ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.89.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 89/2022-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 3. 2022 o dovolání obviněného L. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 10 To 219/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 T 11/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. 15 T 11/2020, byl obviněný L. K. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Pražské správě sociálního zabezpečení částku ve výši 13 464 Kč a poškozenému J. K., nar. XY, částku ve výši 18 068 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. K. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených zločin a přečinu dopustil tím, že
dne 18. 1. 2020 v přesně nezjištěné době mezi 02:00-03:00 hodin v prostorách Music Baru B. v ulici XY v XY, v průběhu běžné otvírací doby za přítomnosti dalších hostů diskotéky, po předchozím požívání alkoholu, poté, co rozmachováním rukou převrhl pití M. M., nar. XY, a tento mu řekl, aby dával pozor, obviněný K. začal do svědka M. strkat rukama, přičemž se mezi ně postavil J. K., který se snažil situaci uklidnit s tím, že omluva ze strany obviněného vše spraví, obviněný K. nejprve do J. K., nar. XY, několikrát strčil a poté jej zcela bezdůvodně úmyslně fyzicky napadl tak, že jej zcela nečekaně udeřil svou hlavou, tzv. hlavičkou, do oblasti hlavy nad pravým okem, kdy v důsledku tohoto úderu poškozený K. utrpěl zlomeninu obou čelních dutin s přestupem zlomeniny na spodinu lební v přední jámě lební vpravo, na dírkovanou ploténku s trhlinou tvrdé pleny mozkové a s patologickým obsahem (pravděpodobně krve) v čelních dutinách a pravé čelistní dutině, kdy v souvislosti se zlomeninou dírkované ploténky se vyvinul výtok mozkomíšního moku z pravé nosní dírky a krevní výron a otok okolo pravého oka, kdy tato zranění si vyžádala urgentní operaci na Neurochirurgické a neuroonkologické klinice 1. LF UK a Ústřední vojenské nemocnice v Xy, kdy došlo ke kraniotomii s voperováním kovových dlažek spojující zlomenou kost, kdy došlo k poškození důležitého orgánu, tj. spodiny lební, přičemž toto poranění omezovalo poškozeného v běžném způsobu života po dobu delší šesti neděl,
a tohoto jednání se obviněný L. K. dopustil, ačkoliv si byl vědom toho, že za výtržnické jednání byl v minulosti odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 2 T 154/2014, který nabyl právní moci dne 18. 7. 2014, jímž byl uznán vinným mimo jiné přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců, tj. do 18. 1. 2018.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali obviněný a poškozený J. K. odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 10 To 219/2021, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozeného J. K. zrušen ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené České správě sociálního zabezpečení a poškozenému J. K. bylo rozhodnuto tak, že obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému J. K. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 97 256 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 10 To 219/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Vytkl, že svým jednáním nenaplnil znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. V daném případě se nepodařilo odstranit závažné skutkové rozpory a pochybnosti, a soudy tudíž měly postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch. Jestliže tak neučinily, porušily jeho právo na spravedlivý proces, princip presumpce neviny a princip zákonnosti postupu orgánů státní moci zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 LZPS a nerespektovaly čl. 90 odst. 2 Ústavy. Podle mínění dovolatele došlo k podstatným vadám řízení, byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, rozhodnutí jsou vadná zejména pro nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, dále proto, že se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, přičemž k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další. Vyjádřil přesvědčení o tzv. extrémním rozporu a o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů.
6. Uvedl, že existuje jediný důkaz vedoucí ke ztotožnění jeho osoby jako pachatele trestné činnosti, kterým je výpověď svědka M. M., blízkého kamaráda poškozeného J. K. Samotný poškozený jej přitom za pachatele neoznačil. Poškozený, stejně jako zmíněný svědek, byli v řízení opakovaně vyslýcháni, přičemž jejich výpovědi obsahují rozpory. Podle názoru dovolatele je výpověď svědka M. M. osamocená, účelová a nevěrohodná. Poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vypracovaný na jeho osobu, podle něhož nebyly zjištěny faktory, které by mu bránily adekvátně vnímat, chápat, zapamatovat si a následně i reprodukovat prožité skutečnosti. Nebyly u něj zjištěny ani tendence ke konfabulacím či bájné lhavosti a ani hysterické osobností rysy. Z psychologického hlediska tedy u něj nebylo zjištěno nic, co by snižovalo jeho obecnou věrohodnost. I z tohoto důvodu a na základě uvedeného důkazu měl nalézací soud věnovat při hodnocení důkazní situace větší pozornost hodnocení věrohodnosti svědka M. M. a poškozeného J. K. Dále poznamenal, že pokud byli útočník a poškozený před útokem v bezprostřední blízkosti (zejména svými hlavami), je vysoce nepravděpodobný záklon útočníka k úderu „hlavičkou“. Měl za to, že absentuje důkaz vztahující se k mechanismu vzniku úrazu, který by z odborného hlediska osvětlil popis konkrétních okolností, které zranění způsobily, další možnosti, jak k úrazu a následkům mohlo dojít, hodnocení zranění a stop po působení násilí, vyhodnocení příčinné souvislosti s šetřenou událostí, hodnocení jednotlivých verzí skutku. Uzavřel, že jeho vina nebyla nade vši pochybnost prokázána.
7. Obviněný popřel, že by poškozenému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, zda úmysl pachatele pokrývá způsobenou těžkou újmu na zdraví, či zda jde – ve vztahu k následku v podobě těžké újmy na zdraví – o nedbalost. Namítl, že z ustanovení §13 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá, že k naplnění trestní odpovědnosti za následek nestačí následek jen způsobit, ale je nutno ho také zavinit. Bez zavinění není trestný čin, a tedy ani trest. O vztah příčinné souvislosti se jedná pouze tehdy, vznikla-li škoda – ublížení na zdraví, jako bezprostřední následek zaviněného protiprávního jednání, a tato skutečnost musí být postavena najisto. Ne každý následek, kterému lze přičítat jistou souvislost s předchozím protiprávním jednáním, je s ním nutně v příčinné souvislosti. Je tomu tak pouze tehdy, pokud vztah příčiny a následku je bezprostřední, přičemž musí jít o jedinou nebo hlavní příčinu, bez které by následek nenastal.
8. Zdůraznil, že se hájil jednáním v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku. Odvolací soud měl důsledněji hodnotit fyzickou zdatnost, konstituci a sportovní zkušenost poškozeného J. K. Lze těžko uvěřit, že taková osoba by se bez úmyslu útočit naklonila k obviněnému. Podle přesvědčení obviněného se jednalo o jednoznačný útok vůči jeho osobě, a to po předchozích strkanicích a verbálních dohadech. „Hlavičkou“ odvracel přímo hrozící nebezpečí, navíc v situaci „dva proti jednomu“, ve stísněném prostoru, kdy stál u zdi a nemohl ustupovat. Bez významu není, že útočník dále ve fyzickém ataku nepokračoval a po „hlavičce“ už ničeho nečinil – tedy pouze odvracel hrozící napadení své osoby.
9. Obviněný odmítl i uložený trest odnětím svobody, který považoval za nepřiměřeně přísný. Akcentoval, že je na něj nutno nahlížet jako na osobu netrestanou, neboť předchozí odsouzení byla ze zákona nebo rozhodnutím soudu zahlazena. Doposud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a stará se o nezletilého syna, kterého má v péči. Výkon trestu již nastoupil, avšak zákonným kritériím souladným je podle něj trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Újma na zdraví poškozeného nezanechala kromě jizvy trvalých následků. Vzhledem k právní moci a vykonatelnosti rozsudku splnil povinnost uloženou odvolacím soudem a zaplatil částku ve výši 115 256 Kč.
10. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 10 To 219/2021, zrušil a přikázal soudu druhého stupně, popřípadě soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265r, §265k tr. ř.).
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjadřuje.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného L. K. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Nejvyšší soud však připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
18. Obviněný dále odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S odkazem na tento dovolací důvod (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
IV. Důvodnost dovolání
19. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
20. V projednávaném případě Nejvyšší soud nezaznamenal žádný, už vůbec ne případný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 7-9, body 14. – 15. rozsudku nalézacího soudu, str. 3-5, body 7. – 12. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. V projednávané věci je předně zapotřebí zdůraznit, že obviněný obsahově shodné námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Jeho dovolací námitky jsou proto pouze opakováním obhajoby, se kterou se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, na které upozornil i státní zástupce a z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
22. I přes shora uvedené zjištění považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k dílčím námitkám obviněného.
23. Co se týče výhrad proti správnosti skutkových zjištění, nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil (bod 14.), že trestná činnost obviněného je jednoznačně prokázána především výpovědí svědka M. M., který v průběhu celého trestního řízení popisoval průběh události konstantně a jako útočníka opakovaně označil obviněného. Soud nezjistil žádné skutečnosti, které by svědka vedly k účelové výpovědi. To, jak popisoval celý incident, je v souladu s výpovědí poškozeného J. K., vyjma drobných odchylností v tom, že si poškozený nepamatoval strkanici před úderem hlavičkou, a v tom, zda poškozenému po úderu tekla krev z nosu. Odvolací soud stran namítaných rozporů ve výpovědích poškozeného a svědka M. M. dodal (bod 9.), že při bližší analýze uvedených výpovědí je evidentní, že tyto jsou nejen vnitřně koherentní a konzistentní v průběhu celého trestního řízení, nýbrž spolu ve všech podstatných rysech korespondují. Podle odvolacího soudu určité drobné odlišnosti, které ovšem nikterak nesnižují jejich věrohodnost, naopak svědčí o tom, že výpovědi obou jmenovaných jsou autentické, nenaučené a zrcadlí líčenou událost tak, jak skutečně proběhla, resp. jak ji oba vnímali. Dovolací soud v souvislosti s výhradou dovolatele, že jej z jednání popsaného ve výroku o vině usvědčují toliko zmiňované výpovědi poškozeného a svědka M. M., zdůrazňuje, že závěr, že to byl dovolatel, kdo poškozeného způsobem blíže rozvedeným ve skutkové větě výroku o vině fyzicky atakoval, je podpořen rovněž výpovědí svědkyně T. V., sestry poškozeného, a svědků P. P. a D. V., přátel poškozeného, přičemž jak relevantně poukázal nalézací soud (bod 15.), svědci, kteří se vyjadřovali k chování obviněného pod vlivem alkoholu, uvedli, že obviněný neměl pod vlivem alkoholu k ostřejším slovům daleko a že v jeho přítomnosti docházelo k různým incidentům (výpovědi svědků K. P., T. H. či P. P.). Svědek B. S. pak uvedl, že po události mu obviněný telefonoval a omlouval se za své chování s tím, že to nebylo poprvé. Nalézací soud správně zaznamenal, že obviněný byl osobou, která byla oběma spolumajitelům Clubu B. (svědci K. P. a B. S.) známá, tykali si, stejně tak jej znala svědkyně P. P., barmanka, která ho znala jako častého hosta a potvrdila - oproti výpovědím svědků P. B. a P. M., vyhazovačů v tamním clubu - že se svědci P. B. a P. M. museli s obviněným znát ještě před incidentem. Soud správně dovodil, že z výpovědi svědků P. B., P. M., P. P., K. P. i B. S. je znát účelová snaha neoznačit obviněného jako útočníka, byť především některému z vyhazovačů, P. B. či P. M., muselo být jméno obviněného známo již v době incidentu, neboť to byli oni či některý z nich - podle svědka M. M., poškozeného J. K. i svědka P. P. - kteří jméno útočníka, resp. často užívanou přezdívku, uvedli již na místě. Rovněž závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaného znalcem doc. MUDr. et MUDr. Alexandrem Pilinem, CSc., potvrzují, že se skutek stal, přičemž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vyplývá, že u obviněného byly zjištěny rysy explozivity, už během vojenské služby byl trestán za rvačku pod vlivem alkoholu, účinky alkoholu na svůj organismus zná a mohl je předvídat. Pokud jde o námitku, že ve věci absentuje důkaz vztahující se k mechanismu vzniku úrazu, nutno odkázat na bod 11. rozsudku odvolacího soudu, v němž se soud s uvedenou výtkou řádně vypořádal, konstatoval-li, že slyšený znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jednak potvrdil, že zranění poškozeného je typickým pro úder čelem zpředu do hlavy, pro onu tzv. hlavičku, a dále detailně zodpověděl veškeré jemu položené dotazy, zejména pokud jde o konkrétní projevy zlomeniny lebečních kostí, které poškozený utrpěl, i případné trvalé následky takového zranění. Způsob a okolnosti vzniku zranění poškozeného vyvozené z výpovědi samotného poškozeného ve spojení se závěry tohoto znaleckého posudku proto ani podle názoru odvolacího soudu pochybnosti nevyvolávají, jen stěží si lze představit, že se poškozený zranil při jiném konfliktu nebo cestou domů, a dlužno dodat, že právě následky útoku obviněného svědčí o jeho razanci a brutalitě.
24. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Odkazy obviněného na údajnou důkazní situaci „tvrzení proti tvrzení“ a s tím související judikaturu nejsou přiléhavé, neboť ve věci byl usvědčen dvěma přímými svědeckými výpověďmi, z toho jednou jednoznačně jej identifikující (a to nejen prostřednictvím řádné rekognice, nýbrž i vlastní pátrací aktivitou svědka M. M. na facebooku), přičemž tyto svědecké výpovědi plně korespondují a tvoří uzavřený řetězec s důkazy v podobě analýzy újmy na zdraví poškozeného (lékařské zprávy a znalecký posudek), jakož i se svědeckými výpověďmi osob, kterým byla událost zprostředkovaně vylíčena. Nelze než nepoukázat též na zjevnou rozporuplnost dovolací argumentace obviněného korespondující se způsobem jeho obhajoby před soudy obou nižších stupňů, kdy na jednu stranu popírá vlastní vinu a zpochybňuje skutkový závěr o tom, že by on byl oním útočníkem, který poškozenému způsobil zranění, na druhou stranu (viz níže) argumentuje odkazem na svou obhajobu, že konal v situaci nutné obrany.
25. Pokud jde o hmotněprávní posouzení skutku, dovolací soud se ztotožňuje se soudy nižších stupňů, že obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spáchání v rámci dovolací argumentace zpochybnil. Pro úplnost lze doplnit, že v obsahu svého dovolání relevantní hmotněprávní argumentací nijak obviněný nebrojil proti právní kvalifikaci přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a tuto popřel pouze s odkazem na nedostatečná skutková zjištění stran jeho pachatelství.
26. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)] nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)].
27. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
28. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem nelze než konstatovat, že jednání obviněného L. K. charakteristické rysy zločinu těžkého ublížení na zdraví nese. Obviněný tím, že poškozeného J. K. zcela bezdůvodně úmyslně fyzicky napadl tak, že jej zcela nečekaně udeřil svou hlavou, tzv. hlavičkou, do oblasti hlavy nad pravým okem, kdy v důsledku tohoto úderu poškozený utrpěl zlomeninu obou čelních dutin s dalšími s tím souvisejícími zraněními a příznaky popsanými ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, kdy tato zranění si vyžádala urgentní operaci – musela být provedena kraniotomie s voperováním kovových dlažek spojující zlomenou kost, přičemž toto poranění omezilo poškozeného v běžném způsobu života po dobu delší šesti týdnů, jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví.
29. Stran naplnění zákonných znaků předmětného zločinu nevznikají žádné pochybnosti. Za relevantní z hlediska existence obviněným popíraného úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví nutno považovat způsob provedení útoku, jeho razanci a lokalitu, kam byl směřován. Podle závěrů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, poškozený utrpěl zlomeninu obou čelních dutin s přestupem zlomenin na spodinu lební v přední jámě lební vpravo, na dírkovanou ploténku s trhlinou tvrdé pleny mozkové a s patologickým obsahem (pravděpodobně krve) v čelních dutinách a pravé čelistní dutině. V souvislosti se zlomeninou dírkované ploténky se vyvinul výtok mozkomíšního moku z pravé nosní dírky. Navíc byl zjištěn krevní výron a otok okolo pravého oka. Podle znaleckého posudku se jedná o vážnou poruchu zdraví pro poškození důležitého orgánu, kterým je spodina lební. Doba léčení poškozeného, od 18. 1. do 15. 3. 2020, pak byla podle znalce přiměřená povaze poranění. Během pracovní neschopnosti byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života především v důsledku bolestí hlavy a zákazu zvýšené tělesné aktivity. Toto zranění může zanechat trvalé následky. Jistým trvalým následkem je pooperační jizva a stav po kraniotomii s voperovanými kovovými dlažkami spojujícími zlomenou kost. Jiné následky bude možné konstatovat s jistotou až po roce. Znalec konstatoval, že toto zranění vzniklo v důsledku velké, přímo působící síly o nevelké ploše na oblast čelní krajiny nad pravým okem, který lze tzv. úderem hlavičkou dobře vysvětlit. Dovolací soud má tedy ve shodě se soudy nižších stupňů za to, že zavinění obviněného bylo prokázáno. Obviněný jednoznačně věděl, že svým násilným jednáním může přivodit poškozenému vážné poranění, které má charakter těžké újmy na zdraví, a byl s tím přinejmenším srozuměn. Intenzita násilí odvoditelná z objektivně zjištěného poranění svědčí o záměrném, vědomém i vůlí ovládaném útoku obviněného. V těchto souvislostech je třeba zcela odmítnout, že by snad nebylo technicky možné popsané zranění mechanismem svědecky prokázaným a znalecky potvrzeným způsobit. Byl-li spolehlivě obviněný identifikován jako útočník a byl spolehlivě zjištěn i popsaný způsob útoku, značně razantní a pro poškozeného zcela nečekaný, nelze akceptovat ani pochybnosti o údajné absenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a jeho následku vyjádřeném v podrobném popisu zranění poškozeného včetně potřeby operačního zákroku a následného omezení v obvyklém způsobu života.
30. K opakovaně uplatňované námitce nutné obrany je třeba uvést, že podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, která odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v citovaném ustanovení. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí, ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen; nestačí ovšem, jestliže útočník již dokonal některý trestný čin, tedy naplnil všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty, pokud útok nadále trvá. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pojem způsobu útoku v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, ale i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti a prostředky použité k tomuto útoku apod. O nutnou obranu tedy nepůjde v případech, když nepoměr mezi intenzitou útoku a mírou reakce na něj je naprosto výrazný. To však neznamená, že mezi útokem a obranou musí existovat proporcionalita, takže se nevyžaduje, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany. Obrana by totiž měla být důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Při posuzování přiměřenosti obrany musí být dále zjištěno i to, jaké fyzické konstituce byli útočník a obránce, jaký byl mezi nimi věkový rozdíl, zda jde o útočníka, který je znám svou agresivitou apod. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, pokud podle poznatků a úsudku bránící se osoby, k jejímuž psychickému stavu vyvolanému útokem je třeba rovněž přihlížet, není potřebná k odvrácení útoku a kromě toho také tehdy, je-li obrana zcela neúměrná intenzitě a významu útoku (v podrobnostech viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 399 až 408).
31. S ohledem na učiněné závěry soudů nižších stupňů ani podle Nejvyššího soudu nebyla v přezkoumávané věci naplněna základní podmínka nutné obrany ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, tedy přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný skutečně nemohl mít za dané situace strach z vážné újmy na svém zdraví ze strany poškozeného, který toliko usiloval o zklidnění vyhrocené situace mezi obviněným a svědkem M. M. a na obviněného se obrátil s tím, že omluva z jeho strany za to, že svědku omylem převrhl pití, vše spraví. Nalézací soud v kontextu výhrad obviněného správně upozornil na to (bod 15.), že za obviněným se nenacházela souvislá zeď, která by mu znemožňovala uhnout stranou, a že akcentované naklonění poškozeného nemohl obviněný vnímat jako zahájení útoku, když z výpovědí poškozeného i svědka M. M. vyplynulo, že poškozený neměl zájem konflikt vyhrotit z verbální roviny do fyzické a takto se jej snažil naopak urovnat. Současně skutečnost, že se k obviněnému naklonil, svědčí o tom, že úder nečekal, neboť jak vyplynulo především z výpovědi poškozeného a svědka D. V., poškozený měl zkušenost s americkým fotbalem a boxem, která by mu pomohla v případě očekávaného útoku jej vykrýt. Odvolací soud se s nalézacím soudem ztotožnil a doplnil (bod 10.), že obraně obviněného nenasvědčuje ani samotný charakter jeho útoku, tzv. hlavička, a zejména jeho následky, jestliže sám obviněný nijak zraněn nebyl, zatímco poškozený utrpěl zlomeninu spodiny lební, když se stejným typem úderu se v obdobných situacích (malicherná záminka, zejména jsou-li aktéři pod vlivem alkoholu) lze v praxi setkat poměrně často. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem je naopak nejlogičtějším vysvětlením pro počínání obviněného to, že využil momentu překvapení, když se k němu poškozený přiblížil a žádal po něm omluvu. Odvolací soud neuvěřil obhajobě o tom, že to byl naopak poškozený, kdo se k obviněnému naklonil s útočným úmyslem. Lze plně souhlasit, že za hranicí korektní obhajoby je i snaha zdiskreditovat poškozeného tím, že se dříve věnoval tvrdšímu sportu, a z této premisy opět dovodit nějaký jeho útočný záměr. Toto nařčení obviněného nepramení z žádných důkazů a je dovozováno výlučně ze statutu poškozeného jako sportovce. Žádný ze svědků (a to ani blízkých obviněnému) nevypověděl o ničem, co by jen náznakem mohlo připomínat situaci nebezpečí hrozícího obviněnému. Ten naopak zcela neadekvátně reagoval fyzickou agresí z naprosto banálních důvodů (ostatně opakovaně, jak vyplývá z jeho trestní minulosti a obsahově totožného jednání, avšak na pozici ostrahy v obdobném podniku – viz trestní věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 154/2014) poté, co svědku M. M. vylil pití, poškozený pouze žádal jeho omluvu a obviněný tak vyhrotil vzájemnou drobnou fyzickou potyčku v podobě postrkování. Podle dovolacího soudu tak úspěšnost útoku obviněného a jeho zasažení do hlavy poškozeného tzv. hlavičkou svědčí nikoli o obranné reakci vůči poškozenému, nýbrž spíše o zákeřnosti, nečekanosti a razanci ničím nevyprovokovaného útoku obviněného. Na jeho trestní odpovědnosti nic nemění ani fakt, že z jeho strany přišel úder jediný, neboť ten byl natolik silný a nebezpečně směřovaný do čelní oblasti hlavy poškozeného, že způsobil poměrně vážné zranění specifikované výše.
32. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy použitá právní kvalifikace odpovídá skutku, který byl po procesní stránce správně zjištěn. Dovolací námitky obviněného L. K. zaměřené proti výroku o vině jsou proto jako celek zjevně neopodstatněné.
33. Pokud jde o obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
34. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
35. O situaci shora popsanou se ale v posuzované věci nejedná. Dovolací soud se plně ztotožnil s aplikací zákonných kritérií pro uložení adekvátní sankce obviněnému, byť se tak stalo v nepodmíněné formě trestu odnětí svobody. Obviněný byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Byl přitom podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ohrožen sazbou trestu odnětí svobody od tří do deseti let. Jde tak co do výměry o trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, tedy se nemůže jednat ani o trest podle zákona nepřípustný, ani o trest uložený mimo zákonnou trestní sazbu. Soudy správně ve prospěch obviněného zohlednily, že navzdory jeho předchozím odsouzením (v celkem pěti trestních věcech) se na něj hledí jako na netrestaného, nicméně v rámci hodnocení jeho osoby bylo nutno přihlédnout ke sklonům obviněného k páchání trestné činnosti násilného charakteru, pro kterou byl již dvakrát odsouzen. Svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty dvou trestných činů, navíc jeho jednání mělo poměrně malichernou záminku a dopustil se jej tak, že poškozený nedostal příležitost se bránit. Nelze přehlédnout, že poškozený nese doživotní následky (které však obviněný nijak nereflektoval) minimálně v podobě voperovaných kovových destiček a 22 cm dlouhé jizvy na hlavě. Pakliže soudy za daných okolností uložily trest na spodní hranici sazby v trvání 3 roků, avšak jako nepodmíněný, nelze v jejich řádně odůvodněných úvahách shledat pochybení. Ve smyslu §81 odst. 1 tr. zákoníku totiž nebyly právě pro hodnocení osoby obviněného, pro jeho dosavadní život a pro okolnosti případu splněny podmínky pro eventuální podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody. Trest uložený obviněnému rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěry jsou logické a přesvědčivé. Nezbývá než uzavřít, že k zásahu dovolacího soudu není dán v projednávané věci žádný důvod, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v dané věci naplněn nebyl.
36. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovolání obviněného L. K. je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 3. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth