ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.43.2022.1
6 Tdo 43/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2022 o dovolání obviněného V. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 8 To 239/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 68/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 21 T 68/2021, byl obviněný V. S. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šestnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku ve výši 99.943 Kč.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného přečinu dopustil tím, že
dne 5. ledna 2020 kolem 10:55 hodin v Praze 9, po ulici XY ve směru od ulice XY ke křižovatce s ulicí XY, ze zálivu pro parkování vozidel u pravého okraje komunikace do pravého jízdního pruhu, couval vlastním osobním motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, registrační značky XY, přičemž před domem č. p. XY, v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. 900429, v důsledku nevěnování se plně sledování situace v silničním provozu a nesledování prostoru za vozidlem při couvání, za situace, kdy neměl již zařazený zpáteční rychlostní stupeň, se střetl zadní částí vozidla s chodkyní, poškozenou M. Š., nar. XY, která přecházela vozovku ulice XY mimo vyznačený přechod pro chodce, z jeho levé strany na pravou, tedy ve směru od domu č. p. XY k domu č. p. XY, a která nárazem vozidla spadla na vozovku, a v důsledku střetu s vozidlem utrpěla vykloubení pravého ramenního kloubu s odlomením velkého hrbolu pažní kosti a zhmoždění a oděrky měkkých tkání v okolí pravého oka, přičemž obvyklou dobu léčení poranění, které poškozená utrpěla, lze stanovit minimálně délkou 6 týdnů a které je nutno ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako těžké ublížení na zdraví pro delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, přičemž poškozená byla v důsledku způsobeného zranění výrazně omezena v obvyklém způsobu života zejména bolestivostí, omezením hybnosti pravého ramenního kloubu a tím výrazně omezenou funkcí celé pravé horní končetiny, byla omezena v soběstačnosti péče o vlastní osobu, byla částečně odkázána na pomoc druhé osoby a musela dodržovat klidový režim, kdy obviněný svým jednáním porušil povinnosti řidiče uložené mu zejména v §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu), v platném znění, tím, že se nechoval ohleduplně a ukázněně, tak, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích, nevěnoval se plně řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích a při couvání ohrozil ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, přičemž porušení ustanovení §24 odst. 2 zákona o silničním provozu, tj. při couvání neohrozit jiného účastníka silničního provozu, je třeba považovat za porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení řidiče a uložené mu podle zákona, neboť má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví.
3. Proti označenému rozsudku podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 8 To 239/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 8 To 239/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že odvolací soud se omezil toliko na obecné konstatování správnosti závěrů soudu prvního stupně. Soud prvního stupně přitom nesprávně vyložil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, neboť povinnost řidiče věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích znamená především povinnost zdržet se jakékoliv činnosti, která by rozptylovala či jinak omezovala pozornost řidiče. Dovolatel nesouhlasil s tím, že couváním pomalou rychlostí z parkovacího místa porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem. V této souvislosti poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Měl za to, že si naopak počínal způsobem svědčícím o jeho snaze svým povinnostem beze zbytku dostát, přičemž porušení pravidel silničního provozu může být výsledkem pochybení na straně poškozené M. Š. Setrval na svém tvrzení, že svoji povinnost coby účastníka provozu neporušil, a to ani povinnost zachování náležité opatrnosti, neboť dění za vozidlem během couvacího manévru sledoval ve zpětných zrcátkách, v nichž však poškozenou neviděl. Jako řidič měl legitimní právo se domnívat, že v daném úseku, na frekventované několikaproudové silnici, před křižovatkou, se nebude pohybovat žádný chodec. Podle něj je jeho zavinění zapotřebí posuzovat s ohledem na korektiv nazývaný právní vědou jako tzv. princip omezené důvěry, který ve vztahu k pohybu chodců na vozovce formuloval Nejvyšší správní soud (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008). Nejvyšší správní soud konstatoval, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, tedy i chodci, v daném případě pohybujícími se na komunikaci s možností výskytu (byť omezeného) motorových vozidel. Označený soud vyslovil, že nelze automaticky vinit ze spáchání přestupku porušením povinnosti stanovené v §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) (dále jen zákon č. 361/2000 Sb.), řidiče automobilu, který, jakkoliv nestandardní chování chodců ve vozovce předvídá a počíná si s maximální opatrností, nemůže již střetu nijak zabránit. Soud prvního stupně shledal, že poškozená nemohla předpokládat, že obviněný bude s vozidlem provádět couvací manévr tímto způsobem, a to zejména poté, co měl vyřazený rychlostní stupeň, čímž vozidlo žádným způsobem nesignalizovalo, že se pohybuje směrem vzad, tedy k poškozené. U dovolatele princip omezené důvěry neshledal, a to přesto, že poškozená zvolila k přecházení krajně nevhodné místo. V přístupu soudu tedy obviněný spatřuje „dvojí metr“. Podle jeho názoru pro pečlivé zhodnocení situace je zapotřebí stanovit okamžik počátku nehodového děje – zda se jedná o moment, kdy poškozená vstoupila do pravého nebo do levého jízdního pruhu. Podle znalce Ing. Aleše Kaplánka, Ph.D., je počátkem nehodového děje okamžik, kdy chodkyně vstoupila do pravého jízdního pruhu.
6. Dovolatel vyjádřil přesvědčení o spoluzavinění poškozené na dopravní nehodě, které podpořil odkazem na znění ustanovení §4 písm. a) a §54 odst. 1, 2 zákona č. 361/2000 Sb. Byť byl nejbližší podchod od místa, kde se poškozená nacházela, vzdálený 66 m, a tudíž přecházením vozovky mimo místo k tomu určené jmenovaná svou zákonnou povinnost neporušila, příslušné ustanovení zákona o silničním provozu nelze vykládat čistě formalisticky a je třeba vzít v potaz také vhodnost výběru místa přecházení vozovky mimo místo, které je pro přecházení chodců vyhrazeno. Odvolací soud v této souvislosti připustil, že poškozená zvolila k přecházení krajně nevhodné místo. Podle mínění dovolatele mohla velmi pravděpodobně kolizi s jeho automobilem zabránit, když by po zvážení svého zdravotního stavu zvolila k přecházení vozovky jiné, vhodnější místo, což také koresponduje s kapitolou 2.5 znaleckého posudku z oboru dopravy, která se zabývá teoretickými možnostmi zabránění střetu na straně poškozené. Ačkoliv přecházení mimo vyznačený přechod pro chodce je v praxi často se vyskytujícím jevem, přecházení vozovky přímo v prostoru křižovatky obvyklé není. Z výpovědi dcery poškozené je pak zřejmé, že poškozená uvedené nebezpečné místo k přecházení vozovky využívala vědomě a pravidelně. Dovolatel vytkl, že se soudy nedostatečně vypořádaly s příčinnou souvislostí, která musí mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu existovat, resp. s tím, jakou roli v dané situaci hrálo, že se poškozená rozhodla i přes svůj zdravotní stav – problémy s koleny, kvůli kterým využívala k chůzi hole – přecházet frekventovanou vozovku, čímž vystavila v nebezpečí jednak sebe, ale i ostatní účastníky silničního provozu. S odkazem na konstantní judikaturu dovodil, že kdyby se poškozená nerozhodla přecházet silnici právě na tomto místě, lze se důvodně domnívat, že by vůbec k ničemu nedošlo. Podle něj nebylo náležitě objasněno, zda spoluzavinění poškozené nevylučovalo jeho zavinění. Při podstatné míře podílu poškozené na vzniku dopravní nehody měl soud dospět k závěru o neexistenci jeho trestní odpovědnosti. Uzavřel, že nelze dovodit, že by měl a mohl předvídat vznik trestněprávního následku, kterým byl střet automobilu s poškozenou. I kdyby mohl předvídat, že tuto silnici může někdo přecházet, a byl by si proto vědom, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestními předpisy, měl přiměřený důvod spoléhat na to, že porušení nezpůsobí.
7. Obviněný dále namítl, že nadále existují pochybnosti nejen o jeho vině, ale i o skutku samotném. Ve věci nebyly doloženy důkazy, že couvání nevěnoval zvýšenou opatrnost, a že nemohl i přes přímou viditelnost poškozenou přehlédnout, ať s ohledem na místní podmínky nebo s ohledem na to, zda poškozená řádně vyhodnotila situaci pro přecházení na nepřehledném místě. V podstatě jediné důkazy, na základě kterých soud rozhodoval, jsou kamerový záznam podprůměrné obrazové kvality, znalecký posudek z oboru dopravy, který je postaven z velké části právě na tomto kamerovém záznamu, a svědectví poškozené, z něhož jsou patrné faktické nesrovnalosti s jinými prováděnými důkazy. Navíc poškozená nebyla v řízení před soudem ani jednou vyslechnuta, přičemž soudu postačovala pouze výpověď její dcery jako důkaz zprostředkovaný. Konkrétní výhrady vztáhl proti znaleckému posudku z oboru dopravy. Zejména vytkl, že znalec na místě nehody nikdy nebyl, ani se tam nejel podívat, vše dělal z letecké mapy a z kamerového záznamu pochybné kvality. Při tvorbě posudku využil internetových služeb webu www.mapy.cz , map určených svojí povahou spíše pro volnočasovou turistiku, a nikoliv pro odbornou činnost znalce v oboru silniční a městské dopravy. Podivil se nad tím, že ve věci byl ustanoven znalec nikoli z Prahy, nýbrž z Kopřivnice. Ani skutečnosti popsané ve znaleckém posudku neodpovídají realitě, když podle mínění obviněného nejbližší podchod pro chodce není vzdálen od místa dopravní nehody znalcem uváděných 77 m, ale pouze 55 m. Nelze souhlasit ani s prokázáním otisku ruky poškozené na zadní části karoserie vozu, tento byl způsobem obviněným samotným, když se mu při pohledu na ležící poškozenou udělalo nevolno a musel se opřít. Obviněný tak v souladu s §110a tr. ř. navrhoval vypracovat revizní znalecký posudek z oblasti dopravy, nicméně odvolací soud se s tímto návrhem na doplnění dokazování v napadeném usnesení nijak nevypořádal, námitku obviněného nereflektoval. V rámci přípravného řízení i v řízení před soudem navrhoval ztotožnit a vyslechnout svědka – řidiče motorového vozidla, který před ním po incidentu zastavil a celou situaci viděl. Orgány činné v trestním řízení odmítly důkazní návrh pro jeho nadbytečnost, ovšem s absencí jakéhokoliv bližšího odůvodnění. Soud druhého stupně označil tento důkaz za nerealizovatelný. Dovolatel měl za to, že důkazy byly v průběhu celého řízení posuzovány způsobem porušujícím princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo . Nebyly vyčerpány všechny možnosti důkazů svědčících v jeho prospěch.
8. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 8 To 239/2021, podle §265k tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného nyní odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Dovolatel zopakoval obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání. S těmito námitkami se soudy obou stupňů vypořádaly (body 22. – 45. rozsudku nalézacího soudu, body 5. – 12. usnesení odvolacího soudu), proto na jejich argumentaci státní zástupce odkázal a zdůraznil, že rozhodujícím viníkem vzniku škodlivého následku je jednoznačně dovolatel. Způsob jeho vycouvání z parkovacího místa byl na první pohled nebezpečný a riskantní. Podle jeho vlastní výpovědi couval dolů na neutrál, a vyřadil tak nejen zpětné světlomety, ale zejména i parkovací senzory. Tím nejen že omezil schopnost poškozené rozpoznat zpětný směr jízdy jeho vozidla, ale zejména sám sobě zamezil možnost zaznamenat poškozenou za zadním čelem vozidla. Pokud za daných okolností couval rychlostí 12 km/h, jedná se o rychlost zcela nepřiměřenou. Navíc couval po dráze 12,8 m, která vysoce převyšuje potřeby vyjetí předmětného vozidla, jehož délka nepřevyšovala 5 m. Obviněný měl nerušený výhled na poškozenou ve věku téměř 82 let a jdoucí o holi, přesto si jí nevšiml. Manévr zahájil až po vstoupení poškozené do vozovky. Porušil tak povinnost ve smyslu §5 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb. V jeho jednání by – nad rámec porušených povinností označených soudy – bylo možné spatřovat také porušení povinnosti podle §18 odst. 1 citovaného zákona přizpůsobit rychlost své jízdy daným okolnostem, porušení povinnosti necouvat (nad rámec potřeby vyjetí z řady) na pozemní komunikaci s jednosměrným provozem. Posuzování povinností porušených dovolatelem ze strany soudů tak bylo spíše benevolentní. Za daných okolností měla povinnost podle §24 odst. 2 citovaného zákona (zákaz ohrozit ostatní účastníky silničního provozu při couvání) jistě povahu povinnosti důležité, neboť dovolatel couval způsobem, z něhož typicky vzniká nebezpečí pro lidský život a zdraví.
10. Státní zástupce zdůraznil, že po žádném chodci přecházejícím vozovku nelze požadovat, aby předpokládal, že na komunikaci s jednosměrným provozem z řady vozidel nečekaně a rychle vycouvá vozidlo, které se nerozjede vpřed, ale bude dále couvat na volnoběh se zhasnutými couvacími světly. Místo, které zvolila poškozená k přejití vozovky, snad bylo nevhodné, avšak konkrétní nebezpečí vzešlo výlučně z manévru dovolatele, kterým by byl ohrožen jakýkoliv chodec přecházející na jakémkoliv místě za řadou parkujících vozidel. Místo přecházení zvolené poškozenou tak nemělo na předmětnou nehodu žádný vliv a nelze jí tak přičítat žádné spoluzavinění. Ačkoli dovolatel citoval řadu judikátů, žádný z nich není přiléhavý jeho věci (k nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, a k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008, státní zástupce poznamenal, že nevina v těchto věcech obviněných řidičů byla připouštěna pouze za situací, kdy výlučným nebo pravděpodobným viníkem mohl být samotný poškozený; v dovolatelově věci však byl zjevným viníkem on). Právní posouzení skutku proto považuje za správné.
11. K dovolatelem rozporovanému pravidlu in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že má procesní, nikoliv hmotněprávní charakter, a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo jeho dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – viz §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění. Taková vadná zjištění však podle něj ve věci nejsou. Soudy řádně odůvodnily, proč dovodily kontakt mezi vozidlem dovolatele a poškozenou i proč nevyhověly důkazním návrhům obhajoby. Jelikož se ze strany dovolatele jedná o opakování námitek uplatněných v řízení před soudy nižších stupňů, jeho dovolání je zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného V. S. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Nejvyšší soud však připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
18. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
19. K opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání naznačil, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
20. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud opodstatněnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, poněvadž soudy nižších stupňů dostatečně vysvětlily, proč nevyhověly důkazním návrhům vzneseným ze strany obhajoby. Nalézací soud nejen o návrhu obviněného na doplnění dokazování formálně rozhodl podle §216 odst. 1 tr. ř., ale v bodě 22. odůvodnění svého rozsudku i vyložil, že doplnění dokazování výslechem řidiče vozidla, který bezprostředně po nehodě předjel vozidlo obviněného a zastavil před ním, je s ohledem na zjištěný skutkový stav nadbytečný. Navíc obviněný neznal totožnost navrhovaného svědka a nebylo jej možno žádným způsobem ztotožnit pomocí SPZ jeho vozidla z nezřetelného kamerového záznamu ani jinak. Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil, když i on považoval výslech navrhovaného svědka za nerealizovatelný a nadbytečný, neboť skutkový děj byl dostatečně prokázán řádně provedenými důkazy a nebyly o něm dány žádné pochybnosti. Co se týče revizního znaleckého posudku z oboru doprava, z obsahu trestního spisu se podává, že obviněný ve svém řádném opravném prostředku jeho vypracování navrhl (srov. č. l. 374), nicméně z protokolu o veřejném zasedání konaném o odvolání je zjevné, že ani státní zástupce, ani obhajoba návrhy na doplnění dokazování neměli (srov. č. l. 381). Dovolací soud má tedy s ohledem na výše uvedené za to, že soudy nižších stupňů se s návrhy na provedení důkazů vypořádaly řádně, tyto v žádném případě neopomněly, argumentačně se s nimi (věcně správně) vypořádaly, proto v tomto ohledu nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
21. V projednávaném případě dále Nejvyšší soud nezaznamenal žádný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 7-8, body 24. – 29. rozsudku nalézacího soudu, str. 4, bod 8. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Dovolací soud pro úplnost stran zjištění skutkového děje doplňuje, že obviněný, ač to explicitně nevyjádřil, zpochybněním závěrů znaleckého posudku z oboru doprava a strojírenství a poukazem na absenci výpovědi poškozené – shodně jako již v řízení před nalézacím soudem a v řízení odvolacím – rozporuje, že vůbec nedošlo ke kontaktu těla poškozené s jeho vozidlem, a předkládá variantu, že se poškozená „lekla bzdového světla“. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyvrátil tuto obhajobu poukazem na výpovědi svědkyně J. J., dcery poškozené, zasahujících policistů J. B. a S. U. a závěry znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava. Svědkyně J. J. u hlavního líčení uvedla, že její matka jí incident popsala tak, že přecházela XY ulici a že do ní nacouvalo vozidlo. V souladu s touto výpovědí je výpověď svědka J. B., který společně se svědkem S. U. přijel na místo nehody jako první a který uvedl, že obviněný nehodu popsal tak, že chtěl vyjet z parkovacího místa, „pustil to na volno a pak tu paní jakoby srazil nebo narazil“. Rovněž svědek S. U. vypověděl, že obviněný mu na místě nehody říkal, že zastavil na základě nějakého drcnutí. S těmito důkazy koresponduje znalecký posudek z oboru doprava, odvětví silniční doprava, kdy znalec Ing. Aleš Kaplánek, Ph.D., z kamerového záznamu zjistil na zadním víku pod zadním sklem otisk, který s velkou pravděpodobností vyhodnotil jako otisk ruky poškozené, který svědčí o kontaktu vozidla s poškozenou, přestože policie nepopsala, že by se na vozidle nacházely otěry. S tímto zjištěním koresponduje též výpověď obviněného, že se při couvání díval jen do zpětných zrcátek a poškozenou neviděl, ač ji podle znalce při couvání celkem 12,8 m vidět musel, z čehož logicky plyne, že vozidlo zastavil poté, co ucítil náraz. Nalézací soud správně poukázal v souladu s uvedeným znaleckým posudkem též na polohu těla poškozené po nehodě, která plně koresponduje s popsaným nehodovým dějem (tedy nohama k vozidlu a hlavou ve směru couvání vozidla), nikoli s náhodným upadnutím z eventuálního úleku (kdy by poškozená musela ležet ve směru předchozí chůze). V těchto souvislostech je zcela nerozhodné, zda nejasný otisk na nečisté zadní části karoserie vozidla patřil poškozené či nikoli.
23. Pokud se obviněný domáhal výslechu poškozené, zcela ignoroval zjištění plynoucí z lékařských zpráv o jejím zdravotním stavu. Pokud tato trpí Alzheimerovou nemocí středně těžkého stádia s nepříznivou prognózou a výslovně není schopna se účastnit hlavního líčení, stěží lze spravedlivě požadovat provedení důkazu výpovědí této osoby narozené v r. 1938 a stižené uvedenou diagnózou. Obviněný se vymezil i proti znaleckému posudku z oboru doprava, nicméně jde o pouhou polemiku s odbornými znaleckými závěry, opakovanou jím ve všech dosavadních stádiích trestního řízení. Jeho averze ke znaleckému posudku, potažmo k osobě znalce, je patrná též z protokolu o hlavním líčení, kde se projevoval verbálně agresivně, znalce hrubě napadal a osočoval z úmyslně zkreslujícího posudku, z nekalých postupů při jeho zpracování apod. Každopádně znalec byl před nalézacím soudem řádně vyslechnut, stvrdil závěry předtím zpracovaného písemného posudku, byl konfrontován mj. s dotazy obhajoby obviněného, své závěry obhájil a nevyšly najevo žádné pochybnosti o jasnosti či úplnosti znaleckého posudku. Za daných okolností pak není důvodu uvažovat o žádání znalce o vysvětlení a angažmá znalce jiného ve smyslu §109 tr. ř., natož pak o zpracování znaleckého posudku revizního. Obviněný se zcela nemístně dožadoval ustanovení znalce „z Prahy“, ač pro takový postup není nejmenšího důvodu, když trestní řád ani jiný právní předpis neurčuje, z jakého regionu orgán činný v trestním řízení má znalce potřebného oboru a odvětví přibrat. Stejně tak nelze spatřovat nic závadného na využití portálu www.mapy.cz znalcem, neboť je všeobecně známo, že daná mapová aplikace poskytuje maximálně přesný obraz konkrétního místa za použití satelitního monitoringu a technologie polohového systému GPS. Nadto byly podklady znalce v naprostém obsahovém souladu s konkrétním situačním plánkem místa dopravní nehody, protokolem o nehodě v silničním provozu a fotodokumentací. Snadno pak lze ověřit, že obviněným rozporované údaje, tj. vzdálenosti (zejména mezi místem nehody a nejbližším podchodem pro chodce a vzdálenost jeho celkového couvání) vzaté soudy v úvahu při rozhodování o vině dovolatele, jsou zcela správné. Obviněný ostatně ani neuvádí, na základě čeho dospěl k odlišnému měření vzdálenosti. Je tak zřejmé, že mu logicky pouze nevyhovují odborné závěry znaleckého posudku, což však nemá žádný vliv na relevanci tohoto důkazu a jeho význam při hodnocení celého komplexu důkazů ostatních.
24. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Bylo tak možno spolehlivě bez jakýchkoli pochybností uzavřít, že pád poškozené a s tím související zranění nebyly následkem pouhého úleku poškozené z brzdových světel vozidla obviněného, nýbrž nárazem zadní části vozidla do těla poškozené. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
25. Pokud obviněný zpochybnil naplnění zákonných znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, zejména příčinnou souvislost, zavinění, porušení důležité povinnosti a akcentoval (spolu)zavinění poškozené, obsahově shodné námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Dovolací námitky jsou proto pouze opakováním obhajoby, se kterou se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, na které upozornil i státní zástupce a z něhož vyplývá, že v takovém případě jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). I přes shora uvedené zjištění považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k dílčím hmotněprávním námitkám obviněného.
26. Označeného přečinu se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
27. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a uloženou mu podle zákona.
28. Shora označený přečin je poruchovým trestným činem; pro naplnění jeho objektivní stránky je tudíž třeba, aby byla těžká újma na zdraví způsobena. Z hlediska subjektivního se vyžaduje nedbalost. Za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jímž se zde rozumí zákon č. 361/2000 Sb., není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Vyčerpávající výpočet důležitých povinností řidiče motorového vozidla přitom není možný, neboť význam jejich porušení je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1966 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (rozhodnutí uveřejněné pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
29. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžká újma na zdraví u trestného činu podle §147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
30. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §147 tr. zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal.
31. Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
32. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
33. V kontextu s dovolacími námitkami je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem, tj. zákonem č. 361/2000 Sb. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě těžkou újmu na zdraví. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 tr. zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chováním ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
34. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v zásadě v tom, že se jako řidič osobního motorového vozidla v důsledku nevěnování se plně sledování situace v silničním provozu a nesledování prostoru za vozidlem při couvání, za situace, kdy neměl zařazený zpáteční rychlostní stupeň, střetl zadní částí vozidla s chodkyní, poškozenou M. Š., nar. XY, která přecházela vozovku mimo vyznačený přechod pro chodce a která nárazem vozidla spadla na vozovku, a v důsledku střetu utrpěla zranění, které je nutno ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako těžké ublížení na zdraví pro delší dobu trvající poruchu zdraví.
35. S ohledem na shora popsané shledává Nejvyšší soud správným závěr soudů, že příčinou následku v podobě těžké újmy na zdraví, jehož existenci dovolatel nikterak nezpochybnil, bylo protiprávní jednání obviněného.
36. Na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů není důvod ke zpochybnění jejich závěrů, že obviněný, který při couvacím manévru srazil poškozenou na zem, porušil povinnosti řidiče uložené mu ustanoveními §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. Podle §4 písm. a) citovaného zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle §4 písm. b) citovaného zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle §75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle §79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Podle §5 odst. 1 písm. b), d) tohoto zákona řidič je kromě povinností uvedených v §4 dále povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Konečně podle §24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. při couvání řidič nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích.
37. Není sporu o tom, že v důsledku porušení povinností obviněného, tj. nepřizpůsobení chování situaci v provozu na pozemních komunikacích, neřízení se pravidly provozu na pozemních komunikacích, nesledování situace v provozu na pozemních komunikacích a ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích ohrožujícímu couvacímu manévru, došlo ke sražení poškozené zadní částí vozidla. Obviněný prokazatelně nevěnoval dostatečnou pozornost dopravní situaci v prostoru, kam couval, a nereflektoval, že poškozená začala vozovku přecházet předtím, než zahájil couvací manévr. Tím, že porušil ve výroku odsuzujícího rozsudku specifikované povinnosti uložené mu podle zákona, poškozenou zadní částí vozidla srazil na zem, a způsobil tak dopravní nehodu, při které došlo k těžké újmě na zdraví. Pokud by nebylo jeho jednání, k popsanému následku by nedošlo. Poškozená by nebyla sražena na zem a nebyla by jí způsobena těžká újma na zdraví. V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem následku spolehlivě zjištěna. V jeho jednání, kterým porušil citovaná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., lze spatřovat příčinu takto vzniklého následku.
38. Posuzovaný případ nedovoluje učinit jiný závěr, než že porušení konkrétních povinností specifikovaných výše je třeba označit za porušení povinností důležitých vyplývajících z postavení obviněného a uložených mu podle uvedeného zákona ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Byť nelze za porušení důležité povinnosti považovat mechanicky porušení kteréhokoli ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., je zřejmé, že v daném případě, jak bude uvedeno níže, šlo o jízdní manévr obviněného, který, byť v minimální rychlosti, nedodržel základní pravidla silničního provozu při couvání, v důsledku čeho srazil poškozenou, přičemž v těchto souvislostech je třeba vnímat střet vozidla s tělem chodce za bezprostředně ohrožující život a zdraví, než např. při střetu dvou motorových vozidel. Proto jde o porušení důležité povinnosti řidiče motorového vozidla, které s ohledem na konkrétní okolnosti mohlo, a také mělo, za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. zejména rozhodnutí publikované pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Porušení povinností obviněného jako řidiče bylo zároveň v souladu s principem gradace příčinné souvislosti jedinou příčinou vzniku následku. Podle znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava, vzhledem k tomu, že se jednalo o couvání na frekventované čtyřpruhové komunikaci s tramvajovým provozem, kde nebylo možno vyloučit ani pohyb chodců, a že obviněný část dráhy couval bez zařazené zpáteční rychlosti, a tedy bez avizování prováděného manévru ostatním účastníkům silničního provozu, byl jeho manévr hodnocen jako nevhodný, prováděný na obtížněji přehledném místě, a tím i potenciálně nebezpečný, při němž bylo před a po jeho zahájení na místě dbát zvýšené opatrnosti. V této souvislosti je vhodné upozornit, že na řidiče motorového vozidla je třeba vždy klást vyšší nároky, neboť porušení povinnosti při takové činnosti s sebou nutně nese vyšší riziko způsobení trestněprávně relevantního následku v podobě těžké újmy na zdraví. Vozidlo je svým charakterem zbraní způsobilou přivodit zranění či smrt člověka. S vědomím této skutečnosti by měl řidič přistoupit k plnění svých povinností stanovených zákonem č. 361/2000 Sb., obzvláště tehdy, nachází-li se na frekventované čtyřproudé komunikaci s tramvajovým provozem.
39. Soudy nižších stupňů relevantně akcentovaly, že poškozená začala vozovku přecházet předtím, než obviněný zahájil couvací manévr, a pokud by se dovolatel pečlivě díval do zpětných zrcátek, během 4,6 s, kdy ujel 12,8 m, by ji musel vidět, přičemž samotná reakce a zastavení vozidla by mu trvaly přibližně 2,74 s. Jeho argumentace, podle níž nemohl objektivně předpokládat porušení zákona ze strany poškozené, nemůže obstát. Poškozená možná nepřecházela silnici na nejvhodnějším místě, z provedeného dokazování však vyplynulo, že do vozovky nevkročila náhle, neočekávatelně. K nehodě nedošlo v důsledku jejího nepředvídatelného úkonu, nýbrž následkem nepozornosti obviněného, který absolutně nezaznamenal její přítomnost, ač ji zaznamenat měl. Ještě před zahájením couvacího manévru měl neomezený výhled na místo, odkud poškozená začala přecházet vozovku, a posléze při realizaci couvacího manévru, kdy během 4,6 s ujel 12,8 m až do místa střetu, měl neomezený výhled na celou trajektorii pohybu poškozené, která přešla celý levý jízdní pruh vozovky, než byla v pravém pruhu sražena obviněným. Z toho vyplývá, že měl nejméně v čase 4,6 s hned několik příležitostí poškozenou, která se ani ve svém výchozím bodě svého přecházení, ani během něho nenacházela v zákrytu žádné překážky, ani v tzv. mrtvém úhlu, spatřit a včasnou reakcí, která by i se samotným zastavením vozidla trvala přibližně 2,74 sekundy, střetu zabránit. Za takového stavu věci se tak nejednalo o objektivní nemožnost předpokládat porušení povinnosti poškozenou, nýbrž o absenci adekvátní reakce na reálně existující a předem dobře vnímatelný úkon ze strany poškozené. Na těchto závěrech ničeho nemění ani dovolatelem vznesená otázka, zda za počátek nehodového děje považovat vstup poškozené do levého nebo až do pravého jízdního pruhu vozovky.
40. Pokud jde o poukaz dovolatele na povinnosti chodce uvedené v §54 zákona č. 361/2000 Sb., ten je i podle názoru dovolacího soudu lichý. Ač nalézací soud uzavřel, že si poškozená zvolila k přecházení nevhodné místo, vozovku přecházela v souladu se zákonem č. 361/2000 Sb. (podle §54 odst. 1 byla povinna použít přechod pro chodce pouze tehdy, byl-li méně než 50 m od místa přecházení; nejbližší podchod byl objektivně vzdálen cca 70 m, nejbližší přechod pro chodce pak cca 160 m). Žádnou povinnost tak – na rozdíl od obviněného – neporušila, když v momentě, kdy vstupovala do vozovky, byla podle dopravní situace důvodně přesvědčená, že vozovku bezpečně přejde, neboť vozidlo blížící se zprava bylo dostatečně daleko a vozidlo obviněného v tu chvíli stálo na místě a nic nenasvědčovalo, že začne následně couvat necelých 13 metrů a jeho trajektorie při couvání se protne se směrem chůze poškozené. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, jakož i podle svědecké výpovědi její dcery, byla poškozená schopna bez problémů i přes svůj věk a chůzi o holi vozovku coby chodec překonat. Proto nelze akceptovat ani nedůvodné tvrzení obviněného, že poškozená porušila obecné povinnosti účastníka silničního provozu – chodce, který podle pojetí obviněného nebyl schopen úkonu z důvodu „problematického zdravotního stavu a chůze o holi“. Nelze tak přisvědčit obviněným akcentovanému spoluzavinění, či dokonce plnému zavinění škodlivého následku poškozenou. Pakliže odkazoval na četnou judikaturu, nejde o odkazy přiléhavé, neboť výlučným viníkem dopravní nehody byl obviněný.
V. Způsob rozhodnutí
41. Nejvyšší soud shledal, že soudy správně zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody a jejich následků spolehlivě odůvodňují závěr, že obviněný svým činem naplnil znaky objektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Důvodnost užití kvalifikované skutkové podstaty je dána zjištěním, že obviněný přivodil poškozené zranění charakteru těžké újmy na zdraví (kromě porušení dalších v rozsudku nalézacího soudu specifikovaných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb.) právě v důsledku porušení §24 odst. 2 citovaného zákona (v něm obsaženého zákazu ohrozit ostatní účastníky silničního provozu při couvání), tj. ustanovení, ohledně něhož je třeba – v souladu s vyjádřením státního zástupce – konstatovat, že jeho nedodržení řidičem zakládá porušení důležité povinnosti tímto zákonem stanovené. Státní zástupce důvodně poukázal na to, že výsledky provedeného dokazování bylo zjištěno, že dovolatel couval způsobem, z něhož typicky vzniká nebezpečí pro lidský život a zdraví. S přihlédnutím k výše uvedenému je pak třeba přisvědčit i závěru soudů nižších stupňů o dostatečné formě zavinění obviněného (subjektivní stránka) v podobě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný mohl předvídat, že nestandardním couvacím manévrem popsaným výše může ohrozit nebo porušit zájem chráněný trestním zákonem na ochraně života a zdraví jiného, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takové ohrožení nebo porušení nezpůsobí. Jeho trestní odpovědnost nebyla v posuzované věci v žádném případě vyloučena, když ani částečné spoluzavinění poškozené nebylo možno shledat.
42. Nejvyšší soud tudíž uzavřel, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebyl naplněn, proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth