ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.526.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 526/2022-517
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2022 o dovolání obviněného P. P. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 5 To 335/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 45/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 8 T 45/2020, byl obviněný P. P. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl zproštěn obžaloby pro dva skutky shodné právní kvalifikace, jichž se měl dopustit vůči téže poškozené na jaře roku 2016 a v létě roku 2017, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 22. 5. 2019 v době kolem 10:30 hodin v XY na ulici XY, před kterýmžto domem S. H. v té době stála, na ni z okna domu křičel „co zas ty kurvo tady děláš, co zas otravuješ, co zas chceš, včera jsem tam byl dole, viděl jsem tě v práci, dneska přijdu odpoledne znovu a uvidíš, podříznu ti psa, podříznu i tebe“, čímž v S. H., ročník XY, vzbudil důvodnou obavu o její zdraví a život.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 5 To 335/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 5 To 335/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces, „pošlapaly“ pravidlo in dubio pro reo , nerespektovaly zásadu presumpce neviny a ustanovení §125 tr. ř. Podle jeho mínění je ve věci dán tzv. extrémní rozpor a vada v podobě opomenutých důkazů. Měl rovněž za to, že nebyly naplněny znaky stíhaných přečinů a že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení. Zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení – to, že byl obžalobou stíhán pro celkem 4 skutky, kdy v případě skutků pod body 1. a 2. byl zproštěn obžaloby a v případě skutku pod bodem 3. došlo k postoupení věci správnímu orgánu – a zopakoval svou kompletní odvolací argumentaci, s níž se podle jeho názoru odvolací soud řádně nevypořádal. Zejména vytkl, že celá obžaloba byla postavena výhradně jen na svědectví poškozené S. H., která v podstatě od začátku, tj. od května 2019, popisovala jednotlivé skutky prakticky stále stejně, avšak jiné důkazy její svědectví jednoznačně vyvracely. Na situaci nemohl nic změnit ani znalecký posudek na věrohodnost poškozené, neboť zdrojem veškerých pokladů byla opět a jen sdělení poškozené, která však byla, bez reflexe znalců, vyvrácena jinými důkazy. V posuzované věci se jednalo o tvrzení proti tvrzení, navíc nelze přehlédnout, že pokud jde o skutky pod body 1. a 2., soudy poškozené neuvěřily. Dovolatel odmítl úvahu předestřenou odvolacím soudem, podle níž vzhledem k tomu, že si poškozená v případě skutku pod bodem 4. stěžovala strážníkům, že ji dovolatel dlouhodobě vyhrožuje a že z něj má strach, je evidentní, že hovoří pravdu. Poukázal na motiv jednání poškozené spočívající v záměru získat rodinný dům, který nabyl darem od své babičky E. M. (v případě dovolatelova odsouzení by E. M. usilovala o vrácení daru), zdůraznil blízký vztah mezi poškozenou a E. M., z něhož poškozená profitovala, a konstatoval, že E. M. jej nenávidí a průběžně jej obviňuje z páchání protiprávní činnosti. Upozornil, že u veřejného zasedání navrhl, aby soud vyslechl svědkyni J. P., kdy obsahem její výpovědi by byly nejen skutečnosti týkající se pohybu poškozené kolem bydliště dovolatele, venčení psů atd., ale také ohledně prohlášení poškozené o tom, že se bude stěhovat do přízemí domu dovolatele. Odvolací soud tuto svědkyni nevyslechl a ani nepřečetl její prohlášení učinění před obhájcem, ve kterém jsem tyto skutečnosti uvedeny. Neprovedl ani další listinné důkazy (příkaz uložený M. M., usnesení o odložení věci).
6. Na podporu svých tvrzení dovolatel obsáhle rekapituloval odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů v konfrontaci s jím akcentovanými pasážemi svědeckých výpovědí, které podle jeho mínění neumožňovaly uvěřit skutkové verzi poškozené. Takovému rozboru podrobil nejen skutek, jímž byl uznán vinným, nýbrž i dva další skutky, pro které byl obžaloby zproštěn. Opakovaně poukazoval na vnitřní rodinné rozpory plynoucí z toho, že E. M. starší darovala dům jeho matce, a na to, že poškozená se „vetřela“ do přízně E. M. starší a hodlala si nemovitost uzurpovat pro sebe. Intenzivní pozornost věnoval dovolatel situaci bezprostředně navazující na skutek, jímž byl uznán vinným (obviněný přivolal hlídku městské policie kvůli špatnému parkování vozidla poškozené v blízkosti obchodu, kde poškozená pracuje), kdy popis jednání obviněného poškozenou v přítomnosti hlídky městské policie údajně neodpovídal popisu samotných strážníků. Ačkoli obviněný tvrdil, že byl zde před hlídkou fyzicky napaden úderem pěstí do obličeje synem poškozené, což se neprokázalo, neznamená to, že by jeho výpověď byla nevěrohodná. Obviněný vyjádřil nesouhlas i se závěry znaleckých posudků ve věci provedených k důkazu a s tím, že by snad jeho jednání vůči poškozené mělo být výhrůžné či že by poškozená musela měnit v průběhu žalovaného období své chování, což považuje za svědecky rovněž vyvrácené. Zpochybnil tak i závěr znalců, že by poškozená v důsledku jeho jednání utrpěla znalci diagnostikovanou duševní poruchu, a zdůraznil vyjádření znalce u hlavního líčení, že nevyhodnocuje, zda skutečnosti uváděné poškozenou jsou pravdivé, neboť toto náleží soudu.
7. Pokud jde o přečin výtržnictví, dovolatel se pozastavil nad tím, proč ve třech případech (původně uvedených v obžalobě), kdy se měl vůči poškozené dopustit na veřejně přístupném místě hrubých nadávek, se o přečin výtržnictví nejednalo, ale ve čtvrtém případě, kdy se nacházel ve svém domě, tedy nikoliv na veřejně přístupném místě, o přečin výtržnictví šlo. Upozornil na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 840/2013, a poznamenal, že u žádného ze skutků nebyla jeho údajnému nadávání přítomna žádná třetí osoba, a to ani vzdáleně, takže nemohl nikoho pobouřit a ani nepobouřil. Tvrzené nadávky tedy zjevně nemohly mít vliv na další spoluobčany, žádní se na místě ani nevyskytovali, a nemohlo tak dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví. Co se týče přečinu nebezpečného vyhrožování, uvedl, že nebylo prokázáno, že by vztahy mezi ním a poškozenou byly dlouhodobě špatné a že by jeho jednání směrem k poškozené gradovalo. Akcentoval, že oba soudy uznaly, že k žádnému vyhrožování před skutkem 4. (podle obžaloby, jímž by uznán vinným) nikdy nedošlo, a to ani v roce 2016, ani kdykoliv poté. Z výpovědi svědkyně J. K. naopak vyplynulo, že to byl dovolatel, kdo se poškozené již v roce 2017 vyhýbal, když mu zaparkovaným vozidlem bránila v odjezdu ze zahrady, kdy raději čekal, až sama odjede, než aby ji musel oslovit. Tak se agresor opravdu nechová. Zpochybnil důvodnou obavu poškozené, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 7 Tdo 149/2015. Podle něj, pokud by ji poškozená skutečně měla, jistě by ji měla už během dopoledne, což by ji vedlo k okamžitému nahlášení události a nikoliv k oznámení věci strážníkům městské policie až v odpoledních hodinách a při příležitosti řešení jiné věci. Navíc poškozená tvrdila, že jí dovolatel vyhrožoval v případě skutků pod body 1. a 2. (obžaloby) a poté prakticky pokaždé, kdy ji potkal (skutek 3. obžaloby). To znamená, že se muselo jednat o desítky případů vyhrožování fyzickou likvidací, tedy v podstatě o něco, na co byla poškozená „zvyklá“, co pro ni bylo rutinní záležitostí a co v ní žádnou důvodnou obavu nemohlo vzbudit. Nicméně podle závěrů soudů se jednalo o první výhrůžku, kterou měl dovolatel pronést v době, kdy stál za oknem svého domu, neměl u toho v ruce žádnou zbraň ani nepoužíval žádná gesta apod. Poškozená stála na ulici, tedy za plotem, a nemohla tak očekávat, že by se jí cokoliv stalo, a to i kdyby si snad myslela, že dovolatel z okna vyskočí a okamžitě zaútočí. Smysl nedává ani to, proč by měl dovolatel poškozené vyhrožovat, že jí v práci podřízne i psa (nebylo ani zjištěno, že by poškozená v práci psa měla), a to i s ohledem na to, že poškozená sama uvedla, že se ve své práci zamyká, a pokud by měla z dovolatele obavy, rozhodně by jej nepustila dovnitř.
8. Konečně dovolatel brojil i proti uložení ochranného léčení. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1056/2016, a konstatoval, že soud podle závěrů Nejvyššího soudu nepostupoval, když slepě následoval doporučení znalkyně MUDr. Kateřiny Černekové, a to navzdory tomu, že věděl, že dovolatel dlouhodobě není společnosti nebezpečný a neužívá léky k léčbě psychóz, kterou podle znalkyně trpěl. Dovolatel odvolacímu soudu předložil potvrzení o svém zdravotním stavu ze dne 4. 10. 2021 od svého psychiatra S. O., ke kterému začal dne 24. 7. 2019 dobrovolně docházet. Ve zprávě je jasně uvedeno, že v péči tohoto lékaře se u dovolatele žádná porucha neobjevila, pacient je dlouhodobě bez antipsychotické medikace a jsou mu předepisována jen antidepresiva. Plně spolupracuje, nejsou u něj přítomny poruchy chování a nejeví se nebezpečný pro okolí. Odvolací soud tento důkaz (ostatně jako všechny ostatní důkazy dovolatelem předložené) neprovedl, protože psychický stav dovolatele považoval za dostatečně objektivizovaný znaleckým posudkem MUDr. Kateřiny Černekové. Musel se však se zprávou alespoň formálně seznámit, aby mohl zhodnotit, zda ji k důkazu provede, nebo ne. Podle názoru dovolatele pokud odvolací soud v říjnu 2021, tedy po více než dvou letech od vypracování předmětného znaleckého posudku, obdržel lékařskou zprávu dovolatelova ošetřujícího psychiatra, z níž jasně vyplývá, že dovolatel není společnosti nebezpečný, aniž by užíval antipsychotika (dříve neuroleptika), pak jde jednoznačně o zásadní poznatek, který má přímý vliv na možnost aplikace ustanovení §99 odst. 2 tr. zákoníku, poněvadž není naplněna podmínka nebezpečnosti dovolatele pro společnost. Doplnil, že antipsychotika jsou léky určené na léčbu psychózy, kterou podle znalkyně trpěl, naproti tomu antidepresiva působí jen jako povzbuzení proti patologicky pokleslé náladě, depresi, úzkostem apod., ale nejsou účinná při léčbě psychóz a ani se k tomu nepoužívají, rozhodně ne samostatně.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 5 To 335/2021, zrušil a podle §265m tr. ř. sám rozhodl rozsudkem o tom, že se dovolatel zprošťuje ve vztahu ke skutkům 1., 2. i 4. obžaloby, neboť nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se tyto staly.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjadřuje. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného P. P. je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelné pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
15. V projednávaném případě dovolací soud žádná výše uvedená pochybení, na která pamatují uplatněné dovolací důvody, nezaznamenal.
16. K opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání namítal, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
17. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud opodstatněnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, poněvadž odvolací soud v bodě 21. svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč zamítl návrhy na doplnění dokazování v podobě výslechu svědkyně J. P. a listinných důkazů (příkaz uložený M. M., usnesení o odložení věci). Vyložil, že provedení navržených důkazů nemohlo ovlivnit jeho závěry, kdy rozhodnutí týkající se rodinných příslušníků obviněného toliko potvrzuje velmi negativní vztahy v rodině. Konstatoval, že výslech J. P., která se v rámci svého písemného podání vyjádřila obecně k obviněnému a poškozené, by byl jen jedním z dalších důkazů, v rámci kterých sousedé rodiny M. vyjadřují své subjektivní hodnocení obou osob. Stejně tak provedení důkazů v podobě výsledků přestupkových řízení týkajících se rodinných příslušníků obviněného by toliko potvrdilo již zjištěnou skutečnost, a to napjaté vztahy mezi těmito.
18. Dovolací soud ve věci nezjistil ani zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 9–12, body 20. – 22. rozsudku nalézacího soudu, str. 8–11, body 23. – 34. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Dovolací soud pro úplnost doplňuje, že odvolací soud reagoval na námitky obviněného obsažené v jeho řádném opravném prostředku, přičemž se ztotožnil s nalézacím soudem, který hodnotil osobu poškozené S. H. jako věrohodnou a který nepřesnosti v její výpovědi označil za marginální, způsobené prožitým stresem a anticipační úzkostí (viz závěry znaleckého zkoumání její osoby). Podle závěru znalců výpověď poškozené splňuje obecná kritéria psychologické věrohodnosti svědka, poškozená nemá sklony k patologické lhavosti, k blokování či zkreslování skutečnosti, nemá sklony se mstít. Odvolací soud dále akcentoval výpovědi zasahujících strážníků městské policie i výpověď W. H., syna poškozené, a byť obecně souhlasil s obviněným, že vztahy v jeho rodině byly vyhrocené, a reflektoval skutečnost, že výpovědi jednotlivých svědků je třeba hodnotit velmi pečlivě s ohledem na jejich vztah k obviněnému, zdůraznil, že poškozená žádný vztah k obviněnému neměla, a proto také konstatoval, že argumentace, podle níž svědkyně E. M. usiluje o to, aby byl obviněný odsouzen, a v důsledku toho došlo k navrácení daru v podobě domu, je čirou spekulací. Tato úvaha se navíc vztahuje k osobě E. M. a nikoliv k poškozené. Nelze přehlédnout, že svědkyně E. M. neměla tendence za každou cenu vypovídat v neprospěch obviněného, když například nepotvrdila výpověď poškozené týkající se skutku pod bodem 1. obžaloby, pro který byl obviněný obžaloby zproštěn.
20. Dovolací soud uzavřel, že v postupu soudů nižších soudů stran hodnocení důkazů neshledal pochybení, tyto byly hodnoceny důsledně a ve vzájemných souvislostech, logicky a skutkové závěry soudy učinily nikoli v rozporu s obsahem provedených důkazů. Logicky bylo možno vycházet zejména z výpovědi poškozené, když krom trestnou činnost popírajícího obviněného žádná další osoba projednávaným skutkům přítomna nebyla. Lze akcentovat nejen již výše zmíněné závěry znaleckého posudku k její osobě, nýbrž i znalecké závěry stran utrpěné psychické újmy, která byla znalci diagnostikována jako reaktivní duševní porucha, protrahovaná porucha přizpůsobení. Tento následek byl pak znalci přiřazen jednoznačně k příčině – jednání obviněného vůči ní. Pakliže se jedná o znaleckou diagnózu, není na místě ji jakkoli zpochybňovat, což dovolatel činí tvrzením, že poškozená kvůli němu nijak nemusela své chování měnit, a tak pouze polemizuje s odbornými závěry znalců. Blíže se netřeba vyjadřovat k jednání pod body 1. a 2. obžaloby, pro které byl obviněný obžaloby zproštěn (byť jde o jednání obsahově obdobné vůči téže poškozené), neboť toto jednání nebylo pro absenci odvolání státního zástupce předmětem odvolacího řízení a není ani předmětem řízení před dovolacím soudem. Možno též poukázat na to, že dovolatel stran skutku, jímž byl uznán vinným, obsáhle argumentuje událostmi s hlídkou městské policie, které následovaly teprve po spáchání skutku, a nemají tedy relevanci, které se domáhá. Soudy správně hodnotily tuto situaci jako ilustrující pocity bezvýchodnosti poškozené (potvrzené též znalecky), která následně přivolala hlídku Policie České republiky a iniciovala trestní řízení. Ač dovolatel sám připouští, že „nebylo prokázáno“ jeho (obecně těžko představitelné) napadení synem poškozené před strážníky městské policie, považuje sebe sama paradoxně za věrohodného.
21. Ve vztahu k dovolacím námitkám stran hodnocení důkazů Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněného vyvrácena, nepochybně skýtají. Za těchto okolností je lichou představa dovolatele, že odvolací soud byl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jeho odvolání. S oporou judikaturní praxe reprezentované zejména usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, a Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1417/2015, se odvolací soud při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu a lze tedy v odvolacím řízení z důvodu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu. Oba soudy se pak s podstatnou částí námitek obviněného řádně a logicky vypořádaly a své úvahy vtělily do odůvodnění svých rozhodnutí. Nelze tedy uzavřít, že by byl obviněný uznán vinným na základě důkazní nedostatečnosti. Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Není povinností ani Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré skutkové námitky (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání).
22. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
23. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný zpochybnil naplnění znaků skutkových podstat přečinů výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k přečinu výtržnictví namítl, že jeho nadávání poškozené nebyla přítomna žádná třetí osoba a nemohl nikoho pobouřit. Pokud jde o přečin nebezpečného vyhrožování, popřel, že by v poškozené vzbudil důvodnou obavu o její zdraví a život.
24. Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti.
25. Místem veřejnosti přístupným ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku je podle soudní praxe každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v době činu nejsou. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 tr. zákoníku zejména uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku, posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a zhodnotit osobu pachatele, jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost (srov. rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. tr.). Naznačená hlediska vyžadují, aby každý případ byl posuzován individuálně, zejména podle způsobu provedení činu, intenzity útoku, jeho dominantních rysů a průběhu, podle celkových okolností, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 721/2020).
26. Dovolací soud nepochybuje o tom, že obviněný tím, že na poškozenou křičel z okna domu „co zas ty kurvo tady děláš, co zas otravuješ, co zas chceš, včera jsem tam byl dole, viděl jsem tě v práci, dneska přijdu odpoledne znovu a uvidíš, podříznu ti psa, podříznu i tebe“, se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti. Jak výše uvedeno, místo veřejnosti přístupné je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v době činu nejsou. Jistě není sporu o tom, že ulice před domem takovým místem je, zde mohly být projevy obviněného reálně vnímány, na čemž nic nemění ano fakt, že on sám se nacházel v otevřeném okně domu. Že se na místě v rozhodné době žádné osoby krom poškozené nevyskytovaly, není z hlediska naplnění předmětné skutkové podstaty podstatné. Právě z důvodu jejich absence na místě činu není v právní větě výroku o vině uvedena formulace „veřejně“. Jistě není dále sporu o tom, že označené slovní projevy obviněného vykazují znaky jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Citované vulgární, dehonestující i výhrůžné výkřiky obviněného pronesené z okna domu k před domem se nacházející poškozené nejen že vyjadřují nedostatek úcty k druhému člověku, ale především svědčí o naprosté ignoraci standardních pravidel platných ve společnosti a dokládají nezájem o klidné občanské soužití.
27. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Podle právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu.
28. Dovolací soud v kontextu námitek obviněného připomíná, že důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace, zejména s přihlédnutím k povaze výhružky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj.
29. V projednávané věci bylo právní posouzení jednání obviněného, který na poškozenou křičel „dneska přijdu odpoledne znovu a uvidíš, podříznu ti psa, podříznu i tebe“, provedeno v souladu s výše uvedenými podmínkami. Výhrůžky obviněného byly proneseny nahlas, explicitně, jasně a zřetelně, bez jakýchkoliv pochybností o tom, co bylo jejich obsahem (usmrcení poškozené a jejího psa). S přihlédnutím k osobnostní struktuře obviněného (podle znaleckého posudku disponované k popsanému jednání) a zkušenostem, které poškozená s obviněným a jeho šikanózním jednáním dlouhodobě měla, shledal i Nejvyšší soud posouzení těchto výhrůžek jako způsobilých vzbudit důvodnou obavu. Tuto ostatně v poškozené i vzbudilo, byť s tím obviněný nesouhlasí. Tento reálný efekt však ani nemusí být pro naplnění znaků uvedeného přečinu naplněn, postačí způsobilost výhrůžek důvodnou obavu objektivně vzbudit. Ač obviněný své jednání bagatelizuje, odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem relevantně poznamenal, že z provedeného dokazování vyplynul poznatek o dlouhodobě špatných vztazích mezi poškozenou a obviněným, jednání obviněného směrem k poškozené postupně gradovalo - od drobných ústrků, naschválů, nadávání a jiného nevhodného chování až po výhrůžky, což v důsledku zcela důvodně vzbudilo v poškozené důvodnou obavu o její zdraví a život. U poškozené se dokonce rozvinula duševní porucha, přičemž v případě obviněného se jedná o osobu, která trpí duševní poruchou psychotického charakteru, jde o akutní polymorfní psychotickou poruchu s příznaky schizofrenie, kdy myšlení je ovlivněno zejména patologickou podezíravostí, přítomno je impulsivní chování i agresivní projevy. Odvolací soud při posuzování důvodné obavy poškozené správně upozornil, že tato o celé věci informovala svého syna, který jel obviněnému domluvit, že v přítomnosti obviněného byla při přivolání hlídky městské policie velmi rozrušena a v souvislosti s dopolední událostí volala ke svému obchodu i hlídku Policie České republiky.
30. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že právní posouzení skutku jako přečinů výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku shledal správným.
31. K námitkám vztahujícím se k ochrannému léčení je nezbytné předně uvést, že obviněný svoje výhrady neuplatnil ve spojení s odkazem na relevantní dovolací důvod. Měl-li za to, že jeho výtky jsou opodstatněné, bylo namístě uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je naplněn, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Ačkoliv tedy obviněný na citovaný dovolací důvod neodkázal, Nejvyšší soud přesto jeho právně relevantní argumentaci posoudil jako založenou na obsahově vymezeném, byť výslovně neoznačeném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Obecně lze poznamenat, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1156–1177).
32. V posuzované věci bylo obviněnému podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Podle citovaného ustanovení trestního zákoníku soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že dlouhodobě není společnosti nebezpečný a neužívá léky k léčbě psychóz. Brojil proti tomu, že soud nepřihlédl k aktuální zprávě psychiatra S. O., v níž je uvedeno, že v péči tohoto lékaře se u dovolatele žádná porucha neobjevila, pacient je dlouhodobě bez antipsychotické medikace, jsou mu předepisována jen antidepresiva, plně spolupracuje, nejsou u něj přítomny poruchy chování a nejeví se nebezpečný pro okolí. K výhradě dovolatele je nejprve nezbytné uvést, že odvolací soud z důvodu, že psychický stav obviněného byl dostatečně objektivizován znaleckým posudkem a není nutné v tomto směru další dokazování v podobě lékařských zpráv, návrh na doplnění dokazování v podobě předmětné lékařské zprávy zamítl. V souvislosti s přezkumem uloženého ochranného léčení pak soud konstatoval, že ze závěrů znalců bylo zjištěno, že obviněný trpí duševní poruchou psychotického charakteru, bez léčby je jeho pobyt na svobodě nebezpečný a je u něj nutná psychofarmakologická léčba. Odvolací soud se ztotožnil s nalézacím soudem, jenž uvedl, že při neléčené duševní poruše je dáno riziko agresivního či jinak nebezpečného chování vůči společnosti.
33. Dovolací soud nespatřuje v postupu odvolacího soudu žádného pochybení. Soudy zcela správně vycházely při uložení ochranného opatření ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného znalkyní MUDr. Kateřinou Černekovou, podle něhož obviněný trpí duševní poruchou psychotického charakteru, kdy se jedná o akutní polymorfní psychotickou poruchu s příznaky schizofrenie. Mezi projevy patří zejména odklon od reality, myšlení je ovlivněno patologickou podezíravostí, vztahovačností, nepřátelskými postoji, přítomno může být neracionální, impulsivní chování, afektivní labilita, případně i agresivní projevy. Nelze vyloučit ani projevy poruch vnímání, tzv. hlasy, pod jejichž vlivem pak nemocný jedná, aniž by měl náhled na její chorobnost. V době spáchání trestné činnosti obviněný trpěl duševní poruchou – psychotickou poruchou, která se rozvíjela v terénu schizoidní osobnosti několik let. V době spáchání trestného činu nebyl plně schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání. Rozpoznávací schopnosti byly sníženy o jednu třetinu. Ovládací schopnosti byly v době spáchání trestného činu sníženy o dvě třetiny. Důvodem byla přítomnost psychotické poruchy, s narušením vyhodnocování reality, jednání pod vlivem zejména paranoidně perzekuční bludné produkce. V současné době není duševní stav obviněného zcela stabilizovaný. V popředí stále je přítomna paranoidita, hostilita, není kompletní náhled na duševní poruchu. Podle znalkyně je nutná psychofarmakologická léčba, aby nedošlo k případnému agresivnímu či jinak nebezpečnému chování vůči společnosti, namístě je opatření ve formě ochranné léčby psychiatrické v ambulantní formě. Na těchto závěrech pak ničeho nemění obviněným upřednostněná lékařská zpráva, podle níž je v současné době již specialistou psychiatrem řešen. Samotná trestná činnost i znalecké závěry pak vylučují tvrzení dovolatele, že není nebezpečný. Nelze tudíž ani přisvědčit námitce, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
V. Způsob rozhodnutí
34. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného P. P. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 6. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth