ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.244.2022.3
sp. zn. 6 Tdo 244/2022-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2022 o dovolání obviněného T. W. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2021, sp. zn. 3 To 452/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 80/2021, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2021, sp. zn. 3 To 452/2021, jemu předcházejí rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 2 T 80/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 2 T 80/2021, byl obviněný T. W. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené společnosti MIJA CZ, spol. s r. o., IČO: 280 80 092, se sídlem Tábor, Laudova 1224, škodu ve výši 133 Kč.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku dopustil tím, že:
1) dne 22. června 2021 v době kolem 16:50 hodin v Českých Budějovicích, ulici XY, v prodejně Levné potraviny, z volně přístupných regálů odcizil zboží, a to 1 ks krému na ruce zn. ZIAJA v hodnotě 33,90 Kč, který si na místě aplikoval, 1 ks okurkového pleťového krému v hodnotě 57,90 Kč, který si rovněž aplikoval, 1 ks tyčinky Kofila kávová 35g v hodnotě 10,90 Kč, kterou na místě snědl, 2 ks energetického nápoje Shock Zero Sugar 500mm v celkové hodnotě 29,80 Kč, který na místě vypil, tedy věci v celkové hodnotě 133 Kč, s nezaplaceným zbožím, které si vložil do batohu, bez zaplacení prošel kolem pokladny, kde byl zadržen pokladní, přičemž takovým jednáním způsobil společnosti MIJA CZ, spol. s r. o., IČO: 280 80 092, se sídlem Laudova 1224, Tábor, škodu odcizením ve výši 133 Kč,
2) dne 22. června 2021 v době kolem 21:35 hodin v Českých Budějovicích, ulici XY, v D. M., v hypermarketu Albert, z volně přístupných prodejních regálů odcizil 1 kus vodky zn. Blend42 o objemu 0,5 l v hodnotě 139,90 Kč, ze které se napil, 1 kus croissantu zn. 7Days v hodnotě 12,90 Kč, 1 kus čokoládové tyčinky Horké kaštany v hodnotě 9,90 Kč, kterou na místě pozřel, 2 kusy respirátorů FFP2 v celkové hodnotě 22,90 Kč, které znehodnotil, 1 kus zubní pasty zn. Elmex v hodnotě 119,90 Kč, kterou otevřel, toto zboží si uložil do batohu, který měl na zádech, a bez zaplacení prošel přes pokladní boxy, kde byl zadržen ostrahou prodejny, čímž společnosti Albert Česká republika, s. r. o., IČ 440 12 373 se sídlem Praha, Jinonice, Radlická 520, způsobil škodu odcizením ve výši 305,50 Kč,
a takového jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 5. 2021, č. j. 1 T 34/2021–63, který nabyl právní moci dne 12. 5. 2021, odsouzen pro dvojnásobný přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
3. Proti označenému rozsudku podala odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, která v neprospěch obviněného brojila proti výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2021, sp. zn. 3 To 452/2021, byl napadený rozsudek k odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo opětovně rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2021, sp. zn. 3 To 452/2021, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) a k) tr. ř.
5. Namítl, že se trestného činu jemu kladeného za vinu nedopustil. Vytkl nejasnost a neúplnost skutkových zjištění. V řízení nebyly provedeny všechny důkazy (videozáznamy a znalecký posudek týkající se psychického stavu dovolatele), došlo k opomenutí důkazů (navrhované důkazy byly označeny za nadbytečné), k tzv. extrémnímu rozporu, a v důsledku toho k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy pochybily, pokud nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo . Dále měl za to, že jeho jednání nedosahovalo potřebné míry společenské škodlivosti, a tudíž bylo zapotřebí aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Čin nebyl úmyslný a promyšlený, byl proveden pod vlivem léků, jejichž účinek se zvýšil hladověním, hodnota věcí specifikovaných ve výroku o vině byla mizivá, z obchodu se nepokusil utéct a nebyl agresivní. Způsobem provedení neodpovídá běžným krádežím, zboží na místě konzumoval, přičemž současně nebylo prokázáno, že by si něco dával do batohu. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 5 Tdo 52/2005, podle kterého při zjištění zanedbatelné hodnoty odcizené věci a při současné neexistenci jiných okolností zvyšujících nebezpečnost činu pro společnost lze učinit závěr, že není splněna podmínka společenské škodlivosti činu, neboť i u majetkových trestných činů, u nichž je dolní hranice způsobené škody nahrazena recidivou pachatele, má svůj význam nejen osoba obviněného, ale i objektivní závažnost jím spáchaného trestného činu. Věc obviněného tak měla být maximálně postoupena příslušnému správnímu orgánu k projednání přestupku.
6. Obviněný vytkl, že v době spáchání činu trpěl psychickou poruchou, pro kterou nebyl příčetný, a tudíž proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nacházel se ve stavu, kdy ztratil zaměstnání, byl vyčerpaný a hladový a byl pod vlivem antidepresiv a Rivotrilu (léčil se na psychiatrii). Za takové situace není člověk schopen posoudit a ovládnout své jednání. Za účelem posouzení jeho psychického stavu v době činu bylo navrhováno vypracování znaleckého posudku, jemuž soudy nevyhověly. Doplnil, že jeho obhájkyně opakovaně navrhla zastavení trestního stíhání pro jeho vážné psychické onemocnění.
7. Výhrady vztáhl obviněný i proti výroku o trestu. Jelikož se nedopustil žádného trestného činu, neměl mu být ukládán žádný trest. Navíc trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců je s ohledem na okolnosti činu nepřiměřeně přísný a zbytečně represivní. Bylo namístě snížit trest pod dolní hranici trestní sazby.
8. Vzhledem ke své předchozí argumentaci (trestného činu se nedopustil, absence společenské škodlivosti činu, nepříčetnost) vyjádřil přesvědčení, že v rozhodnutí chybí výrok o zproštění obžaloby.
9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2021, sp. zn. 3 To 452/2021, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 2 T 80/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl o jeho zproštění obžaloby, alternativně aby jeho trestní stíhání pro neúčelnost zastavil. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud provedl důkaz kamerovým záznamem z předmětných prodejen, provedl ohledání místa činu a rekognici, ustanovil znalce k vypracování znaleckého posudku na jeho psychický stav v době činu i v době rozhodování soudů a vyžádal si dokumentaci týkající se jeho invalidity. Navrhl rovněž, aby bylo jeho trestní stíhání zastaveno pro jeho nepříčetnost.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obsažené v dovolání uplatňuje obviněný od počátku trestního řízení, a tudíž se jimi i soudy nižších stupňů zabývaly. Odmítla tvrzení o tzv. extrémním nesouladu a konstatovala, že veškeré námitky obviněného kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Tvrzení obviněného, že za své jednání není trestně odpovědný, dlouhodobě se léčí na psychiatrii pro posttraumatický stresový syndrom a užívá léky, bylo vyvráceno, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, že by obviněný nebyl schopen rozpoznat nedovolenost svého jednání, kterého se dopustil, a takové jednání by nebyl schopen vůlí ovládat. Po svém zadržení prohlásil, že svého jednání lituje, a vypověděl, že zboží odcizil proto, že měl hlad, nechtěl odpovědět na dotaz, proč odcizil i alkohol, a uvedl, že jej to ani nemrzí. Ze svého jednání byl usvědčen výpověďmi T. J. a L. H. s tím, že výpovědi těchto svědků zcela korespondovaly s dalšími provedenými důkazy, a to listinnými důkazy v podobě seznamu a popisu odcizených věcí, protokolu o hledání místa činu včetně náčrtu a fotodokumentace a vyhodnocení kamerového záznamu.
11. Pokud jde o uložený trest, tento podle státní zástupkyně odpovídá všem zákonným hlediskům rozhodným pro ukládání trestu, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího správně dospěl k závěru, že v daném případě nejsou dány takové okolnosti případu ani žádné mimořádné poměry na straně pachatele trestného činu, které by odůvodnily postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Byť je způsobená škoda na odcizených věcech nižší, samo o sobě to nemůže značit shovívavější postup při potrestání, a to zejména s ohledem na opis rejstříku trestu obviněného, z něhož se podává, že obviněný byl k datu svého odsouzení celkem pětkrát soudně trestán, a to vždy za krádeže podle §205 tr. zákoníku. Od roku 2018 do roku 2021 byl čtyřikrát postihován nepodmíněnými tresty odnětí svobody, které postupně vykonal dne 29. 8. 2020. Naposledy byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 1 T 34/2021, který nabyl právní moci téhož dne, za dvojnásobný přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Ani tyto tresty jej neodradily od páchání trestné činnosti. Z toho důvodu lze mít za to, že nebyla splněna žádná z podmínek pro použití dobrodiní podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy nelze předpokládat, že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
12. Ve shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí státní zástupkyně uzavřela, že meritorní rozhodnutí v posuzované věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody dovolání naplněny nebyly. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III. Přípustnost dovolání
13. První otázkou řešenou Nejvyšším soudem bylo posouzení přípustnosti dovolání obviněného. Jak již bylo zmíněno výše (bod 3.), krajský soud rozhodoval toliko o odvolání, které státní zástupkyně podala proti výroku o trestu. Bylo proto třeba vyhodnotit, zda je dovolání obviněného brojící i vůči výroku o vině přípustné v celé jeho šíři či pouze v části napadající výrok o trestu. Jak vyplývá ze znění §265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Judikaturou Nejvyššího soudu bylo vyloženo, že dovolání je přípustné jen vůči těm částem rozhodnutí, o nichž rozhodoval odvolací soud, z čehož plyne, že vůči těm výrokům obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně, které odvolací soud nepřezkoumával a ani nebyl povinen přezkoumávat, nelze dovoláním brojit.
14. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo zjištěno, že ten (bod 13. odvodnění) „z podnětu odvolání státní zástupkyně přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to nejen z hlediska vytýkaných vad.“ Posléze (bod 19. a násl.) se uvedený soud v odůvodnění svého rozsudku zabýval námitkami uplatněnými v podaném opravném prostředku a vyložil, proč přistoupil k částečnému zrušení napadeného rozsudku a novému rozhodnutí o trestu, který obviněnému uložil.
15. Jakkoli nelze pominout to, že se odvolací soud vyslovil i k otázkám souvisejícím s posouzením viny dovolatele (body 15. až 17., 24 odůvodnění), z toho, co ve svém rozhodnutí uvedl (aplikace §254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k napadenému výroku), je nutno uzavřít, že přezkoumal pouze výrok o trestu.
16. Za daného stavu bylo rozhodnutí dovolacího soudu o celkové přípustnosti (či naopak jen dílčí přípustnosti) podaného dovolání odvislé od posouzení správnosti procesního řešení odvolacího soudu. Bylo nutno zodpovědět otázku, zda se uvedený soud důvodně omezil na revizi rozsudku soudu prvního stupně jen v označeném rozsahu. Rozsah, v němž je odvolací soud oprávněn a současně i povinen přezkoumat napadené rozhodnutí, totiž není odvislý jen od explicitního vymezení napadených výroků odvolatelem v jeho odvolání, nýbrž i od vlastní odvolací argumentace, kterou v dané souvislosti uplatní. Vyjádřeno jinak, i pokud se odvolatel omezí jen na napadení některého výroku (např. o trestu), vznese-li ve svém řádném opravném prostředku argumentaci, z níž plyne, že vada jím napadeného výroku má svoji příčinu v předcházejícím a jím výslovně nenapadeném výroku (tj. výroku o vině), vyvstává ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. pro odvolací soud povinnost přezkoumat i tento odvolatelem nenapadený výrok.
17. Dovolací soud proto svoji pozornost zaměřil na to, jakou argumentaci uplatnila státní zástupkyně ve svém odvolání brojícím proti výroku o trestu. Toliko z hlediska úplnosti Nejvyšší soud poznamenává, že nářky, které obviněný rozsáhlým způsobem uplatnil ve svém vyjádření k odvolání státní zástupkyně a které směřoval vůči výroku o vině (k uvedenému viz body 8. až 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), neměly (a ani nyní nemají) žádný význam pro posuzování toho, v jakém rozsahu měl odvolací soud napadený rozsudek přezkoumat. V situaci, kdy se obviněný odvolání vzdal a vyloučil z možnosti podat odvolání v jeho prospěch osoby uvedené v §247 odst. 2 tr. ř. (viz protokol o hlavním líčení), nemohly již jeho námitky uplatněné ve vyjádření k odvolání státní zástupkyně mít vliv na přezkumnou povinnost odvolacího soudu. Rozsah přezkumu napadeného rozsudku totiž vymezuje pouze odvolatel, a to svým řádným opravným prostředkem, příp. jeho modifikací při veřejném zasedání konaném k jeho projednání. Ve věci posuzované (podle protokolu o veřejném zasedání a též i napadeného rozsudku odvolacího soudu – bod 12. odůvodnění) přednesl intervenující státní zástupce odvolání v obsahové shodě s jeho písemným vyhotovením.
18. Soud prvního stupně, jak již bylo zmíněno výše (bod 1.), odsoudil obviněného za použití §58 tr. zákoníku (bez specifikace příslušného odstavce uvedeného ustanovení ve výrokové části rozsudku), k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Z odůvodnění rozsudku plyne, že soud přihlédl k tomu, že obviněnému „ výrazně polehčuje prohlášení viny “, a v jeho prospěch zohlednil i nižší rozsah způsobené škody. Ač podle soudu u trestného činu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku „ je spodní hranice trestu odnětí svobody 6 měsíců bez stanovení podmínky způsobení škody v jakémkoli minimálním rozsahu, je nutno k rozsahu škody přihlížet z hlediska společenské škodlivosti, jakož i k dalším okolnostem “. Nízká výše způsobené škody společně s prohlášením viny vedla soud prvního stupně k tomu, že při aplikaci §58 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (údaj z odůvodnění rozsudku) uložil obviněnému trest pod spodní hranicí trestní sazby.
19. Státní zástupkyně v podaném odvolání akcentovala trestní minulost obviněného („ od roku 2018 do roku 2021 byl 4x postihován nepodmíněnými tresty odnětí svobody “) a skutečnost, že druhého útoku se dopustil krátce po svém zadržení realizovaném po prvém útoku. Tyto skutečnosti přes zanedbatelnou výši škody podle ní vylučovaly uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí trestní sazby. V dodatku odvolání upozornila státní zástupkyně na to, že ač je mimořádné snížení trestu pod spodní hranici v rozsudku odůvodněno „ využitím institutu dle §206c odst. 1, 4 trestního řádu “, k prohlášení viny ze strany obviněného nedošlo, neboť ve věci podle ní proběhlo řádné dokazování. Napadený rozsudek proto považovala za vadný ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř.
20. Dovolací soud usuzuje, že skutečnosti uplatněné v původním odvolání státní zástupkyně nezaložily přezkumnou povinnost odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř., neboť souvisí zcela s osobností obviněného, resp. faktory, které jsou významné z hlediska rozhodování o adekvátním právním následku trestní odpovědnosti (trestu) a nikterak nezakládají zpochybnění výroku o vině.
21. Opak je však nutno konstatovat ve vztahu k tomu, co plyne z jejího dodatku odvolání. Jí namítaná (a skutečnosti odpovídající) neexistence prohlášení viny obviněným totiž nejenže vede (a odvolací soud měla vést) ke zjištění, že v posuzované věci
a) vůbec není splněna formální podmínka pro aplikaci §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy pro fakultativní možnost soudu uložit trest odnětí svobody pod spodní hranicí, ale rovněž ke zjištění, že
b) ničím není odůvodněna existence vlastního výroku o vině, který je (zásada nulla poena sine crimine ) nezbytnou podmínkou pro uložení jakéhokoli trestu.
22. Z rozsudku soudu prvního stupně (jeho odůvodnění) plyne, že v něm uvedený soud – navzdory tomu, že v hlavním líčení proběhlo dokazování standardním způsobem – vůbec nevyložil, na základě jakých důkazů soud zjistil skutkový stav vyjádřený v tzv. skutkové větě výroku o vině a na základě jakých právních úvah uvedenému skutkovému zjištění přiřadil zvolenou právní kvalifikaci. Absence takového odůvodnění není ničím opodstatněna, neboť je třeba konstatovat, že nenastaly podmínky k tomu, aby soud přistoupil při aplikaci §129 odst. 2 tr. ř. k vyhotovení zjednodušeného rozsudku, který neobsahuje (žádné) odůvodnění, neboť státní zástupkyně se po vyhlášení rozsudku odvolání nevzdala a naopak posléze tento odvoláním napadla.
23. Protože námitka uplatněná v dodatku odvolání státní zástupkyně se uvedeným způsobem dotýkala i jí výslovně nenapadeného výroku o vině, dovodil dovolací soud, že doplněk písemného odvolání založil přezkumnou povinnost odvolacího soudu i ve vztahu k výroku o vině ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. a že tudíž dovolání obviněného je z tohoto důvodu (i když odvolací soud výrok o vině nepřezkoumal, byť text odůvodnění jeho rozhodnutí – viz body svědčí o zaujetí jeho stanoviska i k této části rozsudku soudu prvního stupně) přípustné v celém rozsahu.
24. V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud zjistil, že obviněný své dovolání podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
25. Úvodem je vhodné připomenout, že vyjma v dovolání opakovaně uplatňovaných výhrad, jimiž se z různých aspektů snažil zpochybnit zákonnost výroku o vině a odůvodnit existenci jím vznesených dovolacích důvodů, namítl obviněný i porušení svého práva na spravedlivý proces. Byť toto porušení explicitně spojil pouze s námitkou neprovedení jím navržených důkazů (str. 4 dovolání), v jiných částech svého dovolání (na str. 5 v souvislosti s požadavkem na své zproštění obžaloby) vytkl soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacímu, nejasnost a neúplnost jeho skutkových zjištění a to, že se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Zdůraznil (str. 5 dovolání), že shledat obviněného vinným může soud pouze na základě nezpochybnitelných, objektivně prokázaných a přesvědčivých důkazů. Následně poukázal na existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními učiněnými soudy a provedenými důkazy a tvrdil, že skutková zjištění nemají obsahovou souvislost s důkazy a nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení. Dovolací soud proto svoji pozornost zaměřil uvedeným směrem, tedy na posouzení, zda takto obviněným vznesené námitky nejsou důvodné a nezakládají jím tvrzené porušení práva na spravedlivý proces.
26. V dané souvislosti (k námitce dovolatele, že se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí) se připomíná, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. US 961/09). Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí formuloval požadavky na úplnost, srozumitelnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů způsobem umožňujícím jejich přezkoumatelnost. Povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit je jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování. V trestním řízení má soud povinnost učinit tak způsobem zakotveným v ustanoveních §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96, ze dne 30. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 124/97, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000, ze dne 8. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03). Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře zformuloval základní principy výkladu práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Zdůraznil, že otázku, zda obecný soud (ne)dostál povinnosti odůvodnit rozhodnutí, nelze posoudit jinak, než na základě okolností daného případu (rozsudek ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. 18390/91, bod 29.). Přičemž stejného názoru je též Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1735/21 ze dne 24. 8. 2021).
27. S právem na spravedlivý proces úzce souvisí i otázka přezkumu napadeného rozsudku odvolacím soudem. Lze poukázat na to, že na tuto skutečnost upozorňuje i Ústavní soud, jenž např. ve svém usnesení ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2286/16, připomněl, že „ právě systém přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem stupně vyššího naplňuje ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a z ní vyplývající právo na spravedlivý proces (srov. čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně základních práv a základních svobod)“ .
28. Již výše bylo zmíněno, že státní zástupkyně v písemném dodatku odvolání shledávala vadnost napadeného rozsudku v tom, že soud při jeho písemném vyhotovení vyšel z nesprávného východiska (údajného uznání viny), z čehož dovozovala důvod pro jeho zrušení v jí označené části z důvodu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj odvolací soud rozsudek, nebo jím napadenou část, zruší tehdy, pokud se ve vztahu k přezkoumávané části rozsudku soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.
29. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (bod 15. odůvodnění) konstatoval, že „ nalézací soud provedl řádné a úplné dokazovaní “, což však podle něj nenalezlo výrazu v odůvodnění jím vydaného rozsudku, které tak „ zjevně neodpovídá požadavkům vymezeným v ust. §125 odst. 1 tr. řádu “. Správnou shledal námitku státní zástupkyně, že obviněný neučinil prohlášení viny, a (navzdory tomu, že odvoláním napadený rozsudek v důsledku namítané vady neobsahuje žádné odůvodnění týkající se výroku o vině) konstatoval (bod 16. odůvodnění), že „ soud prvního stupně důvodně dospěl ke skutkovým závěrům vymezeným ve výroku o vině v napadeném rozsudku, a to na podkladě řádně provedených důkazů “. Uzavřel, že „ nebylo důvodu napadený rozsudek zrušit pro jeho případnou nepřezkoumatelnost ve smyslu ust. §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť je patrné a zjevné, které skutečnosti lze mít za prokázané, o které důkazy lze opřít skutková zjištění“. Na to navázal tvrzením, že „ soud prvního stupně si v souladu se zásadou zakotvenou v §2 odst. 5 tr. řádu ... vytvořil dokazováním provedeným v průběhu hlavního líčení důkazní podklad pro rozhodnutí o vině obžalovaného “, doplněné úvahou, že „ [p]akliže takto provedené důkazy nalézacího soudu byly podrobeny hodnotícím úvahám v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu, je možné bezpečně uzavřít, že obžalovaný vskutku popisované zboží dne 22. 6. 2021 odcizil …“.
30. V kontextu uvedeného je vhodné citovat příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde (bod 1. odůvodnění) označený soud uvedl, že „ [v] provedeném hlavním líčení soud po přijetí prohlášení viny jednáním popsaným v návrhu na potrestání obžalovaného T. W., ve smyslu ustanovení §206c odst. 4 trestního řádu, dokazování v rozsahu, v němž obžalovaný vinu prohlásil, neprováděl v souladu s ustanovením §206c odst. 6 trestního řádu“. Další část odůvodnění rozsudku se již věnuje pouze odůvodnění výroku o trestu (body 3. a 4.) a výroku o náhradě škody (bod 5.). Tvrzení odvolacího soudu o hodnotících úvahách soudu prvního stupně je v konfrontaci s tím, co plyne z písemného odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku zcela zavádějící.
31. Z pohledu možností odvolacího soudu hodnotit zákonnost napadeného rozsudku je nezbytné připomenout, že ten je ve smyslu §263 odst. 7 tr. ř. vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl, z čehož logicky plyne, že pokud soud prvního stupně žádné zhodnocení důkazů, ač k němu byl povinen (jak je tomu ve věci posuzované, neboť k prohlášení viny nedošlo), neprovedl, nemůže na jím provedené avšak nezhodnocené důkazy odvolací soud odkazovat (ve věci posuzované bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a o tyto opírat své závěry, tedy že
a) skutková zjištění v nich mají svůj podklad a
b) napadené rozhodnutí v důsledku toho ani není zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti. Za takovéto situace, jež nastala ve věci posuzované, je naopak nutno dospět k závěru zcela opačnému.
32. Z hlediska úplnosti je nezbytné dodat, že odvolací soud sám důkazy rozhodné pro vyslovení viny obviněného v rámci veřejného zasedání (jejich zopakováním či provedením důkazů nových) neprovedl, neboť dokazování doplnil jen přečtením aktuálního výpisu z rejstříku trestů obviněného a k posouzení důvodnosti námitky státní zástupkyně v jejím doplňku odvolání (neprohlášení viny obviněným) přečtením protokolu o hlavním líčení. Tímto dokazováním si odvolací soud nevytvořil podmínky k tomu, aby sám mohl činit závěr o vině obviněného.
33. Tato zjištění v konfrontaci s tím, co namítá obviněný ve svém dovolání (skutková zjištění nemají obsahovou souvislost s důkazy a nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení), vede dovolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně zatěžuje vada nepřezkoumatelnosti, na niž měl odvolací soud (z důvodu výše vyloženého širšího přezkumu napadeného rozsudku při aplikaci §254 odst. 2 tr. ř.) reagovat způsobem, který plynul z dodatku odvolání státní zástupkyně, tj. konstatováním vady ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., která odůvodňovala zrušení napadeného rozsudku v jeho celku a následný postup podle §259 odst. 1 tr. ř. Pokud takto odvolací soud nepostupoval, zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v neprovedení řádného přezkumu napadeného rozhodnutí a ve vydání rozhodnutí, které nezohledňuje obsah ustanovení §263 odst. 7 tr. ř.
34. Je-li způsobilé založit extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy rozhodnutí, v němž soud provedené důkazy defektním způsobem zhodnotí, pak lze stěží tvrdit, že takovou vadu nezaloží rozsudek, v němž soud – v rozporu s povinností plynoucí z §125 odst. 1 tr. ř. vyložit své myšlenkové postupy, které jej vedly k vyslovení výroků v něm obsažených – žádné hodnotící úvahy ohledně jím provedených důkazů neuvede. Závěr o správnosti a zákonnosti rozsudku totiž nelze založit na úvaze, že obsah důkazů, které soud procesně bezvadným způsobem provedl, umožňuje učinit skutková zjištění obsažená v jeho výrokové části. Nejde-li o zákonem stanovené výjimky, u nichž rozhodnutí nemusí obsahovat odůvodnění, pak je nezbytné trvat na tom, aby příslušné rozhodnutí hodnotící pasáže obsahovalo, neboť při jejich absenci nelze učinit závěr o tom, že se v něm soud (případně jiný orgán činný v trestním řízení) adekvátně a celistvě vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi. Právě tato část rozhodnutí, tj. odůvodnění rozsudku, má stěžejní význam pro rozhodování k tomu oprávněné osoby (odvolatele), zda vydané rozhodnutí napadne opravným prostředkem. Rozhodnutí, které neobsahuje žádné, resp. skutečnému procesnímu stavu zcela neodpovídající odůvodnění (ve věci posuzované rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o vině), je nezbytné posoudit jako odporující právu obviněného na spravedlivý proces. Stejný závěr je třeba učinit i ohledně rozsudku soudu odvolacího, neboť ani v něm není obsaženo odůvodnění, které by požadavky transparentnosti odůvodněnosti učiněných právních závěrů splňovalo (v důsledku nemožnosti odvolacího soudu hodnotit jím neprovedené důkazy).
35. Na to posouzení nemůže mít žádný vliv to, že se obviněný (patrně s vidinou pro něj příznivě vyznívajícího právního následku trestní odpovědnosti) po vyhlášení a odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně vzdal odvolání a vyloučil z jeho podání i osoby uvedené v §247 odst. 2 tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
36. Za situace, kdy dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zatěžují vady, jejichž důsledkem je porušení práva obviněného na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, shledal, že již z tohoto aspektu je odůvodněno zrušení obou rozhodnutí soudů nižších stupňů, aniž by bylo nezbytné se zabývat důvodností dalších námitek, které jsou obsahem dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. na podkladě dovolání obviněného zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2021, sp. zn. 3 To 452/2021, tak jemu předcházejí rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 2 T 80/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť na něm je, aby ve věci znovu rozhodl a posléze své rozhodnutí vyhotovil způsobem, který bude odpovídat průběhu hlavního líčení a v něm provedenému důkaznímu řízení.
37. Na okresním soudu je, aby uvážil, zda mu dosavadní rozsah dokazování umožňuje o vině obviněného rozhodnout způsobem odpovídajícím požadavku §2 odst. 5 tr. ř. V případě, že dokazování nějakým způsobem doplní, vyhodnotí tyto důkazy s důkazy již provedenými a v odůvodnění svého rozhodnutí uvede, na základě jakých důkazů a proč dospěl k příslušným skutkovým závěrům. Pokud uplatněným návrhům na doplnění dokazování nevyhoví, bude na něm, aby o nich nejen procesně rozhodl, ale v odůvodnění svého rozhodnutí důvody tohoto postupu rovněž vyložil. Pokud rozhodne odlišně od návrhů uplatněných obhajobou na způsob jeho konečného rozhodnutí (viz i alternativy obsažené v podaném dovolání), alespoň stručně zmíní, proč k navrženému řešení nepřistoupil.
38. V souvislosti s tímto rozhodováním nalézacího soudu považuje Nejvyšší soud (patrně zcela nadbytečně) za vhodné reagovat alespoň stručně na námitku dovolatele, jejíž podstatou bylo tvrzení o chybějícím výroku. Je třeba konstatovat, že vadu tohoto charakteru, která by měla založit existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (současného znění), nemůže založit samotný odsuzující výrok (nedoprovázený výrok zprošťujícím), neboť v takovém případě žádný výrok v rozsudku (má-li se zprošťující výrok vztahovat k témuž skutku) z povahy věci neabsentuje. Je totiž vyloučeno, aby soud o jednom a tomtéž skutku téhož obviněného současně rozhodl odsuzujícím i zprošťujícím výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 4. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Zpracoval:
Mgr. Pavel Göth