ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.17.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 17/2022-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2022 o dovolání obviněného Y. K. , nar. XY v XY, státního občana Ukrajiny, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 5 To 73/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 10/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Y. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 34 T 10/2021, byl obviněný Y. K. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem (správně zločinem) obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §272 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 60 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 66 měsíců a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rovněž trest propadnutí věci, a to osobního automobilu značky Toyota RAV4, RZ XY.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně. Řádný opravný prostředek směřoval výhradně proti výroku o trestu odnětí svobody, a to konkrétně způsobu jeho výkonu, neboť úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 36 měsíců pokládal za trest přiměřený. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 5 To 73/2021, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora označených trestných činů tím, že dne 21. 11. 2020 mezi XY a XY někdy kolem 13:30 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů, když mu bylo při dechové zkoušce provedené na přístroji Dräger naměřeno 2,15 promile alkoholu, řídil osobní automobil značky Toyota RAV4 RZ XY, v XY najel do protisměru na dálnici D55, načež velkou rychlostí pokračoval v jízdě v tzv. rychlém pruhu až do XY, čímž porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b) a §35 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., a v důsledku toho se mu nejméně šest řidičů osobních automobilů se čtyřmi členy svých osádek muselo vyhýbat, aby zabránilo čelnímu střetu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 5 To 73/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že byl v rozporu s hmotným právem uznán vinným přečinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv se správně mělo jednat o zločin. Připustil, že taková argumentace by se mohla jevit jako jdoucí proti němu, paradoxně v tom však spatřoval pochybení soudů a kvalifikovaný dovolací důvod. Podle jeho názoru nemůže být takový nedostatek napraven pouhým odkazem na písařskou chybu. I přes uvedené pochybení dovolatel vyzdvihl, že nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť dané rozhodnutí považoval za příznivé a spravedlivé, zejména co se týče trestu, resp. způsobu jeho výkonu. Naproti tomu s rozhodnutím soudu druhého stupně, jímž byl napadený prvoinstanční rozsudek v jeho neprospěch změněn ve výroku o způsobu výkonu trestu, se již ztotožnit nemohl, a proto nemohl nechat jeho nezákonný rozsudek bez náležité odezvy.
6. Obviněný zkritizoval odvolací soud za to, že celé jednání před ním trvalo jen několik málo minut včetně prezentace a následného vyhlášení nového rozhodnutí v jeho neprospěch. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud nebyl schopen za takto krátký časový úsek v rámci zásady bezprostřednosti objektivně posoudit jeho osobu při následném vyvození závěru spočívajícím ve zpřísnění uloženého trestu. Dané rozhodnutí doprovází stejná skutková zjištění, přičemž rozhodující okolnosti případu mohou vyústit v ponechání původně podmíněně odloženého trestu v platnosti. Dovolatel připomenul, že všem ohroženým se osobně nebo dopisem omluvil. Žádná škoda v souvislosti s jeho jednáním (kterého samozřejmě litoval) nevznikla. Od prvopočátku řízení doznával své pochybení, vylíčil všechny rozhodné skutečnosti pravdivě, jeho doznání bylo kajícné a úplné. Uznal, že jeho jednání bylo společensky velmi škodlivé, nicméně v jeho případě šlo o jediný exces z jinak spořádaného života. V této souvislosti připomenul, že má po dobu asi 20 let trvalý pobyt na území České republiky a řádně přispívá do zdejších veřejných rozpočtů. Obviněný vyjádřil názor, že první podmínka (podle §81 odst. 1 tr. zákoníku) – jeho bezúhonnost, může převážit podmínku druhou, kde pouhá argumentace konstrukcí okolností případu nemůže a priori ukazovat na nezákonnost způsobu výkonu trestu odnětí svobody, který odvolací soud zrušil.
7. Dovolatel následně poukázal na skutečnost, že za totožných nebo velmi obdobných okolností případu bylo jinde rozhodováno jinak (byl ukládán podmíněný trest), a on tudíž dovozoval, že lze zachovat tuto předvídatelnost. Takový postup by byl účelný a zároveň plně v souladu s principem legitimního očekávání, jenž je jedním ze základních principů, na kterých stojí právní stát. Dané rozhodnutí o zpřísnění trestu se tímto odchyluje od principu legitimního očekávání či víry v ustálenou rozhodovací praxi obecných soudů. Svůj názor obviněný podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01, podle kterého je neoddělitelným komponentem principu právní jistoty nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. V návaznosti na to obviněný přiložil článek z internetu popisující případ 49 letého polského řidiče, který ve stavu těžké opilosti (přes 4 promile alkoholu v krvi a na sedadle spolujezdce měl ještě nedopitou láhev vodky) ujel 11 km v protisměru na české dálnici, než si uvědomil chybu a otočil se. Svou jízdou ohrozil nejméně dvě vozidla, jejichž řidiči museli rychle uhnout. S ohledem na to, že ve své zemi měl čistý trestní rejstřík a že nezpůsobil žádný závažný následek, mu byl Okresním soudem v Tachově uložen pouze podmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let, trest zákazu činnosti v téže výměře a propadnutí jeho motorového vozidla Audi A4.
8. S ohledem na vše výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 5 To 73/2021, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Dovolatel ve svém podání brojil proti výroku o vině i o trestu. Státní zástupce se nejprve věnoval výroku o vině a v této části považoval dovolání za nepřípustné. Výrok o vině totiž nabyl právní moci, aniž by byl kýmkoliv napaden odvoláním – dovolatel odvolání nepodal a státní zástupce brojil pouze proti výroku o trestu. Odvolací soud proto postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával výhradně tento výrok. Státní zástupce odkázal na bohatou judikaturu zaměřenou na téma přípustnosti dovolání, např. na rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 68/2013 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, podle nichž (zkráceně řečeno) dovolání není přípustné do výroku, který odvolací soud nepřezkoumával. To se proto týká i námitek dovolatele v této trestní věci, které byly zaměřeny do výroku o vině, neboť v jejich případě nebyla splněna podmínka §265a odst. 1 tr. ř., že by soud rozhodl ve druhém stupni.
10. Pokud jde o námitky proti uloženému trestu odnětí svobody, státní zástupce zdůraznil, že dovolatel v jádru vytýká jeho nepřiměřenou přísnost. Připomenul proto další konstantní judikaturu – rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, podle nichž námitky nepřiměřenosti trestu nezakládají žádný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Státní zástupce ovšem připustil, že Nejvyšší soud může tuto problematiku posoudit mimo dovolací důvody, a to v případech výjimečných svou nespravedlností, tedy pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016). Avšak dovolatel na uvedenou zásadu nepoukázal a své dovolání výslovně opřel jen o princip legitimního očekávání.
11. Podle názoru státního zástupce je však již z obsahu platného trestního zákoníku zřejmé, že dovolatel nemohl legitimně očekávat, že by mu byl výkon trestu podmíněně odložen. To je patrno ze samotné trestní sazby podle §272 odst. 1 tr. zákoníku v rozmezí tří až osmi let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku je přitom možno podmíněně odložit toliko výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta. Podmíněný odklad je tak umožněn pouze ve velmi úzkém spektru nejméně závažných případů. Odvolací soud v bodě 5. odůvodnění svého rozsudku uvedl přiléhavé důvody, proč věc dovolatele takovým nejméně závažným případem není – dovolateli byl ukládán trest za dva úmyslné trestné činy, jeho opilost byla těžká a ohrozil nejméně 10 osob. K tomu státní zástupce dodal, že dovolatel znaky obou skutkových podstat zjevně naplnil (až „přeplnil“) – jak co do množství alkoholu v krvi (postačoval by 1 g/kg), tak co do počtu ohrožených osob (postačovalo by 7 osob). Za irelevantní považoval poukaz dovolatele na blíže neuvedenou trestní věc, kde byl pachatel potrestán mírněji. Pouze pro úplnost poukázal na fakt, že za obdobné trestné činy jsou zpravidla ukládány tresty nepodmíněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1321/2008, ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016, ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1537/2018 a ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 7 Tdo 408/2021). Z uvedených rozhodnutí je patrno také zjevné zpřísňování trestání takových jednání v průběhu posledních 13 let, v čemž se zjevně odráží obecné vnímání závažnosti takových činů, stoupající rozhořčení veřejnosti i silnější akcent současného trestního zákoníku na ochranu lidského života a zdraví. Podstatným však zůstává, že námitky dovolatele proti přísnosti uloženého trestu žádný dovolací důvod založit nemohou.
12. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že na základě ustáleného výkladu ustanovení §265a tr. ř. není přípustné v tom rozsahu, v jakém obviněný uplatnil své dovolací námitky, ale pouze v té části, v níž brojil proti oddělitelnému výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody.
14. K přípustnosti podaného dovolání je potřeba nejprve zmínit ustanovení §265a odst. 1 tr. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodoval v druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé je uveden v §265a odst. 2 tr. ř. pod písmeny a) až h) tr. ř., přičemž rozsudek odvolacího soudu vydaný v této trestní věci je podřaditelný pod §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., tj. rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání. V obecné rovině tak lze předmětné rozhodnutí odvolacího soudu považovat za způsobilé k tomu, aby proti němu bylo podáno dovolání. Nicméně existuje ještě další podmínka přípustnosti dovolání, která je vázána na rozsah přezkumu odvolacím soudem, která má právě v posuzované trestní věci zásadní význam. Podle konstantního stanoviska právní teorie je totiž dovolání nepřípustné i za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni odvolací nebo stížnostní soud (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3240 až 3260). Názor, že obviněný může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen, přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, odpovídá i ustálené soudní praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 199/2003, ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 8 Tdo 129/2004, aj.). Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání, jako specifického mimořádného opravného prostředku (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02).
15. V této trestní věci nelze pominout fakt, že obviněný v hlavním líčení před Okresním soudem ve Zlíně konaném dne 23. 2. 2021 v souladu s §206c odst. 1 tr. ř. prohlásil svou vinu v plném rozsahu, skutečnosti uvedené v obžalobě označil za nesporné a souhlasil i s právní kvalifikací, která je v obžalobě uvedena (srov. protokol o hlavním líčení č. l. 209 spisu). To mimochodem znamená, že se výslovně ztotožnil s posouzením svého jednání jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku (srov. podanou obžalobu na č. l. 189 spisu). Nesprávné označení trestného činu obecného ohrožení jako přečinu, ačkoliv se mělo na základě §14 odst. 2, 3 tr. zákoníku správně jednat o zločin, mu v této fázi řízení evidentně vůbec nevadilo. Soud prvního stupně podle §206c odst. 6 tr. ř. prohlášení viny přijal a ve smyslu §206d tr. ř. upustil od dokazování skutečností uvedených ve skutkové větě podané obžaloby. Na závěr předmětného hlavního líčení soud vyhlásil rozsudek, načež obviněný se ihned vzdal práva podat odvolání za sebe i všechny oprávněné osoby, zatímco přítomný státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Z toho plyne, že výrok o vině nebyl žádným opravným prostředkem napaden a nabyl právní moci již dne 23. 2. 2021. Rozsudek nalézacího soudu proto ani neobsahoval odůvodnění ve vztahu k tomuto výroku.
16. Je tedy zřejmé, že odvolací soud přezkoumával z podnětu odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného jím napadený výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, poněvadž státní zástupce proti žádnému jinému oddělitelnému výroku, jenž tvořil součást výroku o trestu, nebrojil s tím, že i délku uloženého trestu odnětí svobody považoval za přiměřenou (č. l. 224). Není od věci připomenout, že je-li podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně toliko do výroku o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, pak odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto mohl svým rozsudkem změnit k tíži obviněného právě jen tento výrok rozsudku soudu prvního stupně (k tomu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 10 To 31/02, uveřejněný pod č. 46/2003 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, uveřejněný pod č. 36/2019-I. Sb. rozh. tr.). Soud postupoval v intencích ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., podle něhož platí, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. V citovaném ustanovení je vyjádřen princip vázanosti soudu obsahem podaného odvolání, který je zásadně oprávněn přezkoumat jen ty oddělitelné výroky, které odvolatel výslovně označí jako výroky jeho odvoláním napadené, a to pouze z hlediska konkrétních námitek, které ve svém podání vznesl. To znamená, že státní zástupce svým řádným opravným prostředkem určil rozsah odvolacího přezkumu pouze na jím napadený oddělitelný výrok, přičemž svými konkrétními výhradami nezavdal podnět k postupu podle §254 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud rozsah své přezkumné povinnosti respektoval a zabýval se výlučně výrokem o trestu odnětí svobody, jmenovitě pak oddělitelným výrokem o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, který nakonec svým rozsudkem také změnil. Byl si přitom dobře vědom limitu, který mu byl uplatněnými odvolacími námitkami vymezen, jelikož neshledal své oprávnění zasáhnout ani do uloženého trestu zákazu činnosti, jehož výměru považoval za nepřiměřeně mírnou (bod 7. jeho rozsudku, k této problematice dále již zmiňovaná rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/2019-I. a č. 46/2003 Sb. rozh. tr.).
17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze konstatovat, že dovolání obviněného je přípustné pouze do jím zpochybňovaného výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a správnosti postupu řízení, které mu předcházelo. Jak již bylo uvedeno výše, dovolatel vznesl ve svém podání námitky především proti způsobu výkonu trestu odnětí svobody, byl-li odvolacím soudem uložen jako nepodmíněný se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. V této části je nutno hodnotit jeho dovolání jako přípustné ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Naproti tomu ale nelze akceptovat jako přípustnou tu jeho argumentaci, v níž poukazuje na nesprávné označení trestného činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ta je zacílena do výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a ani tak nemohl učinit. V tomto konkrétním případě bránil podání jakéhokoliv opravného prostředku ve vymezeném rozsahu výroku o vině také §206c odst. 7 tr. ř., podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem [§246 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. V této části tak dovolání nesplňuje kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §265a odst. 1 tr. ř. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nebude uvedenou výhradou, vyznívající navíc v neprospěch obviněného, v následujících pasážích tohoto usnesení po věcné stránce dále zabývat.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
19. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Obviněný vyjádřil v mimořádném opravném prostředku nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, který změnil způsob výkonu trestu odnětí svobody z původně podmíněně odloženého na trest spojený s jeho přímým výkonem ve věznici s ostrahou. Taková otázka se zcela jistě nedotýká výše zmíněného „právního posouzení skutku“ (v této části by ostatně dovolání nebylo přípustné, srov. výše). Uplatněnou výhradu by bylo možno za určitých okolností podřadit pod alternativu „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, p. zn. 7 Tdo 1408/2011, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1088/2015. V jejím rámci lze totiž namítat některé vady vztahující se k výroku o trestu (pokud nejde o otázky druhu a výměry trestu), jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Pod tento důvod dovolání by bylo tudíž možno subsumovat námitky, že obviněný byl do určitého typu věznice zařazen v rozporu se zákonnými podmínkami uvedenými v §56 odst. 1 tr. zákoníku nebo že došlo k pochybení v aplikaci §56 odst. 3 tr. zákoníku apod.
21. Podstata námitek obviněného však nezpochybňuje správnost použití §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, byl-li pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, ale samotný předpoklad takového rozhodnutí, totiž že obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Jak správně poznamenal státní zástupce, jde v zásadě o téma přiměřenosti uloženého trestu, když nepodmíněný trest je bezpochyby výrazně přísnější než ten, jehož výkon je podmíněně odložen. V konstantní judikatuře Nejvyššího (i Ústavního) soudu je však zcela jasně uvedeno, že daná problematika nespadá pod žádný z dovolacích důvodů definovaných v §265b odst. 1 tr. ř., a to jak ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak po jeho novelizaci zákonem č. 220/2021 Sb., která vstoupila v účinnost dne 1. 1. 2022. Ta je totiž založena na tom, že pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V tomto světle je proto možno shrnout, že námitka dovolatele v této trestní věci není podřaditelná pod žádný ze zákonem upravených dovolacích důvodů.
22. Zásah dovolacího soudu by za takové situace přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
23. Přes uvedené Nejvyšší soud podotýká, že trest, jenž byl dovolateli za zjištěné jednání uložen, lze hodnotit sice jako přísný, nikoliv ale nepřiměřeně přísný. Přestože oba soudy správně vyhodnotily polehčující okolnosti, tj. dosavadní bezúhonnost obviněného, jeho doznání, upřímnou lítost nad spáchaným činem a absenci vzniku škody, nelze odvolacímu soudu vyčítat, že přikládal větší váhu vysoké závažnosti jeho konání. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že řízení vozidla ve stavu těžké opilosti je velice nebezpečné, i kdyby k němu mělo dojít na méně frekventované místní komunikaci. Rovněž jízda v protisměru na dálnici je nesmírně nebezpečná, i kdyby ji uskutečnil zcela střízlivý řidič. Pokud se oba tyto komponenty spojí dohromady, nastane dopravní situace natolik závažná a vážně ohrožující životy a zdraví ostatních účastníků silničního provozu, že sama o sobě odůvodňuje poměrně přísný trestní postih osob, které se takového jednání dopustí, a to včetně jejich umístění do některého z vězeňských zařízení, byť se mohlo jednat o dosud bezúhonné jedince, mezi něž patřil také dovolatel. Jeho osobní poměry se patrně projevily ve výměře trestu odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby §272 odst. 1 tr. zákoníku, tj. ve výměře tří let, zatímco okolnosti činu (obviněný jel na dálnici v protisměru vysokou rychlostí, 15 km, prokazatelně ohrozil nejméně 10 lidí a při následné dechové zkoušce mu bylo naměřeno 2,15 ‰ alkoholu) byly důvodem pro volbu nepodmíněné formy tohoto trestu. Nejvyšší soud nemá žádný relevantní důvod nahlížet na rozhodnutí o nepodmíněném trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou, jako na rozhodnutí ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody nepřiměřeně přísné, excesivní a zjevně nespravedlivé.
24. S ohledem na povahu námitek obviněného se dovolací soud nemohl vyhnout otázce, zda byla v daném trestním řízení dodržena práva obviněného na spravedlivý proces (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Dovolatel v tomto ohledu vytýkal odvolacímu soudu nedodržení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Je vhodné předeslat, že judikatura Ústavního soudu dotýkající se zmiňovaného principu, definuje tzv. překvapivá rozhodnutí. Ta jsou chápána jako projev libovůle soudu, který je nepřípustným zásahem do práva obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 173/06, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09, ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, či ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05). Dalo by se shrnout, že v trestním řízení jde často o postupy, úkony či závěry soudu (obvykle nezákonné), které obviněný vůbec neočekával a ani očekávat nemohl, a proto vůči nim nemohl jakkoliv reagovat a uplatnit v daném směru svou obhajobu. Jako příklad vztahující se k odvolacímu řízení lze uvést situace, kdy soud druhého stupně vyhodnotil odlišně provedené důkazy, aniž by je však ve veřejném zasedání znovu provedl, následně však pozměnil skutková zjištění. Může se jednat také o případy, v nichž soud nerespektoval rozsah odvolacího přezkumu a zcela nečekaně zasáhl do takového oddělitelného výroku, který nebyl podaným odvoláním napaden (srov. zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. č. 36/2019-I Sb. rozh. tr., usnesení tohoto soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1099/2018, aj.). Žádná z výše popisovaných ani obdobných situací však v posuzovaném případě nenastala.
25. Je potřeba zdůraznit, že již v podané obžalobě ze dne 26. 11. 2020 státní zástupce navrhoval uložení mimo jiné trestu odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou (č. l. 189 a verte). Stejný požadavek zopakoval státní zástupce i u hlavního líčení dne 23. 2. 2021 (č. l. 210 a verte). Taktéž v rámci jeho odvolání proti prvostupňovému rozsudku navrhoval, aby byl obviněnému uložen trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem. Z toho lze bez potíží dospět k závěru, že dovolatel od samého počátku soudního řízení dobře věděl, že varianta uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je tzv. ve hře, měl možnost se k této otázce vyjadřovat, případně i navrhovat důkazy. S ohledem na odvolací argumentaci státního zástupce byl obeznámen i s tím, že právě tato záležitost bude hlavním a jediným bodem projednání v odvolacím řízení (č. l. 224). K podání státního zástupce se ostatně prostřednictvím svého obhájce také vyjadřoval (č. l. 230). Veřejného zasedání se pak osobně účastnil on i jeho obhájce, a měl tak opět možnost v plném rozsahu uplatnit své právo na obhajobu. V rámci řízení před soudem druhého stupně nebylo nijak doplňováno dokazování, nebyla (a vzhledem k prohlášení viny ani nemohla být) měněna skutková zjištění. Za této situace nemohlo být vydané rozhodnutí jakkoliv neočekávané či překvapivé, neboť otázka způsobu výkonu trestu odnětí svobody byla „středem pozornosti“ celého odvolacího řízení.
26. K narušení principu předvídatelnosti rozhodnutí a zásahu do práva dovolatele na spravedlivý proces by nemohlo dojít ani tím, pokud by před jiným soudem v jiném trestním řízení týkajícím se jízdy jiného podnapilého řidiče v protisměru na dálnici byl uložen pouze trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Je totiž potřeba si uvědomit, že každý jednotlivý případ je jiný, unikátní je vždy i osoba pachatele a také, že v rozhodování orgánů činných v trestním řízení je základním činitelem lidský faktor (tedy že vždy rozhoduje jiná osoba se svým specifickým náhledem na svět). Proto i případ, kdy u podobné trestné činnosti soudy uložily přísnější trest než v jiné trestní věci, nelze automaticky chápat jako porušení základních práv a svobod obviněného, je-li uložený trest jinak v souladu se všemi zákonnými požadavky. Tak tomu v této trestní věci bylo, když ani sám dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neoznačil žádné ustanovení trestního zákoníku vztahující se k ukládání trestů, které by mohlo být odvolacím soudem porušeno. V tomto konkrétním případě je navíc nutno souhlasit se státním zástupcem, že jednání uvedeného druhu jsou v praxi naprosto běžně postihována nepodmíněnými tresty odnětí svobody, a to právě pro jejich velice vysokou společenskou škodlivost. Státní zástupce v daném ohledu poukázal i na odpovídající judikaturu (srov. bod 11. tohoto usnesení). V jejím světle tedy rozhodně nelze považovat výrok o trestu v posuzované věci za neočekávaný, výjimečný nebo dokonce za projev libovůle odvolacího soudu.
27. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele jsou zčásti nepřípustné a zčásti neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu