ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.247.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 247/2022-727
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2022 o dovolání, které podala obviněná R. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 13 To 268/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 66/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 1 T 66/2019, byla obviněná R. K. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
„v období od 1. 6. 2010 do 24. 6. 2011 a od 1. 10. 2011 do 30. 9. 2018 ve svém pohostinství ve XY čp. XY, okr. Praha-západ jako živnostnice pod jménem R. K., IČ.:XY svým zaměstnancům v rozporu se svými povinnostmi dlouhodobě neodváděla srážkovou část povinných odvodů z jejich mezd, vzhledem k nedostatečným výnosům, přičemž z příjmů z jejich závislé činnosti neuhradila:
a) v rozporu s ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, způsobila nedoplatek na srážkové části pojistného ve výši 125.008,- Kč k tíži Pražské správy sociálního zabezpečení,
b) v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, způsobila nedoplatek na srážkové části pojistného ve výši 66.756,70- Kč a k tíži Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR,
c) v rozporu s ustanovením §38h odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, způsobila nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti ve výši 39.575,- Kč k tíži Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územní pracoviště Praha- západ,
tedy platby v celkové výši 231.339,70 Kč, které byla povinna podle zákona za své zaměstnance odvést z jejich mezd, přičemž teprve na základě trestního řízení dne 01. 03. 2019 částečně v celkové výši 50.000,-Kč dluh umořila, čímž pouze snížila způsobenou újmu na celkovou hodnotu 181.339,70 Kč, ve kterém byl spatřován přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku,
neboť trestnost činu podle §242 tr. zákoníku zanikla.“
2. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 13 To 268/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Kaina dovolání datované dnem 31. 1. 2022, přičemž výslovně uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění před 1. 1. 2022.
4. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku totiž uvedla, že napadá usnesení odvolacího soudu z důvodu uvedeného „v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“ .
5. Poukázala na to, že v rámci svého odvolání proti rozsudku nalézacího soudu učinila řadu námitek, v nichž spatřovala nesprávnost postupu soudu prvního stupně. Konkrétně se jednalo o námitky, že minimálně v případě svědků M. J. a D. K. bylo prokázáno, že existovala dohoda o tom, že odvody nebude hradit obviněná, jako jejich zaměstnavatel, ale že si je budou platit sami. Dále pak namítala nevyvrácení její obhajoby, že by taková dohoda neexistovala i v případě dalších soudem slyšených svědků, tj. zaměstnanců obviněné.
6. Obviněná argumentovala, že postup soudu prvního stupně je zcela v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a se zásadou in dubio pro reo . Očekávala, že k výše uvedeným námitkám bude ze strany odvolacího soudu přihlédnuto a tento se s nimi řádně vypořádá a pokud jim nevyhoví, pak své rozhodnutí řádně odůvodní a popíše své důvody. V daném případě k tomu však nedošlo. Odvolací soud jen paušálně poukázal na to, že postup soudu prvního stupně je zcela v pořádku, a odkázal na něj, aniž by se vypořádal s námitkami z její strany. Zdůraznil, že závěry soudu prvního stupně podporuje skutečnost, že obviněná jednala o splátkových kalendářích na jednotlivé částky a nenamítala, že k jejich zaplacení není povinna, a také rozpor mezi výpovědí obviněné ze dne 1. 3. 2021, kdy uvedla, že údajně platila odvody za svého syna, a svědka K., který ve své výpovědi uvedl, že byl s matkou dohodnut, že si odvody bude platit sám. Dovolatelka považuje tyto úvahy za nesprávné. Fakt, že jednala s příslušnými institucemi o splátkovém kalendáři, neznamená, že by přiznávala svou vinu. Podle ní je třeba v uvedené kauze rozlišovat hledisko trestněprávní, z něhož je podstatné, zda obviněná skutečně srážky prováděla a finanční prostředky si ponechávala či použila jinak, a dále pak hledisko občanskoprávní, kdy zde existovaly vykonatelné pohledávky za obviněnou, které tato musela řešit a o toto se snažila. Z její snahy však nelze dovozovat, že by tím přiznávala vinu v rámci trestního řízení, jak dovozují soudy prvního a druhého stupně.
7. Z její výpovědi ze dne 1. 3. 2021 v žádném případě nevyplývá, že by činila za syna odvody na povinných platbách, neboť hovořila pouze o srážkách ze mzdy na exekuce. Usnesení odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů a absenci řádné konkrétní reakce na její námitky nepřezkoumatelné.
8. S ohledem na její konkrétní námitky v porovnání s obecným a strohým odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu má dovolatelka za to, že je dán důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který nereagoval na její námitky, čímž se dopustil zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy obou stupňů nepostavily na jisto, že z její strany došlo skutečně k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Základním předpokladem trestnosti jejího jednání je fakt, že skutečně srazila ze mzdy zaměstnanců částku odpovídající povinným platbám a že tyto finanční prostředky dále neodvedla, což učinila ve větším rozsahu. Obviněná toto popřela, když uvedla, že zaměstnancům byly vypláceny mzdy v hrubé výši, tj. včetně povinných plateb.
9. Svědek M. J. uvedl, že o žádné dohodě stran toho, že by si odvody platil sám, neví. Jmenovaný svědek pak soudu dne 1. 3. 2021 doručil kopie výplatních pásek, kdy na každé z nich je obsažena poznámka „PSSZ“ a „VZP VYPLACENO“ nebo „HRAZENO HOTOVĚ“, parafovaná svědkovým podpisem. Současně byla svědkem doručena i dohoda mezi ním a obviněnou ze dne 10. 2. 2015, z níž vyplývá, že zaměstnanci bude vyplácena mzda včetně povinných odvodů na sociální a zdravotní pojištění v hotovosti a zaměstnanec si zajistí sám úhradu těchto plateb. Svědek D. K. uvedl, že měl s obviněnou domluvu, že si všechno bude platit sám. Ocitl se ve finanční tísni a tyto odvody neplatil a obviněné to nesdělil. Ze strany těchto svědků tak existovala dohoda, že si budou hradit odvody sami a nikoli, že to bude činit obviněná. V jejich případě nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Totéž lze při uplatnění zásady in dubio pro reo konstatovat i ohledně zaměstnankyně J. P., která nemohla být vyslechnuta z důvodu svého úmrtí, přičemž obviněná trvá na tom, že i s ní měla uzavřenou obdobnou dohodu.
10. Odvody za výše uvedené zaměstnance nelze podle ní zahrnovat mezi platby, za jejichž neodvedení by bylo možno v jejím případě konstatovat trestnost podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Po odečtení plateb za tyto osoby zde zbyl dluh, jehož výše je nižší než 100.000 Kč a tudíž nelze konstatovat, že by obviněná neplnila svou povinnost ve větším rozsahu (za předpokladu, že by tato skutečnost byla prokázána u dalších svědků).
11. Výpovědi svědkyň Z. L., M. Z. a M. D. nelze podle dovolatelky považovat za spolehlivé, když tyto si již nic ohledně detailů jejich pracovních poměrů nepamatovaly a některé z nich již ani nevěděly, kdo byl jejich zaměstnavatelem. V případě těchto svědkyň by proto měl soud rovněž postupovat podle zásady in dubio pro reo .
12. Obviněná má za to, že její vina nebyla řádně prokázána a tudíž mělo být rozhodnuto o jejím zproštění obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že by předmětný skutek spáchala ona a nemělo být rozhodnuto tak, že trestnost uvedeného trestného činu zanikla z důvodů účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku s následným zprošťujícím důvodem podle §226 písm. e) tr. ř.
13. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021, č. j. 13 To 268/2021-708, v celém jeho rozsahu, i vadné řízení jemu předcházející a vrátil věc k dalšímu projednání.
14. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání je založeno na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně ve znění před 1. 1. 2022. Dodal, že hmotněprávní námitky nyní odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 a námitky proti skutkovým zjištěním dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z odvolání je patrno, že důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. se mají vztahovat k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a že usnesení odvolacího soudu chtěla patrně dovolatelka napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení.
15. Dovolatelka opakuje svou obhajobu, kterou uplatnila již před nalézacím soudem a kterou shrnula ve svém odvolání. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými soudy. S těmito námitkami se soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Taková vadná zjištění však ve věci nejsou.
16. Obsah námitek dovolatelky směřuje k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo . Ta je však zásadou procesní (nikoliv hmotněprávní) a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru státní zástupce z rozhodnutí Nejvyššího soudu poukázal na usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo , pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá mimořádnou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve vztahu k skutkovým zjištěním, učiněným nižšími soudy. Z judikatury Ústavního soudu uvedl nález ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, a usnesení ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterých uznal zásadní vázanost dovolacího soudu skutkovými zjištěními učiněnými v řízení před nalézacím a odvolacím soudem. Státní zástupce navázal, že námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, což je patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, a ještě podrobněji bylo vyloženo v usnesení ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021.
17. Na základě citovaných rozhodnutí státní zástupce učinil závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné porušení této zásady dovolacím důvodem není a nemůže být, neboť výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud přístup nemají, pokud nechtějí zopakovat celé dokazování.
18. Podle státního zástupce nic nenasvědčuje tomu, že by snad soudy postupovaly při dokazování ledabyle či svévolně. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku je mimořádně obsáhlé a pečlivě se zabývá obsahem a významem jednotlivých důkazů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle něj nebyl naplněn. Pokud dovolatelka obsahově uplatnila i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak k samotnému právnímu posouzení skutku nic konkrétního neuvedla – napadla pouze učiněná skutková zjištění.
19. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
21. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 13 To 268/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h ) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod (nebo důvody) uvedený(é) v předmětném zákonném ustanovení. Dovolatelka svůj mimořádný opravný prostředek podala dne 31. 1. 2022, tedy za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., jímž došlo k úpravě důvodů dovolání. Podle její argumentace tuto novelizaci nereflektoval, když je zjevný její odkaz na zákonnou dikci právní úpravy účinné do 31. 12. 2021.
23. Dovolatelkou deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 [podle aktuálně účinné právní úpravy pod písm. h)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
24. Nejvyšší soud však i při vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právní úpravou účinnou do 31. 12. 2021 připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích. Tento stav dopadal na případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.)
25. Zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně upraven další (nový) dovolací důvod reflektující výše uvedené požadavky, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Přestože tedy dovolatelka své dovolání opřela o důvod formálně označený podle právní úpravy v době jeho podání již neúčinné, lze podle obsahu její argumentace usuzovat na uplatnění důvodů dovolání specifikovaných výše.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Dovolatelka prakticky shodné námitky uplatnila již v předchozích stádiích trestního řízení. Její dovolací argumentace je z větší části opakováním obhajoby, se kterou se dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura takový případ řeší např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
27. Pokud dovolatelka vytýká zjevné rozpory skutkových zjištění nižších soudů s obsahem provedených důkazů je třeba zdůraznit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je omezen na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a nedopadá tedy na jakýkoli rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Zároveň lze poznamenat, že existence případného rozporu nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z něj odlišné skutkové a právní závěry, než jak to učinily soudy.
28. Z odůvodnění soudu prvního stupně v tomto případě je zjevné, že si byl vědom důkazní situace a přiléhavě popsal, jak hodnotil provedené důkazy, jejichž rozsah byl pro náležité objasnění věci dostačující, a k jakým závěrům dospěl. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a učiněnými skutkovými zjištěními i následnými právními závěry. Nelze tedy tvrdit, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Soud odvolací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí sice stručně, ale zcela jasně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na které v odstavci 5. svého rozhodnutí odkázal. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
29. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Přesto považuje za účelné vyjádřit se alespoň k podstatným aspektům hodnotící činnosti nižších soudů a z ní vzešlých skutkových zjištění. Soud prvního stupně v bodech 65. a 66. svého rozsudku hodnotil výpověď obviněné a zabýval se rozpory v její verzi z přípravného řízení a u hlavního líčení. V dalších odstavcích ji pak hodnotil v kontextu ostatních provedených důkazů a vysvětlil, proč neuvěřil jejímu tvrzení o dohodách se zaměstnanci, podle nichž si měli odvody platit sami. Podstatný je přitom závěr, opakovaně nalézacím soudem výslovně uvedený, že v souladu se zákonnou úpravou odvodů za zaměstnance se zaměstnavatel nemůže své povinnosti srážky odvádět zříci či zprostit a na zaměstnance ji převést. Takový závěr je plně v souladu s ustanovením §38c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, §8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a §5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Nalézacímu soudu také nelze vytknout způsob hodnocení skutečnosti, že obviněná jednala s jednotlivými úřady o nedoplatcích, aniž kdy namítla, že odvody měli hradit sami zaměstnanci, ani od svých zaměstnanců nepožadovala doplacení dlužných částek, na které jim, podle své obhajoby, měla poskytnout prostředky. Tento její postup přitom nebyl soudem nahlížen jako její doznání, ale jako skutková okolnost, která byla hodnocena v kontextu provedeného dokazování, zcela v souladu s požadavky ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V bodech 74. a 78. svého rozsudku se pak nalézací soud zabýval i finanční situací obviněné a otázkou, zda disponovala dostatečnými prostředky, aby odvody hradila. Konstatoval přitom, že v rozhodném období sama sobě vyplácela příjem ve výši cca 25.000 Kč měsíčně a další prostředky investovala do provozovny na Slapech, přičemž nebyla zjištěna žádná její snaha o snižování nákladů či jiná úsporná opatření. Odvody navíc podle výplatních pásek byly zaměstnancům strhávány, „pouze“ nebyly odváděny. Jeho skutkové závěry tedy nejsou v žádném, tím méně v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů, ale naopak v nich mají oporu.
30. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tomuto formálně odpovídá námitka, že pokud neodvedená částka nedosáhla výše 100.000 Kč, nenaplnilo jednání obviněné znak většího rozsahu, jakožto základní znak skutkové podstaty trestného činu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku a její jednání tak není trestným činem. Tato námitka však vychází ze skutkového děje odlišného, než jak byl zjištěn nižšími soudy. Fakticky by tak mohla být relevantní jen v případě, že by bylo vyhověno námitkám výše uvedeným, podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že byly shledány nedůvodnými, není důvodnou ani námitka, že jednání obviněné nenaplňovalo znaky žádného trestného činu.
V.
Způsob rozhodnutí
31. Z uvedeného hodnocení dovolání plyne, že dovolatelkou uplatněné námitky nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
32. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 4. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab