ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.939.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 939/2022-656
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2022 o dovolání obviněného M. M. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2022, č. j. 3 To 88/2022-614, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 195/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, popř. jako „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 3. 2022, č. j. 1 T 195/2017-574, uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku (bod 1. výroku rozsudku), zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku (bod 2. výroku rozsudku), přečinem porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému sytému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 3. výroku rozsudku), pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4. výroku rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná v bodech 1. až 4. citovaného rozsudku) byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku s použitím §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestnými činy způsobil. O nároku poškozených na náhradu škody rozhodl Okresní soud v Jihlavě podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podal obviněný a poškozená odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 6. 2022, č. j. 3 To 88/2022-614, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z dovolání vyplývá, že dovolatel své námitky zaměřil výhradně proti skutkům vymezeným v bodech 1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně, ke skutkům popsaným v bodech 3. a 4. uvedl, že je doznává. Pokud jde o obsah uplatněných námitek, obviněný nesouhlasí s tím, že byl uznán vinným především na základě výpovědi poškozené, neboť v posuzovaném případě jde podle jeho mínění o „tvrzení proti tvrzení“, navíc za situace, kdy poškozená měla zřejmý zájem na výsledku trestního řízení, který využila ve sporu o úpravu poměrů k jejich nezletilým dětem. V této souvislosti zmínil, že soudem prvního stupně mu nebylo umožněno položit poškozené otázku, zda trestní řízení k takovému účelu využívá, neboť tato otázka byla soudem vyhodnocena jako sugestivní. Dovolatel rovněž zpochybnil výpovědi dalších svědků, kteří se podle něj o příslušných skutečnostech dozvěděli pouze z doslechu či se vyjadřovali k jeho násilné povaze, která nebyla nikým a ničím prokázána. V této souvislosti dále zdůraznil, že jeho vinu nelze dovozovat z násilnické minulosti, která neprokazuje, že se předmětných skutků dopustil. Obviněný dále uvedl, že soud prvního stupně neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědkyně J., který by prokázal motiv poškozené jej křivě obvinit. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2022, č. j. 3 To 88/2022-614, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 3. 2022, č. j. 1 T 195/2017-574, zrušil a aby obviněného zprostil obžaloby, případně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předně uvedla, že námitky obsažené v dovolání obviněný uplatňuje od samého počátku trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se jimi zabývaly. Dále zdůraznila, že je třeba odmítnout tvrzení obviněného o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování a z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením, neboť veškeré uplatněné námitky nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba důkazy posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Podle názoru státní zástupkyně bylo jednání obviněného prokázáno především výpovědí poškozené, která koresponduje s výpověďmi dalších svědků a znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný a níže uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě] je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je naplněn v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v dovolání uplatnil námitky vůči provedenému dokazování a z něj vyvozeným skutkovým zjištěním, současně také poukázal na jím navržené a soudy nižších stupňů neprovedené důkazy. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl zmíněný dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní (termín užívaný před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022 – viz bod 7.) rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů . Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
11. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu“, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal (viz podrobněji níže). Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní nesoulad). Nadto lze dodat, že existence takového nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněného k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nanejvýš potřebné upozornit obviněného (obhajobu) např. ve vztahu k jím uplatněným námitkám např. ohledně „nulové vypovídací hodnotě“ výpovědím jím zmíněných svědků či znaleckému soudku k její (poškozené) osobě, že oproti obviněnému (obhajobě), který v podaném dovolání zdůrazňuje určitý důkaz (důkazy) izolovaně, vytrženě z kontextu, nalézací i následně odvolací soud, který akceptoval správnost hodnotících úvah nalézacího soudu, vycházely při svém hodnocení důkazů zcela důvodně a správně z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., které obviněný nepřímo v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu zmiňuje (viz bod 8.), ze kterého mj. vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle svého přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud jsou obviněným zmiňovány např. výhrady k posudku, který byl zpracován na obviněnou, pak Nejvyšší soud dovolatele upozorňuje na to, že znalecký posudek, je důkaz jako jiný, a pokud soudy v rámci svých hodnotících úvah dospěly k závěru, že se obviněný dopustil jednání uvedeného pod body 1. a 2. výroku rozsudku, nestalo se tak pouze na základě tohoto posudku, ale na základě hodnocení celé řady důkazů, když tento posudek např. konstatuje skutečnost, že poškozená je schopna správně vnímat, reprodukovat a zapamatovat si děj, bez sklonu ke zkreslování, když násilná povaha obviněného je dokladována nejen výpovědí poškozené, ale také její sestry, fyzickým napadením F. R., přestupkovými spisy atd. Toto zjištění pak bezpochyby má svůj význam při posuzování hodnověrnosti výpovědi poškozené ve vztahu k závěru, zda lze připustit násilné jednání obviněného vůči poškozené, jak jí bylo popsáno v bodech 1. a 2. výroku rozsudku. Stěží lze akceptovat tvrzení obviněného (obhajoby), že jednání poškozené je aktem její msty a snahy o svěření nezletilých dětí do výhradní péče poškozené, kdy jednání popsaného pod body 1. a 2. výroku rozsudku se obviněný dopustil v září až říjnu 2016 (bod 1.) případně 27. 1. 2017 (bod 2.), avšak trestní oznámení obviněná učinila až 30. 1. 2017 v souvislosti s jednáním obviněného téhož dne, nikoli tedy ve vazbě na jednání, pro která byl obviněný uznán vinným pod body 1. a 2. výroku rozsudku. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud ztotožnil s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů plně na ně odkazuje a pouze nad rámec jejich úvah ve vazbě na námitky obviněného ohledně nesprávného hodnocení důkazů zmíněnými soudy, poukázal na některé skutečnosti, kterými je dokreslována správnost postupu soudů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
13. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný dále uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na to, že se v případě výpovědi poškozené jedná o tvrzení proti tvrzení, že nedošlo k výslechu navržené svědkyně J., že soudem prvního stupně mu nebylo umožněno položit otázku týkající se zneužití trestního řízení pro řízení ve věci úpravy vztahů k nezletilým dětem aj. ). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly. Odvolací soud navíc dospěl v bodě 8. svého usnesení k závěru, že „Soud I. stupně dospěl ke správným a úplným skutkovým zjištěním na základě důkazů provedených u hlavního líčení. Soud I. stupně se podrobně zabýval důkazní situací vyplývající nejen z obhajoby obžalovaného, ale i z provedených důkazů, a to zejména výpovědi poškozené R. K., která koresponduje s výpověďmi svědků K. M., J. M., M. Z. a rovněž tak D. D., matky obžalovaného, a v neposlední řadě i z výpovědi svědka Z. T.“ . Rozsudek soudu první stupně označil odvolací soud za logický bez jakýchkoliv rozporů a řízení, které jeho vydání předcházelo, podle názoru odvolacího soudu rovněž netrpí žádnými vadami (bod 8. usnesení odvolacího soudu).
14. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
15. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 3. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S postupem soudu prvního stupně se mj. ztotožnil také odvolací soud (bod 8. a násl. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
16. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení dostatečného počtu důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, listinných a dalších materiálů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jihlavě, z nichž v dovoláním napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 10.). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz níže).
17. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení výslechu svědkyně J., Nejvyšší soud obviněného upozorňuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že výslech této svědkyně nepovažoval za nutný, neboť trestná činnost obviněného byla dostatečně doložena jinými provedenými důkazy (bod 7.). Podobný přístup k této otázce zaujal i odvolací soud, který rovněž zmínil, že svědkyně J., ač si byla vědoma konání líčení na základě informace od obhajoby, se k hlavnímu líčení přes tuto skutečnost nedostavila (bod 12. usnesení odvolacího soudu). K otázce potřebnosti zpracování posudku k otázce věrohodnosti obviněného se dostatečně vyjádřil odvolací soud.
18. Co se týče otázky založení skutkových zjištění dominantně na výpovědi R. K., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat z toho, že soudy se přiklonily k verzi poškozené a nikoli k verzi obviněného, a to ani, když jde do značné míry o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu totiž neplatí zásada „ unus testis nullus testis “ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019). V posuzovaném případě je zřejmé, že oba soudy věnovaly hodnocení výpovědi poškozené zvýšenou pozornost. Například soud prvního stupně dospěl k závěru, že poškozená „ podrobně, opakovaně a věrohodně popsala skutkový děj “ (bod 3. rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti soud prvního stupně rovněž odkázal na znalecký závěr, že „ poškozená je schopna prožívanou událost správně vnímat, tuto si správně zapamatovat a reprodukovat, přičemž u poškozené nebyl zjištěn sklon ke zkreslování výpovědi, kdy její svědecká výpověď je jako celek i v jednotlivostech věrohodná “ (body 3. a 5. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k výpovědi poškozené uvedl, že nestojí osamoceně, přičemž poškozená velmi přesným způsobem popsala trestní jednání obviněného (bod 9. usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje i na výpověď svědkyně K. M., která při výslechu v rámci hlavního líčení dne 11. 2. 2021 uvedla, že obviněný poškozenou „ napadl nožem a nutil ji k sexuálnímu styku, který pak nějakým způsobem proběhl “. V této souvislosti uvedená svědkyně dále uvedla, že „ To vím od poškozené, neřekla mi to hned, svěřila se mi, až když došlo k situaci s tím savem, kdy jí vyhrožoval, opět jí nutil k sexuálnímu styku. “ (č. l. 486). Na výpověď svědkyně M. oba soudy odkázaly v odůvodnění svých rozhodnutí (bod 3. rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. usnesení odvolacího soudu). Jednání obviněného vůči poškozené potvrdila i svědkyně Z., která uvedla, že to „ nebylo poprvé, kdy jí držel nůž pod krkem a chtěl po ní sex “. Stejně tak potvrdila i použití sava obviněným, když zmínila, že „ on vzal savo do ruky a vyhrožoval jí, že jí poleje obličej “ (č. l. 489 druhá strana).
19. Soudy dále věnovaly velkou pozornost otázce, zda lze v jednání poškozené sledovat motiv msty vůči dovolateli či snahu o využití trestního řízení v řízení týkajícího se úpravy poměrů k jejich nezletilým dětem. Z příslušných rozhodnutí vyplývá, že toto oba soudy považovaly za vyloučené, neboť sama poškozená po spáchání skutků vymezených v bodech 1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně, které závažně zasahovaly do její integrity, nepodala na obviněného trestní oznámení a o předmětných sexuálních útocích začala hovořit až po výslovném dotazu policie s tím, že soud prvního stupně zjistil, že na policii se poškozená obrátila až na popud svědkyně M. (bod 3. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, že jednání poškozené nesvědčí pro závěr, že by její jednání bylo motivováno mstou vůči obviněnému.
20. Pokud jde o námitku obviněného, že mu soud neumožnil položit otázku, zda poškozená využívá probíhající trestní řízení v řízení, které se týká úpravy poměrů k jejich nezletilým dětem, pak lze konstatovat, že jde o procesní námitku, týkající se průběhu řízení, která pod některý z obviněným uplatněných dovolacích důvodů nespadá. Nad rámec tohoto Nejvyšší soud podotýká, že podle 101 odst. 3 věta třetí tr. ř. nesmějí být svědkovi kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi. Uvedené ustanovení tak zakazuje kladení tzv. kapciózních či sugestivních otázek. Kapciózní jsou otázky předstírající nepravdivou, klamavou skutečnost, nebo předpokládající skutečnost obviněným dosud nepotvrzenou, přičemž obviněného svádějí, aniž by to pozoroval, k odpovědi, kterou si přeje vyslýchající. V sugestivních otázkách se vyslýchanému předkládají okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi, a tím se mu naznačuje, jak má odpovědět. Kapciózní i sugestivní otázky negativně ovlivňují důkazní hodnotu výpovědi obviněného a mohou znamenat až nepřímé donucení k takové výpovědi, jakou by sám obviněný neučinil ( Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 4700 s.). Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že předmětná otázka byla vyhodnocena jako subjektivní a z tohoto důvodu nebyla připuštěna (bod 7.), což je zcela v souladu výše uvedeným ustanovením. Jestliže poškozená před Okresním soudem v Jihlavě dne 20. 9. 2017 (7. 8. 2017) č. j. 6 Nc 8410/2017-90 (jak obviněný zmiňuje v bodech 22. a 23. svého dovolání), uváděla, že obviněný je stíhán pro násilnou trestnou činnost a předložila soudu, rozhodujícímu o úpravě péče o nezletilé děti usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného a dokumenty z trestního spisu, pak je nutno konstatovat, že pokud má soud rozhodující o úpravě styku s nezletilými dětmi fundovaně ve věci rozhodnout, měl by si opatřit veškeré potřebné důkazy pro takové rozhodnutí, a to na základě informací, které se mu dostaly, tudíž lze stěží v takovém postupu shledávat akt msty ze strany poškozené.
21. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný žádné námitky neuplatnil. V dovolání tak není obsažena jakákoliv námitka směřující proti právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku či proti aplikaci jiných norem hmotného práva. Z těchto důvodů se naplněním podmínek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud blíže nezabýval.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu