ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.528.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 528/2022-746
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání obviněného P. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 44 To 296/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 36/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. Š. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 6. 2021, č. j. 3 T 36/2020-660, uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 2 (dvou) roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil a možností uhradil dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné. Obvodní soud pro Prahu 3 dále podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněného uhradit dlužné výživné.
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze 27. 9. 2021, sp. zn. 44 To 296/2021, byl napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 6. 2021, č. j. 3 T 36/2020-660, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku, jímž byla obviněnému uložena přiměřená povinnost podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, tj. aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil a možností hradil dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné a dále byl zrušen výrok o náhradě škody vůči poškozené L. Š. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státní zástupkyně zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. (oba ve znění účinném do 31. 12. 2021). V tomto mimořádném opravném prostředku dovolatel uvedl, že oba soudy dospěly nesprávně k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť právní úprava občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), se stala účinnou až od 1. 1. 2014, a tudíž mu nemohla stanovovat žádnou povinnost do minula. Trestněprávní jednání tak lze obviněnému podle jeho názoru přičítat pouze za období od 1. 1. 2014 do srpna 2017 včetně. Soudy podle dovolatele rovněž nesprávně aplikovaly §15 tr. zákoníku, když dospěly k závěru o jeho úmyslu, avšak blíže jeho naplnění neodůvodnily. Podle dovolatele nesprávné hodnocení spočívá v tom, že nemohl naplnit subjektivní stránku daného trestného činu v období od listopadu 2010 do prosince 2013 včetně, neboť v té době nebyl účinný zákon č. 89/2012, tedy uvedený zákon nemohl obviněnému stanovovat žádnou povinnost. Dále uvedl, že oba soudy vyslovily nesprávný závěr, pokud konstatovaly, že příjmovými pokladními doklady, kterými prokazoval předání částky 77.135 Kč a 9 tis. Kč, nelze prokázat úhradu dlužného výživného, neboť z nich není možné ověřit podpis L. Š. Odvolací soud měl podle obviněného, pokud existovaly pochybnosti o pravosti podpisů, tuto skutečnost ověřit a postupovat podle §105 a násl. ustanovení trestního řádu, však raději uvěřil L. Š., která uvedla, že peníze nepřevzala, což je v rozporu se svědeckou výpovědí S. Š. Podle obviněného soudy rovněž nedostatečně zkoumaly jeho možnosti k placení výživného, a to i přesto, že uváděl informace o svém špatném zdravotním stavu, který doložil lékařskými zprávami. Podle dovolatele soudy rovněž nevzaly v potaz, že v rozhodném období vůči němu bylo vedeno exekuční řízení a nebyly tudíž zkoumány jeho možnosti, schopnosti a majetkové poměry k placení výživného právě vzhledem k výše uvedeným exekucím. Dovolatel je přesvědčen, že z provedeného dokazování vyplynulo, že po celou dobu od listopadu 2010 do srpna 2017 včetně plnil vyživovací povinnost, a to v rozsahu prováděných srážek ze mzdy v rámci nařízené exekuce. Soudy podle dovolatele použily extenzivní výklad §196 odst. 1 tr. zákoníku, když za dobu 4 měsíců považovaly nikoliv dobu, po kterou nebylo výživné placeno vůbec, ale i dobu, kdy nebylo placeno v plné výši. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 44 To 296/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 6. 2021, č. j. 3 T 36/2020-660, zrušil ve výroku o vině a výroku o trestu. (Součástí svého dovolání učinil obviněný také žádost o osvobození od náhrady nákladů dovolacího řízení).
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že obviněný v dovolání opakuje podstatnou část obhajoby, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a shrnul v podaném odvolání. Pokud podle státního zástupce dovolatel argumentuje účinností nového občanského zákoníku, není zřejmé, zda namítá, že před 1. 1. 2014 rodiče neměli vůči svým dětem žádnou vyživovací povinnost nebo zda namítá svůj skutkový či právní omyl. Podle názoru státního zástupce, jestliže obviněný tvrdí, že o vyživovací povinnosti k dětem nevěděl, nelze takovému tvrzení uvěřit a dovolatel nejednal v právním omylu. Státní zástupce se rovněž vyjádřil k námitce dovolatele, že tento nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu, neboť nový občanský zákoník, který v té době nebyl účinný, mu žádnou povinnost v určitém úseku předmětného období nestanovil. Podle názoru státního zástupce obviněnému stanovil vyživovací povinnost zákon o rodině a poté i nový občanský zákoník, za jehož účinnosti obviněný neplnil vyživovací povinnost po dobu 44 měsíců, což je doba dostatečná pro naplnění znaku „po dobu delší než 4 měsíce“ ve smyslu §196 odst. 1 tr. zákoníku a na trestnosti jednání dovolatele by se tak ničeho neměnilo, že by z formálních důvodů nebylo možno dobu před 1. 1. 2014 započíst do doby páchání daného trestného činu. Státní zástupce dále nesouhlasí s názorem obviněného, že neplnění vyživovací povinnosti musí být kontinuální v tom smyslu, že pachatel musí povinnost neplnit v souvislé délce 4 měsíců. Podle názoru státního zástupce obsahuje dovolání i námitky proti skutkovým zjištěním, které směřují podle svého obsahu k tvrzení, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo , což však uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod nenaplňuje. Co se týče výpovědi svědkyně S. Š., a to ohledně 2 dokladů o zaplacení výživného, státní zástupce zdůraznil, že tato svědkyně nebyla před soudem slyšena, ani její výslech nebyl obhajobou navržen. K předmětným dokladům státní zástupce uvedl, že z nich je pouze patrno, že neuvedeného dne byly neuvedenou firmou či organizací vyplaceny L. Š. částka 9 tis. Kč jako „výživné 1-3/2015“ a částka 48.135 Kč jako „dlužné výživné“ a 26 tis. Kč jako „výživné r. 2014“, avšak není z nich patrno, kdo platil, zda se jednalo o výživné na AAAAA (pseudonym) a za jaké jiné měsíce než první 3 měsíce v roce 2015 bylo placeno. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím právní úpravě do 31. 12. 2021) je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek. [Novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., je uvedené ustanovení v doslovném znění uvedeno pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím právní úpravě do 31. 12. 2021) je naplněn tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný . Obviněný však ve vztahu k tomu dovolacímu důvodu neuvedl, o jaký chybějící či neúplný výrok by se mělo jednat. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud naplněním podmínek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nezabýval, neboť není povinen za dovolatele domýšlet směr jeho úvah, jimiž snad měl v úmyslu dokladovat naplnění zmíněného dovolacího důvodu [viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07].
III. Důvodnost dovolání
10. Obviněný v rámci dovolání uplatnil řadu námitek, z nichž bylo možné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze námitky týkající se nenaplnění subjektivní stránky přečinu zanedbání povinné výživy a samotné právní kvalifikace podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. V dovolání však byly uplatněny i námitky směřující proti hodnocení důkazů ze strany soudů, které uvedený dovolací důvod nenaplňují.
11. Lze souhlasit s obviněným pouze v tom, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nabyl účinnosti od 1. 1. 2014. Do té doby však vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi upravoval zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a to v §85 a násl., a jak je zřejmé, obviněný věděl o své vyživovací povinnost vůči nezl. dceři AAAAA, jejíž konkrétní podmínky byly upraveny rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 5. 2005, č. j. 8 Nc 341/2005-17. Je tak možno konstatovat, že vyživovací povinnost obviněného vznikla a existovala přímo na základě zákona, a to bez ohledu na skutečnost, zda případně došlo k její konkretizaci rozhodnutím soudu v občanském soudním řízení anebo zda její výše nebyla (resp. nemohla být) vůbec stanovena v tomto řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1296/2008, uveřejněné pod č. 52/2009 Sb. rozh. tr.). V předmětné trestní věci ve vztahu k nezl. AAAAA, byla povinnost obviněného konkretizována soudním rozhodnutím, o čemž svědčí ve spise založené dokumenty, které potvrzují skutečnost, že obviněný věděl o výši vyživovací povinnosti k nezletilé dceři, ale i dalšímu dítěti (těmito doklady mj. jsou usnesení o zahájení trestního stíhání, zastavení trestního stíhání, zprošťující rozsudek, zaplacení dlužného výživného atd., což vše potvrzuje, že obviněný od počátku věděl o své vyživovací povinnosti vůči nezl. AAAAA). Výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 6. 2021, č. j. 3 T 36/2020-660, lze tak označit za částečně nepřesný, avšak bez vlivu na existenci vyživovací povinnosti obviněného. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, kterou ve své podstatě dovolatel namítá ve vztahu k období od listopadu 2010 do prosince 2013 (viz shora bod 3.), pak ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný neplnil vyživovací povinnosti vůči své nezletilé dceři záměrně řádně a včas, přestože byl v předmětné době pracovně a zdravotně způsobilý k opatření si potřebného příjmu, přičemž v plnění vyživovací povinnosti obviněnému nebránily ani žádné jiné objektivní okolnosti. Soudy tak zcela správně dospěly k závěru, že obviněný vyživovací povinnost neplnil úmyslně [§15 tr. zákoníku]. Tvrzení o existenci exekucí, pro které nemohl výživné ve stanovené částce řádně platit, do značné míry znevěrohodňuje obviněný svojí navazující argumentací o nemožnosti výdělků z důvodu špatného zdravotního stavu, ale i důkazy, které by měly prokazovat jím zaplacené částky ve výší 41 135 Kč, 9 000 Kč. Současně je nutno zdůraznit, že argumentace obviněného, že „nemohl naplnit subjektivní stránku předmětného trestného činu, neboť v době od listopadu 2010 do prosince 2013 mu nemohl zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1. 1. 2014 stanovovat žádnou povinnost“, je do značné míry zavádějící, neboť obviněný velmi dobře věděl o své vyživovací povinnosti k nezl. AAAAA, kterážto povinnost pro něj vyplývala jednak ze zákona o rodině, a jednak se sám zavázal přispívat na výživu nezletilé dcery částkou 2 500 Kč s účinností od 1. 1. 2006 (viz shora, mj. také bod 2. rozsudku soudu prvního stupně). K uvedenému Nejvyšší soud rovněž dodává, že k naplnění zákonného znaku skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v neplnění vyživovací povinnosti po dobu delší, než čtyři měsíce se nevyžaduje, aby pachatel svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplnil nepřetržitým jednáním trvajícím déle než čtyři měsíce ve významu, jak uvádí dovolatel, ale že o neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, jestliže není řádně plněno v rozsahu stanoveném v zákoně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 226/2014). V posuzovaném případě dovolatel podle skutkových zjištění vyživovací povinnost řádně neplnil po dobu téměř 7 let. Soudy zvolená právní kvalifikace je tak správná.
12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musel vypořádat odvolací soud, což je také patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí. Odvolací soud navíc dospěl v bodě 6. svého usnesení k závěru, že „V tomto smyslu odvolací soud dospěl k závěru, že výroku o vině nelze ničeho vytknout a má za to, že takového rozhodnutí soudu I. stupně o vině obžalovaného ve smyslu ustanovení §196 odst. 1 tr. zákoníku je správné a v souladu s provedenými důkazy.“.
13. Pokud jde o námitku obviněného, že svědecká výpověď S. Š. potvrzuje skutečnost, že výživné L. Š. předal, Nejvyšší soud podotýká, a to ve shodě s vyjádřením státního zástupce, že S. Š. před soudy vyslechnuta nebyla. Její výslech obviněný ostatně ani nenavrhl, ačkoliv byly strany dotázány, zda mají návrhy na doplnění dokazování (č. l. 653). Tato námitka byla navíc uplatněna již v podaném odvolání a odvolací soud ji vzal v potaz (bod 4. usnesení odvolacího soudu). Podobný závěr lze učinit i ve vztahu k námitce, že úhradu předmětných finančních částek potvrzují doklady založené na č. l. 448 a 449. I touto námitkou se odvolací soud zabýval a uvedl, že „Argumenty obžalovaného učiněné v jeho obhajobě a následně totožně v odvolání o zaplacení částek v hotovosti či částek deklarovaných jím předkládanými doklady soudu (ať již v opisech či v originále) nemohou obstát, neboť nelze než souhlasit se soudem I. stupně, že nebylo možno ověřit totožnost podpisů na předmětných dokladech o převzatých částkách poškozenou L. Š., kdy soud uvěřil poškozené, matce dítěte, L. Š., že k převzetí těchto částek nedošlo.“ (bod 7. usnesení odvolacího soudu).
14. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
15. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 1. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S postupem soudu prvního stupně se mj. ztotožnil také odvolací soud (bod 6. a násl. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Závěrem Nejvyšší soud k žádosti obviněného podotýká, že mu nepřísluší rozhodovat o žádosti obviněného o osvobození od náhrady nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu