ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.900.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 900/2022-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2022 o dovolání obviněného J. D. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 9 To 135/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 124/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 3 T 124/2021, byl obviněný J. D. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 30. 4. 2021 krátce před půlnocí ve XY, ve společně obývaném bytě na adrese XY, po předchozím konfliktu svou přítelkyni, poškozenou K. Š., narozenou XY, stáhl z postele na zem, takže tato ležela zády na podlaze, a ačkoliv věděl, že před týdnem byla kvůli prasklé cystě na akutní gynekologické operaci, při níž musel být poškozené z dutiny břišní odsán 1 litr krve, přesto jí větší silou dupnul bosou nohou na břicho, čímž poškozené způsobil natržení levého jaterního laloku s krvácením do dutiny břišní, takže následně přivolaná sanitka musela poškozenou transportovat do XY nemocnice, kde byla umístěna na JIP a následně 10 dní hospitalizována, a vyvoláním povinnosti hradit takto vzniklé náklady léčení obviněný dále způsobil poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky škodu ve výši 59.606 Kč.“ .
Za uvedené jednání byl obviněný J. D. odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst.1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, Vinohradská 2577/178, Vinohrady, 130 00 Praha 3, zastoupené pobočkou Brno, Cejl 5, P. O. BOX 216, 658 16 Brno, IČ 47114304, škodu ve výši 59.606 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 3 T 124/2021, podal obviněný J. D. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 9 To 135/2022 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 9 To 135/2022, podal následně obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Je toho názoru, že obecné soudy pochybily ve svém závěru, když obviněného uznaly vinným ze spáchání předmětného zvlášť závažného zločinu, jelikož stěžejní skutkové závěry soudu I. stupně byly založeny na procesně nepoužitelném důkazu (přečtení protokolu o vysvětlení svědkyně z přípravného řízení), čímž byl narušen proces dokazování. Soud I. stupně i soud odvolací jednání obviněného chybně kvalifikovaly jako trestný čin i navzdory tomu, že ke spáchání trestného činu nedošlo, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, za nějž byl uznán vinným. Taktéž v logické souslednosti nedošlo k naplnění všech obligatorních formálních znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to zejména subjektivní stránky. Obviněný opakovaně zdůrazňoval, že poškozená není osobou důvěryhodnou, jelikož během trestního řízení několikrát měnila svou výpověď. Vzhledem k tomu, že výpověď poškozené je v tomto trestním řízení stěžejním důkazem, je zapotřebí, aby byl tento důkaz oproštěn od sebemenší pochybnosti o jeho důvěryhodnosti. V tomto případě však z výpovědí poškozené nelze bez pochybností vyvodit de facto nic relevantního a pro účely trestního řízení použitelného. Poškozená podala dne 25. 10. 2021 výpověď v přípravném řízení, a právě tuto vyhodnotil Okresní soud ve Znojmě jako logickou a pravdivou. Ze samotné výpovědi poškozené však vyplývá, že v tuto dobu již nebyli s obviněným ve vzájemném vtahu, což v poškozené vyvolalo řadu negativních emocí, včetně evidentní touhy po pomstě. Ačkoli si je obviněný vědom, že není úlohou Nejvyššího soudu doplňovat či provádět nové důkazy, je nucen spolu s tímto dovoláním Nejvyššímu soudu předložit nové důkazy, a to SMS zprávy a audio zprávu, které poškozená zasílala obviněnému po vydání rozhodnutí odvolacího soudu. Těmito důkazy obviněný vyobrazuje osobnost poškozené, její charakter a evidentní radost z toho, že bude vykonávat trest odnětí svobody. Obviněný má dále za to, že výpověď poškozené z přípravného řízení neměla být vůbec u hlavního líčení přečtena, jelikož nebyly naplněny podmínky §211 odst. 3 tr. ř. Má taktéž za to, že jeho údajná vina nebyla prokázána ani znaleckým posudkem zpracovaným MUDr. Michalem Zeleným, Ph.D., jelikož ten sice seznal společný pád z postele jako příčinu zranění poškozené jako nepravděpodobnou, ale nikoliv nemožnou. Uvádí proto, že v daném případě nebyl zjištěn stav bez důvodných pochybností, jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a nebyl dán základ pro uznání jeho viny. Porušení této zásady vede k porušení práva na spravedlivý proces. S provedeným dokazováním dále neoddělitelně souvisí základní zásada trestního procesu in dubio pro reo. Tedy v případě, že existují pochybnosti o vině, způsobené rozpornými výpověďmi poškozené, měl soud rozhodnout ve prospěch obviněného. Výše uvedené judikaturní závěry soud I. stupně ani odvolací soud vůbec nerespektovaly.
Posledně k návrhu na vypracování znaleckého posudku ke zhodnocení věrohodnosti poškozené uvedl, že odvolací soud pouze lakonicky zkonstatoval, že nebylo zapotřebí ponechávat zpracovat tento znalecký posudek pro jeho nadbytečnost, s čímž obviněný nesouhlasí. Dle něho bylo zcela nutné takový důkaz zajistit a provést, když pouze výpověď poškozené má prokazovat jeho údajnou vinu. Tím spíše bylo nutné poškozenou podrobit znaleckému zkoumání ve vztahu k její věrohodnosti, když tato opakovaně měnila svoji výpověď a evidentně se jedná o osobu psychicky zcela nestálou. Dle obviněného poškozená dokonce může trpět určitou psychickou poruchou projevující se nezvladatelnou agresí, způsobenou žárlivostí a touhou po pomstě. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 135/2022 ze dne 2. 6. 2022, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 3 T 124/2021 ze dne 22. 2. 2022 a podle ust. §265l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ačkoli obviněný zmiňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neidentifikoval v dovolání žádné nedostatky vyloženě hmotněprávního charakteru. Není úkolem Nejvyššího soudu naznačená pochybení za obviněného domýšlet do finální podoby jednotlivých námitek pro účely dovolacího řízení. Dále vyjádřené námitky primárně sledovaly nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů učiněnými na základě provedeného dokazování. Pokud jde o druhý deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten dopadá na situaci, ve které rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Výhrady obviněného, jimiž se domáhal přehodnocení stabilizovaného skutkového základu opřeného nejen o výpověď poškozené, ale i o obsah SMS zpráv, znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství a lékařské zprávy, nicméně představovaly toliko prostou polemiku s dosud provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy. Okresní soud ve Znojmě přitom věnoval již dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného a zajištění důkazů obsahujících rozhodné skutečnosti, za nichž k fyzickému napadení došlo.
Jestliže pak obviněný vyjádřil výhrady vůči přečtení protokolu o výpovědi poškozené z přípravného řízení s odkazem na §211 odst. 3 tr. ř., lze sice přiznat, že v odstavci 4 odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Znojmě se uvádí pouze obecný odkaz na toto ustanovení, jestliže se svědek v podstatných bodech odchyluje od svojí dřívější výpovědi, avšak v daném případě byly splněny i další dvě podmínky, kdy bylo zjištěno, že ze strany obviněného došlo k ovlivňování poškozené a dále byla zjištěna přítomnost obhájce obviněného u prvotního výslechu poškozené. To znamená, že zde přistupovaly doplňující podmínky k přečtení protokolu o výpovědi poškozené spočívající v předpokladu ve smyslu §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. a ve spojení s alternativou zakotvenou v §211 odst. 3 písm. b) tr. ř. [z výběru mezi ní a druhou alternativou zakotvenou v §211 odst. 3 písm. c) tr. ř.].
Co se týká výhrady obviněného k doplnění dokazování o znalecký posudek k posouzení věrohodnosti poškozené, třebaže se vztáhne pod jednu z variant dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která předpokládá nedůvodné provedení navrhovaného důkazu podstatné povahy, nelze ji přisvědčit. Ani podle judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005 sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 22. 2. 2022 před Okresním soudem ve Znojmě nevyplývá, že by obviněný předložil tento návrh na doplnění dokazování k výzvě předsedkyně senátu. Návrh na zkoumání osoby a věrohodnosti poškozené zazněl v podaném odvolání obviněného, na které soud druhého stupně reagoval. Krajský soud v Brně se s tímto návrhem na doplnění dokazování vypořádal, jak je patrné z odstavce 6 odůvodnění usnesení, když jej – byť se stručným vysvětlením – neakceptoval pro nadbytečnost. Z nastíněného pohledu tedy nemůže být založena kategorie tzv. opomenutého důkazu. Státní zástupce dodává, že věrohodností jmenované poškozené se zabývaly zvlášť pečlivě soudy obou stupňů a dospěly ke shodnému závěru, že její výpověď z přípravného řízení je považována za věrohodnou, přičemž jejich úvahám nelze vytknout nějakou nelogičnost či deformaci. Především se nabízí poukázat na odstavce 12 a 13 odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, kde jsou identifikovány vzájemné nesrovnalosti, konfrontovány mezi sebou a vyhodnoceny ve prospěch prosazení objektivní výpovědi poškozené. Uvedené je v souladu také s tím, že pokud bylo možné ověřit dílčí tvrzení poškozené jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí .
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný J. D. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. D.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že nedošlo k naplnění všech obligatorních formálních znaků skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména subjektivní stránky. Obviněný tuto námitku ovšem dále nijak nerozvedl a z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný nenaplnění tohoto znaku skutkové podstaty vyvozuje výhradně ze své verze skutkového děje. Tato verze je však diametrálně odlišná od skutkového stavu, který zjistily soudy obou stupňů, a ze kterého Nejvyšší soud vychází. Takto koncipovaná námitka se proto svým obsahem zcela míjí s naplněním uplatněného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu dále shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (svědecké výpovědi poškozené K. Š.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména příčinu jejího zranění), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Další výhrady obviněného se týkaly údajného užití procesně nepoužitelného důkazu, tedy protokolu o vysvětlení poškozené K. Š. z přípravného řízení. K těmto výhradám uvádí Nejvyšší soud následující. V bodu 4 odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Znojmě se uvádí, že vzhledem k tomu, že se poškozená snažila u hlavního líčení záměrně neuvádět přesné okolnosti vzniku jejího zranění, její výpověď byla zásadním způsobem v rozporu s tím, co vypověděla v přípravném řízení a současně vyvstalo důvodné podezření, že byla před svým výslechem naváděna, jakým způsobem má před soudem vypovídat, přečetl soud za splnění podmínek §211 odst. 3 tr. ř. protokol o výpovědi poškozené z přípravného řízení.
Podle §211 odst. 3 se protokol o dřívější výpovědi svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a svědek v hlavním líčení bez oprávnění odepřel vypovídat nebo se v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi a
a) obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky,
b) bylo-li zjištěno, že taková osoba byla předmětem násilí, zastrašování, podplácení či příslibů jiných výhod a tak vedena k tomu, aby nevypovídala nebo vypovídala křivě, nebo
c) byl-li obsah výpovědi ovlivněn průběhem výslechu v hlavním líčení, zejména v důsledku chování obžalovaného nebo přítomné veřejnosti.
Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávaném případě byly po materiální stránce naplněny podmínky pro přečtení protokolu o výpovědi poškozené K. Š. z přípravného řízení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že u výslechu poškozené v přípravném řízení dne 25. 10. 2021 byl přítomen obhájce obviněného, který jí kladl otázky. Jako další splněnou doplňující podmínku dle výše uvedeného ustanovení lze uvést skutečnost, že poškozená byla před svým výslechem naváděna obviněným, který ji konkrétně instruoval, jak má před soudem vypovídat. Jak ve svém vyjádření uvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, v projednávané věci existují podmínky k přečtení protokolu o výpovědi poškozené spočívající v předpokladu ve smyslu §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. ve spojení s další alternativou zakotvenou v §211 odst. 3 písm. b) jelikož poškozená byla předmětem násilí nebo c) jelikož byla obviněným naváděna jakým způsobem vypovídat. Jestliže tedy na základě této procesní situace soud prvního stupně za splnění dalších podmínek podle §211 odst. 3 tr. ř. přistoupil ke čtení protokolu o dřívější výpovědi svědka, postupoval správně. Okrajem Nejvyšší soud dodává, že odkaz Krajského soudu v Brně na ustanovení §213 tr. ř. v bodu 8 odůvodnění jeho usnesení lze interpretovat pouze jako administrativní chybu.
Obviněný dále vytkl odvolacímu soudu, že dle jeho názoru nebylo zapotřebí ponechávat zpracovat znalecký posudek ke zhodnocení věrohodnosti poškozené, s čímž nesouhlasí a dodává, že je nutné takový důkaz zajistit a provést, když pouze výpověď poškozené má dle obecných soudů prokazovat jeho údajnou vinu. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k uplatnění obhajoby, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Nejedná se o tzv. opomenuté důkazy, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v rozhodnutí. V posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se v bodu 6 odůvodnění svého rozhodnutí zabývá právě otázkou, proč neshledal návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem k posouzení věrohodnosti poškozené Š. důvodným. Dle názoru odvolacího soudu doplňovat dokazování znaleckým posudkem by bylo s ohledem na již provedené důkazy nadbytečné. Dodal, že skutkový děj je nutné považovat za objektivně zjištěný, přičemž o tomto skutkovém ději nejsou žádné pochybnosti. S tímto názorem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Lze dodat, že posouzení psychických vlastností poškozené by bylo na místě za situace, kdy by poškozená zásadním způsobem měnila své výpovědi, přičemž by vznikla pochybnost o jejich schopnostech náležitě vnímat událost, zapamatovat si ji a reprodukovat ji. Taková pochybnost v daném případě nenastala, neboť pozdější změny ve výpovědi poškozené byly vyloženy pouze v důsledku ovlivnění a nátlaky činěnými obviněným. Nejvyšší soud dále k návrhům obviněného, který ve svém dovolání uvádí další nové důkazy, a to SMS zprávy a audio zprávu, které mu poškozená zasílala po vydání rozhodnutí odvolacího soudu, pouze ve stručnosti dodává, že v dovolacím řízení k těmto důkazům nelze přihlížet, neboť se týkají doby po právní moci rozhodnutí.
Posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené K. Š. spadá do otázky hodnocení důkazů. Posuzování věrohodnosti není předmětem činnosti znalce, toto hodnocení přísluší pouze soudu. Věrohodností poškozené se zabýval soud prvního i druhého stupně a dospěly ke shodnému závěru, a to, že její výpověď z přípravného řízení lze považovat za věrohodnou. Verze prosazovaná obviněným, který uvedl, že uklouzl na podlaze a v důsledku toho spadl na poškozenou, je zpochybňovaná jednak výpovědí svědka D. Ch., který jako záchranář tvořil osádku přivolené sanitky a který vnímal chování a komunikaci poškozené i obviněného bezprostředně po incidentu. Tento svědek uvedl, že mu obviněný po příjezdu na místo incidentu nejprve sdělil, že se poškozené udělalo špatně v důsledku nedávné gynekologické operace, následně změnil původ bolesti a tvrdil, že zakopla a upadla na pařez. Svědek D. Ch. dále uvedl, že se mu poškozená bez přítomnosti obviněného přiznala, že jím byla fyzicky napadena, že se s obviněným hádali a on jí následně dupl nohou na břicho. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Michal Zelený, Ph.D, ve znaleckém posudku tuto variantu dupnutí na oblast břicha poškozené ležící na zádech na tvrdé podložce připustil. Ač poškozená u hlavního líčení záměrně odmítala popsat okolnosti vzniku poranění břicha a pouze nejasně a zcela nepřesvědčivě uváděla, že mělo dojít k „nešťastnému dopadu“, je zřejmé, že její výpověď u hlavního líčení nemůže být objektivní, jelikož z jejího dalšího výslechu vyplynulo, že s obviněným opětovně udržuje vztah, opět spolu sdílejí společnou domácnost a že nechce svou výpovědí obviněnému jakkoliv ublížit. Sama poškozená také přiznala, že se před hlavním líčením s obviněným o jeho výpovědi bavila a věděla, jak bude před soudem vypovídat a jak je postavena jeho obhajoba. Nejvyšší soud má za to, že svou vlastní výpověď upravila ve smyslu „nešťastného dopadu“ tak, aby byla v souladu s tvrzením obviněného. Pokud ale jde o výpověď poškozené učiněnou v přípravném řízení dne 25. 10. 2021 formou protokolu o výslechu svědka, tuto výpověď Nejvyšší soud hodnotí jako logickou a pravdivou. Poškozená zde popsala okolnosti svého napadení, přičemž jednoznačně a zcela konkrétně popsala, jak ji během hádky obviněný nejprve na posteli opakovaně uhodil, následně ji z postele stáhnul na zem, kde ji kopnul nohou do oblasti břicha. Její výpověď je v tomto směru zcela v souladu s lékařskou zprávou o vyšetření a hospitalizaci poškozené, která uvádí shodný mechanismus vzniku zranění, který poškozená při své hospitalizaci uváděla. Záměr obviněného směřující ke korigování výpovědi poškozené dokládají také výňatky z obsahu SMS komunikace vedené mezi nimi, jak podrobně vysvětlil soud prvního stupně v bodu 14 odůvodnění rozsudku, když v ní poškozená vyčítala obviněnému jeho útok v podobě dupnutí do oblasti břicha. S ohledem na výše uvedené tak lze vyhodnotil výpověď poškozené učiněnou v přípravném řízení jako věrohodnou, logickou a rovněž podpořenou dalšími v řízení provedenými důkazy.
Obviněný J. D. ve svém dovolání dále zmínil extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudu. Nejvyšší soud připomíná, že uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] je třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jde konkrétně o skutečnost, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Znojmě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména ze svědecké výpovědí poškozené K. Š. z přípravného řízení, která je v souladu s ostatními provedenými důkazy, tj. především se svědeckou výpovědí D. Ch., záchranáře, přivolaného na místo incidentu, s jednotlivými lékařskými zprávami o zranění poškozené, se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Michala Zeleného, Ph. D. a především s obsahem SMS komunikace mezi obviněným a poškozenou. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud dodává, že dokazování před nalézacím soudem bylo naprosto vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s tím, že tyto důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně pregnantně vysvětleny a zdůvodněny. Určující pro posouzení věci a přisouzení odpovídající právní kvalifikace jsou právě tato skutková zjištění soudů a nikoli vlastní představy obviněného o tom, jak se měl skutkový děj odehrát, neboť ty jsou živeny výlučně jeho účelovou snahou zbavit se trestní odpovědnosti a vyhnout se tak uložení trestu.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. K námitce obviněného, že, nebyl zjištěn stav bez důvodných pochybností a nebyl dán základ pro uznání jeho viny, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, proto Nejvyšší soud uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
Nejvyšší soud k námitkám obviněného nad rámec dovolacího důvodu dodává, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s jeho představami, nemohou být důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněného neměl.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. D. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu