ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1210.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1210/2021-1574
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání obviněného J. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice (v trestní věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 26/2017), proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 8 To 119/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 104/2018 , takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 32 T 104/2018, byl obviněný J. D. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
v XY v přesně nezjištěné době v létě roku 2016 přislíbil poškozené T. M., nar. XY, pomoc při prodeji jejího bytu č. XY na adrese XY, poškozené se prezentoval jako spolupracovník realitní kanceláře S. r., IČ: XY, se sídlem v XY (dále „kancelář S. r.“), přemluvil ji, aby využila služeb této realitní kanceláře, s čímž poškozená po jeho naléhání nakonec souhlasila, a současně jí nabídl ke koupi byt o velikosti 3+1 v přízemí na adrese XY, XY, za částku 1.500.000 Kč, který jí ukázal, a vystupoval jako vlastník celé nemovitosti, ačkoliv od skutečného vlastníka domu P. Š., žijícího dlouhodobě v zahraničí, k prodeji této bytové jednotky neměl žádný souhlas či zmocnění, poškozená s nabídkou obviněného souhlasila a odjela s ním do XY na schůzku, kterou jí dojednal s realitní makléřkou K. P., nar. XY, zastupující kancelář S. r., a dne 13. 9. 2016 při této schůzce za jeho přítomnosti došlo k dohodě o prodeji jejího bytu realitní kanceláři S. r. za kupní cenu ve výši 1.500.000 Kč a k podpisu kupní smlouvy poškozenou, podle této kupní smlouvy měla být kupní cena uhrazena ve čtyřech splátkách, kdy mj. bylo dojednáno, že částka specifikovaná v kupní smlouvě pod bodem III. c) ve výši 1.090.000 Kč bude uhrazena ze strany kupujícího se souhlasem poškozené na účet uvedený obviněným č. XY, vedený u Komerční banky, a. s., o němž se poškozená domnívala, že se jedná o účet obviněného, a tato částka bude sloužit jako úhrada části kupní ceny na byt na adrese XY, ačkoliv ve skutečnosti majitelkou účtu byla J. B., nar. XY, která poté, co dne 20. 10. 2016 byla od kupujícího částka 1.090.000 Kč připsána, ji téhož dne na pokyn svého syna J. B., nar. XY, vyzvedla a následně mu předala částku 1.120.000 Kč, kterou poté J. B. předal obviněnému, který ji použil nezjištěným způsobem, poškozené koupi nového bytu nezajistil a částku ve výši 1.090.000 Kč do současné doby nevydal, současně poškozené lživě uváděl, že má na byt na adrese XY již zájemce, kterému musí vrátit uhrazenou zálohu ve výši 150.000 Kč, a požadoval po poškozené, aby mu také zaplatila zálohu v této výši, na základě čehož mu poškozená, která projevila o koupi tohoto bytu zájem, v XY dne 17. 9. 2016 předala hotovost ve výši 150.000 Kč, kterou obviněný použil pro svoji potřebu. Tím poškozené T. M. způsobil celkovou škodu ve výši 1.240.000 Kč.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 5 T 4/2018, který nabyl právní moci dne 1. 10. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto též o náhradě škody.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 8 To 119/2021, z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle §209 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 5 T 4/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dne 7. 9. 2021 prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci a současně jím bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný vytýkal nesprávný postup v řízení před soudem prvního stupně, když po zrušení jeho předchozího rozsudku usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 888/2020, jímž mu věc vrácena k novému rozhodnutí, nepostupoval analogicky podle §219 odst. 3 tr. ř. Nepřečetl se souhlasem obviněného a státního zástupce dosavadní protokoly o hlavním líčení včetně v něm provedených důkazů, případně neprovedl hlavní líčení znovu, přestože od posledního hlavního líčení uběhla doba více než 16 měsíců, jíž lze považovat za delší dobu ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř. Obviněný se neztotožnil s odvolacím soudem, že si soud prvního stupně uchoval vjem z předchozích hlavních líčení, protože zákon výslovně nestanoví časový limit, pod který by bylo možné podřadit pojem „delší doba“, a lze vycházet z názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozhodnutí ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 4 Tz 109/2008, kde v obdobné věci bylo shledáno pochybení. Uvedený postup byl nesprávný, protože soud prvního stupně při rozhodování o vině a trestu vycházel zejména ze svědeckých výpovědí, které byly ovšem provedeny před více než 18 měsíci. Konkrétně se jedná o výpovědi svědků T. M., J. B. a V. S. provedených při hlavním líčení dne 11. 9. 2019. Nutnost zachovat postup podle 219 odst. 3 tr. ř. shledával i ve složitosti daného případu (viz věta druhá tohoto ustanovení). Tím, že soud rozhodl ve věci znovu, aniž došlo k přečtení protokolů se souhlasem stran, resp. k zopakování hlavního líčení pokud by souhlas dán nebyl, byla porušena zásada bezprostřednosti, a tím i ústavní právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“).
6. Výhrady obviněný směřoval i proti výroku o trestu, jemuž vytýkal, že se soud prvního stupně sice neřídil pokyny dovolacího soudu, když mu opět uložil souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 4/2018, avšak s ohledem na závěr soudu, že k ukončení předmětné trestné činnosti došlo dne 20. 10. 2016, vysvětlil, proč se od závěrů Nejvyššího soudu odchýlil. Obviněný tento závěr nepovažoval za správný, protože soud nevyložil, proč nebylo možné ukládat souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 T 46/2016 (viz bod 26. předchozího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 888/2020), když toto rozhodnutí bylo vydáno až po datu 20. 10. 2016, a proto soudy nesprávně a v rozporu se závěry dovolacího soudu aplikovaly §43 tr. zákoníku.
7. Nepřiměřenost uloženého trestu obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud se ztotožnil s názorem státní zástupkyně a obviněnému na rozdíl od soudu prvního stupně, jehož rozsudek ve výroku o trestu zrušil, uložil přísnější trest v trvání pěti roků. Nesprávně přitom zdůraznil recidivu a jiné přitěžující okolnosti přesto, že tyto přitěžující okolnosti již soud prvního stupně zvažoval, když bral do úvahy, že obviněný byl opakovaně odsouzen za podvodná jednání, jakož i to, že jednal ze „ziskuchtivosti“. Obviněný takové závěry považoval za přehnaně přísné, protože dosud byl pravomocně uznán vinným pro trestný čin podvodu pouze rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, který nabyl právní moci dne 1. 11. 2007, tedy před více než dvanácti lety, a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ve věci sp. zn. 5 T 46/2016 byl odsouzen pro zločin úvěrového podvodu, avšak k tomuto dosud nepravomocnému rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ve věci sp. zn. 5 T 4/2018 nelze z hlediska recidivy přihlížet, neboť nyní projednávaného jednání se měl dopustit dříve, než byly vyhlášeny soudem prvního stupně odkazované rozsudky. Ani ziskuchtivost mu nelze klást k tíži, protože ta je již obsažena v povaze posuzovaného majetkového deliktu. Obviněný též namítl, že bylo třeba zohlednit délku trestního řízení, které podle jeho názoru trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, přičemž průtahy v řízení nezavinil. Tuto skutečnost však soudy při rozhodování o výši trestu nezohlednily, když přihlížely zejména k přitěžujícím okolnostem, nikoliv k těm, které svědčily v jeho prospěch. Důsledkem tohoto postupu je nepřiměřený, a tedy nezákonný trest.
8. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 32 T 104/2018, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 8 To 119/2021, zrušil a věc vrátil k novému projednání.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s ohledem na dosavadní průběh řízení v této trestní věci, kdy nyní napadená rozhodnutí jsou výsledkem nového projednání věci po zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu, neshledal dovolání opodstatněným. Přezkoumávaná rozhodnutí nevykazují vady, které by odůvodnily opakovaný kasační zásah dovolacího soudu. Pokud Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 888/2020, určité vady vytýkal, nyní přezkoumávaná rozhodnutí jimi netrpí, a tudíž i možné pochybnosti o správnosti přezkoumávaných rozhodnutí byly ze strany soudů nižších stupňů již rozptýleny, neboť dostatečně reagovaly na argumenty obviněného. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně udělil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a), případně též písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
10. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost a formální podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž zkoumal, zda obviněný tento mimořádný opravný prostředek opřel o skutečnosti naplňující jím označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť jen na podkladě relevantně podaného dovolání lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
12. Podle datace dovolání je zřejmé, že bylo uplatněno před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a směřovalo výlučně proti výroku o trestu, případně proti procesnímu postupu, který následoval poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 888/2020, v této trestní věci předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, a proto pouze v tomto rozsahu mohl Nejvyšší soud dovoláním napadená rozhodnutí nyní přezkoumávat na podkladě obviněným uplatněných námitek.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [podle novely zák. č. 2020/2021 Sb. uveden pod písmenem m),] dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) [nyní v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.]. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud v této věci napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod před citovanou novelou podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní písm. h)].
14. Podle něj je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích je možno vůči výroku o trestu, neboť jedině ten může být předmětem přezkumu Nejvyšším soudem, namítat „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, za které je třeba u výroku o trestu považovat zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396). Jde tedy v tomto směru jen o jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
15. K uplatněným důvodům lze obecně uvést, že pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu i nadále platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V této věci je rozhodné, že stejně jako tomu bylo v předcházejícím dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 888/2020.
V. K dovolání obviněného
a) k požadavku na postup podle §219 odst. 3 tr. ř.
16. Obviněný v dovolání namítal, že soud prvního stupně po zrušení a vrácení věci Nejvyšším soudem porušil zásadu bezprostřednosti, pokud nepostupoval podle §219 odst. 3 věta druhá tr. ř. a nepřečetl se souhlasem stran podstatný obsah protokolu o předchozím hlavním líčení včetně v něm uvedených důkazů, případně, pokud by souhlas nebyl dán, neprovedl hlavní líčení znovu, přestože od posledního hlavního líčení ve věci uplynula delší doba, konkrétně 16 měsíců.
17. Tato výhrada nedopadá na žádný dovolací důvod, a proto lze jen nad rámec podaného dovolání uvést, že se s ní vypořádal již odvolací soud v bodech 6. a 7. napadeného rozsudku, kde vyložil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabývalo věcně pouze výrokem o trestu, protože proti výroku o vině dovolání nebylo podáno. Z hlediska úplnosti lze uvést, že podle §219 odst. 3 tr. ř. platí, že když není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Tímto ustanovením je realizována zásada bezprostřednosti, podle které vyplývá povinnost soudu přihlédnout při rozhodování v hlavním líčení, veřejném i neveřejném zasedání jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny (§2 odst. 12 tr. ř.). Tato zásada vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem k rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud má rozhodnout na základě důkazů před ním provedených. Druhý požadavek obsažený v zásadě bezprostřednosti pak spočívá v tom, že soud má zjišťovat rozhodné skutečnosti z pramene těmto skutečnostem nejbližšího, a tedy nejspolehlivějšího, ke zjištění pravdy. Uplatnění zásady bezprostřednosti při provádění důkazů v trestním řízení je významnou zárukou zjištění materiální pravdy (FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2015, s. 104).
18. Pro posouzení, zda došlo k porušení uvedené zásady v této trestní věci, je vhodné navíc poznamenat, že ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. dopadá na situaci, kdy bylo hlavní líčení odročeno, tzn., kdy je prováděno dokazování a odročení hlavního líčení na dlouhou dobu vede k přetržení kontinuity mezi prováděnými důkazy. Z hlediska druhé alternativy uplynutí delší doby od odročeného hlavního líčení zákon neposkytuje bližší konkretizaci toho, jaký časový limit lze považovat za delší dobu. Záleží proto na konkrétních okolnostech každé projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud provedených důkazů atd. Posouzení toho, zda mezi dříve konaným hlavním líčením a odročeným hlavním líčením uplynula delší doba či zda s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) považuje za nutné opakovat důkazy již jednou před ním provedené, však náleží soudu prvního stupně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II . §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2713).
19. Mohou proto nastat různé situace, zejména v případě, kdy se věc po zrušení předchozího rozhodnutí vrací soudu, aby prováděl další úkony. Význam tato zásada má, je-li třeba navázat na předchozí dokazování, když v rámci zrušení bylo uloženo provádět důkazy za účelem řádného objasnění viny, a je tudíž nutné mít v patrnosti všechny dosud v řízení provedené důkazy, aby bylo možné porovnat všechny z nich plynoucí vzájemné souvislosti (viz §2 odst. 6 tr. ř.), které je třeba při jejich hodnocení mít na zřeteli. Tak tomu bylo třeba v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1 2009, sp. zn. 4 Tz 109/2009, kde soud, s ohledem i na další skutečnosti, považoval dobu delší než jeden rok za takovou dobu, kdy bylo nutné přečíst předchozí protokol o prováděném dokazování.
20. V posuzované věci se postup soudů nižších stupňů nyní netýkal výroku o vině, a proto opakování hlavního líčení z tohoto důvodu pozbylo nutnosti, a tedy z věcného hlediska nebyl žádný konkrétní důvod obsah dokazování opakovat, z něhož vzešel výrok o vině, naopak by takový postup byl nadbytečným prodlužováním řízení. Pokud byl výrok o vině usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 888/2020, zrušen, stalo se tak z důvodu, že obviněný byl v minulosti odsuzován mnoha rozhodnutími, která jsou provázána souhrnnými tresty, a proto považoval v již tak nepřehledné situaci za vhodné, aby nebylo v této věci rozhodováno jiným rozsudkem o vině a jiným o trestu, nýbrž aby oba tyto výroky byly ponechány v jednom rozhodnutí. Z těchto důvodů již do výroku o vině nebylo možné jakkoli zasahovat, neboť podstata zrušovacího výroku Nejvyššího soudu se jej jakkoli nedotkla. Z hlediska §219 odst. 3 tr. ř. tak v posuzované věci nešlo o podstatnou vadu řízení ani o jiný důležitý důvod, pro něž by bylo nutné hlavní líčení provést znovu. Soud prvního tak také nepostupoval, a pokud důkazy provázel, týkaly se výhradně výroku o trestu. Jde o odlišnou situaci než ve věc i nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 4 Tz 109/2008, neboť soud prvního stupně po zrušení věci dovolacím soudem postupoval tak, že při hlavním líčení dne 31. 3. 2021 po kontrole zachování lhůt a poučení obviněného konstatoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 888/2020, poté umožnil obviněnému krátkou poradu s obhájcem, jakož i to, aby se obviněný v rámci svého výslechu vyjádřil k vlastní trestné činnosti i trestu za ni (č. l. 1449 až 1450). Obviněný měl možnost na všechny relevantní skutečnosti reagovat, seznámil se s obsahem listinných důkazů (č. l. 1449 až 1453). v závěru hlavního líčení obviněný ani jeho obhájce žádné návrhy na doplnění dokazování či námitky neuplatnili (č. l. 1451).
21. Z uvedeného vyplynulo, že soud postupoval při respektu k zásadám bezprostřednosti a ústnosti podle §2 odst. 11 a 12 tr. ř., o čemž svědčí celý průběh řízení před soudem prvního stupně, jenž zvažoval, zda výsledky již provedeného dokazování byly dostatečné pro rozhodnutí ve věci, anebo zda bylo nezbytné s ohledem na časový odstup nebo vývoj důkazní situace znovu opakovat důkazy. Nadto, jak upozornil již soud druhého stupně, o kresní soud v této věci jednal stále ve stejném složení senátu (viz č. l. 545, 546, 647 až 660, 747 až 762, 949 až 958, 1 012 až 1 023 a 1 449 až 1 453 spisu). Okresní soud si rovněž zachoval vjem z předchozích provedených důkazů, jelikož poslední předchozí jednání konal 27. 11. 2019 (viz č. l. 1 012 až 1 023 spisu). Důkazní prostředky ve formě listin si naproti tomu ponechávají svůj obsah beze změny a tyto tvoří součást spisového materiálu, do nějž je obviněnému i jeho obhájci umožněno nahlížet před jednáním i během soudního řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1208/2019, či ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, a contr. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 4 Tdo 708/2021, kde doba mezi dvěma hlavními líčení činila 4,5 roku). Z uvedených důvodů v postupu soudu prvního stupně nelze spatřovat závažné pochybení, v jehož důsledku by trestní řízení v posuzované věci jako celek pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
22. Naznačené souvislosti svědčí o tom, že i když mezi hlavními líčeními uběhla doba 16 měsíců, což je sice delší doba ve smyslu uvedených zásad, avšak v této věci se nejedná o vadu, pro kterou by bylo nutné přezkoumávaná rozhodnutí rušit, zejména proto, že výrok o vině již nebyl předmětem dalšího řízení před soudem prvního stupně, a pro ukládání souhrnného trestu rozhodné byly především listinné důkazy nově provedené v průběhu aktuálně konaného hlavního líčení, a to pouze k posouzení podmínek ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku. Návaznost v tomto směru zaručovalo zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 888/2020, podle něhož soud prvního stupně měl povinnost provádět nově jen důkazy spisy o předchozích odsouzeních obviněného, aby měl potřebný podklad pro závěr o nově uloženém souhrnném trestu. Z těchto důvodů nedůsledný postup soudu ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř., i když mezi hlavními líčeními uplynula delší doba, nevedl k nutnosti rozhodnutí zrušit, protože ne každá vada procesního charakteru musí nutně vést ke zrušení napadeného rozsudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 907/2018). Pro úplnost lze zmínit, že nyní posuzovanou námitku obviněný ani jeho obhájce nevznesl u hlavního líčení (č. l. 1451). Z uvedených důvodů nedošlo k takovému porušení procesních práv obviněného, aby bylo nutno v jeho důsledku napadená rozhodnutí zrušit, ani k žádnému relevantnímu zásahu do práv obviněného v tom smyslu, že by řízení jako celek pozbylo rysů spravedlivého procesu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1216/2020) .
b) k tvrzení, že odvolací soud nesplnil pokyny Nejvyššího soudu
23. Obviněný v dovolání poukazoval na to, že soudy nedodržely pokyny Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.), jestliže znovu souhrnný trest uložily k rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 5 T 42018, a nikoliv k trestnímu příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne sp. zn. 2 T 94/2016, obviněnému doručenému dne 6. 10. 2016. Uvedenému tvrzení je třeba přisvědčit do té míry, že soudy obou stupňů vysvětlily a vyložily, na základě jakých skutečností ke stejným závěrům došly. Postupovaly tak po doplnění dokazování a na základě něho řádném zhodnocení a posouzení skutečností podstatných pro ukládání souhrnného trestu, jak Nejvyšší soud požadoval. V bodech 7. a násl. rozsudku poté, co soud prvního stupně shrnul chronologicky skutkový děj, poukázal na rozhodné časové momenty, zejména sepsání kupní smlouvy o koupi bytu poškozené ze dne 13. 9. 2016, vklad do katastru nemovitostí ze dne 18. 10. 2016, s jeho účinností od 19. 9. 2016, podvodné vylákání částky 150.000 od poškozené dne 17. 9. 2016. Za rozhodný pro ukládání souhrnného trestu vzal den 20. 10. 2016, kdy byly peníze za úhradu vylákaného bytu připsány na účet obviněného. Soud prvního stupně na základě všech rozvedených skutečností vysvětlil, že tento den je okamžikem, kdy byl čin obviněného dokonán. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil a doplňuje, že trestný čin podvodu je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoli třetí osobu (srov. rozhodnutí č. 237/1947 Sb. rozh. tr.). Došlo-li podvodným vylákáním peněz (či jiného ekvivalentu ocenitelného v penězích, např. převod nemovitosti) od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je v takovém případě třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.).
24. Je tak zřejmé, že soud postupoval v souladu se zákonnými podmínkami a v návaznosti na pokyny Nejvyššího soudu z toho, kdy byl posuzovaný trestný čin dokonán, což měly na zřeteli pro zjištění, který rozsudek je prvním vydaným rozhodnutím po dokonání posuzovaného činu (§43 odst. 2 tr. zákoníku). Uvedené závěry učinily na podkladě skutkových zjištění se znalostí všech rozhodných skutečností vztahujících se k průběhu posuzovaného trestného jednání. Určení těchto závěrů ve vztahu k výroku o vině bylo v daném stádiu trestního řízení na soudu prvního stupně, nikoliv na Nejvyšším soudu, jenž s ohledem na omezený rozsah přezkumné činnosti nemohl přezkoumávat výrok o vině, a tedy skutečnosti jednoznačně stanovit. Není proto porušením zásady vymezené v §265s odst. 1 tr. ř., jestliže soud prvního stupně v bodě 11. a násl. rozsudku podrobně vyložil, v jakém okamžiku z více možných časových momentů byl zločin podvodu obviněným dokonán. Z hlediska průběhu činu lze v souladu se soudem prvního stupně připustit, že tímto mezníkem je den 20. 10. 2016, nikoliv okamžik podvodně vylákané částky 17. 9. 2016, případně den 19. 9. 2016, kdy nastala zpětná účinnost vkladu předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí, i když vlastní vklad byl s touto výhodou učiněn dne 18. 10. 2016. Tyto okolnosti soud prvního stupně nově a relativně podrobně ve svém přezkoumávaném rozsudku v reakci na pokyny Nejvyššího soudu rozvedl, a tudíž i Nejvyšší soud mohl z jeho přesvědčivých závěrů nyní vycházet. Přiklonil se proto k závěru, jejž vyložil poté, co měl nově k dispozici spisový materiál, jímž doplnil dokazování, a rozvedl, jaké skutečnosti z uvedených spisů a jejich významných částí vyplynuly (viz bod 2. rozsudku), čímž splnil povinnost si pro ukládání souhrnného trestu opatřit příslušný spisový materiál, aby mohl zvážit rozhodné skutečnosti z hledisek stanovených v §43 odst. 2 tr. zákoníku (srov. body 20., 21. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 888/2020).
25. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodné souvislosti pro ukládání souhrnného trestu nyní se zřetelem na průběh činu vyložil, měl Nejvyšší soud možnost důkladně posoudit správnost tohoto závěru, jímž se soudy nyní ve vztahu k ukládanému souhrnnému trestu, který jako jediný mohl podrobit svému přezkumu, zabývaly a ve vztahu k němu všechny potřebné závěry rozvedly. Uvedené vychází ze zásady, že Nejvyšší soud je vázán tím, že dovolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu, a tedy nemohl výrok o vině přezkoumávat.
26. Při nyní rozvedených úvahách Nejvyšší soud shledal správným závěr soudu prvního i druhého stupně, že po dokonání činu dne 20. 10. 2016 je prvním odsuzujícím rozsudkem rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 5 T 4/2018.
27. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že závěry soudů nižších stupňů nevybočily z povinnosti stanovené v §265s odst. 1 tr. ř., protože právní názor vychází vždy z určitého skutkového zjištění, a proto, jestliže v novém řízení ztratil vyslovený právní názor svůj skutkový základ (ať už faktický nebo předpokládaný), na němž byl založen, není jím orgán, jemuž věc byla přikázána, nadále vázán (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3291).
28. Pokud obviněný vytýkal, že mu nebylo vysvětleno, proč mu nebyl uložen souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 T 46/2016, a že soud porušil podmínky pro jeho ukládání podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, jde o námitku, kterou uplatnil již ve svém prvním dovolání, s níž se Nejvyšší soud vypořádal v rozhodnutí ze dne 12. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 888/2020 (srov. body 5. a 32. uvedeného usnesení). Z těchto důvodů je Nejvyšší soud již jen na své předchozí závěry a úvahy odkazuje s tím, že je oprávněn přezkoumávat jen tu část řízení, která následovala po předchozím rozhodnutí o dovolání, tedy jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští (srov. §265n tr. ř. a rozhodnutí č. 29/2004 Sb. rozh. tr.). Toto omezení týkající se nepřípustné revize se vztahuje pouze na opětovné přezkoumání výroků (a řízení), které byly učiněny před dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu a zůstaly jím nedotčeny.
29. Nejvyšší soud s ohledem na to, že obviněný uvedenou výhradu vznáší za situace, kdy bylo soudy nižších stupňů rozhodnuto způsobem výše popsaným, pro úplnost doplňuje, že situace se ani v současných souvislostech oproti předchozím závěrům ve vztahu k činu nyní obviněnému kladenému za vinu a těm, na něž obviněný upozorňuje, nezměnila, a podotýká, že ani závěry vztahující se k výroku o souhrnném trestu se k odsouzení rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 T 46/2016, nezměnily. Navíc soud prvního stupně na základě pokynu uloženého mu v bodě 31. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 888/2020, po doplnění dokazování zhodnotil situaci pro ukládání souhrnného trestu jasně tak, že z nichž lze dovodit, proč nebylo možné souhrnný trest ukládat k obviněným požadovanému rozsudku. Vyložil, že z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 4/2018 plyne, že obviněný byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 5 T 4/2018, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 6 To 244/2018, nabyl právní moci dne 1. 10. 2018, odsouzen pro skutek ze dne 4. 1. 2018, v němž byl spatřován přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (č. l. 81 až 83, 113 až 116 spisu sp. zn. 5 T 4/2018). Nalézací soud zmínil, že ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5T 60/2017, byl obviněný nejprve rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 roků jako trest souhrnný k rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 2T 94/2016. K jeho odvolání Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 9 To 83/2018, tento rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání. Následným rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, který téhož dne nabyl právní moci, byl obviněný pravomocně zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. Ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 46/2016, k níž se nyní domáhá uložení souhrnného trestu, podal obviněný poté, co mu byl usnesením ze dne 1. 8. 2019 pravomocně přeměněn podmíněný trest odnětí svobody v trest nepodmíněný ve výměře 3 roků, návrh na povolení obnovy řízení. Tento návrh byl dne 9. 6. 2020 zamítnut. Usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 265/2020 ze dne 20. 8. 2020 byla zamítnuta i stížnost obviněného. Ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 26/2017 byl obviněný rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, který nabyl právní moci dne 21. 5. 2020 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 37/2020, odsouzen pro zločin podvodu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků se zařazením do věznice s ostrahou a byly mu uloženy další tresty. Trest byl jako souhrnný ukládán k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ve věci sp. zn. 5 T 46/2016 (ve výměře 3 roků), kde byl trest ukládán jako souhrnný k rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město ve věci sp. zn. 33 T 37/2015 (trestní příkaz ze dne 22. 12. 2015, doručený 13. 1. 2016, který nabyl právní moci 22. 1. 2016). Lze též doplnit, že obviněný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 37/2020, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 5 T 26/2017, jímž byl odsouzen za trestný čin tam uložený a za sbíhající se trestnou činnost k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, a byly podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 T 46/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 7 To 35/2017. O tomto dovolání Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1020/2020, jímž zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 37/2020 a věc tomuto soudu vrátil k novému rozhodnutí. Ten posléze rozsudkem ze dne 25. 3. 2021 sp. zn. 7 To 362/2020, znovu rozhodl ve výroku o souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Souhrnný trest ukládal i za činy, jimiž byl obviněný odsouzen rozsudky Okresního soudu Plzeň-město ve věcech sp. zn. 5 T 46/2016 i sp. zn. 33 T 37/2015.
30. Takto soudem prvního stupně zjištěné skutečnosti doložily, že i za nyní Nejvyšším soudem posuzovanou trestnou činnost obviněného dokonanou dne 20. 10. 2016 byl správně souhrnný trest uložen k trestu ve věci Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 5 T 4/2018, neboť i když byl rozsudek ve věci Okresního soudu Plzeň-město ve věci sp. zn. 5 T 46/2016 vyhlášen dne 11. 11. 2016, nejde s ohledem na celkový stav dalších trestních věcí, jak je již zjistil a vyložil soud prvního stupně, o vztah souhrnnosti s nyní posuzovanou trestnou činností obviněného. Podstatné totiž je, že ve věci Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 T 46/2016, se obviněný trestné činnosti dopustil v říjnu až prosinci 2013, tj. předtím, než mu byl za jeho jiný trestný čin doručen dne 13. 1. 2016 trestní příkaz Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 33 T 37/2015. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že ve věci sp. zn. 5 T 46/2016 nejde s nyní projednávanou trestnou věcí sp. zn. 32 T 104/2018 spáchanou dne 20. 10. 2016 o vztah souhrnnosti, o nějž může jít jedině tehdy, jestliže se pachatel dopustil dvou nebo více trestných činů, přičemž v období mezi jejich spácháním nebyl vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně (resp. mu nebyl doručen trestní příkaz) za jakýkoli z nich, pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila jeho pravomocným odsouzením. Konkrétně tedy výše citovaným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 33 T 37/2015, doručeným obviněnému dne 13. 1. 2016, tedy přibližně tři čtvrtě roku před nyní posuzovaným jednáním byl přerušen vztah souhrnnosti mezi nyní napadenými rozhodnutími vydanými ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 32 T 104/2018, proto nebylo možné v tomto směru ukládat souhrnný trest, jak obviněný požadoval.
31. Soudy nyní uvedené skutečnosti posoudily vzhledem k činu, který v aktuálně posuzované trestní věci obviněného projednávaly, a se zřetelem na všechny ve věci zjištěné skutečnosti rozhodly o souhrnném trestu správně.
c) k nepřiměřenosti uloženého trestu
32. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolání obviněného rovněž v části, jíž namítal nepřiměřenost uloženého trestu, bylo uplatněno v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož nápravu výroku o trestu v rámci dovolacího řízení je možné zajistit primárně na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), pro nějž však musí být splněny zákonem stanovené předpoklady, a to, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný v dovolání neuplatnil.
33. Jiná pochybení spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015). S odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vadu výroku o trestu možné spatřovat jen v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a pokud jde o výrok o trestu, lze za ně považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
34. V posuzované věci obviněný považoval výměru trestu odnětí svobody ve výši pěti roků, jenž mu byl uložen odvolacím soudem, za příliš vysokou a tvrdil, že soudy vadně přihlížely k jeho speciální recidivě. Takové výhrady nejsou opodstatněné, protože se soudy trestní minulostí obviněného zabývaly podrobně, viz např. i odvolací soud, jenž v bodech 19. a násl. přezkoumávaného rozsudku vyložil všechny rozhodné skutečnosti, s nimiž se správně vypořádal již soud prvního stupně. V bodě 22 a násl. vyložil, z jakých důvodů považoval soudem prvního stupně vyměřený trest za mírný, a vysvětlil, proč je trest ukládaný v trvání pěti roků též přiměřeným. Posouzením trestní sazby od dvou do osmi roků u §209 odst. 4 tr. zákoníku, podle níž obviněnému trestu za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku ukládal i za přečin za přečin podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl odsouzen ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 4/2018, je třeba shledat, že jde o trest vymezený v polovině trestní sazby, což je trest odpovídající všem zjištěným skutečnostem a zákonným kritériím. Soudy neopomněly ani zásadu plynoucí z ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku a přihlédly i k výši trestů, které byly obviněnému uloženy v jiné trestní věci (sp. zn. 5 T 26/2018), jakož i k trestu, který obviněného podle očekávání postihne ve věci Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 2 T 94/2016 (viz bod 11. rozsudku okresního soudu).
35. Nejvyšší soud považuje za vhodné jen dodat, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy vysvětlily okolnosti rozhodné pro ukládání trestu a rozvedly i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž vyjádřily též relevantní důvody podstatné pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou i pro uložení trestu zákazu činnosti. Zdůraznit je třeba, že při respektu ke všem pravidlům spravedlivého procesu z hlediska zásad pro ukládání trestů vymezených v §37 až 42 tr. zákoníku své závěry vyjádřil především odvolací soud, jenž původní trest odnětí svobody ve výměře 4 roků a 6 měsíců zrušil a nově jej uložil v delší výměře, a to z podnětu odvolání podaného v neprospěch obviněného státním zástupcem. Tento postup i konečná výměra svědčí o potřebném uvážení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti, včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s ostrahou (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další). Extrémní vady nebo nedostatky při ukládání trestu zjištěny nebyly.
VI. Závěr
36. Nejvyšší soud k celému dovolání obviněného uzavírá, že v přezkoumávané věci je z obsahu dovolání a z příslušného spisu dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Námitky obviněného jsou sice částečně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově podřaditelné, leč nedůvodné. Z těchto důvodů dovolací soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože tak mohl učinit na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž je nedůvodnost podaného dovolání zřejmá.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu