ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.801.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 801/2022-799
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2022 o dovolání obviněného R. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2022, sp. zn. 44 To 60/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 61/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 1. 2022, sp. zn. 1 T 61/2021, byl obviněný R. Š. uznán vinným pod bodem 1. zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3. přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
ad 1. po předešlé domluvě se spoluobviněným P. O. nar. XY, a v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti přijeli dne 3. 1. 2021 v době mezi 00:30 hod. a 00:45 h vozidlem Škoda Superb, RZ XY, které užíval obviněný P. O., na adresu XY, kde obviněný P. O. vešel do prostoru recepce hotelu A., namířil na poškozeného recepčního hotelu V. N., nar. XY, krátkou střelnou zbraň černé barvy, kterou mu opatřil obviněný R. Š. a se slovy "Dej mi peníze z kasy" přinutil poškozeného vydat klíče od uzamčené kasy recepce, ze které následně odcizil finanční hotovost v celkové výši 17.600 Kč, 85 Euro (podle kurzu ČNB 2.230,8 Kč) a jízdenky MHD Praha v hodnotě 4.536 Kč, a z hotelu odešel ven, kde vlezl do zavazadlového prostoru vozidla, kterým na místo přijeli a u kterého na něj čekal obviněný R. Š., jenž po celou dobu hlídal před hotelem A., přičemž z místa s ohledem na přítomnost policie, která na místo přijela na základě oznámení přepadení, neodjeli, obviněný R. Š. z místa odjel přivolaným vozidlem taxislužby, vozidlo Škoda Superb, RZ XY, bylo následně i s ukrytým obviněným P. O. zajištěno policií a převezeno na odtahové parkoviště v XY, kde obviněný P. O. z vozidla vylezl a odcizenou finanční hotovost, jízdenky a pistoli předal obviněnému R. Š., jenž pro něj přijel, a svým jednáním způsobili škodu společnosti A., XY, v celkové výši 24.366,8 Kč,
ad 3. obviněný R. Š. od blíže nezjištěné doby nejméně však dne 12. 4. 2021 v 6:00 h, kdy byl zadržen pracovníky Policie České republiky, měl v držení bez souhlasu oprávněného držitele poškozeného J. K., nar. XY, platební kartu vydanou Komerční bankou č. XY na jméno J. K., platební kartu vydanou Equa bank č. XY na jméno J. K., platební kartu vydanou Air Bank č. XY na jméno J. K., kdy platební kartu vydanou Komerční bankou č. XY dne 11. 4. 2021 ve vestibulu metra na XY v čase 6:16:14 h použil v automatu na jízdenky XY při nákupu jízdenek MHD hl. m. Prahy v hodnotě 32 Kč, v 6:17:06 h v automatu na jízdenky XY při nákupu jízdenek MHD hl. m. Prahy v hodnotě 448 Kč, a dále se v čase 6:17:45 h v automatu na jízdenky XY pokusil touto kartou uhradit nákup jízdenek MHD hl. m. Prahy v hodnotě 448 Kč, v čase 6:18:55 h v automatu na jízdenky XY nákup jízdenek MHD hl. m. Prahy v hodnotě 480 Kč, přičemž tyto poslední transakce byly zamítnuty, a tímto jednáním způsobil poškozenému celkovou škodu ve výši 480 Kč,
a těchto jednání v bodech 1. a 3. se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 37 T 83/99, který nabyl právní moci dne 3. 6. 2000, pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., mimo jiné k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal ve Slovenské republice dne 17. 11. 2018.
2. Obviněný R. Š. byl za tyto trestné činy a dále za pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku a za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 14. 10. 2021, sp. zn. 44 T 48/2021, pravomocným dne 24. 11. 2021 odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §59 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 44 T 84/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž tímto došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. O. a o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud rozhodující o odvoláních obviněného R. Š. a státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných proti výrokům o trestech, rozsudkem ze dne 21. 3. 2022, sp. zn. 44 To 60/2022, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil celý výrok o trestu uloženém obviněnému R. Š. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu při nezměněném výroku o vině tohoto obviněného za uvedené trestné činy a za pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku uložené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 14. 10. 2021, sp. zn. 44 T 48/2021, pravomocným dne 24. 11. 2021, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 44 T 84/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž tímto došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbytku ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. Š. prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože tento rozsudek spočívá na nesprávním právním posouzení skutků nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť soudy nepostupovaly v řízení předcházejícím rozhodnutí o vině v souladu se zásadami trestního řízení a spravedlivého procesu.
5. Obviněný s odkazem na judikaturu soudů zdůvodnil naplnění jím označeného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v době před účinností novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. a domáhal se posouzení toho, zda skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku s ohledem na všechny okolnosti relevantní pro použití právní kvalifikace. Polemizoval s tím, zda skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku byl skutečně prokázán a to za situace, kdy opakovaně spáchání činu odmítal. Soudům obou stupňů vytkl, že nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nezabývaly se dostatečně jeho vinnou. Neprověřily veškeré poznatky a důkazy svědčící v jeho prospěch a nehodnotily provedené důkazy v souladu se zásadou in dubio pro reo a postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Nesoulad právních závěrů soudu s učiněnými skutkovými zjištěními spatřoval zejména v nemožnosti usvědčit jej ze spáchání trestného činu jen na základě výpovědi obviněného P. O., který se chtěl zjevně zbavit své trestní odpovědnosti. Tato výpověď byla navíc uskutečněna již v přípravném řízení, navíc obviněný P. O. odmítl odpovídat na dotazy obhájce dovolatele. Rovněž není zřejmé, z jakého důvodu soudy této výpovědi uvěřily.
6. Dovolatel tvrdil, že trestní řízení bylo zaměřeno jednostranně na konstatování jeho viny, soudy neprovedly důkazy v jeho prospěch, přičemž jeho návrhy na doplnění dokazování zamítly. Tento zaujatý přístup byl zapříčiněn jeho odsouzením, ke kterému došlo v minulosti, což je též v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Při hodnocení důkazů nešlo o přímý důkaz či uzavřený řetězec nepřímých důkazů svědčících v neprospěch dovolatele a skutkový stav byl posuzován jednostranně. Poukázal též na princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). V uvedených vadných postupech shledal nepřiměřený zásah do práva na spravedlivý proces a porušení článků 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť výroky soudů jsou založeny na závěrech, jež neplynou z provedeného dokazování, a spolehlivě nereflektují možnost výkladu skutkového děje ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 tr. ř.
7. Závěrem dovolání obviněný R. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2022, sp. zn. 44 To 60/2022, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 10. 1. 2022, sp. zn. 1 T 61/2021, včetně na ně navazujících rozhodnutí, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci, popř. aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8 nebo Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání konstatoval, že v něm šlo primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, především výpověď obviněného P. O., což jsou však námitky, které nemají opodstatnění, protože ve věci nebyl shledán žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 tr. ř. a rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná. Výpověď spoluobviněného P. O. byla vyhodnocena jako jeden z rozhodných usvědčujících důkazů, jenž však nestál osamoceně, ale korespondoval s dalšími výpověďmi svědků i listinnými důkazy. O tom, že ke zločinu loupeže došlo popsaným způsobem, nevznikají pochybnosti, jež nebyly zjištěny ani u další trestné činnosti, kde lze zmínit především výpověď svědka K. B., která dovolatele usvědčuje.
9. Podle státního zástupce soudy své závěry o vině obviněného R. Š. dostatečně vysvětlily (srov. zejména strany 11 a 12 rozsudku soudu prvního stupně či body 7. až 9. rozsudku odvolacího soudu), a úvahy obou soudů svědčí o neexistenci obviněným namítaných rozporů a neporušení procesních práv. Dokazování bylo vedeno způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti, a proto učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech potřebný podklad. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
10. Obviněný ani jeho obhájce na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagovali.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
12. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
13. Obviněný v dovolání ze dne 11. 5. 2022 odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jimž vytýkal, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Toto slovní vyjádření uvedeného dovolacího důvodu nekoresponduje s jeho zákonným vymezením v době, kdy bylo dovolání podáno, neboť se tak stalo za účinnosti novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. účinné od 1. 1. 2022, podle níž důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zní „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
14. Podle uvedené novely trestního řádu jsou skutečnosti původně podřazené pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. od 1. 1. 2022 obsaženy v důvodu pod písmenem h) §265b odst. 1 tr. ř., tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení. Podle něj je možné dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodní nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.], neboť dovolání je možné podat proti rozhodnutím, která jsou stanovena v taxativním výčtu v §265a odst. 2 tr. ř. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
15. Nejvyšší soud, jenž nyní rozhoduje za účinnosti citované novely, přihlíží při přezkumu podaného dovolání i ke stávajícímu novému znění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což vychází ze zásady, že na procesní postup je třeba aplikovat normy trestního práva procesního účinné v době, kdy je úkon prováděn, tj. včetně trestního řádu ve znění novely účinné od 1. 1. 2022 provedené zákonem č. 220/2021 (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.).
VI. K námitkám obviněného
16. Podle obsahu podaného dovolání je třeba uvést, že obviněný ho podal ve velmi obecné rovině, protože nepoukazoval na žádné konkrétní nedostatky, ale zmiňoval pouze porušení zásad spravedlivého procesu při prováděném dokazování. Za jedinou přesnější námitku je možné považovat tvrzení o nedostatcích ve výpovědi spoluobviněného P. O., a to, že popíral, že se činů, jež mu jsou kladeny za vinu, nedopustil, a že soudy vinu dovolatele řádně neobjasnily. Uvedené námitky Nejvyšší soud zkoumal (§265f odst. 1 tr. ř.) při dodržení zásady, že není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Při vázanosti důvody dovolání a rozsahem, v jakém bylo podáno, je třeba k obsahu dovolání zmínit, že v něm Nejvyšší soud kromě obecného konstatování vadnosti celého řízení neshledal výhrady, jimiž by byly vytýkány vady mající vztah k výroku pod bodem 3., protože žádná konkrétní námitka k němu nesměřuje. Dovolání obviněného posuzoval a zkoumal pouze v rozsahu uplatněných námitek, a prověřoval, zda v provedeném dokazování ve vztahu k bodu 1. lze shledat nedostatky v posouzení věrohodnosti výpovědi obviněného P. O., případně porušení pravidel spravedlivého procesu, nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo , což jsou okolnosti, které částečně korespondují s vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v současné podobě, tj. ve vymezení účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud z tohoto pohledu shledal, že výpověď P. O. byla stěžejním důkazem pro posouzení viny obviněného v bodě 1., a tudíž skutečnosti z ní plynoucí měly určující význam pro naplnění znaků zločin loupeže, jímž byl obviněný uznán vinným.
17. Obviněný v dovolání neuvedl konkrétní výhrady vůči použité právní kvalifikaci, přestože jen velmi obecně poukazoval na existenci právních vad spočívajících v tom, že soudy došly k nesprávným právním závěrům, protože pominuly aplikovat zásady spravedlivého procesu. Nejvyšší soud s ohledem na tyto námitky shledal, že důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění před novelou, nyní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dopadající na právní vady, nenaplnil.
18. Na základě uvedených zásad Nejvyšší soud z hledisek stávajícího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzoval, zda soud při hodnocení výpovědi spoluobviněného P. O. postupoval v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř., a to s ohledem na všechny další důkazy, které ve vztahu k činu pod bodem 1. byly pro závěr o vině dovolatele podstatné.
19. Pro posouzení toho, zda došlo k dodržení zásad spravedlivého procesu, což obviněný namítal, je vhodné z obsahu spisového materiálu uvést, že trestní stíhání obviněných P. O. i R. Š. jako spolupachatelů (§23 tr. zákoníku) bylo zahájeno podle §160 odst. 1 tr. ř. usnesením Policie České republiky ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. KRPA-1346-83/TČ-2021-001372, pro trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému R. Š. byl Obvodním soudem pro Prahu 8 dne 12. 4. 2021 ustanoven obhájce z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. (srov. č. l. 69 spisu). Výslech obviněného P. O. (srov. č. l. 101 až 108 spisu) se konal dne 12. 4. 2021 za účasti jeho obhájce Mgr. Bronislava Šeráka a za přítomnosti obhájkyně dovolatele Mgr. Veroniky Papanové, která na základě substituční plné moci zastupovala JUDr. Martina Šenkýře. V průběhu výslechu se obviněný P. O. vyjádřil k projednávané věci, a ze strany obhájců mu byly pokládány dotazy, přičemž na ty, které kladla Mgr. Veronika Papanová odmítl odpovídat. V řízení před soudem prvního stupně obviněný P. O. vyslechnut nebyl, protože se jeho pobyt nepodařilo zjistit. Soud jej k hlavním líčení několikrát obesílal, mimo jiné i prostřednictvím policejního orgánu, avšak poštu si nepřebíral. Po marných pokusech mu předvolání doručit, soud prvního stupně dne 8. 10. 2021 při hlavním líčení podle §305 tr. ř. rozhodl, že podle §302 a násl. tr. ř. bude ohledně něj nadále řízení vedeno jako proti uprchlému. Téhož dne byl při hlavním líčení za podmínek podle §207 odst. 2 tr. ř. přečten protokol o jeho výslechu z přípravného řízení.
20. Uvedený postup plně korespondoval s podmínkami stanovenými v §207 odst. 2 tr. ř., podle něhož se protokol o dřívější výpovědi obviněného přečte jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obviněného, když obviněný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona. Na tyto rozpory je třeba obviněného upozornit a dotázat se ho na jejich příčinu.
21. V posuzované věci šlo o alternativu, že se jednalo v nepřítomnosti obviněného P. O., a protože byly splněny další podmínky §207 odst. 2 tr. ř., soudu nic nebránilo v tom, aby jeho výpověď při hlavním líčení přečetl. Pro výhrady dovolatele vůči tomuto postupu má význam zejména to, že výslechu spoluobviněného P. O. v přípravném řízení byla účastna obhájkyně dovolatele. Rovněž byl uvedený výslech spoluobviněného proveden po zahájení trestního stíhání způsobem odpovídajícím zásadám stanoveným v trestním řádu. V postupech orgánů činných v trestním řízení provádějících výslech nebylo zjištěno nic, co byl svědčilo o porušení práva na spravedlivý proces, neboť zejména práva obviněného R. Š. na obhajobu v trestním řízení byla respektována [srov. čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, viz též nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 297/04, ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 175/06, a ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3585/18]. Z těchto důvodů se soud přečtením protokolu o tomto výslechu nedopustil obviněným uváděných nedostatků, a uvedená výpověď mohla sloužit jako podklad pro závěr o vině obviněného R. Š. Okolnost, že obviněný neodpovídal na dotazy obhájkyně dovolatele, neměla podstatný vliv na porušení práva obviněného ze strany orgánů činných v trestním řízení.
22. Učiněným skutkovým zjištěním obviněný v dovolání vytýkal i to, že nespáchal zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, avšak činil tak odkazem na procesní zásady trestního řízení a nesprávné hodnocení provedených důkazů s tvrzením, že skutek byl vadně zjištěn. Jedná se o opakovanou obhajobu, na níž soud prvního stupně reagoval způsobem, který popsal v bodech 2. až 14. rozsudku. Pro úplnost lze k námitkám obviněného dodat, že soud vycházel pro závěr o jeho vině nejen z výpovědi spoluobviněného, ale i ze svědectví V. N. a M. K., jakož i z listinných podkladů a záznamů telekomunikačního provozu mezi oběma obviněnými. Tyto důkazy hodnotil podle §2 odst. 6 tr. ř. a vysvětil, proč neuvěřil výpovědi dovolatele, jenž trestnou činnost popřel. Za podklad svých skutkových i právních závěrů bral výsledky celého dokazování, které tvoří řetězec důkazů, jež se vzájemně podporovaly, kdežto obhajoba obviněného zůstala osamocena.
23. Se závěry soudu prvního stupně o vině obviněného R. Š. v bodě 1. se ztotožnil i odvolací soud, který též z podnětu odvolání obviněného reagoval na jím uplatněné námitky. Vysvětil i to, že skutečnost, že obviněný P. O. v přípravném řízení neodpovídal na dotazy obhájkyně obviněného R. Š. nečiní tuto výpověď nepoužitelnou. Odvolací soud neshledal podle požadavku obviněného podmínky pro to, aby byla přečtena podle §211 odst. 3 tr. ř., neboť citované ustanovení se dotýká svědeckých výpovědí, kdežto P. O. byl v postavení obviněného. Pokud dovolatel tvrdil, že nebyl na místě činu nikým viděn, ani této obhajobě soud druhého stupně nepřisvědčil, protože o jeho přítomnosti poblíž místa činu svědčí kamerové záznamy z ulice, kde se nachází hotel A., stejně jako záznamy telekomunikačního provozu mezi ním a obviněným P. O. (srov. bod 9. rozsudku odvolacího soudu).
24. Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů věnovaly patřičnou pozornost výpovědi obviněného P. O. jak po formální, tak i po obsahové stránce, a závěr o tom, že jde o výpověď věrohodnou, založily na dostatečném vysvětlení všech skutečností plynoucích z důkazních prostředků, jež posuzovaly i se zřetelem na okolnosti, které v rámci obhajoby uplatňoval obviněný R. Š. Výsledkem této činnosti odpovídající pravidlům daných §2 odst. 6 tr. ř. byly závěry, které soudy popsaly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Jestliže verze uváděná obviněným R. Š. a ta, kterou prezentoval obviněný P. O., stály proti sobě, soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost všech aktérů a konfrontoval jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“ [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16].
25. V přezkoumávané věci lze uzavřít, že soudy všechny důkazy procesně správným způsobem provedly a vyhodnotily v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a k žádnému excesu nedošlo. Skutkové závěry vztahující se k bodu 1. výroku o vině nevykazují vady, na něž obviněný v dovolání poukazoval.
26. Dovolatel v dovolání k činu pod bodem 3. výroku o vině žádné konkrétní námitky nezmínil, a naznačil pouze obecné porušení pravidel spravedlivého procesu a s jeho objasněním polemizoval v rovině teoretických úvah a odkazů na zásady trestního řízení. Přesto Nejvyšší soud pouze pro úplnost doplňuje, že soudy obou stupňů i ve vztahu k tomuto skutku provedly dokazování v nutném rozsahu tak, aby objasnily rozhodné skutečnosti (srov. body 14. rozsudku soudu prvního stupně a 9. rozsudku odvolacího soudu). Soudy vysvětlily, na základě jakých zjištění plynoucích z výsledků provedeného dokazování považovaly tuto činnost za spolehlivě prokázanou. Jednotlivé důkazy, o něž své závěry opřely, rozvedly a zabývaly se zejména výpovědí poškozeného J. K. Opíraly se i o výpověď svědka K. B. a další důkazy (např. textové zprávy mezi obviněným R. Š. a svědkem K. B.). Vinu dovolatele tak shledaly podloženou provedenými důkazy. Nejvyšší soud proto pro stručnost na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí odkazuje, neboť obviněným tvrzené porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo ani vadu spočívající v opomenutých důkazech neshledal.
27. Namítal-li obviněný R. Š. rovněž pouze v obecné rovině rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, aniž by vytkl, v čem přesně jej spatřuje, lze k tomu jen zmínit, že žádné rozpory z postupů soudů ani z výsledků provedeného dokazování neplynou. Lze jen dodat, že zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13 či nález ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05]. Extrémním rozporem není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil, ale je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05]. V posuzované věci nedošlo k tomu, že by zjištěný skutkový stav neodpovídal provedenému dokazování, naopak v něm má potřebnou oporu [srov. např. nález ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13], neboť hodnocení důkazů bylo provedeno plně na základě racionálního a logického základu [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05]. Dokazování je založeno na uzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které vylučují, že by obviněný čin nespáchal [srov. nález ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08].
28. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily ani zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
29. Z uvedených důvodů nebylo možné výhradám obviněného R. Š. přisvědčit, a jeho dovolání na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) [h)] tr. ř. bylo posouzeno jako nedůvodné, protože procesními vadami přezkoumávaná věc netrpí a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Nebyla porušena ani pravidla spravedlivého procesu (viz články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy), neboť skutky popsané nalézacím soudem nevykazují namítané nedostatky.
VII. Závěr
30. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit toliko na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, a veškeré soudy učiněné závěry mají podklad v obsahu spisu i napadených rozhodnutích, stejně jako v zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře soudů, tak dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu