je třeba uvést, že pro naplnění znaku tzv. domácího násilí se nevyžaduje absolutní podrobení oběti v tom smyslu, že by nebyla schopna žádné obrany, byť postupem času (dobou trvání týrání) k takovému stavu zpravidla dojde. Rozhodující je, kdo je iniciátorem většiny konfliktů, což byl právě obviněný, který se nepochybně snažil získat úplnou vztahovou kontrolu nad poškozenou a jejím životem. Zde je zdůraznit, že poškozená obviněného jednak fyzicky nenapadala a rovněž ho neurážela takovým trýznivým způsobem, jako obviněný poškozený, když ani neprováděla nadměrnou kontrolu jeho osoby, nepodezírala ho z nevěry, nehanila jeho postavu apod. Z pohledu námitky obviněného, že poškozená neutrpěla při konfliktech žádné závažnější zranění, je třeba konstatovat, že pro naplnění skutkové podstaty podle §199 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje způsobení zranění, což souvisí i s tím, že tzv. domácí násilí nemusí mít vždy podobu fyzického násilí, formy domácího násilí mohou být různé, jako např. psychické násilí, sociální izolace oběti, ekonomické násilí, sexuální násilí. Z pohledu všech těchto skutečností není pochyb o tom, že jednání obviněného vůči poškozené svou četnosti, intenzitou a trvalosti naplňovalo všechny znaky týrání ve smyslu ustanovení §199 odst. 1 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že naplnění znaku týrání je nutno posuzovat jako celek, nikoliv izolovaně, když pro týrání je charakteristické, že se jedná o soubor pravidelných útoku, které ovšem nemusí být každodenní a samy o sobě nemusí být nijak závažné, když svoji závažnost dosahují práva z pohledu jejich pravidelného opakovaní, četnost a jejich intenzity.
33. Dovolací soud stejně jako soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že v dané věci byl jak v případě skutku pod bodem 1, tak v případě skutku pod bodem 2, naplněn i znak, že týral poškozenou delší dobu, jako znak kvalifikované skutkové podstaty podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Obecně je třeba uvést, že k naplnění znaku „po delší dobu“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, se vyžaduje, páchání takového činu v trvání řádově v několika měsících (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 70/2017). V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1745.). Určující je tedy nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). Především je nezbytné uvést, že v dané věci se soudy nižších stupňů naplněním tohoto znaku zabývaly (viz bod 39 rozsudku soudu prvního stupně, bod 8 usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud na jejich úvahy zcela odkazuje. Bez ohledu na tento závěr je nutno konstatovat, že v případě prvního skutku jednání obviněného nepochybně trvalo nejméně 10 měsíců a v případě druhého skutku nejméně 6 měsíců, takže znak „po delší dobu“ byl vzhledem k intenzitě jednání obviněného, četnosti útoků, skutečnosti, že docházelo i k fyzickým atakům a tomu, že jednání mělo vzestupnou tendenci, nepochybně naplněn.
34. Rovněž námitku obviněného týkající se skutku pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně shledal Nejvyšší soud uplatněnou právně relevantním způsobem, když obviněný zpochybňuje naplnění znaku „společné obydlí“. Jedná se ovšem o námitku zjevně neopodstatněnou. Společným obydlím se rozumí dům, byt nebo i jiná prostora včetně příslušenství k nim náležející sloužící k bydlení pachatele a obětí (viz §133 tr. zákoníku), když záleží na způsobu užívání, nikoli na konstrukci stavby či jiného zařízení pro ubytování. Současně podle komentářové literatury není rozhodující právní vztah pachatele či oběti k bytu, ani vedení společné domácnosti v soukromoprávním smyslu. Podstatnou okolností je, zda je takovýto prostor k bydlení fakticky obýván pachatelem společně s poškozenou osobou, přičemž stačí přechodné obývání. O soužití ve společném obydlí tedy půjde i tehdy, pokud pachatel do obydlí poškozené osoby pravidelně dochází, často se tam zdržuje a běžně u ní přespává, tedy s ní sdílí její soukromí nebo naopak, tedy do obydlí pachatele dochází poškozená osoba, která tak činí právě pod vlivem určitého specifického vztahu k pachateli. Fakticky jde o stav, kdy pachatel či poškozená osoba v obydlí může počínat „jako doma“, tzv. má zde práva jako člen rodiny nebo má zde určité zázemí a nevyskytuje se v tomto prostoru v postavení pouhé návštěvy. Takový stav musí být trvalý, respektive musí mít dlouhodobý charakter. Není tedy podstatné, že se pachatel či poškozená osoba ze sdíleného obydlí i na určitá časová období vzdalují, případně zda některý z nich má další vlastní byt, z nějž do společného obydlí dochází. Nadto je třeba uvést, že v případech domácího násilí mezi osobami blízkými je zcela běžné, že buď agresor, nebo oběť, v různých fázích dlouhodobého partnerského konfliktu společné obydlí dočasně opouští, aby se tam po určité době opět vracela a znovu je opouštěla. Klíčový je vztah závislosti (citový, ekonomický, rodinný, sociální), který pachateli opětovně zjednává přístup do soukromí oběti a umožňuje mu opakovaně obnovit soužití s ní (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Současně platí, že pokud týraná osoba společné soužití ukončí tím, že se ze společného obydlí definitivně odstěhuje, nemůže poté jít o trestný čin podle §199 tr. zákoníku, i když je tato osoba nadále vystavena útokům pachatele, které lze považovat za týrání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1446/2008, Rt 56/2009, Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1617).
35. Z pohledu shora naznačených východisek není v dané věci pochyb o tom, že se sice poškozená v roce 2017 od obviněného odstěhovala a pořídila si vlastní bydlení. Nicméně provedeným dokazováním bylo prokázáno, že fakticky u obviněného přinejmenším od května 2019 bydlela, byť ovšem v nižší míře četnosti, tedy ne každý den, když u něho několikrát za týden přespávala z důvodu péče o dceru, když se vracela v pozdních hodinách z práce a tuto ráno vodila do školky. Není pochyb o tom, že mezi obviněným a poškozenou byl vztah závislosti, když poškozená má s obviněným společnou dceru, kterou mají ve střídavé péči, když právě věk nezletilé dcery (4 roky) a střídavá péče o ní a skutečnosti, že poškozená pracovala do pozdních nočních hodin v restauraci u obviněného, vedl k tomu, že tato byla na obviněném nadále závislá (psychicky, ekonomicky, sociálně) a byla nucena se vracet do domu, kde bydlel obviněný a nacházela se jejich společná dcera, a to především z důvodu péče o nezletilou. Zde skutečně nelze pominout, že obviněný poškozené vyhrožoval, že pokud nebude k němu do domu jezdit, tak že na ní „poštve sociálku“, z čehož měla poškozená strach, když na obviněném byla závislá i ekonomicky, když pro něho pracovala. V tomto směru také nelze přehlédnout, že poškozená pobývala v obydlí obviněného pravidelně, nejednalo se o nic jednorázového, měla zde své osobní věci, tedy měla zde i určité zázemí. Z pohledu tohoto závěru není podstatné, že se poškozená v domě obviněného nevyskytovala každodenně. Navíc nelze ani pominout, že ze zprávy OSPOD (č. l. 85) se podává, že samotný obviněný situaci vnímal tak, že v dané době sdílí s poškozenou společné obydlí a že obnovili svůj vztah.
36. Lze uzavřít, že právě psychické a fyzické útrapy, které poškozené soužití s obviněným přinášelo, tato nedokázala snášet, což vedlo k tomu, že společnou domácnost opouštěla, byť ne natrvalo, když i měla vedle obydlí s obviněným i pronajatý svůj byt. Uvedený způsob soužití poškozené s obviněným, tedy útěky od obviněného a následné návraty do bydliště obviněného, sám o sobě nevylučuje naplnění pojmu společného obydlí, které vyjadřuje, že osoby společně bydlí, tzn., že realizují své záležitosti, čímž je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti založená na zvláštním vztahu. Jinak vyjádřeno, naplnění pojmu společného obydlí nebrání skutečnost, že jedna z osob z bydliště odchází za různými záležitostmi nebo společné bydliště na určitou dobu opustí, a to zpravidla právě z důvodů pro ni tíživých okolností, jestliže se do něj opět vrací, v tomto setrvává a bydlí v něm tzv. jako doma, byť nikoliv každodenně, takže uvedený vzájemný vztah spočívající v uvedené závislosti ve společném bydlení pokračuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 535/2018). V přezkoumávané věci totiž poškozená natrvalo společné obydlí tím, že odešla „do svého bytu“, fakticky neopustila, protože se z něj neodstěhovala tak, že by ukončila společné soužití s obviněným, ale setrvávala v tomto soužití opětovně od roku 2019, když na obviněném byla závislá nejen s ohledem na péči o dceru, ale rovněž ekonomicky, když pro obviněného pracovala.
37. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je tedy zřejmé, že v projednávané věci došlo k naplnění znaku „společného obydlí“. Poškozená v bytě obviněného měla osobní věci (např. zubní kartáček, oblečení), zůstávala tam přes oběd, o víkendu ještě déle, ráno vodila dceru do školky, přespávala s nezletilou, přičemž sám obviněný v hlavním líčení uvedl, že se nikdy nestalo, aby opustila poškozená společnou domácnost, když byla na něm finančně závislá. Proto shledal Nejvyšší soud uplatněnou námitku zjevně neopodstatněnou.
38. Obviněný rovněž namítá nenaplnění subjektivní stránky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné rozvést některá teoretická východiska týkající se subjektivní stránky. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
39. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se po dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
40. Pro naplnění skutkové podstaty zločinu týraní osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1617), když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý, postačí i úmysl nepřímý. Pro kvalifikovanou skutkovou podstatu ve druhém odstavci písm. d), tj. páchání takového trestného činu po delší dobu, postačí z hlediska zavinění ve vztahu k takové okolnosti ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II, §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1943).
41. Z pohledu námitek obviněného je třeba především konstatovat, že soud prvního stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky zabýval, když dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 37 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil (viz bod 8 usnesení soudu druhého stupně). Rovněž Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů ztotožnil, když jednání obviněného dosahovalo vysokého stupně hrubosti a bezcitnosti a trvalosti a současně dosáhlo až takové intenzity, že jej poškozená vnímala jako těžké příkoří a cítila se jako oběť domácího násilí, když i následně se poškozená ze společné domácnosti odstěhovala společně s nezletilou dcerou a vyhledala odbornou pomoc, když také není pochyb o tom, že jeho jednání vedlo k tomu, že k její zvýšené nejistotě, nerozhodnosti poškozené a sníženému sebevědomí a ztrátě respektu k vlastní osobě. Pokud obviněný namítá, že celou situaci nevnímal jako týrání a že hádky byly vyvolány jeho nespokojenosti s tím, jak si poškozená plnila své povinnosti ve vztahu k domácnosti a nezletilé dceři a že chtěl, aby se poškozená polepšila, tak je třeba zdůraznit, že takový způsob řešení konfliktu mezi partnery a rodiči je zcela nepřípustný, což je všeobecně známo. Nejvyšší soud musí zdůraznit, že nelze opomenout, že poškozená byla obviněným napadána dlouhodobě ze stupňující se intenzitou verbálního psychického, ale i fyzického týrání, později i za přítomnosti nezletilé dcery, takže celá situace musela být pro poškozenou velmi stresující, ponižující a dehonestující, přičemž obviněný si této skutečnosti musel být vědom a to již z přihlédnutím k tomu, že právě pro toto chování obviněného poškozená opustila v prosinci 2016 společnou domácnost a přes vědomí této skutečnosti v roce 2019 své jednání vůči poškozené opakoval. Nelze pominout, že obviněný poškozené hrubě nadával za přítomnosti nezletilé, která je její matkou, což muselo v očích dcery vést k ztrátě respektu a důvěru v matku. Nejvyšší soud tedy nemá pochyb o tom, že obviněný věděl, co dělá a rovněž že chtěl (převážně) psychicky svoji partnerku týrat, čímž ji zřejmě chtěl donutit k „lepší péči“ o dceru z jeho úhlu pohledu, když ovšem poškozená obviněného na nevhodnost jeho jednání upozorňovala. Obviněný nejen že poškozenou velmi nevybíravě opakovaně a soustavně verbálně urážel (např. že je „piča, kurva, děvka, špína, čarodějnice zachcaná cikánská, zmrd, mrdka, filcka, kunda, tlustá, hnusná“ apod.), ale i ji nadměrně kontroloval a požadoval po ní být na příjmu po telefonu, a pokud mu telefon nazvedla, tak ji trýznivě zpovídal, přičemž ji několikrát i fyzicky napadl (fackami, kopáním, taháním za vlasy, apod.), když ji tímto svým jednáním způsobil podlitiny minimálně na pažích a další drobná poranění vyžadující si lékařské ošetření. Rovněž obviněný opakovaně bránil poškozené odejít ze společného obydlí. V případě skutku 2 došlo k intenzivnějším útokům, když jeden vyeskaloval až do výhružky vydloubnutí oka lžičkou a výhružky zabitím. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené skutečnosti konstatuje, že jednání obviněného vůči poškozené popsané v skutkové větě nelze považovat za běžný způsob komunikace mezi partnery, popř. rodiči, kdy je jeden z nich nespokojen se způsobem života toho druhého, v tomto případě s péči o dceru a domácnost. Z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že není pochyb o tom, že on a poškozená měli rozdílný pohled na péči o domácnosti a péči o nezletilou dceru, ovšem toto obviněného neopravňovala k uvedenému způsobu řešení těchto rozporů, když je také třeba konstatovat, že v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by snad péče poškozené o dceru byla tak nedostatečná, jak naznačuje obviněný (viz např. zpráva OSPOD, mateřské školky).
42. Nejvyšší soud připouští, že partnerské neshody mohou být součástí každého vztahu, jakož i nespokojenost jednoho z partnerů s určitými aspekty a vlastnostmi toho druhého partnera, ovšem každá hádka musí probíhat v určitých mezích nezasahujících do zdraví, zejména toho psychického, a integrity druhého jedince (partnera). Zde však došlo k přesahu z běžného rámce mezí mezilidského spolužití ve společném obydlí. Dovolatel nejen že překročil obecný rámec řešení vzájemných neshod mezi partnery, popř. rodiči, tak i jakékoliv úcty k matce své nezletilé dceři a projevoval zcela nepřijatelné chování vůči poškozené v podobě těžkého příkoří poškozené způsobené jeho častými psychickými verbálními útoky na poškozenou doprovázené drobnými fyzickými útoky, ovšem podstatně dlouhou dobu. Nejvyšší soud rovněž nemůže opomenout zvyšující se intenzitu útoků dovolatele vůči poškozené. Poškozená tak žila dlouhodobě v nepřetržitém psychickém stresu, kterému následně byla vystavena i jejich nezletilá dcera (viz níže).
43. Z pohledu zvolené dovolací argumentace je dále možno učinit závěr, že dovolatel namítá subsidiaritu trestní represe (přesněji řečeno, škodlivosti činu pro společnost a princip ultima ratio ). Je třeba zdůraznit, že obecně námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že postačilo situaci vyřešit prostředky civilního či správního práva.
44. Obecně lze říci, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
45. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
46. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
47. V posuzovaném případě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku však není namístě. Uvedené jednání obviněného není ničím výjimečné oproti běžně se vyskytujícím případům domácího násilí, tj. trestným činů týrání osoby žijící ve společném obydlí, naopak se jedná o typické chování v rámci tzv. domácího násilí. Není pochyb o tom, že jednání obviněného je podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů natolik závažné a uskutečnilo se z takové pohnutky, v takovém čase a na takovém místě, že jím obviněný naplnil potřebnou míru společenské škodlivosti. Jednání obviněného totiž překročilo běžný rámec neshod společného soužití mezi partnery a rodiči, s výrazným prvkem hrubosti, bezohlednosti ze strany obviněného, bezcitnosti, bez jakékoliv empatie dovolatele k matce svého dítěte a po dlouhou dobu. Již samotnou přítomností nezletilé při hádce rodičů byl významným způsobem ohrožen mravní a psychický vývoj, neboť dítě si v takovém případě vybuduje vzorec přípustného chování, které může považovat za běžně se vyskytující se jednání mezi dospělými, jakož i členy rodiny, a zcela v normě přípustnosti. Takto nezletilé děti mají zakořeněno jednání jako znak normálnosti a v budoucnu se stávají buď rovněž obětmi domácího násilí nebo naopak agresory (pachateli).
48. Ohledně namítané argumentace stran skutku 3 a odsouzení obviněného pouze na základě výpovědi poškozené, Nejvyšší soud akcentuje, že s věrohodností poškozené se již vypořádal výše (viz bod 28), a proto ani v tomto případě neměl důvod tvrzením poškozené nevěřit stejně jako soudy nižšího stupně. Současně je nutné zdůraznit, že obviněný stran skutku 3 rozporuje pouze skutková zjištění a prosazuje svoji verzi skutkového stavu, přičemž jeho argumentaci tak nelze podřadit pod žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že poškozená nezletilá byla častokrát přítomna u konfliktů svých rodičů, při kterých obviněný používal zcela nevhodné a urážející výrazy vůči poškozené, když docházelo k určitým fyzickým atakům ze strany obviněného. Tedy poškozená byla přítomná u zcela nevhodného chování obviněného vůči její matce. Přítomnost nezletilá při verbálních útocích obviněného vůči poškozené nakonec prokazují i pořízené audiozáznamy. Takovému stavu byla nezletilá vystavena dlouhodobě, minimálně několikrát v září 2019. Obviněný tak opakovaně ohrožoval osobnostní, morální a citový vývoj nezletilé a tím závažným způsobem porušoval rodičovskou povinnost vyplývající z rodičovské odpovědnosti ve smyslu §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to pečovat o citový a mravní vývoj dítěte a to z nedbalosti.
49. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 , kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Protože námitky stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byly neopodstatněné, nemohl být ani naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
50. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu