ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.582.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 582/2022-607
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovoláních obviněných D. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, a K. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 5 To 315/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 82/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. D. a K. G. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 4 T 82/2021, byli obvinění D. D. a K. G. (dále též jen „obvinění“, popř. „dovolatelé“) shledáni vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byli oba obvinění podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené M. P. částku 106 954 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 5 To 315/2021, podle §258 odst. 1 písm. a), b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné D. D. a K. G. při dílčí modifikaci skutkových zjištění uznal vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byli oba obvinění podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené M. P. částku 88 322 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3 . Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění dopustili přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku tím, že v době nejméně od 12. 2. 2020 do 12. 4. 2021 v obci XY, vyjma měsíce prosince 2020, docházeli za poškozenou M. P., narozenou XY, do prodejny v ulici XY v XY, kde pracovala jako brigádnice, a zde po ní opakovaně požadovali půjčení peněz s tvrzením, že jí je vrátí, až se zlepší jejich finanční situace, přičemž takto přicházeli vždy před dvanáctým dnem příslušného měsíce, poté v den výplaty starobního důchodu ji z prodejny vyzvedli a buď samostatně nebo společně ji doprovodili před pobočku České pošty, s. p., v XY, odkud ji vždy po vyzvednutí důchodu zavedli do XY ulice v XY, kde po ní požadovali, aby jim ukázala, kolik peněz dostala podle složenky, a odevzdala jim celý starobní důchod, dále za M. P. docházeli do prodejny i v době mimo výplatní termíny starobního důchodu, kdy po ní opakovaně požadovali půjčení částek v řádech stokorun, které jim půjčovala, přičemž poškozená takto činila ze strachu z osob obviněných v důsledku sdělení K. G., že ji D. D. fyzicky napadal, z čehož dostala strach z možných následků, pokud jim peníze nepůjčí, ačkoli jí obvinění nikdy výslovně nevyhrožovali a ani násilím nenutili, aby tak činila, přičemž následkem půjčování peněz se sama dostala do existenčních potíží, kdy nezvládala hradit poplatky v souvislosti s bydlením, a tohoto jednání se obvinění dopustili, ačkoliv bezpečně věděli, že nikdy nebudou schopni vrátit poškozené zapůjčené peníze, jelikož měli k dispozici pouze dávky sociální podpory pro osoby v nouzi, nepracovali, aby měli pravidelný příjem, a jsou proti nim vedena exekuční řízení, v nichž nikdy nic nesplatili, a půjčenou finanční hotovost použili pro vlastní potřebu, přičemž tohoto jednání se dopustili v případech v rozsudku odvolacího soudu blíže specifikovaných, čímž poškozené M. P. způsobili škodu nejméně 134 322 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 5 To 315/2021, obvinění D. D. a K. G. podali prostřednictvím svých obhájců dovolání.
5. Obviněný D. D. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Namítl, že mu nemůže jít k tíži zjištění, že poškozená špatně hospodařila se svými penězi, když zapůjčovala peníze více lidem, neboť je hodná a pomáhá lidem v nouzi. Uvedl rovněž, že z výpovědi poškozené se podává, že k jednání, za něž je odsouzen, nemohlo dojít dříve než v říjnu roku 2020, přesto byl odsouzen též za jednání již z roku 2019, přičemž poškozená se nedokázala vyjádřit k existenci zápůjček, jejich výši, termínu splatnosti apod., tyto skutečnosti nebyly ani soudy řádně zjištěny. Zjištěno a posouzeno nebylo ani to, jaké finanční prostředky poškozená po celou dobu tvrzeného jednání obviněného používala na saturaci svých životních potřeb, včetně kouření cigaret, když podle soudů nižších stupňů měla celý svůj důchod odevzdávat obviněnému.
7. Za významnou vadu obviněný považoval, že poškozená nebyla vyslechnuta před soudy, a to na základě osobního názoru lékařky poškozené, že tato není způsobilá se účastnit řízení jako svědek. Vytkl, že v řízení nebyla prokázána údajná škoda způsobená jeho trestnou činností. Soudy vycházely pouze z protokolu o výpovědi poškozené, přičemž výslech byl podle jeho názoru proveden v rozporu se zákonem. Proběhl bez jeho přítomnosti či přítomnosti jeho obhájce a dovolateli byla výpověď poškozené předložena k případným otázkám až následně, v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Soud porušil jeho práva zakotvená v §165 odst. 1 tr. ř., následné čtení protokolu před soudem proběhlo v rozporu s podmínkami vyžadovanými §211 odst. 3 tr. ř., o jejichž naplnění odvolací soud nijak nepojednával a pouze konstatoval jejich splnění, čímž založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. K tomu dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, podle něhož právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to nikoli pouze citací právních předpisů, jejich parafrází a nekonkrétními tvrzeními, že zákonné podmínky byly splněny, a podle něhož je nutné se přiměřeně vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení.
8. Dále zdůraznil, že z vyjádření poškozené nelze pro jeho zmatečnost bez dalšího stanovit období, ve kterém měl trestnou činnost páchat. Uzavřel, že s ohledem na nedostatek důkazů považuje výrok o náhradě škody za nezákonný, neboť vzhledem k uvedenému nemohla být poškozené přiznána jakákoliv částka jako náhrada škody. Měl za to, že postup soudů a jejich závěry zcela ignorovaly značné množství právních zásad, např. in dubio pro reo , presumpci neviny, subsidiaritu trestní represe, jakož i ustálenou judikaturu ve vytýkaných oblastech. V daném směru poukázal na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k zásadě presumpce neviny a pravidlu in dubio pro reo .
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 4 T 82/2021, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 5 To 315/2021, a to v celém rozsahu, a rozhodl ve věci sám, případně aby věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a následnému rozhodnutí.
10. Obviněná K. G. v dovolání odkázala rovněž na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vytkla, že v řízení došlo k závažným procesním pochybením, která měla za následek porušení jejího práva na spravedlivý proces.
11. Dovolatelka měla především za to, že její jednání nemělo být hodnoceno jako trestněprávní, jelikož nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu. Svým jednáním neuváděla poškozenou v omyl, omylu nevyužívala a ani nezamlčovala podstatné skutečnosti. Jejich vztah byl podle názoru dovolatelky čistě občanskoprávní; obviněná si půjčovala finanční prostředky od poškozené, tyto následně vracela, nicméně tyto právní úkony nebyly nikdy zaznamenány. Pokud poškozené vznikl dluh, měla obviněnou vyzvat k úhradě, případně se uhrazení domáhat soudní cestou. Podle obviněné však neexistuje následek trestného činu nebo příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a tvrzeným následkem v zapůjčených finančních prostředcích. Obviněná měla v úmyslu finanční prostředky vracet podle svých schopností a možností, což nelze vyvrátit tvrzením, že jsou proti ní vedena exekuční řízení, když bylo navíc prokázáno, že své závazky vůči rodině svého druha, která jim finančně pomáhala, plnila. Konstatovala, že poškozená uvedla, že veškeré finanční prostředky poskytovala zcela dobrovolně, přičemž obviněná tuto nikterak neklamala. Soudy se nezabývaly otázkou, zda poškozená projevovala vůli tvrzené finanční prostředky vrátit, rovněž podle ní nebylo prokázáno, že měla poškozená jednat ze strachu.
12. Zdůraznila, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny zjistit skutkový stav, o němž nejsou žádné důvodné pochybnosti. Poškozená vypověděla, že před situací, kdy jí měla třetí osoba vytrhnout peněženku z ruky, půjčila dovolatelce finanční hotovost jednou či dvakrát. K tvrzenému jednání tedy nemohlo docházet dříve než v říjnu roku 2020. Skutečnost, že poškozená nehradila nájemné a SIPO od prosince roku 2019, jí nelze klást k tíži. Podle dovolatelky existují důvodné pochybnosti o tom, jakým způsobem nakládala poškozená se svými penězi, když i dcera poškozené tvrdí, že poškozená je velice hodná a ochotná pomoci lidem v nouzi. Měla za to, že poškozená půjčovala peníze i třetím osobám. Vzhledem k tomu, že mezi poškozenou a dovolatelkou nebyla uzavřena písemná smlouva o zápůjčce s termínem splatnosti, měl soud vycházet v pochybnostech ve prospěch obviněných stran délky období a výši jednotlivých zápůjček. Z provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že poškozená obviněné předávala celý svůj měsíční důchod. Takový závěr považovala za nesprávný i proto, že poškozená pracovala ve večerce cca 3 hodiny denně za 40 Kč a současně kouřila cigarety. Pokud by tedy předávala celý svůj důchod, nezbylo by jí na základní lidské potřeby. Dále upozornila na zmatečnost výpovědi poškozené, o které svědčí i skutečnost, že poškozená v trestní věci vedené proti J. G. uvedla, že tomuto půjčovala finanční hotovost a že tento je vracel zpět. Podle mínění dovolatelky poškozená není schopna spolehlivě vypovídat, její slyšení je tak absolutně nepoužitelné. Přečtení protokolu o výpovědi poškozené považovala za nezákonné.
13. Obviněná dále zpochybnila i naplnění subjektivní stránky trestného činu, tvrdila, že nebyl prokázán její úmysl obohacovat se na úkor poškozené, tuto uvádět v omyl, využívat jejího omylu ani zamlčovat podstatné skutečnosti. To dovodily soudy pouze z nepřímých důkazů a především z nepoužitelného výslechu poškozené. K tomu uvedla, že výslech poškozené v přípravném řízení proběhl v nepřítomnosti obviněné, té byla následně předložena její výpověď, načež mohla poškozené položit otázky. Dovolatelka měla právo být výslechu přítomna ve smyslu §165 odst. 1 tr. ř. Výslech poškozené a čtení protokolu o její výpovědi v hlavním líčení nebyly provedeny v souladu se zákonem, neboť nebyly naplněny podmínky podle §211 odst. 3 tr. ř. Obhájce ani obviněná totiž neměli možnost účastnit se výslechu poškozené v přípravném řízení, poškozená nebyla předmětem násilí, zastrašování, podplácení či slibů jiných výhod a současně ani nebyla ovlivněna v rámci hlavního líčení jakýmikoliv podněty. Rozsudek odvolacího soudu označila v tomto ohledu za nepřezkoumatelný; odvolací soud pouze konstatoval naplnění zákonných podmínek, tyto však neodůvodnil. Vytkla, že soudy z neopodstatněných důvodů odmítly provést důkaz znaleckým posudkem, který by zhodnotil stav poškozené, její schopnost vypovídat a věrohodnost její výpovědi.
14. Závěrem obviněná vyjádřila nesouhlas i s výrokem o náhradě škody. Skutek nebyl náležitě objasněn, proto nelze poškozené přiznat jakoukoliv částku na náhradě škody. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1966, sp. zn. 4 Tz 75/66, podle něhož je u majetkových trestných činů bezpečné zjištění výše škody rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda jde o trestný čin nebo přestupek, a základním předpokladem správného rozhodnutí o nároku na náhradu škody, proto je podle §89 odst. 1 písm. e) tr. ř. třeba dokazovat v trestním řízení okolnosti umožňující stanovení povahy a výše škody způsobené trestným činem. Soudy nižších stupňů způsobenou škodu určovaly podle vlastní libovůle z pouhých hypotéz.
15 . Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 4 T 82/2021, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 5 To 315/2021, a to v celém rozsahu, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám, případně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Chomutově věc v nezbytném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, který spočívá v bezprostředním výkonu trestu odnětí svobody a současně uložené povinnosti k náhradě škody.
16. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovoláním obviněných úvodem podotkla, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani v jeho znění od 1. 1. 2022 není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu, přičemž zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by připadal do úvahy za podmínek stanovených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., včetně flagrantních případů porušení práva na spravedlivý proces traktovaných bohatou judikaturou Ústavního soudu. Dovolatelé ve smyslu takové intenzity zásahu do svého práva na spravedlivý proces také argumentovali, pokud namítli, že se soud prvního stupně dopustil nezákonnosti tím, že v hlavním líčení podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. provedl důkaz přečtením protokolu o výpovědi poškozené z přípravného řízení, neboť tím mělo být upřeno jejich právo podle §165 odst. 1 tr. ř. se tohoto výslechu v přípravném řízení účastnit. Připomněla, že soud prvního stupně přistoupil ke čtení protokolu z přípravného řízení podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. poté, co poškozená před soudem sdělila některé důležité okolnosti případu a přitom byly v její výpovědi před soudem zaznamenány významné odchylky, kterými se lišila od své předcházející výpovědi. V dané souvislosti stání zástupkyně upozornila na to, že poškozená byla při své výpovědi při hlavním líčení vystavena velmi stresující situaci, vypovídala nejen za přítomnosti obviněných, ale také celé řady jejich rodinných příslušníků, proto v dané situaci nebyla subjektivně schopna souvisle vypovídat, což potvrdila i její dcera, která také popsala matčin psychický stav od doby šetření věci policií, kdy poškozená se velmi bála. Pokud jde o porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nepřítomnosti obviněných při výslechu poškozené v přípravném řízení, jak vyžaduje §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., pak uvedla, že obvinění jemu sice fyzicky přítomní nebyli, avšak s učiněnou výpovědí poškozené byli bezprostředně seznámeni. Výslech poškozené byl učiněn dne 14. 4. 2021 od 9:10 hod., podepsán v 11:09 hod. a následně v něm bylo pokračováno v 11:50 hod. Právě v tomto mezidobí obvinění byli s výpovědí poškozené seznámeni a byla jim poskytnuta možnost položit poškozené prostřednictvím policejního orgánu dotazy, čehož oba využili. Poznamenala, že policejní orgán přistoupil k této formě výslechu zaprvé proto, že poškozená by v přítomnosti obviněných nebyla schopna vůbec vypovídat, a zadruhé s ohledem na nebezpečí, že by si s ohledem na svůj psychický stav (nikomu neřekla, že půjčuje peníze, a bála se), nemusela v pozdějších fázích řízení vybavit podstatné okolnosti případu. Podle státní zástupkyně tak za daných okolností byla hypotéza ustanovení §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. minimálně z materiálního hlediska s ohledem na zachování kontradiktornosti trestního procesu naplněna a takovým postupem nedošlo ke zkrácení práv dovolatelů na obhajobu a spravedlivý proces (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1986, č. stížnosti 9120/80, ve věci Unterpertinger proti Rakousku, §31 a násl., nebo rozsudek velkého senátu téhož soudu ze dne 15. 12. 2011, č. stížností 26766/05 a 2228/06, ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království a další). V dané souvislosti poukázala také na to, že poškozená zřejmě představuje zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu §2 odst. 4 písm. b) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o obětech trestných činů“), jak vyplývá z okolností posuzovaného případu, tzn. vyššího věku poškozené, charakteru souzeného skutku a způsobu výpovědi poškozené v hlavním líčení. K tomu zmínila i zásadu zakotvenou v §3 odst. 1 věty druhé zákona o obětech trestných činů, podle níž je v pochybnostech třeba oběť za zvlášť zranitelnou považovat. Zvlášť zranitelným obětem přitom právní řád poskytuje vyšší standard práv, a to např. pravidlo neopakování výslechu ve smyslu §20 odst. 3 zákona o obětech trestných činů. Rovněž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu (dále „směrnice 2012/29/EU“), zakotvuje ve svém čl. 20 písm. b) pravidlo minimalizace počtu výslechů obětí a též požadavek, aby prováděný výslech byl naprosto nezbytný pro účely vyšetřování trestného činu. S ohledem na výše uvedené tak měla státní zástupkyně za to, že postup nalézacího soudu by obstál i z hlediska ochrany poškozené před případnou sekundární viktimizací.
17. Pokud by Nejvyšší soud ke stejnému závěru nedospěl, pak státní zástupkyně uvedla, že lze mít za to, že mohly být splněny podmínky pro čtení protokolu o dřívější výpovědi poškozené podle §211 odst. 3 písm. c) tr. ř., neboť, jak již uvedla, ze způsobu výpovědi poškozené při hlavním líčení bylo možno dospět k jednoznačnému závěru, že obsah její výpovědi mohl být podstatným způsobem poznamenán výše popsanými okolnostmi, za kterých tento procesní úkon probíhal. Zdůraznila, že k takovému závěru není třeba jakéhokoli aktivního jednání ze strany obviněných či přítomné veřejnosti, neboť tyto dvě situace obsažené v §211 odst. 3 písm. c) tr. ř. představují pouze dvě okolnosti z jejich demonstrativního výčtu. Naopak, při hodnocení toho, zda jiná okolnost v průběhu hlavního líčení skutečně negativně ovlivnila výpověď svědka ve smyslu citovaného ustanovení, je třeba zkoumat průběh řízení, přítomnost mnoha osob nebo médií v jednací síni, osobní vlastnosti svědka (věk, pohlaví či psychickou odolnost) a také to, zda je svědek současně poškozeným. Vzhledem k tomu, že výpověď poškozené v hlavním líčení zřejmě ovlivnil jeho průběh ve spojení s psychickými, ale podle výpovědi její dcery (viz shora) i zdravotními obtížemi, lze uvažovat o tom, že alternativně byla splněna podmínka stanovená §211 odst. 3 písm. c) tr. ř., a protokol o dřívější výpovědi poškozené z přípravného řízení tedy mohl být čten i z tohoto důvodu. Co se týče námitky porušení §165 odst. 1 tr. ř. v přípravném řízení, pak státní zástupkyně toliko poznamenala, že se jedná pouze o fakultativní možnost policejního orgánu připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům, na takovou přítomnost však obviněný nemá procesní nárok (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2029/18).
18. K dovolateli vytýkanému opomenutému důkazu, kdy soudy podle jejich názoru měly opatřit znalecký posudek, jenž by posoudil zdravotní stav poškozené, její schopnosti vypovídat a její speciální věrohodnost, státní zástupkyně uvedla, že opatření takového posudku by bylo zčásti irelevantní a zčásti nadbytečné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, aj.), neboť v řízení nevyvstala reálná potřeba detailněji zkoumat zdravotní stav poškozené, tato otázka tak ve vztahu k předmětu dokazování nedisponuje odpovídající vypovídací potencí. K tomu poukázala na čl. 20 písm. d) směrnice 2012/29/EU, podle něhož je povinností členských států zajistit, aby lékařské prohlídky obětí trestných činů byly omezeny na minimum a byly prováděny pouze tehdy, je-li to naprosto nezbytné pro účely trestního řízení, přičemž v daném případě podmínka naprosté nezbytnosti splněna nebyla. Ve vztahu ke schopnosti poškozené vypovídat připomněla, že trestní řád neomezuje okruh možných svědků a nestanovuje podmínky svědecké způsobilosti a že hodnocení konkrétní svědecké výpovědi je plně v gesci soudu v rámci volného hodnocení důkazů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 12/1987 Sb. rozh. tr.). Ta přitom byla soudem vyhodnocena komplexně tak, jak byla učiněna v hlavním líčení i v přípravném řízení, a konfrontována s dalšími ve věci provedenými důkazy. Znalec by se za takové situace mohl vyjádřit nanejvýš k obecné věrohodnosti, u níž ale v řízení také nevyvstaly žádné pochyby. Ve světle uvedeného tak státní zástupkyně hodnotila i tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.
19. Co do námitek dovolatelů ohledně časového období páchání jednotlivých dílčích útoků státní zástupkyně upozornila na skutečnost, že poškozená sice nebyla schopna přesně určit, kdy k prvnímu dílčímu útoku došlo, nicméně soudy vycházely z toho, že poškozená po prvním dílčím útoku přestala platit nájemné a další poplatky, neboť starobní důchod, který předávala obviněným, byl jejím hlavním zdrojem příjmů. Soud prvního stupně zde vyšel z dokumentů bytového družstva a podkladů o platbách SIPO, kdy bylo zjištěno, že platby nájemného a dalších poplatků ustaly v prosinci roku 2019. Jelikož obžaloba byla podána až pro období od února 2020, odvolací soud s ohledem na zachování totožnosti skutku nezahrnul předchozí dílčí útok do skutkové věty svého rozsudku. Jednání dovolatelů bylo ukončeno až v průběhu výplatního dne starobního důchodu v dubnu 2021 (12. 4. 2021), kdy byli dovolatelé zadrženi policií poté, co od poškozené převzali obdržený starobní důchod v označených bankovkách. Úvahy zpochybňující výši způsobené škody tím, že není jasné, ze kterých prostředků si poškozená kupovala cigarety, státní zástupkyně označila za zcela nemístné. Měla za to, že na základě těchto skutečností nelze závěry soudů považovat za neudržitelné, výhrady dovolatelů stran průběhu a trvání posuzovaného jednání je tak třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
20. Rovněž námitku týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe je podle státní zástupkyně třeba důrazně odmítnout. Po připomenutí judikatury Nejvyššího soudu a teoretických východisek uplatnění zmíněné zásady zdůraznila, že k jednání dovolatelů docházelo periodicky po delší časový úsek, že takové jednání sestávalo z celkem čtrnácti dílčích útoků pokračujícího přečinu podvodu a že se jejich předmětem stal příjem ze starobního důchodu poškozené, která se tak v důsledku jednání dovolatelů dostala do zcela zásadních existenčních potíží. Takové jednání se tedy žádnou sníženou mírou společenské škodlivosti nemůže vyznačovat. Uzavřela, že podmínky aplikace zásady subsidiarity trestní represe se z uvedených důvodů na posuzovaný případ nevztahují.
21 . Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
III. Přípustnost dovolání
22 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
23. Oba dovolatelé ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž jejich námitky se ve své podstatě shodovaly, případně doplňovaly. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je dán třemi alternativami, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutkové zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky obviněných týkající se existence zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, námitky procesně nepoužitelných důkazů, když podle dovolatelů byl výslech poškozené v přípravném řízení proveden nezákonně a nesouhlasili ani se čtením protokolu o výpovědi poškozené z přípravného řízení v hlavním líčení, jakož i opomenutých důkazů, protože podle mínění obviněné K. G. nedůvodně nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, který by zhodnotil stav poškozené, její schopnost vypovídat a věrohodnost její výpovědi.
24. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal. K výtce dovolatelky, že soudy nižších stupňů neprovedly důkaz znaleckým zkoumáním stavu poškozené k její schopnosti vypovídat a k věrohodnosti její výpovědi, je třeba připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
25. Ze spisového materiálu se podává, že obvinění v hlavním líčení konaném dne 8. 11. 2021 navrhovali ve vztahu ke schopnosti poškozené vypovídat před soudem její znalecké zkoumání, a to z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a neurologie, což bylo usnesením vyhlášeným v tomto hlavním líčení zamítnuto (viz protokol na č. l. 464, 464 a verte). Nalézací soud se pak v odůvodnění svého rozsudku na str. 38 a 39 rozsáhle a podrobně věnoval otázce nutnosti prověření zdravotního stavu poškozené ve smyslu obhajobou navrženého znaleckého zkoumání. Na základě lékařských zpráv a psychologického vyšetření poškozené S. P. (č. l. 372, 458 a 459) dospěl k závěru, že znalecké zkoumání poškozené není nezbytné. Podotkl, že výslech poškozené nebyl v projednávané věci jediným důkazním prostředkem a zdrojem relevantních informací, podstatné údaje byla schopná uvést jak v přípravném řízení, tak před soudem, kde byla navíc ve významně stresové situaci; její výpověď je podporována výpovědí dcery, policistů, údaji o platbách aj. Uzavřel, že při dané důkazní situaci je nadbytečné poškozenou uvádět do dalšího stresu vyšetřeními u znalců, navíc je i v zájmu obviněných, aby v jejich vazební věci bylo rozhodnuto v momentě, kdy je důkazní situace natolik kompletní, že dává jasnou představu o skutkovém ději bez významných pochybností. Z uvedeného je evidentní, že soud prvního stupně neopomněl obviněnými navržené znalecké zkoumání zdravotního stavu poškozené, neprovedení tohoto důkazního prostředku řádně a přesvědčivě zdůvodnil v souladu s kritérii vymezenými Ústavním soudem v jeho ustálené judikatuře.
26. Soud prvního stupně s ohledem na důkazní situaci opodstatněně neshledal znalecké zkoumání poškozené potřebným. O její věrohodnosti nebylo pochyb i s ohledem na podporu její výpovědi ostatními provedenými důkazy, správně reflektoval i celkovou situaci poškozené, což jen posilovalo celkové úsilí vyvarovat se nadměrného zatěžování poškozené zkoumáním jejího zdravotního stavu. Soud prvního stupně měl lékařské zprávy o jejím stavu, jakož i informace od svědkyně M. K., její dcery, skutek byl řádně objasněn i jinými, soudem prvního stupně explicitně zmiňovanými důkazy. Jak správně podotkla státní zástupkyně, nadbytečné znalecké zkoumání poškozené pro zjištění jejího zdravotního a psychického stavu pro účely zjištění, zda je schopna vystupovat v postavení svědka, by mohlo vést nejen ke zbytečným průtahům řízení a porušení zásady ekonomie řízení (§2 odst. 4 tr. ř.), ale také k nepřiměřenému a neodůvodněnému zatěžování poškozené coby oběti trestného činu. Poškozenou lze s ohledem na její věk a především zhoršený zdravotní a psychický stav považovat za zvlášť zranitelnou oběť podle §2 odst. 4 písm. b) zákona o obětech trestných činů, přičemž u zvlášť zranitelné oběti je třeba dbát minimalizace opakování jejího výslechu (§20 odst. 3 tohoto zákona). Oživování negativních zážitků z minulosti totiž může být pro oběť velice nepříjemné a stresující. Dovolací soud proto konstatuje, že se soud prvního stupně a ani odvolací soud neprovedením obhajobou navrženého důkazu nedopustily pochybení spočívajícího v nedůvodném opomenutí navržených důkazů.
27. K dovolateli tvrzené nezákonnosti provedeného výslechu poškozené v přípravném řízení a čtení protokolu o její dřívější výpovědi v hlavním líčení lze v obecné rovině poznamenat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.
28. Otázka, kterou je třeba zodpovědět, spočívá v posouzení, zda důkazní prostředek v podobě výslechu poškozené M. P. byl v hlavním líčení proveden v souladu s pravidly stanovenými zákonem. Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 346 a verte až 349), jakož i jeho zvukového záznamu se zjišťuje, že svědkyně M. P. v hlavním líčení sice v základních rysech popsala podstatu jednání obou obviněných, potvrdila, že v den výplaty svého důchodu předávala obdržené peníze oběma obviněným, kteří slibovali, že jí je vrátí, nebyla však schopna identifikovat, po jakou dobu se tak mělo dít, odbíhala od tématu a komunikace s ní byla obtížná, nebyla s to přiléhavě reagovat na dotazy stran. Samosoudkyně proto podle §211 odst. 3 tr. ř. přečetla protokol o výpovědi svědkyně z přípravného řízení ze dne 14. 4. 2021 na č. l. 116–122 a 123–126, tedy včetně pokračování protokolu o výpovědi svědka, v níž se vyjadřovala k otázkám obviněných, kteří její výpovědi nebyli přítomni.
29. Dovolatelé vytkli, že nebyly splněny podmínky pro čtení předmětného protokolu o výpovědi poškozené podle §211 odst. 3 tr. ř. a že ani odvolací soud nekonkretizoval naplnění podmínek vyplývajících z citovaného ustanovení, pouze jejich naplnění konstatoval, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Jejich výhrady však nejsou ve své podstatě důvodné.
30. Nejprve je vhodné připomenout, že podle §211 odst. 3 tr. ř. se protokol o dřívější výpovědi svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a svědek v hlavním líčení bez oprávnění odepřel vypovídat nebo se v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi a
a) obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky,
b) bylo-li zjištěno, že taková osoba byla předmětem násilí, zastrašování, podplácení či příslibů jiných výhod a tak vedena k tomu, aby nevypovídala nebo vypovídala křivě, nebo
c) byl-li obsah výpovědi ovlivněn průběhem výslechu v hlavním líčení, zejména v důsledku chování obžalovaného nebo přítomné veřejnosti.
31. V tzv. návětě §211 odst. 3 tr. ř. jsou tak uvedeny dva důvody pro možnost přečtení protokolu o předchozí výpovědi svědka: neoprávněné odepření výpovědi u hlavního líčení a podstatná odchylka od předchozí výpovědi. V nyní projednávaném případě se mělo jednat o situaci druhou, neboť poškozená v hlavním líčení vypovídat neodepřela, avšak soud v její výpovědi shledal podstatné odchylky od výpovědi poskytnuté v přípravném řízení. Společným předpokladem obou těchto zásadních důvodů pro možnost přečtení protokolu o dřívější výpovědi svědka ale je provedení takového předchozího výslechu způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu.
32. Pokud jde o podmínky k přečtení protokolu o výpovědi svědka podle §211 odst. 3 tr. ř., pak je nutno konstatovat, že samosoudkyně soudu prvního stupně v hlavním líčení (viz protokol o hlavním líčení ze dne 2. 8. 2021 na č. l. 343–350 a zvukový záznam hlavního líčení obsažený na CD nosiči přiloženém na č. l. 351) ani později v odůvodnění rozsudku nespecifikovala, kterou z dalších zákonem vymezených podmínek podle §211 odst. 3 písm. a) až c) tr. ř. považovala za naplněnou. V projednávaném případě nebylo zjištěno, že by byla poškozená předmětem násilí, zastrašování, podplácení či příslibů jiných výhod a vedena k tomu, aby nevypovídala nebo vypovídala křivě, proto přichází v úvahu podmínky uvedené v §211 odst. 3 písm. a) či c) tr. ř. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně implicitně odkazoval na §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. (viz zmínka „pro rozpory byla čtena výpověď svědkyně z přípravného řízení“, str. 11), odvolací soud taktéž reálně uvažoval o alternativě uvedené v §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. (bod 17. rozsudku). Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval tím, zda měli obhájci obviněných či obvinění možnost se předchozího výslechu poškozené účastnit a zjistil, že obvinění v době výslechu poškozené nebyli zastoupeni obhájci, neboť nevyužili svého práva zvolit si obhájce ani u nich nebyly naplněny podmínky nutné obhajoby, a co se týče účasti obviněných na výslechu poškozené, tito mu sice přítomni nebyli, avšak z protokolu o výslechu poškozené i z výslechu protokolujícího policisty bylo zjištěno, že obvinění byli bezprostředně seznámeni s protokolem o výslechu poškozené a pokládali poškozené doplňující otázky prostřednictvím policejního orgánu. To ostatně potvrdili sami dovolatelé. Jen pro úplnost dovolací soud zmiňuje, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí opakovaně kladl důraz i na psychický stav poškozené, která měla z obviněných velký strach, o čemž svědčí kromě viditelných známek (třes apod.) také skutečnost, že poškozená popsala celou trestnou činnost obviněných své dceři a následně ji oznámila i policistům až poté, co jí obvinění po dobu více než jednoho roku obírali o celý důchod, přičemž obava poškozené z obviněných byla nalézacímu soudu patrna i v jednací síni. O strachu poškozené z obviněných a stresu z celého trestního řízení vypověděla i dcera poškozené. Nalézací soud poukázal i na to, že ze zprávy psychologa vyplynulo, že poškozená v období, kdy se konalo hlavní líčení, měla paměťové funkce v pásmu podprůměru, jakož i na skutečnost, že poškozená byla situaci, kdy jí byly odňaty peníze, za obdobných podmínek (viz útok jiného pachatele z prosince 2020) vystavena opakovaně, což mohlo též zapříčinit její neschopnost uvést detaily jednotlivého dění.
33. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že smyslem §211 odst. 3 tr. ř., pokud jde o alternativu uvedenou pod písmenem a), je zachování prvku kontradiktornosti řízení, který je důležitým kritériem pro posouzení, zda se jedná o řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Z tohoto hlediska jde o provedení zásady, že obviněný nebo jeho obhájce musí mít obecně možnost alespoň jednou se zúčastnit výslechu svědka a klást mu otázky, bez ohledu na to, zda některý z nich využil tuto možnost. I Evropský soud pro lidská práva však tradičně uvádí, že k omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s čl. 6 Úmluvy, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá „výlučně nebo v rozhodující (určující) míře“ na výpovědích svědka, kterého obviněný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout (srov. např. rozsudky tohoto soudu ze dne 23. 4. 1997, č. 21363/93 a další, ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 18. 7. 2006, č.1993/02, ve věci Balšán proti České republice). Rozhodně nepostupuje formalisticky a nepovažuje za porušení práva na výslech svědka každou nedostatečnou možnost vyslechnout jakéhokoliv svědka, jehož výpověď byla v řízení před soudem předložena jako důkaz.
34. Obvinění předně namítli, že výslech poškozené jako svědka v přípravném řízení dne 14. 4. 2021 nebyl proveden v souladu se zákonem, jelikož proběhl v jejich nepřítomnosti, ač měli právo být výslechu přítomni podle §165 odst. 1 tr. ř., a lze mít pochybnosti o tom, co skutečně poškozená vypověděla, když protokolující policista sám uvedl, že řadu skutečností v protokolu nezapsal a že poškozenou vedl konkrétními otázkami. Třebaže výslech poškozené nebyl proveden, striktně posuzováno, zcela v souladu se zásadami kontradiktorního procesu, nelze konstatovat, že došlo k relevantnímu porušení spravedlivého procesu.
35. Podle §165 odst. 1 tr. ř. může policejní orgán připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům, přičemž tak postupuje zejména, jestliže obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď. Ustanovení §165 odst. 1 tr. ř. je formulováno fakultativně a vyplývá z něj, že policejní orgán může, avšak nemusí připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech včetně výslechu svědka. Obviněný tak nemá procesní nárok účastnit se výslechu svědka či jiného vyšetřovacího úkonu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2029/18). Takové právo má obhájce obviněného již od zahájení trestního stíhání podle §165 odst. 2 tr. ř. V době výslechu poškozené jako svědkyně dne 14. 4. 2021 obvinění nevyužili svého práva zvolit si obhájce (viz protokoly o výslechu obviněných ze dne 13. 4. 2021 na č. l. 106–109 a 110–113), ani u nich nebyly naplněny podmínky nutné obhajoby (§36 tr. ř.), proto v dané době nebyli zastoupeni obhájci, kterým by měla být dána možnost se výslechu poškozené účastnit (obviněný D. D. si obhájce zvolil 29. 4. 2021, obviněná K. G. 15. 4. 2021). Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že ze záznamů o prostudování spisu ze 7. 7. 2021 (č. l. 267–269) je možno zjistit, že obvinění ani obhájci obviněných neměli žádné důkazní návrhy, z čehož plyne, že obhájci obviněných nepožadovali ani opakování výslechu svědkyně M. P.
36. Postupu policejního orgánu, který vyslechl poškozenou v přípravném řízení jako svědkyni bez přítomnosti obviněných, které o konání procesního úkonu vyrozuměl, avšak nevyhověl jejich žádosti být tomuto úkonu přítomen, nelze ničeho zásadního vytknout. Policejní orgán takto nečinil pouze z nějakého rozmaru či libovůle, ale na základě vyhodnocení psychického stavu, schopnosti a ochoty poškozené vypovídat v přítomnosti obviněných, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Poškozená se zdála býti dosti rozrušená, z obviněných měla strach a o skutku byla ochotna před policejním orgánem vypovídat až po značné době, po kterou se na ni obvinění trestného jednání dopouštěli. O jednání obviněných se nezmínila ze strachu ani své dceři, té informace o jednání obviněných sdělila až po značném naléhání s cílem zjištění, z jakého důvodu přestala poškozená platit nájemné a jiné služby. Postup policejního orgánu tak byl zcela správný a přiléhavý. Nadto je třeba zdůraznit, že policejní orgán, byť z uvedených důvodů zcela opodstatněně nepřipustil přímou účast obviněných na výslechu poškozené jako svědkyně, bezprostředně po ukončení výslechu poškozené obviněným poskytl k přečtení protokol o tomto výslechu a dal jim možnost podat poškozené prostřednictvím policejního orgánu doplňující otázky, čehož také oba obvinění využili. Policejní orgán proto pokračoval ve výslechu poškozené, otázky obviněných jí položil a následně obviněné seznámil s odpověďmi poškozené na jejich otázky opět prostřednictvím předloženého protokolu o výslechu poškozené. Ačkoliv tento postup není policistou R. Š. zcela řádně zaprotokolován, neboť přečtení protokolů obviněnými a soupis jejich otázek není ve spisovém materiálu stvrzen jejich podpisy, o takovém postupu není důvod pochybovat. Vyplývá nejen ze sledu událostí zaznamenaných v obsahu spisu, tedy času výslechu poškozené a pokračování ve výslechu podáním doplňujících otázek obviněných (viz protokoly o výslechu poškozené na č. l. 116–122 a 123–126), ale také z výpovědi svědka R. Š., protokolujícího policisty. Ostatně i sami dovolatelé potvrdili, že byli seznámeni s výpovědí poškozené a mohli jí prostřednictvím policejního orgánu klást otázky. Svědek R. Š. se v hlavním líčení vyjadřoval také ke stavu poškozené v době jejího výslechu v přípravném řízení v tom smyslu, že na základě svých zkušeností z pozice policisty neshledal, že by cokoliv nasvědčovalo nutnosti lékařského vyšetření poškozené a její neschopnosti souvisle, logicky a pravdivě vypovídat. Poškozená vypovídala souvisle, dobře slyšela, adekvátně reagovala a z její výpovědi bylo zjevné, že není nikterak zmatená a dobře si pamatuje, co se odehrálo, pouze na základě věku a zdánlivého zdravotního stavu, jakož i jejího psychického rozpoložení vyplývajícího ze strachu z obviněných měl tento policista obavu, že by v budoucnu schopnost vypovídat již mít nemusela, proto přistoupil k vytěžení poškozené v pozici svědka.
37. Ani pochybnostem obviněných o správnosti způsobu vedení výslechu a shodě zaprotokolovaných tvrzení poškozené se samotnou výpovědí poškozené nelze přisvědčit. Nejenže nelze shledat žádného důvodu, proč by policejní orgán zapisoval jiné než poškozenou uvedené skutečnosti či proč by jakékoliv podstatné skutečnosti v protokolu vypustil, tyto pochybnosti je třeba odmítnou i s ohledem na skutečnost, že sama poškozená stvrdila shodu obsahu protokolu o jejím výslechu s tím, co vypověděla, svým podpisem. Ani svědek R. Š. ve své výpovědi v hlavním líčení neuvedl, že by snad řadu skutečností do protokolu nezapsal, jak tvrdili dovolatelé. Svědek toliko uvedl, že do protokolu nezapisoval tvrzení, která poškozená ze stresu opakovala vícekrát za sebou a která tedy již v protokolu zapsána byla, byť by poškozená použila mírně odlišnou formulaci, jednalo-li se však věcně o shodná tvrzení. Pokud jde o způsob výslechu, pak z protokolu o výpovědi poškozené i z výpovědi svědka R. Š., protokolujícího policisty, jednoznačně vyplynulo, že poškozená nejprve vypovídala samostatně o prožitých událostech, poté ji svědek pouze usměrňoval, veden požadavkem, aby se vrátila k některým významným událostem a mluvila více o nich, a následně odpovídala na otázky pokládané tímto policistou. Takové vedení výslechu není v kolizi s ustanovením §101 odst. 2, 3 tr. ř.
38. Jak již bylo opakovaně uvedeno, obvinění v době výslechu poškozené neměli obhájce a samotným obviněným nebyla umožněna přítomnost při výslechu poškozené, a to z důvodu jejího zjevného strachu z obviněných, který opodstatňoval závěr, že by v jejich přítomnosti nevypovídala. Je však třeba poukázat na to, že z materiálního hlediska prvek kontradiktornosti řízení při výslechu poškozené zachován byl, neboť obvinění byli bezprostředně po výslechu poškozené s protokolem o jejím výslechu seznámeni, poškozené mohli pokládat prostřednictvím policejního orgánu otázky, a byla jim tak dána, byť zprostředkovaná, možnost participovat na výslechu poškozené, čehož také využili. Policejní orgán proto pokračoval ve výslechu poškozené a položil jí obviněnými vznesené otázky, na které odpověděla. Dovolací soud má na paměti, že Evropský soud pro lidská práva zpravidla nepovažuje za dostatečné, že obviněný je seznámen s protokolem o výpovědi svědka, kterého ale neměl možnost přímo vyslechnout. S ohledem na popis psychického stavu poškozené, která byla z celé situace ve zjevném stresu, na čemž se spolupodílela jak dlouhodobě na ní páchaná trestné činnosti, tak výrazný strach z obviněných, však nelze než takový postup policejního orgánu aprobovat a uzavřít, že takovým způsobem bylo nejlépe zachováno jak právo poškozené jako oběti trestného činu na ochranu před druhotnou újmou, tak prvek kontradiktornosti řízení. Nejvyšší soud je tak názoru, že z materiálního hlediska byly splněny podmínky pro přečtení protokolu o dřívější výpovědi poškozené ze dne 14. 4. 2021 podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. a ve svých důsledcích nebylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces.
39. V souvislosti s právem na spravedlivý proces a se zmíněným prvkem kontradiktornosti řízení je namístě připomenout též judikaturu Ústavního soudu, který v souvislosti se zachováním prvku kontradiktornosti řízení klade důraz na možnost obhajoby důkaz obvyklými způsoby prověřit, pokud má takový důkaz obstát ve funkci stěžejního důkazu viny (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06), a na nutnost toho, aby měl obviněný příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat svědka, který ho jako jediný přímý usvědčuje, pokud je odsouzení v celém rozsahu založeno téměř výlučně na jeho výpovědi, a to v kterémkoliv stadiu řízení (nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 29/06). Tam, kde je odsouzení založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích učiněných osobou, kterou obviněný neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat, jsou práva obhajoby omezena v rozsahu neslučitelném se zárukami poskytovanými čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3206/08). Tak tomu v projednávané trestní věci nebylo, poněvadž zde je skutek v poměrně širokém rozsahu podložen i dalšími důkazy, u nichž byla kontradiktornost dokazování plně zachována. Analogicky s posuzovanou situací lze zmínit také nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, v němž tento soud dospěl k závěru, že v rámci zachování prvku kontradiktornosti řízení, práva na spravedlivý proces a obecně záruk vyplývajících z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy lze připustit jako důkaz proti obviněnému také výpověď nepřítomného svědka, kterého obviněný nemohl vyslechnout, přičemž je nutno posoudit, zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod, jakou váhu tento důkaz měl, tedy zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou, a zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému; ve světle těchto tří kritérií je třeba posoudit, zda lze řízení, v němž byla použita výpověď nepřítomného svědka, jako celek považovat za spravedlivé.
40. Nelze pustit ze zřetele, že poškozená při svém výslechu v hlavním líčení nebyla schopna souvislého projevu, nedokázala vysvětlit všechny rozpory ve výpovědi z hlavního líčení s výpovědí učiněnou v přípravném řízení ani odpovědět na všechny otázky ze strany obhajoby a obviněných. Stalo se tak především pro zhoršený zdravotní a psychický stav oproti jejímu stavu v průběhu přípravného řízení (jak jej popsal R. Š.), neboť v hlavním líčení špatně slyšela a hůře se orientovala v důsledku onemocnění, ale svoji roli jistě sehrál také strach z obviněných a z přítomnosti jejich široké rodiny při výslechu. Lze-li však dospět k závěru o přípustnosti důkazu čtením výpovědi svědka, který nebyl vyslechnut nebo dán vyslechnut obviněným vůbec, pokud se nejednalo o jediný či stěžejní důkaz (viz výše uvedená judikatura Ústavního soudu), tím spíše lze dospět k závěru o přípustnosti důkazu čtením protokolu o výpovědi poškozené, jíž obvinění mohli klást otázky při jejím výslechu v přípravném řízení, byť prostřednictvím policejního orgánu, a která byla vyslechnuta v hlavním líčení, kterého se obvinění i jejich obhájci účastnili (ačkoliv tento výslech nelze s ohledem na stav poškozené považovat za zcela relevantní), za situace, kdy výpověď poškozené nebyla zdaleka jediným či stěžejním důkazem pro odsouzení obviněných. Výpověď poškozené sice vytvořila jakýsi rámec pro stanovení povahy trestného jednání obviněných, všechna skutková zjištění podstatná pro právní posouzení a kvalifikaci jednání obviněných však byla dostatečně a bez důvodných pochybností prokázaná i jinými důkazy. Kromě přímé usvědčující výpovědi poškozené tvoří další ve věci provedené nepřímé důkazy ucelený řetězec na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněné.
41. Jelikož má Nejvyšší soud za naplněnou podmínku podle písm. a) ustanovení §211 odst. 3 tr. ř., přičemž kromě naplnění společných podmínek stanovených §211 odst. 3 tr. ř. postačí k přečtení předchozí výpovědi svědka pouze jedna z doplňujících podmínek podle písm. a) až c) citovaného ustanovení, není třeba se důsledně zabývat také tím, zda byla rovněž naplněna podmínka podle §211 odst. 3 písm. c) tr. ř., tedy zda byl obsah výpovědi poškozené ovlivněn průběhem výslechu v hlavním líčení. K uvedenému lze pouze poznamenat, že předmětné ustanovení předpokládá ovlivnění obsahu výpovědi průběhem výslechu v hlavním líčení zejména v důsledku chování obviněného, nebo přítomné veřejnosti. Toliko demonstrativní výčet těchto skutečností (srov. „zejména“) tedy nevylučuje ovlivnění obsahu výpovědi i jinými okolnostmi. Nemuselo se nutně jednat o aktivní chování obviněných či veřejnosti, v úvahu je nutno brát také vliv pouhé přítomnosti obviněných a veřejnosti skládající se z široké a četné rodiny obviněných, z nichž měla poškozená strach, jakož i aktuální zdravotní stav poškozené, který ovlivňoval průběh jejího výslechu tím, že poškozená špatně slyšela a nesprávně rozuměla jí podávaným otázkám. I o této alternativě by bylo lze potencionálně uvažovat.
42. Ačkoliv poškozená nebyla s ohledem na svůj zdravotní a psychický stav schopna zcela jednoznačně vysvětlit rozpory mezi výpovědí podanou v hlavním líčení a výpovědí z přípravného řízení, nic nenasvědčovalo tomu, že by rozpory ve výpovědi poškozené byly způsobeny tím, že by snad měla při některé ze svých výpovědí vědomě uvádět nepravdivé či zavádějící informace. Naopak bylo zjevné, že rozpory, které navíc byly vyjasněny ostatními důkazy, byly důsledkem jednak onemocnění poškozené, jejího horšícího se zdravotního a psychického stavu, jednak také stresu z trestního řízení a strachu z obviněných, jakož i jejich četných rodinných příslušníků přítomných v jednací síni při jejím výslechu v hlavním líčení. S ohledem na soulad výpovědi poškozené podané v přípravném řízení s ostatními ve věci provedenými důkazy, jak bylo rozebráno výše, jejich souvislost a logickou provázanost vycházel soud zcela správně právě z dřívější výpovědi poškozené, která nebyla poznamenána jejím zhoršujícím se zdravotním a psychickým stavem.
43. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Odvolací soud se s jeho skutkovými závěry ztotožnil a pouze upravil popis skutku tak, že v souladu s podanou obžalobou upřesnil vymezení jednotlivých dílčích skutků a stanovení doby, po kterou měla být trestná činnosti páchána, tak, aby tato nepřesahovala rámec podané obžaloby (str. 30–37 rozsudku nalézacího soudu, str. 6–9, body 8., 13.–17., 20. rozsudku odvolacího soudu). K dovolateli namítanému porušení pravidla in dubio pro reo lze připomenout, že toto pravidlo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněných v projednávané věci zjištěny nebyly. Jak již bylo konstatováno, souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněné, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
44. S ohledem na rozsah a obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu odvolacího není třeba podrobně znovu rozvádět veškeré důkazy a z nich vyplývající skutečnosti, na jejichž základě soudy dospěly k závěru o vině obviněných. Nejvyšší soud na ně v podrobnostech odkazuje, neboť námitky obviněných korespondují s těmi, jimiž se již oba soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi. Tento postup nelze označit za nepřijatelný, není v kolizi s právem na spravedlivý proces. Celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry platí tím spíše ve vztahu k rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
45. Výtky obou dovolatelů se soustřeďovaly zejména k vymezení doby páchání projednávané trestné činnosti, měli za to, že tato doba nebyla jednoznačně prokázána a nevyplynula ani z výpovědi poškozené (kterou navíc označovali za nezákonnou). Takovým výtkám však nelze přisvědčit. Skutečnost, že poškozená nebyla schopna zcela přesně stanovit dobu, po kterou obviněným předávala peníze, především začátek této doby, nemá žádný vliv na správnost závěru soudů nižších stupňů ohledně vymezení počátku této doby s tím, že odvolací soud s ohledem na popis skutku v obžalobě a obžalovací zásadu označil za počátek této doby v tzv. skutkové větě výroku o vině únor roku 2020. Tento závěr je podpořen dalšími ve věci provedenými důkazy, které s tvrzením poškozené, že s předáváním finančních prostředků obviněným byla spojena její neschopnost platit nájemné a další poplatky, které měla vedeny na SIPO, zcela korespondují a dobu, po kterou se obvinění předmětného jednání dopouštěli, konkretizují. Jednalo se pak zejména o listinné důkazy, především zprávu Stavebního družstva XY ohledně plateb nájmu poškozenou (č. l. 375–384) a zprávu České pošty k platbám SIPO (č. l. 386–389), z nichž vyplynulo, že poškozená v minulosti nájem a další poplatky platila, přičemž je přestala platit v prosinci roku 2019 a začala je platit opět v období od dubna roku 2021, kdy poprvé před předáním důchodu obviněným nejprve na poště zaplatila poplatky na SIPO. Pokud k tomu poškozená uvedla, že obviněným začala předávat finanční prostředky někdy v zimě roku 2020 a že je předávala cca 12 měsíců, pak je v souladu s objektivně zjištěnými skutečnostmi o tom, ve kterém období neplatila nájem a další poplatky, zjevné, že tak poškozená myslela zimní období přelomu let 2019 a 2020. Skutečnost, že obvinění od poškozené přebírali finanční prostředky pravidelně po delší dobu již před koncem roku 2020, potvrzuje také výpověď svědka J. G., který byl odsouzen za trestnou činnost vůči poškozené, které se dopustil v prosinci roku 2020, a který uvedl, že se dané trestné činnosti dopustil poté, co si chtěl od obviněného půjčit peníze, načež mu obviněný sdělil, že peníze momentálně nemá, ale má paní, která mu pravidelně dává peníze. Uvedl-li, že mu poškozená, kterou měl na mysli, dává peníze pravidelně, pak je jasné, že tak nebylo pouze jednou či dvakrát. Přímá souvislost mezi předáváním finančních prostředků z důchodu a neplacením nájemného a dalších plateb poškozenou je podpořena také výpovědí dcery poškozené M. K., která potvrdila, že obdržela telefonickou informaci z družstva, že její matka neplatí nájem, načež se začala matky vyptávat, co se děje a proč neplatí nájem. Poškozená až po značném naléhání svědkyni přiznala, že za ní chodí obvinění a půjčují si od ní peníze, přičemž uvedla, že nikomu jinému než těmto dvěma osobám (tj. obviněným) peníze nepůjčovala a že jim půjčuje právě tak dlouho, jak neplatí nájem. Na základě těchto důkazů pak soudy zcela správně a logicky dovodily přímou souvislost mezi dobou páchání projednávané činnosti obviněnými a neplacením nájemného a jiných poplatků poškozenou. Tvrzení dovolatelů, že z neplacení nájemného poškozenou nelze dobu projednávaného jednání dovodit, neboť poškozená půjčovala finanční prostředky i jiným osobám, je nutno označit za zcela liché. Nebylo prokázáno, že by tak poškozená skutečně činila, naopak z její výpovědi i z výpovědi její dcery vyplývá opak.
46. Pokud jde o dovolateli zpochybňovaná zjištění stran výše jimi způsobené škody, pak soudy nižších stupňů vycházely z výpovědi poškozené, která uvedla, že obviněným předávala celý svůj důchod bezprostředně po jeho převzetí na poště, přičemž konkrétní výše jednotlivých důchodů byla prokázána ústřižky výplatních důchodových dokladů (č. l. 148–150). Kromě výpovědi poškozené lze však tuto skutečnost dovodit také z výpovědi svědkyně M. K., dcery poškozené, která vypovídala o tom, že matka své závazky vždy hradila. Po telefonátu s družstvem ale zjistila, že matka přestala platit nájem od prosince roku 2019, načež jí poškozená k tomu sdělila, že nájem a další platby neměla z čeho platit, neboť celý svůj důchod odevzdávala obviněným. Uvedený závěr je podporován i zprávami Stavebního družstva XY ohledně plateb nájmu poškozenou a České pošty k platbám SIPO, z nichž se podávalo, že poškozená do prosince roku 2019 své závazky hradila. Náhlé dlouhodobé přerušení plateb u jinak zodpovědné poškozené plnící své závazky nelze odůvodnit jinak, než že přišla o finanční prostředky k hrazení svých závazků. Nepřímo pak daný závěr podpořila i tvrzení obviněných, kteří sami uvedli, že si od poškozené půjčovali finanční prostředky v blízkosti pošty, tedy přímo poté, co poškozená celou důchodovou částku převzala. Výše škody tak byla objektivně prokázána a stanovena na částku 134 322 Kč, která tvořila součet poškozené obviněnými odebraných důchodů od února roku 2020 (a to s ohledem na časový rozsah vymezený obžalobou, ačkoliv vše nasvědčuje tomu, že obvinění poškozené důchod odebírali již od prosince roku 2019), naopak nezahrnovala jiné částky, které si obvinění od poškozené půjčovali v mezidobí z toho, co poškozená vydělala prostřednictvím své brigády, neboť výše takový zápůjček nebylo možno prokázat. Obvinění ani poškozená si o nich nevedli evidenci a docházelo k nim nepravidelně a v různých částkách na rozdíl od výše důchodu již objektivně nezjistitelných. Za lichou je třeba považovat námitku, že poškozená vypověděla, že první půjčka byla ve výši pouze 200 Kč. Nejenže první půjčka poškozené obviněným není zahrnuta v popisu skutku, neboť pro ni nebyla podána obžaloba, nadto poškozená uvedla, že po ní obvinění poprvé požadovali pouze 200 Kč, avšak jelikož takovou částku u sebe neměla, půjčili si od ní, až když si vybrala důchod, a to v celé jeho výši.
47. S ohledem na uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
48. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
49. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného důvodu dovolání a obsahu dovolání obviněné K. G. je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán soudem odvolacím ve výroku o vině jeho rozsudku, vykazuje ve vztahu k obviněné všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zejména objektivní a subjektivní stránku. Obviněná totiž vytkla, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu podvodu, neboť poškozenou neuváděla v omyl, nevyužívala jejího omylu ani nezamlčovala podstatné skutečnosti, ani nejednala v takovém úmyslu, pouze si půjčovala finanční prostředky a ty vracela, což však nebylo nikdy zaznamenáno.
50. Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč [§138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu soud považoval za naplněné znaky označeného přečinu záležející v tom, že obvinění sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, a způsobili tak na cizím majetku větší škodu.
51. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek (jmění). Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda (v posuzovaném případě větší, tj. přesahující 100 000 Kč) a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl, o něž podle tzv. právní věty výroku o vině odvolacího soudu jde, je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené větší škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
52. Podstatou trestného činu podvodu je tedy podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
53. Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (i přes určitou chaotičnost a nadbytečnost v popisu relevantních skutkových okolností) ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Skutková zjištění vyjadřují vedle následku – škody ve výši 134 322 Kč také podvodné jednání obviněných. Těžiště podvodného jednání spočívalo především v tom, že obvinění uvedli poškozenou v omyl tím, že ji opakovaně při žádostech o zapůjčení finančních prostředků ujišťovali, že jí zapůjčené finanční prostředky vrátí, jakmile se zlepší jejich finanční situace, a to i přesto, že si byli vědomi toho, že nemají žádný stabilní příjem, naopak mají četné dluhy, a s ohledem na způsob, jakým hospodaří s penězi, nebudou ani v budoucnu nikdy schopni zapůjčené (vylákané) finanční prostředky poškozené vrátit. Obvinění tedy již při prvním zapůjčení finančních prostředků od poškozené věděli, že svému závazku vrátit zapůjčené prostředky nedostojí, přesto poškozené sdělili, že tak učiní. Nutno podotknout, že obvinění zde využili skutečnosti, že poškozená byla hodná, důvěřivá, postarší paní, která snadno uvěřila lživému tvrzení obviněných, které znala od vidění z obchodu, v němž pracovala jako brigádnice. S ohledem na popsané konkrétní skutečnosti na závěru o existenci podvodného úmyslu obviněných nic nemění ani okolnost, že nebyla stanovena doba ke splnění závazku.
54 . Dále je nezbytné k obviněnou zpochybňované existenci úmyslného zavinění v teoretické rovině uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222). Závěr o úmyslu, popírá-li jej obviněný, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po detailním dokazování a všestranné analýze jednání (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, aj.).
55. Výhrada obviněné, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku neobstojí právě pro existenci okolností objektivní povahy. Soudy obou stupňů neměly pochybnosti o naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když zjistily, že obvinění ujišťovali poškozenou, že když jim zapůjčí finanční prostředky, tyto jí v budoucnu vrátí, ač při znalosti své finanční situace museli vědět, že nikdy nebudou schopni zapůjčené, respektive vylákané finanční prostředky, poškozené vrátit, a byli si tak od samého počátku vědomi skutečnosti, že svému závazku nedostojí. Zjištění soudů spolehlivě dokládají finanční situaci obviněných, kteří se nejen v rozhodné době, ale dlouhodobě nacházeli ve značných finančních problémech, k jejichž řešení nepodnikali žádné kroky. Obviněná neměla žádný příjem nad rámec sociálních dávek, a pokud byla v minulosti vedena u úřadu práce jako uchazečka, pak všechny jí nabídnuté práce odmítla, obviněný byl v obdobné situaci, kdy evidenci u úřadu práce pouze dvakrát krátce přerušil nástupem do práce, dále uvedl, že měl brigádu, kterou však úřadu práce nehlásil, jak je jeho povinností. Na obviněné byla vedena řada exekucí, avšak o úhradu svých závazků se nikdy nesnažili, a bylo také zjištěno, že nikdy neuhradili ničeho, pokud se jednalo o jejich závazky z předchozích trestních řízení. Jak poznamenal i soud nalézací, půjčování si peněz, nikoliv však již jejich vracení, respektive obecně neplnění svých povinností a závazků, tak zcela zapadá do jejich způsobu života. O jejich úmyslu finanční prostředky vylákat a nevrátit svědčí i nalézacím soudem trefně konstatovaná skutečnost, že obvinění si o svých četných zápůjčkách od poškozené, které navíc ani nebyly vždy ve stejné výši, nevedli žádnou evidenci a nebyli by tedy ani schopni si následně dopočíst, kolik poškozené dluží a kolik jí tak mají vrátit. Uvedenými skutečnostmi je tak doloženo, že obvinění od samého počátku jednak věděli o své neschopnosti splácet vylákané zápůjčky, ale současně že finanční prostředky poškozené ani vrátit nechtěli, neboť si o nich nevedli žádnou evidenci a nesnažili se získat si jakýkoliv příjem nad rámec sociálních dávek, z nichž s ohledem na svůj způsob života a hospodaření s penězi nebyli schopni vyjít, natož pak finanční prostředky poškozené vrátit. Na základě uvedeného lze jednoznačně dospět k závěru, že obvinění při zapůjčování finančních prostředků od poškozené jednali v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
56 . Dovolací soud na základě uvedených úvah uzavírá, že prokázaným jednáním obviněných byly naplněny všechny zákonem požadované znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
57 . K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, jíž se dovolatelé ve svých podáních domáhali ať již výslovně či implicitně tvrzením, že jejich jednání nemělo být posouzeno v trestněprávní rovině, je třeba uvést, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).
58 . V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
59 . V daném případě byly splněny všechny předpoklady pro vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněných a trestněprávních důsledků s ní spojených. Výhradou této povahy se již zabýval odvolací soud a jeho závěry rozvedené pod bodem 12., str. 7–8 rozsudku jsou zcela přiléhavé. Podvodné jednání obviněných se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu a s ohledem na výši škody 134 322 Kč, kterou obvinění na cizím majetku způsobili, naplnilo kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu (§209 odst. 1, 3 tr. zákoníku). Společenskou škodlivost jednání obviněných naopak značně navyšuje doba jeho páchání, četnost útoků a také způsob provedení, a to zejména skutečnost, že se skutku dopustili na poškozené, která již byla pokročilejšího věku, využili její dobroty a navíc ji svým činem dostali do existenčních problémů, neboť ji po dobu více než jednoho roku téměř každý měsíc obírali o celý důchod, načež poškozená nebyla schopna zaplatit nájemné a další platby. Za daných okolností tak o aplikaci subsidiarity trestní represe nelze reálně uvažovat.
60. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody, kterou ve svých dovoláních vznesli oba obvinění, je vhodné připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod.
61. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatelé porušení hmotného práva v souvislosti s výrokem o náhradě škody ve skutečnosti nenamítali, když primárně popírali svou trestní odpovědnost a tvrdili, že je soud zavázal k náhradě škody na základě nedostatečně provedeného dokazování vycházejícího především z nezákonné výpovědi poškozené. Za této situace lze jen v krátkosti poznamenat, že odvolací soud, který obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené M. P. na náhradě majetkové škody částku 88 322 Kč, nepostupoval chybně. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Obviněným byla opodstatněně uložena solidární povinnost k náhradě škody, jelikož poškozená se řádně a včas připojila se svým nárokem na náhradu škody ve výši 134 322 Kč k trestnímu řízení (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 2. 8. 2021 na č. l. 343 a verte). Odvolací soud jejímu požadavku co do důvodu vyhověl, neboť odpovídá také ustanovením §2894 a násl., §2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přičemž částka 88 320 Kč reflektovala snížení o částku, která byla poškozené vrácena otcem obviněného (40 000 Kč), a o částku, která byla u obviněných nalezena a vrácena poškozené (6 000 Kč).
62. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
63. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněné K. G. na odložení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněná není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinila podnět). Samosoudkyně soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu