ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.595.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 595/2022- 545
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2022 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 11 To 45/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 86/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 5 T 86/2021 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 2. 8. 2020 v době kolem 16:30 hodin, v obci XY, okres Kladno, v západní části pozemku č. XY, v objektu bývalé elektrárny (teplárny), v rozporu s ustanovením §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nedbal náležité opatrnosti a jako pořadatel a organizátor veřejně přístupné akce s názvem „Den otevřených dveří“ v chátrajícím areálu bývalé elektrárny, nevyhodnotil možná rizika a nepřijal dostatečná opatření k zajištění bezpečnosti účastníků akce v souladu s obecnou prevenční povinností dle ustanovení §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdy nezabezpečil dostatečně vstup do nebezpečných prostor a nezajistil pravidelnou kontrolou těchto prostor a bezpečnostních opatření a do celého objektu umožnil vstup a prohlídku třetím osobám, přičemž poškozený V. P. během prohlídky v 1. nadzemním podlaží, poté, co vstoupil do v té době před vstupem nezabezpečené místnosti, kdy si poškozený nevšiml zbytků výstražné pásky na schodech a ve dveřích, kdy toto obžalovaným původně umístěné bezpečnostní opatření zničila v přesně nezjištěné době neznámá osoba, kdy v této místnosti byla nezpevněná stropní konstrukce, místy pokrytá pouze stropními deskami, neopatřených žádným viditelným varováním, došlápl na část této desky, kterou se následně z výšky 5,13 m propadl do místnosti bývalé kotelny, v důsledku pádu kromě podkožních krevních výronů utrpěl zlomeninu 4. žebra vpravo v zadní pažní čáře s mírným posunem úlomků, zlomeninu 6. žebra vpravo při páteři v šikmém posunu o polovinu šíře kosti, zlomeninu 1. žebra a 10. žebra vlevo v pažní čáře bez posunu úlomků, vodorovnou zlomeninu dolní části oblouku 11. hrudního obratle, zasahující do trnového výběžku, oboustrannou zlomeninu oblouku 12. hrudního obratle, svislou zlomeninu těla 12. hrudního obratle, tříštivou zlomeninu prvního bederního obratle s poklesem přední hrany, zlomeninu oblouku prvního bederního obratle vpravo mezi kloubními výběžky, trnového výběžku a odstupu postranního výběžku vlevo, v souvislosti s tím i roztržení vaku tvrdé pleny míšní s výhřezem nervových kořenů, oboustrannou zlomeninu příčných výběžků prvního a druhého bederního obratle s odlomením horní přední hrany s minimálním posunem, tříštivou zlomeninu dolního konce levé kosti holenní nad vnitřním kotníkem s tržně zhmožděnou ranou délky 3 cm v oblasti zevního kotníku levé nohy s úhlovým posunem vnitřního úlomku směrem navnitř s mnohočetným roztříštěním zevní části kosti a výrazným posunutím kostních úlomků, příčnou zlomeninu dolního konce těla levé lýtkové kosti bez většího posunu úlomků, a tato zranění ho v běžném způsobu života omezila po dobu několika měsíců, a takto obviněný jednal, ačkoliv věděl o možném vážném riziku hrozícímu pro návštěvníky objektu při nedodržení náležitých bezpečnostních opatření,
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně dovolateli podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil. Podle §82 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil také povinnost uhradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, sídlem Jeremenkova 161/11, Vítkovice, 703 00 Ostrava, na náhradě škody částku 25 025 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále uložil dovolateli povinnost uhradit poškozenému V. P., nar. X, bytem XY , na ztížení společenského uplatnění částku 225 097 Kč, když podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem uplatněných nároků na náhradu bolestného, ztížení společenského uplatnění, další nemajetkové újmy, ztráty na výdělku a náhrady nákladů léků na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 5 T 86/2021, podal obviněný odvolání, kterým napadl všechny výroky. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 11 To 45/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení soudu druhého stupně ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 11 To 45/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neboť je toho názoru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel zejména uvádí, že skutek, jak byl odvolacím soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, přestože o trestný čin nejde. Podle obviněného je základem věci posouzení hmotného práva představovaného zvláště ustanovením §2900 občanského zákoníku upravujícího tzv. obecnou prevenční povinnost.
6. Podle dovolatele nahlížel odvolací soud při svém výkladu uvedeného ustanovení občanského zákoníku na toto ustanovení tak, že nevzal do úvahy zcela konkrétní zjištěné okolnosti. Oba soudy pouze opakovaly, že nedostál své povinnosti zabezpečit předmětný objekt, resp. předmětnou místnost, před vstupem návštěvníků (byť na druhé straně odvolací soud správně vytkl soudu prvního stupně nesprávný závěr o jeho údajné povinnosti provádět pravidelnou kontrolu takového zabezpečení), aniž by plnění této obecné povinnosti dostatečně vztáhl k chování poškozeného P. a k informacím, které poškozený před vstupem do objektu měl (mohl mít) včetně povahy takových informací. Podle dovolatele odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc nesprávně hodnotil obecnou optikou obviněný vs. plnění prevenční povinnosti jím vůči všem návštěvníkům objektu. Plnění prevenční povinnosti vůči ostatním návštěvníkům, z nichž nikdo újmu na zdraví neutrpěl, však měl soud správně hodnotit optikou plnění prevenční povinnosti obviněným vůči poškozenému.
7. Obviněný namítá, že důvodem, proč žádný z návštěvníků neutrpěl újmu na zdraví, bylo to, že tito návštěvníci byli vesměs seznámeni s podmínkami na místě samém a nadto sami splnili svou obecnou prevenční povinnost ve smyslu výše odkazovaného ustanovení §1900 občanského zákoníku (dovolatel měl zřejmě na mysli §2900 občanského zákoníku). Seznámili se s předmětným článkem na internetu, dále s instrukcemi, jak se chovat na místě samém, včetně existence zabezpečení v některých částech objektu proti vstupu a řídili se takovými informacemi, což ve spojení s plněním obecné prevenční povinnosti z jejich strany vedlo k tomu, že se nikomu nic nestalo. U poškozeného byla však situace zcela odlišná a nelze ji podle dovolatele ryze obecně dávat do souvislosti s ostatními návštěvníky, ale výlučně hodnotit poškozeného odděleně s tím, jakých informací se mu dostalo, jaké sám očekával a jak se na základě tohoto na místě samém choval, a to zejména ve vztahu k plnění stejné obecné prevenční povinnosti a vzniklému následku.
8. Dovolatel namítá, že poškozený získal informaci o objektu z internetu, na kterém byly v podobě předmětného článku na webu informace o tom, že se lidé při návštěvě objektu nevyhnou kličkování mezi dírami, že vstup do objektu je jen na vlastní nebezpečí apod. Zásadně však na rozdíl od většiny zbylých návštěvníků nezískal poškozený informaci, že by mělo být v objektu cokoliv zabezpečeno proti vstupu. Uvedenou informaci nezískal proto, že na rozdíl od ostatních rezignoval na povinnost registrace – o níž sám věděl, byť účelově tvrdil, že registrační místo nenalezl, což podle přesvědčení obviněného představuje hrubé porušení prevenční povinnosti z jeho strany. Poškozený tak nemohl očekávat žádné zajištění objektu například ve smyslu zabezpečení vstupu někam apod. Naopak, poškozený disponoval z webu informací o potenciálním nebezpečí (a vstupu na vlastní riziko) při vstupu do objektu. Svým excesivním chováním na rozdíl od zbylých návštěvníků se vyhnul získání případných informací o zabezpečení objektu, jeho stavu atd. To ve spojení s tím, že žádné zajištění očekávat nemohl, nemohlo vést k závěru, že to byl obviněný, kdo vůči poškozenému porušil prevenční povinnosti.
9. Obviněný dále poukazuje na skutečnost , že soudy nižších stupňů potvrdily, že v předmětné věci není pochyb o tom, že při vzniku následku spočívajícího v těžké újmě na zdraví u poškozeného spolupůsobilo více příčin. Proto bylo povinností soudů hodnotit každou z těchto příčin zvlášť a určit její důležitost pro následek, který nastal. Bylo též jejich povinností zabývat se velmi podrobně otázkou vztahu těchto vzájemných protiprávních jednání, s určením, které z těchto jednání bylo rozhodující či převažující z pohledu vzniklého následku. Pokud by totiž bylo shledáno, že na vzniklém následku má podíl ne nevýznamné jednání poškozeného, což také soudy zjistily, mohlo by se to projevit tím, že by nebylo možno dovodit, že by obviněný porušil obecnou prevenční povinnost. Ta na něj, stejně tak jako na poškozeného, dopadala, popřípadě by to mohlo vést k tomu, že by bylo shledáno, že na místě postačí dovození jiné než trestní odpovědnosti.
10. Obviněný tak poukazuje na nutnost odlišování jeho jednání (při vědomí vzniklého následku) ve vztahu ke zbylým návštěvníkům (seznámeným se se situací na místě v důsledku plnění prevenční povinnosti z jejich strany) a ve vztahu k poškozenému (neseznámeným se se situací na místě v důsledku neplnění jeho prevenční povinnosti, a to jak z pohledu nezájmu se registrovat, tak z pohledu excesivního chování při prohlídce na místě) porušujícímu prevenční povinnost. Namítá, že v rozhodnutí odvolacího soudu nějaké bližší úvahy stran příčinné souvislosti, a to i z pohledu gradace příčinné souvislosti, absentují. Pokud by přitom přijal výklad soudu o existenci příčinné souvislosti dvou vzájemných protiprávních jednání (s jinak absentujícím a jasně vysvětleným určením, které z těchto jednání bylo rozhodující z pohledu vzniklého následku, zhodnocující přitom i výše podávaná stanoviska obhajoby), byla odvolacím soudem v souvislosti s tím nesprávně právně posouzena otázka subsidiarity trestní represe. Odvolací soud se navíc omezil jen na obecné konstatování, že tato zásada porušena nebyla. Obviněný tak nepovažuje skutek, ve kterém je (nesprávně) spatřován trestný čin, za jednání společensky škodlivé jen proto, že poškozený utrpěl předmětnou újmu na zdraví (neutrpěl ji nikdo jiný, neboť ostatní na rozdíl od poškozeného všeobecné prevenční povinnosti dbali), v důsledku jím porušené prevenční povinnosti, jejíž porušení navíc poškozený zcela popíral.
11. Dovolatel následně namítá, že v situaci, kdy sám poškozený i přes zjištěné porušení právní povinnosti z jeho strany zcela zásadním způsobem, vlastní porušení obecné povinnosti popírá, požadoval přiznání náhrady za újmu na jeho straně vůči němu v plné výši a ve spojení s posouzením věci soudy nižších stupňů, je namístě jeho podíl označit – z pohledu přiznané výše škody za násobně vyšší – za zásadní, nelze od takového závěru odhlédnout. Podle dovolatele musí existovat přímá úměra mezi výší přiznané škody dané intenzitou porušení zákonné povinnosti poškozeným a na straně druhé obviněným. Pokud je přitom uznanou výší škody spolupůsobení poškozeného na vzniklém následku určeno intenzitou násobně vyšší, je trestněprávní represe vyloučena již jen pro tento hrubý nepoměr. Poškozený měl být navíc, byť jde jen o soudy ryze neodborně odhadnutý závěr o výši jeho podílu na vzniklém následku, odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
12. Obviněný tedy závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2022 (eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 11. 2021) zrušil a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 1 NZO 507/2022, nejprve zrekapitulovala průběh řízení a argumentaci dovolatele. Následně uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení. Dále uvádí, že je možno odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
14. Státní zástupkyně se dále ztotožňuje s názorem soudu druhého stupně, že pokud obviněný považoval za nutné zabezpečit předmětnou místnost tak, aby zamezil vstupu návštěvníků do ní, byl si bezesporu dobře vědom toho, že vstup do ní je nebezpečný a pokud jako zábranu vstupu volil latě s páskami, nelze nesouhlasit se soudem prvního stupně, že charakter takového opatření, které mohlo být snadno odstraněno, vyžadovalo pravidelnou kontrolu, což obviněný nezajistil, jak vyplynulo z provedeného dokazování (zpřetrhané bezpečností pásky, přítomnost kousků těchto pásek v celém objektu). Dále uvedla, že v daném případě také nebylo pominuto ani prokázané jednání poškozeného, které se spolupodílelo na nastalém následku. Soudy dospěly k závěru, že prokázané jednání obviněného bylo natolik významnou příčinou, bez níž by k následku nedošlo, když jednání samotného poškozeného příčinnou souvislost nepřerušilo. Je zjevné, že učiněné závěry měly oporu ve zhodnocených důkazech. Zásada subsidiarity trestní represe pak nebyla trestním stíháním obviněného porušena, když pro posouzení prokázaného jednání obviněného nepostačují ustanovení práva občanskoprávního. Podle státní zástupkyně výsledek řízení před soudem prvého stupně nekolidoval s pojetím trestní represe jako ultima racio [správně ratio ], resp. jako subsidiárního prostředku ochrany práva, když právě s ohledem na zjištěný skutkový děj, se kterým se soudy plně ztotožnily, vyplynulo, že obviněný jakožto pořadatel a organizátor předmětné akce, která byla konána ve zchátralém objektu, hrubě porušil povinnost konkretizovanou ve výroku rozsudku soudu prvého stupně. V důsledku toho pak poškozený jednal zjištěným způsobem a utrpěl taková poranění, která představují ze soudně lékařského hlediska těžkou újmu na jeho zdraví. Podle státní zástupkyně je tak právní kvalifikace jednání obviněného zcela přiléhavá.
15. Státní zástupkyně závěrem vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjadřuje státní zástupkyně tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to i přes to, že dovolání podal v roce 2022. Tedy za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., který formálně rozšířil dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod tzv. extrémního nesouladu. Tedy o případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl v minulosti judikatorně podřazován pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který obsahoval dovolací důvod spočívající právě v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 či ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a jiné). Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb. se dočkal výše uvedený, judikaturně zakotvený, dovolací důvod samostatné úpravy zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a to konkrétně pod písm. g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení byl podle nového znění zakotven v uvedeném ustanovení pod písm. h).
21. Pokud tedy obviněný v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, měl jako dovolací důvod podle nové úpravy dovolacích důvodů od 1. 1. 2022 označit §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je tedy dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Nejvyšší soud při vědomí skutečnosti, že obviněný neoznačil správný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., kterého se podle slovního vyjádření dovolává, přistoupil k věcnému přezkoumání podaného dovolání. Bylo vzato v úvahu, že alespoň slovně obviněný uplatněný dovolací důvod výslovně označil, když bylo také přihlédnuto k tomu, že nová úprava dovolacích důvodů nabyla účinnosti 1. 1. 2022, takže lze předpokládat jistou časovou chybovost při označování dovolacích důvodů, přestože dovolaní musí být podáno obhájcem. Proto bylo podané dovolání přezkoumáno věcně.
24. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud nejprve především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci ovšem jedná také.
25. Přesto přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Dovolatelovi námitky lze shrnout tak, že podle jeho názoru byl skutek nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, přestože o trestný čin nejde. Podle obviněného je základem posouzení předmětné věci ustanovení §2900 občanského zákoníku [zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“)] upravující tzv. obecnou prevenční povinnost, kterou, jak detailně v dovolání rozepisuje, neporušil, a to s odkazem na excesivní chování poškozeného a na gradaci příčinné souvislosti. Dále také namítá, že i v případě porušení tzv. obecné prevenční povinnosti, z jeho strany měly soudy užít zásady subsidiarity trestní represe, jelikož v případě jeho jednání absentuje společenská škodlivost. Dovolatel ve výše uvedené souvislosti také rozporuje uznanou výši škody, jestliže spolupůsobení poškozeného na vzniklém následku bylo vyšší intenzity. Soud tak měl podle obviněného poškozeného odkázat s jeho nárokem na náhradu škody řízení ve věcech občanskoprávních. Předně je třeba konstatovat, že námitky dovolatele směřující do kvalifikování skutku jako trestného činu, neaplikování zásady subsidiarity trestní represe a vyvozené náhrady škody, lze obecně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v účinném znění. Nicméně podle Nejvyššího soudu tyto z hlediska svého obsahu nepřesahují pouhou polemiku obviněného se závěry soudů nižších stupňů. Proto Nejvyšší soud vyhodnotil dané námitky jako neopodstatněné.
26. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné se k argumentům dovolatele stručně vyjádřit. Přitom je třeba s ohledem na posuzovanou věc poukázat na to, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost, když postačí i nedbalost nevědomá podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Trestní odpovědnost tak nastává i v případě, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může jiné osobě způsobit těžkou újmu na zdraví, ale vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům to vědět měl a mohl [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Současně platí, že mezi protiprávním jednáním pachatele a relevantním trestněprávním následkem musí existovat příčinná souvislost, když vývoj příčinné souvislosti musí být alespoň v hrubých rysech kryt nedbalostním zaviněním. Jednání pachatele ovšem nemusí být jedinou příčinou trestněprávního následku. V praxi totiž není ničím výjimečná situace, že těžké ublížení na zdraví je výsledkem vícera příčin, přičemž pravidelně tyto jiné příčiny spočívají mimo jiné v chování poškozeného. Platí, že určitá skutečnost (jednání pachatele) však neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že následek byl způsoben ještě příčinami jinými. To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem u poškozeného se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jinak řečeno, k přerušení příčinné souvislosti dojde jen tehdy, když jiná okolnost (odlišná od jednání pachatele) působila jako samostatná a výlučná, respektive dominantní příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, či usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012, či ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1052/2015). Jelikož každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 486/2014, či ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 7 Tdo 597/2014).
27. Kvalifikovanou formu této skutkové podstaty vyjádřenou v §147 odst. 2 tr. zákoníku pak naplní ten, kdo spáchá jednání uvedené v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. V souvislosti s námitkami dovolatele je nutno připomenout, že za porušením důležité povinnosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku se považuje v některých případech i porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu §2900 či 2901 občanského zákoníku, a to zejména při současném porušení dalších povinností, vyplývajících například z interních předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 8/2016), z pracovních závazků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 4 Tdo 903/2013). Obecně ovšem platí, že samotné porušení obecné prevenční povinnosti, bez porušení dalších z toho se odvíjejících povinností však nemusí být nutně porušením důležité povinnosti, a je proto třeba vždy pečlivě zvažovat, zda v konkrétním případě existoval bezprostřední vztah k ochraně života a zdraví. Jinak řečeno, vždy je nezbytné zjistit všechny podstatné okolnosti objektivního a subjektivního charakteru spoluurčující meze potřebné opatrnosti pachatele, kterou měl v konkrétním případě vynaložit k tomu, aby zmíněný protiprávní účinek nenastal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 896/2012).
28. Obviněný namítá, že soudy nevnímaly danou věc optikou plnění prevenční povinnosti obviněného vůči poškozenému. Zdůrazňuje, že žádný z dalších návštěvníků neutrpěl újmu na zdraví, a to předně z toho důvodu, že tito byli vesměs seznámeni s podmínkami na místě samém a splnili nad to svou obecnou prevenční povinnost ve smyslu občanského zákoníku. U poškozeného akcentuje, že oproti ostatním návštěvníkům byla situace odlišná, jestliže ten získal informaci o objektu z internetu, v podobě článku, ve kterém sice bylo uvedeno, že se lidé při návštěvě objektu nevyhnou kličkování mezi dírami, dále že vstup je jen na vlastní nebezpečí apod., ale nemohl získat informaci, že by mělo být cokoli v objektu zabezpečeno proti vstupu. Tato informace totiž byla návštěvníkům sdělena v rámci poučení při registraci. Protože se poškozený registraci nepodrobil, dovozuje dovolatel hrubé porušení prevenční povinnosti ze strany poškozeného, který tak nemohl očekávat žádné zabezpečení vstupu apod.
29. Předně je třeba akcentovat, že naplnění znaku porušení důležité povinnosti obviněným podle §147 odst. 2 tr. zákoníku vymezil nalézací soud v bodě 50 svého rozhodnutí. Zde uvedl, že dovolatel neměl zvláštní povinnost ve smyslu toho, že by mu nějaký právní předpis ukládal, jak konkrétně by měl v takovéto situaci předmětný prostor zabezpečit, či jak by měl kontrolovat dodržování bezpečnostních opatření při takovéto akci, ale že jeho povinnost plynula z obecné povinnosti podle výše zmíněného §2900 občanského zákoníku, podle kterého každý, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Nalézací soud pak konstatoval, že pokud dovolatel pozval veřejnost na prohlídku předmětných prostor, měl povinnost tyto prostory zabezpečit adekvátně tomu, jaké nebezpečí mohli návštěvníci s ohledem na okolnosti obdržené varováním důvodně předpokládat. V daném případě podle nalézacího soudu na sebe návštěvníci nepochybně přebírali vyšší míru rizika, než jaká je běžná při návštěvě normálně užívaných budov, které musí odpovídat řadě bezpečnostních předpisů, nicméně nebylo zde zvláštního varování ve smyslu, že by mohlo dojít k propadnutí podlahy, a že nemusí být v některých místech zjevné, kam lze či naopak nelze bezpečně došlápnout. Z tohoto důvodu nalézací soud dovodil neadekvátní zabezpečení prostor před propadnutím podlahou s následným pádem z výšky, při které akutně hrozí těžká újma na zdraví či i smrt. To považoval nalézací soud za hrubé porušení důležité povinnosti ve smyslu citovaného ustanovení, přičemž toto podpořil přiléhavě odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1623/2015, podle kterého porušení takové povinnosti naplňuje, jestliže její zanedbání se značnou měrou zvyšuje možnost nebezpečí ublížení na zdraví, kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1046/2009).
30. Je také nezbytné uvést, že nalézací soud se velmi podrobně zabýval i tím, zda mohl obviněný splnit tuto generální povinnost zakotvenou v §2900 občanského zákoníku pouhým odkazem na poučení osob vstupujících do předmětného objektu, že je zde aktivita „na vlastní nebezpečí“ (viz body 51-52 rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Nalézací soud zejména akcentoval, že předmětné poučení nemohlo zbavit dovolatele odpovědnosti a nemohlo představovat splnění tzv. prevenční povinnosti, když se jednalo o obecné varování před nebezpečím, když je nutné uvážit okolnosti a jakým způsobem je toto nebezpečí vnímáno, jakého rizika si kdo může být v dané situaci vědom a jak lze očekávat, že návazně přizpůsobí své jednání. V tomto případě skutečně nelze pominout, že poškozený propadl podlahovou deskou v místnosti, což představovalo případ skrytého nebezpečí. Zde je třeba akcentovat, že znalec z oboru stavebnictví, specializace statika a dynamika, způsob překrytí otvoru v podlaze označil jako „past“ (č. l. 424), když při vstupu do místnosti nebylo možné jasně poznat, že zde hrozí propadnutí a pád z výšky více než 5 metrů. Z pohledu tvrzení obviněného je třeba poukázat na skutečnost, že před nebezpečím takového typu (zakrytí otvoru v podlaze a možnost pádu tzv. skrze podlahu) nebyli návštěvníci nijak varováni ani v rámci registrace při vstupu, když poučení bylo pouze velmi obecné. Z tohoto pohledu tak musí Nejvyšší soud souhlasit se závěry nalézacího soudu, že nemá většího významu, zda poškozený získal poučení v rámci registrace, nebo ne, jestliže takové poučení nepokrylo výše vymezené skryté nebezpečí tkvící v možnosti propadnutí skrze „podlahu“. Nad to lze akcentovat, že svědek P. (č. l. 430) dokonce vypověděl, že nijak zvlášť ústně poučen v rámci registrace na místě nebyl, vyjma papírového formuláře. Přitom papírový formulář pouze obsahoval upozornění na to, že vstupují na vlastní nebezpeční a objekt je místy děravý, pobořený a v podlaze jsou velké otvory po strojích (č. l. 33 a násl.), nikoliv ovšem poučení o tom, že tyto otvory jsou zakryté.
31. Současně lze poukázat na jistou argumentační bezobsažnost námitky dovolatele, který dovozuje v podstatě nedodržení prevenční povinnosti ze strany poškozeného z toho, že poškozený nemohl získat informaci, že by mělo být cokoli v objektu zabezpečeno proti vstupu z článku o dané akci pořádané dovolatelem, v situaci, kdy pásky v inkriminovaném místě prokazatelně před pádem poškozeného absentovaly. Přitom nebylo prokázáno, že by je poškozený sám poničil, aby se na místo dostal nebo že by je nerespektoval. Naopak není pochyb o tom, že pásky mající zabránit vstupu do uvedených prostor tam prokazatelně nebyly před pádem poškozeného (viz např. výpověď svědků R. či D.). Ani Nejvyšší soud nezpochybňuje skutečnost, že dovolatel před zahájením akce zabezpečil inkriminovanou místnost proti vstupu osob páskou a dřevěnými latěmi, což ovšem nepředstavovalo nějakou reálnou překážku vstupu do místnosti. Tato překážka byla snadno odstranitelná, což se také stalo. Z pohledu námitek obviněného je také nezbytné zdůraznit, že z provedeného dokazování bez jakýchkoliv důvodných pochybností vyplynulo, že k poškození této „zábrany“ nedošlo krátce před pádem poškozeného, ale že k tomuto muselo dojít již před delší dobou, minimálně již během nedělního dopoledne, pravděpodobně minimálně v rozsahu schodů (vedoucí k předmětné místnosti) již během soboty. Nalézacím soudem tak byla prokazatelně vyvrácena obhajoba dovolatele, že dané bezpečnostní opatření v podobě pásek a latí pravidelně kontroloval v několikahodinových intervalech, jestliže již od nedělního dopoledne uvedené zabezpečení místnosti absentovalo, přičemž poškozený se propadl v dané místnosti podlahou okolo 16:30 hod. Nejvyšší soud akcentuje, že již minimálně zabezpečení páskou v prostoru schodů vedoucích k místnosti, bylo porušeno od soboty. Pokud by tedy dovolatel skutečně prováděl kontroly v několikahodinových intervalech, jak tvrdil, pak je vyloučeno, že by si daného poškození pásek nevšiml. Lze tedy mít za to, že obviněný porušil svoji prevenční povinnost podle §2900 občanského zákoníku, když si byl vědom, že umožňuje vstup jiným osobám do prostor, ve kterých existuje evidentně zvýšené riziko nebezpečí jejich smrti či vzniku jiné těžké újmy na jejich zdraví (díry v podlaze, a to viditelné, ale i zakryté, hrozící pády z velkých výšek, rozbitá okna, nepořádek), přičemž ke splnění své prevenční povinnosti použil velmi stručné slovní poučení, ve kterém ani výslovně návštěvníky neupozornil na možnost, že otvory v podlaze jsou překryty různými deskami a že tedy na tzv. první pohled není patrno nebezpečí pádu z výšky. Za splnění prevenční povinnosti pak nelze za dané situace považovat ani zamezení vstupu do těchto prostor lehce odstranitelnými zábranami, zejména za stavu, že ze strany obviněného nebyla zajištěna účinná kontrola těchto zábran.
32. V této souvislosti také nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že soud druhého stupně vytkl nalézacímu soudu nesprávný závěr o údajné povinnosti obviněného provádět pravidelnou kontrolu zabezpečení. Naopak, druhostupňový soud se s tímto závěrem nalézacího soudu plně ztotožnil (viz bod 6 usnesení soudu druhého stupně). „Pro posouzení věci je totiž významné, že obžalovaný nedostál své povinnosti pořadatele a organizátora akce takového charakteru (prohlídka zchátralých objektů) zajistit bezpečnost účastníků této akce tím, že nezajistil pravidelnou kontrolu předtím instalovaných bezpečnostních prvků, jejichž účelem bylo zamezit vstupu návštěvníků do prostor zdraví a životu nebezpečných. Ostatně o tom, že pořadatelé nevykonávali svou činnost důsledně, svědčí i fotografie založené na č. l. 111 pořízené svědkem D., na kterých jsou zachyceny tři osoby procházející se po nosníku zbořené zdi ve výšce, a to bez jakéhokoliv jištění.“ Podle odvolacího soudu nalézací soud důkazy náležitě zhodnotil jednotlivě i v souhrnu s uvážením všech okolností případu, jak mu to ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a učinil skutkové i právní závěry, které nelze považovat za chybné. Odvolací soud dokonce rozhodnutí nalézacího soudu hodnotil v tomto ohledu jako precizně zpracované, v čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje.
33. Lze dále také odmítnout námitku dovolatele, že se soudy nedostatečně zabývaly gradací příčinné souvislosti, resp. významnému podílu poškozeného na způsobeném následku. V tomto ohledu lze odkázat na bod 54-56 rozsudku nalézacího soudu, kde se soud s významností jednání poškozeného pro vzniklý následek vypořádal, dále také na detailní pojednání v rámci odůvodnění k adhezním výrokům bod 65 a násl. Nicméně lze také uvést, že napříč celým odůvodněním nalézacího soudu je zřetelné, že významnost spoluúčasti poškozeného neopomíjí. Současně lze odkázat na bod 8 usnesení druhostupňového soudu, který se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, jestliže uvedl, že soud prvního stupně nepominul ani prokázané jednání poškozeného, které se spolupodílelo na nastalém následku, a pokud dospěl k závěru, že prokázané jednání obviněného bylo natolik významnou příčinou, bez níž by k následku nedošlo s tím, že jednání samotného poškozeného tak příčinnou souvislost nepřerušilo, pak je zjevné, že toto má oporu ve správně a logicky zhodnocených důkazech. S tím se ztotožňuje i Nejvyšší soud.
34. Rovněž námitku dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku subsidiarity trestní represe, neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou. Je možno opět pro stručnost odkázat na bod 8 usnesení odvolacího soudu, kde dovodil neaplikovatelnost takové zásady z důvodu hrubého porušení povinnosti konkretizované ve výroku rozsudku, v důsledku které pak poškozený utrpěl taková poranění, která představují ze soudně lékařského hlediska těžkou újmu na zdraví, když podle odvolacího soudu prokázané jednání dovolatele naplňuje ve všech znacích skutkovou podstatu trestného činu zakotveného v §147 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku a dosáhlo tak vysoké společenské škodlivosti. Uvedený soud rovněž poukázal i na hledisko generální prevence. Nejvyšší soud k tomuto považuje za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“. Lze tedy uzavřít, že pokud došlo ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012).
35. I poslední námitku obviněného tkvící v údajném nepoměru v rámci úměry mezi výší přiznané škody v rozsudku dané intenzitou porušení zákonné povinnosti poškozeným a na druhé straně dovolatelem, lze jednoznačně odmítnout. Nalézací soud v bodě 62 a následujících detailně a v souladu s logikou odůvodnil své rozhodnutí o nárocích poškozených na náhradu škody (v případě poškozené zdravotní pojišťovny) a náhradu nemajetkové újmy (v případě poškozeného V. P.). V tomto lze plně odkázat na výše zmíněnou část rozsudku nalézacího soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
36. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
37. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“ . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu