ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.994.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 994/2022- 13662
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovoláních, která podali obvinění R. D. , nar. XY, trvale bytem XY, J. M. , nar. XY, trvale bytem XY, a D. H., nar. XY, trvale bytem XY, okres XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 To 11/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 11/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. M. a D. H. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 7 T 11/2015, byli obvinění R. D., H. H., V. M., D. H., P. P., obviněná obchodní společnost H. h., IČ: XY, se sídlem XY (dále též jako „H. h.“ nebo „H. h.“), a obviněná obchodní společnost C., IČ: XY, se sídlem XY (dále též jako „C.“ nebo „C.“), uznáni vinnými pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 a §260 odst. 1, 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a pokusem zločinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 a §212 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu, a obvinění J. M. a M. N. byli uznáni vinnými pomocí k pokusu obou uvedených zločinů podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1, §260 odst. 1, 4 písm. c) a §212 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byli obvinění R. D., H. H., V. M., D. H., P. P., J. M. a M. N. odsouzeni podle §260 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání 2 roků a 2 měsíců (resp. 2 roků a 4 měsíců u obviněných V. M., D. H., resp. 2 roků a 6 měsíců u obviněných J. M. a M. N.), jejichž výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku všem obviněným podmíněně odložil na shodnou zkušební dobu v trvání 2 roků. Obviněným obchodním společnostem H. h. a C. krajský soud uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „t. o. p. o.“), peněžité tresty, a to ve shodné výměře 150 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy celkem ve výši 300 000 Kč. Současně krajský soud obviněného I. F. podle §226 písm. b) tr. ř. a obviněnou obchodní společnost M., IČ: XY, se sídlem XY (dále též jako „M.“ nebo „M.“), podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala pokus zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 a §260 odst. 1, 4 písm. c), odst. 5 tr. zákoníku a pokus zločinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 a §212 odst. 2, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
2. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadli odvoláními obvinění R. D., M. N., H. H., V. M., J. M., D. H., P. P., M., H. h., C., a v neprospěch obviněných také státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 To 11/2019, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl. Obviněné J. M. a M. N. vrchní soud odsoudil za organizátorství pokusu zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §24 odst. 1 písm. a), §21 odst. 1 a §260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., a za organizátorství pokusu zločinu dotačního podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §21 odst. 1, §212 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., a to každého podle §43 odst. 1, §212 odst. 6 a §58 odst. 6 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 5 let a podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku každého shodně k peněžitému trestu ve výměře 140 denních sazeb po 1 500 Kč, tedy v celkové výši 210 000 Kč, pouze obviněnému M. N. vrchní soud podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu 4 let. Obvinění R. D., H. H., V. M., D. H., P. P., obchodní společnost H. h. a obchodní společnost C. byli uznáni vinnými pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 a §260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., a pokusem zločinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1, §212 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to vrchní soud obviněným R. D., H. H., V. M., D. H. a P. P. podle §43 odst. 1, §212 odst. 6, §58 odst. 6 tr. zákoníku uložil úhrnné tresty odnětí svobody na 2 roky (resp. 3 roky ohledně obviněných R. D. a D. H.) s podmíněným odkladem jejich výkonu na zkušební dobu v trvání 3 roků (resp. 5 roků ohledně obviněného R. D. a 4 roků ohledně obviněného D. H.). Obvinění R. D. a D. H. byli rovněž odsouzeni k peněžitým trestům, a to zcela shodně s obviněnými J. M. a M. N., obviněný R. D. byl dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu zákazu činnosti, a to výkonu funkce prokuristy na dobu 4 roků. Obviněným obchodním společnostem H. h. a C. vrchní soud podle §18 odst. 1, 2 t. o. p. o. a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložil totožné peněžité tresty ve výši 140 denních sazeb po 4 200 Kč, tj. v celkové výši 588 000 Kč. Podle §22 odst. 1 t. o. p. o. byl dále obchodní společnosti H. h. uložen trest zákazu přijímání dotací a subvencí spočívající v zákazu ucházet se o veškeré dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvky nebo jakékoli jiné veřejné podpory podle jiných právních předpisů, jakož i takové dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvky nebo jakékoli jiné veřejné podpory přijímat na dobu 4 roků, a podle §20 odst. 1 t. o. p. o. byl obchodní společnosti C. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu investorsko-inženýrské činnosti technického dozoru investora v rámci zakázek financovaných, byť částečně, na základě dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvku nebo jakékoli jiné veřejné podpory, a dále spočívající v zákazu činnosti, jíž se rozumí příprava a vyhotovování dokumentů pro poskytovatele dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci, příspěvku nebo jakékoli jiné veřejné podpory, a příprava a vyřizování administrativy pro účely dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvku nebo jakékoli jiné veřejné podpory na dobu 4 let. Vrchní soud v Praze rovněž podle §259 odst. 1 tr. ř. rozhodl o vrácení věci ohledně obviněných I. F. a obchodních společností M. a M. I. soudu prvního stupně, a podle §256 tr. ř. zamítl všechna odvolání obviněných, jimiž napadli rozsudek krajského soudu.
3. Podstata trestné činnosti, za niž byli všichni obvinění odsouzeni, je stranám trestního řízení dobře známa, proto Nejvyšší soud nebude znovu reprodukovat popis skutku, což učinil navíc již ve svém kasačním rozhodnutí v rámci prvního dovolacího řízení v posuzované trestní věci. Kromě skutečnosti, že jde o druhé dovolací řízení, také soudy obou stupňů rozhodovaly ve věci opakovaně. Lze stručně připomenout, že chronologicky nejprve rozhodoval o vině a trestech obviněných Krajský soud v Hradci Králové, a to rozsudkem ze dne 19. 5. 2017, č. j. 7 T 11/2015-9390, jímž odsoudil obviněné R. D., H. H., V. M., D. H., P. P., obviněnou obchodní společnost H. h. a obviněnou obchodní společnost C., za pokusy zločinů poškození finančních zájmů Evropské unie a dotačního podvodu a současně podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby obviněné I. F., M. N., J. M. a podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby obviněnou obchodní společnost M. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněných, odvolání všech odsouzených obviněných a také z podnětu odvolání obviněné obchodní společnosti M. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 4 To 45/2017, zrušil citovaný rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, protože skutková zjištění považoval za neúplná, a proto nemohly obstát ani některé právní závěry soudu prvního stupně. Krajský soud v Hradci Králové následně věc znovu projednal a rozhodl rozsudkem ze dne 21. 1. 2019, č. j. 7 T 11/2015-10032, tak, jak je uvedeno v bodě 1. tohoto usnesení dovolacího soudu. Také tento rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními jak obvinění (R. D., M. N., H. H., V. M., J. M., D. H., P. P., obviněné obchodní společnosti H. h., C., a M.), tak státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který podal odvolání opět v neprospěch všech obviněných. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 21. 2. 2020, č. j. 4 To 11/2019-10753, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, ohledně obviněných I. F. a obviněné obchodní společnosti M. věc vrátil soudu prvního stupně a nově uznal obviněné R. D., H. H., V. M., D. H., P. P. a obviněné obchodní společnosti H. h. a C., vinnými pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 a §260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s pokusem zločinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 a §212 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, obviněné J. M. a M. N. uznal vinnými organizátorstvím pokusů shodně kvalifikovaných zločinů poškození finančních zájmů Evropské unie a dotačního podvodu, za což všem obviněným uložil také tresty, přičemž obviněným R. D., D. H., J. M. a M. N. šlo o nepodmíněné tresty odnětí svobody. Odvolání obviněných R. D., M. N., H. H., V. M., J. M., D. H., P. P. a obviněných obchodních společností H. h., C. a M. vrchní soud zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. ř. Citovaný rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. 2. 2020 napadli obvinění R. D., M. N., H. H., V. M., J. M., D. H., P. P., obchodní společnost C. a v neprospěch obviněných také nejvyšší státní zástupce dovoláními, o nichž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 5 Tdo 23/2021, tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu včetně rozhodnutí obsahově na něj navazujících a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí a dovolání některých obviněných Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Zásadním důvodem pro kasační zásah dovolacího soudu bylo nesprávné obsazení senátu vrchního soudu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. V novém odvolacím řízení následně bylo vrchním soudem v novém složení senátu rozhodnuto tak, jak je uvedeno výše pod bodem 2. tohoto usnesení dovolacího soudu.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněného R. D.
4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 To 11/2019, napadl obviněný R. D. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který podle dovolatele spočívá doslova v tom, že „rozsudek soudu druhého stupně (i rozsudek soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Formální označení dovolacího důvodu je však v rozporu s jeho slovním vyjádřením. Obviněný citovaný důvod totiž evidentně uplatnil ve znění zákona č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním (trestní řád), účinného do 31. 12. 2021. Nejvyšší soud podotýká, že obviněný podával své dovolání dne 22. 6. 2022, tedy po přijetí zákona č. 220/2021 Sb., který s účinností od 1. 1. 2022 zařadil do ustanovení §265b odst. 1 nový dovolací důvod pod písm. g), a proto jsou od 1. 1. 2022 důvody původně označené pod písmeny g) až l) nově evidovány pod písmeny h) až m). Byť obviněný zjevně nereflektoval uvedenou změnu trestního řádu, je nejen ze slovního vyjádření jím označeného dovolacího důvodu, ale také z konkrétní dovolací argumentace, jež neobsahovala námitky proti zjevnému rozporu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, zřejmé, že dovolání obviněného směřuje výhradně proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, což v současnosti odpovídá důvodu uvedenému od uvedené změny procesního předpisu v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedená nesprávnost však neměla vliv na případné přezkoumání napadeného rozsudku soudu druhého stupně Nejvyšším soudem.
5. Obviněný v dovolání předeslal, že doufá v definitivní uzavření této vleklé trestní kauzy, v níž nebýt jím nezaviněných průtahů mohl mít původní trest vykonán, a zdůraznil, že uložený peněžitý trest již uhradil. K samotnému odůvodnění dovolání obviněný, aniž by namítal „zjevný rozpor“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tvrdil, že právní závěry soudů o jeho vině neodpovídají provedenému dokazování, jehož výsledky byly deformovány tak, aby jednání obviněného mohlo být hodnoceno spolu s jednáním dalších spoluobviněných jako protiprávní. Citoval z tzv. skutkové věty výroku o vině ty části, jež popisují podíl obviněného na trestné činnosti, k čemuž obviněný podotkl, že nepodepsal fakturu, ale pouze její přílohu, a to Zjišťovací protokol č. 2 o provedených pracích. Zpochybnil, že by byl účastníkem jakékoli dohody, tím spíše dohody na odčerpání finančních prostředků od poskytovatele dotace, a soudu vytkl, že podrobněji nepřiblížil okolnosti uzavření dohody ani nekonkretizoval její účastníky.
6. Co se týká vědomí obviněného o úvahách neprovést tzv. mikropiloty, dovolatel nikdy nepopíral, že si takových debat byl vědom. Jeho samotného však tyto technické záležitosti příliš nezajímaly, nerozuměl jim a také jim nevěnoval velkou pozornost, neboť spoléhal, že je vyřeší technický dozor investora. Obviněný R. D. měl na starosti provozní věci, jak ve své výpovědi potvrdil svědek J. F. Provedené dokazování podle obviněného svědčí o tom, že otázku vynechání realizace mikropilot za současného ponechání fakturace za ni řešili v uzavřeném kolektivu výhradně představitelé zhotovitele obchodní společnosti M. a M. N., rozhodně nešlo o dohodu mezi všemi subjekty zúčastněnými na realizaci stavby. Obviněný zároveň popřel skutkové závěry učiněné soudem na podkladě odposlechů telefonních hovorů, podle nichž měl spoluobviněným sdělit požadavek vytěžit z projektu peníze na úkor poskytovatele dotace. Obviněný tuto část telefonních hovorů vysvětloval jako odmítání investora ustupovat dalšímu navyšování cen za projekt, do něhož obchodní společnost H. h. investovala z vlastních zdrojů celkem sto milionů Kč, vůči čemuž se položka za mikropiloty jeví jako zanedbatelná. Soudy tedy v trestním řízení neprovedly jediný relevantní důkaz usvědčující obviněného z trestné činnosti, naopak řada provedených důkazů jeho vinu zpochybňuje. Vzhledem k tomu došlo podle jeho přesvědčení k porušení zásady in dubio pro reo .
7. Dále se obviněný v dovolání ohradil proti uloženému podmíněnému trestu odnětí svobody, který považoval za příliš přísný. Poukázal na skutečnost, že organizátorům trestné činnosti soud vyměřil totožné tresty odnětí svobody, ačkoli jemu a dalším spoluobviněným, kteří se stejně jako on na trestném jednání podíleli v méně závažné míře, měly být uloženy mírnější trestní sance.
8. Závěrem svého dovolání obviněný R. D. Nejvyššímu soudu navrhl zrušit napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, eventuálně i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, a věc přikázat soudu druhého, resp. prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
b) Dovolání obviněného J. M.
9. Obviněný J. M. podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podstatu prvního z uvedených dovolacích důvodů spatřoval ve zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů a druhý důvod byl podle jeho názoru naplněn v obou alternativách, tj. v nesprávném právním posouzení skutku i v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
10. V rámci konkrétní argumentace obviněný nejprve citoval vybrané pasáže z napadeného rozhodnutí a vyložil k nim své zásadní výhrady spadající pod důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Primárně obviněný zpochybnil výši škody, jejíž způsobení hrozilo. S právním názorem Nejvyššího soudu z jeho kasačního rozhodnutí ani s právním názorem odvolacího soudu nesouhlasil, byl přesvědčen, že Nejvyšší soud se odklonil jak od své dřívější rozhodovací praxe (příkladem citoval usnesení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 238/2018, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 272/2019, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 396/2019), tak od všeobecně přijímaného názoru, že škodou je pouze ta část dotace, kterou se obvinění snažili neoprávněně odčerpat. V posuzované věci měly soudy podle obviněného přihlédnout k nastavenému způsobu fakturace mezi zhotovitelem a investorem na jedné straně a rovněž mezi investorem a poskytovatelem dotace na straně druhé. První z nich byl prováděn měsíčně a druhý na konci čtvrtletí. Mikropiloty byly tedy zahrnuty ve faktuře vystavené zhotovitelem za měsíc únor 2013, avšak současně tato faktura byla spolu s dalšími fakturami zahrnuta do žádosti poskytovateli o proplacení dotačních prostředků za měsíce leden, únor a březen roku 2013. Soudy přijatý právní názor fakticky znamená, že výše škody je odvislá od způsobu, jakým je žádáno o proplacení dotace, což může podle obviněného vést až k absurdním důsledkům.
11. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval obviněný také v závěru o jeho součinnosti s dalšími spoluobviněnými ve formě organizátorství ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť je vyloučeno, aby obviněný kohokoli organizoval nebo zosnoval a řídil činnost dalších osob. Tomu totiž odporuje již jeho postavení v obchodní společnosti M., v níž nebyl vedoucím pracovníkem a neměl vazbu na vlastní realizaci a průběh stavby. Vrchnímu soudu vytkl, že neoznačil důkaz, z něhož by bylo patrno, že by on spolu s obviněným M. N. a další neustanovenou osobou z řad investora rozhodli o tom, že mikropiloty se nebudou realizovat, přičemž současně takové skutkové závěry popřel. V této souvislosti obviněný také namítl, že pouhé neprovedení mikropilot nemohlo bez dalšího představovat trestněprávně relevantní jednání, jímž mohly být až navazující procesy spočívající ve vyhotovení podkladů pro žádost o proplacení dotace. Případná účast na rozhodování o tom, že sporná část projektu nebude provedena, mohla být tudíž posouzena nanejvýše jako příprava k trestnému činu za podmínky, že by takové jednání bylo projeveno navenek vůči poskytovateli dotace, což se však nestalo, a proto obviněný rozhodně nemohl naplnit objektivní stránku ani jednoho ze žalovaných trestných činů.
12. Soudy podle obviněného J. M. pochybily rovněž při hodnocení subjektivní stránky ve vztahu k organizátorství pokusů k trestným činům dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie. Účastenství totiž předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu. Podle tohoto obecného výkladu by tedy zavinění dovolatele muselo zahrnovat mj. úmysl k předstírání provedení mikropilot a k jejich fakturaci za účelem následného proplacení dotačním orgánem. Obviněný však vůbec nevěděl, zda, a pokud ano, jakým způsobem a za jakým účelem, bude (ne)realizace mikropilot fakturována. Podle dovolatele u něj existence uvedeného úmyslu „provedenými důkazy prokázána nebyla, ani ji nelze z jednání, které bylo prokázáno, dovozovat“.
13. Dále obviněný brojil proti naplnění znaku kvalifikovaných skutkových podstat podle §212 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a podle §260 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tedy že obviněný jednal jako člen organizované skupiny. Jestliže obvinění jednali plánovitě, koordinovaně a měli rozdělené úlohy, vyplývaly tyto okolnosti z běžné formy spolupráce investora, technického dozoru a zhotovitele při realizaci stavební zakázky, s čímž se ztotožnil soud prvního stupně, na jehož rozsudek v bodech 359. a 360. obviněný odkázal. Také u člena organizované skupiny je potřeba dovodit zavinění, tj. jeho volní a intelektuální složku, avšak v trestním řízení nebyla ani jedna z nich prokázána. Rovněž nebyla prokázána existence dohody obviněných o vyvedení finančních prostředků z poskytnuté dotace.
14. Obviněný J. M. na závěr svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 To 11/2019, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
c) Dovolání obviněného D. H.
15. Prostřednictvím své obhájkyně napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také obviněný D. H., který je stejně jako spoluobviněný J. M. opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
16. Úvodem obviněný připomněl dosavadní průběh trestního řízení a dále vyložil argumenty vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž byl dán vzhledem ke zjevnému rozporu obsahu důkazů s rozhodnými skutkovými zjištěními ohledně zavinění, výše škody a naplnění znaku organizované skupiny a také vzhledem k tomu, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a to nezákonných odposleších. Obviněný následně interpretoval vlastním způsobem obsah odposlechů, z nichž na rozdíl od vrchního soudu dovodil, že k žádné předběžné dohodě odčerpat finanční prostředky z dotace mezi obviněnými nedošlo . Vytkl soudu druhého stupně, že se dopustil deformace důkazu, k čemuž odkázal na znalecké posudky vypracované znalkyní PhDr. Marií Svobodovou. Zdůraznil, že investor v říjnu roku 2012 vznesl požadavek na nalezení úspor, avšak výhradně v nedotované části projektu, jak má dokládat změnový list č. 05 založený na č. l. 4821 až 4829 tr. spisu, jímž došlo ke zrušení některých částí tzv. wellness prostor v objektu, které nebyly předmětem dotace. Sám dovolatel trval na dodržení dotační části projektu a položek v něm uvedených. Jestliže se v telefonních rozhovorech hovořilo o „odpustku“, byl tím myšlen „možný požadavek investora na slevu z ceny nedotované části díla, nikoliv podnět k vylákání dotačních prostředků“. Jakékoliv úspory byly tedy vyhledávány výhradně v části stavby, která nebyla podporována z dotace. Dále tvrdil, že mezi údajnou předběžnou dohodou obviněných a neprovedením mikropilot není vůbec žádná spojitost, protože důvodem pro upuštění od jejich instalace byly výsledky nového geologického průzkumu, který obviněný nechal zadat z vlastní iniciativy, výsledky šetření statiků a nekompetentnost administrátorky dotace J. K., kvůli níž nebylo možné včas zajistit na tuto změnu tzv. změnový list. Odposlechy telefonních hovorů tedy vrchní soud hodnotil selektivně a v neprospěch obviněných, ačkoli jejich obsah umožňoval i jiný výklad, který by svědčil obviněným. Vrchní soud v Praze tedy nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo . Kromě toho odposlechy představují nepřímé důkazy, které samy o sobě nemohou obstát jako důkaz a na jejich podkladě tedy nebylo možné dospět ke skutkovému závěru o uzavření dohody na odčerpání dotačních prostředků v jakékoliv výši. Takové zjištění přitom učinil vrchní soud v odvolacím řízení a změnil v tomto rozsahu tzv. skutkovou větu, jež původně popisovala dohodu obviněných neoprávněně odčerpat finanční prostředky ve výši 9 milionů Kč.
17. Obviněný se důrazně a obsáhle vymezil proti výši hrozící škody, k níž dospěl soud druhého stupně, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu z jeho kasačního rozhodnutí v této trestní věci . Dovolacím soudem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, a ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1251/2020, podle obviněného na jeho případ nedopadají a setrval na svém stanovisku, že u něj nelze dovodit jiný úmysl než maximálně ke způsobení škody ve výši 746 776,80 Kč, což odpovídá způsobilým výdajům připadajícím na položku mikropilot, avšak současně podotkl, že ani v této výši nebyla škoda jednoznačně prokázána. Kromě dalšího obviněný uvedl, že mu nebyla prokázána přičitatelnost jednání právnické osoby – obchodní společnosti M., neboť nebyl osobou ve vedoucím postavení, k danému projektu měl pouze ad hoc omezené pravomoci spočívající v technické koordinaci a administraci stavby. Obviněný zdůraznil potřebu určit konkrétní výši hrozící škody spravedlivě a objektivně, čemuž podle jeho názoru odvolací soud nedostál, neboť závěr o výši škody, k jejímuž způsobení směřovalo jednání obviněných, ve výši zhruba 12,5 mil. Kč je v přímém rozporu s obecnými východisky chápání škody v trestněprávním smyslu. K tomu dovolatel shodně s argumenty použitými v jeho prvním dovolání v této trestní věci předložil obecný výklad ke škodě, tedy újmě nastalé v majetkové sféře poškozeného, již je možné objektivně vyjádřit penězi a pro jejíž výpočet jsou striktně stanovena pravidla v §137 tr. zákoníku. Zopakoval, že škodu je třeba vyčíslit a prokázat nade vši pochybnost a nikoli založit její výpočet na náhodě či hypotéze, a vytkl vrchnímu soudu, že se řídil svým právním názorem vysloveným ve svém v pořadí druhém rozhodnutí v posuzované trestní věci. Nejvyššímu soudu obviněný zase vytkl, že se odchýlil od své dřívější rozhodovací praxe, k čemuž shodně s předchozím svým dovoláním citoval jak usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 238/2018, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 272/2019), tak některá rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Plzni a Krajského soudu v Ostravě. Ohledně uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu obviněný reagoval na vyjádření téhož soudu, že v těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud otázkou výše škody a způsobu jejího určení nezabýval tak, že z této okolnosti (absence úvah k otázce výše škody) dovodil ztotožnění Nejvyššího soudu s tím, jak se s výpočtem výše škodlivého následku vypořádaly soudy v dovoláními napadených rozhodnutích. Na podporu své argumentace dovolatel opět stejně jako v prvním dovolacím řízení odkázal také na zahraniční judikaturu a literaturu. Celkově lze shrnout, že obviněný odvolacím soudem stanovenou výši škody považoval za rozpornou se zásadou proporcionality i se zásadou in dubio pro reo . Nepravdivé doklady se týkaly částky odpovídající pouze 1,73 % z celé dotace, a pokud by škoda byla zjištěna pouze ve výši způsobilých výdajů na mikropiloty, mohl soud upustit od uložení trestu. Nejvyšší soud obviněný v dovolání vyzval, aby se výší škody znovu zabýval a zvážil vydání stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu za účelem sjednocení judikatury v této otázce.
18. Odvolací soud podle přesvědčení obviněného zasáhl také do jeho práva na spravedlivý proces, a to konkrétně do práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž soudy mají povinnost vypořádat se s judikaturou citovanou účastníkem řízení, ale mají rovněž povinnost zohlednit vlastní judikaturu, a to bez ohledu na to, jestli se jí účastníci dovolávají či nikoliv. Těmto svým povinnostem však vrchní soud nedostál.
19. Zjevný rozpor obviněný spatřoval i mezi obsahem provedených důkazů a závěrem soudu o odmítnutí možnosti započtení nákladů na mikropiloty (tedy méněpráce) oproti některým již řádně realizovaným položkám (vícepráce), ale také se závěrem, podle něhož jednání obviněného mohlo představovat metodické pochybení nebo maximálně porušení rozpočtové kázně. Oba závěry odvolací soud učinil na podkladě svědeckých výpovědí pracovníků poskytovatele dotace. Podle obsahu těchto důkazů se běžně v praxi stávalo, že změna projektu se nejprve udála a teprve poté byla nahlášena, z čeho obviněný vyvodil opačné skutkové závěry než odvolací soud. Okolnost, že na realizaci mikropilot byly vynaloženy náklady ve výši nejméně 600 000 Kč, dokládá podle obviněného znalecký posudek vyhotovený Ing. Renatou Klímovou. Výtka zjevného rozporu se dále týkala právního názoru odvolacího soudu o spáchání trestného činu obviněným jako členem organizované skupiny, k čemuž obviněný uplatnil stejné argumenty jako ve svém prvním dovolání. Podle obviněného se vrchní soud odklonil od závěrů soudu prvního stupně a vycházel při svých úvahách z odposlechů telefonních hovorů, jež však měl správně všechny znovu provést, aby je mohl hodnotit odlišně od soudu prvního stupně.
20. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zařadil obviněný také výhradu proti nezákonnosti odposlechů. Obviněný připomněl, že tuto námitku uplatnil již v prvním dovolacím řízení a Nejvyšší soud ji nepodřadil žádnému z dovolacích důvodů uvedených v tehdejším znění §265b tr. ř. S účinností od 1. 1. 2022 po novelizaci trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. však mezi dovolací důvody patří také skutečnost, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou mj. založena na procesně nepoužitelných důkazech. Tuto vadu trestního řízení tedy obviněný D. H. v dovolání také namítl, uvedl, že odposlechy byly nařízeny způsobem, který porušil jeho právo na spravedlivý proces. Materiální podmínky pro vydání příkazů k odposlechům nebyly splněny, neboť v příkazu soudu ani v návrzích státního zástupce a policejního orgánu nebylo uvedeno nic konkrétního, nebylo z nich možno dovodit důvodnost nařízení odposlechů. Co se týká způsobu, jakým se s výhradami obviněného proti nezákonnosti odposlechů vypořádaly soudy obou stupňů, dovolatel se k němu kriticky vyjádřil ve svých podáních ze dne 13. 1. 2017 a 4. 4. 2017 a v dovolání na obsah těchto podání v podrobnostech odkázal. Konkrétně však obviněný poukázal na postup soudce Okresního soudu v Pardubicích, jehož odůvodnění příkazu k odposlechu ze dne 30. 1. 2013 označil za nedostatečné, neboť zasahovalo do zásady přiměřenosti, zdrženlivosti i zásady subsidiarity použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť okresní soud nekriticky zcela převzal návrh státního zástupce, aniž by se vlastním návrhem sám zabýval. V odůvodnění odposlechů schází především uvedení konkrétních důkazů a skutečností, jež mají být těmito důkazy podloženy. Obviněný se tedy domnívá, že podnět k vydání příkazu k odposlechu je založen na pouhé zcela neověřené a nepodložené indicii spočívající v dohodě o vylákání 9 milionů Kč z veřejných zdrojů, jež se později ukázala jako nepravdivá. Odposlechy v posuzované věci byly navíc nařízeny na základě dezinterpretace odposlechu v jiné trestní věci, a to odposlechu telefonního hovoru ze dne 24. 10. 2012 v čase 9:41 hod. mezi obviněnými J. M. a M. N., z jehož nesprávného přepisu uměle vykonstruoval státní zástupce onu dohodu odčerpat dotační prostředky ve výši 9 milionů Kč. Obviněný se tedy domníval, že odposlechy byly nařízeny bez relevantní indicie, bez validního předchozího poznatku, k čemuž dovolatel citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, a nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06.
21. Jako další nedostatek nařízení odposlechů obviněný zmínil nesplnění podmínky ve smyslu §88 odst. 1 tr. ř., že odposlechy lze nařídit pouze, je-li vedeno trestní řízení pro některé v zákoně uvedené trestné činy, mezi něž se řadí mj. i trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie. Orgány činné v trestním řízení v době vydání příkazů k odposlechům vycházely z předpokladu, že trestný čin byl již dokonán, avšak samotný popis skutkové podstaty odpovídal nanejvýše přípravě k tomuto trestnému činu, jež však není trestná. Nařízení odposlechů tedy podle obviněného bylo zjevně neopodstatněné, odposlechy samotné z uvedených důvodů nebyly použitelné v trestním řízení, měly být vyřazeny z trestního spisu a k poznatkům z nich vyplývajícím nemělo být přihlíženo. Samotný protokol o provedeném odposlechu musí podle judikatury obsahovat také odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu, což se v této trestní věci nestalo.
22. Soudy obou stupňů se odmítly zabývat namítanou věcnou nepříslušností Vrchního státního zastupitelství v Praze k podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu, který vrchní státní zástupce učinil dne 28. 1. 2013 na podnět policejního orgánu z 25. 1. 2013, aniž by k tomu měl souhlas nejvyššího státního zástupce ve smyslu §15 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění účinném do 23. 1. 2014 (dále též jen jako „Jednací řád SZ“). Takový souhlas byl vydán až dne 8. 2. 2013, tj. 9 dní po vydání příkazu k odposlechu soudem. Podle §12 odst. 1 Jednacího řádu SZ však byl správně k podání návrhu soudu na vydání příkazu k odposlechu příslušný státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Okresní soud v Pardubicích zase podle obviněného nebyl místně příslušný k vydání příkazů k odposlechům. Podle §18 tr. ř. měl řízení konat soud, v jehož obvodu měl být údajný trestný čin spáchán, jímž však byl Okresní soud v Chrudimi, protože všechno jednání z popisu skutku se uskutečnilo na stavbě hotelu v XY. Nebylo tudíž ani možné přihlížet ke komunikacím, jež měly probíhat zejména v Pardubicích, jak uvedl státní zástupce vrchního státního zastupitelství v návrhu na vydání příkazu k odposlechu. Svým postupem okresní soud porušil právo dovolatele na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
23. Vrchní soud v Praze v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 tr. ř. hodnotil a dovozoval závěry z výpovědí svědků E. Š., F. H. a J. K., kteří nebyli při veřejném zasedání vyslechnuti a ani nebyly čteny protokoly o jejich výpovědích, čímž byla porušena zásada bezprostřednosti, ústnosti a dvojinstančnosti řízení, resp. právo obviněného na spravedlivý proces.
24. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že stíhaný skutek není trestný činem vzhledem k tomu, že u něj scházel úmysl, připustil nanejvýše nedbalostní formu zavinění, přičemž se mohl dopustit metodického pochybení nebo porušení rozpočtové kázně, jež však měly být řešeny v rámci správního práva a nikoliv prostředky práva trestního. Soudy měly tudíž aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Dále obviněný namítl, že se nemohl dopustit obou trestných činů, protože nebyl žadatelem o dotaci a na vyhotovení či předložení žádosti o dotaci se ani nijak nepodílel, znak pachatele tedy nebyl naplněn.
25. Shodně s argumentací z prvního dovolání obviněný D. H. brojil i nyní proti nepřiměřeně přísnému trestu. Zopakoval, že mu byl ukládán trest za trestný čin dotýkající se rozpočtu Evropské unie, jejíž další členské státy trestají obdobné jednání mnohem mírněji, resp. takové jednání by ani nebylo podle jejich právního řádu trestné. Nově podotkl, že odvolací soud při ukládání trestu obviněnému nepostupoval, jak mu uložil Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí v této věci. Podle Nejvyššího soudu bylo nutné přihlédnout v rámci úvah o trestu ke skutečnosti, že nepravdivé doklady se týkaly výrazně nižší sumy, než jakou tvořila celková výše dotace, což však vrchní soud neučinil, přihlížel pouze k poměru nepravdivých předložených dokladů vůči finanční částce požadované ve zjednodušené žádosti o platbu.
26. Na závěr obviněný ještě zdůraznil zásadní argumenty svého dovolání. Namítl tedy porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to procesními vadami, které spočívaly ve zjevném rozporu mezi skutkovými závěry a obsahem důkazů ve vztahu k úmyslu odčerpat dotační prostředky, k závěru o výši škody a k závěru o existenci organizované skupiny. Dále bylo jeho právo na spravedlivý proces zasaženo použitím nezákonných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, deformací důkazů, porušením zásady in dubio pro reo , zásady presumpce neviny, zásady dvojinstančnosti a bezprostřednosti řízení a porušením zásady volného hodnocení důkazů.
27. Vzhledem k uvedeným námitkám obviněný D. H. Nejvyššímu soudu navrhl zrušit rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 To 11/2019, i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 7 T 11/2015, a přikázat soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
d) Vyjádření k dovoláním obviněných R. D. a J. M.
28. K dovoláním obviněných R. D. a J. M. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který připomněl, za jaké trestné činy a k jakým trestům byli tito obvinění odsouzeni, shrnul dovolací námitky každého z těchto dvou obviněných a následně se k nim postupně vyjádřil. Nejprve se zabýval dovolacími argumenty obviněného R. D., jenž citoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak podřadil k němu výhrady proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ačkoli uvedený důvod dovolání od 1. 1. 2022 dopadá na situace v zákoně uvedených a již shora citovaných procesních vad. Státní zástupce proto s jistou tolerancí přezkoumal dovolací důvod, který dovodil ze slovního spojení obviněného [tj. důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Neshledal však žádnou námitku podřaditelnou pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Obviněný R. D. výhradně polemizoval se skutkovými zjištěními soudů, ale způsob hodnocení důkazů, který nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a ani samo o sobě neopodstatňuje tvrzení o porušení spravedlivého procesu a nezbytnost kasačního zásahu Nejvyššího soudu. Státní zástupce stručně připomněl zásadní skutková zjištění k osobě obviněného R. D., který jako prokurista H. h., který byl zodpovědný za projekt rekonstrukce hotelu, měl v tomto ohledu významné pravomoci a bez jeho aktivní součinnosti by nemohly být nepravdivé doklady předloženy poskytovateli dotace. Námitka porušení zásady in dubio pro reo také nemohla naplnit zvolený dovolací důvod, k čemuž státní zástupce podotkl, že soud žádné pochybnosti neměl, přijal tedy řešení, které však obviněný nesdílí, což neznamená porušení uvedené zásady. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného proti uloženému trestu. Určité námitky proti nesprávnostem uloženého trestu lze uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak druh i výměra uloženého trestu nebyly v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního zákona, proto výtky nenaplnily ani tento důvod dovolání. Nepřiměřenost trestu, jíž argumentoval dovolatel, nespadá pod žádný z dovolacích důvodů. Státní zástupce ještě podotkl, že zcela výjimečně je možný zásah Nejvyššího soudu do uloženého trestu, pokud by takový trest vykazoval ústavní nedostatky, k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, což se však netýkalo posuzované věci.
29. K dovolání obviněného J. M. státní zástupce nejprve uvedl, že obviněný uplatnil dva dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ale konkrétní námitky přesně nepřiřadil jednomu nebo druhému z nich, předložil je tzv. blokově. Brojil proti právním závěrům, avšak za pomoci výhrad o nedostatcích ve skutkových zjištěních. Ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, nýbrž cílí na nápravu nejzávažnějších procesních vad při zjišťování skutkového stavu. Konkrétní výtky obviněného přitom představují pokračování jeho obhajoby, která se stala předmětem vypořádání soudů již v předcházejících fázích trestního řízení. Ve vztahu k namítané výši škody státní zástupce obecně uvedl, že škodu u trestného činu dotačního podvodu vyjadřuje částka uvolněná na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů a škodu u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie vyjadřuje neopodstatněný úbytek finančních prostředků z evropských rozpočtů (nebo snížený přírůstek peněz do takových rozpočtů). Citoval také rozhodnutí č. 1/2018 Sb. rozh. tr., z něhož a rovněž z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu v posuzované věci vrchní soud vycházel. Státní zástupce nesouhlasil, že by jednání obviněných bylo omezeno na uvedení dílčího nepravdivého peněžního údaje týkajícího se neprovedených prací menšího rozsahu, neboť nepravdivé údaje ve skutečnosti souvisely s obecnými povinnostmi příjemce dotace. Žádost o platbu tedy obsahovala nepravdivé prohlášení, které se týkalo celého projektu, a totiž že dílo je realizováno v souladu se smlouvou o poskytnutí dotace, příslušnou Příručkou pro příjemce dotace a metodickými pokyny. Rovněž dohoda obviněných odčerpat peněžní prostředky z dotace se týkala celého projektu, a evidentně tedy podvodné jednání obviněných směřovalo k porušení základních smluvních povinností příjemce dotace. Z toho státní zástupce dovodil srozumění obviněných s využitím možnosti poskytovatele dotace odstoupit od smlouvy, resp. rovněž museli být srozuměni s tím, že dotační orgán bude požadovat celé poskytnuté plnění vrátit, a nikoli jen část odpovídající neodvedeným pracím. S námitkami proti naplnění znaku organizované skupiny se státní zástupce rovněž neztotožnil. Mezi obviněnými i podle jeho názoru došlo k rozdělení úloh při opatřování jednotlivých dokladů, které pak byly souhrnně předloženy dotačnímu orgánu v rámci žádosti o platbu, přičemž tato činnost vyžadovala vyšší míru promyšlenosti, koordinovanosti a plánovitosti, která zvyšovala pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle. Odkázal na bod 120. rozsudku odvolacího soudu, který mj. na podkladě odposlechů doplnil jednání obviněných J. M., R. D. a D. H., z něhož jsou zřejmé úmysly a vztahy mezi těmito obviněnými významné pro posouzení jejich jednání jako členů organizované skupiny. Státní zástupce nesouhlasil s tím, že by obvinění jednali v rámci svých pracovních povinností, existenci organizované skupiny nevylučovalo právě vybočení z běžného plnění úkolů spjatých s pracovní činností, navíc přitom částečně byla trestná činnost obviněnými páchána mimo oficiálně zastávanou pracovní pozici. Pokud obviněný J. M. odmítl roli organizátora trestné činnosti, státní zástupce ani těmto námitkám nepřisvědčil. Odkázal na body 131. a 154. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vrchního soudu, z nichž je patrno, že obviněný zastával neformálně pozici nejvyšší řídící autority za M. společně s M. N. organizovali další osoby při uskutečňování zamýšleného záměru ušetřit v maximálním rozsahu výdaje na rekonstrukci hotelu, aniž by však při tom ohrozili výši čerpané dotace a také získali tzv. něco navíc. Všichni obvinění si byli vědomi, že bez ohlášení a schválení tyto změny nemohou uskutečnit. Ohledně jiných změn projektu postupovali řádně a předepsaným způsobem oznámili poskytovateli odchylky od původního projektu prostřednictvím tzv. změnových listů.
30. Na závěr svého vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněných R. D. a J. M. v neveřejném zasedání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
31. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněným R. D. a J. M., resp. jejich obhájcům, z nichž tohoto práva do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu ani jeden z obviněných nevyužil. Pro úplnost zbývá uvést, že do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovoláních obviněných, se nejvyšší státní zástupce nevyjádřil k dovolání obviněného D. H., přestože mu opis dovolání tohoto obviněného byl doručen společně s dovoláními ostatních obviněných dne 13. 10. 2022 (srov. č. l. 13638 tr. spisu).
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
32. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
33. Obviněný R. D. opřel své dovolání pouze o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což vyplývalo z jeho slovního vyjádření a z předložené argumentace (viz výše bod 4. tohoto usnesení), a obvinění J. M. a D. H. označili ve svých dovoláních shodně dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
34. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Okruh takto nově definovaného dovolacího důvodu v podstatě reflektuje ustálenou praxi Nejvyššího soudu opírající se o rozhodovací činnost Ústavního soudu, podle níž se zřetelem na zachování ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces bylo nutné na podkladě dovolání ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když v době před citovanou novelou takové dovolací námitky explicitně neodpovídaly žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.
35. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [dříve zařazený pod písm. g) citovaného ustanovení] je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva, avšak na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení ve věci rozhodujících soudů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.
36. Se zřetelem k výše uvedenému obecnému výkladu dovolacích důvodů Nejvyšší soud nahlížel na obsah dovolání jednotlivých obviněných a zjistil, že dovolací argumentace obviněných J. M. a D. H. částečně naplnila uplatněné dovolací důvody, avšak nebyla opodstatněná, a námitky obviněného R. D. neodpovídaly ani zčásti jím relevantně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 pís. h) tr. ř., jak bude podrobněji rozvedeno níže.
b) K námitkám obviněného R. D.
37. Ve vztahu k dovolání obviněného R. D. Nejvyšší soud nejprve opětovně uvádí, že tento dovolatel si zjevně neuvědomil změnu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jak bylo shora uvedeno v bodě 4. tohoto usnesení. Ačkoli tedy formálně obviněný citoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není pochyb, že své výhrady směřoval proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, jak s účinností od 1. 1. 2022 předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud tedy přistoupil k posouzení jeho námitek z hlediska tohoto obviněným materiálně uplatněného dovolacího důvodu. Dospěl při tom k závěru, že obviněný ve svém dovolání prosazuje toliko pro sebe příznivý náhled na skutkový stav, který však neodpovídá skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, a účelově mimo relevantní kontext obviněný prezentuje některé okolnosti skutkového děje, které však z hlediska celkového souhrnu soudy přijatých skutkových závěrů nejsou podstatné. Obviněný v zásadě převrací či deformuje význam některých skutečností, resp. polemizuje s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně, jimž přiznává jinou vypovídací hodnotu, která vyznívá v jeho prospěch. Takto zvolená obhajoba však nemohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádný jiný, jak jsou uvedeny v §265b tr. ř. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit či jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat, přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, aj.).
38. Obviněný na podkladě vlastního hodnocení skutkových závěrů namítá pochybnosti o správnosti právního posouzení a porušení procesního pravidla in dubio pro reo , což však v dovolacím řízení není možné akceptovat. Podle této zásady je zjednodušeně uvedeno v případě skupiny důkazů svědčících v neprospěch obviněného a srovnatelné skupiny důkazů, které vyvracejí tvrzení obžaloby, třeba v pochybnostech o vině rozhodnout ve prospěch obviněného. Nicméně zásadně ani případné porušení pravidla in dubio pro reo nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Odvolací soud neměl až na naplnění znaku organizované skupiny v posuzované věci žádné pochybnosti o vině obviněného R. D. a vzhledem k provedenému dokazování a jeho výsledkům ani neměl důvod k tomu, aby jakkoli pochyboval a aby musel se zřetelem na citované procesní pravidlo postupovat ve prospěch obviněného, to znamená, že by měl rozhodnout ohledně jeho osoby o zproštění obžaloby. Samotný odlišný názor obviněného na výsledky dokazování a jeho přesvědčení o tom, že nespáchal posuzované trestné činy, nejsou důvodem k uplatnění pravidla in dubio pro reo a k postupu ve prospěch obviněného.
39. Co se týká námitky proti nepřiměřeně přísnému trestu, obviněný touto částí dovolací argumentace míří proti odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, který se v jeho bodě 211. dostatečně zabýval individualizací trestů ukládaných obviněným. K tomu lze připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Navíc v souladu s právními závěry přijatými Nejvyšším soudem v rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. nelze prostřednictvím jakéhokoli dovolacího důvodu namítat tzv. nepřiměřenost trestu. Pouze s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [před 1. 1. 2022 šlo o důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je možné brojit proti druhu a výměře uloženého trestu, tj. pod citovaným důvodem lze namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin . Nejvyšší soud však žádné pochybení ohledně obviněnému ukládaného podmíněně odloženého trestu odnětí svobody ani peněžitého trestu nebo trestu zákazu činnosti neshledal. Zákon uvedené druhy trestů za trestnou činnost, za niž byl obviněný odsouzen, připouští a jejich výměra nepřekračuje meze stanovené zákonem, resp. výlučně ve prospěch obviněného byla výměra trestu odnětí svobody stanovena mimořádně pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. V rozsahu této námitky, ale ani žádné jiné z dovolání obviněného R. D., tedy nešlo o relevantní zpochybnění právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, jak předpokládá fakticky uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I kdyby však platil formálně uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani tehdy by argumenty obviněného nebyly způsobilé tento důvod naplnit.
c) K námitkám obviněného J. M
40. Dovolací námitky obviněného J. M. nebyly výslovně podřazeny jednomu či druhému z obviněným deklarovaných důvodů dovolání, proto je Nejvyšší soud posuzoval s přihlédnutím k oběma důvodům. Lze shrnout, že některé z předložených výhrad měly právní relevanci ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
41. Především musí Nejvyšší soud vyhodnotit jako nepřípustné námitky proti výši hrozící škody, která ovlivnila i právní kvalifikaci skutku. Nejvyšší soud se ke stejné otázce, tedy určení výše škody, která mohla být při dokonání trestné činnosti způsobena u trestných činů poškození finančních zájmů Evropské unie a dotačního podvodu, vyjádřil ve svém prvním usnesení v posuzovaném trestním řízení. V něm vyslovil názor, že v tomto řešeném případě bude třeba stanovit škodu jako jeden ze znaků obou kvalifikovaných skutkových podstat, podle výše částky požadované od poskytovatele dotace na podkladě nepravdivých dokladů (srov. body 80. a 81. předchozího usnesení Nejvyššího soudu ze dne13. 10. 2021). Vrchní soud v Praze tento právní názor respektoval, ztotožnil se s ním a v souladu s ním také rozhodl, jak bylo shrnuto v úvodní části tohoto druhého dovolacího rozhodnutí. K vázanosti právním názorem považuje za nutné Nejvyšší soud upozornit na to, že z ustanovení §265n tr. ř. a z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněného pod T 686 v sešitě 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004, vyplývá, že při nezměněném skutkovém stavu je závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.), nýbrž i sám dovolací soud. Vázán takovým právním názorem je nejen týž senát Nejvyššího soudu, ale i kterýkoli jiný senát, pokud se tato věc znovu stane předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení. Ke změně skutkového stavu v projednávané věci po doplnění dokazování soudem druhého stupně sice došlo, avšak nešlo o změnu v podstatných okolnostech, nýbrž pouze o precizování popisu skutku tak, aby odpovídal učiněným skutkovým zjištěním zejména odvolacího soudu. Z tohoto důvodu nebyl prostor pro případnou změnu již vysloveného závazného právního názoru z předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a v takové procesní situaci nebyla možná jakákoli změna ve vztahu ke stanovení výše zamýšleného škodlivého následku. V opačném případě, pokud by dovolací soud přistoupil na požadavek přezkumu výhrad proti výši škody ve vztahu k oběma skutkovým podstatám, o které v posuzované trestní věci jde, by Nejvyšší soud musel přezkoumat též své předchozí rozhodnutí, což mu výslovně zapovídá ustanovení §265n tr. ř. Proto bylo třeba námitky obviněného J. M. (ale rovněž obdobné námitky obviněného D. H.) týkající se stanovení výše škody, k jejímuž způsobení bezprostředně směřovalo posuzované jednání obviněných, odmítnout jako nepřípustné.
42. Co se týká naplnění znaku kvalifikovaných skutkových podstat podle §212 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a podle §260 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tj. podmínky spáchání trestného činu členem organizované skupiny, touto otázkou se Nejvyšší soud v předchozím svém usnesení v prvním dovolacím řízení nezabýval. Věnoval se jí však náležitě vrchní soud v dovoláním napadeném rozsudku, v jehož odůvodnění pod bodem 147. zdůraznil změny oproti rozsudku soudu prvního stupně odůvodňující závěr o existenci organizované skupiny, jejíž činnost následně popsal v bodech 155. a násl. Se skutkovými i právními názory odvolacího soudu ohledně naplnění znaku organizované skupiny se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Obecně lze připomenout, že p ojem organizovaná skupina se vyskytuje v celé řadě skutkových podstat trestního zákoníku, avšak není trestněprávními předpisy přímo definován. Soudní praxe a judikatura dlouhodobě vykládá tuto okolnost podmiňující použití přísnější sazby tak, že se musí jednat o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. rozhodnutí č. 45/1986 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.), v němž lze spatřovat určitou dělbu úkolů mezi členy sdružení, v důsledku čehož se jeho činnost vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II. a rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalý charakter a její jednotliví členové nemusí být do organizované skupiny výslovně akceptováni, postačí, že se pachatel fakticky včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Existence organizované skupiny není podmíněna tím, že všichni její členové jsou současně spolupachateli trestného činu, členy organizované skupiny mohou být také účastníci podle §24 odst. 1 tr. zákoníku anebo také blíže neztotožněné osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak pouze za předpokladu, že trestně stíhané osoby o takové osobě vědí (srov. rozhodnutí č. 22/2011-I. Sb. rozh. tr., dále Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 568-569). Podstatné je, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími (není tedy podmínkou ztotožnění všech členů organizované skupiny) došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, uveřejněné pod T 1325 v sešitě 69 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Organizovaná skupina ani nemusí vykazovat vyšší stupeň organizovanosti, vnitřní hierarchii pachatelů se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, a tudíž ani např. existenci vůdčí osoby sdružení přidělující úkoly dalším pachatelům, jako je tomu u kvalifikovanější formy trestné součinnosti, tedy u organizované zločinecké skupiny (srov. §129 tr. zákoníku). Takovému výkladu podstaty fungování organizované skupiny přitom korespondují skutková zjištění soudů ohledně vzájemné kooperace mezi spoluobviněnými s tím, že konkrétně obviněný J. M. měl vůdčí roli v organizované skupině. Tomu odpovídají především skutkové okolnosti vyjádřené v tzv. skutkové větě výroku o vině, jež cituje obsah telefonických hovorů a emailové korespondence obviněného J. M. s dalšími spoluobviněnými, z nichž je patrno, že právě on a spoluobviněný M. N. měli konečné slovo (minimálně) v otázce (ne)realizace mikropilot, na niž byli opakovaně dotazováni zejména obviněným D. H. O samotné formě předstírání provedení mikropilot (tzn. pořízení fotografií volně položené patky s hlavou mikropiloty) rozhodl právě obviněný J. M. spolu se spoluobviněnými M. N. a D. H. Kromě toho však lze ze skutkových zjištění dovodit účast dovolatele na rozhodování o zásadních okolnostech trestné činnosti také z jeho vedoucího postavení v rámci zhotovitele stavby, neboť byl oblastním ředitelem pro XY kraj obchodní společnosti M., divize 9, který garantoval, že stavba bude postavena řádně i bez zhotovení mikropilot, resp. bude postavena tak, aby mohla sloužit danému účelu, tudíž na jeho způsobu rozhodování o takto významných záležitostech stavebního díla záviselo jednání níže postavených zaměstnanců zhotovitele. Na druhou stranu právě i okolnost, že obviněnému J. M. podle vnitřních pravidel rozdělení pracovní agendy nenáležel dozor nad výstavbou hotelu v XY a přesto měl významný vliv na jednání ostatních zaměstnanců zhotovitele působících na stavbě, jak již zdůraznil vrchní soud, skutečně dávala ještě větší oporu pro závěr o existenci organizované skupiny. Právnímu názoru odvolacího soudu, že obvinění se dopouštěli trestné činnosti jako členové organizované skupiny, tedy nebylo co vytknout. Projednávaná trestní věc obviněných se ani nevymyká běžným případům ze soudní praxe, v nichž bylo shledáno naplnění této okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby u vybraných trestných činů.
43. Nejvyšší soud neshledal jakékoliv pochybení ani v právním posouzení zavinění obviněného J. M. Z hlediska subjektivní stránky se u trestných činů dotačního podvodu i poškození finančních zájmů Evropské unie vyžaduje úmysl pachatele ve vztahu ke znakům základní skutkové podstaty (§13 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž k okolnosti způsobení škody velkého rozsahu, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, postačuje zavinění z nedbalosti [srov. §17 písm. a) tr. zákoníku]. O jednání obviněného J. M. i dalších spoluobviněných v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není vzhledem ke skutkovým zjištěním pochyb. Vyplývá jednak z vysoce sofistikovaného způsobu zakrývání nerealizace mikropilot, ze zjištěného zištného motivu (srov. bod 153. odůvodnění rozsudku vrchního soudu), i zvažování uskutečnění tohoto protiprávního jednání s časovým předstihem několika měsíců (srov. bod 158. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se tedy ztotožnil s odvolacím soudem také ohledně jeho závěru o naplnění subjektivní stránky žalovaných trestných činů u dovolatele. Je možné pouze doplnit, že konkrétní námitky také tohoto obviněného spočívaly především ve výhradách skutkového charakteru, jejich právní relevanci tedy bylo možné akceptovat pouze s velkou mírou tolerance, aby následně dovolací soud dospěl k závěru, že námitky obviněného nejsou důvodné.
d) K námitkám obviněného D. H.
44. Obviněný D. H. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl jednak zjevný rozpor obsahu důkazů s rozhodnými skutkovými zjištěními a dále, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Veškeré jeho argumenty, jimiž prosazoval své tvrzení o existenci závažných procesních vad trestního řízení, však nebyly opodstatněné.
45. Zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními soudů měl podle přesvědčení obviněného dopad na nesprávný závěr o úmyslu obviněných odčerpat dotační prostředky v co nejvyšší výši, o výši hrozící škody a na závěr o existenci organizované skupiny. Souhrnně lze uvést, že obviněný podobně jako ostatní dva dovolatelé brojil zejména proti způsobu, jakým provedené důkazy hodnotil především Vrchní soud v Praze, přičemž dovolatel předestřel vlastní interpretaci důkazů a dovodil z nich odlišné skutkové závěry ve srovnání se zjištěními soudů obou stupňů, aby v konečném důsledku uzavřel, že ve výroku o vině popsaný skutek není žádným trestným činem. S úvahami a závěry obviněného se však Nejvyšší soud neztotožnil.
46. Dokazování provedené před soudy obou stupňů v zásadě nedává prostor pro pochybnosti o úmyslném zavinění obviněného D. H. Již samotná skutková věta výroku o vině napadeného rozsudku dává jednoznačný obraz o aktivní účasti tohoto obviněného na kooperaci skupiny, jež se dohodla na záměru vyhledat v projektu úspory pro investora. Konkrétně je možné zmínit např. telefonické hovory dovolatele se spoluobviněným J. M. z 20. 11. 2012, nebo z 16. 1. 2013, jež jsou dále rozvedeny v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 149. a 153. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na poznámky k úmyslnému zavinění obviněného v obou uvedených bodech a také na bod 157. dovoláním napadeného rozsudku, v nichž je naplnění subjektivní stránky trestných činů mj. i ve vztahu k obviněnému D. H. přesvědčivě vyloženo.
47. Co se týká zjevného rozporu obsahu důkazů se závěry o členství obviněného v organizované skupině a o výši škody, již se obvinění pokusili zjištěným jednáním způsobit, lze rovněž pro stručnost odkázat na body 42. a 43. tohoto usnesení, v nichž bylo reagováno na shodné námitky spoluobviněného J. M.
48. Podstatnou část dovolání obviněného tvoří výhrady proti použitelnosti odposlechů v posuzované trestní věci. Jestliže dovolatel odkázal na svá písemná podání ze dne 13. 1. 2017 a 4. 4. 2017, jež jsou součástí trestního spisu, Nejvyšší soud k této části argumentace nemohl přihlížet, neboť je oprávněn zabývat se výlučně námitkami výslovně obsaženými v dovolání (srov. rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud se k námitkám proti použitelnosti odposlechů v důkazním řízení v této trestní věci vyjádřil ve svém předchozím usnesení v prvním dovolacím řízení pod bodem 82. Zmínil zde obecná pravidla pro posuzování zákonnosti telefonních odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a vyjádřil se také k jejich přepisům, jež nemusí být nutně doslovné, avšak učinil tak za účinnosti trestního řádu do 31. 1. 2021, tedy v době, kdy ještě součástí taxativního výčtu dovolacích důvodů nebyl současný důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za aktuální situace lze za splnění dalších podmínek námitky proti zákonnosti pořízených telefonních odposlechů i jejich nařízení akceptovat pod uvedeným „novým“ dovolacím důvodem. Jak je však patrno ze spisového materiálu, tytéž námitky obviněný či případně další spoluobvinění uplatnili již v dřívější fázi trestního řízení. Vrchní soud v Praze se s nimi zevrubně vypořádal v bodech 17. až 27. svého usnesení ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 4 To 45/2017, a Nejvyšší soud jeho úvahám o důvodech zákonnosti telefonních odposlechů a jejich použitelnosti v trestním řízení nemá co vytknout.
49. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu opakovaně obecně k požadavkům na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. k hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, připomíná některá související doktrinální východiska. Z nich se podává, že kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení sporného důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů totiž orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby bylo k vadám řízení přistupováno diferencovaně – materiálně. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, ale pro jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. Činí tak pouze tehdy, pokud by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné (srov. §89 odst. 3 tr. ř.), nebo v případě nesplnění kogentních procesních podmínek, za kterých má být důkaz proveden. Naznačená východiska pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu znamenají, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které neobsahuje všechny požadavky uvedené v §88 odst. 1, 2 tr. ř. nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 804, 877, 878, 1196]. Zároveň Nejvyšší soud považuje za vhodné pouze doplnit srozumitelné a správné úvahy vrchního soudu k otázce (ne)zákonnosti odposlechů o krátkou poznámku jednak k místní příslušnosti Okresního soudu v Pardubicích a dále k obviněným namítané věcné nepříslušnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze k dozoru nad zákonností přípravného řízení v posuzované trestní věci. Co se týká místní příslušnosti Okresního soudu v Pardubicích k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, Nejvyšší soud pouze stručně poznamenává, že mohou nastat i případy, u nichž lze za místo spáchání trestného činu považovat i jiné místo než to, kde došlo k jednání pachatele naplňující objektivní stránku trestného činu, resp. kde byla učiněna pouze některá část jednání případně určitý úkon, nezbytné ke spáchání činu. Například zdržoval-li se pachatel při pokračujícím trestném činu anebo při trestném činu, jehož objektivní stránka vyžaduje ze strany pachatele vykonání více aktů postupně na více místech, je místem spáchání trestného činu každé toto místo; za místo spáchání trestného činu je třeba považovat i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu, a jestliže následek nastal nebo měl nastat na jiném místě, než na kterém byla vykonána trestná činnost, jde o tzv. distanční delikt, u něhož místem spáchání je jak místo, kde došlo k jednání pachatele, tak i místo, kde došlo k následku (srov. rozhodnutí č. 12/1972 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy některé zásadní dohody mezi obviněnými probíhaly telefonicky, přičemž pachatelé nebo jeden z nich se v rozhodnou dobu nacházely v Pardubicích, posoudily soudy místní příslušnost Okresního soudu v Pardubicích k vydání příslušných příkazů k odposlechům způsobem odpovídajícím shora uvedenému výkladu. Ani výtka proti věcné nepříslušnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze k výkonu dozoru nemohla zvrátit posouzení použitelnosti odposlechů v trestním řízení odvolacím soudem. Byť v době podání sporného návrhu ze dne 28. 1. 2013 na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebyla podle příslušných předpisů dána věcná příslušnost Vrchního státního zastupitelství v Praze, tento nedostatek byl krátce nato zhojen. Jak sám dovolatel uvádí, již dne 8. 2. 2013 dal nejvyšší státní zástupce souhlas s výkonem dozoru nad přípravným řízením této věci Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, jež následně dne 28. 2. 2013 rozhodlo ve smyslu §15 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., ve znění účinném do 23. 1. 2014, o tom, že je příslušné k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v tomto přípravném řízení. Pouze z ryze formálního pohledu, který však nemůže převážit nad formálně-materiálním, by mohlo jít o procesní pochybení, jímž se však mohl či měl primárně zabývat příslušný soudce rozhodující o předmětném návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Pokud jím byl návrh akceptován, nemůže jít o vadu, která by sama o sobě mohla vést k nepoužitelnosti důkazů odvislých od tohoto návrhu. Nicméně zásadní je, jak již bylo uvedeno výše, že namítané formální pochybení bylo pouze dočasné, jeho nápravu orgány činné v trestním řízení zajistily v podstatě bezprostředně a dozor Vrchního státního zastupitelství v Praze následně probíhal zcela řádně. Z materiálního hlediska proto není pochyb o zákonnosti důkazů získaných na podkladě dotčeného návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a o jejich použitelnosti v posuzované trestní věci.
50. V souvislosti s procesními výhradami obviněného, jejichž společným jmenovatelem bylo namítané porušení jeho práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud poznamenává, že z procesního hlediska neshledal v postupu odvolacího soudu žádná zásadní pochybení. Vrchní soud v Praze měl na zřeteli veškeré ve věci opatřené důkazy včetně těch, které provedl soud prvního stupně v hlavním líčení. Samostatně odvolací soud znovu provedl pouze ty důkazy, jejichž hodnocení korigoval, v čemž nelze spatřovat porušení zákona, včetně ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., ani rozpor s platnou judikaturou. Podle §263 odst. 7 tr. ř. odvolací soud může z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Soud druhého stupně shrnul obsah důkazních prostředků zopakovaných v odvolacím řízení ve veřejném zasedání v bodě 146. odůvodnění svého rozsudku. Zmínil odposlechy a listiny, na jejichž podkladě dospěl k odlišným skutkovým závěrům o existenci dohody obviněných odčerpat dotační prostředky, o existenci organizované skupiny, o roli organizátorů obviněných J. M. a M. N., o ziskuchtivém motivu a o výši hrozící škody v podobě podvodně vylákaných dotačních prostředků. Skutečně mezi znovu provedenými důkazy nebyly zahrnuty výpovědi svědků E. Š., F. H. a J. K., avšak nutno zdůraznit, že tyto ani nebyly hodnoceny soudy obou stupňů odlišně. Krajský soud v Hradci Králové reprodukoval výpovědi uvedených svědků pod body 311. až 317. odůvodnění svého rozsudku ze dne 21. 1. 2019, aniž by výslovně na z jejich obsahu vyvodil nějaké konkrétní skutečnosti významné pro své rozhodnutí. V podstatě se tento soud omezil se na shrnutí sdělení svědků včetně toho, že si na bližší okolnosti nepamatovaly. Zcela ve shodě s tím pak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že svědci E. Š., F. H. a J. K. „neměli jednoznačný názor na posouzení nedostatků, které by byly způsobeny úmyslným jednáním obviněných“, současně připomněl části jejich výpovědí shodně s tím, jak je reprodukoval krajský soud, a následně tyto výpovědi hodnotil v souvislosti s listinnými důkazy, jež ve veřejném zasedání znovu provedl, aby nakonec shledal, že „odstoupení od smlouvy nebylo sice podle svědků příliš často využíváno, ale při závažných a opakovaných problémech s dotací v souladu s příslušnými dokumenty připadalo v úvahu“ (srov. bod 162. napadeného rozsudku). Citované úvahy přitom odvolací soud uvedl až poté, co zdůraznil, že otázku naplnění znaků žalovaných skutkových podstat obou trestných činů nemohou určit pracovníci dotačního orgánu, mezi něž patřili právě jmenovaní svědci. Vrchní soud tedy evidentně nepřekročil meze pravidel vymezených v ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., jak se mylně domníval obviněný D. H. Nejvyšší soud naopak zjistil, že vrchní soud dodržel základní procesní pravidla, podle nichž mohl dojít k vlastnímu meritornímu rozhodnutí, nevyjímaje podmínky, za nichž se odvolací soud mohl odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, jak stanoví §259 odst. 3 tr. ř. Teprve po řádném zopakování některých důkazů ve veřejném zasedání vrchní soud využil svého oprávnění soudu druhé instance samostatně rozhodnout o podaných odvoláních rozsudkem, které je projevem posíleného apelačního principu v odvolacím řízení, a doplnil, resp. změnil některá skutková zjištění jinak zcela správně zjištěného skutkového stavu z rozsudku soudu prvního stupně. Provedené úpravy skutkových zjištění, jak již bylo uvedeno shora, však nebyly z hlediska zachování totožnosti skutku nijak významné. Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, přičemž nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996 a č. 64/1973 Sb. rozh. tr.), a to mezi podstatnými skutkovými okolnostmi (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02), čemuž tzv. skutková věta z výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně odpovídá. Vrchní soud v Praze tedy v odvolacím řízení postupoval v mezích zákona, aniž by mu bylo možné vytýkat porušení jakéhokoli procesního ustanovení.
51. Na druhou stranu lze připustit zásah do práva na spravedlivý proces všech obviněných v důsledku průtahů trestního řízení, které nelze klást k tíži obviněných, neboť k nim obvinění nijak nepřispěli. Tato okolnost však byla v souladu s §39 odst. 3 tr. zákoníku náležitě zohledněna v rámci výroku o trestu, a to ve druhu i výměře ukládaných trestů. Obecně dovolací soud rovněž připomíná, že ne všechna procesní pochybení musí vždy vést k závěru o porušení ústavního práva na spravedlivý proces, záleží, jestli je možné považovat trestní řízení jako celek za spravedlivé. Při posuzování respektu k dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod je nutné zvážit tří kritéria. Musí jít o procesní pochybení, k nimž dojde v průběhu trestního řízení z dostatečného důvodu, aniž by měla zásadní, nezvratitelný dopad na trestní řízení a jež jsou vyvážena dalšími dodrženými procesními zárukami, které tudíž kompenzují danou procesní vadu (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015, č. stížnosti 9154/10). Nejvyšší soud uzavírá, že dovoláními napadený rozsudek vrchního soudu je přesvědčivý, soud se v něm zevrubně zabývá skutečnostmi a důkazy, o něž opřel svůj výrok o vině obviněných, a odpovídajícím způsobem se vypořádal s veškerými námitkami obhajoby.
52. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný D. H. zpochybnil výši hrozící škody, znak pachatele trestného činu, druh a výměru trestu z hlediska jejich přiměřenosti a rozhodnutí soudů neaplikovat na jeho případ zásadu subsidiarity trestní represe. K námitkám proti určení výše škody, k níž mělo dojít v příčinné souvislosti se zjištěným protiprávním jednáním spoluobviněných, viz výše bod 41. tohoto usnesení a k výtkám proti (ne)přiměřenosti uloženého trestu viz výše bod 39. tohoto usnesení.
53. Pokud obviněný D. H. namítl, že nebyl v postavení žadatele o dotaci a tudíž bylo vyloučeno, aby spáchal trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie, ale především trestný čin dotačního podvodu, Nejvyšší soud s takovým názorem nemohl souhlasit. Primárně je třeba si uvědomit, že obvinění se trestné činnosti dopustili ve spolupachatelství. Obecně spolupachatelství je vymezeno tak, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich, jakoby trestný čin spáchala sama (§23 tr. zákoníku). Základními prvky, jež musí být současně přítomny, aby se mohlo jednat o spolupachatelství, tedy jsou minimální počet dvou osob a dále jejich společný úmysl a společné jednání. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována, postačí konkludentní dohoda (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky uveřejněné pod č. 2180, ročník 1925 Vážného sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech trestních). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště pokud každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. usnesení bývalého Krajského soudu v Liberci uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. Mají-li z několika pachatelů jen někteří společný úmysl ve smyslu §23, posuzují se jenom oni jako spolupachatelé (viz Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 331). Společné jednání se může projevit ve třech formách, a to že každý ze spolupachatelů naplní svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo že každý ze spolupachatelů uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo že jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr. a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Významná je také okolnost, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 16. 1. 1929, sp. zn. Zm II 436/28, uveřejněné pod č. 3371 ročník 1929 Vážného sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech trestních, a další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 6. 1946, sp. zn. Zm I 108/46, uveřejněné pod č. 67 ročník 1946 téže Vážného sbírky; dále též Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 329-330).
54. Posuzované trestní věci se skutkově podobá zejména případ řešený Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 814/2008 (rozhodnutí č. 49/2009 Sb. rozh. tr.), v němž jednání policisty, jenž věděl, že se dopravní nehoda nestala, a přesto vyhotovil v dohodě s dalším pachatelem nepravdivý záznam o dopravní nehodě, který druhý pachatel – účastník smyšlené nehody a žadatel o plnění od pojišťovny - za účelem získání pojistného plnění, na něž nebyl právní nárok, předložil v úzké časové souvislosti jako nezbytnou podmínku pro uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, bylo posouzeno jako jednání spolupachatele a nikoli jen jako pomocníka. Nejen však tento případ, také další výše citovaná judikatura je přiléhavá na trestní věc obviněných D. H. a spol., u nichž jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, přičemž je nesporné, že působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejných trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu. K trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu podle §260 odst. 1 tr. zákoníku není třeba, aby pachatel byl nositelem nějaké speciální vlastnosti, postačuje i pouhé vyhotovení nepravdivých dokladů, proto je nadbytečný další výklad institutu spolupachatelství. Ten je však významný u trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je spáchán tím, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. U spolupachatelství trestného činu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku je tedy lhostejné, zda subjektem podávajícím a vyplňujícím žádost o dotaci jsou všichni spolupachatelé či jen někteří z nich. Je tudíž evidentní, že pachatelství u dotčeného trestného činu je vykládáno soudní praxí a právní teorií šířeji než u jiných trestných činů. Pachatelství zde není omezeno výhradně na žadatele o dotaci, který však jako jediný nese odpovědnost vůči dotačnímu orgánu. Pokud se na jednání, v jehož důsledku má být neoprávněně vylákána dotace, podílí více osob, jež koordinují své jednání po vzájemné domluvě (nezřídka se jedná o nezákonné jednání plánované dlouho dopředu), může prostřednictvím institutu spolupachatelství trestní odpovědnost podle §212 odst. 1 tr. zákoníku dopadat na všechny z nich, byť pod žádostí o dotaci je podepsána pouze jedna osoba. Výkladu spolupachatelství v takto široce pojímaném smyslu potom účast obviněného D. H. na trestné činnosti, pro niž byli stíháni a odsouzeni i další obvinění, zcela nepochybně odpovídá a jeho obhajoba, že nebyl pachatelem dotčených trestných činů, nemohla obstát.
55. Dále obviněný brojil proti neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe soudy. Tvrdil, že postačovalo řešení situace s využitím právních předpisů správního práva. V daném případě Nejvyšší soud nezjistil žádné významné okolnosti, které by vylučovaly uplatnění trestní odpovědnosti a s ní spojené trestněprávní důsledky, a to i s ohledem na posuzovanou společenskou škodlivost činu. Shora bylo konstatováno, že byly shledány za naplněné veškeré znaky pokusu dvou úmyslných zločinů. Z hlediska typové i konkrétní závažnosti těchto činů je lze řadit mezi ty závažnější, byť nedošlo k jejich dokonání, ostatně tomu odpovídá i jejich označení jako zločinů. Při hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněných nelze odhlédnout od konkrétních okolností, jež ji zásadně zvyšují (předem promyšlené klamání poskytovatele dotace s cílem získat finanční prostředky, obvinění jednali se zištným motivem a snažili se sofistikovaně zastřít své nezákonné jednání, narušení chráněného zájmu na ochranu prostředků z evropských i českých rozpočtů apod.). Nebylo tedy pochyb, že je namístě uplatnit trestní odpovědnost obviněných.
56. Použití zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud dlouhodobě vykládá tak, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není namístě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postih podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“ Obviněný D. H. přitom neuvedl vlastně žádné konkrétní okolnosti, pro které by neměla být uplatněna jeho trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené, kromě setrvání na své obhajobě, že svým jednáním nenaplnil znaky daných skutkových podstat, a tvrzení, že v dotačním řízení dochází k chybám běžně. Takové argumenty však při skutkových zjištěních, jimž odpovídá právní závěr o spáchání pokusů zločinů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie neměly jakoukoli relevanci. Důvodně ovšem nebyly shledány ani jakékoli jiné okolnosti, pro které by k vyvození trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených nemělo v jeho případě dojít. Nelze tudíž konstatovat, že by šlo o případ zcela bagatelní, výjimečný, u něhož není třeba uplatnit trestní odpovědnost, jak bylo uvedeno shora. Skutek kladený obviněnému za vinu se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím případům srovnatelné trestné činnosti.
V. Závěrečné shrnutí
57. Nejvyšší soud tak může shrnout, že všichni obvinění ve svých dovoláních primárně zopakovali výhrady, jež vznesli už ve svých řádných opravných prostředcích a v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení. Soudy prvního i druhého stupně na ně adekvátně reagovaly, řádně se s nimi vypořádaly a jejich závěry přesvědčivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, a to zejména Vrchní soud v Praze. Pokud byla zčásti skutková zjištění a na nich závislé právní posouzení soudem prvního stupně nedostačující, došlo k napravení takových nedostatků odvolacím soudem. Rovněž je podstatné, že ve věci jde o druhé dovolací řízení a v prvním z nich Nejvyšší soud zaujal poměrně jednoznačně některá stanoviska k vytýkaným vadám, zejména k určení výše zamýšlené škody, a svým vysloveným právním názorem je vázán. Nejvyšší soud vzhledem k tomu a také ze všech důvodů uvedených shora odmítl dovolání obviněného R. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání obviněných J. M. a D. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Učinil tak na podkladě trestního spisu bez potřeby doplňovat dokazování, neboť samotné výhrady dovolatelů nebyly natolik zásadní povahy, aby mohly zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu