ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.728.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 728/2021-12027
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovoláních obviněných M. T. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, a T. R. , nar. XY, trvale bytem XY , XY , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 3 To 4/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 1/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 62 T 1/2019, byl obviněný M. T. uznán vinným pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem II. byli obvinění M. T. a T. R. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný M. T. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb při výši denní sazby 2 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Obviněný T. R. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300 denních sazeb při výši denní sazby 2 000 Kč, celkem ve výši 600 000 Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl oběma obviněným shodně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu pěti let. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného T. K.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění T. R. a M. T. odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 3 To 4/2020, rozhodl tak, že uvedený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil ohledně obou odvolatelů pouze ve výrocích o náhradních trestech odnětí svobody, které jim byly podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uloženy. V ostatních výrocích rozsudek ponechal beze změn.
3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se obvinění T. R. a M. T. dopustili stíhané trestné činnosti (stručně vyjádřeno) tím, že:
I. M. T. a T. K.:
od počátku roku 2015 do měsíce března 2015 včetně M. T. v postavení jednatele společnosti T.-S. (dále jen „T.-S.“) po předchozí domluvě a v součinnosti s T. K., prokuristou společností G. T. (dále jen „G. T.“) a P. (dále jen „P.“) se zařadili do skupiny propojených právnických osob, složené ze společnosti V. E. (dále jen „V. E.“) v postavení tzv. missing tradera („chybějící obchodník“), kdy tato společnost za rok 2014 a 2015 nevykazovala žádná tuzemská plnění a od ledna 2015 nepodávala daňová přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), přičemž tuto společnost v daném postavení a i fakturační podklady vystavené právě jménem společnosti V. E. zajistil pro fakticky vzniklý řetězec právě T. K., jenž byl dále tvořen z tzv. bufferů („průběžných společností“) P. a G. T., a dále ze společnosti T.-S., jejímž úkolem bylo zboží, fakturačně dodané prostřednictvím V. E., v součinnosti se společnostmi P. a G. T. prodat konečným zákazníkům (zejména společnosti G. G. C. – dále jen „G.“), když takto následně popsaný, uměle, bez jakéhokoli faktického ekonomického významu vytvořený řetězec právnických osob, se záměrem zkrátit daň z přidané hodnoty u příslušného plátce - daňového subjektu T.-S., v souvislosti s pořizováním řepkového semene v tuzemsku a jeho prodejem v tuzemsku, případně vývozem do zahraničí (zejména na Slovensko), touto společností s cílem dosáhnout toho, aby společnosti T.-S., jako poplatníkovi daně z přidané hodnoty, byla v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoDPH“), vyměřena nižší daň z přidané hodnoty, než jaká měla být vyměřena a zaplacena z reálně uskutečněných obchodů, a potažmo se záměrem obohatit se tak o finanční prostředky odpovídající zkrácené dani z přidané hodnoty, resp. vylákané výhodě za stavu, kdy předmětné obchody reálně výlučně uskutečňovala přímo společnost T.-S., za kterou jednal a vystupoval M. T. a byla tak povinna při prodeji komodit v České republice přiznat a odvést DPH (§21 ZoDPH) z hodnoty skutečně zrealizovaných plnění (tj. z celé výše prodejních cen), aniž by si mohla tzv. na vstupu nárokovat odpočet DPH z pořizovacích cen, jak by tomu bylo při pořízení zboží od dodavatele v tuzemsku, neboť při pořízení zboží od dodavatele v tuzemsku plátci daně vzniká nárok na odpočet daně (tzv. daň na vstupu) dle §72 odst. 2 písm. a) ZoDPH z pořizovací ceny, tedy při navazujícím prodeji zboží reálně odváděl DPH pouze z marže, zatímco při pořízení zboží z jiného členského státu s místem plnění v tuzemsku (tj. nikoli od dodavatele v tuzemsku) již v této fázi vzniká plátci daně vedle nároku na odpočet daně [tzv. daně na vstupu dle §72 odst. 2 písm. b) ZoDPH] současně povinnost přiznat daň tzv. na výstupu [§25 a §108 odst. 1 písm. b) ZoDPH, neboť i pořízení zboží z jiného členského státu (stejně jako navazující prodej) je považováno za uskutečnění zdanitelného plnění], daňový subjekt T.-S., tedy při navazujícím prodeji zboží reálně měl povinnost odvést daň z celého uskutečněného plnění, a proto za účelem docílení toho, aby se T.-S. vyhnula povinnosti odvést DPH z celé prodejní ceny, a potažmo za účelem vylákání nadměrného odpočtu DPH od Českého státu, s ohledem na následný vývoz zboží do jiného členského státu EU, byla do obchodních vztahů se zahraničním, fakticky též formálním, dodavatelem společnost N. I., Slovenská republika (dále jen N. I.), fiktivně za tímto účelem, dosazena jako údajný dovozce, tedy první nabyvatel v tuzemsku právě společnost V. E., která toliko formálně nabyté plnění (řepkové semeno) obratem, s uměle vytvořenou ztrátou, fakticky rovnající se výši daně z přidané hodnoty plynoucí toliko z přijatého plnění, kde daňový základ zboží přijatého ze zahraničí, po odečtení DPH, vytvořil nový daňový základ pro navazující, toliko účetně vedené tuzemské obchody, prostřednictvím společností P. a G. T., za které v daných vztazích aktivně konal a i vystavoval příslušné účetní doklady T. K., přímo prodala společnosti T.-S., za kterou jednal M. T., která následně zboží odprodala v tuzemsku (zejména společnosti G.), přičemž společnosti V. E. tak formálně vznikla povinnost odvést daň z přidané hodnoty z takto účetně vykázaných obchodů, avšak příslušná daň nikdy nebyla odvedena,
čímž obviněný M. T. v součinnosti s obviněným T. K. na základě obchodů s řepkovým semenem, provedených prostřednictvím společnosti V. E., P. a G. T. , jež byly vykázány účetními doklady v rozsahu 14 faktur specifikovaných ve výroku rozsudku (obchody vykazované formálně v řetězci V. E. – P. – G. T. – T.-S.),
kde samotný základ daně činil celkem 6 777 760 Kč, přičemž příslušná daň z přidané hodnoty zde činila celkem: 1 016 663,50 Kč,
obvinění měli povědomí o tom, že tato daň nebyla společností V. E. nikdy odvedena, přičemž tato povinnost ve skutečnosti měla náležet faktickému prvodovozci, jímž byla společnost T.-S., která si však tuto povinnost nikdy záměrně nesplnila, čehož se dopustili ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Pardubický kraj, územní pracoviště Svitavy, v celkové částce 1 016 663,50 Kč .
II. M. T. a T. R.
v období od prosince 2015 do července 2016
obviněný M. T., v postavení jednatele T.-S., po předchozí domluvě a v součinnosti s obviněným T. R., který v danou dobu působil na pozici odpovědného zaměstnance v jednotlivých obchodních případech s řepkovými oleji za společnost P. P. (dále jen „P.“), se zařadili do skupiny propojených právnických osob, složené ze společností B. C. (dále jen B. C.), G. T. (dále jen G. T.), S. T. C. (dále jen S. T. C.), J. C. (dále jen „J. C.“), F., (dále jen „F.“), M. T. (dále jen „M. T.“), S. A. (dále jen „S. A.“), v pozici tzv. missing tradera („chybějící obchodník“), obchodující buď prostřednictvím nezveřejněných účtů, které nebyly určeny pro DPH, nebo byly daňově nečinné, případně vůbec nebyly registrovány jako plátce DPH, přičemž tyto společnosti pro fakticky vzniklé řetězce, nebo komunikaci s jejich statutárními orgány, zajišťoval obviněný T. R., dále z tzv. buffera („průběžná společnost“), kdy se jednalo o společnost P., jež byla v daných případech zastoupena obviněným T. R., coby tehdejším zaměstnancem dané společnosti, popř. o obviněného T. R. jako osobu samostatně výdělečně činnou, a společnosti A. (dále jen A.), A. S. (dále jen „A.“), H. M. Q. (dále jen „H. M.“), G. (dále jen „G.“), A. A. (dále jen „A.“), a A. (dále jen „A.“), které danou komoditu účetně převáděli na společnost T.-S., jejímž úkolem bylo takto dodávané zboží prodávat koncovým zákazníkům,
když následně popsané, uměle, bez jakéhokoli faktického ekonomického významu vytvořené řetězce právnických osob, se záměrem zkrátit daň z přidané hodnoty, případně neoprávněně vylákat výhodu na této dani u daňového subjektu T.-S. v souvislosti s pořizováním řepkových olejů v tuzemsku z jiného členského státu EU a jejich následným prodejem v tuzemsku, případně společnostem v jiném členském státě EU, tedy s cílem dosáhnout toho, aby společnosti T.-S., jako poplatníkovi daně z přidané hodnoty, byla v rozporu se ZoDPH vyměřena nižší DPH, než jaká měla být vyměřena a zaplacena z reálně uskutečněných obchodů, a potažmo se záměrem obohatit se tak o finanční prostředky odpovídající zkrácené DPH, resp. vylákané výhodě za stavu, kdy předmětné obchody reálně uskutečňovala právě jako tzv. prvodovozce společnost T.-S., za kterou výlučně jednal M. T. a byla tak povinna při prodeji komodit v České republice přiznat a odvést DPH (§21 ZoDPH) z hodnoty fakticky uskutečněných plnění (tj. z celé výše prodejních cen), aniž by si mohla tzv. na vstupu nárokovat odpočet DPH z pořizovacích cen, jak by tomu bylo při pořízení zboží od dodavatele v tuzemsku, neboť při pořízení zboží od dodavatele v tuzemsku plátci daně vzniká nárok na odpočet daně (tzv. daň na vstupu) dle §72 odst. 2 písm. a) ZoDPH z pořizovací ceny, tj. při navazujícím prodeji zboží reálně odváděl DPH pouze z marže, zatímco při pořízení zboží z jiného členského státu s místem plnění v tuzemsku (tj. nikoli od dodavatele v tuzemsku) již v této fázi vzniká plátci daně vedle nároku na odpočet daně [tzv. daně na vstupu dle §72 odst. 2 písm. b) ZoDPH] současně povinnost přiznat daň tzv. na výstupu [§25 a §108 odst. 1 písm. b) ZoDPH, neboť i pořízení zboží z jiného členského státu, stejně jako navazující prodej, je považováno za uskutečnění zdanitelného plnění], a daňový subjekt tedy při navazujícím prodeji zboží reálně má povinnost odvést daň z uskutečněného plnění, a proto za účelem docílení toho, aby se tedy společnost T.-S., zastoupená M. T., vyhnula povinnosti odvést DPH z celé prodejní ceny, a potažmo za účelem vylákání nadměrného odpočtu DPH od Českého státu, s ohledem na vývoz zboží do jiného členského státu EU, kde prodej zboží do jiného členského státu je osvobozen od povinnosti přiznat DPH tzv. na výstupu dle §64 ZoDPH, byli do obchodních vztahů se zahraničním dodavatelem za tímto účelem dosazeni jako fiktivní dovozci – údajní první nabyvatelé v tuzemsku společnosti missing traders, které toliko formálně nabyté plnění (řepkový olej) buď obratem dále přeprodaly s uměle vytvořenou ztrátou, fakticky rovnající se výši daně z přidané hodnoty plynoucí toliko z přijatého plnění, kde daňový základ zboží přijatého ze zahraničí, po odečtení DPH, vytvořil nový daňový základ pro navazující, toliko účetně vedené tuzemské obchody, přímo společnosti T.-S., případně toto formálně nabyté zboží přeprodaly prostřednictvím společností buffers stejné společnosti (T.-S.), přičemž jim tedy formálně vznikla povinnost přiznat a odvést daň z přidané hodnoty z takto uskutečněných obchodů s tím, že tito tzv. missing traders daňová přiznání buď vůbec nepodaly, nebo pokud jej podaly, tak tyto obchody v nich řádně nepřiznaly, přičemž společnost T.-S., jako reálný pořizovatel (řepkových olejů), poté dané zboží prodala tzv. koncovým tuzemským odběratelům a dále zahraničním odběratelům s tím, že sice společnost T.-S. přiznala u místně příslušného správce daně DPH tzv. na výstupu z uskutečněných zdanitelných plnění v podobě prodejů předmětných komodit tzv. koncovým zákazníkům, avšak tím, že zakrývala to, že je ve skutečnosti přímo prvodovozcem řepkového oleje v tuzemsku, si současně nárokovala odpočet DPH tzv. na vstupu z přijatých zdanitelných plnění od dodavatelů v tuzemsku, a reálně tak přiznala DPH pouze z minimální tzv. prodejní marže, přičemž veškeré obchody fakticky sjednával s dodavateli z jiných členských států EU (zejména v Polsku a Slovensku), sám M. T., jakožto jednatel T.-S., případně tímto jednáním pověřil T. R., když současně k přeprodejům komodit – řepkového oleje v rámci uměle vytvořených řetězců až po koncové odběratele docházelo v rámci jediného dne, kdy tyto komodity byly od dodavatelů v zahraničí buď fyzicky dováženy přímo ke koncovým odběratelům, některé dodávky byly přijaty koncovým odběratelem ještě dříve než společností T.-S., nebo byly pouze formálně přečerpány v areálu náležejícím společnosti I. A. do jiné, nasmlouvané přepravní společnosti L. S., jež provedla přepravu řepkového oleje ke konečným odběratelům na Slovensku, přičemž tyto vývozy nepodléhají povinnosti přiznat DPH na výstupu,
čímž obviněný M. T. v součinnosti s obviněným T. R. na základě těchto obchodů provedených prostřednictvím společností missing traders, jež byly vykázány účetními doklady - fakturami specifikovanými ve výroku rozsudku, kdy se jednalo o obchody vykazované formálně v popsaných řetězcích, měli povědomí o tom, že tato daň nebyla společnostmi missing traders odvedena či ani přiznána, přičemž tato povinnost ve skutečnosti měla náležet faktickému prvodovozci, jímž byla společnost T.-S., která si však tuto povinnost nikdy záměrně nesplnila,
když popsaným jednáním byla zkrácena daňová povinnost vůči státu, v souhrnné částce 10 007 414,05 Kč [pod body II./5)-8) rozsudku] a dále přímo hrozil vznik škodného následku v souhrnné částce 22 086 302,79 Kč [body II./1)-4) rozsudku].
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 3 To 4/2020, podali obvinění M. T. a T. R. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněný M. T. odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Namítl, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a obsahem spisu, rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním hodnocení skutků, byla vydána v rozporu s obžalovací zásadou a na základě nezákonně provedených důkazů, nezákonného a protiústavního porušování práv obviněných v přípravném řízení a na porušování práva obhajoby na řádné provedení a hodnocení jí navrhovaných důkazů. Právní závěry soudů odporují hmotnému právu, zásadě zákonnosti, principu presumpce neviny a právu na spravedlivý proces. Odůvodnění rozhodnutí soudů nesplňují zákonné požadavky vyplývající z §125 odst. 1 tr. ř., jsou nesrozumitelná a instančně nepřezkoumatelná. Při hodnocení skutkového stavu se soudy nezabývaly obhajobou a její argumenty účelově opomíjely.
6. Podle dovolatele je z obsahu trestního spisu zřejmé, že ve výroku o vině popsané skutky nenaplňují znaky trestného činu, pro který byl odsouzen. Žádné obchodní řetězce s účastí missing traderů za účelem krácení daně nevytvářel a neorganizoval. Je evidentní, že se skutky nestaly a že se žádného jednání, jehož cílem mělo být krácení DPH u společnosti T.-S., nedopustil. Bylo prokázáno, že společnost T.-S. obchodovala vždy pouze se svým bezprostředním obchodním partnerem. Do obchodních vztahů vstupovala jako dlouholetý obchodník se zemědělskými komoditami s cílem realizovat obchodní činnost. Dovolatel za účelem krácení daně neuděloval žádné pokyny. Právní hodnocení trpí zásadním logickým rozporem, uvádí-li, že realizací obchodů docházelo ke krácení DPH u společnosti T.-S. za situace, kdy bylo prokázáno, že společnost na zjištěném krácení DPH v dodavatelském řetězci nijak neparticipovala a participovat ani nemohla, neboť částky odpovídající DPH z realizovaných kupních cen a nárokovaným odpočtům v následně podaných daňových přiznáních řádně hradila svým dodavatelům. Zdůraznil, že o protiprávním jednání předchozích dodavatelů neměl žádné povědomí a že jednání dalších osob, které dovážely řepkový olej do České republiky, zůstalo orgány činnými v trestním řízení neobjasněno. Odmítl, že by byl s útoky na DPH srozuměn v rovině nepřímého úmyslu. Z jednání, které by spočívalo ve zkrácení daně, neměl žádný prospěch, neboť částky odpovídající uplatněným odpočtům na DPH svým dodavatelům hradil. Tato skutečnost jakékoliv jeho srozumění vyvrací. Jeho úmysl vstupovat do obchodů, které by byly zatíženy daňovým podvodem, vyvrací to, že nákupy komodit realizoval v podstatné míře z úvěrových zdrojů, za které se osobně zaručil. Odmítl závěr, že by byl údajným „faktickým prvodovozcem řepkového oleje“ do České republiky, neboť ten nakupoval od společností P., A. a od obviněného T. R., nicméně ti si své obchodní kontakty střežili. Pokud jde o obchody z března 2015 se společnostmi T. K., z obsahu spisu je zřejmé, že dodávka řepkového semene proběhla mezi společnostmi T.-S. a P., resp. G. T., v tuzemsku. K žádnému vývozu komodity nedošlo, a jestliže vyšlo v průběhu trestního řízení najevo, že T. K. předstíral nákup na slovenskou společnost N. i., pak o této skutečnosti dovolatel v rozhodné době nevěděl. Závěry soudů týkající se toho, jak probíhaly obchody se společnostmi B. C., S. T. C. a A., jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu a opírají se o chybná skutková zjištění. V řízení bylo prokázáno, že společnost P. či obviněný M. R. si svá daňová tvrzení vůči správci daně řádně plnili a DPH z realizovaných obchodů odváděli do státního rozpočtu. Dovolatel akcentoval, že smyslem realizovaných dodávek byla obchodní činnost, která měla ekonomické opodstatnění.
7. Obviněný též namítl porušení obžalovací zásady a neakceptoval závěr odvolacího soudu o zachování totožnosti skutku, pokud nalézací soud přistoupil v rámci výroku o vině k celkové změně skutku co do popisu jak objektivní, tak subjektivní stránky. Takový postup považoval za chybný a odporující základním principům demokratického právního státu. Obecně známé argumenty odvolacího soudu týkající se totožnosti jednání či následku nejsou dostatečně relevantní pro posouzení dovolatelova případu. Původně byl stíhán za „vytváření a organizaci karuselových řetězců“. Uznán vinným byl za „zařazení společnosti T.-S. do skupiny propojených právnických osob“, k němuž mělo docházet „po předchozí domluvě a v součinnosti s T. K., resp. obviněným T. R.“. Uvedená změna skutku co do způsobu jeho spáchání je přitom naprosto zásadní změnou, která ovlivnila předmět obvinění. Naznačeným nezákonným postupem soudu odporujícím principu legality vedeného trestního řízení a právu legitimního očekávání mu byla odebrána možnost se řádně hájit. Za absurdní považoval závěr, že by měl být uznán vinným za zkrácení daně, kterou společnost T.-S. v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty zaplatila svým dodavatelům. Veškeré útoky na DPH v popisovaných řetězcích probíhaly latentně mimo sféru činnosti společnosti obviněného.
8. Obviněný M. T. vytýkal postup soudů, které měly systematicky a předpojatým způsobem opomíjet argumenty a důkazní návrhy obhajoby, na které v podrobnostech poukázal (listiny a svědecké výpovědi stran podnikatelské historie společnosti T.-S. a P., listiny o financování společnosti T.-S. bankami a o insolvenčním řízení, znalecký posudek o maržích společnosti T.-S. a o jejím přiznávání DPH v rozhodném období apod.). Zejména nebylo vypořádáno, u kterého daňového subjektu v rámci obchodního řetězce došlo ke zkrácení DPH, obviněný neznal původní dodavatele řepkového oleje společností, od nichž nakupoval, a obviněný T. R. neměl ani oprávnění za společnost P. sjednávat nákupy dané komodity. Obviněný uvedl výčet důkazů, které podle jeho názoru měly být provedeny, popř. z nich měly být dovozeny závěry svědčící o jeho neznalosti předchozích obchodních postupů, které proběhly, než jeho společnost zboží nakoupila. Pokud byl z trestné činnosti usvědčen T. K., páchal ji bez vědomí obviněného a tohoto neusvědčuje. Obviněný brojil i proti realizovaným telefonním odposlechům, které nepovažoval za usvědčující důkaz o vině (prokazuje toliko obchodní činnost obviněného). Pro nařízení odposlechů nebyly splněny zákonné důvody podle §88 odst. 1 tr. ř., souhlas s pořízením odposlechů byl udělen místně nepříslušným soudem v rozporu s článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v rozporu s §18 tr. ř., policejní orgán nevyhotovil řádným způsobem protokoly o pořízených odposleších ve smyslu §88 odst. 6 tr. ř., neprovedl vyhodnocení realizovaných odposlechů a nedošlo k označení těch, které byly považovány za významné pro vedené trestní řízení. Namítl také, že nebyl seznámen s kritérii, podle kterých soud posoudil uskutečněné hovory jako zájmové. Provedení důkazu telefonními odposlechy v rámci hlavního líčení proto shledal procesně nepřípustným, v rozporu se zásadou kontradiktornosti trestního řízení, narušujícím zásadu rovnosti zbraní procesních stran a ve svém důsledku zpochybňujícím nestranný postup soudu. Měl za vysoce pravděpodobné, že soudy i státní zástupce měli k dispozici přepisy odposlechů, které obhajobě nebyly poskytnuty. Vytkl i nezákonnost přípravného řízení a domáhal se, aby jeho průběh dovolací soud přezkoumal, zejména projednání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání věcně nepříslušným státním zástupcem [§146a odst. 2 písm. a) tr. ř.] (ač úřední záznam o souhlasu státního zástupce s trestním stíháním obviněného ve spise není, je jasná úzká kooperace mezi policejním orgánem a státním zastupitelstvím, v rámci které musel být souhlas státního zástupce dán), zneužití vazebního stíhání (absenci důvodů předstižné vazby), nezákonné vydání souhlasu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (souhlas učinil, mj. též v rozporu s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, nepříslušný okresní soud – Okresní soud v Hradci Králové, jenž byl vybrán Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové, souhlas byl vydán na základě účelově vykonstruovaných obvinění, která soud nijak nepřezkoumal, nebyly pořízeny protokoly podle §88 odst. 6 tr. ř., nebyly provedeny přepisy odposlechů, a pokud ano, nebyly poskytnuty obhajobě), znemožnění obhajoby (v důsledku vazebního stíhání a tím, že při výslechu svědka R. D. nebyla slovenskými orgány připuštěna přítomnost obviněného při výslechu), zneužití úředních záznamů o podaných vysvětleních (tyto byly pořízeny bez účasti obhajoby), tendenční a neobjektivní vyšetřování věci (policejní orgán neobjasnil trestnou činnost dalších osob zaangažovaných na projednávaných obchodech) a nezákonné vedení vyšetřovacího spisu (neobsahuje řadu listin, které byly původně jeho součástí a není veden chronologicky).
9. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vytkl obviněný M. T., že o jeho odvolání rozhodovali členové senátu Mgr. Stanislav Králík a JUDr. Jiří Hnilica, kteří byli z rozhodování ve věci samé vyloučeni, neboť předtím rozhodovali o stížnosti obviněného proti usnesení krajského soudu o vrácení peněžité záruky. V rámci toho se vyjádřili ke skutkovému stavu a právnímu hodnocení věci, tudíž v řízení o odvolání proti rozsudku rozhodoval senát složený ze soudců, u nichž vzhledem k jejich poměru k věci existují důvody k pochybnostem o jejich nestrannosti. Obviněný polemizoval se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 11 Tvo 29/2020, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k namítané podjatosti a argumentaci obviněného neakceptoval. Nejvyšší soud byl povinen položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, což neučinil, a proto porušil jeho právo na zákonného soudce. Na podporu své argumentace poukázal na judikaturu Ústavního soudu.
10. K dovolání obviněný M. T. připojil listinnou přílohu sestávající zejména z výpisů z knih faktur společnosti T.-S., přehledů obchodních řetězců a vyjádření obhajoby před soudy nižších stupňů apod. a požadoval, aby uplatněné argumenty byly považovány za součást dovolacích důvodů.
11. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadané usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 3 To 4/2020, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 62 T 1/2019, v celém rozsahu, tj. jak ve výrocích o vině, tak ve výrocích o trestu, zrušil a podle §265m tr. ř. ve věci sám rozsudkem rozhodl o zproštění obžaloby vůči jeho osobě, eventuálně aby vrátil věc krajskému soudu se závazným právním názorem k novému projednání, a současně aby podle §265 l tr. ř. nařídil, aby krajský soud věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
12. Učinil též návrh, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu jeho trestu odnětí svobody. Za tím účelem prohlásil, že je připraven se do doby rozhodnutí o podaném dovolání podrobit dohledu Probační a mediační služby a zdržovat se pouze v místě svého trvalého bydliště.
13. Obviněný T. R. namítl naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.
14. Skutková zjištění soudů jsou podle něj v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. V hlavním líčení vyšlo najevo, že obvinění žádný dodavatelský řetězec nevytvořili ani jej neřídili. Dovolatel osoby zastupující právnické osoby, jež soudy nepřesně považovaly za chybějící obchodníky, neznal, tyto osoby neznaly jej, a tudíž jím ani nemohly být řízeny. Soudy nereagovaly na jeho obhajobu, že s částí obchodů společnosti T.-S. neměl vůbec nic společného. Tím došlo k porušení jeho ústavně zaručených obhajovacích práv. Bylo prokázáno, že spolupráce společnosti P. se společnostmi ovládanými R. D. probíhala dávno před vznikem pracovního poměru dovolatele u této společnosti. Nebylo vysvětleno, na základě jakých důkazů byl uznán vinným.
15. Nesprávně byl i právně posouzen skutek. Obviněný vytkl nedostatek objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Jednání spočívající v nákupu zboží v situaci, kdy některý z dodavatelů v rámci dodavatelského řetězce úmyslně zkrátí daň, samo o sobě nenaplňuje znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Jednání, které má směřovat ke zkrácení daňové povinnosti, musí mít rysy podvodného, resp. klamavého jednání, jehož cílem je uvést správce daně v omyl ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro správné stanovení daně. Napadené rozhodnutí trpí naprostou neujasněností toho, jaké konkrétní jednání bylo podvodné (klamavé) a vedoucí ke škodlivému následku a jaká daň jím byla zkrácena. Ve vztahu k dodavatelským řetězcům, na kterých se podílel, je činěn trestně odpovědným za jednání jiných osob, aniž je zřejmé, v jakém jeho vlastním jednání spočívá naplnění byť některého ze znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nedostatečná a vnitřně rozporná. Nalézací soud změnil vymezení skutku oproti obžalobě tak, že obvinění umělý dodavatelský řetězec nevytvořili a pouze se napojili na řetězec již existující. Trestní odpovědnost obviněných byla dovozena z toho, že nakupovali řepkový olej od osob, které se patrně dopouštěly daňových deliktů. Z obchodního vztahu dovolatele a společnosti T.-S. žádná daň zkrácena nebyla. Daň, kterou jmenovaná společnost uplatnila na vstupu, byla obviněným vždy řádně přiznána a odvedena na výstupu. Nedošlo ani k zastření dodavatelského řetězce, neboť obviněný vždy řádně a včas podával kontrolní hlášení. Nadto nakupoval zboží vždy od tuzemského plátce daně, takže na postavení uvedené společnosti jako subjektu nakupujícího zboží od tuzemského plátce daně by se nic nezměnilo. Na DPH útočily slovenské subjekty okolo M. R. a R. D., tedy subjekty zcela mimo kontrolu obou obviněných. Další soubor námitek zaměřil proti závěru o nepřímém úmyslu, který soud dovodil z jeho vlastností zkušeného obchodníka se zemědělskými komoditami. K údajné neobvyklé cenové výhodnosti komodity tvrzené soudy nebylo provedeno žádné dokazování. Pokud jako zaměstnanec společnosti P. zajišťoval prodej řepkového oleje společnosti T.-S. a pokud na tuto spolupráci posléze navázal jako podnikající fyzická osoba, nelze hovořit o nepřímém úmyslu. Akcentoval, že po korekci popisu skutku oproti obžalobě nezůstalo žádné jednání, které by naplňovalo definici spolupachatelství obviněného. K tomu nákup řepkového oleje za účelem jeho prodeje společnosti T.-S. nepostačuje. Odvolacím soudem vyjádřený vztah dovolatele ke škodlivému následku odpovídá nejvýše pravé lhostejnosti.
16. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl obviněný T. R., že peněžitý trest ve výši 600 000 Kč je nepřípustným trestem, poněvadž nebyly zohledněny jeho majetkové poměry a výdělkové možnosti a považuje ho za likvidační. Dovolatel se blíží důchodovému věku a po vykonání trestu odnětí svobody bude mít omezené výdělečné možnosti. Nebylo rovněž zohledněno, že prochází oddlužením, a že tudíž není schopen dostát ani svým stávajícím závazkům. Soud materiálně rozhodl, že složená peněžitá částka stejné výše propadá státu, ale nehodnotil, zda tuto záruku složil sám, popř. z jakých zdrojů pocházela.
17. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že o odvolání rozhodoval senát, v němž zasedali vyloučení soudci Mgr. Stanislav Králík a JUDr. Jiří Hnilica, kteří rozhodovali o opakované žádosti obviněného o vrácení peněžité záruky, čímž je dán jejich poměr k projednávané věci. Ustanovení §30 tr. ř. považoval za neslučitelné s právem Evropské unie.
18. Závěrem dovolání obviněný vytkl, že nebyla respektována zásada totožnosti skutku, jestliže se soud zásadním způsobem odchýlil od vymezení skutku oproti podané obžalobě. Podle obžaloby měli obvinění zajistit pro uměle vytvořenou skupinu tzv. chybějící obchodníky, soud však nakonec učinil závěr pouze o zapojení do již existujícího řetězce a zkrácena neměla být daňová povinnost společnosti T.-S., nýbrž povinnost společností ovládaných R. D. a M. R. Ústavně zaručená práva byla porušena i provedením důkazu odposlechy telefonních hovorů, které byly povoleny na základě nepravdivých podkladů místně nepříslušným soudem, policejní orgán nevyhotovil protokol o provedeném odposlechu podle §88 odst. 6 tr. ř., obhajobě nebyly zpřístupněny přepisy odposlechů, které zřejmě obžaloba i soud prvního stupně k dispozici měli, a byly hodnoceny v rozsudku nalézacího soudu paušalizujícím způsobem, nikoli jednotlivě.
19. Obviněný T. R. navrhl, aby Nejvyšší soud napadané usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 3 To 4/2020, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 62 T 1/2019, zrušil a Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu návrh na přerušení výkonu rozhodnutí do skončení řízení o podaném dovolání.
20. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k oběma dovoláním konstatoval, že v pasážích dovolání, ve kterých obvinění napadají dosud provedené dokazování a soudům vytýkají nesprávné či nedostatečné hodnocení důkazů, se domáhají revize skutkových zjištění ve prospěch prosazení vlastní verze o tom, že nevytvářeli ani nebyli zapojeni do podvodných řetězců za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty. Dovolací důvod tak primárně založili na nerespektování §2 odst. 5, 6 tr. ř. požadovali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů, což neodpovídá požadavkům na hmotněprávní povahu námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mimo citovaný dovolací důvod stojí rovněž námitky poukazující na tzv. extrémní rozpor, který v posuzované věci nebyl zjištěn. Odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, resp. Vrchního soudu v Praze, působí co do provedeného dokazování přesvědčivě s tím, že odpovídá požadavkům vyplývajícím z §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Státní zástupce nezaznamenal závažné procesní vady, které by zasahovaly do práva na obhajobu, porušovaly zásadu spravedlivého procesu a současně přímo dopadaly na konečné právní posouzení skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Obvinění podstatnou měrou formulovali námitky kopírující jejich obhajobu z dřívějších fází procesu, která byla patřičně vypořádána, což podle stávající judikatury Nejvyššího soudu vede k závěru o zjevně neopodstatněném dovolání. Výhrady směřující proti odůvodnění soudních rozhodnutí označil státní zástupce za nepřípustné vzhledem k §265a odst. 4 tr. ř.
21. Podle státního zástupce námitky obviněného M. T. proti nezákonnostem v přípravném řízení nenaplňují uvedený dovolací důvod, neboť jde o námitky procesní. Vymezil se k domnělé nepříslušnosti státního zástupce rozhodujícího stížnost podanou obviněným proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tato problematika byla náležitě vypořádána v návaznosti na podnět k výkonu instančního dohledu, který byl následně realizován Vrchním státním zastupitelstvím v Praze pod sp. zn. 1 VZT 37/2017. Nikoli jakékoli oprávnění v dozorové, resp. instanční činnosti státního zástupce, vedoucí k trestnímu stíhání obviněného, může být považováno za vyjádření souhlasu s budoucím postupem policejního orgánu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 8 Tz 57/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 5 Tz 40/2016). Nepřisvědčil ani námitce stran zneužití úředních záznamů o podaných vysvětleních, neboť se zde nedostojí pojmovým znakům vyšetřovacího úkonu, jehož by se měl obhájce účastnit za podmínek §165 tr. ř. Vzhledem k povaze úředního záznamu není namístě, aby se podání vysvětlení účastnil obhájce. Právní pomoc advokáta při podávání vysvětlení, jak ji předpokládá §158 odst. 5 první věty tr. ř., nelze ztotožňovat s obhajobou. Důkazem v řízení před soudem pak úřední záznamy o podaném vysvětlení samy o sobě zásadně nejsou, protože jejich použití v podobě přečtení je závislé na vyjádření souhlasu jak státního zástupce, tak i obviněného.
22. Za případnou nepovažoval státní zástupce ani námitku obviněných vůči zachování totožnosti skutku, poněvadž porušení obžalovací zásady může jen výjimečně naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), což není nyní posuzovaný případ. Po připomenutí teoretických východisek vztahujících se k dané problematice poznamenal, že v posuzované věci byla totožnost skutku zachována, neboť skutek tak, jak je popsán v obžalobě a posléze ve výroku odsuzujícího rozsudku, vykazuje přinejmenším shodu v podstatných okolnostech. Obvinění sice nebyli organizátory či řídícími podvodných řetězců působících s cílem vyhnout se řádnému plnění daňové povinnosti, avšak do fungování těchto řetězců se dílčím způsobem zapojili ve spojitosti s obchodováním s řepkovým olejem, což nalézací soud vzal nakonec za prokázané. Jde proto o zpřesnění skutkového zjištění, v němž podstata jednání, resp. následku, nebyla změněna a totožnost skutku zůstala zachována. Státní zástupce poukázal na vysvětlení pod body 69. (skutek I.) a 70. (skutek II.) odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
23. Příloha připojená k dovolání obviněného M. T. je podle státního zástupce seskupení různých poznámek a údajů vztahujících se nejen k napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze, ale i k úkonům z předcházejících fází trestního řízení. Obviněný nezmínil, k jakému z deklarovaných dovolacích důvodů hodlal přiřadit jednotlivý obsah uvedený v takové příloze. Nekonkrétně a neúplně vyjádřené výhrady potom nelze za obviněného domýšlet, neboť v řízení o dovolání se neuplatňuje revizní princip. Relevantní námitky jdoucí na rámec vlastního textu dovolání zde státní zástupce nezjistil.
24. Námitkám soustředěným kolem institutu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. státní zástupce nepřisvědčil. Pokud jde o tvrzenou nesprávnost či neúplnost protokolů podle §88 odst. 6 tr. ř., státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové vyjádřením ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 2 KZV 22/2016, blíže upřesnil a zaslal soudu prvního stupně tzv. zájmové odposlechy, který následně v hlavním líčení jejich podstatnou část provedl řádným způsobem jako důkaz. Není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům. Pokud soud vysvětlil, z jakého důvodu další část odposlechů neprovedl jako nadbytečnou, nejedná se o případ tzv. opomenutého důkazu. O povolení odposlechů rozhodoval příslušný soud, jímž byl okresní soud nacházející se v místě sídla krajského soudu, neboť byla projednávána věc spadající do věcné působnosti právě tohoto soudu. O pokračování odposlechu v dalším období správně rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové. Odposlechy nejsou jediným usvědčujícím důkazem, zvýrazňují dominantní roli obviněného M. T. ve srovnání s obviněným T. R.
25. Podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného T. R., jimiž zpochybnil naplnění subjektivní a objektivní stránky zločinu, avšak nepovažoval je za opodstatněné. Skutek pod bodem II. výroku o vině naplňuje všechny znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K naplnění spolupachatelství postačovalo byť částečné přispění, a to i v podřízené roli, jakou uvedený obviněný přijal. Vzhledem k probíhající komunikaci musel vědět o účasti dalších osob zapojených do podvodného řetězce, ve kterém se nejednalo o běžnou obchodní činnost, ale o činnost fiktivní, vedenou se záměrem získat neoprávněně daňové výhody. Obviněný aktivně přispěl k dosažení cíle v podobě zkrácení daně způsobem popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. K úvahám o objektivní a subjektivní stránce státní zástupce odkázal na body 11. a 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
26. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že rozhodování o žádosti o vrácení peněžité záruky nespadá do taxativního výčtu procesních úkonů, které by následně automaticky vedly k vyloučení soudce z rozhodování následujícím po podání obžaloby ve smyslu §30 odst. 2 tr. ř. Ze spisového materiálu nevyplývá ani jiná pochybnost o nestrannosti soudců. Výhrada vůči postupu Nejvyššího soudu, který s ohledem na čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie nepožádal Soudní dvůr o výklad unijního práva, taktéž neobstojí. Soud poslední instance je povinen předběžnou otázku položit pouze v případě nejasností týkajících se výkladu tam uvedených smluv nebo platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie. Odkázal na pregnantní odůvodnění obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 11 Tvo 29/2020.
27. Ani námitku obviněného T. R. o nedobytnosti jemu uloženého peněžitého trestu, s jistou benevolencí podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nepovažoval státní zástupce za důvodnou. Uložený peněžitý trest ve výši 600 000 Kč koresponduje s peněžitou zárukou dříve poskytnutou ve shodné výši. Z provedeného dokazování nevyplynuly pochybnosti, že by peněžitá záruka nespadala do majetkové sféry obviněného, resp. složitelky. Trestní řád počítá i s mechanismem, že prostředky z peněžité záruky lze následně použít k úhradě peněžitého trestu, nebude-li ve stanovené lhůtě zaplacen, byť peněžitou záruku mohla složit jiná osoba než obviněný (§73a odst. 6 a 9 tr. ř.). Peněžitý trest nemá likvidační charakter jen proto, že způsobí komplikace spjaté s úbytkem majetku na straně obviněného a jeho rodiny.
28. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
29. Obviněný M. T. reagoval na vyjádření státního zástupce tak, že má stejně jako rozhodnutí soudů nižších stupňů obecný paušalizující charakter, nezmiňuje konkrétní důkazy či skutkové okolnosti a na stěžejní argumenty, které jsou obhajobou v dovolání uplatněny, nereaguje. Ve vyjádření státního zástupce tak absentují argumenty, které by reagovaly na podstatu hmotněprávního hodnocení věci stran namítané absence objektivní a subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, tvrzeného extrémního rozporu, porušení obžalovací zásady a krácení ústavně zaručených práv obviněného, včetně porušení práva na spravedlivý proces, opomenutých důkazů, nezákonného provedení odposlechů telefonních hovorů, krácení práva na obhajobu, vše ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a odborné literatury. Obviněný nesouhlasil s právním názorem státního zástupce, že nejsou splněny podmínky pro přípustnost dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Obviněný T. R. se v reakci na vyjádření státního zástupce neztotožnil s názorem, který výhrady směřující proti právnímu posouzení skutku označil za zjevně neopodstatněné. Podle jeho mínění skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů vykazuje určitá specifika, která projednávanou věc odlišují od případů řešených dovolacím soudem v minulosti. Dovolací soud již sice rozhodoval o trestní odpovědnosti účastníků řetězových obchodů na DPH, v nichž byla zapojením tzv. chybějících obchodníků (missing traders) zkrácena DPH, avšak dosud nerozhodoval případ, kdy byly před soud postaveny pouze osoby, které koupily zboží zatížené podvodem na DPH. Obviněný zopakoval svou argumentaci vztahující se k porušení zásady totožnosti skutku, k nedostatku objektivní i subjektivní stránky předmětného trestného činu a k nedostatku jeho obezřetnosti, který odpovídá maximálně nedbalosti.
III. Přípustnost dovolání
31. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných jsou podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, že je podaly včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání a obecná východiska
32. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Oba obvinění ve svých podáních odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. [písm. g) ve znění účinném do 31. 12. 2021], obviněný T. R. též na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
33. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
34. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (přičemž dovolání byla podána před uvedeným datem) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
35. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
36. Přes výše uvedené byl Nejvyšší soud i v období do 31. 12. 2021 povinen vždy zkoumat, zda nesprávná realizace důkazního řízení nemohla mít za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud v této souvislosti vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Pokud k takovému zásadnímu pochybení v řízení před soudy prvního nebo druhého stupně došlo, byl i Nejvyšší soud v dovolacím řízení oprávněn mimořádně zasáhnout do přijatých skutkových zjištění a napadené rozhodnutí zrušit i nad rámec vymezených dovolacích důvodů. Podle Ústavního soudu bylo možno vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Tato dlouhodobě zavedená rozhodovací praxe se následně promítla do novely trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. (a několika dalších zákonů) zákonem č. 220/2021 Sb. S účinností ode dne 1. 1. 2022 tak došlo mimo jiné i k novelizaci znění §265b odst. 1 tr. ř. vymezujícího důvody dovolání a konkrétně do §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl včleněn nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat za splnění zákonem stanovených kritérií i správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
37. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
38. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle §30 odst. 2 tr. ř. je dále z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.
39. Oba obvinění shodně namítali, že o jejich odvoláních rozhodli jako členové senátu odvolacího soudu Mgr. Stanislav Králík a JUDr. Jiří Hnilica, kteří v předchozím stádiu řízení rozhodovali o stížnostech obviněných do usnesení o žádostech obviněných o vrácení peněžité záruky. V těchto souvislostech nutno ve shodě s vyjádřením státního zástupce zdůraznit, že námitka obviněných, kteří toliko proklamativně argumentovali „poměrem uvedených soudců k projednávané věci“ podle §30 odst. 1 tr. ř., ve své podstatě rozšiřuje taxativní okruh případů podle §30 odst. 2 tr. ř., kdy je z povahy svého předchozího působení z dalšího rozhodování ve věci soudce nebo přísedící vyloučen. Případ předchozího rozhodování o žádosti obviněného o vrácení peněžité záruky mezi zákonem výslovně uvedené případy nespadá, přičemž dané ustanovení právě pro jednoznačnost soudní praxe obsahuje taxativní výčet uvedený výše. Pakliže obvinění jiné argumenty stran vyloučení obou zmíněných soudců neuvedli, ani ze spisového materiálu neplynou jiné skutečnosti zakládající důvody jejich vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř., nelze takto uplatněnou námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. považovat za opodstatněnou.
40. Nutno rovněž upozornit, že ve věci údajného vyloučení obou jmenovaných soudců odvolacího soudu již Nejvyšší soud rozhodoval usnesením ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 11 Tvo 29/2020, kterým byla zamítnuta stížnost obou obviněných do usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, jímž tento odvolací soud rozhodl, že jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení obviněných. I v tomto případě byla argumentace obviněných založena na tom, že soudci se podíleli na předchozím rozhodování o stížnostech obviněných proti zamítavému rozhodnutí nalézacího soudu stran žádosti o vrácení peněžité záruky. Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení rovněž zdůraznil důvody vyloučení podle §30 tr. ř., kdy neshledal ani poměr uvedených soudců k projednávané věci, poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, ani poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Bylo uzavřeno, že předchozí rozhodovací činnost vrchního soudu se netýkala rozhodování ve věci samé, proto jeho soudci nejsou v řízení o odvoláních obviněných vyloučeni. (Obsahově totožné je též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 11 Tvo 8/2020, jímž ze stejných důvodů a na podkladě téže právní argumentace byla zamítnuta stížnost obviněného T. R. do usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, jímž byla zamítnuta žádost obviněného o vrácení peněžité záruky.) Od takového závěru není nejmenšího důvodu se aktuálně odklonit, neboť se procesní situace nijak nezměnila a obvinění toliko opakovaně trvají na tom, aby členové odvolacího senátu byli považováni za vyloučené, čímž i explicitně vyjadřují nesouhlas s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 11 Tvo 29/2020. Ten se přitom vypořádal mj. beze zbytku i s tím, že není důvodu podle §9a tr. ř. věc předkládat s předběžnou otázkou Soudnímu dvoru Evropské unie. Není pak namístě, aby v rámci dovolacího řízení byly vypořádávány opakovaně nesouhlasné námitky obviněných s předchozím jednoznačným právním stanoviskem Nejvyššího soudu.
K uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021)
41. Dovolatelé v komparaci popisu skutku v podané obžalobě a v rozsudku, jímž byli uznáni vinnými, namítli porušení zásady obžalovací, tedy, že byli uznáni vinnými odlišným skutkem, než pro který byla podána obžaloba. Svoji argumentaci opřeli o to (stručně řečeno), že na základě obžaloby byli stíháni pro vytvoření a organizaci karuselových řetězců (za účelem krácení DPH), nicméně byli uznáni vinnými pouhým zapojením se do řetězce obchodníků (nikoli do karuselu) s tím, že daňová povinnost měla být zkrácena nikoli u společnosti T.-S., nýbrž u tzv. missing traderů, a společnost T.-S. získala majetkový prospěch pouze realizací výhodnější ceny. Dovolatelům však přisvědčit nelze.
42. Obecně je možno k otázce totožnosti skutku uvodit, že tato se promítá zejména do ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., v němž je upravena zásada obžalovací, podle níž je soud oprávněn rozhodovat pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Uvedené tedy mj. znamená, že pachatele trestného činu lze u soudu stíhat pro určitý skutek výlučně na základě obžaloby, kterou je oprávněn podat a následně u soudu zastupovat pouze státní zástupce. Obžalobou je tak určen rozsah a obsah soudního rozhodnutí, a to jednak osobou obžalovaného, jednak skutkem, pro který je stíhán. V případě, že by soud rozhodl o skutku, pro který nebyl obžalovaný stíhán obžalobou, porušil by zákon v §2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 18/1966-I. Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu je dána při zachování totožnosti jednání a následku, avšak i v případě, je-li zachována jen totožnost jednání nebo jen totožnost následku anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku. Z uvedeného tedy vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi popisem skutku v obžalobě státního zástupce a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek, tzn., že úprava popisu skutku totožnost skutku nenarušuje. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností původně zahrnutých do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak též tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, které tvoří s původními jedno jednání, popř. následek. K zachování totožnosti skutku pak postačí mj. shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, příp. byť i částečná totožnost jednání nebo totožnost následku. Trestní soud tak může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5.2010, sp. zn. I. ÚS 977/10). Z uvedeného tedy též plyne, že soud je sice vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu, ale nikoli jeho popisem.
43. V této konkrétní věci se jedná o shora popsané případy, kdy totožnost skutku byla zachována a oproti podané obžalobě došlo pouze ke dvěma nevýznamným změnám v popisu skutku co do způsobu zapojení obviněných do trestné činnosti – že nebyli jejími iniciátory a organizátory a že nešlo o obchodní řetězce „karuselové“. Jde ovšem o změny, které na podstatě skutku ničeho nemění a jsou projevem důsledného hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který uvedená upřesnění provedl ve prospěch obviněných. Nelze přisvědčit, že by koncepce obžaloby cílila na porušení daňové povinnosti jiné, než jaká byla vytčena obviněným v rozsudku. I obžaloba kladla obviněným za vinu způsobení újmy České republice na DPH v důsledku jejího neodvedení faktickým prvodovozcem komodity (společností T.-S.) do České republiky, kdy tato daňová povinnost byla cíleně ponechána na daňově nečinných společnostech missing traderů, přičemž škodlivý následek v podobě újmy na DPH fakticky vzniklý, popř. pouze hrozící, byl vyčíslen v obžalobě i rozsudku nalézacího soudu naprosto totožnými částkami. Je tak třeba uzavřít, že skutek popsaný v podané obžalobě i v odsuzujícím rozsudku je částečně totožný v jednání obou obviněných a zcela totožný v jeho následku, tudíž totožnost skutku byla zachována.
44. Vymezení citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jeden z obviněných nerespektoval, poněvadž většina jejich dovolacích námitek byla (v obsahovém souladu s námitkami uplatněnými již v jejich řádném opravném prostředku – odvolání) zaměřena výlučně proti skutkovým závěrům soudů nižších instancí. Obvinění zpochybňovali závěr soudů o tom, že se oni, resp. jimi řízené společnosti, vědomě účastnili podvodného řetězce obchodních společností, jehož účelem existence bylo právě poškozování České republiky na DPH. Shodně ve svých mimořádných opravných prostředcích zdůrazňovali, že jim nemohl být znám charakter činnosti dalších společností tvořících popsané řetězce, nemohli vědět, zda tyto plní svoje daňové povinnosti či nikoliv, a distancovali se od postupů praktikovaných tzv. missing tradery. V rámci zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů namítali i procesní vady vážící se k povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. provedení takto opatřeného důkazu v hlavním líčení před nalézacím soudem. Veškeré tyto výhrady jsou tedy vyslovením nesouhlasu se způsobem provedení a především hodnocení důkazů, jejichž hlavním účelem je primárně zpochybnit ustálená skutková zjištění a teprve na tomto základě (tj. sekundárně) zvrátit právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku. S ohledem na výše uvedené lze proto konstatovat, že předmětné dovolací námitky nemohly naplnit zákonný rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té podobě, ve které jej obvinění uplatnili.
45. Námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé, která vystihuje i nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, vznesli ve svém mimořádném opravném prostředku oba obvinění, kteří argumentovali též procesní nepoužitelností některých klíčových důkazů. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že nejsou opodstatněné, a považuje za významné zdůraznit, že sám žádné, obviněnými vytýkané pochybení, které by bylo neslučitelné s ústavním pořádkem České republiky, neshledal. Naopak soudy obou stupňů provedly ve věci velmi rozsáhlé dokazování, důkazy hodnotily pečlivě jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak ukládá §2 odst. 6 tr. ř., a jejich skutkové závěry plně odpovídají požadavkům zakotveným do §2 odst. 5 tr. ř. Pokud obviněný M. T. namítal „opomenuté důkazy a argumenty obhajoby“, šlo ve skutečnosti o nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, v rámci kterého se snažil prosadit (soudem prvního stupně zamítnuté pro nadbytečnost) zejména důkazy stran plnění daňové povinnosti společnosti T.-S. a akcentoval některé svědecké výpovědi, jejichž obsah soudy nižších stupňů údajně nevzaly v potaz.
46. K případnému tzv. „opomenutí důkazů“ nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Dikcí §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného od 1. 1. 2021 je dán důvod dovolání v takovém případě tehdy, pokud ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
47. V této konkrétní trestní věci bylo na návrh obhajoby obviněných soudem obou stupňů náležitě procesně reagováno (viz usnesení nalézacího soudu u hlavního líčení před vyhlášením rozsudku a vyhovění návrhům obhajoby na doplnění dokazování u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 25. 1. 2021), kdy nevyhovění návrhům na doplnění dokazování bylo nalézacím soudem, byť stručně, avšak řádně argumentováno v odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 115, bod 67. rozsudku) nadbytečností v návaznosti na ostatní rozsah již provedeného dokazování. Rozsah provedeného důkazního řízení v této trestní věci lze považovat za plně dostačující, jak nakonec vyplývá z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu. Je tedy naprosto zřejmé, že v kompletní šíři návrhu obhajoby na doplnění dokazování se soudy obou stupňů těmito návrhy řádně zabývaly, tyto návrhy vyhodnotily jako nadbytečné, popř. jim částečně vyhověly. Nebyla zjištěna existence tzv. opomenutých důkazů, potažmo z toho obviněnými dovozované porušení práva na spravedlivý proces. Pakliže bylo vytýkáno nepřihlédnutí k některým v dovolání zmíněným důkazům, zejména svědeckým výpovědím, jde o již výše uvedený nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy, který obviněným logicky nevyhovuje.
48. Nalézací soud (viz str. 115–120 rozsudku) i odvolací soud (viz str. 36–42 usnesení) velmi podrobně a výstižně definovaly v daném případě zjištěný mechanismus tzv. řetězových obchodů, který našel maximálně detailního vyjádření i v popisu skutkové věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Soudy se náležitě věnovaly v návaznosti na uplatněnou obhajobu obviněných též jejich rolí a aspekty subjektivní stránky trestné činnosti. Popis skutku má oporu v provedeném dokazování a v návaznosti na ně byla stanovena míra zapojení jednotlivých subjektů do trestné činnosti a vědomost obviněných o ní, a to s ohledem na jejich konkrétní pozici v příslušném podvodném řetězci. Soudy správně upozornily, že obecně při dovozu zboží z jiného členského státu EU má dovozce povinnost přiznat a zaplatit DPH, aniž by měl zároveň nárok na odpočet této daně, který by mu vznikl při pořízení zboží od tuzemského subjektu (plátce DPH). Je proto nutným krokem celé skupiny vyhnout se povinnosti zaplatit správci daně DPH při dovozu zboží. K tomu slouží tzv. ztracení obchodníci („missing traders“). Jde o společnosti, které jsou zakládány pouze za účelem páchání této trestné činnosti, krátce před jejím započetím, jejich „životnost“ nebývá příliš dlouhá, často nevykonávají žádnou reálnou obchodní činnost, mají pouze formální sídlo, žádné opravdové podnikatelské prostory (provozovny), jsou formálně zastupovány tzv. „bílými koňmi“, daňová přiznání nepodávají buď vůbec, anebo obsahují nepravdivé údaje, v mnoha případech bývají pro správce daně zcela nekontaktní. Další stupeň takového řetězce je fakultativní, jde o tzv. fakturační mezičlánek („buffer“), který nakupuje zboží od ztraceného obchodníka (resp. tento nákup pouze předstírá) a předmětné zboží prodává dál (ať již s určitou marží či nikoliv) dalším subjektům (dalším článkům řetězce). Může se přitom jednat jak o společnost bez reálné činnosti, jako ztracený obchodník, ale též o fungující společnost pohybující se na trhu. Hlavním úkolem těchto mezičlánků v řetězcovém podvodu je ztížit finančním orgánům, příp. i orgánům činným v trestním řízení, zjištění skutečného původu obchodovaného zboží a odhalení celého řetězce. Posledním a zcela zásadním článkem je pak tzv. „broker“, tedy v daném případě společnost T.-S., který zboží prodal v tuzemsku nebo převážně dalším kupujícím v Polsku, Německu, Maďarsku apod. Právě na úrovni „brokera“ je generován zisk z trestné činnosti, jelikož vývozce zboží má na základě faktur o pořízení zboží od prodejce (předchozího článku řetězce) nárok na odpočet DPH (na vstupu), zatímco jeho prodej a vývoz do jiného členského státu jsou od DPH osvobozeny. To znamená, že vývozce není povinen odvádět správci daně DPH na výstupu, ale může nárokovat odpočet této daně, čímž získá DPH v jeho plné výši. Jistě lze konstatovat, že ziskem je již neodvedení DPH při dovozu zboží, o který je pak navýšen případný zisk z prodeje zboží, nicméně dominantním motivem zůstává zisk na neoprávněně vylákaném (nadměrném) odpočtu.
49. V daném případě byla trestná činnost obou obviněných popsána tak, že v uvedených obdobích se v rámci obchodů s řepkovým olejem zařadili do účelově vytvořené skupiny propojených společností (šlo tedy o řetězcové obchody), mezi nimiž od subjektů v Polsku či Slovensku jako první formálně (nikoli fakticky) kupující na území České republiky byly společnost jednotlivě popsané a označené jako missing trader, neboť tyto společnosti logicky měly nést prvotní tíhu DPH při dovozu zboží ze zahraničí. Není tedy divu, že právě tyto společnosti byly charakterizovány na základě provedeného dokazování jako většinou daňově zcela nečinné, popř. ani neregistrované k DPH. Tuto skupinu osob, popř. kontakt s nimi, zajišťoval obviněný T. R., který rovněž působil v rámci společnosti Proteco nebo jako OSVČ v dalším článku řetězce jako buffer, tedy průběžný článek (krom toho působila na této pozici řada dalších společností), než se zboží dostalo ke kupující T.-S., která měla zboží dodat koncovým zákazníkům v České republice i v zahraničí. Přitom tato společnost fakticky aktivně zastupovaná obviněným M. T. byla s ohledem na povahu řetězce a roli předchozích článků (samozřejmě se zohledněním obsahu postupných fakturací) vyhodnocena jako skutečný prvodovozce zboží na území České republiky. Dané řetězce sloužily ve prospěch profitující společnosti T.-S., aby tato v rozporu s uvedenými ustanoveními ZoDPH hradila DPH nikoli z hodnoty celého zdanitelného plnění (kompletních pořizovacích cen), nýbrž pouze z tzv. marže. Údajní první nabyvatelé zboží v tuzemsku (missing traders) formálně nabyté plnění dále přeprodávali průběžným společnostem s uměle vytvořenou ztrátou, fakticky se rovnající výši DPH (aniž by si svoji povinnost vůči DPH plnili). Společnost T.-S. pak sice plnila svoji povinnost k DPH na výstupu, která jí plynula z následného prodeje zboží, avšak pouze z tzv. marže, ač jako prvodovozce byla povinna k podstatně vyšším plněním. Obchody sjednával přímo obviněný M. T., popř. tímto jednáním pověřil obviněného T. R.. Bylo zjištěno, že k přeprodejům komodity mezi jednotlivými popsanými články popsaných řetězců docházelo během jediného dne, kdy zboží bylo dováženo buď přímo od zahraničního prvotního dodavatele ke koncovému zákazníkovi, nebo bylo pouze formálně přečerpáno v areálu společnosti I. A. Následně byly vyspecifikovány fakturace společností missing traderů, z nichž DPH byla fakticky povinna uhradit společnost T.-S. Odvolací soud pak toliko v rámci svého odůvodnění (viz str. 39–40) upřesnil, že částky rozsahu zkrácení daně uvedené za jednotlivá období sestávají jednak z krácení vlastní daňové povinnosti společnosti T.-S., jednak z vylákání nadměrného odpočtu, resp. pokusu o jeho vylákání. Celkově pak jednání obviněných představuje rozsah 32 093 716 Kč v případě bodu II., v případě bodu I. obviněného M. T. dalších 1 016 663, 50 Kč.
50. V posuzované trestní věci soudy opřely závěry o zcela účelovém obchodním řetězci, jehož obchody neměly žádný ekonomický smysl a jehož jediným cílem bylo zkrácení povinnosti společnosti T.-S. k DPH a vylákání nadměrného odpočtu DPH, o celou řadu skutečností plynoucích z rozsáhlého dokazování. Soudy učinily ve shodě se stanoviskem obviněných nesporným, že předmětné obchody fakticky proběhly, nejednalo se tedy o tzv. fiktivní obchody a fakturace, jimiž by byla obchodní činnost společnosti T.-S. toliko předstírána. Stejně tak soudy považovaly oproti ve věci podané obžalobě za nikoli prokázané, že obvinění byli dominantními iniciátory trestné činnosti a že by právě oni byli autory popsaných řetězců firem, stejně jako upřesnily, že nešlo o tzv. „karuselové“ obchody, nýbrž o zapojení obviněných do „řetězců“ účelově vytvořených za účelem krácení DPH. Nutno předeslat, že soudy logicky vycházely zejména z listinných materiálů podrobně dokumentujících samotné překupování komodity mezi jednotlivými články řetězců, z podkladů finančních úřadů a jejich šetření, z poznatků plynoucích o společnostech do řetězců zapojených a rovněž z odposlechů telekomunikačního provozu, podávajících plastický obraz pohybu obviněných v rámci řetězců a komunikaci mezi sebou navzájem i s osobami na obchodech rovněž zaangažovanými. V bodech 68.–71. rozsudku nalézací soud vyložil, o které důkazy (s akcentem mj. na konkrétní svědecké výpovědi) svá skutková zjištění opřel, přičemž odvolací soud v reakci na odvolací námitky obviněných odkázal na hodnocení důkazů nalézacím soudem a doplnil jeho úvahy pod body 10.–15. odůvodnění svého usnesení. Bylo objasněno, která společnost a v jakém rozsahu plnila či neplnila svou daňovou povinnost, přičemž pozornost soudů logicky byla zaměřena na posouzení účelovosti vytvořených obchodních řetězců, která vrhá odlišné světlo na zákonu odpovídající rozsah daňové povinnosti společnosti T.-S. Především bylo zjištěno, že osoby statutárních orgánů tzv. missing traderů nastoupily do svých funkcí velmi krátce před zapojením do obchodů, v četných případech (pokud vůbec byly kontaktní) nebyly schopny se kvalifikovaně k obchodům vůbec vyjádřit, popř. potvrdily, že fungovaly na bázi tzv. bílých koňů, tedy bez konkrétních poznatků o fakticky vykonávané obchodní činnosti, v některých případech osoby jednající za missing tradera či průběžnou společnost ani neměly vědomí o jejich zapojení do řetězce obchodů apod. Logicky, jak již bylo výše uvedeno, použití společností missing traderů, které zboží přeprodávají s uměle vytvořenou ztrátou, se obchází povinnost odvést DPH na vstupu u provodovozce zboží z území jiného státu EU na území České republiky. Následují další účelové přeprodeje přes průběžné společnosti až ke skutečnému dovozci (T.-S.), který komoditu prodává koncovému odběrateli a uplatňuje odpočet DPH nebo nadměrný odpočet. DPH v souvislosti s dovozem zboží do České republiky nebyla zaplacena a jednoznačně je generován zisk u reálného dovozce zboží. Pochopitelně celý řetězec neměl jakékoli ekonomické opodstatnění, je nelogický, nehospodárný (neboť se zvyšujícím se počtem mezičlánků dochází v běžné ekonomické realitě k nežádoucímu postupnému zvyšování ceny zboží) a evidentně slouží výlučně k páchání trestné činnosti na úseku DPH.
51. Pokud bylo obviněnými poukazováno na některé osoby slovenské národnosti (M. R., R. D.), je evidentní, že zapojení těchto osob do trestné činnosti na bázi krácení DPH bylo širší a intenzivnější, než tito svědci připustili, zvláště pokud např. M. R. figurovala na postu původního dodavatele řepkového oleje ze Slovenska (M.) a zároveň na postu průběžné společnosti (H. M.). Tato zjištění však, jak správně soudy uzavřely, nemohou sama o sobě vyvinit obviněné, pokud bylo zjištěno, že o machinacích se zbožím a uměle účelově vytvořeném řetězci společností nejen věděli, nýbrž i aktivně ovlivňovali jejich chod, fakturace, platby atd. V případě bodu I. výroku rozsudku nalézacího soudu je toto zjištění stran obviněného M. T. ilustrováno výpověďmi M. J., M. K., M. Z., M. Ch., L. H., J. Ch. a samotným pravomocným odsouzením prokazatelně kooperujícího spoluobviněného T. K., o jehož spolupráci s obviněným M. T. nelze mít pochyb. I v případě skutku vymezeného pod bodem II. týkajícího se obou dovolatelů je třeba uzavřít, že společnost T.-S. představovala tzv. brokera profitujícího z fungování a povahy popsaných řetězců. Není bez zajímavosti vysledovat průběžné zapojování jednotlivých missing traderů, kteří se v závislosti na odepření finančního úřadu k finančnímu plnění plynule a postupně mění, když problematické subjekty jsou nahrazovány jinými. I v tomto ohledu soudy identifikovaly nezanedbatelnou roli zejména R. D. a M. R. Relevantně bylo poukázáno na svědecké výpovědi J. K., M. Č., M. V., Š. G., B. G., D. S., R. M., R. D., Z. I. K., M. Š., J. R., M. F., A. S., B. M., J. U., M. M. a dalších. Byla pak ozřejmena role obou obviněných, kteří důvodně nebyli charakterizováni jako obyčejní obchodníci s komoditou v posloupnosti. Bylo totiž ověřeno (a to velmi plasticky zejména z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu), že iniciátor obchodů byl obviněný M. T., který četnými úkony pověřoval obviněného T. R., a ten vystupoval vůči průběžným společnostem a byl dokonce za společnost P. i sám jako OSVČ jednou z takových společností, tedy zcela bez jakéhokoli ekonomického opodstatnění. Za zcela stěžejní je třeba považovat zjištění, že to byl právě obviněný M. T., kdo dominantně úkoloval jeho společnost předcházející články řetězce, včetně spoluobviněného (který mimochodem nevykazoval jiné podnikatelské aktivity, než obsažené ve výroku o jeho vině), což ve standardních obchodních vztazích není absolutně představitelné. Tohoto úkoloval, pokud šlo o pořadí a průběh jednotlivých obchodních případů, o čas a způsob hrazení různých částek za zboží apod. Stejné nadřazené postavení (byť to výslovně popírá) měl vůči jednatelce slovenského dodavatele M. R., kterou opět zcela mimo jakoukoli obchodní logiku napřímo kontaktuje v případech vyřízení reklamací kvality zboží, ačkoli mezi oběma figuruje několik dalších společností missing traderů a průběžných společností, je nazýván „šéfem“ a direktivně, místy s vulgárním doprovodem, řídí postupy osob, z nichž některé v řetězcích ani nejsou jeho přímými obchodními partnery. Pokud jde dále o způsob spolupráce obou obviněných, je třeba zdůraznit, že obviněný T. R. v pozici prodávajícího zboží společnosti T.-S. nedisponoval ani potřebným ekonomickým potenciálem k hrazení cen od předchozích údajných dodavatelů a předmětné obchody financoval z prostředků, které mu „předem“ poskytl spoluobviněný, tudíž typicky byly dané obchody financovány minimálně v jisté fázi pohybu zboží směrem ke společnosti T.-S. tzv. „shora“, a to právě společností brokera, která má na celém projektu dominantní profit a která logicky trestnou činnost tohoto charakteru iniciuje a organizuje, popř. z ní nejméně těží, samozřejmě za aktivního působení statutárních zástupců brokera (M. T.), tak průběžné společnosti či OSVČ (T. R.). To koresponduje s poznatkem o submisivní roli obviněného T. R. (plynoucím ze záznamů telekomunikačního provozu), jehož řídil obviněný M. T.
52. Obvinění, shodně jako v předchozích stádiích trestního řízení, namítali, že jejich vlastní daňová povinnost byla řádně a transparentně splněna, přičemž nemohou nést následky protiprávního počínání jiných subjektů, vůči kterým jakékoli vazby popírají. I tato námitka byla soudy nižších stupňů vypořádána a Nejvyšší soud se plně ztotožnil s tím, že takové pojetí obhajoby samozřejmě zcela ignoruje páteřní skutkové zjištění, že daňová povinnost existující na počátku prvního nákupu zboží z území jiného státu byla prostřednictvím trestné činnosti cíleně obejita, profitující společnost hradila DPH pouze v omezeném rozsahu tzv. marže, nikoli v rozsahu kompletní hodnoty nakupovaného zboží, čímž krátila vlastní daňovou povinnost, navíc působila újmu uplatňováním nadměrných odpočtů, na něž nevznikl zákonný nárok. Je pak logické, že v takto pojatém řetězci společností předstírajících reálné a smysluplné obchodování je dána snaha brokera zachovat čistý štít vůči finančnímu úřadu a plnit daňovou povinnost vázanou na formálně vykázané obchody, jejichž podstata je však zcela odlišná, neboť ve skutečnosti je oním prvodovozcem zboží z území jiného státu EU, jehož daňová povinnost je nesrovnatelně vyšší. Ta je ovšem opět formálně ponechána na skupině společností missing traderů, kteří takovou povinnost nikdy nesplnili, a tomu od počátku odpovídala i jejich role v řetězci. Stejné závěry platí i pro eventuální plnění daňové povinnosti tzv. průběžnými společnostmi, když celý řetězec má především z taktických důvodů vzbudit zdání řádné obchodní činnosti mnoha po sobě jdoucích společností, aby identifikace daňového podvodu byla maximálně ztížena. Za daných okolností byly v popsaném jednání naplněny po objektivní stránce veškeré zákonné znaky předmětné trestné činnosti kvalifikované podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod I. obviněný M. T.) a §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod II. oba obvinění), neboť daň ve větším rozsahu byla obviněnými krácena a čin spáchali v rozsahu předvídaném uvedenými ustanoveními.
53. Výsledky provedeného dokazování byla prokázána vina obviněných tak, jak je koncipováno do nejmenší podrobnosti ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, nelze považovat námitky dovolatelů o extrémním rozporu či o zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů za důvodné. Z popsaného mechanismu vyplývá, že se jednalo o organizovanou a sofistikovanou trestnou činnost, kterou si lze jen velmi těžko představit bez vědomé (tj. úmyslné) spolupráce zúčastněných subjektů, resp. jejich odpovědných zástupců. To platí zejména pro ty subjekty a jejich zástupce, u nichž je generován zisk z uvedeného nezákonného jednání, který je jediným účelem celé této složité a vysoce koordinované činnosti. Soudy velmi důvodně poukázaly na předchozí zkušenosti obou obviněných v oboru obchodu s komoditou (aniž by se však ve smyslu dovolacích námitek jednalo o jediný a nedostatečný argument pro jejich vinu), přičemž jejich vědomí o struktuře a povaze postupně deklarovaných obchodů musí být kvalifikováno jako zavinění úmyslné, které je v případě obviněného T. R. jako jistého mezičlánku na úrovni průběžné společnosti provázeno nejméně srozuměním s následkem předvídaným trestním zákoníkem, tedy, že může být zkrácena v rozsahu inkriminovaných obchodů DPH ke škodě České republiky. Tento závěr byl učiněn i s adekvátním přihlédnutím k tomu, že po provedeném dokazování nebylo možno obviněné označit za přímé iniciátory a organizátory trestné činnosti, což bylo vyjádřeno ve skutkové větě tím, že se toliko „zařadili do skupiny propojených právnických osob…“.
54. Nejvyšší soud neshledal důvodnými výhrady obviněných k odůvodnění rozhodnutí, podle nichž se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly všemi námitkami uplatněnými v průběhu řízení. Z odůvodnění obou rozhodnutí naopak zjistil, že soudy na obhajobu obviněných řádně reagovaly a věnovaly jí patřičnou pozornost. Obecně námitky proti odůvodnění rozhodnutí, jak na ně lze nahlížet i v této věci, nejsou podle §265a odst. 4 tr. ř. přípustné. V této souvislosti nutno upozornit, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Podle Nejvyššího soudu se dovolatelé právě takové formy odůvodnění soudů domáhají, dožadují se nekriticky detailní reakce na jednotlivé důkazy, u nichž mají za to, že svědčí v jejich prospěch, aniž by zohlednili celý komplex značné sumy důkazů ostatních, na něž naopak soudy poukázaly a hodnotily je ve vzájemných návaznostech a souvislostech. Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak nepochybně ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněných vyvrácena, skýtají. Odvolací soud za těchto okolností nebyl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v odvolání. Závazek plynoucí z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, §26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017), což odvolací soud v přezkoumávané věci učinil. Proto nelze konstatovat, že by byli obvinění uznáni vinnými na základě nepřesvědčivých výsledků dokazování a že by odůvodnění rozhodnutí zejména odvolacího soudu bylo příliš stručné a nereagující na obhajobu obviněných. Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s jejich představami, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
55. Pokud byla skutková zjištění obviněnými zpochybňována, dělo se tak též na základě procesních námitek stran odůvodněnosti příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu (dále jen „odposlechy“), místní nepříslušnosti soudu, který příkazy vydal, absence obligatorních protokolů vyhotovených podle §88 odst. 6 tr. ř., zpochybnění procesu výběru konkrétních odposlechů k provedení důkazu soudem prvního stupně, neexistence písemných přepisů odposlechů, resp. jejich neposkytnutí obhajobě. Jde o opakované vymezení námitek obhajoby, které byly uplatněny již v řízení před nalézacím soudem a v řízení odvolacím a s nimiž se soudy již náležitě vypořádaly (viz body 60.–66. rozsudku nalézacího soudu, str. 38 usnesení odvolacího soudu), proto lze na tyto pasáže odůvodnění plně odkázat.
56. Nezbývá než zopakovat, že úkony, vůči nimž námitky obviněných směřují, jsou zaznamenány ve svazku č. 6 spisu na č. l. 1719–1826. Podle jejich obsahu je zřejmé, že korespondují s postupy vymezenými v §88 tr. ř., zejména příkazy k vydání odposlechů odpovídaly podmínkám stanoveným v §88 odst. 2 tr. ř., a to včetně jejich náležitostí a skutečností, které jejich vydání opodstatňovaly podle §88 odst. 1 tr. ř. (o čemž svědčí i obsah pořízených odposlechů). Jejich odůvodnění vycházejí hlavně ze skutečností známých v době jejich vydání, neboť nelze přehlížet, že jsou pořizovány v počátku trestního řízení, kdy teprve na jejich podkladě je trestná činnost odhalována. Z tohoto hlediska formální náležitosti, včetně odůvodnění, vydaných příkazů k odposlechům obstojí a nelze ani uzavřít, že pro vydání příkazů nebyl splněny zákonné předpoklady.
57. Nelze přisvědčit námitce, že o záznamech telekomunikačního provozu nebyly sepsány protokoly obsahující zákonem stanovené podstatné náležitosti (§88 odst. 6 tr. ř.), neboť tyto jsou součástí výše označené části spisového materiálu a obsahují potřebné údaje o místě, času, způsobu provedení úkonu, jakož i osobě, která záznam pořídila, obsahují též uvedení údajů o obsahu provedeného záznamu (srov. rozhodnutí č. 56/2001 Sb. rozh. tr.). Nutno souhlasit s odůvodněním odvolacího soudu, že obhajoba v pojetí protokolů vyhotovovaných podle §88 odst. 6 tr. ř. zaměnila tyto protokoly za přepisy záznamů odposlechů. Spisový materiál takové přepisy neobsahuje, dovolatelé pouze neurčitě naznačují, že snad soudy či státní zástupce přepisy mohli mít k dispozici, aniž pro takový závěr existuje opora ve spisu. Právo obviněných na obhajobu nebylo porušeno, neboť v hlavním líčení byl důkaz proveden zcela v souladu s §213 odst. 2 tr. ř. přímým poslechem zvukového záznamu odposlechů, který je prioritním nositelem důkazního obsahu. Samozřejmě obhajoba měla ničím nerušený procesní prostor se k takovému důkazu vyjádřit i ovlivnit rozsah jeho provedení. V těchto souvislostech je však (jak již bylo uvedeno v obecnosti výše) nutno poukázat na kompetenci soudu rozhodnout, které důkazy, resp. kterou část odposlechů považuje pro věc za relevantní (např. i na základě stanoviska státního zástupce), a které tudíž budou provedeny. S tím koresponduje i zpracovaná přehledová tabulka soudu s vyznačením odposlechů, které považoval za tzv. zájmové. Pokud obviněný M. T. upozornil na pokyn předsedy senátu soudu prvního stupně intervenujícímu státnímu zástupci k „doplnění protokolů policejního orgánu podle §88 odst. 6 tr. ř.“ (u hlavního líčení konaného dne 7. 6. 2019), přičemž tomuto státní zástupce vyhověl podáním ze dne 13. 6. 2019 (č. l. 9792 a násl.), nutno shrnout, že důvodem takového postupu (nijak procesně závadného) nebylo doplnění protokolů již původně řádně vypracovaných podle §88 odst. 6 tr. ř., nýbrž toliko požadavek soudu, aby státní zástupce označil ty odposlechy, které jako tzv. zájmové navrhuje k provedení důkazu u dalšího hlavního líčení. Podle Nejvyššího soudu se tudíž nejedná o doplnění původně zpracovaných protokolů pro nedostatek jejich zákonných náležitostí (což by i tak podle výše uvedeného byl proces přípustný pro konvalidaci eventuálních vad uvedených protokolů), nýbrž o požadavek soudu vůči státnímu zástupci korespondující s §2 odst. 5 věta čtvrtá a pátá tr. ř., tedy označení důkazů na podporu obžaloby. Popsané postupy tak nelze považovat za rozporné s trestním řádem.
58. Soudy se náležitým a ústavně konformním způsobem vypořádaly s otázkou místní příslušnosti orgánů činných v přípravném řízení, aniž došlo k postupům v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Ten sice nově vymezil podmínky místní příslušnosti okresního soudu podle kritérií stanovených v §18 tr. ř., avšak pouze pro budoucí řízení, neboť v bodě 120. uvedl, že je nelze aplikovat retrospektivně, rozhodoval-li v přípravném řízení v období před vykonatelností zmiňovaného nálezu okresní soud, jehož místní příslušnost byla založena v souladu s předcházející ustálenou praxí, přičemž takové rozhodnutí nemohlo představovat porušení práva obviněného na zákonného soudce (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2350/16, usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1967/16, usnesení ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2033/16 či usnesení ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1916/15). Proto závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 se uplatní teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti tj. od 22. 6. 2016 (čl. 89 odst. 1 Ústavy). Veškerý průběh trestních řízení, jenž se uskutečnil před tímto datem, je proto nutno posuzovat podle tehdejší praxe. Pokud tedy v období předcházejícím citovanému nálezu byla založena postupem podle §26 odst. 1 tr. ř. místní příslušnost okresního soudu, která nevyhovuje názorům rozvedeným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, nejde o nezákonné či dokonce neústavní příkazy k odposlechům, jež by vedly k procesní nepoužitelnosti důkazů z těchto úkonů vzešlých.
59. V dané trestní věci byly příkazy k odposlechům vydány Okresním soudem v Hradci Králové (přičemž dovolatelé, ač explicitně neuvedli, který okresní soud je podle jejich názoru místně příslušný, naznačili, že by se mělo jednat o Okresní soud ve Svitavách), a to v období od 23. 3. 2016 do 7. 7. 2016. Pouze dva příkazy ze dne 7. 7. 2016 (č. l. 1796 a 1820) by tedy bylo možno považovat za vydané v rozporu s uvedeným nálezem Ústavního soudu, nicméně již usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. 11 Nt 462/2016, (byť šlo prioritně o věc návrhu státního zástupce na sledování účtu podle §8 odst. 3 tr. ř.) bylo podle §25 tr. ř. za použití §24 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o odnětí věci Okresnímu soudu ve Svitavách a jejímu přikázání Okresnímu soudu v Hradci Králové. Důvodem byla zjištění, že společnost T.-S. v daňovém řízení zastupoval daňový poradce, který je synem dvou soudců Okresního soudu ve Svitavách. Za daných okolností je tedy třeba uzavřít, že místní příslušnost Okresního soudu v Hradci Králové k vydání příkazů k odposlechů byla dána, a to s ohledem na datum vykonatelnosti zmíněného nálezu Ústavního soudu, když byla respektována do té doby ustálené praxe (volba okresního soudu v místě sídla krajského soudu, do jehož věcné a místní příslušnosti věc spadá), a ani následně nebylo možno uvažovat o místní příslušnosti jiného okresního soudu.
60. S ohledem na výše uvedené, při posouzení spisového materiálu jako celku a též odůvodnění jednotlivých příkazů k odposlechům nelze pochybovat o jejich důvodnosti, a to zejména s důrazem na jejich neopakovatelnost, ani o procesní bezvadnosti procesu jejich vydání. Nelze tedy dovodit jakékoli flagrantní procesní pochybení ani při pořizování tohoto důkazu, ani při procesu jeho provedení před nalézacím soudem, tudíž se orgány přípravného řízení ani soudy nedopustily vad, které by zakládaly porušení pravidel spravedlivého procesu.
61. V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný M. T. (bod V. dovolání) námitky proti zákonnému průběhu přípravného řízení, jehož průběh žádal přezkoumat dovolacím soudem (viz výše bod 8.). Nutno však konstatovat, že tento okruh námitek nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ani pod žádný jiný. Není totiž z povahy věci účelem dovolacího řízení, aby Nejvyšší soud činil ex post dovolatelem požadovanou revizi správnosti procesních postupů policejních orgánů před podáním obžaloby. Dovoláním lze totiž napadat pouze rozhodnutí ve věci samé, které je specifikováno v §265a odst. 2 tr. ř., a to výlučně z důvodů, které jsou vyjmenovány v §265b odst. 1 tr. ř. Nelze tedy dovoláním napadat např. rozhodnutí státního zástupce o stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání, vazební rozhodnutí, tím spíše ani posuzovat „postupy“ orgánů přípravného řízení, s nimiž dovolatel polemizuje. Tento okruh námitek se tak zcela míjí jakýmikoli dovolacími důvody, neboť jde o námitky procesní nepodřaditelné pod §265b odst. 1 tr. ř. V naprosté stručnosti lze podotknout, že tvrzení o údajném souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové s trestním stíháním obviněného (čehož důsledkem měla být věcná nepříslušnost k rozhodnutí o stížnosti obviněného do usnesení o zahájení trestního stíhání podle §146a odst. 2 tr. ř.) je pouhou domněnkou obviněného, spisově nijak nepodloženou, a samotný výkon dozorové činnosti nad průběhem přípravného řízení nemůže sám o sobě znamenat, že o takové stížnosti má rozhodovat instančně nadřízené státní zastupitelství. Tvrzené „zneužití vazebního stíhání“, resp. poukaz na rozhodnutí Ústavního soudu o absenci důvodů vazby předstižné u obviněného, nepřísluší dovolacímu soudu jakkoli komentovat. K nezákonnému vydání souhlasu k odposlechům se dovolací soud vyjádřil již výše. Bezpředmětná je námitka, že díky vazebnímu stíhání, zajištění účetnictví a výpočetní techniky pro účely trestního řízení nebyl schopen obviněný plnohodnotně vykonávat svoji obhajobu. Pokud nebyl na území Slovenské republiky fyzicky připuštěn k výslechu svědka, je třeba respektovat právní úpravu realizované právní pomoci platnou na území dožádaného státu, přičemž podle ustálené judikatury Ústavního soudu i ESLP jsou obhajovací práva dostatečně garantována, pokud je výslechu s možností aktivní účasti připuštěn obhájce obviněného, jak se tomu stalo i v tomto případě. „Zneužití úředních záznamů o podaném vysvětlení“, kdy tyto byly pořízeny bez přítomnosti obhájců, a osoby posléze vyslechnuté v pozici svědka byly ovlivněny policejním orgánem, je rovněž třeba zcela odmítnout, neboť dovolatel zjevně dezinterpretuje zákonná ustanovení upravující tento úkon a neakceptuje jeho povahu. Předně právo na právní pomoc advokáta podle §185 odst. 5 tr. ř. je adresováno osobám, s nimiž je úřední záznam o podaném vysvětlení sepisován, a neznamená povinnost policejního orgánu přizvat obhájce obviněného. Nezřídka (ne-li většinou) jsou úřední záznamy dokonce sepisovány ještě před samotným zahájením trestního stíhání. Podle §158 odst. 6 tr. ř. úřední záznam (nemá-li povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu) slouží státnímu zástupci, ale i obviněnému, ke zvážení návrhu, aby taková osoba byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Provedení úředního záznamu o podání vysvětlení jako důkazu je možné pouze za splnění podmínek §211 odst. 6 tr. ř., tedy se souhlasem obviněného i státního zástupce, jinak je nutno příslušnou osobu vyslechnout jako svědka. Údajné ovlivnění osoby policejním orgánem v průběhu podání vysvětlení je ničím nepodloženou spekulací dovolatele. Neobjektivní vyšetřování věci, které neobjasnilo podíl dalších osob na trestné činnosti, netvoří relevantní dovolací argumentaci, neboť trestní řízení je ovládáno zásadou obžalovací podle §220 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud může rozhodovat pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. K nezákonnému vedení trestního spisu lze (krom opakovaně zmiňované nepodřaditelnosti pod dovolací důvody) uvést, že není povinností policejního orgánu podřizovat se představám obhajoby, které listiny do spisu mají být založeny, logika řazení jednotlivých listin v řadě případů znemožňuje řazení striktně chronologické, nadto dovolatel krom obecného konstatování, že některé z listin později již ve spise nebyly založeny, nijak nekonkretizoval, takové listiny neoznačil, ani nepopsal, proč by taková skutečnost měla mít vliv na zákonnost trestního řízení.
62. Námitky hmotněprávního charakteru stran zavinění obviněných dovolací soud neshledal důvodnými. Právní závěr o existenci zavinění obviněného T. R. ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (bod 71. rozsudku nalézacího soudu a bod 12. usnesení soudu odvolacího) je tudíž přesvědčivý a doložený relevantními skutkovými zjištěními (viz výše body 48. až 53.). Totéž lze shrnout i k osobě obviněného M. T., u něhož sice nalézací soud dospěl k témuž závěru o zavinění, nicméně Nejvyšší soud považuje za přiléhavější názor odvolacího soudu (byť prezentovaný poněkud nejednoznačnou formulací „zavinění hraničící s úmyslem přímým“), že pokud právě tento obviněný byl jako jediný statutárním orgánem společnosti na úrovni broker a činil konkrétní koordinační kroky k páchání trestné činnosti, z níž jeho společnost profitovala, chtěl zájem chráněný trestním zákoníkem (zájem státu na správném vyměření daně) porušit. Tudíž v jeho případě je namístě konstatovat zavinění v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což však nemá žádného vlivu na použitou právní kvalifikaci trestné činnosti.
63. Namítal-li obviněný T. R., že jeho jednání (nákup řepkového oleje za účelem jeho prodeje společnosti T.-S.) nemůže být ve vztahu ke spoluobviněnému kvalifikováno jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tedy jako úmyslné společné jednání dvou osob, ani tuto námitku nemohl dovolací soud akceptovat. O společné jednání jde totiž i tehdy, pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh. tr.). Není tudíž třeba, aby se spolupachatelé účastnili na trestné činnosti stejnou měrou, postačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Přesně o takovou situaci se v dané věci jednalo. Jednání obviněného bylo vymezeno tak, že postupovali se spoluobviněným po předchozí domluvě (která nemusí být výslovná, explicitní a zahrnující všechny aspekty kooperace, nýbrž postačuje toliko srozumění se základními obrysy spolupráce), zařadili se do řetězce propojených společností, kdy obviněný zajišťoval nebo z pokynu spoluobviněného komunikoval se společnostmi na úrovni missing trader a sám představoval aktivní článek buffer – průběžné společnosti, přičemž smysl těchto článků a konečné poslání celého řetězce bylo popsáno opakovaně výše. Pakliže role obviněného spočívala v takto aktivní spolupráci zahrnující v konečném stádiu přeprodej zboží společnosti T.-S. (přičemž tuto skutečnost nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jako součást širší společné činnosti privilegující profitující společnost brokera), včetně související fakturace apod., kdy obviněný byl výslovně instruován a pokyny plnil, to vše s vědomím, že jde o účast na daňové trestné činnosti ku prospěchu společnosti T.-S., jde o zapojení natolik aktivní a intenzivní v kontextu způsobu páchání předmětné daňové trestné činnosti, že o kvalifikaci spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku nevzniká pochybnost.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021)
64. Obviněný T. R. uplatnil též důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), nyní podle písm. i) téhož ustanovení, který spatřoval v uložení neadekvátně vysokého peněžitého trestu ve výši celkem 600 000 Kč, který považoval za likvidační s ohledem na věk a proces svého oddlužení. Taková námitka je subsumovatelná pod uplatněný dovolací důvod, pakliže z ní obsahově plyne uložení daného druhu a výměry trestu v rozporu s §68 odst. 6 tr. zákoníku, podle kterého peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Lze souhlasit se státním zástupcem, že v tomto ohledu je odůvodnění rozsudku nalézacího soudu stran uložení peněžitého trestu poměrně stručné, ač soud konstatoval, že trest uložil po zhodnocení majetkových a výdělkových poměrů obviněného. Nutno však zohlednit právě tu okolnost, že jednak podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byly splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu, neboť trestná činnost obviněného měla přinést majetkový prospěch, jednak soudem zvolená celková výše peněžitého trestu byla evidentně zvolena v návaznosti na výši peněžité záruky již v minulosti fakticky složené náhradou za výkon vazby obviněného, jakož i v návaznosti na vyčíslený škodlivý následek trestné činnosti a v korelaci s výší peněžitého trestu, který byl uložen rovněž spoluobviněnému M. T. s vyšším podílem na trestné činnosti v celkové výši 1 000 000 Kč. V tomto ohledu se tedy ani výměra trestu nejeví excesivní. Ačkoli obviněný argumentoval aktuálně sníženými schopnostmi peněžitý trest vykonat, nelze přehlédnout, že tato schopnost nevymizela zcela, avšak především celková částka peněžitého trestu kopíruje již složenou peněžitou záruku za výkon vazby obviněného. Přitom byla složena z majetkové sféry „rodiny obviněného“, jak sám při návrhu na přijetí peněžité záruky prezentoval, po rozhodnutí o přípustnosti peněžité záruky a stanovení její výše 600 000 Kč usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 0 Nt 2001/2017 (č. l. 805 a násl.), tedy již na počátku roku 2017, aniž do současné doby představovalo uhrazení uvedené částky ohrožení důstojné existence obviněného. Z jeho dovolací argumentace i z odůvodnění uvedeného usnesení plyne, že fakticky se na složení peněžité záruky mohly podílet osoby blízké (např. sestra obviněného M. S. a jeho přítelkyně M. L.), nicméně i tyto osoby byly výslovně poučeny o možných následcích předvídaných ustanovením §73a odst. 2 až 9 tr. ř. Osoba faktického složitele i obviněný tak musí být srozuměni po příslušném poučení, kterého se jim dostalo (§73a odst. 9 tr. ř.), mj. zejména s tím, že peněžitá záruka trvá do dne, kdy obviněný nastoupí výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, zaplatí peněžitý trest a náklady trestního řízení. Nezaplatí-li obviněný peněžitý trest nebo náklady trestního řízení ve stanovené lhůtě, na jejich zaplacení se použijí prostředky z peněžité záruky (§73a odst. 6 tr. ř.). Je tedy zjevné, že úhradou peněžitého trestu v tomto případě nemohly nastat žádné fatální následky v majetkové sféře obviněného, neboť v době rozhodnutí nalézacího soudu byly technicky prostředky k úhradě peněžitého trestu k dispozici. S tím souvisí též stěžejní závěr, že peněžitý trest ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku nebyl nedobytný a bylo možno jej uložit. Následné eventuální finanční vypořádání obviněného s osobami blízkými za složení peněžité záruky není podstatné a ani nepředstavuje jím naznačený likvidační charakter, nýbrž pouze možnou (nikoli nutně danou s ohledem na výše citovaný právní režim §73a odst. 6 tr. ř.) majetkovou komplikaci.
65. Nadto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestná činnost, do níž byl obviněný aktivně zapojen, je druhem trestné činnosti generujícím hmotný profit, v tomto konkrétním případě se obviněný T. R. podílel na vzniku škodlivého následku v rozsahu cca 10 mil. Kč fakticky způsobeného a cca 22 mil. Kč reálně hrozícího. Jak již bylo výše uvedeno, jde tak o druh trestné činnosti, za který lze podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest uložit, přičemž komparace celkové výše újmy na dani s výší peněžitého trestu nemůže vést k závěru o nepřiměřené výměře peněžitého trestu. Dále je třeba zdůraznit, že obviněný není osobou nezpůsobilou z důvodu vysokého věku, zdravotního stavu, či z jiných relevantních důvodů snášet následky výkonu tohoto druhu trestu. Je osobou v produktivním věku, nic mu nebrání ve výkonu výdělečné činnosti a jak nakonec plyne z příslušných aktuálních evidencí, které k důkazu byly dovolacím soudem provedeny, byl v době od roku 1999 do 17. 7. 2021 podnikatelsky činným jako osoba samostatně výdělečně činná. Pokud jde o období páchání trestné činnosti a následující, byl obviněný od 8. 7. 2005 do 8. 4. 2021 jednatelem a od 8. 7. 2005 do 16. 3. 2018 společníkem obchodní společnosti C. v období předchozím figuroval jako jednatel a společník v dalších čtyřech společnostech již z obchodního rejstříku vymazaných. Je tedy zjevné, že minulé i aktuální poměry obviněného uložení trestu peněžitého nevylučují a není možno na tento druh trestní sankce mj. i z těchto důvodů (kromě důvodů uvedených výše v bodu 64.) pohlížet jako na likvidační a nevykonatelný.
66. Proto dovolací námitku obviněného T. R. o uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebylo možno považovat za opodstatněnou.
Způsob rozhodnutí
67. Nejvyšší soud uzavřel, že dílem byla dovolání obviněných podána z jiných důvodů, než které činí dovolání přípustnými ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (oba obvinění) a podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (obviněný T. R.) naplněny nebyly. Dovolání jako celek jsou tak zjevně neopodstatněná, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
68. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněných, aby předsedkyně senátu před rozhodnutím o dovolání přerušila výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obvinění nejsou oprávněni podat návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. a předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu trestu nepředložil. Podání obviněného bylo vyhodnoceno jako podnět k postupu předsedkyně senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř., čemuž nic nebrání, avšak důvody pro takový postup nebyly shledány.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth