ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1251.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 1251/2020-11049
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 o dovoláních, která podali obvinění M. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, V. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, P. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných M. S., V. H., P. D., F. Š. a M. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 78/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2018, takto:
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce a z podnětu dovolání obviněných M. S., V. H. se podle §265k odst. 1 tr. řádu ohledně obviněných M. S., V. H., F. Š., M. V. a ohledně obviněného P. D. podle §265k odst. 2 tr. řádu za použití §261 tr. řádu zrušují v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 78/2019, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 17 T 30/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. D. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 17 T 30/2018, byli obvinění M. S., V. H. a P. D. uznáni vinnými zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Je vhodné již na tomto místě poznamenat, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně opomenuly označit odpovídající znění trestního zákoníku, což bylo třeba především ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu podle §260, která byla v období od spáchání posuzovaného skutku do doby vydání prvního odsuzujícího rozsudku ve věci celkem třikrát novelizována; krajský soud se zabýval pouze užitím trestního zákona, resp. trestního zákoníku jako celku; protože pozdější novelizovaná znění první základní skutkové podstaty podle §260 odst. 1 tr. zákoníku nebyla pro obviněné příznivější, mělo být správně aplikován trestní zákoník účinný v době, kdy byl čin spáchán, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2011, v němž se však tento trestný čin nazýval „poškození finančních zájmů Evropských společenství“, nicméně dále v textu bude tento trestný čin označován pozdějším názvem užitým soudy, který je stále aktuální; nejednalo se ale o vadu, která by měla vliv na okolnosti nezbytné pro vyvození trestní odpovědnosti obviněných, změny právní úpravy se v zásadě nedotkly těch znaků objektivní stránky této základní skutkové podstaty, jejichž porušení je obviněným vytýkáno. Za tyto trestné činy byl každému z obviněných uložen podle §212 odst. 6, §43 odst. 1 a §58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jejichž výkon byl všem obviněným podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Současně soud podle §82 odst. 2 tr. zákoníku každému z obviněných uložil povinnost nahradit v průběhu zkušební doby podle svých sil škodu, kterou trestnými činy způsobili. O nároku poškozených na náhradu škody uplatněném vůči jmenovaným třem obviněným rozhodl krajský soud tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil všem třem obviněným společně a nerozdílně povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice zastoupené Ministerstvem financí částku 42 865 206,12 Kč a poškozené Regionální radě regionu soudržnosti Jihozápad částku 7 564 448,14 Kč a podle §229 odst. 2 tr. řádu soud odkázal poškozenou Regionální radu soudržnosti Jihozápad se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň krajský soud podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněné F. Š. a M. V. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze skutku, jímž se měli dopustit zločinů dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, obou dílem dokonaných dílem nedokonaných ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k těmto dvěma obviněným soud odkázal poškozené Českou republiku zastoupenou Ministerstvem financí a Regionální radu regionu soudržnosti Jihozápad s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 3 tr. řádu.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podalo odvolání všech pět obviněných, tři z nich, kteří byli odsouzeni, napadli všechny výroky rozsudku, dva obvinění, kteří byli zproštěni obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, se domáhali příznivějšího důvodu zproštění podle §226 písm. a) tr. řádu. V neprospěch všech obviněných podal odvolání též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, který je zaměřil jednak proti zprošťujícímu výroku o vině obviněných F. Š. a M. V., a dále proti výrokům o trestech uložených obviněným M. S., V. H. a P. D. Adhezní výrok ohledně uplatněného nároku na náhradu škody napadla Regionální rada regionu soudržnosti Jihozápad. Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení rozhodl rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 78/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o vině, trestu i o náhradě škody ohledně těchto tří spoluobviněných. Uznal je vinnými zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, za něž odsoudil každého z jmenovaných třech obviněných podle §212 odst. 6, §43 odst. 1 a §58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon každému z obviněných podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 5 roků, přičemž jim podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradili škodu, kterou trestnými činy způsobili. Podle §228 odst. 1 tr. řádu vrchní soud také obviněným M. S., V. H. a P. D. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozeným České republice zastoupené Ministerstvem financí celkem 42 865 206,12 Kč a Regionální radě regionu soudržnosti Jihozápad částku 7 564 448,14 Kč. Poškozenou Regionální radu regionu soudržnosti Jihozápad vrchní soud podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních; jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Současně Vrchní soud v Praze rozhodl o odvoláních poškozené Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad a obviněných F. Š. a M. V. tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
3. Uvedených zločinů se obvinění M. S., V. H. a P. D. podle rozsudku vrchního soudu dopustili stručně uvedeno tím, že po vzájemné dohodě v XY, XY a dalších přesně nezjištěných místech jako hlavní členové realizačního týmu K., resp. od 27. 3. 2009 K., IČ XY (dále též jen „K.“ nebo „příjemce dotace“), přitom M. S. a V. H. jako jednatelé a od 27. 3. 2009 jako členové představenstva uvedené společnosti a P. D. jako technický dozor investora a osoba zodpovědná mj. za přípravu podkladů pro žádost o dotaci a pro smlouvu o podmínkách poskytnutí dotace, za přípravu podkladů pro kontroly podmínek a za kontrolu provedených prací a vystavených oceňovacích podkladů, v souvislosti s veřejnou dotací z operačního programu ROP NUTS II Jihozápad, prioritní osa: Rozvoj cestovního ruchu, oblast podpory: Rozvoj infrastruktury a cestovního ruchu, číslo výzvy 02, název projektu: Relaxační a regenerační centrum XY, registrační č. XY (dále též jen jako „předmět dotace“), v úmyslu zjednodušit a urychlit přiznání a čerpání dotace všichni tři společně postupovali v rozporu se žádostí o veřejnou podporu projektu ze dne 14. 3. 2008, se smlouvou o podmínkách poskytnutí dotace z ROP NUTS II Jihozápad ze dne 4. 9. 2008, včetně jejich dodatků, a s dalšími dokumenty, na které tato smlouva odkazovala: příručkou pro žadatele ROP NUTS II Jihozápad (verze 1.1, platná od 14. 12. 2007), příručkou pro příjemce ROP NUTS II Jihozápad (verze 3. 1, platná od 4. 7. 2008) a metodickým pokynem ke způsobilým výdajům projektu (verze 2.0, revize č. 1, platná od 27. 6. 2008), poskytovateli dotace – Regionální radě regionu soudržnosti Jihozápad, IČ 75086999, se sídlem České Budějovice, Jeronýmova 1750/21, buď přímo nebo nepřímo prostřednictvím G-PROJECT, s. r. o., IČ 26064928, se sídlem Radniční 133/1, České Budějovice (dále též jen „G-PROJECT“), opakovaně podávali nepravdivé informace a předkládali doklady obsahující nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a zamlčovali podstatné skutečnosti, zejména zamlčeli, že stavba bude od počátku realizována podle jiné než schválené projektové dokumentace pro stavební povolení, kterou zpracovala A+U DESIGN, spol. s r. o., IČ 49022571, se sídlem U Černé věže 304/9, České Budějovice (dále také jen „A+U DESIGN“), v roce 2004 a která byla poskytovateli dotace předložena spolu se žádostí o dotaci, dále že bude stavba probíhat podle jiného než schváleného rozpočtu vítězného uchazeče výběrového řízení na dodavatele stavby, který byl poskytovateli dotace předložen, a naopak nejméně do října 2009 navozovali zdání, že se stavba realizuje podle původní projektové dokumentace a podle původního položkového rozpočtu, byť ve skutečnosti se od samého počátku stavělo podle nové projektové dokumentace pro provedení stavby, kterou zpracovala A+U DESIGN v období od června do prosince 2008, a podle nového rozpočtu, jenž byl následně na jejím základě sestaven, přičemž nejpodstatnější změny stavby spočívaly v jiném řešení pilot hlubinného založení, ve zcela jiném vnitřním uspořádání hlavního objektu „A“ ve všech jeho podlažích, spojeném s úpravou všech vnitřních rozvodů technického zabezpečení, v odlišném řešení a umístění výtahových šachet, ve vybudování betonových obloukových stěn okolo výtahů, ve vybudování kruhového schodiště a kruhových sloupů a zrušení spojovacího krčku mezi objekty, za přispění zaměstnanců generálního dodavatele stavby H., IČ XY, se sídlem XY (dále též jen „H.“) F. Š. a M. V. a s cílem tyto změny před poskytovatelem dotace utajit nechali průběžně vyhotovovat zjišťovací protokoly o provedených stavebních pracích a předávací protokoly se soupisem provedených prací a dodávek, v nichž se deklarovalo předání a převzetí jiných položek stavby nebo položek v jiném množství a finančním objemu, než odpovídalo skutečnosti, P. D. tyto protokoly vždy stvrdil svým podpisem jako správné a na jejich podkladě následně H. vystavila K. v popisu skutku podrobně popsané faktury, které nechali M. S. a V. H. v plném rozsahu proplatit a na základě těchto skutečnosti neodpovídajících dokladů pak žádali poskytovatele dotace v rámci tří etapových monitorovacích zpráv spojených se žádostí o platbu o proplacení dotace, přičemž poskytovatel dotace vyplatil K. pouze dne 30. 10. 2009 za I. etapu projektu částku 50 429 654,26 Kč (z čehož příspěvek z Evropského fondu pro regionální rozvoj činil 85 %, tj. 42 865 206,12 Kč, a příspěvek z národních zdrojů činil 15 %, tj. 7 564 448,14 Kč), zatímco další požadovaná částka v celkové výši 91 372 826,74 Kč (z čehož příspěvek z Evropského fondu pro regionální rozvoj činil 85 %, tj. 77 666 902,73 Kč, a zbytek měl být financován z národních zdrojů) již s ohledem na podezření na nesrovnalosti vyplacena nebyla, přičemž konkrétní kroky jednotlivých obviněných jsou podrobně popsány v tzv. skutkové větě, a takovým jednáním tedy obvinění docílili neoprávněného vyplacení dotace obchodní společnosti K. za I. etapu projektu ve výši 50 429 654,26 Kč, z čehož část ve výši 42 865 206,12 Kč byla financována z rozpočtu Evropského fondu pro regionální rozvoj a zbytek z národních zdrojů, a na základě dalších dvou žádostí o platbu ze dne 27. 11. 2009 a 30. 6. 2010 se pokusili dosáhnout neoprávněného vyplacení dotace za II. a III. etapu projektu v celkové výši 91 372 826,74 Kč, z čehož část ve výši 77 666 902,73 Kč měla být financována ze souhrnného rozpočtu Evropského fondu pro regionální rozvoj, avšak k výplatě této části dotace již nedošlo.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněného M. S.
4. Obviněný M. S. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu.
5. Na začátku svého dovolání obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a následně předložil argumenty k citovaným dovolacím důvodům. Ohledně důvodu uvedeného pod písm. k) namítl, že odvolací soud ve svém rozsudku neuvedl, jakým způsobem rozhodl o jeho odvolání, současně přitom není jasné, zda vrchní soud zrušil rozsudek krajského soudu z podnětu jeho odvolání nebo z podnětu odvolání někoho jiného. Proto je podle obviněného výrok napadeného rozsudku neúplný, jak předpokládá důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.
6. Obviněný byl dále přesvědčen, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to jednak ve vztahu k výroku o vině a dále ve vztahu k adheznímu výroku. Právní kvalifikace skutku obsahovala nejen vadné stanovení výše způsobené škody, ale i samotné posouzení otázky vzniku škodlivého následku. Odvolací soud chybně považoval za škodu celou výši poskytnuté dotace, tedy i tu její část, jež byla prokazatelně použita v souladu s žádostí o poskytnutí dotace ze dne 14. 3. 2008. Přitom obviněný poukázal na skutečnost, že nebylo zjištěno nadhodnocení ceny za dílo a že nesrovnalosti v čerpání dotace byly zjištěny pouze u objektu A, nikoli již u objektů B, C a D. V rozsahu těchto tří objektů tedy nelze hovořit o jakémkoli sdělování nepravdivých údajů a nemůže ohledně nich existovat ani příčinná souvislost mezi uváděním nepravdivých informací a vznikem škody. V rozporu s tím je závěr odvolacího soudu, že škodou je celá poskytnutá dotace, tedy i část týkající se objektů B, C a D. Právní posouzení výše škody vrchní soud založil na úvaze, jak by rozhodl správní orgán ve správním řízení. Takto však podle obviněného soud uvažovat neměl, ve správním řízení může příjemce dotace být sankcionován i vrácením celé dotace, avšak to nelze zaměňovat s výší způsobené škody, jak na ni nazírá trestní právo. Trestní právo vyžaduje ke vzniku škody příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a vznikem škody. Příčinná souvislost však nebyla dána u té části dotačních prostředků, jež byly využity v souladu s žádostí o poskytnutí dotace.
7. V souvislosti s namítanou nesprávně stanovenou výší škodlivého následku obviněný poukázal na duplicitu rozhodování o nápravě stavu, kdy je chybně nakládáno s dotačními prostředky. Ve správním řízení může být dotace zkrácena nebo může být nařízena povinnost ji celou vrátit. Pokud je o vrácení dotace rozhodováno v trestním i ve správním řízení, stát pak má možnost získat zpět vyplacenou dotaci dvakrát. To se podle názoru obviněného stalo v této trestní věci, protože ve správním řízení bylo příjemci dotace K. nařízeno vrátit celou poskytnutou dotaci, tj. včetně způsobilých výdajů skutečně vynaložených v souladu se žádostí o poskytnutí dotace. Nyní tedy existují podle obviněného 2 vykonatelné právní tituly, každý na 50 mil. Kč a stát tak může získat 100 mil. Kč, ačkoli vyplatil příjemci dotace pouze 50 mil. Kč.
8. Dále obviněný M. S. namítl, že v rozhodnutí odvolacího soudu schází vyjádření zavinění ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu. Odvolací soud se k úmyslu vztahujícímu se ke škodě velkého rozsahu nevyjádřil vůbec a soud prvního stupně zase shledal, že obvinění jednali v úmyslu zjednodušit a zrychlit čerpání dotace. K tomu obviněný zdůraznil, že škodlivý následek nechtěl způsobit a měl za to, že změny v projektu nevytvoří překážku bránící poskytnutí dotace. Naznačil nanejvýše možnost posoudit jeho jednání v nevědomé nedbalosti. Ostatně z výpovědí zaměstnanců Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad vyplývá, že úřad byl k posuzování změn projektu benevolentnější než v současnosti, nyní již ani nelze zpětně hodnotit, které změny projektu by tehdy byly považovány za podstatné nebo nepodstatné. Nicméně podle soudu prvního stupně změny v projektu materiálně poskytnutí dotace nebránily, nebyly pouze z formálního hlediska řádně a včas oznámeny, avšak kdyby v tomto ohledu žadatel o dotaci K. postupoval formálně správně, s maximální pravděpodobností by podle krajského soudu slíbená dotace nebyla krácena.
9. Co se týká trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, obviněný zpochybnil naplnění jeho objektivní stránky. Žádost o poskytnutí dotace byla podána dne 14. 3. 2008, kdy ještě nebyla do právního řádu zavedena skutková podstata daného trestného činu. To se stalo až 1. 7. 2008 zákonem č. 122/2008 Sb. Jednalo se o skutkovou podstatu podle §129a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009. Stíhané jednání tedy v březnu 2008 ještě nebylo trestné. Co se týká dotační smlouvy, podle obviněného nemohla představovat "doklad" ve smyslu znaku skutkové podstaty podle §260 tr. zákoníku, protože tato smlouva není listina, kterou by žadatel o dotaci vypracoval a předkládal poskytovateli dotace, bylo tomu naopak, dotační orgán ji předložil žadateli. Obviněný tvrdil, že pouze taková listina, jež je poskytovateli dotace předkládána žadatelem, např. podklady pro vypracování dotační smlouvy, může být dokladem v uvedeném smyslu, nikoli však samotná dotační smlouva.
10. Adhezní výrok obviněný napadl také z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak již bylo avizováno výše. Konkrétně se ohradil proti tomu, že v rozsudku odvolacího soudu chybí právní posouzení, z něhož by bylo patrné, na základě jakých právních předpisů bylo rozhodováno o náhradě škody. Obviněný proto ani neměl možnost uplatnit právní argumentaci zpochybňující užití některého konkrétního právního předpisu. Rozsudek je v tomto rozsahu nepřezkoumatelný. Současně odvolacímu soudu vytkl, že zcela pominul a nijak se nevypořádal s jeho námitkou promlčení nároku na náhradu škody, kterou vznesl ve svém odvolání. Ve vztahu k adheznímu výroku obviněný také spatřoval nesprávné hmotněprávní posouzení ve veřejnoprávní povaze nároků poškozených, protože v trestním řízení lze přiznat náhradu škody pouze nárokům soukromoprávní povahy. Jestliže nárok na náhradu škody vznikl porušením dotační smlouvy ze dne 4. 9. 2008, jež je smlouvou veřejnoprávní povahy, o jejímž porušení rozhodují správní orgány a soudy ve správním soudnictví, jde podle obviněného jednoznačně o veřejnoprávní nárok. O takovém nároku však nemohou rozhodovat soudy v trestním řízení, což podpořil odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí č. 39/2014-II. Sb. rozh. tr., č. 52/1998-I. Sb. rozh. civ. a č. 26/1999 Sb. rozh. civ.). V daném případě bylo porušení ustanovení dotační smlouvy projednáváno Úřadem Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, který vydal platební výměr, jímž obchodní společnosti K. uložil sankci za porušení rozpočtové kázně, platební výměr následně přezkoumával správní soud, a to Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 50 Af 5/2017. Současně k tomu obviněný dodal, že nebyl ani jednou ze stran předmětné veřejnoprávní smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace.
11. Výrok o náhradě škody napadl obviněný také z důvodu nedostatku aktivní legitimace Ministerstva financí České republiky k uplatnění práva na náhradu škody. Jejím nositelem v právních vztazích je stát, který je pak zastupován jednotlivými organizačními složkami státu podle jejich působnosti. Do trestního řízení se připojilo Ministerstvo financí České republiky, tedy organizační složka bez právní subjektivity, jak vyplývá z listin založených na č. l. 3780, 3788 a 3819 tr. spisu. Obviněný nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že se jedná pouze o formální vadu. Podle něj stát neuplatnil řádně nárok na náhradu škody v trestním řízení a výrok o náhradě škody je tak nezákonný.
12. Obviněný M. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně jeho osoby zrušil všechny výroky rozsudku Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Připojil také souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
b) Dovolání obviněného V. H.
13. Také spoluobviněný V. H. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu, jež měly být stručně shrnuto naplněny extrémním rozporem mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, nesprávným hmotněprávním posouzením jeho jednání jako trestný čin a chybějícím výrokem, který by vyjadřoval, jak bylo vrchním soudem posouzeno jeho odvolání. Úvodem svého podání obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a naznačil své výhrady proti procesnímu postupu odvolacího soudu.
14. Následně se obviněný v části dovolání označené jako čl. III. věnoval výlučně procesním pochybením, jež se měla projevit již ve stadiu vyšetřování trestné činnosti. Za „nestandardní“ průběh trestního řízení považoval opakované zahajování úkonů trestního řízení i změnu v osobě dozorujícího státního zástupce. Upozornil dále na skutečnost, že jednatelem K. se stal až 2. 7. 2008, zatímco žádost o dotaci je ze dne 14. 3. 2008, soudy se nezabývaly podílem obviněného na podání žádosti o dotaci, nevyjmenovaly konkrétní dokumenty obsahující nepravdivé informace, na jejichž vypracování se měl účastnit. Podle obviněného závěry soudů o jeho domluvě se spoluobviněnými, tedy že byl členem organizované skupiny, nemají oporu v provedeném dokazování. Nespatřoval nic protiprávního na změně projektové dokumentace, pokud totiž byla přílohou k žádosti o dotaci dokumentace pro stavební povolení, bylo předem jasné, že tato nebude pro realizaci tak velkého objektu stačit a bude nutné vypracovat projektovou dokumentaci pro realizaci stavby. To ale neznamenalo, že by byl stavěn jiný objekt, protože po celou dobu se uvažovalo o hotelu kategorie pěti hvězd. Pokud vznikly tzv. vícepráce, bylo to v důsledku nepředvídatelných okolností a vždy je hradil investor, tedy příjemce dotace, neboť šlo o nezpůsobilé výdaje. Vyloučil také, že by v průběhu výstavby došlo k zápočtu tzv. víceprací a tzv. méněprací, což vyplývá z výpovědí tehdejšího ředitele Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad v XY J. T., současné ředitelky M. Š. a z e-mailu zaměstnankyně Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad v XY M. Ř. Podle obviněného vznikly veškeré změny na stavbě v důsledku neočekávaných objektivních skutečností a byly také řádně konzultovány s poskytovatelem dotace i se stavebním úřadem, který o nich věděl ještě před proplacením dotace za první etapu výstavby. Nemůže mu být přičítáno k tíži to, že spis vedený u poskytovatele dotace nebyl řádně žurnalizován a úřad jej neměl po několik let k dispozici. Navíc komunikaci s úřadem, podklady pro žádost o dotaci i podklady nutné pro výplatu dotace u jednotlivých etap měl zajišťovat G-PROJEKT, s. r. o. Obviněný sám poskytovateli dotace žádnou nepravdivou informaci neposkytl, nezamlčoval ani nezkresloval jakékoli údaje. I v případě, že by některé změny byly nahlášeny se zpožděním, neznamenalo by to podle obviněného překážku pro vyplacení dotace, protože, jak ředitelka úřadu M. Š. sama uvedla, poskytovatel dotace byl tehdy velmi shovívavý a tolerantní, což potvrzuje i rozhodnutí správního soudu pod sp. zn. 50 Af 5/2017 ze dne 6. 12. 2017, s případným krácením nebo odebráním dotace vyčkával na konečné vyúčtování. Uvedené nesprávné skutkové závěry soudů jsou podle obviněného v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný dále v textu svého dovolání ( v rozporu s dřívějším tvrzením obviněného v dovolání ) připustil, že poskytovatel dotace byl o změnách informován opožděně, nicméně důležitější podle něj je, že se tak vždy vůbec stalo. V rámci čl. III. svého dovolání obviněný jednou větou zmínil také procesní vadu spočívající v chybějícím výroku rozsudku odvolacího soudu, jak bylo naloženo s jeho odvoláním, přičemž tuto námitku podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.
15. K dovolacímu důvodu spočívajícímu v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení obviněný uplatnil zejména výtky proti výši způsobené škody. Byl přesvědčen, že ta část dotačních prostředků, jež byla použita v souladu s projektovou dokumentací tvořící podklad žádosti o dotaci, nemohla představovat škodu. Zdůraznil, že cena za dílo nebyla nadhodnocená a poskytnuté prostředky byly použity na schválený účel, a proto nebyla dána příčinná souvislost mezi tvrzenými nepravdivými údaji a vznikem škody ve výši 50 mil. Kč, a to ve vztahu k oběma trestným činům.
16. Obviněný také namítl, že „v rozsudku chybí zhodnocení subjektivní stránky“. Popřel, že by u něj bylo dáno zavinění ve smyslu skutkových podstat podle §212 odst. 1, 6 písm. a) a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, zvlášť pokud krajský soud shledal, že obviněný byl veden úmyslem zjednodušit a urychlit přiznání a čerpání dotace. Zdůraznil, že nikomu škodu způsobit nechtěl, nebylo prokázáno jeho obohacení (nebo jiného) a chybí důkazy prokazující jeho úmysl za situace, kdy změny stavby bloku A si vyžádala situace na místě anebo šlo o právní změny podmínek pro kategorii hotelu pěti hvězd. Pokud se týká smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace ze dne 4. 9. 2008, již obviněný také nazýval zaměnitelně jako dotační smlouva, ta podle něj ani ve svých dodatcích neobsahovala údaje, které by mohly naplnit objektivní stránku zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Také se obviněný ohradil proti porušení zásady ultima ratio. Opožděné hlášení změn poskytovateli dotace bylo prokazatelně v rozhodné době tolerováno a případné nedodržení postupů při čerpání dotace řeší samotná smlouva o podmínkách poskytnutí dotace, podle níž také skutečně bylo postupováno. Celá záležitost byla řešena ve správním soudnictví, konkrétně ve věci rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 50 Af 5/2017. Ačkoli tato správní věc ještě nebyla ukončena, jakékoli sankce uložené správním soudem nelze podle názoru obviněného považovat za škodu.
18. Další výhrady obviněného směřovaly proti adheznímu výroku, který neobsahuje právní posouzení uplatněných nároků. Není tudíž jasné, podle jakého právního předpisu měly nároky poškozených na náhradu škody vzniknout, zda jsou důsledkem porušení smluvní nebo zákonné povinnosti. Kromě toho obviněný poukázal na veřejnoprávní povahu uplatněného nároku na náhradu škody. Vzhledem k tomu nebylo možné o něm rozhodovat v trestním řízení, což bylo namítáno již v odvolacím řízení, ale vrchní soud se s touto námitkou nevypořádal. Své nároky z veřejnoprávní smlouvy přitom Ministerstvo financí České republiky i Úřad regionální rady soudržnosti Jihozápad uplatnili ve správním řízení, v němž jedině mají být správně projednávána porušení veřejnoprávních smluv. Současně obviněný namítl, že stát jako právnická osoba řádně neuplatnil nárok na náhradu škody. Namísto státu tak učinilo Ministerstvo financí České republiky, a proto se jedná o nezákonný nárok.
19. Obviněný V. H. na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a obviněného podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby za současného odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal podmínky pro navrhované rozhodnutí, obviněný alternativně navrhl zrušit rozsudek vrchního soudu a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný také vyslovil souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu [ zjevně omylem citoval §265 odst. 1 písm. c) tr. řádu ].
c) Dovolání obviněného P. D.
20. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal prostřednictvím svého obhájce dovolání i obviněný P. D. Opřel je o dovolací důvody, jež jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, s tím, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení; přičemž tento důvod se vztahuje dílem k řízení před soudem prvního stupně, dílem před soudem odvolacím“.
21. Po obsáhlé rekapitulaci předchozího průběhu trestního řízení obviněný odkázal na obsah své výpovědi v přípravném řízení i v hlavním líčení a na zdůvodnění svého řádného opravného prostředku, jakož i na soudem prvního stupně zamítnuté návrhy na doplnění dokazování. Nesouhlasil se skutkovými závěry, k nimž dospěly soudy, a upozornil, že ani jimi zjištěný skutkový stav nemůže být posouzen jako trestné jednání. Zpochybnil, že by byl osobou zodpovědnou za přípravu podkladů pro žádost o dotaci nebo pro smlouvu o podmínkách o poskytnutí dotace, jak soudy uvedly v tzv. skutkové větě výroku o vině. Takové činnosti byly svěřeny obchodní společnosti G-PROJEKT, s. r. o., on neměl vůči úřadu jakékoli povinnosti včetně povinnosti hlášení změn, technické podklady předával investorovi, objektivně tedy ani nemohl poskytovateli dotace nic zatajit. Stavba byla od počátku stavěna podle projektové dokumentace pro stavební povolení, nový rozpočet byl odsouhlasen až v srpnu 2009. Změny v pilotovém založení stavby byly v souladu s projektovou dokumentací pro stavební povolení, protože ta sama návrh pilotového založení považuje za orientační, neboť pilotové založení bylo věcí subdodavatele. Sám otevřeně říká, že pro něj byla závazná pouze projektová dokumentace pro stavební povolení a smlouva o dílo 2, podle nichž odsouhlasoval rozsah provedených prací. Doslova v dovolání tvrdí: „Pro mne byly v 1. etapě závazné pouze platné podklady DSP a SOD 2 a dle nich jsem odsouhlasoval rozsah prováděných prací…“, nebo: „Pokud bych odsouhlasoval jiné údaje než smluvní – subdodavatelské, pak by byly v rozporu s dotací.“. Uvedl dále, že práce nad rámec smlouvy o dílo 2 nebyly za 1. etapu fakturovány, byly fakturovány „pouze“ práce dohodnuté smluvně a v souladu s dotací. Nastínil myšlenku, že pokud je protiprávní rozdílná fakturace investora a subdodavatele, pak všechny stavby jsou podvodné. Opakovaně zdůraznil, že nezodpovídal za podklady předkládané poskytovateli dotace, jeho náplní bylo zajišťování stavby po technické stránce jako technický dozor investora (ve zkratce „TDI“).
22. Svůj nesouhlas s přístupem soudů, které za reálně provedené práce považovaly ty, jež byly fakturovány subdodavatelem (a nikoli ty, jež byly uvedeny ve zjišťovacích protokolech), obviněný promítl také do námitek proti znaleckému posudku. Zpochybnil posudek vypracovaný znaleckým ústavem ČVUT, který porovnával fakturaci subdodavatele a investora. Podle obviněného takovým způsobem nemůže být vyjádřen skutečný objem provedených prací na stavbě, protože fakturace od subdodavatele byla záležitostí investora a obviněný ji neznal. Odsouhlasoval pouze ty práce, které byly v souladu s dotační smlouvou, práce navíc neodsouhlasil a ani nebyly fakturovány, v jejich rozsahu se tedy nemohlo jednat o nepravdivé údaje v podkladech předkládaných poskytovateli dotace. K tomu zdůraznil, že nebyl osobou zodpovědnou za přípravu podkladů pro žádost o dotaci a ani nebyl součástí realizačního týmu pro podání žádosti o poskytnutí dotace.
23. Velmi stroze obviněný napadl výši škody s argumentem, že objekt „bez problému funguje již 10 let“.
24. Vzhledem k uvedeným námitkám obviněný P. D. Nejvyššímu soudu navrhl vrátit věc soudu prvního stupně ( aniž by současně navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů ) k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby bylo doplněno dokazování se zaměřením na prokázání skutečnosti, že obviněný byl v takovém postavení, že se žalované trestné činnosti nemohl dopustit.
d) Vyjádření k dovoláním obviněných
25. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve podrobně shrnul dovolací námitky jednotlivých obviněných a poté se k nim postupně vyjádřil. Výhrady podřazené dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který uplatnili shodně obvinění M. S. a V. H., považoval za neopodstatněné. Oba obvinění tvrdili, že z rozsudku vrchního soudu, resp. z výroku jeho rozsudku, není patrno, jak bylo naloženo s jejich odvoláními. Státní zástupce se však domníval, že tomu tak není, protože ohledně těchto dvou obviněných, také ohledně obviněného P. D., byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen ve výroku o vině (pouze v jeho odsuzující části, pozn. Nejvyššího soudu ), tudíž také ve všech dalších výrocích, jež mají svůj podklad ve výroku o vině, proti němuž podali odvolání pouze tito tři obvinění. Státní zástupce podal odvolání v jejich neprospěch pouze v rozsahu výroku o trestu a poškozený zase proti výroku o náhradě škody. Z toho jednoznačně vyplývá, že ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně došlo z podnětu odvolání obviněných. Pokud s některými pasážemi odvolání obviněných vrchní soud nesouhlasil, nebylo možné částečně zamítnout jejich odvolání, protože řádný opravný prostředek tvoří jeden celek a takto se o něm také rozhoduje. Připustil však, že nebylo patřičné zařadit do výrokové části rozsudku větu „Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.“. Takové vyjádření totiž nemá žádnou zákonnou oporu a odkázal k tomu na ustanovení §254 a násl. tr. řádu. Za neopodstatněné považoval státní zástupce také uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněným P. D.. Nedošlo ke splnění základní podmínky pro jeho uplatnění, nebyl učiněn výrok, jímž by bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného.
26. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění vznesli více námitek, státní zástupce věnoval část svého výkladu obecnému významu tohoto dovolacího důvodu a popisu skutkových podstat podle §212 odst. 1, 6 písm. a) a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, jež byly aplikovány na jednání obviněných. Mimo jiné upozornil na to, že vrchní soud na rozdíl od soudu prvního stupně pohlížel na jednání popsané ve výroku o vině jako na jediný skutek, který se neskládal z dílčích útoků, nešlo tedy o pokračující trestnou činnost. To mělo podle státního zástupce význam ve vztahu k námitce obviněného M. S. proti právnímu posouzení jeho jednání jako trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, když tato skutková podstata se stala součástí českého trestního práva hmotného až 1. 7. 2008, avšak k podání žádosti o poskytnutí dotace došlo již 14. 3. 2008. K tomu státní zástupce uvedl, že trestnost zákona se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího jen tehdy, je-li pro pachatele příznivější, a jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je trestný čin spáchán. Současně připomněl, že tu část jednání pachatele, které se dopustil před změnou trestního zákona, lze posoudit spolu s částí jednání spáchaného po takové změně zákona jako jediný trestný čin jen za předpokladu, že jednání před změnou zákona bylo trestné i za účinnosti dřívějšího zákona. Taková podmínka byla podle státního zástupce naplněna vzhledem k tomu, že v době podání žádosti o poskytnutí dotace (dne 14. 3. 2008) bylo předmětné jednání trestné podle §250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), které upravovalo skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, přičemž jednání vykazující znaky tohoto trestného činu je od účinnosti nového trestního zákoníku posuzováno podle §212 tr. zákoníku, jímž byli obvinění také uznáni vinnými.
27. S námitkou obviněného V. H., kterou zpochybnil své pachatelství oběma trestnými činy s odkazem na to, že se stal jednatelem K. až dne 2. 7. 2008, státní zástupce nesouhlasil. Jednak poznamenal, že funkce jednatele u obviněného vznikla již dne 16. 6. 2008, především však zdůraznil, že ani jedna z užitých skutkových podstat trestných činů nevyžaduje, aby jejich pachatel byl nositelem nějaké zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc již krajský soud v bodě 50. odůvodnění svého rozsudku vyložil, že spoluúčast obviněného V. H. nezávisela na jeho postavení statutárního orgánu subjektu, který žádal o dotaci. Zároveň státní zástupce vysvětlil podstatu spolupachatelství, u něhož se nevyžaduje, aby se každý ze spolupachatelů podílel na páchání činu od počátku a byl účasten na všech složkách společné trestné činnosti, jak bylo vyloženo již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 3558/29 Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Republiky československé, tzv. Vážného sbírky. Z tohoto výkladu státní zástupce dovodil, že i kdyby se obviněný skutečně, jak tvrdí, nepodílel na přípravě a podání žádosti o poskytnutí dotace (což ale státní zástupce považoval za nepravděpodobné, pokud byl obviněný V. H. členem výběrové komise vyhodnocující nabídky dodavatelů stavby), nemělo by to s ohledem na další úmyslné jednání popsané ve skutkové větě vliv na jeho trestní odpovědnost oběma trestnými činy, za něž byl odsouzen. Tyto úvahy bylo možné vztáhnout i na námitky obviněného P. D., který se hájil tím, že vůči poskytovateli dotace neměl jakékoli povinnosti a ty, k nimž byl skutečně povinen, si plnil.
28. Pokud obviněný M. S. tvrdil, že za „doklad“ ve smyslu skutkové podstaty podle §260 odst. 1 tr. zákoníku nelze považovat smlouvu o poskytnutí dotace, státní zástupce se s tím neztotožnil. Nejprve předeslal, že nic takového ani soudy netvrdily, nikde v textu rozsudků obou stupňů není uvedeno, že by soudy považovaly smlouvu o poskytnutí dotace nebo její dodatky za doklad ve smyslu §260 odst. 1 tr. zákoníku. Poté připomněl, že takovým dokladem může být jakákoliv listina, smlouvu o poskytnutí dotace a její dodatky nevyjímaje, protože poskytovatel dotace ji může naformulovat nesprávně, resp. nepravdivě, pokud dostane nepravdivé informace od žadatele. Zcela vedlejší tudíž bude, zda formulář smlouvy pochází od poskytovatele dotace, naopak zásadní je obsah takové smlouvy nebo jiné listiny.
29. Státní zástupce nepovažoval za důvodné ani výhrady proti výši škody. Souhlasil se soudy obou stupňů, že způsobená škoda odpovídá celé částce vyplacené dotace, protože investorovi K. byly přiznány prostředky, na něž by tomuto žadateli nevznikl nárok, kdyby poskytovatel dotace znal skutečný stav věci. Podotkl, že obvinění od počátku (již v okamžiku podání žádosti o poskytnutí dotace) věděli, že jimi uváděné údaje obsahují hrubě nesprávné a nepravdivé informace, že celý projekt bude realizován podstatně jinak. V příčinné souvislosti s tím došlo k neoprávněnému vyplacení více než 50 mil. Kč a neoprávněné proplacení dalších více než 90 mil. Kč hrozilo. Státní zástupce také vyjádřil přesvědčení, že u jednání posouzeného podle první základní skutkové podstaty §260 odst. 1 tr. zákoníku vznikla škoda okamžikem neoprávněného vylákání prostředků bez ohledu na to, k jakému účelu byly poté použity. Vynakládání získaných prostředků na jiný než stanovený účel naplňuje za splnění dalších podmínek znaky druhé základní skutkové podstaty uvedené v §260 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska posouzení vzniku a výše škodlivého následku, resp. účinku u obou trestných činů považoval státní zástupce za zcela irelevantní poznámku obviněného P. D. o tom, že škoda nemohla vzniknout, jestliže objekt již řadu let funguje.
30. Také námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky podle státního zástupce postrádaly opodstatnění, částečně byly skutkové povahy. Obvinění od počátku aktivně vytvářeli dokumenty, jimiž v rozporu se skutečností utvrzovali poskytovatele dotace v přesvědčení, že stavba probíhá podle původní projektové dokumentace, změny přitom nebyly vyvolány nepředvídatelnými okolnostmi. Pokud krajský soud popisoval ve skutkové větě úmysl zjednodušit a urychlit přiznání dotace, nejedná se ve své podstatě o vyjádření zavinění, ale záměru či motivu obviněných, což odpovídá i odůvodnění rozsudku pod bodem 127. Takového záměru však obvinění hodlali dosáhnout prostřednictvím uvádění nepravdivých a hrubě zkreslených údajů poskytovateli dotace. Ohledně úmyslu k naplnění znaku škody velkého rozsahu by podle státního zástupce postačovalo, aby se přímý úmysl pachatelů vztahoval pouze k základní skutkové podstatě. Za daných okolností měl však za to, že obvinění si od počátku uvědomovali, že poskytovatel by jim dotační prostředky neměl vůbec vyplatit, a proto nepochyboval o jejich přímém úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu.
31. S tvrzením obviněných o veřejnoprávní povaze dotační smlouvy se státní zástupce plně ztotožnil, nikoli však již s tím, že by taková okolnost v adhezním řízení tvořila překážku pro uplatnění nároku poškozených na náhradu škody z porušení smlouvy. Obě strany veřejnoprávní smlouvy mají rovnocenné postavení, ve správním řízení podle §169 ve spojení s §141 správního řádu je jim oběma poskytována stejná ochrana, aniž by byl důvod vyloučit hmotněprávní úpravu odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku. Nicméně v dané trestní věci je podstatné, že pachateli trestných činů byly fyzické osoby odlišné od příjemce dotace K., který byl žalovanou stranou ve správním řízení. Ohledně adhezního výroku tedy nemohlo dojít k porušení zásady ne bis in idem. Pokud obvinění svým jednáním naplňujícím znaky některého trestného činu způsobili poskytovateli dotace škodu, měli povinnost takto zaviněnou škodu nahradit podle §2910 občanského zákoníku.
32. Státní zástupce neměl pochyby o aktivní legitimaci Ministerstva financí České republiky k uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení. Přestože má tato výhrada procesní povahu, vyjádřil se k ní. Ačkoli písemné uplatnění nároku na náhradu škody obsahovalo pouze označení této organizační složky státu, nešlo podle státního zástupce o vadu podání (§43 o. s. ř.) ani o nedostatek podmínky řízení (§104 o. s. ř.). Procesní úkony osob uvedených v §21 až 21b o. s. ř. se přičítají přímo právnické osobě (stát), proto pokud Ministerstvo financí České republiky jako organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu k řízení před soudem činilo procení úkony včetně uplatnění nároku na náhradu škody, vystupovalo před soudem ze zákona jako stát (§21a o. s. ř.).
33. Skutkové námitky, které nelze v dovolacím řízení uplatnit pod deklarovaným ale ani jiným dovolacím důvodem, představovaly výhrady obviněného V. H. o extrémním rozporu mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním, a výlučně skutkovou povahu má celé dovolání obviněného P. D. Oba tito obvinění v podstatě setrvali na své obhajobě uplatněné již v předcházejících stadiích trestního řízení a polemizovali jak se zjištěnými skutečnostmi, tak se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Odkaz obviněného M. S. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, nebyl podle státního zástupce použitelný na danou trestní věc. Skutkově se jednalo o přiznání nároku na náhradu škody u daňové trestné činnosti, u níž není škoda znakem skutkové podstaty.
34. Z výše uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného P. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání obviněných M. S. a V. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně státní zástupce připojil souhlas, aby takto Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného způsobu rozhodnutí.
35. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněným M. S., V. H. a P. D. (resp. jejich obhájcům), z nichž tohoto práva do konání neveřejného zasedání využil pouze obviněný M. S. Ten připustil důvodnost tvrzení nejvyššího státního zástupce, že odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen ve prospěch obviněných (k čemuž si postěžoval, že se příznivější právní kvalifikace nepromítla do výroku o trestu), i přesto však trval na svém názoru o neúplnosti výroků rozsudku vrchního soudu, na nichž založil uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Popřel i nejvyšším státním zástupcem přednesený právní názor o přímém úmyslu obviněného způsobit škodlivý následek. Oponoval, že změny projektu mohly být oznámeny poskytovateli dotace dodatečně, a to nejpozději ke dni ukončení projektu, proto byli obvinění přesvědčeni o správnosti svého postupu. Ani jeden ze soudů obou stupňů současně nevyloučily, že by příjemce dotace K. na prostředky vůbec nedosáhla, byť stavební změny byly oznámeny pozdě. Podle soudů obou stupňů jednali obvinění v úmyslu zjednodušit a urychlit přiznání a čerpání dotace. Zároveň obviněný setrval na svém stanovisku o veřejnoprávní povaze smlouvy o poskytnutí dotace, což nezpochybnil ani nejvyšší státní zástupce, který však nesprávně považoval nároky poškozených za soukromoprávní, ačkoli se podle obviněného ve skutečnosti jednalo o nároky veřejnoprávní a tak byly také poškozenými v jejich podáních formulovány. Dále se obviněný zabýval svou námitkou nedostatku aktivní legitimace Ministerstva financí České republiky k uplatnění nároku poškozeného v adhezním řízení. Pokud se nejvyšší státní zástupce domníval, že podmínky řízení podle §104 o. s. ř. byly splněny, obviněný s tím nesouhlasil a odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněné pod č. 41/1997 Sb. rozh. civ., jehož právní názor byl později korigován usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, z něhož vyplývá, že nesprávné označení žalovaného, který nemá právní subjektivitu, představuje vadu žaloby podle §43 odst. 1 o. s. ř. Ministerstvo financí České republiky, které nemá právní subjektivitu tak nemohlo řádně uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení.
III. Dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných a vyjádření k němu
36. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 78/2019, podal i nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“), a to v neprospěch obviněných M. S., V. H., P. D., F. Š. a M. V.. Ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. bylo dovolání podáno v rozsahu zrušení napadeného rozsudku krajského soudu ve vztahu k těmto obviněným a v rozsahu, v jakém bylo nově rozhodnuto o jejich vině a trestech. Ohledně obviněných F. Š. a M. V. nejvyšší státní zástupce v dovolání vytkl napadenému rozsudku vrchního soudu chybějící výrok, který se týkal odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podaného v neprospěch obviněných F. Š. a M. V. Nejvyšší státní zástupce dále napadl výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli oba tito obvinění podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby.
37. V dovolání ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Nesprávné právní posouzení skutku vrchním soudem spočívalo podle nejvyššího státního zástupce v tom, že tento soud posoudil zjištěný skutek jako dva dokonané trestné činy, ačkoli každý z nich byl spáchán jako dílem dokonaný trestný čin a dílem nedokonaný, neboť zůstal ve stadiu pokusu. K vyplacení dotačních prostředků došlo totiž jen po dokončení I. etapy stavby, avšak ještě následně obvinění žádali, byť neúspěšně, poskytovatele dotace o proplacení dalších investičních nákladů za II. a III. etapu projektu. Právě v rozsahu nárokovaných částek za další dvě etapy výstavby, resp. rekonstrukce objektu zůstaly oba trestné činy nedokonány, neboť poskytovatel dotačních prostředků již pro zjištěné nesrovnalosti odmítl požadované částky uhradit.
38. Co se týká důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, nejvyšší státní zástupce byl přesvědčen, že u odsouzených obviněných nebyly splněny zákonné podmínky pro použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani mimořádné okolnosti případu, nebo poměry těchto pachatelů, aby trest odnětí svobody uložený v rámci stanovené trestní sazby byl považován za nepřiměřeně přísný a nápravy obviněných lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Nejvyšší státní zástupce obecně k tomuto ustanovení uvedl, že všechny tři zákonné podmínky vyjmenované v §58 odst. 1 musí být splněny kumulativně: a) okolnosti případu nebo poměry pachatele (v posuzované věci soudy o poměrech obviněných vůbec neuvažovaly a věnovaly se pouze okolnostem případu), b) použití trestní sazby stanovené zákonem by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Následně dovolatel shrnul úvahy soudů a dospěl k přesvědčení, že soudy v podstatě poukázaly na okolnosti případu, jež jsou ale obecnými polehčujícími okolnostmi ve smyslu §41 tr. zákoníku. V tomto smyslu lze označit okolnosti posuzovaného jednání za zcela obvyklé, nikoli výjimečné či výrazně atypické, jak vyžaduje ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že výjimečné by mohly být obecné polehčující okolnosti za předpokladu jejich značné intenzity a závažnosti, což však v případě obviněných nenastalo. Ke své argumentaci citoval bohatou judikaturu přijatou k výkladu této první podmínky mimořádného snížení trestu odnětí svobody. K soudy tvrzené a zohledněné skutečnosti, podle níž se obvinění nechtěli obohatit, nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že o dotační podporu žádala právnická osoba jako příjemce, tudíž pokud měli obvinění majetkovou účast v takové obchodní společnosti, působili v jejích statutárních orgánech či na vysokých manažerských pozicích, došlo k jejich obohacení nepřímo. Příjem v řádech milionů korun se musí kladně projevit v hospodářském výsledku obchodní společnosti, z něhož mají běžně prospěch všechny vyjmenované osoby, a to různými formami finančních odměn či zhodnocení obchodního podílu, resp. hodnoty akcie. Proto poznatek o absenci obohacení nikterak nesnižuje vysokou intenzitu naplnění zákonných znaků obou trestných činů v jejich nejvyšších kvalifikovaných podstatách. A co je ještě podstatné, na „obohacení“ obviněných ani nebylo zaměřeno dokazování, nejedná se o znak skutkové podstaty ani jednoho ze spáchaných trestných činů. Naopak nejvyšší státní zástupce zdůraznil další skutečnosti, a to že obvinění se k protiprávnímu jednání nedoznali, mají ke svému obvinění naopak nekritický přístup, neuhradili způsobenou škodu a také poukázal na to, že v rozporu se skutečností bylo vyfakturováno přes 40 milionů Kč, ohledně nichž se nepodařilo zjistit, jak s nimi bylo naloženo. Ani délka trestního řízení nemůže být podle dovolatele důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, protože trestní stíhání bylo zahájeno v roce 2018 a pravomocně skončeno v roce 2020, tudíž jde o zcela standardní lhůtu, přičemž delší doba od spáchání trestné činnosti v posuzovaném případě stojí osamoceně a není doplněna žádnou další okolností, jež by měla být vnímána jako mimořádná a mohla by sama o sobě, případně spolu s dalšími okolnostmi odůvodnit mimořádné snížení trestu odnětí svobody. V této části svého dovolání nejvyšší státní zástupce shrnul, že tresty odnětí svobody uložené M. S., V. H. a P. D. jsou nepřiměřeně mírné i z toho důvodu, že jim nebyly současně uloženy další druhy trestů, zejména peněžité tresty, popřípadě tresty propadnutí náhradní hodnoty, ani tresty zákazu činnosti. Proto nejvyšší státní zástupce shledal naplněným dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu u všech tří odsouzených obviněných, neboť při ukládání trestů odnětí svobody nebyly splněny podmínky pro použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku.
39. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno také v neprospěch obviněných F. Š. a M. V., a to z důvodů §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Druhý z citovaných důvodů byl podle dovolatele naplněn tím, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podal odvolání ohledně všech pěti spoluobviněných, ohledně M. S., V. H. a P. D. byl z jeho podnětu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen, byť to vrchní soud nevyjádřil explicitně ve výroku svého rozsudku, avšak ohledně té části odvolání státního zástupce, která se týkala obviněných F. Š. a M. V., není vůbec jasné, jak s ním bylo naloženo. Výrok rozsudku vrchního soudu je sice zakončen tak, že „jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen“, z čeho by bylo možné dovodit, že této části odvolání státního zástupce nebylo vyhověno, přesto měl být soudem vysloven výsledek této části odvolacího přezkumu, která se týkala obou jmenovaných obviněných. Na podporu svého názoru dovolatel citoval rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr., podle něhož v případě, kdy odvolací soud shledá důvodným odvolání jen u některé z osob, které je podaly, pak odvolání ohledně dalších podle §256 tr. řádu zamítne. Nejvyšší státní zástupce je proto přesvědčen, že v rozhodnutí odvolacího soudu některý výrok chybí, a je tudíž naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.
40. Obviněných F. Š. a M. V. se týkají i další námitky nejvyššího státního zástupce, které směřovaly proti zprošťujícímu výroku, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vrchní soud v Praze se v tomto ohledu ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který také oba obviněné zprostil obžaloby a svůj výrok opřel o závěr, podle něhož ani u jednoho z obviněných nebyla naplněna subjektivní stránka jako znak skutkových podstat obou žalovaných trestných činů. V této souvislosti dovolatel shrnul skutková zjištění soudů obou stupňů týkající se zapojení obou obviněných do společné trestné činnosti. Zdůraznil, že oba věděli, že podepisují, resp. dokonce vyhotovují fiktivní doklady, a to soupisy provedených prací a zjišťovací protokoly a rovněž byli informováni o tom, že stavba je alespoň zčásti financována z dotačních prostředků státu i Evropské unie. Muselo jim být tudíž zřejmé, že poskytovatel bude proplácet něco, co na stavbě nebylo provedeno, o čemž měli jako zaměstnanci zhotovitele detailní přehled. Rozhodně se tak nedá úloha obou obviněných označit jako nevýznamná, nešlo o „pouhé pěšáky“, kteří by plnili jen příkazy nadřízených. Bez vědomé součinnosti obviněných F. Š. a M. V. by nemohlo dojít k neoprávněnému vyplacení dotačních prostředků, na což nemělo žádný vliv to, pokud oba obvinění neznali podmínky dotační smlouvy a osobně se nepodíleli na uzavírání smluv o dílo. Jednání obviněných proto je třeba posoudit jako zaviněné formou nepřímého úmyslu spáchané ve spolupachatelství s dalšími spoluobviněnými. Současně nejvyšší státní zástupce navrhl posoudit jednání obviněných F. Š. a M. V. jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke spáchání trestných činů podle §212 a §260 tr. zákoníku.
41. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a částečně také jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to v rozsahu výroku o trestu obviněných M. S., V. H. a P. D., dále ve výroku o zproštění obžaloby obviněných F. Š. a M. V., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázat krajskému soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout a připojil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
42. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno obviněným M. S., V. H., P. D., F. Š. a M. V., aby se k němu mohli vyjádřit, čehož využil pouze obviněný M. S. Ten považoval námitku nejvyššího státního zástupce proti právnímu posouzení skutku odvolacím soudem jako dva dokonané trestné činy za otázku, která nemá po právní stránce zásadní význam. Případná změna v posouzení obou trestných činů jako dílem dokonaných dílem ukončených ve stadiu pokusu by neměla žádný vliv na postavení obviněného, neboť by nedošlo ke změně obou skutkových podstat, a to i ohledně použití stejné trestní sazby. Pokud se týká výhrad nejvyššího státního zástupce proti naplnění podmínek aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný se s nimi neztotožnil. Nejvyšší státní zástupce pominul rozsáhlou argumentaci soudu prvního stupně k této otázce, vyjádřil se pouze k odůvodnění užití §58 odst. 1 tr. zákoníku vrchním soudem, který se však v podstatě pouze vypořádal s odvolacími námitkami státního zástupce. Těžiště argumentů pro ukládání trestu obviněnému je totiž obsaženo v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a vrchní soud se s nimi ztotožnil. Obviněný také vytkl dovolateli nesprávnou interpretaci důvodů pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, a to že jedním z nich měla být bezúhonnost obviněných před spácháním trestné činnosti. Ve skutečnosti totiž soudy přihlédly i k tomu, že obvinění vedli řádný život také po spáchání žalované trestné činnosti. Dále obviněný nesouhlasil ani s tvrzením dovolatele, podle něhož je splněna pouze jedna okolnost relevantní pro užití §58 odst. 1 tr. zákoníku, a to delší doba uplynuvší od spáchání trestného činu, přičemž ta musí být doplněna ještě dalšími okolnostmi. Takový názor je podle obviněného v rozporu s názorem vyjádřeným v rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr., podle něhož i jen jedna okolnost může natolik výrazně snížit společenskou škodlivost případu, že bude namístě mimořádně snížit trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby. K tomu obviněný doplnil, že v dané věci se kumulovala celá řada okolností snižujících společenskou škodlivost obou trestných činů. Zopakoval, že obvinění vedli po spáchání trestné činnosti řádný život, dále neměli v úmyslu obohatit sebe nebo jiného, což nelze považovat za pouhé polehčující okolnosti, jak učinil dovolatel. K tomu obviněný znovu připomněl srovnatelnou situaci řešenou v citovaném rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr., v níž byl projednáván případ obviněného, který sice požádal o úplatek, ale nečinil kroky k jeho získání, skutek se stal před delší dobou a obviněný poté vedl řádný život. Uložený trest odnětí svobody označil nejvyšší státní zástupce za nepřiměřeně mírný také proto, že obviněným nebyly současně uloženy další druhy trestů. Takový požadavek ale nelze uplatnit v dovolacím řízení. Navíc soudy přesvědčivě zdůvodnily, proč neuložily obviněnému peněžitý trest ani trest zákazu činnosti, a samotné vyslovení viny a uložení trestu již vyvolalo řadu citelných negativních důsledků pro obviněného, který nemůže jako podnikatel přijímat dotace, být členem statutárních orgánů obchodních korporací, nemůže být držitelem zbrojního průkazu a ani nemůže vykonávat působnost odpovědného zástupce podle živnostenského zákona a zmínil také újmu na reputaci v profesní rovině. Obviněnému byla soudy uložena povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněnými nahradil škodu ve výši cca 50 mil. Kč, kterou již splnil za cenu výrazného zadlužení. Obviněný tedy na rozdíl od nejvyššího státního zástupce nepovažoval jemu uložený trest za nepřiměřeně mírný a ze všech důvodů uvedených ve svém vyjádření je navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, eventuálně podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
43. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u všech dovolatelů jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
44. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Současně je třeba, aby zákonný dovolací důvod, o který dovolatel opře své dovolání, nebyl jen formálně tvrzen, ale konkrétní námitky uplatněné dovolatelem musí takovému důvodu svým obsahem odpovídat.
45. Dovolání všech obviněných byla shodně podána z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný M. S. a V. H. uplatnili také důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu a obviněný P. D. důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání v neprospěch obviněných o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V těchto případech spočívá vada rozhodnutí nebo řízení jemu předcházejícího v nesprávném výkladu a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví významných pro vyvození trestní odpovědnosti. Zásadně je nutné tvrdit takovou vadu ve vazbě na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Proto může dojít k naplnění tohoto důvodu dovolání zejména tehdy, jestliže skutek, pro který je obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku pak může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Na druhou stranu nelze tomuto dovolacímu důvodu podřadit výhrady, které dovolatel směřuje proti nesprávnému procesnímu postupu soudů nižších stupňů, zejména pokud zpochybňuje správnost průběhu a rozsah dokazování, napadá způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a v podstatě se tak domáhá použití norem hmotného práva na jiný skutek, než jaký se stal podkladem rozhodnutí soudů. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
46. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolatel může tedy z tohoto důvodu namítat 2 alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (např. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §38 a 39 tr. zákoníku. Stejně tak není možné, aby se dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu domáhal použití ustanovení trestního zákona, které upravuje možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy §58 odst. 1 (mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele), či odst. 2 téhož ustanovení (při odsouzení za přípravu či pokus trestného činu). Při opačné situaci, tedy pokud nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §40 tr. zákona (resp. v současnosti podle §58 tr. zákoníku), a přesto byl obviněnému uložen trest pod dolní hranicí příslušné zákonné trestní sazby s poukazem na citované ustanovení, je nutné takto uložený trest posoudit jako trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně a je tak naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné pod T 617 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Přestože jde o speciální dovolací důvod, který směřuje k nápravě vady výroku o trestu, nelze vyloučit ani uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho prostřednictvím lze úspěšně namítat vady nesprávného hmotněprávního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu podle §35 odst. 1, 2 a §37a tr. zákona, resp. §43 odst. 1, 2 a §45 tr. zákoníku (viz citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
47. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu lze uplatnit tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Za chybějící výrok je považován takový výrok, který není v určitém rozhodnutí obsažen, ačkoli podle zákona měl být soudem do výrokové části zařazen. Neúplným je potom takový výrok, u něhož schází některá z podstatných náležitostí stanovených zákonem, přičemž náležitosti výrokové části rozsudku jsou vyjmenovány v §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. řádu, §121 až §124 tr. řádu a náležitosti výrokové části usnesení v ustanovení §134 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
48. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předpokladem řádného uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku dovolatele, avšak taková procesní situace v posuzovaném případě nenastala. Uvedený dovolací důvod uplatnil pouze obviněný P. D., avšak základní procesní podmínka pro uplatnění tohoto důvodu dovolání ohledně tohoto obviněného nebyla splněna. Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení nejprve zrušil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné též ohledně obviněného P. D., poté sám učinil nové rozhodnutí o vině a trestu tohoto obviněného. Proto se Nejvyšší soud již nebude podrobněji k tomuto dovolacímu důvodu vyjadřovat.
b) K dovolacím námitkám nejvyššího státního zástupce
1. Neúplný výrok odvolacího soudu ve vtahu k dovolání státního zástupce ohledně obviněných F. Š. a M. V.
49. Nejvyšší soud se nejprve stručně vyjádří k námitce, kterou nejvyšší státní zástupce podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Předně je třeba uvést, že ji Nejvyšší soud považuje za naprosto oprávněnou, neboť napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je zatížen vadou chybějícího výroku ohledně odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podaného proti rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch obviněných F. Š. a M. V., a to proti výroku, jímž byli oba jmenovaní obvinění zproštěni obžaloby tohoto státního zástupce. Nejvyšší státní zástupce důvodně namítl, že Vrchní soud v Praze ve výroku svého rozsudku nevyjádřil, jakým způsobem naložil s tou částí odvolání státního zástupce, která se týkala obviněných F. Š. a M. V. Jak je zřejmé z výroku rozsudku napadeného dovoláním, Vrchní soud nejprve zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, přičemž tak učinil „jen“ ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. a nově rozhodl o vině těchto tří obviněných, také o jejich trestech a o povinnosti uhradit poškozeným škodu. Dále vrchní soud výslovně podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněných F. Š. a M. V. a také poškozené Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad. Za situace, kdy státní zástupce podal odvolání nejen ohledně obviněných F. Š. a M. V., ale také ohledně dalších obviněných (M. S., V. H. a P. D.), o nichž však bylo výslovně rozhodnuto ve výroku rozhodnutí soudu druhého stupně, je nepřípustné, aby ve vztahu ke zbývajícím obviněným, v posuzované věci tedy jde o odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných F. Š. a M. V., nebylo soudem rozhodnuto. Ve shodě s nejvyšším státním zástupcem je třeba označit za zcela nedostatečný výrok ve znění: „jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen“. Jím totiž zůstala nevyčerpána ta část odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jímž napadl zprošťující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněných F. Š. a M. V. Jak bylo konstatováno v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, uveřejněného pod. č. 34/2000 Sb. rozh. tr., v případech, v nichž státní zástupce podá odvolání ohledně více obviněných, je z hlediska vymezení přezkumné povinnosti podle §254 odst. 2 tr. řádu nezbytné, aby odvolací soud vyslovil konkrétní výrok, z něhož bude zřejmé, jak posoudil takové odvolání ve vztahu ke každému z obviněných, jichž se tento řádný opravný prostředek týká. Nejvyšší státní zástupce v dovolání přiléhavě konstatoval, že z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze lze rozumět, že neshledal důvodným odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové směřující proti zprošťujícímu výroku F. Š. i M. V. V takovém případě však vrchní soud měl o něm rozhodnout výrokem podle §256 tr. řádu a výslovně zamítnout odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podané v neprospěch obou těchto zproštěných obviněných. Nad rámec dovolacích výhrad nejvyššího státního zástupce týkajících se chybějícího výroku v napadeném rozsudku považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě upozornit i na zřejmý chybějící výrok o odvolání státního zástupce ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. Jak bude vysvětleno níže (srov. body 74. a 75. tohoto usnesení), Vrchní soud výslovně neoznačil, z podnětu kterého řádného opravného prostředku rozhodl podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu o zrušení napadeného rozsudku krajského soudu ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. v celém rozsahu. Podle výsledku nového výroku o vině, trestu i adhezního výroku, který vrchní soud učinil, je zjevné, že se celková situace pro uvedené tři obviněné zlepšila oproti rozsudku soudu prvního stupně, z čeho lze usoudit na to, že vrchní soud takto postupoval z podnětu odvolání, která podali tito obvinění, a nikoli z podnětu odvolání státního zástupce, které směřovalo v jejich neprospěch. V souladu se zásadami přezkumné povinnosti vrchního soudu jako soudu druhého stupně, jak byly připomenuty shora, mělo být odvolání státního zástupce vrchním soudem zamítnuto také ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D.
2. Nesprávné právní posouzení skutku ohledně obviněných
F. Š. a M. V.
50. Soud prvního stupně podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové obviněné F. Š. a M. V. Vrchní soud v Praze byl stejně jako Krajský soud v Českých Budějovicích přesvědčen o nedostatku subjektivní stránky skutkových podstat obou trestných činů podle §212 odst. 1, 6 písm. a) a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku u těchto dvou obviněných. Ačkoli bylo odvolání státního zástupce podáno též proti tomuto zprošťujícímu výroku ohledně obou obviněných, vrchní soud v rámci své přezkumné činnosti velmi stručně vyjádřil souhlas s postupem soudu prvního stupně i s jeho závěrem o chybějícímu úmyslnému zavinění, jak je patrné z odůvodnění rozsudku vrchního soudu v bodech 189. až 194. O tom, že současně nevyslovil výrok o posouzení odvolání státního zástupce, již bylo pojednáno v předcházející části tohoto usnesení. Soudy obou stupňů však v zásadě akceptovaly prokázání skutkových okolností charakterizujících jednání obviněných F. Š. a M. V., jak je popisovala obžaloba. Obviněným bylo zjednodušeně uvedeno kladeno za vinu, že jako zaměstnanci zhotovitele stavby obchodní společnosti H., s vědomím, že stavba je spolufinancována z prostředků Evropské unie a jimi vyhotovené doklady jsou podkladem pro jejich čerpání, z podnětu P. D. a s vědomím obviněných M. S. a V. H. se společným cílem zatajit před poskytovatelem dotace, že je při zhotovení díla postupováno v rozporu se smlouvou o podmínkách poskytnutí dotace a souvisejícími dokumenty, a tím zastřít skutečný rozsah realizovaného díla, vyhotovili v rámci fakturace jednotlivých etap stavby v rozporu se skutečností doklady obsahující nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, zejména zjišťovací a předávací protokoly, jež následně odsouhlasil P. D. a na jejichž základě byly zhotovitelem díla vystaveny faktury v jiném rozsahu a finančním objemu, než který byl skutečně realizovaný, a to s úmyslem vzniklý rozdíl finančních prostředků využít k jinému účelu, než k jakému byly určené a poskytovatelem dotace schválené. Tyto faktury pak nechali M. S. a V. H. proplatit zhotoviteli díla a s vědomím P. D., F. Š. a M. V. vědomě nechali tyto nepravdivé a hrubě zkreslené doklady předložit poskytovateli dotace v rámci tří etapových monitorovacích zpráv spojených se žádostí o platbu, v důsledku čehož byla příjemci dotace vyplacena za I. etapu částka 50 429 654,26 Kč a další požadované částky za II. a III. etapu v celkové výši 91 372 826,74 Kč již vyplaceny nebyly.
51. Podle soudů obou stupňů se tedy žalovaný skutek stal, avšak není trestným činem pro chybějící znak zavinění ve vztahu k oběma skutkovým podstatám, podle nichž byl skutek právně posouzen v obžalobě. S tímto skutkovým i právním závěrem soudů obou stupňů však nejvyšší státní zástupce nesouhlasil, a to ve shodě se státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, který podal odvolání proti zprošťujícímu výroku rozsudku krajského soudu. Proto v dovolání namítl nesprávné právní posouzení jednání obviněných F. Š. a M. V., a to prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Přestože podstata vytýkané vady rozsudku soudu druhého stupně a též rozsudku soudu prvního stupně spočívá v nesprávném způsobu hodnocení důkazů provedených před soudy a bez dalšího ji proto nelze úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, může Nejvyšší soud na tomto místě avizovat, že shledal jiné důvody pro zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze i Krajského soudu v Českých Budějovicích, tudíž se poté mohl zabývat i dalšími námitkami uplatněnými dovolateli, a v tomto ohledu se Nejvyšší soud přiklonil k argumentaci této části dovolání týkající se výroku o zproštění obviněných F. Š. a M. V. Je na místě si připomenout skutek, pro který byla na oba obviněné podána obžaloba, přičemž je důležité mít na zřeteli i skutek, jehož spáchání bylo přičteno obviněným M. S., V. H. a P. D., o jejichž vině soudy obou stupňů nepochybovaly, v němž bylo ohledně posledně jmenovaných obviněných popsáno, že se dopustili jim vytýkaného jednání „…za přispění zaměstnanců generálního dodavatele stavby – společnosti H., … F. Š., nar. XY, a M. V., nar. XY…“. Podstatné skutkové okolnosti, které soudy po provedeném dokazování považovaly za zjištěné, svědčí o minimálním srozumění obviněných F. Š. a M. V. s tím, že jimi vyhotovené nepravdivé a hrubě zkreslené doklady budou jedním z podkladů pro čerpání dotačních prostředků, a tudíž umožní dalším osobám neoprávněné vyplacení této veřejné podpory, resp. její nesprávné použití. K tomu je vhodné dodat, že skutková podstata dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku ani takový důsledek nevyžaduje, postačí uvádění nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či jejich zamlčení v žádosti o dotaci.
52. Nejvyšší soud se v zásadě ztotožnil se všemi argumenty nejvyššího státního zástupce, pro které neshledal rozhodnutí o zproštění obviněných F. Š. a M. V. za správné, tudíž i ponechání tohoto výroku bez změny po provedeném odvolacím řízení vytkl jako vadu rozsudku Vrchního soudu v Praze. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že upřednostňuje názor nejvyššího státního zástupce o vhodnosti právního posouzení jednání jmenovaných obviněných jako účastenství na trestném jednání hlavních pachatelů ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Právě dosud zjištěné skutkové okolnosti důvodně nasvědčují jednání pomocníka, kterého obecně zákon v citovaném ustanovení označuje za osobu, která úmyslně umožnila nebo usnadnila jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Z níže uvedených důvodů rozhodně nemůže za daných skutkových okolností obstát názor krajského soudu, že obvinění nanejvýš mohli neurčitě tušit, že se podílejí „na čemsi nelegálním“ (srov. bod 108. odůvodnění rozsudku krajského soudu), s čímž souhlasil i vrchní soud. Nejvyšší státní zástupce v rámci svých dovolacích námitek v zásadě shrnul důvody nesprávného výroku o zproštění obou obviněných obžaloby a učinil tak adekvátně k výsledkům současného stavu dokazování. Nejvyšší soud proto připomene nejzávažnější z nich, mezi něž je v první řadě možné zařadit samotné výpovědi obviněných o své činnosti na předmětné stavbě. Oba nepopírali, že věděli o částečném financování stavby z prostředků Evropské unie, jak je zřejmé z výpovědi F. Š. u hlavního líčení na č. l. 10353 verte tr. spisu, a výpovědi M. V. zadokumentované v protokole o konání hlavního líčení na č. l. 10355 tr. spisu. Oba si byli velmi dobře vědomi, že jimi vyhotovené doklady neodpovídají realitě, že svými podpisy stvrzují protokoly o provedení prací v rozporu s realitou, že podepisují dokumenty, které jsou nepravdivé či hrubě zkreslené, a že takové doklady budu předloženy dotačnímu orgánu při žádosti o čerpání dotace. Jak příhodně upozornil nejvyšší státní zástupce, je obecně známo, že dotace neslouží k proplacení neexistujících věcí, a také že u dotačního orgánu by měly být uplatňovány pouze pravdivé doklady, nikoli nepravdivé nebo hrubě zkreslené. Vzhledem k postavení obou obviněných u svého zaměstnavatele, který byl zhotovitelem díla, i jejich zkušenosti v oboru neumožňují jiný výklad skutkových zjištění, než že oba poskytli spoluobviněným poměrně významnou součinnost tím, že se podíleli na zdokumentování průběhu rekonstrukčních prací a vynaložených nákladů, které neodrážely reálný stav věcí a jejichž proplacení tito spoluobvinění následně požadovali z veřejné podpory. Také Nejvyšší soud sdílí přesvědčení dovolatele o nepodstatnosti otázky, zda obvinění F. Š. a M. V. znali přesně individuální podmínky poskytování dotace u tohoto konkrétního projektu. O to výrazněji tato skutečnost nachází odraz právě v posouzení činu obviněných F. Š. a M. V. jako pomocníků k oběma trestným činům hlavních pachatelů. Již historické chápání účastenství vycházelo ze zásady, podle níž trestná pomoc po subjektivní stránce předpokládá, že spoluviník ví o zlém úmyslu hlavního pachatele a jedná v úmyslu, aby známý mu úmysl hlavního pachatele byl uskutečněn; není třeba, aby pomocník měl přesnou představu o zločinu hlavním pachatelem zamýšleném ve všech podrobnostech, zejména pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas, stačí, že si představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v hlavních rysech, opodstatňujících určitou trestní skutkovou podstatu, že ví, že osobou, které jest nápomocen, bude poškozen (ohrožen) statek, který je z druhů právních statků trestním zákoníkem chráněných, jednáním (konáním nebo opomenutím), které je z druhů jednání trestním zákoníkem stíhaných (srov. rozhodnutí č. 4686/1933 Sb. rozh. tr.). Respektování tohoto výkladu účastenství ve formě pomoci je mimo jiné rovněž patrné z názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006, uveřejněném pod T 914 v sešitě 28 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Praha, 2006. Pro trestní odpovědnost pomocníka v posuzované trestní věci tudíž postačovalo zjištění, podle něhož oba obvinění věděli o dotační podpoře nákladů na přestavbu, o spojitosti mezi zjišťovacími protokoly, jejichž obsah neodpovídal skutečnosti zcela nebo zčásti, a vystavovanými fakturami zhotovitele, o předkládání těchto listin dotačnímu orgánu jako podkladu pro vyplacení dotace. Oba obvinění si za daného zjištěného skutkového stavu nepochybně museli být vědomi, nejméně v podobě srozumění, že dotační prostředky budou v důsledku nepravdivé či hrubě zkreslené fakturace (zároveň i protokolů) poskytnuty na práce a materiály, které provedeny (dodány) nebyly či byly provedeny (dodány) v jiném rozsahu, než bylo předstíráno. Ačkoli evidentně opakovaně vystavovali doklady potvrzující stav prací a dodávek na stavbě neodpovídající realitě, čímž zároveň hrubě porušovali své profesní povinnosti, nebylo zjištěno, že by se nad tím nějak pozastavovali a žádali u nadřízených nějaké bližší vysvětlení, neověřovali si, jestli skutečně mají podle zadaných pokynů postupovat apod. Jejich podpora trestného jednání hlavních pachatelů současně nebyla ojedinělým jevem, trvala od září 2008 do konce června 2009 (co se týká I. etapy, poté pokračovali ve vyhotovování či podepisování nepravdivých dokladů až do května 2010 v rámci II. a III. etapy). Navíc z hlediska škodlivého následku protiprávního jednání pachatelů nebyla činnost obviněných F. Š. a M. V. vůbec zanedbatelná. Bez zjišťovacích a předávacích protokolů by nebyl podklad pro vystavení dalších nepravdivých dokladů v podobě faktur, které byly následně uplatněny u poskytovatele dotace. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nemá pochyb o tom, že obvinění F. Š. a M. V. jednáním vyplývajícím z výsledků dosud provedeného dokazování umožnili spáchání posuzované trestné činnosti, popřípadě z pohledu jejich nahraditelnosti jinými osobami svolnými k participaci na protiprávním jednání pachatelů, pokud by ji sami odmítli, tedy páchání trestné činnosti hlavním pachatelům přinejmenším usnadnili, protože jinak by na stavbu musely být dosazeny místo nich jiné osoby, což by zamýšlenou trestnou činnost minimálně z časového hlediska zkomplikovalo. Jestliže tedy soudy obviněné F. Š. a M. V. zprostily obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, dopustily se nesprávného právního posouzení skutku, který se podle soudů obou stupňů stal, protože za daných skutkových okolností charakterizujících podstatu skutku není u obviněných F. Š. a M. V. pochyb o naplnění znaků pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke spáchání žalovaných trestných činů spoluobviněných M. S., V. H. a P. D. při naplnění nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
53. K doplnění uvedených skutečností považuje Nejvyšší soud za vhodné připustit určitou váhu tvrzení soudů obou stupňů o evidentní podřízené roli obviněných F. Š. a M. V. v rámci jejich pracovního zařazení u zhotovitele díla, neboť lze důvodně předpokládat, že oba postupovali ve shodě či dokonce na pokyn svých nadřízených v obchodní společnosti H. Obecně platí, že zaměstnanec zařazený na nižší pracovní pozici má spíše tendenci plnit pokyny jemu nadřízených osob, než se jejich příkazům vzepřít. To však nelze akceptovat jako okolnost vylučující protiprávnost, ostatně zákon žádnou takovou ani nezná (srov. hlava III. tr. zákoníku), ostatně by nebyla akceptovatelná, pokud by jí mělo dojít ke spáchání trestného činu. Zaměstnanec v podřízeném postavení má vždy nejen možnost řídit se pokynem vedoucího, ale také má naopak možnost nesplnit pokyn, který se, podobně jako pokyn vykazovat nepravdu, zjevně příčí zákonnému jednání. Pokud se však rozhodne jinak, musí si být vědom možné účasti na trestné činnosti a nést tak rizika případného trestního postihu. Role, kterou obvinění F. Š. a M. V. plnili v rámci páchání trestné činnosti, je odpovídajícím způsobem vyjádřena užitím právní kvalifikace jejich jednání jako pomoci k oběma trestným činům hlavních pachatelů a měla by (v případě nezměněných skutkových zjištění soudů) najít odraz zejména při ukládání druhu a výměry trestu oběma obviněným. Okolnost, že obvinění F. Š. a M. V. s velkou mírou pravděpodobnosti nebyli jedinými osobami, které byly svým jednáním nápomocni k trestné činnosti obviněných M. S., V. H. a P. D., zejména pak sami o takové pomoci nerozhodli, jak naznačovaly soudy, také nemůže vést ke zbavení trestní odpovědnosti obviněných F. Š. a M. V.. Je otázkou, z jakého důvodu tyto osoby zařazené hierarchicky na vyšších postech zhotovitele díla nebyly vystaveny trestnímu stíhání ze strany orgánů činných v trestním řízení, může to být z více různých příčin, nicméně soudy se musí řídit zásadou obžalovací (§2 odst. 8 tr. řádu), jež je součástí principu „rovnosti zbraní“ (principu rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, tvořícího jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces. V trestním řízení je zásada rovnosti zbraní chápána jako procesní rovnost strany obhajoby a strany obžaloby v trestním řízení. Jinými slovy, každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04). Své uplatnění tato zásada naopak nenalezne mezi spoluobviněnými navzájem, případně ve vztahu k jiným osobám. V souladu s obžalovací zásadou je možné osoby před soudy trestně stíhat jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce. V posuzované trestní věci proto nelze řešit případnou trestní odpovědnost dalších osob, vůči nimž nebylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba.
3. Nesprávné právní posouzení skutku ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D.
54. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnil nejvyšší státní zástupce v dovolání také ve vztahu k odsuzujícímu výroku ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. Vadu v použití hmotného práva spatřoval v posouzení zjištěného skutku jako dvou dokonaných zločinů dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Podle nejvyššího státního zástupce vrchní soud pochybil, naopak správně skutek posoudil soud prvního stupně, který obviněné uznal vinnými stejnými zločiny avšak dílem dokonanými a dílem ve stadiu pokusu, čímž bylo správně vyjádřeno, že obvinění se pokusili vylákat ještě další významnou část dotace. Nejvyšší soud však považuje uvedenou námitku za neopodstatněnou.
55. Krajský soud v Českých Budějovicích se v rámci svých úvah o právním posouzení nijak, resp. podrobněji, nezabýval splněním podmínek pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku u obou zločinů, jimiž obviněné uznal vinnými. Pouze v rámci zdůvodnění použití nové právní úpravy podle trestního zákoníku konstatoval, že jednání obviněných M. S., V. H. a P. D. musí být posouzeno podle aktuálně účinného tr. zákoníku, byť větší části projednávaných skutků se dopustili před nabytím jeho účinnosti dne 1. 1. 2010, neboť v daném případě bylo jednání obviněných dokončeno až v roce 2010 a oba zločiny podle §212 odst. 1, 6 písm. a) a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku byly spáchány v pokračování (srov. bod 123. rozsudku krajského soudu). Odlišný názor měl však soud druhého stupně, který v bodě 200. svého velmi stručného odůvodnění celého rozsudku také ohledně právního posouzení nejprve citoval ustanovení §116 tr. zákoníku o pokračování v trestném činu, aby následně poukázal na to, že „v posuzovaném případě se jednalo o jeden dotovaný projekt, který probíhal ve třech fázích“, proto není na místě ho členit do třech dílčích útoků, jak učinil soud prvního stupně. V následujícím bodu 121. rozsudku vrchní soud vyjádřil okolnosti, které měly charakterizovat znaky skutkových podstat zločinů dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku (tedy jen základní skutkové podstaty) a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku (bez uvedení odstavce). Prvního ze zločinu se obvinění měli dopustit podáním nepravdivé žádosti o poskytnutí dotace a druhého „prostřednictvím jednotlivých dokladů postupně až do podání posledního“. Podle vrchního soudu proto jde o jednočinný souběh dvou trestných činů, tedy o jeden skutek naplňující znaky skutkové podstaty dvou dokonaných trestných činů.
56. Nejvyšší státní zástupce odmítl úvahu vrchního soudu s tím, že jím přijaté právní posouzení vyjadřuje pouze tu část skutku z hlediska výše škody, která byla skutečně způsobena a odpovídala části vyplacené dotace za I. etapu projektu. Podle státního zástupce ponechal vrchní soud stranou další nárokované výplaty dotace, k jejichž přijetí již nedošlo proto, že poskytovatel zastavil příjemci možnost čerpat podporu pro zjištěné nesrovnalosti. Pokud by k dotační orgán nepřistoupil k tomuto přerušení výplat, reálně hrozilo způsobení vyšší škody v příčinné souvislosti s jednáním obviněných. Podle státního zástupce u poruchových deliktů, jakými jsou oba posuzované zločiny, je kvalifikační okolností zakládající trestní odpovědnost za (nej)přísnější skutkové podstaty způsobení škody velkého rozsahu. Jestliže tedy úmysl pachatelů takové kvalifikované skutkové podstaty směřuje k dosažení určité částky dotace, přičemž částka odpovídající hledisku stanovení škody velkého rozsahu bude příjemcem podpory přijata, avšak nezávisle na vůli pachatelů v další části zůstane neproplacena z vůle poskytovatele, je trestný čin dílem dokonán podle nejpřísnější trestní sazby, dílem nedokonán, neboť škodlivý následek v této nečerpané částce dotace nenastane. V situaci, o niž jde i v právě řešené trestní věci, v níž způsobená škoda sama o sobě dosáhla výše škody nutné pro užití nejpřísnější skutkové podstaty a přitom pachatel zamýšlel způsobit ještě vyšší škodu, jde o trestný čin spáchaný v příslušné kvalifikované skutkové podstatě (nejpřísnější), a to trestný čin dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na znění tzv. skutkové věty výroku o vině je podle nejvyššího státního zástupce zcela zřejmé, že se vrchní soud neřídil výše uvedeným pravidlem, neboť jinak by musel oba zločiny právně kvalifikovat shodně jako soud prvního stupně, tedy jako dílem dokonané a dílem nedokonané ve stadiu pokusu.
57. Ze stručně shrnuté dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce plyne, že svůj nesouhlas s právním posouzením zjištěného skutku spojil výlučně s výší škodlivého následku podle toho, zda reálně nastal, či zda se obvinění o jeho způsobení pouze pokusili. Nejvyšší státní zástupce vytvořil konstrukci, podle které došlo k dokonání obou zločinů v nejpřísnějších skutkových podstatách vyplacením dotačních prostředků po dokončení I. etapy projektu, neboť výše škody odpovídá znaku škody velkého rozsahu. V té části finanční podpory, o jejíž způsobení obvinění sice usilovali, avšak neúspěšně, neboť ze strany poskytovatele nedošlo k proplacení zbývající předem schválené celkové částky dotační podpory (žádosti o vyplacení nákladů na realizaci II. a III. etapy výstavby), zůstaly oba zločiny nedokonané. Nejvyšší státní zástupce přitom v rámci své argumentace zcela pominul změnu právního posouzení zjištěného skutku, na které zjevně Vrchní soud v Praze založil své právní úvahy odlišné od soudu prvního stupně. Vrchní soud totiž neposoudil skutek jako dva pokračující zločiny podle §212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Podle vrchního soudu totiž skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, nevykazuje znaky pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku, nýbrž jde o skutek jediný z pohledu trestního práva hmotného i procesního ve smyslu novelizované právní úpravy provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002. V rámci svých výhrad nejvyšší státní zástupce vůbec nezmínil tuto významnou skutečnost, z níž vychází princip posuzování pokračujícího trestného činu jako dílem dokonaného tam, kde došlo k naplnění všech znaků určité skutkové podstaty daného trestného činu, dílem pak nedokonaného v dílčím útoku či útocích, v nichž pachatel sice naplnil znaky základní skutkové podstaty a směřoval k naplnění okolnosti, která je znakem přísnější, kvalifikované skutkové podstaty téhož trestného činu, avšak jeho jednání zůstalo ve stadiu pokusu. O takový případ však v posuzované trestní věci nejde, Nejvyšší soud považuje právní názor vrchního soudu za přiléhavý a námitky nejvyššího státního zástupce v uvedeném směru za nedůvodné. Nejvyšší státní zástupce sice vycházel z poměrně dlouhodobě zastávaného výkladu, který se váže na právní posouzení pokračujícího trestného činu v případech, v nichž pachatel zčásti dosáhne svého cíle, tedy dokoná předpokládané znaky ať již základní či kvalifikované skutkové podstaty určitého trestného činu, a zčásti se mu jeho záměr nezdaří a naplní pouze znaky pokusu téhož trestného činu, ať již jeho stejné nebo přísnější skutkové podstaty.
58. Skutek, pro který je proti všem obviněným vedeno trestní řízení, se týká jednoho dotačního projektu s názvem Relaxační a regenerační centrum XY, jehož naplnění za využití dotační podpory primárně podléhalo pravidlům stanoveným ve smlouvě o podmínkách poskytnutí dotace z ROP NUTS II Jihozápad ze dne 4. 9. 2008. O poskytnutí veřejné podpory tohoto projektu bylo požádáno jedinou žádostí, k níž byl mimo jiné přiložen rozpočet a čerpání dotace mělo probíhat ve třech etapách v souvislosti s dokončením jednotlivých částí výstavby a rekonstrukce. Již na samém počátku, resp. před samotným započetím naplňování projektu bylo tudíž zcela zřejmé, že čerpání přidělené podpory a její výplata proběhne v čase postupně a tomu budou odpovídat také úkony příjemce, zejména průběžné předkládání příslušných listin či zpráv dokumentujících již vynaložené finanční prostředky investora. Vybudování či rekonstrukce objektu mělo být realizováno podle projektové dokumentace z roku 2004, kterou žadatel o dotaci mimo jiné předložil poskytovateli společně s dalšími podklady jako přílohy žádosti, v níž tedy obvinění deklarovali, že stavební práce budou prováděny podle tohoto projektu. Oproti tomu však bylo od samého počátku stavěno podle jiné, pozměněné projektové dokumentace, doplněné také o zcela nový rozpočet. Základní znaky podvodného jednání obviněných vůči poskytovateli dotační podpory byly proto naplněny předložením nepravdivých či pozměněných dokumentů ohledně realizace stavební činnosti všech tří etap výstavby a záměrem obviněných bylo vyčerpat přidělenou částku na realizaci celého projektu. Poskytovatel pak samozřejmě vycházel v rámci svého rozhodování o vyhovění žádosti o dotaci z těch projektových podkladů, které mu byly předloženy a poté je také zahrnul do podmínek, jejichž splnění bylo nezbytné pro vyplacení finanční podpory po dokončení jednotlivých etap. Za této skutkové situace nemělo jednání obviněných týkající se předkládání jednotlivých dokladů o provedení prací a vybudování části stavebního díla povahu dílčích útoků ve smyslu §116 tr. zákoníku, jak to učinil soud prvního stupně. Mimochodem ani tento soud nevysvětlil ve svém rozsudku důvody, pro které považoval oba zločiny za spáchané v pokračování, tudíž není prostor pro konkrétní vyvracení jeho úvah, pokud tyto chybí. Obecně lze připomenout, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Dílčím útokem je pak nejen samotné jednání – projev vůle pachatele ve vnějším světě, které naplňuje tento znak objektivní stránky skutkové podstaty určitého stejného trestného činu, ale i naplňování ostatních znaků jeho skutkové podstaty; každý dílčí útok totiž musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (srov. rozhodnutí č. 3/2001 Sb. rozh. tr.). Splněn nemusí být pouze znak rozsahu, prospěchu nebo výše škody, který může být naplněn až v souhrnu s ostatními útoky (srov. rozhodnutí č. 22/1991 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1527/2018).
59. Takovýto výklad přijala soudní praxe vždy jen v rámci hodnocení skutkových okolností, které byly právně posouzeny jako trestný čin spáchaný v pokračování (srov. §89 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, nyní již citovaný §116 tr. zákoníku). V posuzovaném případě však v protiprávním jednání obviněných v podstatě chybí dílčí útok, který by naplňoval znaky alespoň základních skutkových podstat trestných činů podle §212 odst. 1 a §260 odst. 1 tr. zákoníku a jímž by bylo možné skutek ve smyslu hmotného i procesního práva rozdělit na jeho dokonanou část a část nedokonanou. Na tom nic nemění skutečnost, že následek obou trestných činů, resp. zločinů v podobě způsobené škody velkého rozsahu nebyl reálně naplněn v celém rozsahu dotační podpory, nýbrž jen v té části, v níž byla dotace proplacena za I. etapu projektu. Vzhledem k tomu, že i podpora vyplacená poskytovatelem a přijatá příjemcem dotace naplnila znak nejpřísněji trestných skutkových podstat u obou zločinů, potom Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud protiprávní jednání obviněných právně posoudil jako dokonané zločiny dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 6 písm. a) a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku spáchané v jednočinném souběhu. Obvinění se sice pokusili dosáhnout proplacení nákladů projektu z dotačních prostředků i za jeho další etapy, což bylo správně vyjádřeno i v popisu skutkových zjištění ve výroku o vině, avšak již nebylo možné tento jejich záměr samostatně právně posoudit jako nedokonané „části“ týchž zločinů spáchaných ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jak se domáhal nejvyšší státní zástupce. Záměr obviněných dosáhnout přijetí celé výše poskytnuté dotace na projekt byl naprosto zřejmý od samotného počátku, byť jej objektivně mohli obvinění naplňovat v čase vzhledem k nastavení dotačních podmínek poskytovatelem a způsobu postupného vyplácení podpory. Zjevně pouze díky kontrolní činnosti však bylo odhaleno flagrantní porušení závazných pravidel poskytování náhrady nákladů příjemcem dotace, a to ještě před vyplacením požadovaných částek za II. a III. etapu projektu, čímž již způsobená škoda velkého rozsahu nevzrostla o další téměř stomilionovou částku. Uvedené zjištění je pak významné pro hodnocení povahy a závažnosti spáchané trestné činnosti obviněných, což by se mělo projevit v úvahách soudu o její celkové škodlivosti a konkrétně je soud musí mít na zřeteli při hodnocení hledisek významných pro ukládání druhu a výměry trestu v souladu s §39 a §42 tr. zákoníku. V této části proto Nejvyšší soud neshledal dovolání nejvyššího státního zástupce opodstatněným a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve vztahu k právnímu posouzení skutku Vrchním soudem v Praze jako dokonaných zločinů podle §212 odst. 1, 6 písm. a) a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, nebyl naplněn.
4. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D.
60. Nejvyšší státní zástupce uplatnil ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, protože byl přesvědčen, že těmto obviněným byl napadeným rozsudkem vrchního soudu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin resp. zločin, za který zákon stanoví přísnější trest než u druhého ze dvou zločinů, jimiž byli jmenovaní obvinění uznáni vinnými a jichž se dopustili v jednočinném souběhu. Podle nejvyššího státního zástupce bylo v posuzované věci nesprávně použito ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a obviněným byly vadně uloženy tresty pod dolní hranicí trestní sazby stanovené v §212 odst. 6 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal nejvyšší státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné pod T 617 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha. V něm byl vysloven právní názor, podle něhož v případech, v nichž soud bez splnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §40 tr. zákona, nyní §58 tr. zákoníku, uložil trest pod dolní hranicí příslušné zákonné trestní sazby s poukazem na citované ustanovení, je takový trest možné považovat za trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, jak předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud posoudil výhrady nejvyššího státního zástupce jako opodstatněné.
61. Je třeba připomenout, že již soud prvního stupně shledal za naplněné obecné podmínky pro zmírnění trestu odnětí svobody s využitím ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložil obviněným M. S., V. H. a P. D. úhrnné tresty odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby stanovené zákonem za zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 6 tr. zákoníku, který je přísnější z obou zločinů. Krajský soud přitom stručně odkázal jak na mimořádné okolnosti případu, tak i na poměry obviněných, aniž by následně konkrétní okolnosti týkající se osobních, rodinných či jiných poměrů u jednotlivých obviněných jakkoli označil. Krajský soud se v podstatě omezil na obecnou podmínku charakterizující využití mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy že by použití trestní sazby stanovené zákonem bylo pro obviněné nepřiměřeně přísné a jejich nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Každému z obviněných krajský soud uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let, což sám krajský soud označil za „skutečně jen velmi mírné potrestání“ (srov. bod 143. rozsudku krajského soudu). Ke stejnému závěru dospěl poté i vrchní soud, který po zrušení rozsudku krajského soudu ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. v celém rozsahu nově rozhodl o jejich vině a uložil jim rovněž podmíněné tresty odnětí svobody ve stejné výměře jako soud prvního stupně, tj. za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku.
62. Soudy obou stupňů tedy při ukládání trestů obviněným M. S., V. H. a P. D. aplikovaly ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody i pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Citované ustanovení je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jak vyplývá z názvu tohoto ustanovení ( mimořádné snížení trestu odnětí svobody), nepůjde o pravidelný postup soudu, a nemohou jej proto odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. rozhodnutí č. 24/1996-III. Sb. rozh. tr.). Použití §58 odst. 1 tr. zákoníku také nemůže odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod., jeho použití je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 789 až 791). Rozhodně platí, že možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody je třeba vždy důsledně zvažovat přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle citovaného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho nápravě. Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§41 tr. zákoníku) a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty – byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu (§39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel (srov. rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr.).
63. Jak vyplývá ze zákonného vymezení podmínek aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku a dosud přijaté judikatury k němu, je vždy nutné splnit všechny tři podmínky kumulativně, tzn. musí být dány určité (v zásadě výjimečné) okolnosti případu nebo poměry pachatele, za nichž by uložení zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a současně lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Okolnostmi případu se zde rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Jak již bylo výše zmíněno, může jít též o okolnosti, které jsou znakem dané skutkové podstaty, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazně vybočují z obvyklých případů trestných činů stejného druhu a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci hodnocení okolností případu, jinak musí být poměry pachatele podle §58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci nesnížené trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný; v tomto směru se tedy uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze považovat např. existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1968-I. a č. 21/1970 Sb. rozh. tr.), vážnou nemoc pachatele, závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku, stav snížené příčetnosti, péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti, skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po činu pominul, apod. Při posuzování toho, že použití nesnížené zákonné trestní sazby by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, je třeba vycházet z odůvodněného předpokladu, jak bude působit trest odnětí svobody v určité výši na konkrétního pachatele jako na objekt trestu s tím, že k jeho nápravě, ale současně i k ochraně společnosti musí postačovat i trest odnětí svobody v kratší výměře. Není také vyloučeno, naopak může jít o vhodnější způsob volby potrestání, aby byl pachateli uložen vedle sníženého trestu odnětí svobody současně jiný přípustný druh trestu nebo též ochranné opatření tak, aby byl doplněn chybějící účinek té části trestu odnětí svobody, o kterou byl zkrácen postupem podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Přestože tedy zákon pohlíží na nápravu pachatele jako na neopomenutelné hledisko, nelze při úvahách o mimořádném snížení trestu odnětí svobody zcela ignorovat ani potřebu dostatečné ochrany společnosti, která má zde význam zejména z důvodu, že trest odnětí svobody, především je-li nepodmíněný, se ukládá v závažnějších případech, v nichž jde o trestní postih společensky škodlivějších trestných činů a nebezpečnějších pachatelů (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 792 až 793).
64. Požadavku na ochranu společnosti, ale současně zejména výše uvedenému výkladu podmínek aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku, však podle přesvědčení Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci soudy nižších stupňů nedostály. Z obecného výkladu týkajícího se podmínek použití §58 odst. 1 tr. zákoníku je mimo jiné zřejmé, že soudy musí každý případ posuzovat individuálně, zvažovat konkrétní výjimečné okolnosti případu nebo poměry pachatele a také je podrobně vyložit v odůvodnění svých rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích za takové ojedinělé okolnosti považoval to, že dotační prostředky byly použity na stanovený účel, že obvinění sebe ani jiného trestným jednáním neobohatili, obohacení se ani nebylo jejich motivem, resp. údajně „existoval pouze v jakési nepřímé formě co nejrychleji dostavět a zprovoznit hotel a poté v rámci zcela běžné podnikatelské činnosti pořizovat zisk“. Dále soud vyslovil, že by dotace stejně byla schválena v případě včasného nahlášení změn stavby dotačnímu orgánu, že se jednalo o bezúhonné osoby, od spáchání skutku uplynula extrémně dlouhá doba 9 let, na čemž obvinění nenesli jakýkoli podíl, a úkony trestního řízení byly zahájeny s dalším obrovským časovým odstupem až v lednu 2016, trestní stíhání bylo zahájeno až v lednu 2018 (srov. bod 143. rozsudku soudu prvního stupně). Krajský soud tedy spatřoval důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody v okolnostech případu, ačkoli v bodě 142. svého rozsudku konstatoval, že postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku byl namístě i vzhledem k poměrům pachatelů, které ale nijak neupřesnil, snad s výjimkou dosavadní bezúhonnosti obviněných. Vrchní soud v Praze se v podstatě ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, sám zdůraznil pouze nedostatek obohacení sebe nebo jiného a okolnost, že takový následek obvinění ani neměli v úmyslu způsobit, dále vrchní soud rovněž uvedl bezúhonnost obviněných a délku doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti (srov. bod 203. rozsudku vrchního soudu).
65. S ohledem na skutková zjištění soudů nižších stupňů vyplývající z dosud provedeného dokazování se však argumenty, které soudy vyložily na podporu svého závěru o splnění podmínek pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, nejeví dostatečně silné, zčásti ani nerespektují skutková zjištění. Nejvyšší soud považuje především za, velmi shovívavě řečeno, sporné tvrzení soudů, podle něhož nebyl finanční profit, popřípadě výhody majetkové povahy motivem obviněných. Pokud je fyzická osoba statutárním orgánem, nebo členem statutárního orgánu, podnikající právnické osoby, její příjmy závisí na hospodaření tohoto podnikatelského subjektu, v němž působí, a je tedy i v jejím ekonomickém zájmu, aby právnická osoba vykazovala co nejvyšší přírůstky svého majetku, protože z něho budou odměňováni také její zástupci či zaměstnanci. Primárním záměrem čerpání dotace bylo dosažení finančního benefitu pro investora K., a to nikoli „v jakési nepřímé formě“, jak konstatoval krajský soud, ale šlo evidentně o hlavní a v podstatě jediný záměr. Obecně si nelze představit jiný smysl budování luxusního pětihvězdičkového hotelu s nadstandardním vybavením, navíc ve velmi atraktivní lokalitě v blízkosti golfového hřiště a zámku Hluboká. Elementární zásady logického uvažování vylučují domnívat se, že by nějaký podnikatelský subjekt investoval stovky milionů korun do projektu, který mu v budoucnu nepřinese adekvátní zisk. Posuzovaná investice byla ještě o to atraktivnější, pokud mohla být částečně hrazena z veřejných, resp. evropských finančních prostředků. Pravidla pro naplnění účelu poskytování dotačních prostředků ať již z tuzemského rozpočtu či evropských fondů primárně vychází ze zásady, podle níž si takovou nenárokovou a nenávratnou podporu zasluhuje pouze takový žadatel, který se řídí podmínkami, za nichž mu byla dotace poskytnuta a naplní prezentovaný účel projektu, což vzhledem ke zjištěným skutečnostem u žadatele K. v důsledku jednání obviněných nebylo naplněno. Odvozeně pak z výnosů projektu s vysokou pravděpodobností očekávali zisk přinejmenším ti obvinění, kteří jednali jménem a ve prospěch příjemce dotace. O tom, jestli očekávali svůj přímý osobní profit, nebyly opatřeny důkazy, nicméně za daných skutkových okolností nemůže být pochyb o jejich zištném motivu ve vztahu k obohacení investora K.
66. Soudy tedy zcela nedůvodně vyloučily zištný motiv u všech obviněných, který nemůže vyvážit ani další sporný argument, podle něhož obviněné (opět všechny bez ohledu na jejich postavení a vztah k příjemci dotace) měla vést k porušení dotačních pravidel snaha maximálně urychlit výstavbu komplexu a zjednodušit si způsob čerpání dotace. Kromě toho, že již výše byl Nejvyšším soudem nastíněn hlavní motiv spočívající v obstarání zisku investorovi, krajský soud takovou úvahou zcela popřel své skutkové závěry, jež vyjádřil v předchozích částech odůvodnění svého rozsudku a také v popisu skutku ve výroku o vině. Podstata tohoto soudy formulovaného „zjednodušení čerpání dotace a urychlení výstavby“, evidentně spočívala v naprosto flagrantním pohrdání závaznými pravidly stanovenými pro poskytnutí dotačních prostředků. Názorně je to krajským soudem popsáno například v bodě 44. odůvodnění jeho rozsudku, v němž poukázal na více než 17milionový rozdíl mezi cenou předmětných pilot, jak je fakturoval subdodavatel (obchodní společnost KELLER-speciální zakládání, spol. s r. o.) generálnímu dodavateli stavby (obchodní společnost H.), přičemž právě takto navýšená částka byla následně zaznamenána do podkladů pro vyplacení dotace. Nejvyšší soud naopak za současných skutkových zjištění považuje jednání především obviněných M. S., V. H. a P. D. za od počátku promyšlené s cílem prosazovat vlastní zájmy bez respektu k nastaveným pravidlům. V průběhu stavby nevyvstala žádná neočekávaná okolnost zapříčiňující změny projektu, ty byly iniciovány výhradně investorem, který o nich věděl již před zahájením stavebních prací a záměrně je poskytovateli dotace neoznámil, ačkoli k tomu byl podle dotačních podmínek povinen. Na takový přístup nelze pohlížet jako na marginální pochybení žadatele o dotaci a omlouvat jej, resp. zlehčovat jako snahu o rychlejší výstavbu a zjednodušení čerpání dotace. Také legislativa Evropské unie a judikatura Soudního dvora v rámci řešení případů nakládání s finančními prostředky pocházejícími ze strukturálních fondů či jiných finančních nástrojů Evropské unie klade důraz na pravidlo, podle něhož za dodržení všech podmínek dotací jsou výlučně odpovědni jejich příjemci (např. rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia Basilicata proti Komisi, věc C-414/08, též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 1 Afs 59/2012). Není pochyb o tom, že každý žadatel má zájem dosáhnout na veřejnou podporu s co nejmenším úsilím a realizovat zamýšlený projekt v co nejkratší době, a to tím spíše, závisí-li na tom také brzké výnosy z projektu, v čemž se opět promítá zištný motiv. Takového hladkého průběhu dotačního řízení však je třeba dosahovat za současného dodržení předem daných pravidel, k nimž nejméně uvedení tři obvinění zaujali zcela pohrdavý postoj, přičemž krajský soud takový přístup označil za pouhou snahu o urychlení výstavby hotelu a zjednodušení čerpání dotace a těmito nepřípadnými okolnostmi zdůvodnil aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku.
67. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že průběh skutku popsaného v tzv. skutkové větě vypovídá o zjevně přezíravém přístupu obviněných k povinnosti dodržovat podmínky, za nichž měli ve prospěch investora čerpat dotaci. Zcela zásadní je skutečnost, že obvinění od počátku, co byli ve styku s poskytovatelem dotace, ani neuvažovali o tom, že by při realizaci projektu postupovali podle toho, co bylo ujednáno a schváleno dotačním orgánem, resp. věděli, že poskytovateli dotace předložená projektová dokumentace nebude při stavbě použita, že bude stavěno podle jiných stavebních plánů, ale přesto takovou významnou skutečnost zamlčeli. Naopak od počátku poskytovatele zcela vědomě a s rozmyslem fiktivními doklady utvrzovali v klamné představě o provádění stavby podle původní projektové dokumentace, tedy že vše probíhá řádně. Nelze pominout, jak to učinily soudy obou stupňů, že obvinění pro ně závazné dotační podmínky nepokrytě neplnili, naprosto je ignorovali a postupovali způsobem pro ně nejvýhodnějším. Nabízí se úvaha, zda za jejich sebevědomým jednáním, které kromě jiného dokresluje i jejich obrana, podle níž ani podrobně nezkoumali dotační podmínky, přestože se jednalo o investici v řádu stovek milionů Kč, nestála v pozadí personální propojenost s představiteli dotačního orgánu, na jejímž základě obvinění nabyli jistotu o proveditelnosti jejich protiprávního jednání bez odpovídajících následků. Podobně jako tomu bylo u stavebního úřadu Městského úřadu XY, jak osobní vazby na vedoucího P. S. zmínil krajský soud v bodě 60. svého rozsudku, nebo v případě vedení města XY, resp. místostarosty P. D., na něhož navázané vazby popsal krajský soud v bodech 61. a násl. odůvodnění rozsudku. Rozhodně však uvedené a dosud zjištěné okolnosti spáchání činu nesvědčí o mimořádně nízké společenské škodlivosti, a to i bez zřetele k výrazné výši způsobené škody, jak bude zmíněno níže.
68. Jestliže krajský soud na podporu aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku konstatoval, že s maximální pravděpodobností by došlo ke schválení změn projektu, pokud by obvinění postupovali podle stanovených pravidel a oznámili tyto změny včas, jde o pouhou spekulaci, která v zásadě nemá podklad ve výsledcích dokazování. Byť se ve stejném duchu vyjadřoval u soudu svědek J. T., jeho výpověď sám krajský soud nepovažoval za věrohodnou (srov. bod 85. jeho rozsudku), nemohl z ní tedy vycházet ani při formulování této okolnosti, jež podle soudu měla podporovat mimořádné snížení trestu odnětí svobody obviněných. Obdobné závěry se vztahují i na argument soudu o tom, že dotační prostředky byly použity na schválený účel, tedy na projekt relaxačního a regeneračního centra. Lze připustit, že peníze byly prostavěny, avšak zcela jistě se nejednalo o schválený projekt (maximálně co do shodného názvu projektu), protože obvinění od počátku realizovali podstatně změněný projekt, který v té době jednoduše dotačním orgánem schválený nebyl.
69. Je nesporné, že délka doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti obviněných je poměrně značná, avšak u obdobných typů případů nejde o výjimečnou okolnost, nadto v posuzované věci došlo ke zdržení prověřování podezření z podvodného jednání při budování hotelu z důvodu zapůjčení listinných podkladů policejnímu orgánu ve věci jiných osob. Kromě toho, že kauzy dotačních podvodů a poškození finančních zájmů Evropské unie není vždy tak jednoduché odhalit a rozkrýt, trestní spis bývá často velice objemný (zde téměř 11 000 listů), tak i podezření na samotnou trestnou činnost většinou následuje s časovým odstupem a nebývá tak prověřována ihned poté, co je ukončena. Z hlediska účelu posuzování naplnění okolností případu pro použití mimořádného snížení trestu odnětí svobody se samotná delší doba uplynuvší od spáchání trestných činů tedy nejeví jako dostatečný důvod, resp. jako mimořádná okolnost případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, a to navíc se zřetelem ke způsobu spáchání obou zločinů, k zištnému motivu obviněných i jejich nahlížení na spáchaný čin, jehož nelitují, k trestné činnosti se nedoznali, přetrvává u nich po celou dobu značně nekritický postoj a v podstatě vůbec nereflektují trestněprávní povahu svého jednání, což vyplývá z toho, že se jako členové statutárního orgánu žadatele o dotaci domáhají jejího vyplacení za další etapy projektu (srov. č. l. 10792 tr. spisu). Připomínku M. S. týkající se rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr., s nímž jsou podle obviněného argumenty v dovolání nejvyššího státního zástupce v rozporu, je nutné odmítnout. Přestože Nejvyšší soud v této trestní věci vyslovil možnost považovat delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu bez zavinění pachatele, jako významnou polehčující okolnost (§39 odst. 3 tr. zákoníku) umožňující využití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o nezvykle dlouhou dobu, přičemž je nutné vždy současně zvažovat všechny okolnosti spáchání činu, jejichž souhrn by měl vést ke snížení společenské škodlivosti případu pod obvyklou mez a opodstatnit mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Jak ale vyplývá z celé řady argumentů, na něž Nejvyšší soud poukázal, posuzovaná trestní věc nevykazuje známky mimořádnosti provedení obou zločinů v tom smyslu, že by trestní postih obviněných podle odpovídající trestní sazby mohl být považován za příliš přísný. Pokud se týká osobních poměrů obviněných M. S., V. H. a P. D., ani v tomto ohledu nebylo dosud zjištěno nic, čím by mohlo být zdůvodněno mimořádné snížení trestu odnětí svobody, o což se ale dosud soudy prvního i druhého stupně ani nepokusily.
70. Nejvyšší soud shrnul podstatné skutečnosti posuzované trestní věci, které byly zjištěny z dosud provedeného dokazování a o nichž se také zmínily soudy nižších stupňů (srov. např. body 57. a 74. rozsudku krajského soudu, kde je konstatováno, že k žádným nepředvídatelným změnám na stavbě nedošlo a že obvinění od samého počátku hodlali objekt stavět jinak, než podle projektové dokumentace a rozpočtu schválených stavebním úřadem, resp. Úřadem regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad; nebo body 161. a 162. rozsudku vrchního soudu). Oba soudy však uvedená zjištění nepromítly důsledně do svých úvah při ukládání trestu obviněným a prakticky je zcela pominuly při poměrně strohém zdůvodnění naplnění podmínek pro uplatnění institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud se v tomto ohledu přiklonil ke všem argumentům nejvyššího státního zástupce, jak je vyjádřil v rámci svých výhrad proti použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a považuje je za zcela legitimní i ve smyslu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
71. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí v dovolacím řízení, který povede ke konání hlavního líčení před soudem prvního stupně, jehož nové rozhodnutí bude případně znovu přezkoumávat soud druhého stupně, zmíní Nejvyšší soud některé zásadní otázky významné pro úvahy při volbě druhu a výměry trestů, které budou obviněným opětovně ukládány. Obecně samozřejmě nelze vyloučit použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, ale jen v krajním případě by mohlo přicházet v úvahu uložení trestu odnětí svobody obviněným M. S., V. H. a P. D. nespojeného s omezením osobní svobody. Pokud by soudy za v zásadě shodného skutkového stavu, jak je v současnosti zjištěn, dospěly k opodstatněnému závěru o splnění zákonných podmínek využití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody u těchto obviněných, rozhodně by nebylo dostačující omezit se jen na tento jediný druh trestu (sníženého), ale bylo by třeba současně obviněným uložit jiný druh trestu spojený s majetkovým postihem tak, aby byl doplněn chybějící účinek té části trestu odnětí svobody, o kterou by byl zkrácen postupem podle §58 odst. 1 tr. zákoníku (viz níže bod 72. tohoto usnesení). Jak již bylo naznačeno, nelze se přiklonit k argumentům soudu prvního stupně, jimiž zdůvodnil neuložení peněžitých trestů obviněným, např. již kritizovaná absence zištného motivu, kterým bylo podle soudu jen zajištění rychlého průběhu realizace dotačního projektu. Obecně platí, že čím citelnější a účinnější působení mimotrestní sankce lze důvodně předpokládat, tím může být mírnější trestní represe a sankce s ní spojená (viz též §38 odst. 2 tr. zákoníku). Zejména v případě trestných činů proti majetku, které jsou spojeny se způsobením škody na cizím majetku a jejichž spácháním byli obvinění uznáni vinnými, má i z hlediska zájmu poškozeného stěžejní význam především uložení povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem jako zvláštní sankce postihující obviněného, byť jejím primárním účelem je reparace následků trestné činnosti (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 5 Tdo 331/2015). Krajský soud tedy sice původně zdůvodnil neuložení peněžitého trestu obviněným i tím, že jim v adhezním řízení uložil povinnost nahradit trestnými činy způsobenou škodu, avšak v dané trestní věci zůstává nevyjasněnou otázkou, zda bude vyslovena povinnost obviněných nahradit způsobenou škodu, pokud primárně odpovědným subjektem za její způsobení je příjemce dotační podpory, tj. K. (viz níže body 89. až 92. tohoto usnesení). Navíc je třeba upozornit na to, že u posuzovaného typu trestné činnosti by majetkový postih pachatelů měl být pravidlem, což ostatně avizoval sám krajský soud v bodě 145. svého rozsudku, byť se tím z nikoli srozumitelných důvodů sám neřídil.
72. V případě nového zkoumání použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku musí mít soudy na paměti to, že pro naplnění zákonem předpokládaných podmínek mimořádného snížení trestu odnětí svobody nestačí jen souhrn polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují jeho závažnost. Zásadně lze pak vycházet pouze z takových okolností, které byly nade vši pochybnost prokázány. Jak již bylo konstatováno, nelze v posuzované věci akceptovat dosavadní závěry spíše spekulativní povahy, které se týkaly například jakési předpovědi rozhodnutí dotačního orgánu při včasných hlášeních změn projektu, dále nikoli nadhodnocené ceny za vynaložené investice, neboť k této okolnosti vůbec orgány činné v trestním řízení nevedly dokazování, apod. Současně není možné, aby soudy přehlížely negativní faktory ovlivňující ukládání trestu za spáchané trestné činy, mezi nimi zejména výši způsobené a zamýšlené škody, dobu, po kterou byla trestná činnost páchána, promyšlenost a zastírání protiprávního jednání, vyšší počet nepravdivých dokladů, a v neposlední řadě také požadavek na dostatečnou ochranu společnosti a zájem na potírání právě tohoto druhu trestné činnosti, při níž dochází k neoprávněnému čerpání finančních prostředků jak z domácího rozpočtu, tak i z evropských fondů. Je třeba uvědomit si, že obvinění spáchali dva zločiny, úhrnný trest odnětí svobody jim byl, resp. pravděpodobně bude ukládán v trestní sazbě od 5 do 10 let, tudíž ze zákona jako trest nepodmíněný a v takových případech jde vždy o postih závažnějšího překročení zákona, resp. o trestní postih škodlivějších trestných činů a nebezpečnějších pachatelů. Nutno dodat, že i po změně hranic výše škody provedené s účinností od 1. 10. 2020 zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jež vyznívá ve prospěch pachatelů majetkových trestných činů, zůstane právní kvalifikace skutku spáchaného obviněnými v nejpřísnější trestní sazbě. Nejvyšší soud také doplňuje, že vedení řádného způsobu života obviněnými před spácháním trestných činů lze sice vyhodnotit jako polehčující okolnost, avšak nelze ji přeceňovat do té míry, že by mohla zásadně a bez dalších „polehčujících okolností“ opodstatnit aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, protože na bezúhonný způsob života občanů České republiky lze nahlížet spíše jako na běžný standard, nikoli okolnost neobvyklou či dokonce výjimečnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 730/2017). Navíc posuzovaného druhu trestné činnosti se v zásadě dopouští pachatelé, kteří nemají žádnou kriminální minulost, naopak jde o podnikatele, tudíž osoby dosud bezúhonné, či představitele, resp. zástupce obchodních společností. Za běžně se vyskytující skutečnosti, jež samy o sobě nemohou odůvodnit postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, dále judikatura považuje kromě bezúhonnosti také to, že se pachatel k činu doznal, což se ale v případě obviněných nestalo, a učinil kroky k náhradě způsobené škody. V té souvislosti je možné připomenout rozhodnutí uveřejněné pod č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud dokonce vyloučil, aby výjimečné okolnosti případu ve smyslu tehdy účinného ustanovení §40 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, byly spatřovány jen v tom, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro obviněného příliš přísný. Za daného skutkového stavu a zjištěných okolností případu i poměrů obviněných se Nejvyššímu soudu tedy nejeví vhodné ukládat obviněným M. S., V. H. a P. D. podmíněné tresty odnětí svobody s nezbytným použitím ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, byť by jim současně byl uložen například peněžitý trest, protože působí jako tresty nepřiměřeně mírné, zcela neodpovídající závažnosti spáchaných trestných činů. Vhodnější se momentálně jeví uložit těmto obviněným nepodmíněné tresty odnětí svobody, byť mimořádně snížené pod dolní hranici zákonné trestní sazby, avšak za současného uložení dalšího druhu trestu. Bude proto nejprve na soudu prvního stupně, aby pečlivě a komplexně zvážil veškeré (skutečné) okolnosti případu a poměry obviněných a své rozhodnutí o trestní sankci poté důsledně a srozumitelně vyložil.
c) K dovolání obviněného M. S.
1. Neúplný výrok odvolacího soudu [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu]
73. Neúplnost výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze spatřoval obviněný M. S. v tom, že z něj není patrné, které odvolání bylo pro soud podnětem ke kasačnímu rozhodnutí, tudíž ani nelze zjistit, jak tento soud naložil s odvoláním obviněného.
74. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v uvozující části svého kasačního výroku skutečně neoznačil ty řádné opravné prostředky, z jejichž podnětu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. Ohledně těchto tří obviněných vrchní soud poté sám rozhodl o jejich vině, uložil jim tresty a povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. Posledním výrokem rozhodl vrchní soud podle §256 tr. řádu a zamítl odvolání obviněných F. Š. a M. V. a také poškozené Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad. Jak soud naložil s odvoláními M. S., V. H., P. D. a státního zástupce, který podal odvolání v neprospěch všech obviněných, skutečně není z výrokové části rozsudku vrchního soudu zřejmé. Nicméně z celkového výsledku odvolacího řízení lze dovodit, že vrchní soud rozhodoval z podnětu odvolání podaných obviněnými M. S., V. H. a P. D., jak přiléhavě konstatoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním těchto obviněných. Shodně s tímto názorem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podal odvolání v neprospěch obviněných M. S., V. H. a P. D., které zaměřil jen proti výroku o jim uložených trestech. Naproti tomu jmenovaní obvinění uplatnili ve svých odvoláních námitky proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, které se jich týkaly, tj. jak proti výroku o vině a trestech, tak i proti adheznímu výroku. K uvedenému je možné doplnit, že odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové sice v části směřovalo proti posouzení viny soudem prvního stupně, ale pouze ohledně obviněných F. Š. a M. V., kteří byli zproštěni obžaloby. Současně je třeba připomenout, že se nejednalo o situaci, v níž by vadné posouzení výroku o trestech uložených obviněným M. S., V. H. a P. D. mělo svůj původ ve výroku o jejich vině (§254 odst. 2 tr. řádu). K přezkoumání a zrušení výroku o vině ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. tedy mohlo v odvolacím řízení z procesního hlediska dojít pouze na podkladě odvolání jmenovaných tří obviněných. Kromě toho nelze přehlédnout, že rozhodnutí vrchního soudu o vině obviněných zločiny dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie spáchanými v jednočinném souběhu jedním skutkem vyznívá v porovnání s právním názorem krajského soudu, který posoudil jednání obviněných jako pokračující zločiny, pro obviněné výhodněji. V případech spáchání pokračování v trestném činu po delší dobu může jít o jednu z přitěžujících okolností uvedenou v §42 písm. m) tr. zákoníku. Vrchní soud však kvalifikoval skutek obviněných jako dva dokonané zločiny spáchané jedním skutkem v jednočinném souběhu, což také svědčí o zrušení výroku o vině z podnětu odvolání obviněných M. S., V. H. a P. D.
75. Dovolací námitku proti neúplnému výroku rozsudku vrchního soudu tedy nepovažuje Nejvyšší soud za materiálně naplněnou, současně je však třeba ji podpořit v tom smyslu, že by odvolací soud v těch případech, v nichž je rozsudek soudu prvního stupně napadán týkající se více osob, které využily práva podat řádný opravný prostředek, měl vždy při svém rozhodování jasně vyjádřit, z podnětu kterého z nich rozhodl. Pouze tak bude možné následně přezkoumat, zda se odvolací soud vypořádal se všemi opravnými prostředky každé z oprávněných osob, které skutečně řádný opravný prostředek podaly. Takový požadavek neplní jen účel srozumitelnosti a nezpochybnitelnosti výroku odvolacího soudu, ale souvisí též s tím, že každý opravný prostředek je třeba posoudit samostatně a učinit o něm rozhodnutí (srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002, uveřejněné pod T 421 ve svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Nejde však o vadu, která by sama o sobě mohla vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu napadeného dovoláním. Jak již bylo konstatováno v předcházejícím bodě tohoto usnesení, Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně zjevně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. v celém rozsahu z podnětu odvolání těchto obviněných, protože celkový výsledek takového postupu byl v jejich prospěch a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové omezil své odvolání v neprospěch těchto obviněných jen na výrok o trestu.
2. Vznik a výše škody [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]
76. Obviněný M. S. uplatnil též výhrady proti právnímu posouzení vzniku a výše škody způsobené trestnou činností. Jednak podle obviněného u objektů stavby B, C a D scházela příčinná souvislost mezi uváděním nepravdivých údajů a vznikem škody a dále mělo být rozlišeno, která část dotačních prostředků byla použita v souladu se žádostí o poskytnutí dotace a která nikoli, přičemž výhradně ta druhá mohla být z hlediska znaku následku, resp. účinku považována za škodu. Tuto námitku však Nejvyšší soud nepovažuje za důvodnou.
77. Nejvyšší soud obecně připomíná, že zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku je způsobení škody velkého rozsahu takovým činem, jíž se v rozhodné době rozuměla škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele ve vztahu ke znakům základní skutkové podstaty (§13 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž k okolnosti způsobení škody velkého rozsahu, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby postačuje zavinění z nedbalosti [srov. §17 písm. a) tr. zákoníku]. Zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství (soudy nesprávně označily pozdější název trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, jak bylo připomenuto již v bodě 1. tohoto usnesení), se dopustil ten, kdo vyhotovil, použil nebo předložil nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropských společenství nebo rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem anebo takové doklady nebo údaje zatajil, a tím umožnil nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §260 odst. 5 tr. zákoníku bylo (a stále je) opět způsobení škody velkého rozsahu, jde-li o subjektivní stránku, platí také totéž, co bylo uvedeno shora k §212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
78. Právní nauka přistupuje k výkladu znaku způsobení škody u kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 4, 5 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve shodě s rozhodovací praxí soudů tak, že její vznik je vázán k době, kdy se peněžní prostředky uvolněné na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů dostaly do dispozice obviněného (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1280). Obdobně je tomu u znaku škody způsobené jednáním, které naplňuje některou ze skutkových podstat trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 3, 4 písm. c), odst. 5 tr. zákoníku, kde platí, že neoprávněné zkrácení nebo použití finančních prostředků z uvedených evropských rozpočtů je z povahy věci spojeno s neopodstatněným úbytkem finančních prostředků z nich nebo se snížením přírůstků finančních prostředků do nich a částky, o které přitom jde, vyjadřují výši způsobené škody (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1991). Z těchto úvah také vychází stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, uveřejněné pod č. 1/2018, v němž byl připuštěn jako možný jednočinný souběh trestných činů podle §212 tr. zákoníku a §260 tr. zákoníku, přičemž pokud je v takovém případě skutek spáchán zčásti ke škodě Evropské unie a zčásti ke škodě jiného subjektu (zpravidla České republiky nebo územního samosprávného celku), je třeba pachateli klást za vinu v rámci §212 tr. zákoníku celou způsobenou škodu (tj. součet obou dílčích částek), zatímco v rámci §260 tr. zákoníku jen její dílčí část způsobenou ve vztahu k finančním prostředkům Evropské unie. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012, přirovnal vznik škody u trestného činu dotačního podvodu ke vzniku škody u úvěrového podvodu (dříve byl tzv. dotační podvod součástí ustanovení o úvěrovém podvodu v §250b zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, s účinností do 31. 12. 1997) tak, že ke vzniku škody dochází za splnění dalších podmínek poté, co peněžní prostředky opustily majetkovou sféru poskytovatele úvěru, resp. dotace. V zásadě shodně se Nejvyšší soud vyjádřil ve vztahu k trestnému činu poškození finančních zájmů Evropské unie ve svém usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, tak, že škoda u tohoto trestného činu vylákaná podvodně z rozpočtů Evropské unie (srov. §260 odst. 1 tr. zákoníku) dosahuje výše odpovídající celé přijaté dotaci poskytované z evropských rozpočtů.
79. Z uvedených právních názorů, které byly přijaty soudní praxí v návaznosti na právní nauku, vycházely také soudy obou stupňů při zjišťování vzniku a výše škody v posuzované trestní věci. Protože obvinění již v době podání žádosti o dotaci i v době uzavření smlouvy o jejím poskytnutí vědomě uváděli dotačnímu orgánu nepravdivé a hrubě zkreslené informace, tj. že se bude stavět podle původní projektové dokumentace, zatímco zhotovitel díla začal od samého počátku stavět výrazně pozměněný objekt podle nové projektové dokumentace, není pochyb o úmyslném podvodném vylákání dotačních prostředků ve smyslu obou dotčených skutkových podstat. V takovém případě škoda vzniká okamžikem, kdy dotační prostředky opustí majetkovou sféru poskytovatele dotace, a to jak v případě trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku, tak trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku. Co se týká výše způsobené škody, soudy nižších stupňů ji stanovily naprosto správně, pokud ji ztotožnily s celou poskytnutou dotací (resp. u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie s částkou odpovídající prostředkům vyplaceným z evropského rozpočtu, srov. bod 133. rozsudku krajského soudu, s nímž vrchní soud souhlasil pod body 174. a 175. svého rozsudku), k jejich způsobu vypořádání se s touto právní otázkou Nejvyšší soud nemá výhrady. Pouze pro úplnost dodává, že byla podána jedna žádost o dotaci vztahující se k jedinému projektu s názvem Relaxační a regenerační centrum XY, registrační č. XY, která byla posuzována dotačním orgánem souhrnně pod hlavičkou jednoho dotačního programu a rozhodnutí o poskytnutí dotace se taktéž týkalo celého projektu jako celku. Členění projektu na etapy nebo na objekty A, B, C a D bylo následným organizačním opatřením poskytovatele v zájmu toho, aby příjemce mohl čerpat dotaci v průběhu realizace stavební činnosti postupně, což dávalo logicky smysl při budování tak rozsáhlého a ekonomicky náročného díla. Námitky obviněného M. S., že nesrovnalosti se vyskytly pouze v rámci výstavby a čerpání dotace na objekt A, jsou tudíž naprosto bezvýznamné z hlediska určování vzniku a výše škodlivého následku a současně jsou také skutkového charakteru. Obviněný totiž předkládal vlastní verzi průběhu skutku, naprosto přehlížel, že i v rámci vybudování dalších objektů byly podle skutkových zjištění soudů poskytovateli dotace předkládány doklady s nepravdivými nebo hrubě zkreslenými údaji, pokud jimi bylo prokazováno, že byly provedeny a dodány i takové práce a dodávky, které ve skutečnosti nebyly provedeny/dodány vůbec nebo v menším množství, že projekt je realizován v souladu se smlouvou o poskytnutí dotace a s ní souvisejícími příručkami apod., popřípadě takovými doklady byl zastírán skutečný rozsah změn stavebních úprav a důvody jejich uskutečnění (srov. část skutkové věty vztahující se k časovému úseku od 31. 7. 2009, resp. str. 8 až 10 rozsudku vrchního soudu). Není možné souhlasit ani s tím, že by v důsledku toho, že nejdříve byl realizován objekt A, následně další objekty, byla přerušena příčinná souvislost mezi jednáním a vznikem škodlivého následku, resp. účinku. Ta byla vázána na vztah mezi podvodným jednáním vůči dotačnímu orgánu během vyřizování žádosti o dotaci a uzavřením smlouvy o jejím poskytnutí, což se týkalo celého dotačního projektu, a samotným poskytnutím dotačních prostředků bez ohledu na to, v rámci které etapy nebo za jaký objekt konkrétně by byla podpora po částech vyplácena. Je třeba dodat, že i kdyby těmto výtkám byla přiznána opodstatněnost, na samotnou právní kvalifikaci skutku by to nemělo jakýkoli vliv, protože již při stavbě objektu A dosahovala výše způsobené škody částky, která několikanásobně přesáhla hranici škody velkého rozsahu jako znaku nejpřísněji trestné skutkové podstaty u obou trestných činů, a to i po změně hranic škody v ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb. s účinností od 1. 10. 2020.
80. Jestliže obviněný vznesl požadavek na přísné odlišení peněžních prostředků, které byly vyplaceny na podkladě fiktivních a skutečných faktur, vycházel z mylného právního názoru na podmínky naplnění objektivní stránky první ze dvou základních skutkových podstat trestného činu podle §260 odst. 1 tr. zákoníku. Způsobem uvažování, jaký předložil obviněný, by totiž bylo namístě přistupovat ke zjištění výše způsobené škody u skutkové podstaty podle §260 odst. 2 tr. zákoníku, která postihuje mimo jiné neoprávněné použití finančních prostředků pocházejících z rozpočtů Evropské unie nebo z jí spravovaných rozpočtů. V praxi tak půjde o vyčerpání poskytnutých dotačních prostředků na jiný než smluvený, resp. schválený účel. Mezi druhou a první skutkovou podstatou ustanovení §260 tr. zákoníku, jíž byl obviněný uznán vinným v jednočinném souběhu s trestným činem dotačního podvodu (také v jeho první skutkové podstatě, jež se od druhé liší velmi podobně, jako je tomu u skutkových podstat trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie), však není rozhodné, zda dotace byla použita na to, co bylo ujednáno a schváleno, nebo na něco jiného. Jinými slovy řečeno, skutková podstata §260 odst. 1 tr. zákoníku, též §212 odst. 1 tr. zákoníku, počítá s tím, že poskytnuté peněžní prostředky budou použity na daný účel, avšak významné z hlediska trestní odpovědnosti je, že finanční podpora bude čerpána při porušení podmínek, jejichž dodržení bylo poskytovatelem nastaveno a příjemcem podpory akceptováno. V těchto případech se postihuje nedisciplinovanost příjemce finanční podpory, který nerespektuje nastavená pravidla dotačního řízení, neposkytuje nebo zamlčuje pravdivé a úplné doklady a poskytovateli udává informace neodpovídající skutečnosti. V případě obviněného M. S. a jeho spoluobviněných je navíc zcela evidentní, že dotační orgán uváděli v omyl od samého počátku, když měli jistotu uzavření dotační smlouvy, realizovali výstavbu podle jiného stavebního projektu, než který připojili k žádosti o podporu, dále předkládali nepravdivé a hrubě zkreslené údaje i doklady o způsobu i rozsahu stavebních prací, resp. poskytovatele v omylu dále utvrzovali zcela záměrně po předchozím rozmyslu, což jim značně přitěžuje. Nešlo již o „pouhou“ nedisciplinovanost, ale o naprostou ignoraci dodržování sjednaných podmínek pro přiznání a poskytnutí nenávratné finanční podpory. Proto nelze přijmout úvahu, podle níž by škodou v případě jednání odpovídajícímu §260 odst. 1 tr. zákoníku mohla být pouze ta část peněžních prostředků, která nebyla proinvestována na daný účel, ale celá částka, která byla poskytnuta na podkladě nepravdivých a hrubě zkreslených dokumentů. Z uvedených důvodů tedy nebylo možné rozlišovat, jaká část peněz byla v posuzované věci skutečně vynaložena na realizaci projektu a jaká nikoli, škodu zde představovala celá výše poskytnuté a přijaté dotace pocházející z evropských zdrojů (§260 odst. 1 tr. zákoníku).
81. Je vhodné také připomenout správnou úvahu soudu prvního stupně, který odmítl přijmout obhajobu obviněného, podle něhož bylo skutečně postaveno to, na co byla dotace poskytnuta. Krajský soud především v bodech 54. až 59. svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, proč této obraně nepřiznal opodstatnění, což dále rozvinul i v dalších částech odůvodnění rozsudku. Zejména zdůraznil, že obvinění jednali podvodně, a to se znalostí všech relevantních skutečností, jinak by nebyl důvod pomocí fiktivních protokolů a faktur zastírat, že se staví s podstatnými změnami a podle jiné projektové dokumentace. Ohledně posouzení vzniku a výše škody Nejvyšší soud neshledal z uvedených důvodů v postupu soudů nižších stupňů pochybení, proto pokud v rámci nového rozhodování nedojde k zásadní změně skutkových zjištění, nebude důvod se od uvedených argumentů odchylovat.
3. Zavinění ve vztahu ke škodě velkého rozsahu
[dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]
82. Obviněný M. S. popřel úmysl způsobit jakoukoli škodu, natož škodu velkého rozsahu, a soudům obou stupňů vytkl, že se subjektivní stránkou ohledně kvalifikační okolnosti spočívající ve způsobení škody velkého rozsahu nezabývaly, resp. krajský soud vyjádřil úmysl obviněných v podstatě jejich snahou zjednodušit a urychlit čerpání dotace. Argumentace obviněného neměla opodstatnění, jejím podkladem se nepřípustně stal vlastní náhled obviněného na skutkový děj, podle něhož obvinění zvolili zcela správný postup, který se nepříčil dotačním podmínkám.
83. Krajský soud vyslovil v bodě 134. rozsudku poměrně stručný závěr, podle něhož se obvinění dopustili obou trestných činů, resp. zločinů v přímém úmyslu. Vrchní soud se otázce zavinění také příliš nevěnoval, výslovně ve vztahu ke způsobené škodě uvedl, že „z popisu skutku vyplývá prokazatelné zavinění obžalovaných ve vztahu ke způsobené škodě v rozsahu výroku o vině“ (srov. bod 212. rozsudku). Toto své právní posouzení však vrchní soud vyjádřil v rámci úvah o náhradě škody a nikoli při zdůvodnění právní kvalifikace skutku. Byť tedy v jiné části odůvodnění svého rozsudku, nicméně v zásadě správně vrchní soud vystihl stručně okolnosti významné pro posouzení znaku zavinění tak, že způsob spáchání zjištěného skutku neumožňuje jiný závěr, než že o přímém úmyslu obviněných i ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu nelze pochybovat. Obvinění opakovaně a dlouhodobě prezentovali v dokumentech předkládaných dotačnímu orgánu spolu s požadavkem na výplatu části přidělené dotace údaje odlišné od skutečnosti, bez jakýchkoli zábran přehlíželi pravidla čerpání dotace, k nimž se zavázali, novou prováděcí dokumentaci zadali ihned po uzavření smlouvy o podmínkách poskytnutí finanční podpory, výstavba probíhala od počátku podle nové projektové dokumentace, avšak poskytovateli dotace bylo nepřetržitě tvrzeno, že se staví podle původního projektu (spoluobviněný P. D. dokonce na tom, že soustavně lhali poskytovateli dotace tím, že vykazovali stav na stavbě podle původní projektové dokumentace, založil svou obhajobu, že dotační podmínky neporušil!). Hodnocení zavinění soudy obou stupňů tedy rozhodně nelze interpretovat tak, jak naznačil obviněný M. S., že by nebylo soudy uvažováno o tom, že by se přímý úmysl neměl vztahovat ke způsobení škody velkého rozsahu. Připomenout je třeba přehled a znalost obviněných o tom, jak vysokou částku žádají z evropských rozpočtů či fondů a že v předkládaných dokladech neuvádějí pravdivé informace o realizaci stavebních prací podle původní projektové dokumentace, podle níž ve skutečnosti postupovat nehodlali, a také tento svůj záměr uskutečnili, neboť stavba probíhala podle zcela nové projekční dokumentace. Uskutečněné změny stavební činnosti obvinění v některých případech oznamovali, resp. částečně přiznávali s uváděním opět nepravdivých příčin vedoucích ke změnám v projektu, a to opožděně až poté, co byly kontrolním orgánem poskytovatele odhaleny první nedostatky v čerpání dotace. Obviněný se sice současně ohrazoval, že dotační orgán investorovi delší dobu nic nevytkl, to však nemá pro posouzení zavinění žádný význam, neboť obvinění si byli velice dobře vědomi toho, že dotační podmínky nedodržují, naopak se jejich porušování snažili zastírat nepravdivými a zkreslujícími doklady. Ze strany obviněných proto nemohlo jít o situace, v nichž je posuzováno dodržení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, neboť příjemce finanční podpory se jich nemůže dovolávat tehdy, pokud sám poruší dotační podmínky, resp. neplní povinnosti, které jej opravňují k čerpání přiznané finanční pomoci. Zásady legitimního očekávání se nemůže dovolávat příjemce, který se dopustil zjevného porušení platné právní úpravy (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 3. 2008, Vereniging Nationaal Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening a další, spojené věci C-383/06 až C-385/06). Byť jde v citované věci posuzované Soudem o výklad práva Společenství týkající se zejména čl. 23 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 4253/88, je z rozhodnutí zřetelné, že uvedené nařízení Rady předpokládá u členských států Evropské unie přijetí nezbytných preventivních a kontrolních mechanismů pro nakládání finanční pomoci poskytované z evropských fondů či rozpočtů, stejně tak zajištění zpětného vymáhání prostředků ztracených v důsledku zneužití nebo nedbalosti. Nelze proto akceptovat jako relevantní obhajobu, která by dokonce mohla vést ke zbavení viny obviněných, tvrzení, podle něhož příslušné orgány kontroly odhalily nesrovnalosti se zpožděním, případně neupozornily investora na porušování dotačních podmínek od počátku provádění prací. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem vrchního soudu, že právě způsob provedení činu nedovoluje jinou úvahu o zavinění, než že obvinění jednali v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu ke všem znakům daných skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Byť by pro naplnění subjektivní stránky ke vzniku škody velkého rozsahu podle §260 odst. 5, resp. §212 odst. 6 tr. zákoníku postačovalo zavinění z nedbalosti ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku, je zřejmé, že za daného skutkového stavu u obviněných byl i k této okolnosti podmiňující použití nejpřísnější trestní sazby naplněn přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
84. V souvislosti s obhajobou obviněného, že zejména soud prvního stupně sám označil jako motiv podvodného jednání úmysl obviněných zjednodušit a urychlit čerpání dotace (srov. bod 46. rozsudku krajského soudu), musí Nejvyšší soud označit takové vyjádření za poněkud zjednodušený náhled na záměr obviněných, navíc neodpovídá a logicky nenavazuje na další skutkové okolnosti zjištěné soudem, a to i těch, které tvoří součást popisu skutku ve výroku o vině, s jehož průběhem se dokonce rozchází. Nanejvýše by bylo možné takto formulovanou motivaci obviněných chápat jako správnou v situaci, v níž by obvinění opožděně informovali dotační orgán o změnách předmětu dotace v nějakém objektivně odůvodněném případě jako například potřebu využít dodávky nějakého materiálu, který se musí v určitém čase zpracovat, jinak by byl znehodnocen apod. Na daný skutek však tímto způsobem evidentně nebylo možné pohlížet, žádné takové okolnosti nebyly tvrzeny ani zjištěny, naopak z obsáhlých skutkových zjištění soudů mimo jiné vyplývá, že obvinění nechtěli riskovat v první řadě samotné neschválení žádosti o poskytnutí dotace stejně jako žádosti o její proplacení v rozsahu I. etapy stavby. Soudy tedy ohledně úmyslu/motivu obviněných spočívajícím v „pouhém“ zjednodušení a urychlení čerpání dotace nedůvodně uvažovaly výrazně ve prospěch obviněných. Především je ale takový závěr vnitřně rozporný nejen s popisem skutku ve výroku o vině, ale s dalšími částmi odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Například v bodě 44. rozsudku je podrobněji popsáno výrazné porušení povinností příjemce dotace, které se týká dodávky betonových pilot, za něž investor K. neoprávněně uhradil zhotoviteli částku ve výši 16 601 822,70 Kč (z celkové částky 21 250 620 Kč), ačkoli na stavbu byly dodány a zabudovány piloty pořízené za 4 648 797,30 Kč, jak vyplývá z bodu 76. rozsudku. Jestliže soudy připustily možnost, aby změny projektu byly poskytovatelem dotace povoleny zpětně, jedná se o ničím nepodloženou hypotetickou úvahu, která ani nemohla mít vliv na trestní odpovědnost obviněných podle §260 odst. 1 tr. zákoníku. K ní postačuje ohrožení chráněného zájmu (obě základní skutkové podstaty jsou ohrožovacími delikty), ale zejména při dosud zjištěném skutkovém stavu, kdy ve skutečnosti změny průběhu výstavby nebyly příjemcem podpory oznámeny až do té doby, dokud nebylo schváleno její proplacení za I. etapu projektu, lze těžko argumentovat v čistě hypotetické rovině, jak by se ke změnám v projektu, resp. k jeho úplné „výměně“ za jiný vyjádřil poskytovatel, tudíž zda by vůbec a samozřejmě po jaké době změnu odsouhlasil.
4. Časová působnost trestního zákona
[dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]
85. Podle obviněného předložením žádosti o poskytnutí dotace dne 14. 3. 2008 nemohla být naplněna objektivní stránka trestného činu porušení finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, protože tato skutková podstata nebyla součástí právního řádu České republiky. Trestný čin poškozování finančních zájmů Evropských společenství se stal součástí českého právního řádu až od 1. 7. 2008 ustanovením §129a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009. Uvedenou námitku obviněného však nebylo možné přijmout, a to z důvodů, jak je výstižně a podrobně popsal státní zástupce ve svém vyjádření k dovoláním obviněných. Nejvyšší soud se tedy omezí jen na stručné shrnutí základních skutečností významných pro reakci na výhradu obviněného. Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Jestliže se zákon změní během páchání činu (jako v této trestní věci), užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán (§2 odst. 2 tr. zákoníku). Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat; není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat (§2 odst. 4 tr. zákoníku).
86. Jak vyplývá z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku vrchního soudu, prvním dokladem předloženým poskytovateli dotace byla finální verze žádosti o veřejnou podporu projektu ze dne 14. 3. 2008, což je zároveň jediný doklad, který předcházel zařazení skutkové podstaty podle §129a tr. zákona (dnešní §260 tr. zákoníku) do českého právního řádu. Ostatní doklady zmíněné v tzv. skutkové větě se vážou k časovému období po datu 1. 7. 2008 včetně uzavření smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace, k němuž došlo ze dne 4. 9. 2008. Z hlediska posuzování trestní odpovědnosti obviněných v návaznosti na pravidla o časové působnosti trestního zákona jsou především zásadní veškeré zjišťovací protokoly a na jejich základě vystavené faktury, ty byly vyhotovovány průběžně od 30. 9. 2008 do 15. 6. 2010, dále monitorovací zprávy spojené se žádostmi o platby a doplněné o nepravdivá čestná prohlášení, to vše bylo předloženo příjemcem dotace až v termínech následujících, a to dne 28. 7. 2009, dne 27. 11. 2009 a dne 30. 6. 2010. Vedle toho je potřeba mít na zřeteli, že předmětem trestního řízení v posuzované věci byl jeden skutek, byť páchaný v čase, jímž byly naplněny znaky skutkových podstat dvou trestných činů. V tzv. skutkové větě výroku o vině proto mají být vyjádřeny veškeré okolnosti významné pro naplnění jednotlivých znaků každého z obou trestných činů, proto se některé z nich mohou vztahovat pouze k jednomu z trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, některé k oběma trestným činům. Přitom zejména až doklady pocházející z doby po zařazení skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie (dříve Evropského společenství) jsou jádrem protiprávního jednání, k jehož postihu je určeno ustanovení §260 odst. 1 tr. zákoníku, resp. předtím §129a tr. zákona bylo určeno. Žádost o dotaci a smlouva o podmínkách poskytnutí dotace mají také význam pro skutkovou podstatu podle §260 odst. 1 tr. zákoníku nejen z důvodu obecných souvislostí celého skutku, ale i pro posouzení trestnosti, zejména pokud k nim byla přiložena původní projektová dokumentace, ale především se vztahují k naplnění objektivní stránky trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání vykazující znaky tohoto trestného činu přitom bylo trestné i v rozhodné době, včetně časového období před 1. 7. 2008, a to podle §250b odst. 1 tr. zákona, kdy šlo o trestný čin úvěrového podvodu. Je proto možné uzavřít, že soudy zjištěné jednání bylo trestné v celém svém obsahu a rozsahu po celou dobu jeho páchání, a ty doklady, na něž se vztahovala trestní odpovědnost podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, jak je vystihl správně krajský soud v bodě 132. svého rozsudku, byly jednoznačně vyhotoveny a předloženy poskytovateli dotace až v době po 1. 7. 2008, kdy nabyla účinnosti novela trestního zákona provedená zákonem č. 122/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jíž byla do trestního zákona začleněna speciální skutková podstata trestného činu poškození finančních zájmů Evropského společenství. Argumentace obviněného tedy nebyla opodstatněná.
5. Doklady ve smyslu §260 odst. 1 tr. zákoníku
[dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]
87. Námitka obviněného proti naplnění znaku „doklad“ ve smyslu jednotlivých alternativ objektivní stránky ustanovení §260 odst. 1 tr. zákoníku ve skutečnosti úzce souvisí s výše uvedenou výhradou proti časové působnosti trestního zákona, protože i její obsah se týkal dokladů, jež obvinění měli předkládat dotačnímu orgánu. Již shora bylo řečeno, že Krajský soud v Českých Budějovicích v bodě 132. rozsudku označil listiny, které považoval za odpovídající pojmu „doklad“ ve smyslu znaku skutkové podstaty §260 odst. 1 tr. zákoníku. Zahrnul mezi ně mimo jiné zjišťovací protokoly (opomenul uvést i předávací protokoly) a k nim se vztahující faktury, monitorovací zprávy, žádosti o platbu, přílohy k těmto dokumentům a vyjádření obviněných k výzvám Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad. Mezi listiny, které krajský soud vyjmenoval jako významné pro naplnění znaků objektivní stránky první základní skutkové podstaty trestného činu podle §260 odst. 1 tr. zákoníku nezařadil právě obviněným zmíněnou smlouvu o podmínkách poskytnutí dotace. Ta má navíc zásadní roli ve vztahu k posuzování případného porušení jejího obsahu, tedy pro následnou kontrolu dodržování sjednaných povinností jak pro poskytovatele dotace, tak samozřejmě i pro jejího příjemce. Vrchní soud v Praze doplnil úvahy soudu prvního stupně v bodě 176. svého rozsudku o výklad tohoto znaku, tedy obecně bez vztahu k posuzované věci, pokud konstatoval, že dokladem podle §260 odst. 1 tr. zákoníku může být jakákoli listina, jejíž předložení je zapotřebí pro získání dotačních prostředků z evropských fondů, přičemž konkrétně jmenoval žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, čestné prohlášení, výpis z obchodního nebo trestního rejstříku, podklady k veřejné zakázce. Žádný ze soudů ve věci rozhodujících tedy výslovně nepoukazoval na dotační smlouvu, která by měla odpovídat pojmu „doklad“, jehož předkládání může být za splnění dalších podmínek součástí objektivní stránky a samozřejmě i jiných nezbytných znaků skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie. Námitka obviněného proto směřovala proti tvrzení soudů, jež jim nelze přičítat, resp. jež vůbec nevyslovily, neměla tedy reálný základ.
6. Adhezní výrok [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]
88. Proti výroku o náhradě škody obviněný brojil z více důvodů. Namítl nedostatek právního posouzení hmotněprávního podkladu pro tento výrok, promlčení nároků poškozených na náhradu škody, jež navíc postrádaly soukromoprávní povahu, a dále zpochybnil aktivní legitimaci Ministerstva financí České republiky k uplatnění práva na náhradu škody. Nejvyšší soud přiznal opodstatnění výhradě týkající se nedostatečného zjištění soudů obou stupňů ve vztahu k vyvození odpovědnosti obviněných nahradit poškozeným subjektům vzniklou škodu za neoprávněné čerpání dotační podpory ve prospěch příjemce, jímž byla obchodní společnost K.
89. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nevěnovaly téměř žádnou pozornost vyřešení otázky odpovědnosti obviněných za porušení povinnosti, které vedlo ke vzniku škody se zřetelem na příslušnou mimotrestní úpravu, ačkoli jde o nezbytnou podmínku pro přiznání nároku poškozených subjektů na náhradu škody způsobené zjištěným protiprávním jednáním obviněných. V trestním, resp. v adhezním řízení může být uplatňován a přiznán jen takový nárok na náhradu škody, resp. na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, který lze obecně uplatňovat i v občanskoprávním řízení, resp. v řízení před jiným příslušným orgánem (srov. rozhodnutí č. 39/2014 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 52/1998-1. a č. 26/1999 Sb. rozh. obč.). Samotný adhezní výrok proto nelze opírat pouze o procesní předpoklady pro jeho vyslovení podle §228 odst. 1 tr. řádu a o výsledek zjišťování skutkového stavu věci, že škoda (případně bezdůvodné obohacení) jako znak skutkové podstaty určitého trestného činu, za něž je obviněný odsouzen, je součástí popisu skutku ve výroku o vině. Citované ustanovení trestního řádu totiž vychází z předpokladu, že odpovědnost obviněného, jemuž má být povinnost k náhradě škody, případně k vydání bezdůvodného obohacení stanovena, vyplývá z jiného, mimotrestního právního předpisu hmotného práva, který je tudíž nutné označit a v jeho rámci posoudit povahu nároku, který poškozený uplatnil v trestním řízení vůči obviněnému. Vrchní soud v Praze se touto otázkou v napadeném rozsudku vůbec nezabýval a krajský soud v bodě 147. rozsudku velmi stručně odkázal na ustanovení §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „NOZ“), které upravuje vznik povinnosti „škůdce“ nahradit újmu poškozenému, kterou způsobil zaviněným porušením zákonné povinnosti. Vzhledem k tomu, že citovaný občanský zákoník nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, tedy až po dokonání, resp. dokončení trestné činnosti obviněných, která je předmětem jejich trestního stíhání, bylo nutné respektovat §3079 NOZ. Podle tohoto přechodného ustanovení se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů. V posuzované trestní věci byla dotace čerpána v letech 2009 až 2010, a proto v souladu s citovaným přechodným ustanovením nebylo možné posuzovat předpoklady nutné ke vzniku povinnosti obviněných nahradit způsobenou škodu podle této nové právní úpravy občanského práva, jak učinil soud prvního stupně, s nímž souhlasil i soud odvolací. Nárok na náhradu škody způsobené trestnou činností obviněných proto v případě, že bude odpovědnost obviněných vyvozena z občanskoprávního předpisu, musí být posouzena podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „OZ“). V adhezním řízení jako součástí trestního řízení musí soud při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody aplikovat příslušné hmotněprávní předpisy, které se na projednávaný případ vztahují (srov. č. 17/1973 nebo č. 29/1965 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 676/2007, uveřejněné pod T 1026 v sešitě 39 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 4 Tdo 460/2011, uveřejněné pod T 1404 v sešitě 77 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Obecné ustanovení občanského zákoníku (dříve §420 OZ, resp. v současnosti §2914 NOZ) o odpovědnosti za škodu porušením právní povinnosti lze užít jen tehdy, pokud se na daný případ nevztahuje nějaký zvláštní hmotněprávní předpis (např. zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013). V posuzované trestní věci se soudy těmito základními podmínkami pro adhezní výrok, resp. právním hodnocením odpovědnosti obviněných nahradit škodu podle předpisů občanského či jiného práva v podstatě vůbec nezabývaly. Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně nepatřičně pouze odkázal na ustanovení zákona, který ale nebylo možné vůbec použít. Soudy obou stupňů se tedy nevypořádaly důsledně se skutečnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody, přesto uložily obviněným povinnost zaplatit nároky na náhradu škody uplatňované poškozenými.
90. V rámci nového rozhodování v adhezním řízení bude třeba, aby soudy do svých hodnotících úvah zahrnuly skutečnosti významné pro posouzení odpovědnosti jednotlivých obviněných za způsobení škody, a to se zřetelem k právní úpravě účinné v době spáchání trestné činnosti. V závazkovém vztahu primárně za škodu odpovídá škůdce (obchodní společnost K., za niž vystupovali obvinění M. S. a V. H., přičemž obviněný P. D. pro K. vykonával na základě smlouvy o dílo technický dozor investora a další činnosti), resp. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost (§373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obchodní zákoník“). Co se týká naplnění podmínek dotačního řízení, za jejich dodržení nese ve správním řízení odpovědnost výlučně příjemce dotace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 1 Afs 59/2012). Zároveň je třeba upozornit na nabytí účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, až k 1. 1. 2012, tj. až poté, co byla posuzovaná trestná činnost obviněných spáchána. Vzhledem k tomu nemůže být ve smyslu §228 odst. 1 tr. řádu v tomto případě ukládána povinnost k náhradě škody obchodní společnosti K., která v rozhodné době nemohla být trestně odpovědná za trestný čin, jímž byla poškozeným způsobena majetková škoda. Je nezbytné zodpovědět otázku, jestli K., vrátila poskytnutou dotaci, případně jestli je v jejích schopnostech ji vrátit, pokud bude na tomto škůdci vymáhána (s ohledem na převod podniku K., na obchodní společnost M.., by bylo vhodné posoudit skutečnosti spojené s případným právním nástupnictvím, pro což se však ve spise nenachází nezbytné podklady). V souvislosti s tím bude nezbytné posoudit, zda by připadalo v úvahu uplatnit vůči obviněným M. S. a V. H. institut ručení členů statutárního orgánu podle §194 odst. 6 obchodního zákoníku (za použití §135 odst. 2 obchodního zákoníku). V tomto ohledu bude nutné zjišťovat splnění právních důvodů a podmínek vzniku ručitelského závazku obviněných jednatelů, resp. členů statutárního orgánu příjemce dotace, neboť kromě odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti členů představenstva, která jim vzniká vůči společnosti podle §194 odst. 5 obchodního zákoníku, se stanoví za podmínek uvedených v odstavci 6 tohoto ustanovení pro členy představenstva zákonné ručení vůči třetím osobám, kterým z porušení jejich povinností vznikla škoda (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 698). V posuzované věci obvinění M. S. a V. H. skutečně byli členy statutárního orgánu příjemce dotace, tudíž bude třeba řešit, zda jim ze zákona nevznikl ručitelský závazek podle 194 odst. 6 za použití §135 odst. 2 obchodního zákoníku [po 1. 1. 2014 srov. §159 odst. 3, §2910 a násl. NOZ a §53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů]. U obviněného P. D. by mohla připadat v úvahu odpovědnost za škodu podle §420 OZ, avšak soudy by se musely pečlivě vypořádat se zněním odst. 2 tohoto ustanovení, podle něhož škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti užili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena. S ohledem na v současnosti neobjasněnou situaci týkající se hmotněprávního podkladu pro přiznání náhrady škody obviněnými a také vzhledem ke skutečnosti, že dosud nebylo pravomocně skončeno řízení vedené proti K., Ministerstvem financí České republiky ve věci rozhodnutí Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad (původně vedeného pod č. j. MF-8609/2015/1203) o povinnosti zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně v souvislosti s porušením podmínek výběrového řízení na realizaci projektu Relaxační a regenerační centrum XY, bude nutné eventuálně doplnit dokazování v tomto směru.
91. S možností přiznat poškozeným náhradu škody v posuzované věci také souvisí výhrada obviněného k povaze smlouvy o poskytnutí dotace. Rozhodně nelze vůbec polemizovat s tím, že jde o smlouvu veřejnoprávní povahy, ostatně opak ani orgány činné v trestním řízení, resp. soudy netvrdily. Obecně totiž veřejnoprávní povaha závazků nevylučuje posuzovat v rámci adhezního řízení takové nároky poškozených, pokud mají charakter škody nebo bezdůvodného obohacení pachatele, s nimiž trestní právo hmotné spojuje trestní odpovědnost, neboť tvoří znaky některých skutkových podstat trestných činů. Z toho vyplývá možnost posoudit v trestním řízení případné nároky poškozených, kterým v důsledku protiprávního jednání naplňujícího znaky objektivní stránky určitého trestného činu byla způsobena majetková újma, resp. škoda, neboť právě za tímto účelem tvoří adhezní řízení součást trestního řízení. Příkladem je právě případ z praxe, na který mj. odkazoval i obviněný, rozhodnutí č. 39/2014 Sb. rozh. tr. V citované trestní věci se jednalo o daňový delikt, přičemž subjektu povinnému k zaplacení daně zásadně nelze v trestním řízení uložit povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem podle §240 tr. zákoníku z toho důvodu, že nárok finančního úřadu na zaplacení zkrácené (neodvedené) daně vyplývá přímo ze zákona (srov. také č. 34/1987 Sb. rozh. tr.). Uvedený výklad soudů však bezezbytku nelze aplikovat ve vztahu k nároku dotačního orgánu na náhradu škody způsobené trestnými činy dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, na druhé straně nárok poskytovatele dotace na odvod poskytnuté podpory ze strany příjemce dotace vzniká až pouze v závislosti na porušení rozpočtových pravidel podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých zákonů (srov. §15 citovaného zákona). Jak již bylo zmíněno, o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně příjemcem dotace rozhoduje úřad Regionální rady regionu soudržnosti [§22 odst. 11 písm. b) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů], přičemž v posuzované věci také již došlo, byť nepravomocně k vydání rozhodnutí tohoto orgánu. Škodu způsobenou trestným činem dotačního podvodu nebo poškození finančních zájmů Evropské unie však nelze zaměňovat s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Všechny spory o náhradu škody jsou přitom obecně považovány za spory ve věcech soukromého práva, bez ohledu na povahu porušené povinnosti a je zde dána pravomoc soudů, pokud není výslovně svěřena jinému orgánu; jde o majetkové spory z odpovědnostního vztahu, v nichž stojí proti sobě v rovném postavení poškozený, jenž uplatňuje právo na náhradu, a škůdce, jehož odpovídající závazek má být požadovaným rozhodnutím autoritativně deklarován (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4202/2011, uveřejněné pod C 13205 ve svazku 18 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha; a Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 22, 23). V této souvislosti je také možné odkázat na poměrně přiléhavé argumenty státního zástupce, které k této otázce přednesl ve svém vyjádření k dovoláním obviněných. Současně Nejvyšší soud opětovně připomíná, že přiznat nárok na náhradu škody v trestním řízení bylo vyloučeno v rozhodnutí č. 39/2014 Sb. rozh. tr., výhradně ve vztahu k subjektu povinnému uhradit příslušnou daň, nikoli již ve vztahu k fyzickým osobám vystupujícím za právnickou osobu v postavení plátce daně. Naopak v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil na rozdílnou situaci, která může nastat v případech, v nichž obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů nebo jinou daň této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr a doměřil právnické osobě zkrácenou daň, ale je zřejmé, že platební výměr je nevykonatelný, neboť právnická osoba nemá žádný majetek použitelný k výkonu rozhodnutí. Právě v těchto případech je třeba vyřešit otázku případné odpovědnosti z ručitelského závazku fyzických osob – členů statutárního orgánu takové právnické osoby, na základě kterého by mohl být pachatel jako fyzická osoba v adhezním řízení zavázán k náhradě škody způsobené trestným činem nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle §240 a 241 tr. zákoníku. Ani judikatura citovaná obviněným v dovolání tedy nemohla sama o sobě vyloučit možnost soudu rozhodnout v trestním řízení o nároku na náhradu škody způsobené poškozeným v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněných skutkem, jímž budou uznáni vinnými.
92. Nejvyšší soud považuje za předčasné podrobněji se zabývat adhezním výrokem, který je tímto usnesením zrušen, a soudy budou znovu rozhodovat o nárocích poškozených, kteří se řádně a včas připojili k trestnímu řízení. Přitom budou mít na paměti, že své úvahy o hmotněprávním podkladu adhezního výroku, pokud budou znovu ukládat obviněným povinnost zaplatit určitou částku na náhradu škody, je třeba pečlivě vyložit v odůvodnění rozhodnutí včetně odkazu na konkrétní ustanovení aplikovaných hmotněprávních předpisů tak, aby byly přezkoumatelné. Je nutné opakovaně zdůraznit poměrně významnou skutečnost ovlivňující výsledek adhezního výroku, kterou je nesporné zjištění, že příjemcem finanční podpory zde byla právnická osoba, proti níž je vedeno správní řízení, jehož předmět (porušení předpisů o veřejných zakázkách) sice není zcela totožný se skutkem, pro který jsou obvinění trestně stíháni (podvodné jednání vůči poskytovateli dotace) a který je podkladem pro adhezní řízení, avšak porušení závazných dotačních podmínek, k němuž reálně došlo, shodu vykazuje. V obou řízeních se také jedná o vrácení finanční podpory poskytnuté z rozpočtu České republiky, resp. z rozpočtů Evropské unie. Soudy se tedy dosud nezabývaly tím, že fakticky byla škoda způsobena příjemcem dotace, vůči němuž by primárně měli poškození směřovat svůj požadavek na její náhradu, případně by tento příjemce dotační podpory následně mohl, či měl požadovat jím uhrazenou výši škody na obviněných, ať z titulu již zmíněného ručení statutárních orgánů, či z titulu obecné odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávním jednáním. Pokud by dokazování v tomto smyslu přesáhlo rámec potřeb trestního řízení, rozhodně nelze vyloučit ani postup podle §229 odst. 1 tr. řádu a poškozené odkázat s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
93. Obviněný zcela správně poznamenal, že poškozeným v posuzované věci není Ministerstvo financí České republiky, ale stát, tedy Česká republika, pokud ovšem poskytnutá finanční podpora byla skutečně uhrazena ze státního rozpočtu, nikoli v celém rozsahu z rozpočtu Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, jak bylo tvrzeno v odvolání této poškozené. Obviněnému však již nelze dát za pravdu v tom, že by Ministerstvo financí České republiky, které jako organizační složka státu zastupovalo v trestním řízení poškozenou Českou republiku, nemělo aktivní legitimaci k uplatnění nároku na náhradu škody. Nejvyšší soud se ztotožnil se způsobem, jakým se Vrchní soud v Praze vypořádal se stejnou výhradou v bodech 181. a 182. napadeného rozsudku. Výslovné označení poškozeného „Česká republika“, resp. stát v písemném podání, jímž došlo k uplatnění nároku na náhradu škody, lze považovat za formální vadu, která by mohla sama o sobě vyvolat pochybnosti o tom, kdo tento nárok, z jakých důvodů a v čí prospěch fakticky uplatnil. Ministerstvo financí České republiky jednalo v oblasti vztahů, pro něž bylo zřízeno. Obecné zmocnění organizačních složek státu k vystupování v právních vztazích za stát vyplývá ze zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, zejména pak z jeho ustanovení §6 až §7. Ministerstvo financí České republiky jako organizační složka státu ve svém podání v rámci trestního řízení odkázalo na ustanovení §3 a §51 citovaného zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a to v textu Pověření, jímž ministryně financí JUDr. Alena Schillerová, Ph.D, pověřila zaměstnankyni ministerstva M. M., „k jednání za Českou republiku – Ministerstvo financí v řízení před soudy, rozhodčími orgány, správními úřady, orgány činnými v trestním řízením a jinými orgány v případech, kdy za stát vystupuje Ministerstvo financí“ (srov. č. l. 3783 tr. spisu). V tomto smyslu také bylo Ministerstvo financí České republiky vnímáno (tedy jako organizační složka státu – poškozeného) po celou dobu trestního řízení, jak o tom vypovídá například písemná odpověď Ministerstva financí České republiky na žádost policejního orgánu o vyčíslení a odůvodnění nároku na náhradu škody, založená na č. l. 3788 a násl. tr. spisu, v níž je doslova uvedeno „K Vaší žádosti sděluje Ministerstvo financí, jakožto organizační složka státu jednající za Českou republiku…“. Byť formálně naprosto bezvadným postupem by bylo ve veškerých listinných podkladech poškozeného doplnit označení Ministerstvo financí České republiky o dovětek: organizační složka státu jednající za stát/Českou republiku, s ohledem na shora uvedený výklad není reálný důvod považovat nárok poškozeného, kterým je Česká republika, za vadně uplatněný, jak se domníval obviněný M. S.
94. V rámci repliky k vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných dovolatel M. S. odkázal na judikaturu civilních soudů, aby zdůraznil vážnost pochybení, pokud se k trestnímu řízení připojil poškozený označený jako „Ministerstvo financí České republiky“, pokud takové procesní postavení náleží ve skutečnosti České republice. Podle civilní judikatury se jedná o vadu žaloby, jestliže byla podána proti subjektu bez právní subjektivity, ačkoli žalovaný právní subjektivitu má, a taková vada musí být odstraněna. Obdobný přístup obviněný požadoval i k připojení se poškozeného k trestnímu řízení. Na tuto argumentaci, jež netvoří součást dovolacích námitek obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, podle něhož se v dovolacím řízení přihlíží výlučně k těm námitkám, které byly uplatněny v řádné lhůtě pro podání dovolání, eventuálně též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2, 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019), Nejvyšší soud nad rámec dovolání bude pouze stručně reagovat, aby nevznikly další pochyby o aktivní legitimaci poškozené České republiky zastoupené v trestním řízení organizační složkou - Ministerstvem financí České republiky. Nejprve k civilní judikatuře je potřeba podotknout, že ani ona nevyloučila, aby řízení o žalobě nemohlo proběhnout. V tomto smyslu je také třeba připustit rozdílnou úpravu civilních a trestních procesních předpisů. Již v předchozím bodě tohoto usnesení bylo vyloženo, že v posuzované věci nevyvstaly pochyby o tom, že by se s náhradou škody k trestnímu řízení připojil subjekt, kterému by nemělo být přiznáno postavení poškozeného ve smyslu §43 tr. řádu. Kromě citovaných zákonných ustanovení pro toto konkrétní trestní řízení bylo podstatné, že nedílnou součástí obviněným zpochybňované listiny, jíž se poškozený stát připojil k trestnímu řízení (č. l. 3780 tr. spisu), bylo Pověření na č. l. 3783 tr. spisu, v němž je jednoznačně označen za poškozeného stát a Ministerstvo financí České republiky jako organizační složka vystupující za stát před orgány činnými v trestním řízení. Obdobně o této skutečnosti vypovídal např. obsah listiny na č. l. 3805 tr. spisu, na níž v úvodu žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu je uvedena poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí České republiky. Ze všech rozvedených důvodů je zjevné, že po celou dobu v postavení poškozeného vystupoval stát, k jehož zastupování jsou zákonem zmocněny mj. organizační složky státu, zde Ministerstvo financí České republiky, a jím předložené listiny včetně vyslovených nároků na náhradu škody nemohou být jakkoli zpochybněny v tom smyslu, který naznačil obviněný M. S. v dovolání.
95. Nejvyšší soud se závěrem jen stručně vyjádří k výtce obviněného, podle níž by uložením povinnosti obviněným nahradit poškozeným škodu mohlo dojít k vytvoření dvou vykonatelných právních titulů k vymáhání shodného nároku. Obecně platí, že bylo-li splněno z jednoho právního titulu, v případě druhého se povinný může bránit návrhem na zastavení vymáhacího řízení z důvodu splnění závazku. Rozhodně není reálné, aby poškozený stát získal to samé plnění dvakrát, tuto představu je třeba odmítnout. Podle §44 odst. 3 tr. řádu nelze v trestním řízení podat návrh podle §43 odst. 3 tr. řádu, tedy návrh na uložení povinnosti obviněnému nahradit poškozenému způsobenou škodu, újmu na zdraví apod., bylo-li o takovém nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení. Již bylo připomenuto, že v trestním řízení jsou stíhány fyzické osoby, jimž je kladeno za vinu způsobení škody, ale v řízení o povinnosti vrátit poskytnutou finanční podporu, resp. zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně je povinným příjemce dotace – obchodní společnost K. V takových případech se může rozhodovat o nároku na náhradu škody v obou řízeních, což připouští i právní teorie (srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 381). Není totiž na překážku pro rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody v adhezním řízení, jestliže se o témže nároku na náhradu škody vedle adhezního řízení, jež je součástí trestního řízení, rozhoduje ještě ve správním řízení, avšak proti rozdílným povinným osobám. Také v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, uveřejněném pod T 1088 v sešitě 45 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck: Praha 2008, byla obviněnému, který spáchal jako jednatel a jediný společník společnosti s ručením omezeným trestný čin podvodu, uložena podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost nahradit škodu tímto činem způsobenou, přestože ke stejnému plnění, tj. k vrácení podvodně vylákaných peněz, již byla předtím pravomocně zavázána rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení i společnost s ručením omezeným, jejímž jménem obviněný jednal a která dosud nesplnila svůj závazek. Taková situace může nastat zejména v těch případech, v nichž je zjištěno, že povinná právnická osoba nemá dostatek majetku, eventuálně nemá žádné prostředky, aby uhradila svůj závazek vůči poškozenému, který se tak může domáhat uspokojení svého nároku nikoli pouze vůči přímému dlužníkovi, ale též proti ručiteli – obviněnému v trestním řízení. Podobná situace byla řešena v rozhodnutí č. 39/2017 Sb. rozh. tr., a týkala se možnosti uložit obviněnému povinnost nahradit škodu podle §228 odst. 1 tr. řádu, kterou způsobil trestnými činy poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku nebo zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, ačkoli poškození věřitelé přihlásili své neuspokojené pohledávky v insolvenčním řízení, které dosud neskončilo a které je vedeno nikoli ohledně majetku obviněného, ale ohledně majetku obchodní společnosti, jejímž jménem obviněný při spáchání trestné činnosti jednal. Proto ani v posuzované trestní věci obviněného M. S. nemůže jít o překážku ve smyslu §44 odst. 3 tr. řádu, jestliže v jiném řízení bylo rozhodnuto (navíc dosud nepravomocně) o povinnosti zaplatit stejné plnění, jaké představuje uložená náhrada škody, ale povinnost byla uložena právnické osobě, za niž jednal obviněný.
d) K dovolání obviněného V. H.
1. Neúplný výrok odvolacího soudu
[dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu]
96. Zcela shodně s obviněným M. S. se i obviněný V. H. ohradil proti neúplnému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze. Byl přesvědčen, že soud opomenul ve výroku vyjádřit, z podnětu kterého z podaných odvolání zrušil rozsudek soudu prvního stupně a není tak ani zřejmé, jak tedy soud druhého stupně naložil s jeho odvoláním. Ke stejné výhradě nejasné formulace výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze a z ní vyplývající možnosti naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí, lze plně odkázat na body 74. a 75. tohoto usnesení. Nejvyšší soud se s totožnými výtkami vypořádal a vyložil důvody, pro které i přes chybějící jasné označení podnětu ke kasačnímu výroku nelze mít pochybnosti o tom, že vrchní soud učinil zrušující výrok z podnětu odvolání obviněných M. S., V. H. a P. D.
2. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
97. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný V. H. podřadil převážně shodné námitky jako obviněný M. S., s nimiž se již Nejvyšší soud vypořádal, a proto na příslušné části odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud pro stručnost může odkázat. Důvodná byla výhrada obviněného proti pochybení odvolacího soudu, který neuvedl, na podkladě jakého hmotněprávního předpisu vznikly nároky poškozených na náhradu škody. To samé již bylo konstatováno a odůvodněno shora k totožné námitce obviněného M. S. pod body 89. a násl. tohoto usnesení. Naopak opodstatnění nebylo možné přiznat výtkám proti veřejnoprávní povaze smlouvy o poskytnutí dotace a nemožnosti přiznat na jejím podkladě nárok na náhradu škody, jak je uvedeno shora pod bodem 91. tohoto usnesení, proti vadnému uplatnění nároku na náhradu škody Ministerstvem financí České republiky, což bylo zdůvodněno pod body 93., 94. tohoto usnesení, a neopodstatněné byly i námitky proti povaze listin předkládaných poskytovateli dotace, která by měla odpovídat pojmu „doklady“, který představuje jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle §260 odst. 1 tr. zákoníku. Také podle obviněného V. H. nemohla být za takový doklad považována smlouva o podmínkách poskytnutí dotace (obviněný ji označuje jako dotační smlouvu) ani její dodatky, s čímž se Nejvyšší soud neztotožnil a důvody pro takový závěr uvedl výše pod bodem 87. tohoto usnesení. Především je možné zopakovat, že citovanou skutkovou podstatu naplnili obvinění především použitím a předkládáním zjišťovacích a předávacích protokolů, z nich vycházejících faktur, monitorovacích zpráv, čestných prohlášení apod. Dále Nejvyšší soud shora věnoval poměrně obsáhlou pasáž námitce obviněného M. S. proti vzniku a výši škody, již zcela shodně uplatnil v dovolání také obviněný V. H. Proto i v rozsahu této dovolací argumentace Nejvyšší soud odkazuje na předchozí část tohoto usnesení, konkrétně body 76. až 81.
98. Obviněný V. H. nesouhlasil také s tím, že by u něj byla naplněna subjektivní stránka ke všem znakům skutkových podstat obou trestných činů, zejména ke způsobení škodlivého následku. Ani tyto výhrady nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněné. Obviněný podle skutkových závěrů soudů v postavení nejprve člena výběrové komise na zhotovitele stavby a dále v postavení jednatele, resp. člena představenstva investora věděl (stejně jako další spoluobvinění), jaké stavební práce budou prováděny a podle jaké projektové dokumentace budou probíhat. Stejně tak byl od počátku obeznámen se způsobem i obsahem komunikace s poskytovatelem finanční podpory, tedy že je mylně informován o projektové předloze stavby a jsou mu předkládány nepravdivé údaje v dokumentech o průběhu prací. Obviněný V. H. sice v době podání žádosti o dotaci dne 14. 3. 2008 ještě nebyl statutárním orgánem investora, avšak prokazatelně se aktivně podílel na podnikatelské činnosti a byl obeznámen s vypracováním nové projektové dokumentace, ačkoli dotačnímu orgánu bylo uváděno, že se bude stavět podle původní (např. č. l. 862 tr. spisu, kde je založen e-mail architekty D. P. ze dne 21. 2. 2008 adresovaný mimo jiné i obviněnému na adresu „XY“, nebo e-mailová zpráva od obviněného ze dne 21. 2. 2008, v níž zaslal fakturační údaje investora za účelem vystavení faktury za projekt D. P., č. l. 880 tr. spisu). Působení obviněného v obchodní společnosti, která byla příjemcem finanční podpory a jeho přehled o jejím vystupování v záležitosti týkající se této dotace, stejně jako jeho součinnost s ostatními členy statutárního orgánu při vystupování vůči poskytovateli podpory svědčí o naplnění úmyslného zavinění ke všem znakům skutkové podstaty podle §212 odst. 1 tr. zákoníku a stejně tak ohledně znaků skutkové podstaty §260 odst. 1 tr. zákoníku. Všichni obvinění věděli o tom, že na listinách předkládaných poskytovateli dotace a v nich obsažených údajích (i nepravdivých) závisí vyplácení peněz z evropských fondů a o jaké částky v jednotlivých fázích výstavby jde. Proto v zásadě není důvod jakkoli zpochybňovat úmyslné zavinění i ve vztahu k okolnosti způsobení škody velkého rozsahu, která podmiňuje použití (nej)přísnějších skutkových podstat podle §212 odst. 6 písm. a) a §260 odst. 5 tr. zákoníku. V této době již obviněný V. H. vykonával vrcholnou funkci v obchodní společnosti K. Na trestní odpovědnost obviněného nemůže mít žádný vliv jeho tvrzení, že peníze byly použity na daný účel, přestavbu na tzv. pětihvězdičkový hotel. Pro postih případů užití poskytnuté dotace na jiný než stanovený účel jsou určeny druhé ze základních skutkových podstat u obou trestných činů podle §212 odst. 2 a §260 odst. 2 tr. zákoníku, což ale nebyl posuzovaný případ postihování za spáchání první z obou skutkových podstat trestných činů podle §212 odst. 1 a §260 odst. 1 tr. zákoníku.
99. Obviněný také namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi a zároveň v souladu s pravidlem ultima ratio vyplývajícího ze zásady subsidiarity trestní represe považoval za zcela zbytečné použít v posuzovaném případě prostředky trestního práva, jestliže již byl řešen ve správním soudnictví. Obviněný nepopíral, že změny projektu byly hlášeny se zpožděním, avšak mnohem podstatnější je podle jeho přesvědčení skutečnost, že byly vůbec nahlášeny, což také svědčí o vyloučení úmyslu obviněného získat majetkový prospěch. Sám dotační orgán přitom v té době přistupoval k opožděnému hlášení změn projektu velmi shovívavě, jak ostatně vypověděli tehdejší zaměstnanci poskytovatele dotace. Tyto výhrady však Nejvyšší soud rovněž nepovažuje za opodstatněné.
100. V rozporu s uvedenou obhajobou obviněného je již pouhá skutečnost, že dotační projekt byl pozastaven ze strany poskytovatele dotace. Ministerstvo financí jako auditní orgán v únoru 2014 zjistilo, že fakturované plnění na stavbě neodpovídá skutečně realizovanému plnění a jiné nedostatky (srov. jeho závěry na č. l. 2736 nebo 2740 tr. spisu). V zásadě shodné stanovisko ke zjištěným problémům zaujaly také interní kontroly Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad v červnu 2016 (srov. č. l. 2799 a násl. tr. spisu). Tento úřad rozhodně neposoudil zjištěné nedostatky na straně příjemce dotace jako bagatelní, jak se obviněný snaží prosadit, a dne 5. 9. 2014 oznámil příjemci dotace pozastavení administrace projektu na základě šetření podezření na nesrovnalost (srov. dokument Mapa projektu Relaxační a regenerační centrum v XY na č. l. 2667 tr. spisu). Významným argumentem o vážnosti celé situace, nikoli tedy omluvitelným pochybením příjemce dotace, je i samotné trestní oznámení ze dne 13. 9. 2016, podané Finančním analytickým útvarem Ministerstva financí České republiky (srov. č. l. 12 tr. spisu). V dosud provedeném dokazování bylo zjištěno, že obvinění od počátku předstírali řádné plnění smluvených podmínek dotace, zejména realizaci stavby podle dotačnímu orgánu předložené projektové dokumentace, ačkoli oslovili projektanta s žádostí o vypracování nové projektové dokumentace a stavba od samého počátku probíhala podle jiné projektové dokumentace, než té, s níž byl obeznámen poskytovatel dotace. V průběhu stavebních prací obvinění pokračovali v úmyslném předkládaní nepravdivých dokladů a poskytování nepravdivých informací a údajů, popřípadě v zamlčování pravdivých informací poskytovateli podpory, čímž bylo umožněno neoprávněné čerpání finančních prostředků z evropských rozpočtů v rozsahu několikanásobně přesahujícím hranici škody velkého rozsahu. Rozhodně nelze přijmout představu obviněného, že k postihu této vysoce závažné trestné činnosti postačují prostředky správního práva. Princip použití trestního práva jako „ultima ratio“ vyplývá ze zásady subsidiarity trestní represe. Co se týká zásady subsidiarity trestní represe, lze při jejím výkladu vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Při srovnání výsledku dosud provedeného dokazování v posuzované trestní věci s těmito výkladovými pravidly rozhodně není možné přijmout závěr, že trestní věc obviněného V. H. a dalších spoluobviněných by byla svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní, aby vylučovala použití prostředků trestního práva jako ultima ratio, právě naopak. V tomto ohledu je shodný názor Vrchního soudu v Praze, jak jej vyjádřil v bodě 170. napadeného rozsudku, odpovídající zásadě subsidiarity podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
101. Pokud se týká extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi, obviněný tuto výtku nepřípustně založil na subjektivním způsobu hodnocení důkazních prostředků a na své vlastní verzi průběhu skutku, ačkoli o souladu mezi skutečnostmi zjištěnými soudy a jejich právním posouzením, které je vyjádřeno ve výroku o vině, v zásadě není důvod pochybovat. Pachatelství obviněného V. H. nezáviselo výhradně na okolnosti, jestli byl v postavení statutárního orgánu příjemce dotace. Skutková podstata podle §260 odst. 1 tr. zákoníku ani §212 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje, aby pachatelem byl speciální subjekt, a navíc již v předchozím bodě 98. tohoto usnesení bylo vysvětleno, že na řízení obchodní společnosti K., resp. K., se obviněný podílel již před přijetím funkce jednatele, resp. člena představenstva. Nadto trestná činnost byla podle závěrů soudů spáchána obviněnými ve spolupachatelství, tj. nemusel to být přímo on, kdo poskytovateli dotace nepravdivé údaje předkládal nebo zamlčoval, mohl to být i někdo z ostatních spolupachatelů samozřejmě za splnění toho, že obviněný V. H. měl odpovídající znalosti o jejich součinnosti. V posuzované věci však ani o takovou situace nejde. Ze samotného popisu skutku je například patrné, že dne 28. 4. 2009 V. H. podal poskytovateli dotace průběžnou monitorovací zprávu, v níž nebylo kromě změny založení stavby nic uvedeno o tom, že je stavěno podle jiné než projektové dokumentace předložené poskytovateli, navíc přiznaná změna stavby byla později lživě zdůvodněna nepředvídatelnými okolnostmi. Na tomto tvrzení obviněný setrval i v dovolání, ačkoli bylo provedeným dokazováním spolehlivě vyvráceno. Dále dne 25. 9. 2009 obviněný zamlčoval informace Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad v písemné odpovědi na žádost o doplnění monitorovací zprávy. Jestliže obviněný nepodepsal smlouvu o poskytnutí dotace, ani tato skutečnost není překážkou trestní odpovědnosti obviněného V. H. za trestné činy dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, protože uvedená smlouva rozhodně nebyla jediným dokumentem, jehož prostřednictvím obvinění naplňovali znaky obou uvedených skutkových podstat trestných činů. Dále se obviněný snažil zpochybnit autentičnost spisu vedeného u Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad. Touto námitkou se zabýval již vrchní soud v bodě 171. svého rozsudku, v němž domněnku obviněného neakceptoval. Nejvyšší soud nemá důvod se od názoru vrchního soudu odchylovat a pro stručnost na citovanou část jeho rozhodnutí odkazuje. Námitky o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů, stejně jako tvrzení o porušení zásady ultima ratio svou povahou, byť by s velkou mírou tolerance mohly odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neshledal Nejvyšší soud důvodnými.
e) K dovolání obviněného P. D.
1. Námitky proti výši škody
102. Právní závěry soudů o výši způsobené škody obviněný zpochybnil tvrzením, že ji považuje za „absurdní“, aniž by však vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k takovému závěru. Pouze stručně uvedl, že postavený objekt již 10 let funguje, což odpovídá jeho postoji k trestnímu stíhání a obraně, kterou zvolil proti obžalobě. Obviněný zjevně vychází z mylného přesvědčení, že dotace byla využita na dohodnutý účel, tedy na stavbu relaxačního a regeneračního centra v XY. Tato okolnost však není významná pro naplnění znaků skutkových podstat podle §212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011. Shora pod body 77. až 81. tohoto usnesení již bylo vysvětleno, že (ne)správné, resp. (ne)oprávněné použití dotačních prostředků na předpokládaný, resp. jiný než sjednaný účel je jednou z podmínek naplnění objektivní stránky u druhých základních skutkových podstat obou trestných činů podle §212 odst. 2 a §260 odst. 2 tr. zákoníku. Obecně Nejvyšší soud tedy dodává, že ke vzniku škody v důsledku jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty podle §212 odst. 1 tr. zákoníku dojde tehdy, jakmile dotační orgán ztrácí oprávnění nakládat s dotačními prostředky, a to ve výši odpovídající celé poskytnuté, resp. přijaté podpoře. Pokud součástí dotačních prostředků byly zdroje z evropských rozpočtů, je vylákání takových peněž na podkladě nepravdivých, neúplných či zkreslených údajů postihováno podle §260 odst. 1 tr. zákoníku. Podobně je tomu například u trestných činů úvěrového a dotačního podvodu, u něhož je vznik škody vázán již k době, kdy se peněžní prostředky uvolněné na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů dostaly do dispozice obviněného (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1280). Z uvedeného výkladu v zásadě vychází i právní věta již citovaného rozhodnutí č. 1/2018 Sb. rozh. tr., podle níž je-li při jednočinném souběhu trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie skutek spáchán zčásti ke škodě Evropské unie a zčásti ke škodě jiného subjektu (zpravidla České republiky nebo územního samosprávného celku), je třeba pachateli klást za vinu v rámci §212 tr. zákoníku celou způsobenou škodu (tj. součet obou dílčích částek), zatímco v rámci §260 tr. zákoníku jen její dílčí část způsobenou ve vztahu k finančním prostředkům pocházejícím z rozpočtu Evropské unie. Nejvyšší soud tudíž shrnuje, že škoda u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku vylákaná podvodně z rozpočtu Evropské unie nebo z rozpočtů spravovaných Evropskou unií dosahuje výše odpovídající celé přijaté dotaci poskytované z evropských rozpočtů a vzniká v momentě, kdy prostředky opustí majetkovou sféru poskytovatele dotace. Pro závěr o vzniku škodlivého následku u citovaných skutkových podstat je zásadní, že v důsledku obviněným vyhotovených nepravdivých dokladů bylo nejen umožněno nesprávné použití dotačních prostředků, ale skutečně také došlo k tomu, že opustily majetkovou sféru poskytovatele dotace, a to ve výši, jež přesáhla hranici škody velkého rozsahu.
103. Námitky proti výši škody z uvedených důvodů tedy nemohly v dovolacím řízení obstát. Zbývá doplnit, že obhajobou založenou na faktu, že byl postaven objekt, na který byla dotace poskytnuta, se zabýval již krajský soud. Srozumitelně vysvětlil, proč ji nelze akceptovat zejména v bodech 54. až 59. svého rozsudku, popřípadě to vyplývá z kontextu další části odůvodnění tohoto rozsudku. Nejvyšší soud se s přijatými úvahami krajského soudu v podstatě ztotožnil a nepovažuje za důvodné je jakkoli změnit při zachování dosavadních skutkových zjištění ani v rámci nového rozhodování v posuzované trestní věci.
2. Skutkové námitky
104. Převážná část dovolání obviněného P. D. obsahovala výhrady proti způsobu hodnocení provedených důkazů a proti skutkovým zjištěním, k nimž soudy dospěly na podkladě provedeného dokazování, což zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nepřipouští. Obviněný zdůraznil, že poskytovateli dotace on sám nemohl zatajit jakékoli informace, neměl totiž vůči němu jakékoli povinnosti, případné technické podklady předával investorovi. Dále uvedl, že nebyl zodpovědný za přípravu podkladů ke smlouvě o podmínkách o poskytnutí dotace ani k žádosti o dotaci. Trval na své v trestním řízení konstantní obraně, tedy že bylo stavěno podle projektové dokumentace pro stavební povolení a změny v pilotovém založení stavby se této projektové dokumentaci nevymykaly, neboť konkrétní provedení této části projektu bylo ponecháno na subdodavateli. Obviněný opakovaně ve svém dovolání projevil zcela nepřijatelný názor, podle něhož postupoval zcela správně, pokud odsouhlasoval práce podle smlouvy o dílo ze dne 5. 1. 2009 (ve zkratce označovaná soudy i obviněným jako „SOD 2“) a podle projektové dokumentace ke stavebnímu povolení, protože kdyby odsouhlasil práce podle skutečnosti, byly by v rozporu s dotačními podmínkami! Obviněný také vyjádřil pochyby o správnosti znaleckého posudku znaleckého ústavu ČVUT, pokud jím byly určeny skutečně provedené stavební práce v závislosti na porovnání fakturace investora a subdodavatele, k čemuž namítl, že fakturace subdodavatele mu známa nebyla a opět zdůraznil, že jím byly fakturovány a odsouhlaseny pouze ty práce, které byly uvedeny v původní projektové dokumentaci.
105. Přestože Nejvyšší soud rozhodl v dovolacím řízení kasačním výrokem ve vztahu k oběma rozsudkům soudů nižších stupňů, s vědomím toho, že ve věci bude znovu konáno hlavní líčení, považuje za vhodné stručně vysvětlit důvody, pro něž neshledal tyto procesní námitky obviněného důvodnými. Pracovní náplň obviněného P. D. podrobně popsal krajský soud v bodě 52. svého rozsudku. I přes sporné datum uzavření smlouvy o dílo na inženýrskou činnost (ve smlouvě vytištěné datum 11. 2. 2008 někdo přepsal rukou na 11. 7. 2008) soud uzavřel, že obviněný P. D. se na realizaci projektu aktivně podílel již od samého počátku. Byl totiž jmenován v části 4. žádosti o dotaci jako člen realizačního týmu, svědkyně D. P. potvrdila, že ohledně nové prováděcí dokumentace s ní jednal nejčastěji právě obviněný P. D., a smlouva o dílo na inženýrskou činnost také ukládala obviněnému P. D. za povinnost mj. přípravu podkladů pro žádost o dotaci. Kromě toho podle textu samotné smlouvy o dílo byl obviněný P. D. zavázán zajistit předmět smlouvy podle jejího čl. 3, v souladu s nímž měl mít na starosti mimo jiné přípravu podkladů pro žádost o dotaci, podklady pro smlouvu s poskytovatelem dotace, zajištění technického dozoru stavby v rozsahu přílohy smlouvy a další povinnosti vyjmenované v čl. 3 (srov. č. l. 8841 tr. spisu). Přílohou smlouvy o dílo byl příkladný seznam činností, které měl obviněný P. D. jako technický dozor investora zajišťovat. Mezi ně se řadila kromě dalších i povinnost kontrolovat dodržení souladu projektu a realizace stavby a podmínek stavebního povolení (srov. č. l. 8844 tr. spisu). K porušení této základní činnosti technického dozoru investora se přitom obviněný v textu svého dovolání sám doznal, na svou obranu argumentoval totiž tím, že podepisoval provedené práce nikoli podle skutečného stavu, ale tak, aby byly formálně v souladu s projektovou dokumentací pro stavební povolení. Povinností obviněného přitom bylo zcela jednoznačně vykazovat a odsouhlasovat pouze reálně vykonané stavební úpravy a nikoli ty, které předpokládala původní projektová dokumentace, podle níž se ani nezačalo stavět. Obviněný se k hrubému porušování povinností při výkonu funkce technického dozoru investora doznal i během hlavního líčení konaného dne 6. 6. 2019, v němž kladl dotazy zástupkyním znaleckého ústavu ČVUT. Obviněný zpracovatelkám znaleckého posudku vytýkal, že v rámci znaleckého zkoumání nezohlednily opravu opěrné zdi. Ta však nebyla fakturována a ani zapsána do stavebního deníku, což bylo důvodem, proč se tato práce nepromítla do posudku, při jehož vypracování se znalkyně řídily zadáním posuzovat soulad fakturace se skutečným stavem na stavbě. Aby veškeré provedené práce byly řádně zaznamenány a vyfakturovány, přitom měl ohlídat především technický dozor investora. Z uvedeného tedy plyne, že znalkyně nemohly dohledat byť (údajně) provedené, avšak nevyfakturované práce a dodávky (srov. zejména č. l. 10359, 10359 verte, 10362 verte a 10363 tr. spisu). Není pochyb, že obviněný P. D. zcela úmyslně vyhotovoval či odsouhlasoval nepravdivé doklady, věděl přitom, že budou součástí podkladů předkládaných poskytovateli dotace, čímž tedy dotační orgán bude uveden v omyl a dotační prostředky poskytne na podkladě fiktivních dokladů a nepravdivých informací. Zcela mimo zásady logického uvažování se jeví již zmíněný způsob obhajoby obviněného předestřený v textu dovolání, v němž přiznal vlastní protiprávní jednání spočívající ve vykazování stavebních prací podle původní projektové dokumentace a rozpočtu, nikoli podle skutečného stavu jejich realizace. Obviněný z této své úvahy dospěl k přesvědčení, že nemohlo dojít k porušení smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace, protože jím vyhotovené doklady odpovídaly této smlouvě, resp. její příloze v podobě projektové dokumentace. Jako zcela nezpochybnitelný fakt je však třeba brát skutečnost, že opakovaně na stavbě v rozporu s původní projektovou dokumentací některé práce neproběhly nebo byly dodány v jiném množství. Za příklad může sloužit fiktivní fakturace pilotů o průměru 900 mm, 1200 mm a 1500 mm, přestože realita byla taková, že na stavbu byly dodány pouze piloty o průměru 600 mm, což se také výrazně promítlo do ceny za piloty (rozdíl mezi cenou subdodavatele a zhotovitele díla za piloty činil částku ve výši 16 601 822,70 Kč). Tuto situaci pečlivě popsal krajský soud v bodě 44. svého rozsudku. Argumenty obviněného se tedy rozcházely se zjištěným skutkovým stavem a částečně odporovaly rozumnému uvažování o trestném jednání a jeho následcích.
106. Nejvyšší soud nemohl přihlížet ani k procesním námitkám proti znaleckému zkoumání znaleckého ústavu ČVUT, který poukázal na fakturaci subdodavatele, aby na něm doložil skutečně vykonané práce a dodávky materiálu, tím také fiktivnost některých zjišťovacích protokolů a faktur vystavených dodavatelem investorovi. Jednoznačným výsledkem, který ze znaleckého posudku tohoto ústavu přejaly také soudy obou stupňů, je závěr o nesrovnalostech mezi údaji uvedenými v protokolech a fakturách zhotovitele a mezi skutečným stavem na stavbě, k čemuž se u hlavního líčení podrobně vyjadřovaly zpracovatelky znaleckého posudku Ing. Dana Čápová, Ph.D., a doc. Ing. Renáta Heralová, Ph.D., (srov. č. l. 10357 až 10363 tr. spisu). Není podstatné, jestli se obviněný P. D. dostal nebo nedostal k údajům z faktur vystavených subdodavatelem, na což obviněný významně poukazoval. Pro trestní odpovědnost byl významný fakt, že faktury subdodavatele zhotoviteli a zhotovitele investorovi vykazovaly diametrálně odlišný předmět plnění, resp. že byly fakturovány nevykonané práce nebo nedodaný materiál, eventuálně v jiném rozsahu či množství. Přitom k tomu, aby obviněný v postavení technického dozoru investora odhalil tuto vadu zjišťovacích a předávacích protokolů a na jejich podkladě vystavených faktur, nemusel mít k dispozici faktury od subdodavatele, k tomu postačovalo pečlivě sledovat realizované stavební práce a dodávky materiálu. Samozřejmě za situace, kdy by se faktury subdodavatele zhotoviteli a zhotovitele investorovi neshodovaly v ceně v tom smyslu, že by zhotovitel navýšil cenu subdodavatele o vlastní marži, mohlo by jít o běžný nesoulad fakturací subdodavatele a zhotovitele, jak jej naznačoval obviněný ve svém dovolání, avšak takový případ v posuzované věci nenastal. Znalecký posudek tedy podle Nejvyššího soudu nevykazoval vady vytýkané obviněným, což lze uvést pouze nad rámec dovolání, protože výhrady proti důkazním prostředkům a jejich hodnocení soudy nemohou naplnit zvolený dovolací důvod a ani žádný jiný z důvodů dovolání vyjmenovaných v §265b tr. řádu.
107. Pokud obviněný P. D. v rámci svého dovolání odkázal v podrobnostech na svůj řádný opravný prostředek, pak je třeba poukázat na přijatý výklad předmětu dovolacího řízení, který byl jasně zformulován v rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud konstatoval, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích trestního řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. Nejvyšší soud se proto zmíněnými námitkami obviněného blíže nezabýval.
V. Závěrečné shrnutí
108. Podkladem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo především dovolání nejvyššího státního zástupce v části, v níž důvodně vytýkal nesprávné hmotněprávní posouzení skutku spáchaného obviněnými F. Š. a M. V., jestliže v něm soudy nespatřovaly žádný z trestných činů, resp. žádnou z forem účastenství na trestné činnosti hlavních pachatelů, v důsledku čehož byli tito obvinění obžaloby nesprávně zproštěni a odvolání proti tomuto výroku soudu prvního stupně bylo fakticky zamítnuto jako nedůvodné, byť takový výrok vrchní soud formálně nevyslovil a vyplývá jen z odůvodnění jeho rozsudku. Dále Nejvyšší soud přisvědčil dovolání nejvyššího státního zástupce v námitce, podle níž soudy obou stupňů pochybily, pokud obviněným M. S., V. H. a P. D. uložily úhrnné tresty odnětí svobody mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za zločin čin dotačního podvodu podle §212 odst. 6 tr. zákoníku, resp. opřely aplikaci moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o důvody, které nemohou být považovány za mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele, s nimiž zákon spojuje možnost snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Avšak také obvinění M. S. a V. H. ve svých dovoláních vytkli oprávněně nedostatky rozsudku Vrchního soudu v Praze ve vztahu k výroku o náhradě škody, totéž však lze vztáhnout i na adhezní výrok rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu prvního stupně. Ačkoli se tedy v dovolacím řízení zjištěné vady rozhodování soudy prvního i druhého stupně primárně a převážně netýkají otázky viny obviněných M. S., V. H. a P. D., ale především viny obviněných F. Š. a M. V., Nejvyšší soud s ohledem na vhodnost konat společné řízení ohledně všech obviněných, jejichž trestná činnost spolu úzce souvisí a také vzhledem k zachování možnosti obviněných M. S., V. H. a P. D. hájit se proti novému výroku o trestu a o náhradě škody ve dvojinstančním řízení, vrátil trestní věc ohledně všech obviněných k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Kromě toho je nutné připomenout nesprávné právní posouzení zjištěného skutku jako pokračujících trestných činů dílem dokonaných, dílem spáchaných v pokusu Krajským soudem v Českých Budějovicích, které napravil soud druhého stupně a jeho právní názor potvrzený Nejvyšším soudem bude třeba při novém rozhodování o obžalobě respektovat.
109. Pokud nedojde v novém hlavním líčení před Krajským soudem v Českých Budějovicích k zásadním změnám ve výsledcích dokazování, tudíž budou zachována dosavadní skutková zjištění, bude třeba znovu rozhodnout o vině obviněných M. S., V. H. a P. D. dokonanými zločiny dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, protože na těchto právních závěrech vrchního soudu nebyla v dovolacím řízení shledána jakákoli nesprávnost. Ohledně výroku o vině těchto tří obviněných bude třeba zohlednit výsledky doplněného dokazování, které se bude týkat nezpochybnitelného závěru o tom, který subjekt byl skutečně v posuzované věci poškozen, případně v jaké výši. Nelze totiž zcela pominout poměrně pádné argumenty Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, které uplatnila v odvolání. V závislosti na objasnění této otázky nelze pak vyloučit změnu v části výroku o vině obviněných M. S., V. H. a P. D. právě ve vztahu k výši škody a označení poškozeného subjektu. Nově však bude třeba zabývat se otázkou trestní odpovědnosti obviněných F. Š. a M. V., jejichž přispění k páchání trestné činnosti za daného skutkového stavu nelze přejít strohým tvrzením, že jednali na pokyn nadřízených bez důsledného vyhodnocení všech zjištěných okolností, za nichž došlo ke spáchání trestné činnosti. Jak již bylo vyloženo v bodech 50. až 53. tohoto usnesení, dosud zjištěné okolnosti zapojení obou těchto obviněných na páchání protiprávního jednání značí, že jejich účast představovala významný článek v řetězci úkonů směřujících k vylákání dotačních prostředků, neboť, stručně shrnuto, vyhotovovali větší množství zjišťovacích a předávacích protokolů v delším časovém úseku a bez jejich přispění by nemohlo být dosaženo záměru hlavních pachatelů a způsobena škoda velkého rozsahu.
110. V návaznosti na nový výrok o vině bude nutné učinit také nový výrok o trestech u všech obviněných, a to s respektem k právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším soudem v tomto dovolacím řízení. Nejvyšší soud pouze stručně shrnuje, že sice nepovažuje užití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody za jednoznačně vyloučené, nicméně soud musí skutečně důsledně zvážit veškeré zákonné podmínky umožňující použít ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku se zřetelem na zjištěný skutek a okolnosti jeho spáchání, případně osoby obviněných. Pokud soud shledá, že uložení trestů obviněným v zákonné sazbě by skutečně bylo v posuzované věci nepřiměřeně přísné, musí důsledně vyložit, na jakém podkladě takový svůj závěr učinil a v odůvodnění rozsudku se pak bude třeba vypořádat se všemi argumenty, které v odpovídající části svého dovolání předložil nejvyšší státní zástupce. Dosavadní úvahy jak soudu prvního, tak i soudu druhého stupně totiž nebylo možné považovat za dostatečné a odpovídající podmínkám využití moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž se s ohledem na okolnosti případu nejeví jako případné uložení podmíněného trestu odnětí svobody obviněným M. S., V. H. a P. D., kteří navíc po celou dobu trestního řízení neprojevili jakoukoli sebereflexi nad spáchanými zločiny a v podstatě si vůbec nepřipustili překročení nastavených pravidel dotačního řízení. Dále bude na soudu prvního stupně, resp. případně i na soudu druhého stupně, aby v rámci adhezního výroku pečlivě vyložily hmotněprávní podklad pro eventuální přiznání nároků na náhradu škody poškozeným České republice a Regionální radě regionu soudržnosti Jihozápad. V této souvislosti je vhodné ještě dodat, že bude třeba se v novém hlavním líčení vypořádat s argumentací Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, kterou uplatnila ve svém odvolání. Za tímto účelem bude zřejmě nezbytné doplnit dokazování tak, aby byl nepochybně zjištěn, resp. označen subjekt, který byl protiprávním jednáním obviněných poškozen, resp. u kterého z obou poškozených, kteří se připojili k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, došlo reálně ke zmenšení majetku v důsledku vyplacené části dotační podpory. Samozřejmě nelze vyloučit ani dosavadní variantu, podle níž soudy shledaly poškozenými jak Českou republiku, tak Regionální radu regionu soudržnosti Jihozápad. Vrchní soud v Praze sice reagoval na odvolací námitky poškozené Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, nicméně tak učinil bez podrobnějšího vysvětlení důvodů, pro které nepovažoval výhrady poškozené za opodstatněné. Bude tak nezbytné odstranit určité pochybnosti o tom, z jakého rozpočtu byla vyplacena dotační podpora převyšující 50 milionů Kč za I. etapu projektu Relaxační a regenerační centrum XY. V popisu skutku ve výroku o vině je totiž uvedeno, že k tomuto účelu byly využity finanční prostředky z operačního programu „ROP NUTS II Jihozápad“, což podporuje odvolací tvrzení poškozené Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad o tom, že na základě smlouvy s příjemcem dotace, byly k podpoře využity peníze z rozpočtu tohoto poškozeného. Nelze proto vyloučit, že výhrady poškozené Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad mají opodstatnění, což je nutné v novém hlavním líčení objasnit a samozřejmě následně promítnout do rozhodnutí. Krajský soud pak musí mít současně na zřeteli, že v rámci nového rozhodování může obstát jen takový výrok o náhradě škody, který je založen na odpovídajících úvahách o odpovědnosti konkrétních obviněných za způsobení škody podle předpisů občanského, resp. obchodního práva, případně pracovního práva, což je podmínkou pro vyslovení povinnosti škodu nahradit.
111. Na základě všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že s výjimkou námitky proti právnímu posouzení obou zločinů jako dílem dokonaných dílem nedokonaných ve stadiu pokusu, shledal důvodnými v podstatě veškeré uplatněné výhrady nejvyššího státního zástupce, který podal dovolání v neprospěch všech obviněných včetně F. Š. a M. V., kteří byli obžaloby zproštěni, a to ve vztahu ke každému z nich. Opodstatnění měla i část námitek obviněných M. S. a V. H., kteří v dovoláních vytýkaly vady adhezního výroku v napadeném rozsudku, zbývající dovolací argumentaci těchto obviněných neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce a také z podnětu dovolání obviněných M. S. a V. H. zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 78/2019, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 17 T 30/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozsudky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že důvod, z něhož Nejvyšší soud vyslovil kasační výrok, prospívá dalšímu spoluobviněnému, Nejvyšší soud za použití zásady beneficia cohaesionis uvedené v §261 tr. řádu zrušil oba rozsudky také ohledně obviněného P. D., neboť jeho dovolání shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněným a odmítl je podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.V rámci nového rozhodování v posuzované trestní věci bude nezbytné rovněž mít na zřeteli zásadu zákazu změny k horšímu ve smyslu §265s odst. 2 tr. řádu s tím, že u obviněných M. S., V. H. by měla být zachována právní kvalifikace přijatá Vrchním soudem v Praze, u výroku o vině obviněných F. Š. a M. V., stejně jako u výroku o trestech ukládaných prvním třem obviněným nic nebrání zhoršení jejich postavení, neboť Nejvyšší soud rozhodoval na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch těchto pěti obviněných. U adhezního výroku k původně odsouzeným obviněným nepřichází ani v úvahu zhoršení jejich postavení, neboť jim byla původně uložena povinnost plně zaplatit částku odpovídající přijaté výši dotace. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných a nejvyššího státního zástupce rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu