ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.896.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 896/2022-1018
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2022 o dovolání obviněného L. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 3 To 325/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 124/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 7 T 124/2019, byl obviněný L. H. (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti A., XY, registrační č. XY, IČ XY, částku 34 300 EUR. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším byl obviněný podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn návrhu na potrestání sp. zn. Zk 868/2019 podaného státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích dne 19. 11. 2019 pro skutek, v němž byl spatřován přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestnost činu zanikla.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Obviněný své odvolání zaměřil proti odsuzujícímu výroku napadeného rozhodnutí, státní zástupce brojil proti výroku o uloženém trestu, a to v neprospěch obviněného. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 3 To 325/2020, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného i státního zástupce zamítl.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 17. 11. 2014 v notářské kanceláři notáře D. J., v XY, Republika Černá Hora, na základě předchozí ústní smlouvy ze dne 12. 11. 2014 uzavřené v XY, Republika Černá Hora, jednajíce se záměrem získat pro sebe neoprávněný finanční prospěch formou vylákání finančních prostředků a jejich ponecháním si, pod nepravdivou legendou, že se v České republice zabývá dovozem a prodejem motorových vozidel tov. zn. Škoda a zná se s vysoce postaveným funkcionářem společnosti Š. A., kdy je schopen zprostředkovat dovoz 14 nových osobních motorových vozidel tov. zn. Škoda Octavia A7 za výhodnou celkovou cenu ve výši 131 000 EUR z České republiky do Republiky Černá Hora, ačkoliv neměl na území České republiky oprávnění ke zprostředkování nákupu a prodeje vozidel a neměl uzavřenou žádnou smlouvu s autorizovanými dealery společnosti Š. A., se sídlem XY, a byl si vědom skutečnosti, že nebude schopen dodat vozidla za dohodnutou cenu, uzavřel jako fyzická osoba – vykonavatel prací se společností A., XY, registrační č. XY, IČO XY, zastoupenou zplnomocněným zástupcem D. R., narozeným XY, bytem XY, jako objednatelem prací písemnou "Smlouvu o poskytnutí administrativně-technických služeb", na jejímž základě se jako vykonavatel prací zavázal nejpozději do 18. 1. 2015 provést transport 14 osobních motorových vozidel tov. zn. "Škoda Octavia A7" objednaných dne 12. 11. 2014 v XY, a to konkrétně:
− 9 kusů Škoda Octavia A7, Activ, 1.6 TDI, barva 9P9P v ceně 72 000 EUR (1 kus za 8 000 EUR),
− 1 kus Škoda Octavia A7, Ambition, 1.6 TDI, barva 1Z1Z v ceně 11 000 EUR,
− 1 kus Škoda Octavia A7, Ambition, 1.6 TDI, barva 8E8E v ceně 11 000 EUR,
− 1 kus Škoda Octavia A7, Ambition, 1.6 TDI, barva 4K4K v ceně 11 000 EUR,
− 1 kus Škoda Octavia A7, Elegance, 1.6 TDI, barva 1Z1Z v ceně 13 000 EUR,
− 1 kus Škoda Octavia A7, Elegance, 1.6 TDI, barva 8E8E v ceně 13 000 EUR,
z České republiky do sídla objednavatele a objednavatel prací se zavázal ihned zaplatit vykonavateli prací finanční částku ve výši 39 300 EUR (tj. 30 % celkové domluvené kupní ceny předmětných vozidel, která činila 131 000 EUR) na účet vykonavatele prací číslo XY vedený v NLB Bance v XY, Republika Černá Hora jako zálohu za provedení administrativně-technických služeb, současně se jako vykonavatel prací dle uzavřené smlouvy zavázal, že po dodání předmětných vozidel objednavateli prací vrátí přijatou zálohu vcelku a za své služby vyinkasuje finanční prostředky od dodavatelů vozidel v České republice a originální fakturu dodavatele vozidel předá objednavateli vozidel za účelem úhrady v určeném termínu a v případě nesplnění administrativně – technických služeb v určeném termínu této smlouvy byl jako vykonatel prací povinen vrátit zaplacenou zálohu ihned a celkově (čl. 4 smlouvy), když společnost A., XY na základě těchto smluvních ujednání dne 13. 11. 2014 v XY, Republika Černá Hora v NLB MONTENEGROBANKA AD XY platebním příkazem převedla z bankovního účtu číslo XY finanční částku ve výši 39 300 EUR na bankovní účet číslo XY vedený u NLB MONTENEGROBANKA AD XY, jehož jediným majitelem a disponentem je L. H., přičemž transport vozidel do XY, Republika Černá Hora do dne 18. 1. 2015 ani následně nezajistil, finanční zálohu ve výši 39 300 EUR dne 18. 1. 2015 ani následně přes urgence nevrátil, ponechal si ji a užil pro svou potřebu, přičemž tímto jednáním způsobil společnosti A. XY, Republika Černá Hora, registrační č. XY, IČO XY škodu ve výši 39 300 EUR (dle kurzu ČNB 1 084 680 Kč), když následně dne 17. 6. 2016 L. H. odeslal z účtu číslo XY vedeného u společnosti Československá obchodní banka, a. s., XY na účet společnosti A., XY finanční částku ve výši 5 000 EUR (dle kurzu ČNB 138 000 Kč) jako následnou náhradu způsobené škody.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 3 To 325/2020, podal obviněný L. H. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože v řízení, které předcházelo tomuto rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V dovolání podaném dne 7. 2. 2022 prostřednictvím obhájce Mgr. Štěpána Janáče konkrétně namítal, že se nedopustil jednání, které by naplňovalo veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, konkrétně subjektivní stránku tohoto trestného činu, když zavinění pachatele musí být dáno právě v době spáchání činu. Pro posouzení, zda došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, je podle názoru obviněného relevantní, zda v době, kdy s poškozenou společností A., uzavíral předmětnou smlouvu o poskytnutí administrativně-technických služeb, na jejímž základě se této společnosti zavázal dodat motorová vozidla, jednal v přímém či eventuálním úmyslu tato vozidla poškozené nedodat, tj. inkasovat smluvenou zálohu, aniž by svůj závazek ze smlouvy splnil, a tím se na úkor uvedené společnosti obohatil. Obviněný měl za to, že tato skutečnost v trestním řízení nebyla spolehlivě prokázána, když naopak z provedených důkazů vyplynulo, že motorová vozidla dodat chtěl a vynakládal veškeré úsilí k tomu, aby svůj závazek vyplývající ze smlouvy splnil. Zdůraznil, že pouhé nesplnění závazku samo o sobě nemůže svědčit o tom, že se dopustil trestného činu. Obviněný poté v podrobnostech opakoval svoji obhajobu, že k uzavření smlouvy s poškozenou společností přistoupil jen proto, že mu A. H. přislíbil zajištění dovozu motorových vozidel značky Škoda do Černé Hory s množstevní slevou, a to skrze svého známého ve společnosti Š.A. Vzhledem k tomu, že podle dohody mezi obviněným a A. H. měl dovoz vozidel zajistit A. H., předal obviněný tomuto svědkovi celou výši zálohy, kterou obdržel od poškozené společnosti. K dodání vozidel však nedošlo a i přes četné urgence A. H. obviněnému obdrženou zálohu nevrátil, což bylo také důvodem, proč obviněný nebyl schopen zálohu v celkové výši 39 300 EUR poškozené společnosti vrátit. Poté, co se ukázalo, že A. H. dodání vozidel do Černé Hory nezajistí, se obviněný splnění svého závazku ze smlouvy uzavřené s poškozenou společností pokoušel zajistit náhradním způsobem, a to prostřednictvím společnosti A. J. Tato společnost však nebyla schopna zajistit pro obviněného takovou slevu, aby se cena automobilů snížila až na částku uvedenou ve smlouvě uzavřené mezi obviněným a poškozenou společností, k dodání vozidel proto nakonec nedošlo.
6. Třebaže je obviněný přesvědčen o tom, že z provedeného dokazování lze učinit jednoznačný závěr, že jeho jednání není trestným činem, a proto je namístě jej obžaloby zprostit, bylo pro úplné zjištění skutkového stavu nezbytné vyslechnout A. H. Obviněný se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že výslech A. H. je nadbytečný, když má k dispozici jeho vyjádření v listinné podobě a byly provedeny další důkazy umožňující spolehlivě učinit závěr o skutkovém stavu. Soud v žádném případě nemůže z tohoto vyjádření A. H. vycházet, neboť skutečnosti jím uváděné byly vyvráceny ostatními důkazy, a zároveň obhajobě nebylo umožněno této osobě klást otázky. K osobě A. H. poukázal rovněž na jeho trestní minulost (byl opakovaně odsouzen za majetkovou trestnou činnost, mimo jiné i za trestný čin podvodu). Neakceptoval názor soudu prvního stupně ani v tom, že by výslech uvedené osoby byl navrhován z taktických důvodů, neboť se A. H. nezdržuje v České republice. Jeho výslech navrhoval již v přípravném řízení, aniž si byl vědom toho, kde se svědek vyskytuje. S ohledem na rozpory mezi výpovědí tohoto svědka a obviněného a rovněž tohoto svědka a svědka O. R. navrhoval i konfrontaci svědka A. H. s obviněným i se svědkem O. R. Dovolatel rovněž poukázal na to, že nikdy neuvedl, že by A. H. měl být autorizovaným dealerem společnosti Š. A., jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, když obviněný opakovaně uváděl, že A. H. měl dovoz do Černé Hory zprostředkovat skrze svého známého, který v dané společnosti figuroval. Pokud tedy ze zprávy Š. A., vyplynulo, že A. H. s jejich společností nemá a ani nikdy neměl nic společného, nelze z toho usuzovat, že by tvrzení obviněného byla lživá. Měl za to, že jeho vinu nelze dovozovat ani z ceny automobilů sjednaných ve smlouvě uzavřené s poškozenou společností, když ze zprávy společnosti Š. A., ze dne 18. 6. 2018 vyplynulo, že výše slevy za motorová vozidla se skutečně může pohybovat i v rozmezí 18 až 25 %, což potvrdil i svědek J. P. Sjednaná cena tedy byla reálná a dosažitelná při odběru určitého počtu automobilů ročně, o což poškozená měla zájem. K lhůtě dodání vozidel poškozené, kterou nebylo podle názoru soudu možné dodržet, čehož si musel být obviněný vědom, zdůraznil, že při jejím sjednávání vycházel ze skutečností mu předaných A. H. I kdyby se podařilo dodání vozidel zrealizovat až prostřednictvím společnosti A. J., lhůta dodání předmětných vozidel by byla kratší než dva měsíce, proto nelze dospět k závěru, že si obviněný v době uzavření smlouvy musel být vědom toho, že dodání vozidel v této lhůtě je nereálné. Z uvedených důvodů nelze akceptovat závěr, že při sjednávání smlouvy s poškozenou společností nejednal v dobré víře. Soudu vytkl i to, že přestože společnost A. J., potvrdila pravost listin předložených obviněným ohledně jeho snahy zajistit dodání vozidel prostřednictvím této společnosti, soudy k dané skutečnosti, kterou nejprve považovaly za zásadní, nikterak nepřihlédly. V návaznosti na uvedené měl za to, že nenaplnil veškeré znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když v době uzavření smlouvy měl úmysl svůj závazek splnit, jak bylo prokázáno.
7. Obviněný také namítl, že pokud před zahájením trestního stíhání vrátil poškozenému část zálohy, a to 5 000 EUR, nemohlo se jednat o náhradu škody, neboť obviněný neuznal spáchání trestného činu. Uvedené má podle jeho názoru vliv na posouzení kvalifikace jednání, když po odečtení uvedené částky nelze jednání podřadit pod kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku s ohledem na §138 tr. zákoníku.
8 . Na nesprávném právním posouzení spočívá podle obviněného i tvrzení odvolacího soudu týkající se údajné nereálnosti kupní ceny vozidel. Ze spisového materiálu vyplývá, že zástupce A. J., uvedl, že podle zástupce A., „sjednaná cena vozů byla o 1 až 2 tisíce EUR nižší, než jak bylo dojednáno se spol. A. J.“, což je podle obviněného další důkaz svědčící o tom, že cena vozidel byla cenou reálnou. Zprávy společností zabývajících se prodejem vozidel Škoda, prezentované v rámci řízení před soudem prvého stupně, uváděly ceny určené pro český trh, resp. trh EU, avšak předmětem smlouvy s poškozenou společností byla dodávka vozidel mimo evropský trh, kde platí jiné předpisy pro provoz vozidel a ceny tak mohou být značně odlišné. Pokud odvolací soud uvedl, že obviněný měl zakoupit vozidla v České republice, pak obviněný uvedl, že není podstatné, kdo je prodejcem vozidla, pro stanovení ceny je významné místo určení a jeho právní předpisy.
9 . Soudu odvolacímu rovněž dovolatel vytkl neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to výslechu svědka V. S., který měl být rovněž poškozen jednáním A. H. a dokonce měl tvrdit, že peníze vrátí poté, co vrátí dluh obviněnému, a výslech svědkyně J. M., která měla sedět v restauraci na benzínové pumpě v XY, když obviněný předával A. H. peníze. Odvolací soud posledně uvedený důkaz zamítl s poukazem na údajnou účelovost, avšak neobjasnil, z čeho toto dovodil, když podle obviněného případnou účelovost navrženého důkazu není možno posuzovat, aniž by byl důkaz, jehož obsah či výsledek není předem znám, proveden.
10 . Závěrem konstatoval, že se v jeho případě jedná o obchodní vztah, který vznikl z důvodu nesplnění soukromoprávního závazku. Připomněl, že trestní právo je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, a nemůže sloužit k ochraně práv a zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot. Poukázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, podle které je v právním státě výslovně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.
11. Dovolatel brojil rovněž proti výroku o trestu. Uložený trest je podle jeho názoru nepřiměřeně přísný, namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody by postačoval trest alternativní, tj. trest odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu.
12 . Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 3 To 325/2020, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích nové projednání a rozhodnutí věci, případně aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby.
13 . Obviněný dále při zachování dovolací lhůty dne 12. 5. 2022 doplnil své dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Miloslava Drbálka. V něm předně zdůraznil, že již z podaného dovolání je zjevné, že není možné akceptovat názor soudu prvního stupně, podle něhož obviněný nejednal v dobré víře. Opětovně zdůraznil, že soud prvního stupně považoval za zásadní ověřit platnost obviněným předložených listin, které prokazovaly, že se pokoušel zajistit dodání vozidel přes společnost A. J., přesto k potvrzení listin touto společností a této okolnosti vůbec nepřihlédl a přistoupil k odsouzení obviněného. Rovněž zopakoval, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se dopustil jednání, které by naplňovalo veškeré znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, protože nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Za nepochybné považoval, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném posouzení skutku, jakož i na nesprávném nebo opomenutém hmotněprávním posouzení písemné Smlouvy o poskytnutí administrativně-technických služeb ze dne 17. 11. 2014. Tuto smlouvu soudy nevyhodnotily ani jako smlouvu s mezinárodním prvkem, neprovedly důkaz touto smlouvou ani dohodou o devizovém účtu, který měl založen od 28. 6. 2011, tudíž ani z ní nevyvodily žádné závěry. Měl za to, že pokud by soudy řádně provedly důkaz Smlouvou o poskytnutí administrativně-technických služeb ze dne 17. 11. 2014, musely by dospět k závěru, že jde o smlouvu s mezinárodním prvkem a že se smluvní strany dohodly, že všechny spory se budou řešit u Okresního soudu v Podgorci a že právní vztahy vyplývající z této smlouvy se řídí právem Černé Hory. Nadto měl dovolatel od 28. 6. 2011 uzavřenou smlouvu o zřízení bankovního účtu s NLB MONTENEGRO BANKA A. D. XY, kde také probíhaly platby, takže i k hypotetické škodě nebo újmě mohlo dojít v Republice Černá Hora a podle jejího práva, nikoliv práva českého. Uvedl, že ani z výslechu poškozeného není zřejmé, do kdy měl vrátit zálohu pro případ neuskutečnění obchodního případu. Dovolatel dále připomněl českou právní úpravu mezinárodního práva soukromého, podle níž se určuje rozhodný právní řád (zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, od 1. 1. 2014 zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Dospěl k závěru, že podle určovatele, kterým je místo uzavření smlouvy, ale i podle smluvního určení, se výše uvedené smlouvy řídí právem Černé Hory. S ohledem na uvedené vznesl námitku nedostatku pravomoci českých soudů, tj. Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Závěrem konstatoval, že neprovedením navrhovaných důkazů a opomenutím dalších důkazů a neurčením rozhodného právního řádu došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
14. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 7 T 124/2019, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 3 To 325/2020, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a řízení zastavil. Rovněž navrhl odklad vykonatelnosti citovaných rozhodnutí na dobu, než bude rozhodnuto o dovolání obviněného.
15 . Nejvyšší soud obdržel rovněž druhé doplnění dovolání, které obviněný podal až po uplynutí dovolací lhůty dne 28. 7. 2022, a to prostřednictvím obhájce Mgr. Štěpána Janáče. Toto dovolání se obsahově zcela shoduje s doplněním dovolání podaným prostřednictvím obhájce JUDr. Miloslava Drbálka, proto není třeba jeho obsah opakovat.
16. Obviněný dne 4. 11. 2022, tedy již po uplynutí lhůty k podání dovolání, zaslal Nejvyššímu soudu prostřednictvím obhájce JUDr. Stanislava Mečla další doplnění odůvodnění dovolání, v němž rozvinul již uplatněné dovolací důvody a opětovně zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení kriminalizují běžný obchodní případ, a rozvedl své úvahy stran absence úmyslného zavinění trestného činu podvodu, jímž byl soudy uznán vinným. Závěr soudů o úmyslném zavinění je podle jeho názoru v extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnostmi, když bylo naopak prokázáno, že jednal v dobré víře. Když se zavázal zajistit poškozené společnosti vozidla, měl o celém obchodu reálnou představu a činil také veškeré kroky k tomu, aby své smluvní povinnosti dostál. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015, zdůraznil, že podvodný úmysl pachatele musí existovat již v době, kdy se pachatel daného jednání dopustí, což musí být spolehlivě prokázáno. Z jednání obviněného nevyplývá ani lhostejnost, která by mohla opodstatňovat závěr o úmyslu eventuálním (viz usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 211/2013). Obviněný měl dohodu na dodání vozidel s A. H., kterému předal peníze, jak vyplynulo z výpovědí svědků. K ujednání „na dobré slovo“ přistoupil, jelikož o A. H. neměl žádnou negativní referenci, již nějakou dobu jej znal a jeho kontakt měl na doporučení. Připomněl jiný případ řešený Nejvyšším soudem, v němž Nejvyšší soud vytknul, že z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu měla být předmětem dokazování skutečnost, zda obviněný již v době učinění nabídky, respektive v době uzavírání kupní smlouvy, jednal v úmyslu zboží nedodat a tím uvést poškozené osoby v omyl, aby se k jejich škodě obohatil. V tamní věci bylo zdůrazněno, že pokud nastaly překážky, pro něž nemohl pachatel dostát svému závazku a které nemohl v době uzavírání kupní smlouvy ani předvídat, když jinak by byl schopen závazek splnit, až po uzavření kupní smlouvy, nebo jestliže třeba i až dodatečně pojal úmysl zboží nedodat a kupní cenu nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1310/2018). Obviněný konstatoval, že taková situace u něj nastala, když A. H. jako osoba, která měla předmětná vozidla zajistit, toto neučinil, proto nebyl obviněný schopen dostát své smluvní povinnosti vůči poškozené společnosti a zálohu se snažil vrátit podle svých finančních možností. Z uvedeného podle dovolatele plyne, že v posuzovaném případě bylo třeba zkoumat širokou škálu okolností vztahujících se k okamžiku uzavření předmětné smlouvy mezi ním a poškozenou společností, což však soudy neučinily, resp. neučinily v takovém rozsahu a kvalitě, jak bylo třeba. Za takovou okolnost považuje i svou finanční situaci, jak rovněž plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1310/2018, či z usnesení ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 3 Tdo 607/2019, týkajícího se schopnosti splatit poskytnutou půjčku. Poznamenal, že soudy se v posuzované věci spokojily s tím, že proti obviněnému bylo vedeno několik exekučních řízení, což mělo podporovat závěr o jeho úmyslu trestný čin v posuzované věci spáchat, což jsou však ničím nepodložené domněnky, neboť soudy se ani detailněji otázkou solventnosti obviněného v době uzavření smlouvy nezabývaly. Další okolností, již je nutno zkoumat, je podle obviněného vědomost poškozené společnosti o rozhodných skutečnostech posuzované věci, respektive její možnosti tuto vědomost nabýt (nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17). V této souvislosti poukázal na §5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého platí, že kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži. Konstatoval, že poškozená společnost dlouhodobě působí na trhu s automobily a měla možnost si věc více prověřit a ověřit pravdivost skutečností, jež jí obviněný sděloval, např. si mohla prověřit reálnost nabízených cen u společnosti Š. A., nebo osobu obviněného ve veřejných i exekučních rejstřících. Poškozená společnost taktéž mohla splnění smluvních povinností ze strany obviněného jakkoli zajistit či utvrdit, což však neprovedla. To, že na dané ceny vozidel přistoupila a obviněnému poskytla zálohu, je podle dovolatele rovněž ukazatelem toho, že ceny, které nabízel, byly reálné. Dále se obviněný ve svém doplnění dovolání věnoval zásadě subsidiarity trestní represe. S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu znovu zdůrazňoval, že trestní právo nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti účastníka soukromoprávního vztahu při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů a prostředky trestněprávní represe nemohou sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti.
17. Obviněný i v tomto podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 3 To 325/2020, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích nové projednání a rozhodnutí věci, případně aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby. Rovněž trval na svém návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2022, sp. zn. 7 T 124/2019, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 3 To 325/2020, a to nejméně na dobu, než bude rozhodnuto o dovolání obviněného. Doplnil, že jeho zdravotní stav není příznivý, má hluboké deprese a potřebuje čas k léčení a 24 hodinový dozor, jak se podává z lékařské zprávy L. M. ze dne 28. 10. 2022, a že dne 3. 11. 2022 upadl, jak vyplývá ze zprávy V. P. ze dne 3. 11. 2022, proto by měl být výkon trestu odnětí svobody podle §322 odst. 1 tr. ř. odložen, neboť nástup trestu by jej mohl přímo ohrozit na životě a zdraví.
18. Již na tomto místě dovolací soud připomíná, že podle §265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. I Ústavní soud v tomto kontextu zdůrazňuje, že podle §265f odst. 2 tr. ř. se připouští dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to jak pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., a to včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e odst. 1 tr ř. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Je zřejmé, že zákonná dvouměsíční lhůta se uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř. původního dovolání, ale i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1706/08, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 1030/18). Není sice žádoucí, aby obviněný kdykoliv do doby rozhodnutí dovolacího soudu mohl měnit námitky, jež podřadil pod uplatněný důvod dovolání, ale posouzení otázky, zda jde o vskutku o změnu důvodů dovolání, závisí na konkrétních okolnostech případu. Smysl výhrad obviněného proti právnímu posouzení skutku spočíval v tom, že nevykazuje znaky trestného činu podvodu pro absenci subjektivní stránky, a pokud by dovolací soud aplikoval ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. tak, že by posledně uvedené dovolací námitky směřujících proti posouzení skutku jako trestného činu podvodu nepřipustil s argumentem uplynutí lhůty k podání dovolání, šlo by o aplikaci, která se jeví v daných souvislostech příliš formalistickou (k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/2002 aj.).
19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného podanému prostřednictvím Mgr. Štěpána Janáče předně zdůraznil, že obviněný v dovolání pouze opakuje námitky, které se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Takové dovolání je třeba ve světle judikatury Nejvyššího soudu třeba považovat na zjevně neopodstatněné. Dále upozornil, že obviněný zjevně uplatnil dovolací důvody podle trestního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022, jíž došlo k přidání dovolacího důvodu. Obviněný se pak dopustil formální nepřesnosti, správně měl s ohledem na obsahovou stránku dovolání a charakter jednotlivých výhrad uplatnit dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
20. Pokud jde o námitky dovolatele zaměřené proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, státní zástupce akcentoval, že tento soud provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to i ve vztahu k problematice formování skutkových závěrů. Svým povinnostem podle jeho názoru dostál i soud druhého stupně, který odvolání řádně přezkoumal a se všemi námitkami obviněného i důkazními návrhy se řádně a přesvědčivě vypořádal. K námitkám stran neúplného dokazování konstatoval, že v trestním řízení je pouze na úvaze soudu, který z důkazů provede, a v případě, že odmítne navržený důkaz provést, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V nyní projednávaném případě uzavřel, že soudy nižších stupňů neopomněly žádný z navržených důkazů, když zamítnutí z důvodu nadbytečnosti řádně odůvodnily (viz str. 7, 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 11. až 13. a 28. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nad rámec uvedeného k dané problematice poznamenal, že ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez dostatečného odůvodnění nemá nutně za následek porušení práva na spravedlivý proces, neboť nerespektování uvedeného práva je založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. V nyní projednávaném případě obviněného však k takové situaci nedošlo.
21. Státní zástupce neshledal ani obviněným dovozovaný nesoulad zásadních skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaného trestného činu a provedených důkazů, neboť soudy zformovaly takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje. Soudy přesvědčivě vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, zejména pokud obviněný tvrdil, že měl nějakou dohodu o dodání vozidel se svědkem A. H., jemuž měl předat peníze, a že automobily mohl reálně dodat za ceny uvedené ve smlouvě s poškozenou společností (viz především str. 10 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, body 18. až 25. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Připomněl, že obviněný znal svědka jen krátkou dobu, neobchodovali spolu, neměl ani žádné reálné poznatky o jeho eventuálních obchodních aktivitách. Ve své výpovědi obviněný nezmínil ani to, že by si ověřoval údajné kontakty svědka na pracovníky Š. A., přitom kdyby se svědkem skutečně jednal o dodání automobilů, logicky by se o tyto důležité okolnosti zajímal, stejně jako by pro něho muselo být významné i zjištění, zda A. H. má vůbec možnost specifikované automobily dodat v dohodnutém, relativně krátkém termínu. O tom, že obviněný ve skutečnosti s A. H. o dodání automobilů nejednal a peníze mu nepředal, svědčí rovněž zjištění, že ačkoli s poškozeným uzavřel písemnou smlouvu a záloha mu byla zaslána snadno ověřitelným způsobem, tedy bezhotovostním převodem na účet, údajné ujednání s A. H. mělo být realizováno bez písemného potvrzení, stejně jako měly být peněžní prostředky v hodnotě (v přepočtu) několika set tisíc Kč údajně předány v hotovosti a bez jakéhokoli dokladu. Ze struktury výběrů z účtu je podle něj zjevné, že obviněný významnou část ze zálohy vybíral postupně až do cca poloviny měsíce prosince 2014, kdy tedy stále pobýval v Černé Hoře, a užíval je tak pro vlastní užitek. Ve shodě se soudy nižších stupňů konstatoval, že obhajoba obviněného v tom směru, že o dodání automobilů jednal se svědkem A. H., který peníze převzal, avšak nic nedojednal, je lživá a odporuje skutkovým zjištěním soudů. V podstatě totéž platí i ve vztahu k výhradě, v rámci které obviněný podotkl, že cen, které byly ujednány ve smlouvě s A., mohlo být s ohledem na slevy skutečně dosaženo. Z listinných důkazů, konkrétně ze zpráv společností P. I. A., i Š. A. (a v podstatě i ze sdělení A. J.) totiž jednoznačně vyplývá, že ani při maximální možné slevě by nebylo možné dosáhnout na ceny, k nimž se obviněný zavázal v rámci smlouvy s poškozenou společností. Automobily měl přitom obviněný – podle toho, co uváděl zástupci poškozené společnosti – zajistit v České republice prostřednictvím konkrétních osob (údajně kamarádů) ze společnosti Š. A., a tudíž neobstojí jeho vyjádření v tom smyslu, že mimo Českou republiku jsou ceny odlišné. Žádný extrémní rozpor tak státní zástupce ve věci neshledal.
22. K výtkám týkajícím se naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu s odkazem na chybějící podvodný úmysl státní zástupce uvedl, že podvodný úmysl je spolehlivě prokázán i dalšími okolnostmi dokreslujícími jednání obviněného. V této souvislosti zmínil např. okolnosti uzavření smlouvy s poškozenou společností A., kdy nelze přehlédnout, že obviněný neměl žádné živnostenské oprávnění k obchodování s automobily, neměl v tomto oboru žádné aktuální praktické zkušenosti, stejně jako neznal žádné odpovědné osoby ze společnosti Š. A., což je v naprostém rozporu s informacemi, které sděloval zástupci poškozené společnosti. Pokud by byl tento svědek obeznámen se skutečným stavem věci, účast na pofiderním „obchodu“ s dovolatelem by nepochybně odmítl. Přehlédnout nelze ani nedobrou finanční situaci dovolatele, který byl a je zatížen řadou exekucí, stejně jako jeho trestní minulost. Za účelové pak soudy důvodně označily i následné jednání dovolatele se společností A. J., které zkrachovalo v momentě, kdy měl dovolatel hradit finanční prostředky. Hlavním motivem tohoto jeho jednání tak bylo opatřit si pro poškozeného jakýsi „doklad“ či alibi o tom, že skutečně s někým o dodání automobilů jedná a že v této souvislosti uhradil zálohu. Tato snaha dovolatele působit na poškozeného jako věrohodný subjekt ostatně koresponduje i s jeho vystupováním vůči společnosti A., neboť z vyjádření svědka D. R. a e-mailové komunikace vyplývá, že dovolatel je opakovaně ujišťoval o tom, že ve věci činí potřebné kroky, přičemž splnění závazku (dodání vozidel či vrácení zálohy) neustále oddaloval. Nadto doplnil, že historku o „podvedení“ ze strany A. H. začal obviněný prezentovat až po zahájení úkonů trestního řízení, přičemž před poškozeným po celou dobu nic takového nezmiňoval, a naopak ho neustále utvrzoval v přesvědčení, že automobily dodá. Pokud by se stal skutečně obětí protiprávního jednání jiné osoby, nebylo nic jednoduššího než to sdělit poškozené společnosti či oznámit věc na Policii České republiky. Státní zástupce proto ve shodě s oběma soudy vyjádřil přesvědčení, že podvodný úmysl dovolatele byl provedenými důkazy beze zbytku prokázán.
23. Za zjevně neopodstatněnou označil státní zástupce i námitku obviněného, že uhradil-li posléze před zahájením trestního stíhání poškozenému částku 5 000 EUR, nemůže se jednat o pouhou náhradu škody, nýbrž mělo dojít k přiměřenému snížení vzniklé škody, což by odůvodňovalo mírnější právní kvalifikaci. Zopakoval výstižné tvrzení odvolacího soudu, který uzavřel, že škodou způsobenou trestným činem je hodnota vylákaných peněžních prostředků ke dni spáchání skutku, kdy tedy dovolatel realizoval svůj podvodný úmysl. S velkým časovým odstupem provedená částečná platba poškozenému pak má vliv pouze na přiměřené snížení náhrady způsobené škody, o níž je rozhodováno v rámci adhezního řízení. To, zda obviněný trestnou činnost doznává či účelově popírá, na tomto závěru nemůže nic změnit.
24. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce, že se v případě obviněného jednalo o ryze obchodní případ a že užitím prostředků trestní represe došlo k porušení principu ultima ratio . Připomněl obecná teoretická východiska v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe a uzavřel, že případ obviněného zcela odpovídá jiným typově podobným případům trestného činu podvodu spáchaného srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností, jeho čin tak spadal do oblasti trestního práva a uplatnění trestní odpovědnosti bylo logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení.
25. Ve vztahu k výtce proti uloženému trestu odnětí svobody, který obviněný považoval za nepřiměřeně přísný, státní zástupce poznamenal, že námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna být nemůže, a to ani tehdy, je-li dovolatel subjektivně přesvědčen kupříkladu o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, narušujících ve svém důsledku základní práva a svobody obviněného. To však trest uložený dovolateli při samé dolní hranici trestní sazby podle státního zástupce není, neboť jeho výše byla nalézacím soudem (a také soudem odvolacím, který reagoval na odvolací námitky vztahující se k trestu) odůvodněna řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem a rovněž způsobem ústavně konformním.
26. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené neshledal dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. naplněnými, z toho důvodu neshledal naplněným ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
27. K doplnění dovolání obviněného podanému prostřednictvím JUDr. Miloslava Drbálka státní zástupce sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Stejně tak nevyužil práva repliky k doplnění dovolání zpracovanému obhájcem JUDr. Stanislavem Mečlem.
III. Přípustnost dovolání
28 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejprve je nutno poznamenat, že ačkoliv obviněný podal dovolání dne 7. 2. 2022, výslovně odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z uvedeného plyne, že dovolatel formálně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. V souladu s názorem státního zástupce se lze s ohledem na užitou formulaci dovolacího důvodu opodstatněně domnívat, že dovolatel by ve znění trestního řádu účinného v době podání dovolání mínil uplatnit dovolací důvody obsažené v ustanovení §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř., které je svou formulací shodné s formulací obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle trestního řádu ve znění do 31. 12. 2021 a v jejichž rozsahu také Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí. S ohledem na dovolací argumentaci obviněného, která byla založena na odlišných skutkových zjištěních, než jaká učinily soudy nižších stupňů, kdy dovolatel vytýkal nesprávný postup při provedení dokazování, lze mít důvodně za to, že by podle nového znění trestního řádu mínil uplatnit také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jako jediný dovolací důvod specifikuje konkrétní situace, za nichž je možno uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním.
30. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, respektive důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v aktuálním znění.
31 . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je dán třemi alternativami, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Pod tímto dovolacím důvodem se tak lze zabývat námitkou obviněného stran nedůvodně neprovedených důkazů a naznačeného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry významnými pro naplnění znaků trestného činu podvodu, zejména jeho zavinění.
32. Žádná zásadní pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal. K výtce dovolatele, že odvolací soud zamítl doplnit dokazování o výslech svědků V. S. a J. M. a že soudy nižších stupňů měly provést výslech svědka A. H., lze připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
33. Obviněný nesouhlasil s názorem soudů, že výslech A. H. je nadbytečný, v důsledku čehož návrh na provedení tohoto důkazu zamítly. V této souvislosti je namístě akcentovat, že soudy tento důkaz nezamítly z jakési libovůle, zejména odvolací soud se pod body 12. až 14. na str. 5, 6 odůvodnění svého usnesení velice podrobně věnoval tomu, proč nebylo možné svědka přes veškeré úsilí o jeho zajištění orgány činnými v trestním řízení vyslechnout, nadto oba soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že s ohledem na jeho vyjádření, které zaslal prostřednictvím e-mailu, z něhož je zjevný jeho postoj k projednávané věci, jakož i (a zejména) s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy by byl výslech tohoto svědka nadbytečný. Takový postup neprovedení důkazu vyhovuje výše uvedeným kritériím vymezeným judikaturou Ústavního soudu a Nejvyšší soud jej také akceptuje, když provedené důkazy spolehlivě prokazují skutkový stav věci, jak bude rozebráno níže. Soudy vyjádření A. H. hodnotily správně toliko jako listinný důkaz, nikoliv jako výslech svědka, dávaly tak tomuto důkazu odpovídající, méně relevantní váhu, zejména jej považovaly toliko za malý článek celého řetězce důkazů, které spolu po jejich vyhodnocení korespondují.
34. Ze spisového materiálu se dále podává, že obviněný v průběhu odvolacího řízení navrhl doplnění dokazování výslechem svědků V. S. a J. M. (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 5. 1. 2022 na č. l. 860 ve spojení s písemným návrhem obviněného ze dne 31. 12. 2021 na č. l. 854). Odvolací soud nikterak nepochybil, pokud zamítl návrh obviněného na provedení výslechu svědkyně J. M. z důvodu nadbytečnosti tohoto důkazu. V odůvodnění svého rozhodnutí pod bodem 28. podrobně rozvedl důvody svého závěru o nadbytečnosti předmětného důkazu, když již informace podané obviněným ve vztahu k relevantnosti výpovědi této svědkyně se zdají více než pochybné a vzájemně rozporuplné. Svědkyně měla obviněného vidět z dálky a volat na něj, na což on nereagoval, přes tuto vzdálenost však měla registrovat, že obviněný předával jiné osobě větší množství EUR, měla tedy vidět množství i měnu finančních prostředků předávaných obviněným. Soud rovněž výstižně poznamenal, že nemělo jít ani o událost, která by pro svědkyni měla být s ohledem na její okolnosti natolik výjimečná, aby si ji detailně pamatovala a při náhodném setkání s obviněným po sedmi letech měla důvod mu o ní referovat. Odvolací soud měl opodstatněně za to, že s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy by výslech této svědkyně s přihlédnutím ke skutečnostem, k nimž se měla vyjadřovat, jakož i s ohledem na okolnosti, za jakých se k nim měla vyjadřovat, nebyl schopen zpochybnit dosavadní skutkové závěry soudu prvního stupně. Odůvodnění odvolacího soudu k zamítnutí tohoto návrhu tak zcela odpovídá výše vymezeným kritériím stanoveným judikaturou Ústavního soudu.
35. Pokud jde o návrh na vyslechnutí svědka V. S., pak ačkoliv se odvolací soud k tomuto návrhu nikterak nevyjádřil a jeho neprovedení neodůvodnil, z odůvodnění soudů nižších stupňů je zcela evidentní nejméně nadbytečnost i tohoto důkazu, a to zejména s ohledem na provedené dokazování a jeho výsledky, když předmětný důkaz by nemohl nikterak otřást skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem. V. S. měl podle obviněného uvést, že byl rovněž poškozen jednáním A. H., a také potvrdit, že A. H. dlužil obviněnému peníze. Skutečnost, zda A. H. někdy v minulosti podvedl V. S., s nyní projednávanou věcí nikterak nesouvisí, v nyní projednávané věci není příliš relevantní ani skutečnost, zda měl A. H. svědka informovat o tom, že dlužil obviněnému nějaké peníze. Předmětný navržený důkaz tedy nejenže nemá relevantní souvislost s věcí v tomto řízení projednávanou, nadto argument, že to byl právě A. H., kdo podvedl i obviněného, který od začátku svého jednání vůči poškozenému jednal v dobré víře, byl spolehlivě vyvrácen ve věci provedenými důkazy. Výpověď svědka V. S. by na závěru soudů nižších stupňů o vině obviněného založeného na logickém vyhodnocení provedených důkazů nemohla ničeho změnit. Soudy zejména neuvěřily obhajobě obviněného, že by se jako zkušený obchodník nechal takto snadno podvést A. H., kterému by bez ověření si jeho skutečných možností či doložení již zajištěné dodávky vozidel předal finanční hotovost ve výši 25 000 EUR a následně 400 000 Kč, aniž by si k tomu nechal vystavit jakýkoliv písemný doklad potvrzující předání těchto finančních prostředků. Byť tedy odvolací soud formálně pochybil, pakliže nevysvětlil, proč nevyhověl tomuto návrhu na doplnění dokazování, nedošlo k takovému porušení práva obviněného na obhajobu, aby bylo nutno v jeho důsledku napadené usnesení zrušit, neboť ve světle požadavků práva na spravedlivý proces nemá tato vada s ohledem na konkrétní okolnosti zásadní význam.
36. K dovolací výtce obviněného, že soudy nižších stupňů neprovedly důkaz Smlouvou o poskytnutí administrativně-technických služeb ze dne 17. 11. 2014 ani dohodou o devizovém účtu, který měl založen od 28. 6. 2011, lze toliko konstatovat, že tyto listiny byly již nalézacím soudem provedeny (viz protokol o hlavním líčení ze dne 17. 10. 2019 na č. l. 676–678) a jako zásadní důkazy také hodnoceny, jak se podává i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz zejména bod 4. na str. 6, 7, bod. 5. na str. 10–12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Skutečnost, že soudy z předmětných dokumentů, zejména pak při jejich hodnocení ve světle i ostatních ve věci provedených důkazů, nedospěly ke stejným závěrům jako dovolatel, nemůže znamenat a neznamená, že by tyto důkazy byly opomenuty či nebyly provedeny řádně.
37. Nejvyšší soud neshledal ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků předmětného zločinu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (str. 10–12, bod 5. rozsudku nalézacího soudu, str. 6–9, bod 15.–27. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Obviněný v rámci obhajoby uplatňované v průběhu celého řízení (i před dovolacím soudem), opakovaně uváděl, že od počátku jednal v dobré víře, byl domluven na sjednání dodání vozidel za určitou cenu a v určité lhůtě s A. H., kterýmžto byl podveden. A. H. předal zálohu, kterou obdržel od poškozené společnosti A., přesto A. H. dodání vozidel nezařídil a zálohu obviněnému nevrátil, načež se obviněný pokusil sehnat vozidla jinak, a to přes společnost A. J. Veškeré tyto skutečnosti měly být podle obviněného dokládány především výslechem svědka O. R., který potvrdil, že obviněný s A. H. jednal o vozidlech, že A. H. nabízel různým lidem (včetně samotného svědka) dodání vozidel tovární značky Škoda s vysokou slevou a že mu měl A. H. několik měsíců po schůzce přiznat, že obviněnému dluží milion korun. Ve svůj prospěch hodnotil i výpověď svědka J. P., zaměstnance společnosti A. J., a dokumenty týkající se sjednávaného obchodu se společností AJ. Svědek J. P. podle mínění obviněného potvrdil, že s obviněným jednali o dodání předmětných vozidel, a rovněž připustil, že záloha ve výši 75 000 EUR byla stanovena z jejich strany a v případě závazku odběru vyššího počtu automobilů by se s jejich cenou skutečně mohli dostat na tu, která je uvedena ve smlouvě mezi obviněným a poškozenou společností, když v takovém případě by i požadovaná záloha mohla být nižší. Nutno konstatovat, že závěry dovolatele jsou toliko jeho vlastním hodnocením důkazů vytržených z celého řetězce ve věci provedených důkazů, které nekoresponduje logickému hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., navíc samotná verze obviněného a jeho obhajoba je značně vnitřně rozporná.
38. Závěr o tom, že obviněný od počátku nejednal v dobré víře a jeho cílem nebylo dostát svému závazku, vyplývá už ze skutečnosti, že obviněný vědomě uvedl poškozenou společnost A., v omyl ohledně skutečností, které byly pro poškozenou společnost při rozhodnutí o uzavření Smlouvy o administrativních a technických službách ze dne 17. 11. 2014 (č. l. 86–88) s obviněným zcela zásadní, jak se podává zejména z výpovědi svědka D. R., zástupce poškozené společnosti. Ten uvedl, že mu poškozený sdělil, že má v Černé Hoře založenou společnost a že má možnost přivézt více vozidel, která jsou určena pro pracovníky společnosti, že má v České republice pověření pro obchodní činnost na prodej aut, dělá to mnoho let a umí to, dále že osoby u společnosti Š. A., které svědkovi uvedl, jsou jeho kamarádi. Již tato tvrzení, která u svědka D. R. vzbudila důvěru k obviněnému a odhodlání k uzavření smlouvy o poskytnutí administrativně-technických služeb, jsou nepravdivá. Z živnostenského rejstříku (č. l. 65) se podává, že obviněný v letech 2014–2015 neměl platné živnostenské oprávnění, které by jej opravňovalo k obchodování s automobily. I z výpovědi obviněného vyplynulo, že sám žádné kamarády u společnosti Š. A., neměl, žádné osoby zde neznal. Bez pochybností bylo také prokázáno, že obviněný v době, kdy uzavíral smlouvu s poškozenou společností, neměl zajištěné žádné dodání vozidel a neměl k nim stanovenou ani předem sjednanou cenu. To nakonec potvrdil i sám obviněný, ačkoliv současně dodával, že se o možnostech dodání vozidel bavil s A. H., který mu dodání vozidel za určitou cenu slíbil. Přestože se obviněný jak před svědkem D R., tak i před orgány činnými v trestním řízení staví do role zkušeného obchodníka, navíc s vozidly, zároveň uvedl, že jej A. H. podvedl, když od něj převzal zálohu za vozidla, která však nedodal, proto se obviněný musel pokoušet sehnat vozidla jiným způsobem. Taková obhajoba je zcela nevěrohodná. Pokud je obviněný zkušeným obchodníkem, nelze uvěřit tomu, že by A. H., s nímž dříve neprováděl žádný obchod a sotva jej znal, předal finanční hotovost ve výši 25 000 EUR a následně 400 000 Kč, aniž by si k tomu nechal vystavit jakékoliv potvrzení. Rovněž je neuvěřitelné, že by jako zkušený obchodník A. H. zcela slepě věřil, aniž by měl od něj jakkoliv doloženo, že je skutečně schopen zajistit dodání předmětných vozidel za uvedenou cenu a že je k nim sjednaná záloha. Je nepochybné, že pokud by měl A. H. platit za vozidla zálohu, kterou by požadoval po obviněném, musel by mít již buďto uzavřenou smlouvu na dodání vozidel, k níž by byla vyžadována záloha, případně již mít alespoň návrh na uzavření takové smlouvy, či jakoukoliv jinou dokumentaci. Obviněný si však údajně nic takového neověřil, pouze obviněnému předal finanční hotovost, o kterou měl takto přijít. Pokud jde o domněnku dovolatele, že svědek O. R. jeho výpověď potvrdil, pak je nutno konstatovat, že tento svědek sice uvedl, že při schůzce obviněného s A. H., které byl přítomen, se řešila nějaká vozidla, současně však zmínil, že neviděl žádné předání peněz, ani nevěnoval konverzaci pozornost. Rozhodně tak nelze uzavřít, že by svědek O. R. tímto neurčitým sdělením o obsahu hovoru obviněného s A. H. potvrdil výpověď obviněného a jeho nepřesvědčivou obhajobu, vyvrácenou ostatními provedenými důkazy. Obhajobu obviněného ostatně nepotvrzují ani dokumenty o tom, že jednal se společností A. J., o dodání předmětných vozidel, aby dostál svému závazku poté, co zjistil, že mu vozidla A. H. nedodá, ani výpověď svědka J. P. Obviněný v rámci své obhajoby pomíjel řadu skutečností, která z uvedených důkazů vyplynula. Z výpovědi svědka J. P. i listin týkajících se jejich jednání se podává, že svědek se snažil vyhovět požadavkům obviněného na dodání vozidel za určitou cenu, což však nebylo možné a obviněný nesplňoval podmínky pro sjednání ceny nižší, proto došli k řešení, že vozidla společnost A. J., objednala u svého partnera ve Slovinsku, kde se prodávala levněji, ovšem ani tak nebyla vozidla za cenu, kterou obviněný sjednal s poškozenou společností, nadto obviněný nebyl schopen zaplatit společnosti A. J., sjednanou zálohu ve výši 75 000 EUR, proto z obchodu sešlo. Když společnost A. J., sama oslovila poškozenou společnost A., tato neměla o vozidla za nabídnuté ceny zájem, neboť ceny, které měla za vozidla sjednaná s obviněným, byly nižší. Obviněný tak žádné reálné úsilí zajistit pro poškozenou dohodnutá vozidla za dohodnutou cenu nevynaložil. Jednání se společností A. J., bylo pouhou „zástěrkou“, které mělo podložit tvrzení obviněného o snaze zajistit vozidla, přestože k uzavření předsjednané kupní smlouvy nedošlo toliko z vůle obviněného, který společnosti A. J., neuhradil smluvenou zálohu, nadto sjednaná cena nebyla ani cenou, za kterou se zavázal dodat vozidla poškozené společnosti A. Pominout nelze ani skutečnost, že obviněný ve vztahu ke společnosti A. J., kterou ujišťoval o svém záměru uzavřít s ní kupní smlouvu na daná vozidla, nejednal zrovna čestně. Tato společnost v rámci snahy vyjít obviněnému vstříc a zajistit mu co nejnižší ceny zakoupila vozidla v zahraničí, která pak byla v České republice prakticky neprodejná, přitom obviněný věděl, že cena, kterou se společností A. J., dojednal, není cena, na které byl se společností A., domluven v uzavřené smlouvě, a rovněž věděl, že nedisponuje částkou 75 000 EUR, z nichž by mohl společnosti uhradit zálohu. Pominout nelze ani to, že obviněný chtěl po svědkovi J. P., aby v kupní smlouvě uvedl, že již zálohu zaplatil, přestože tomu tak nebylo. Obviněný tak celou dobu jednal klamavě. Z uvedených skutečností je zcela evidentní, že obviněný neměl zajištěné dodání předmětných vozidel, a to za sjednanou cenu, přesto uzavřel se společností A., smlouvu, na jejímž základě od této společnosti vylákal zálohu ve výši 39 300 EUR, a následně se své podvodné jednání snažil zastřít jednáním se společností A. J., s níž nakonec kupní smlouvu stejně neuzavřel, přestože se tato společnost snažila co nejvíce vyjít vstříc nedosažitelným požadavkům obviněného. Obviněný nedostál ani svému závazku vrátit jemu poškozenou společností uhrazenou zálohu ve výši 39 300 EUR, když vozidla ve sjednané lhůtě nedodal. Z provedených důkazů je také evidentní, že obviněný od počátku věděl, že zálohu nevrátí; zálohu zaslanou poškozenou společností na jeho bankovní účet již od dalšího dne postupně vybíral a postupně spotřebovával (viz bankovní výpisy na č. l. 177 –190, překlady na č. l. 191–196). Jak výstižně shrnul odvolací soud (bod 23. napadeného usnesení), obviněný významnou část ze zálohy vybíral postupně až do téměř poloviny měsíce prosince 2014, kdy stále pobýval ještě v Černé Hoře, a užíval je tak pro vlastní potřebu (k tvrzené schůzce a jednání s A. H. by muselo dojít až ve druhé polovině prosince2014 a účet zmiňovaný obviněným mu již neumožňoval hradit další výrazné množství finančních prostředků). Z žádného důkazu bez důvodných pochybností nevyplývá, že by obviněný zálohu předal A. H., nadto, jak již bylo konstatováno, se jeví předání tak vysoké částky téměř cizí osobě bez jakéhokoliv dokladu značně nepravděpodobné.
39. Ve věci bylo rovněž spolehlivě prokázáno, že ceny vozidel, za něž se obviněný zavázal vozidla dodat poškozené společnosti, byly nereálné. Obviněný argumentuje tím, že takové ceny byly v případě množstevní slevy dosažitelné, při své argumentaci však pomíjí, že on ani poškozená společnost neměli na žádnou množstevní slevu nárok, když pro ni nesplňovali podmínky. Poškozená společnost neměla zájem se do budoucna zavázat k odběru většího množství dalších vozidel značky Škoda a obviněný, který nebyl dealerem vozidel, se k takovému odběru sám nemohl zavázat, nemohl tedy množstevní slevy dosáhnout. Žádná společnost nebyla ochotna vozidla za tak nízkou cenu, jakou s poškozenou společností sjednal, prodat, jak vyplynulo ze zpráv společností P. I. A. (č. l. 258–260), Š. A. (č. l. 265), i společnosti A. J., která potvrdila, že ceny sjednané obviněným se společností A., absolutně neodpovídají jejich prodejním cenám (č. l. 728). Pokud jde o tvrzení obviněného, že soudy měly vzít v úvahu skutečnost, že vozidla měla být prodána do zahraničí, proto by byla cena nižší, pak je třeba konstatovat, že takový argument je zcela lichý. Jak správně uvedly soudy nižších stupňů i státní zástupce, pro stanovení ceny, za niž mohla být poškozené společnosti vozidla z České republiky dodána, je podstatná prodejní cena českých společností. Ostatně sám obviněný tvrdil, že se poškozené společnosti zavázal dodat vozidla z České republiky, neboť se v ní mají vozidla prodávat za nižší cenu, rovněž ze zpráv společností prodávajících v České republice vozidla je zjevné, za jaké ceny byly ochotny nabídnout vozidla obviněnému případně přímo poškozené společnosti do Černé Hory.
40. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
41 . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatele, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, především jeho subjektivní stránku, a že soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe.
42. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je zásadně významná otázka, zda obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku po stránce subjektivní (tj. zda byl prokázán podvodný úmysl). V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout, že přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu [jíž se podle §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku pro účely tohoto zákona rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč], spáchá zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
43. Dovolatelem zpochybňované zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
44 . Skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje zavinění úmyslné (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku). Ve vztahu ke způsobené značné škodě podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
45 . Námitky zpochybňující subjektivní stránku zločinu podvodu však nejsou případné. Soud prvního stupně neměl pochybnosti o naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když zjistil, že obviněný záměrně předstíral skutečnosti, které byly v rozporu se skutečným stavem věci, a zástupci poškozené společnosti sdělil nepravdivé skutečnosti o sobě a dodávce vozidel, neboť věděl, že za podmínek sjednaných ve smlouvě nebude s to taková vozidla dodat, přičemž tak učinil se zištným úmyslem se obohatit na úkor poškozené. Věděl tedy, že při svém počínání může způsobit porušení zájmu poškozené spočívající v ochraně jejich majetkových práv, a takové porušení způsobit chtěl a způsobil, když musel předpokládat, že k porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde (bod 6. na str. 12, 13 rozsudku). Tyto okolnosti byly rovněž adekvátně vyjádřeny v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku, v níž je popsáno, že obviněný jednal se záměrem získat pro sebe neoprávněný finanční prospěch formou vylákání finančních prostředků a jejich ponecháním si, když pod nepravdivou legendou, že se v České republice zabývá dovozem a prodejem motorových vozidel tov. zn. Škoda a zná se s vysoce postaveným funkcionářem společnosti Š. A., a je schopen zprostředkovat dovoz vozidel za výhodnou cenu, ačkoliv neměl na území České republiky oprávnění ke zprostředkování nákupu a prodeje vozidel a neměl uzavřenou žádnou smlouvu s autorizovanými dealery společnosti Š. A., a byl si vědom skutečnosti, že nebude schopen dodat vozidla za dohodnutou cenu, uzavřel jako fyzická osoba – vykonavatel prací se společností A., písemnou "Smlouvu o poskytnutí administrativně-technických služeb", na jejímž základě se jako vykonavatel prací zavázal nejpozději do 18. 1. 2015 provést transport 14 osobních motorových vozidel značky Škoda a na jejímž základě od poškozené společnosti převzal finanční zálohu, kterou poškozené společnosti v rozporu s výše uvedenou smlouvou při nedodání vozidel nevrátil.
46 . Nejvyšší soud považuje úvahu soudu prvního stupně týkající se zavinění, byť stručnou, za správnou. Ze zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že obviněný zcela vědomě uvedl zástupci poškozené společnosti o své osobě, jakož i o možnostech dodání vozidel a možnostech zajištění určité ceny za daná vozidla nepravdivé informace, aby s ním uzavřel smlouvu a aby tak od něj vylákal zálohu ve výši 39 300 EUR, kterou pak nepoužil v souvislosti s obstaráním vozidel, ale postupně ji z účtu vybral a spotřeboval blíže neurčeným způsobem, s tím, že mu následně chyběly finanční prostředky pro případné obstarání vozidel. Vzhledem k tomu, že obviněný byl ve špatné finanční situaci a zálohu postupně spotřeboval, nebyl schopen ji v situaci, kdy vozidla v domluvené lhůtě nedodal, poškozené společnosti v souladu s uzavřenou smlouvou vrátit, čehož si musel být s ohledem na svou finanční situaci vědom již od počátku. Skutečnost, že si obviněný zálohu neuložil a nebyl ji poškozené společnosti schopen vrátit, ostatně nepopíral ani sám dovolatel, když i v rámci svého dovolání a jeho doplnění uváděl, že se zálohu následně snažil vrátit podle svých možností. Jeho argumentace, že se soudy měly blíže zabývat jeho solventností je zcela lichá. V této souvislosti lze rovněž poznamenat, že Nejvyšší soud ve své judikatuře, na kterou dovolatel odkazoval, vyčetl okolnosti podporující závěr o podvodném úmyslu toliko příkladmo, ne v každé věci je proto třeba klást důraz na stejné otázky. Zejména solventnost obviněného, na kterou obviněný poukazoval s odkazem na jiný případ projednávaný Nejvyšším soudem, v němž se však jednalo o podvodné vylákání půjčky, není v nyní projednávaném případě, kdy se obviněný nezavazoval ke splacení vylákané půjčky, ale k zajištění vozidel, příliš významná.
47. Rovněž bylo prokázáno, že obviněný od počátku jednal s vědomím, že dodání vozidel za sjednané ceny nemá zajištěné, nemá ani známé či kamarády, kteří by mu vozidla mohli za sjednané nízké ceny dodat, jak nepravdivě zástupci poškozené společnosti před uzavřením smlouvy uváděl, a je tak evidentní, že pokud zástupce poškozené společnosti přesvědčil o opaku, učinil tak jasně s cílem vylákat od něj finanční prostředky. Je zjevné, že obviněný ani nemohl spoléhat na to, že by se mu snad mohlo skutečně podařit zajistit dodání předmětných vozidel za sjednané ceny následně, když sám žádné kontakty neměl, prodejní ceny českých společností tomu neodpovídaly, navíc obviněný téměř okamžitě po obdržení zálohy od poškozené tuto užil, a nebyl tak schopen zaplatit jakoukoliv zálohu, kterou by musel uhradit při uzavření kupní smlouvy s dodávající společností, ani vrátit tuto zálohu poškozené společnosti. O podvodném úmyslu vypovídá i jednání obviněného vůči svědku D. R., zástupci poškozené společnosti, kterého v době, kdy měla být vozidla již dodána, neustále ujišťoval, že vozidla dodána budou, ale se zpožděním, poté mu sdělil, že jeho kamarád, který mu měl s dodáním pomoci, skončil ve vězení, navíc touto osobou nebyl A. H., kterého obviněný v průběhu trestního řízení označoval jako osobu, která mu měla s dodáním vozidel pomoci. Je tedy evidentní, že obviněný věděl, že poškozenou společnost uvádí v omyl ohledně podstatných skutečností, od počátku také věděl, že svým závazkům nemůže dostát, když nebyl dealerem s oprávněním obchodovat s automobily, neměl známé, kteří by mu zajistili dodání vozidel za dané ceny, ani neměl finanční prostředky k uhrazení případné zálohy kupní smlouvy, nepochybně si tak musel představovat následek v podobě způsobení škody poškozené společnosti jako nevyhnutelný a nutný, z čehož lze dovodit, že jej způsobit také přímo chtěl, jednal tak v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Přímý úmysl je pak nutno dovodit i ve vztahu k výši způsobené škody; obviněný k jejímu vylákání v dané výši od počátku směřoval, když na tuto částkou stanovil zálohu, kterou mu musela poškozená společnost vyplatit.
48. Pokud jde o výši způsobené škody ve světle námitky obviněného, že částka, kterou poškozené společnosti uhradil, nemohla být toliko náhradou škody, když neuznal, že by se dopustil trestného činu, nutno poznamenat, že finanční částka, kterou obviněný poškozené společnosti vyplatil, výši škody nemohla ovlivnit. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, podle nichž finanční prostředky ve výši 5 000 EUR (tj. 138 000 Kč), které obviněný poškozené společnosti vyplatil dne 17. 6. 2016, představují pouze náhradu škody. Takové právní hodnocení je zcela v souladu s konstantní judikaturou, podle níž došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Skutečnost, zda obviněný uznal spáchání trestného činu, není pro hmotněprávní posouzení daného znaku pro soudy nikterak závazná ani podstatná.
49 . Nejvyšší soud na základě uvedeného uzavírá, že jednání obviněného L. H. soudy správně právně posoudily jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
50. Dovolatel dále konstatoval porušení principu ultima ratio . K tomu je třeba uvést, že trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.), proto je jednou ze základních zásad trestního práva zásada subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Z této zásady plyne, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).
51 . V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
52 . V daném případě byly splněny všechny předpoklady pro vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného a trestněprávních důsledků s ní spojených. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva. Jeho čin zjevně vybočil z rámce běžných občanskoprávních (soukromoprávních) vztahů, obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Jednání obviněného, kterým od počátku směřoval ke svému obohacení, a to tím, že druhou stranu smluvního vztahu uvedl v omyl ohledně podstatných skutečností, které ovlivnily uzavření tohoto smluvního vztahu, a tím způsobil poškozené škodu ve výši 39 300 EUR (tj. 1 084 680 Kč), tedy škodu značnou, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Za daných okolností nelze o aplikaci subsidiarity trestní represe reálně uvažovat. Uplatnění norem trestního práva a s tím spojené vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného zásadně nemůže bránit skutečnost, že hodnocený případ má primárně soukromoprávní povahu. Ostatně i podle rozhodovací praxe Ústavního soudu ani subsidiarita trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1211/14, obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, usnesení ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005). S ohledem na uvedené by aplikaci subsidiarity trestní represe nemohla opodstatnit ani náhrada škody, natož pak pouze částečná ve výši 5 000 EUR (tj. 138 000 Kč).
53. Jako nepatřičnou a nepřiléhavou nutno odmítnout též výhradu obviněného, jejíž podstatou je odkaz na obecnou povinnost účastníků soukromoprávních vztahů dbát na náležitou ochranu svých majetkových zájmů. V tomto konkrétním případě nebylo zjištěno nic, co by jen nasvědčovalo možnosti, že poškozený se choval v rozporu s očekávaným vzorcem chování, že by nedodržel elementární zásady obezřetnosti a opatrnosti, jež lze rozumně očekávat (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Na tomto závěru ničeho nemění ani tvrzení dovolatele, že poškozená společnost mohla nabýt vědomí o rozhodných skutečnostech posuzované věci, že si mohla nabídnuté ceny, jakož i osobu obviněného prověřit u společnosti Š. A., nebo ve veřejných rejstřících. Z výslechu D. R. vyplynulo, že tento jednal alespoň s minimální obezřetností, kterou lze po něm požadovat, když si ověřil, že jména, která mu obviněný sdělil jako své kontakty u společnosti Š. A., odpovídají osobám u předmětné společnosti pracující. Nakonec to byl právě obviněný, kdo poškozenou společnost přesvědčil o tom, že je skrze své kontakty schopen zajistit vozidla za velmi výhodné ceny, k čemuž se také zavázal, přestože věděl, že tomu tak není a že svému závazku nedostojí. Poškozený poté v souladu se zásadami obezřetnosti a opatrnosti předal obviněnému smluvenou finanční zálohu za podmínek snadno prokazatelných. Odpovědnost za jednání obviněného, které bylo od počátku vedeno podvodným úmyslem, nelze přenést na poškozenou společnost toliko proto, že tato si mohla okolnosti rozhodné pro uzavření smlouvy, které jí byly tvrzeny obviněným, ověřit jinými způsoby. O podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn podáním nepravdivých informací nebo skutečností (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2053, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Pokud se tedy obviněný snažil tímto způsobem zbavit trestní odpovědnosti a vyhnout se trestněprávním důsledkům svého jednání, je třeba konstatovat, že ani případná snížená obezřetnost poškozené společnosti nijak nesnižuje společenskou škodlivost jeho podvodného jednání.
54. Dovolací soud neignoruje ani námitku obviněného, jejíž podstata spočívala v jeho přesvědčení, že v posuzované věci nesprávně rozhodovaly soudy České republiky a chybně byly aplikovány trestní zákony České republiky. Obviněný ji opřel o tvrzení, že strany, tj. obviněný a poškozený, si při uzavření Smlouvy o administrativních a technických službách ze dne 17. 11. 2014 v této smlouvě určily, že v případě sporu při plnění této smlouvy je příslušný Okresní soud v Podgorici. S odkazem na zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, pak měl za to, že rozhodným právním řádem měl být právní řád Republiky Černá Hora, když strany smlouvu uzavřely na území Černé Hory, rovněž notářská kancelář, která ověřovala podpisy na smlouvě, má sídlo v Černé Hoře a soud zvolený k řešení sporů je soudem Republiky Černá Hora.
55. K namítanému nedostatku pravomoci českých soudů opírající se o údajný nedostatek působnosti (místní) českých trestních zákonů a o volbu soudu Černé Hory k rozhodování sporů vyplývajících ze Smlouvy o administrativních a technických službách ze dne 17. 11. 2014 lze jen připomenout, že ve shodě se zásadou personality se podle §6 tr. zákoníku podle zákona České republiky posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt. Podle zde vyjádřené zásady aktivní personality ( quilibet est moditus legibus patriae suae ex extra teritorium ) se tedy působnost trestních zákonů České republiky vztahuje na trestné činy státních občanů nebo osob bez státní příslušnosti, které mají na území naší republiky povolen trvalý pobyt, ať byly spáchány kdekoli. Tato zásada klade na osobu pachatele – občana České republiky nebo osobu bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt – požadavek, aby se chovala natolik odpovědně, aby neporušila trestněprávní normy ani v cizině. Příkazy a zákazy obsažené v trestním právu hmotném jsou tak důležité, že je musí tyto osoby zachovávat i v cizině. K tomu, aby byl český trestní zákon uplatněn, postačí, že na čin spáchaný v cizině (některém cizím státě), dopadá určité ustanovení českého trestního zákona, podle něhož se pak posuzuje trestnost tohoto činu spáchaného v cizině (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 834/2010).
56 . Stran sjednání příslušnosti zahraničního soudu a určení rozhodného právního řádu podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“), na který dovolatel poukazoval, lze toliko připomenout, že zákon o mezinárodním právu soukromém upravuje v poměrech s mezinárodním prvkem, právním řádem kterého státu se řídí soukromoprávní poměry [§1 písm. a) zákona o mezinárodním právu soukromém], pravomoc a postup soudů a jiných orgánů při úpravě soukromoprávních poměrů [§1 písm. c) zákona o mezinárodním právu soukromém], aj. Jak napovídá již název zákona o mezinárodním právu soukromém, ale i vymezení předmětu jeho úpravy (§1 zákona o mezinárodním právu soukromém), tento zákon se týká toliko soukromoprávních poměrů a jeho ustanovení nemohou být aplikována na nyní projednávané trestněprávní jednání obviněného, na nějž se vztahují principy práva veřejného. Pokud jde tedy o posuzování trestněprávního jednání obviněného, nelze při rozhodování o působnosti toho kterého právního řádu a pravomoci soudu toho kterého státu přihlížet ke smluvním ujednáním či ustanovením soukromoprávních předpisů. Námitka, že české soudy neměly pravomoc o trestném jednání obviněného rozhodovat a že o jeho jednání nemůže být rozhodováno podle českých trestních zákonů, je tak zcela lichá. Obviněný není ani osobou, která by byla vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle trestního řádu České republiky (§10 tr. ř.) a v souladu se zásadou personality podle §6 tr. zákoníku pak na něj jako občana České republiky dopadají české trestní zákony.
57. Výrazem uplatnění výše uvedených zásad je rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 1 NZM 204/2018, o převzetí trestní věci z ciziny. Tím bylo rozhodnuto podle §113 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na základě návrhu Základního státního zastupitelství v Kotoru, Černá Hora, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. Kt. 451/17, tak, že se přebírá tam uvedená trestní věc proti občanu České republiky jménem L. H., nar. XY (s dalšími personálními údaji), pro skutek kvalifikovaný v Republice Černá Hora jako trestný čin podvodu podle článku 244 odst. 4, ve spojení s odst. 1 trestního zákoníku Černé Hory, popsaný jako skutek totožný se skutkem popsaným v napadeném rozsudku soudu prvního stupně v posuzované trestní věci. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se dále také podává, že z trestního oznámení a z příloh vyplývá, že v té době podezřelý L. H. je občanem České republiky, kde má stálé bydliště a poškozený, který byl jako svědek vyslechnut, dal souhlas dle článku 34 zákona č. 104/2013 Sb. k postoupení věci příslušnému justičnímu orgánu České republiky.
58 . Obviněný v dovolání brojil i proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Uložený trest měl za nepřiměřeně přísný, za postačující považoval trest odnětí svobody s podmíněným odložením jeho výkonu na přiměřenou zkušební dobu. Předně je nutno poznamenat, že tuto námitku obviněného pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
59. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
60. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
61. Pouze pro úplnost lze doplnit, že obviněný byl shledán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestní sazbou v rozpětí od 2 do 8 let. Nalézací soud pak správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti a rozvedl, že obviněnému nepolehčuje žádná okolnost, naopak mu přitěžuje jeho trestní minulost. Upozornil, že byl již čtyřikrát soudně trestán, vždy pro trestnou činnost majetkového charakteru, od čehož soud nemůže ani s ohledem na zahlazení předcházejících odsouzení odhlédnout, a pominout není možné ani výši způsobené škody, proto rozhodl o uložení již nepodmíněného trestu odnětí svobody. Ve výměře trestu na samé dolní hranici trestní sazby našla svého výrazu doba, která uplynula od spáchání trestné činnosti, a snaha o náhradu škody, která vyústila v uhrazení nepatrné části škody poškozené společnosti. Odvolací soud, který výrok o trestu soudu prvního stupně potvrdil, v odůvodnění svého usnesení předně poukázal na skutečnost, že nalézací soud se mýlil, pokud uvedl, že předchozí odsouzení obviněného jsou již zahlazena, když zahlazeno bylo pouze první odsouzení z roku 2000, další jeho odsouzení zahlazena nebyla, navíc se obviněný nyní projednávaného jednání dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 17 T 32/2008. Dále konstatoval, že opakované spáchání stejnorodé trestné činnosti společně s porušením podmínek vedení řádného života po podmíněném propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody odůvodňuje závěr o ztížených možnostech nápravy obviněného. Za uvedených okolností se zcela ztotožnil se závěrem, že na obviněného je třeba působit uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody, když ani hrozba výkonu zbytku nevykonaného trestu z předchozího odsouzení nebyla pro obviněného dostatečným podnětem k vedení řádného života. Pokud jde o výměru trestu, odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který přihlédl i k době, která uplynula od spáchání trestné činnosti, a dílčí snaze o náhradu škody. Za dané situace je třeba konstatovat, že při ukládání trestu byly komplexně zhodnoceny jak přitěžující, tak i ne příliš významné polehčující okolnosti a trest uložený obviněnému rozhodně nelze označit za trest nepřiměřený, až excesivní.
62. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na tyto dovolací důvody zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
63 . Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
64. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Na předsedkyni senátu soudu prvního stupně však bude, aby se při nařízení výkonu trestu zabývala otázkou obviněným tvrzeného špatného zdravotního stavu z hlediska, zda by výkon trestu ohrozil jeho život nebo zdraví (§322 odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu