ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.1089.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 1089/2023-4545
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2023 o dovolání obviněného L. V. , t. č. zemřelého, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 15 To 18/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 53 T 2/2017, byl obviněný L. V. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednáním popsaným pod body II. 21) a 22) kvalifikovaným jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání pak byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku krajským soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. l a §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu.
2. Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci však byl v zákonné lhůtě napaden ve výrocích o vině i trestu odvoláním podaným ze strany obviněného L. V., jakož i odvoláním státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podaným v neprospěch jmenovaného obviněného. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 15 To 18/2020, a to tak, že napadené rozhodnutí krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci stran obviněného L. V. v plném rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu poté Vrchní soud v Praze nově rozhodl tak, že tohoto obviněného za jednání popsané pod body II. 21) a 22) uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání pak byl obviněný odvolacím soudem odsouzen podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Naopak odvolání jmenovaného obviněného Vrchní soud v Praze podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Praze se obviněný L. V. předmětné trestné činnosti dopustil společně s dalšími osobami (tj. se spoluobviněnými J. B., R. C., A. G., D. CH., O. P., J. R., M. S. a H. T.) tím, že:
aniž by disponovali potřebným povolením k nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neoprávněně, úmyslně a s vědomím, o jakou látku se jedná, nakládali s psychotropní látkou metamfetamin, která je zařazena v Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a takto: II. všichni obvinění se podíleli na distribuci metamfetaminu v České republice tím, že:
L. V. v období nejméně od 14. 9. 2015 do 16. 2. 2016 dovezl pro J. R. a A. G. nejméně v pěti případech metamfetamin od M. S. z Polské do České republiky v množství nejméně 50 g a dále zprostředkoval prodej metamfetaminu o hmotnosti 100 g další osobě, a takto se podílel na obchodu s metamfetaminem o hmotnosti nejméně 150 g, dále pro M. S. v přesně nezjištěném množství případů obstaral chemikálie potřebné pro výrobu metamfetaminu, přičemž konkrétně:
21) M. S. v přesně nezjištěných dnech v období od 14. 9. 2015 do 16. 2. 2016 předal nejméně v 5 případech L. V. metamfetamin o celkové hmotnosti nejméně 50 g, který L. V. dovezl do České republiky J. R., A. G. a dalším odběratelům,
22) M. S. dne 16. 2. 2016 na základě objednávky L. V. pro J. B. vyrobil či nechal vyrobit v Polské republice psychotropní látku metamfetamin o celkové hmotnosti nejméně 100 g, kterou poslal na území České republiky prostřednictvím B. S., která metamfetamin přepravila nezjištěným motorovým vozidlem do obce XY, kam ji navigoval L. V., a dne 17. 2. 2016 po půlnoci jej předala J. B.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 15 To 18/2020, napadl obviněný L. V. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, přičemž tak učinil v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť napadené rozhodnutí podle jeho mínění spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně namítl, že stíhané jednání nemohlo naplnit zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §283 tr. zákoníku spočívající ve „spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Podle obviněného totiž tento zákonný znak nemůže být dovozován z přátelského vztahu mezi některými obviněnými, aniž by bylo prokázáno, že by dovolatel měl ponětí o existenci organizované skupiny, byl seznámen s jejím účelem, byl přítomen nakládání či sám nakládal s drogou v zahraničí. V řízení dále podle dovolatele nebylo prokázáno, jakým způsobem na sebe jednotlivé úkony členů údajné organizované skupiny navazovaly a jakou měly časovou posloupnost.
6. Obviněný v neposlední řadě napadl též výrok o uloženém trestu odnětí svobody, přičemž namítá, že odvolací soud pochybil tím, že dostatečně nezohlednil nepřetržitou péči, kterou dovolatel obstarával pro své rodiče z důvodu jejich vysokého věku a špatného zdravotního stavu. Podle dovolatele měl navzdory jeho trestní minulosti s ohledem na tuto skutečnost odvolací soud přistoupit k uložení mírnějšího trestu odnětí svobody za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Závěrem svého dovolání pak obviněný L. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a následně věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 1 NZO 45/2021-22, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatoval, že obviněný zpochybňuje právní kvalifikaci svého jednání pouze zčásti na základě hmotněprávních námitek. K těmto státní zástupce odkazuje na rozbor otázky spáchaní trestného činu dovolatelem a spoluobviněnými ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na jehož základě je podle jeho názoru na místě označit právní posouzení skutku za správné a námitku za nedůvodnou. Má-li pak obviněný za to, že takové jednání mu nebylo prokázáno, jedná se svojí podstatou o procesní námitku porušení zásady in dubio pro reo , která nespadá pod jím uplatněný, ale ani žádný jiný zákonný dovolací důvod. V daném případě přitom nelze podle státního zástupce nikterak shledat, že by mohlo v důsledku závažného pochybení soudů nižších stupňů dojít k porušení ústavního práva dovolatele na spravedlivý proces.
9. Taktéž k námitce dovolatele, kterou tento brojí proti uloženému trestu, státní zástupce poukazuje na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, s nímž se v plné míře ztotožňuje. Z hlediska dovolání ovšem státní zástupce považuje za podstatné, že předmětné námitky dovolatele stran nesnížení ukládaného trestu postupem podle §58 odst. 1 tr. zákoníku zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání.
10. Státní zástupce tedy závěrem svého vyjádření uzavírá, že dovolací námitky obviněného dílem pod jím vytýkaný dovolací důvod podřadit nelze a pokud ano, tak jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
11. Předmětné vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájkyni obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
13. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného L. V. je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) a písm. h) tr. řádu přípustné, že je podal včas (§265e odst. 1 tr. řádu) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. řádu] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. řádu).
14. V posuzované věci jde přitom o rozhodování o mimořádném opravném prostředku v době, kdy obviněný L. V., na něhož byl soudem prvního stupně dne 14. 1. 2021 vydán evropský zatýkací rozkaz, neboť se mu nepodařilo řádně doručit rozsudek odvolacího soudu, byl podle vyrozumění o úmrtí hledané osoby Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje, územního odboru, oddělení obecné kriminality (obsaženého v předloženém spisovém materiálu) dne 9. 10. 2023 nalezen mrtev. Přesné datum úmrtí jeho osoby přitom nebylo zjištěno, a to ani podle zaslaného úmrtního listu vystaveného matričním XY. Tato okolnost však nebrání projednání podaného dovolání, jelikož podle §265p odst. 3 tr. řádu smrt obviněného nepřekáží provedení řízení, pokud dovolání bylo podáno pouze ve prospěch obviněného, tedy jako v tomto případě, kdy bylo dovolání podáno toliko osobou obviněného (tedy výhradně v jeho prospěch), a to prostřednictvím jeho tehdejší obhájkyně dne 5. 10. 2020, tedy ještě za doby jeho života, resp. před okamžikem jeho úmrtí.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. V souvislosti s obviněným L. V. odkazovaným dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud konstatuje, že s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ . Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat:
- správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno,
- procesní bezvadnost provedeného dokazování a
- správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
17. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
18. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
19. Obviněný L. V. přitom fakticky uplatnil dovolací důvod nyní uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [byť ve skutečnosti formálně odkázal na obsahově identický dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), ve znění účinném do 31. 12. 2021], přičemž v souvislosti s tímto Nejvyšší soud konstatuje, tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
20. Ani na základě tohoto dovolacího důvodu však Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Proto je třeba situace, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě předmětného trestného činu.
21. Podle zásady platné pro trestní řízení, podle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je Nejvyšší soud při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb. (účinné od 1. 1. 2022). I nadále však pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§265f odst. 2 tr. řádu). Osobě obviněného L. V. přitom lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci uplynula ještě před datem 1. 1. 2022, tj. před účinností výše označené novely trestního řádu a jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, odpovídá svým zněním platnému dovolacímu důvodu uvedenému nyní v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve zněním účinném od 1. 1. 2022.
22. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
23. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného L. V. splňuje kritéria jím fakticky uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, načež po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají tomuto ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jež jsou taxativně uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (ani ve znění účinném do 31. 12. 2021). Ve svém dovolání totiž obviněný fakticky nevznáší jedinou námitku směřující proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nýbrž svými námitkami usiluje především o přijetí jím předkládané verze skutkového stavu, na jejímž základě rozporuje naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným. Dále pak obviněný vyjádřil pouze svoji nespokojenost s výměrou trestu odnětí svobody uloženým mu odvolacím soudem a dožaduje se jeho snížení za užití fakultativního postupu podle §58 tr. zákoníku.
24. V prvé řadě tedy obviněný brojí proti právní kvalifikaci svého jednání popsaného pod bodem II. jako trestného činu podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy proti naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu spočívajícího „ve spáchaní činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Obviněný L. V. ovšem vystavěl svoji dovolací argumentaci výlučně na prostém popření skutkových zjištění učiněných oběma soudy nižších stupňů. Konkrétně namítá, že v dané věci byl prokázán pouze přátelský vztah vztahu mezi některými obviněnými, nikoli to, že by na sebe jejich jednotlivé úkony navazovaly, a to při vědomí existence organizované skupiny a jejího účelu. Obviněný dále popírá, že by mu bylo jakkoli prokázáno nakládání s drogou mimo území České republiky, či že by byl takovému jednání přítomen. Z výše uvedeného je tedy zcela zřejmé, že dané námitky dovolatele po obsahové stránce primárně nezpochybňují právní posouzení dotčeného skutku. Obviněný v těchto dokonce nerozporuje ani úvahy učiněné některým ze soudů nižších stupňů při hodnocení kteréhokoli z provedených důkazů, nýbrž se jejich prostřednictvím bez bližšího odůvodnění domáhá přijetí jím nabízené (a pro něj výhodnější) verze skutkových zjištění, ze které pak vyvstávají pochybnosti o jemu přisouzené právní kvalifikaci žalovaného skutku.
25. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. řádu, ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
26. V souladu s výše uvedeným Nejvyšší soud po přezkoumání předloženého spisového materiálu ve shodě s Vrchním soudem v Praze konstatuje, že nalézací soud v dané věci realizoval dokazování způsobem zcela odpovídajícím požadavkům §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, načež jednotlivé důkazy řádně vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Své úvahy a zjištěné závěry rovněž dostatečným způsobem, tedy srozumitelně a logicky správně, rozvedl, přičemž v bodech 105. až 203. odůvodnění svého rozhodnutí řádně vymezil ty důkazy, které jednotlivé obviněné jednající ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech z předmětného jednání usvědčují (tj. zejména doznání a výpověď spolupracující obviněné H .T. a spoluobviněného O. P., částečné doznání obviněného J. B., jakož i dalších obviněných, četná vyjádření dalších svědků, kteří od jednotlivých spoluobviněných odebírali pervitin, jakož i protokoly o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie atd.) a na jejichž základě má skutkový stav stran jednání obviněného a dalších spoluobviněných osob popsané pod bodem II. za prokázaný, a to včetně spolupráce jednotlivých obviněných při výrobě a dovozu drogy do České republiky. Konkrétně stran jednání obviněného L. V. popsaného pod body II. 21) a 22) pak nalézací soud v bodech 128. až 134. podrobně zdůvodnil, že dovolatel byl usvědčen zejména na základě svých vlastních výpovědí z přípravného řízení a hlavního líčení, v nichž se tento částečně doznal. Dále pak byl dovolatel usvědčen rovněž odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, v jejichž rámci byly zachyceny jím konspirativně vedené hovory se spoluobviněným M. S. ohledně finančních prostředků, cest, doručování pervitinu spoluobviněným, distribuce a vážení drogy. Odvolací soud následně v bodech 18. až 22. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně považuje za správná a úplná s tím, že svůj závěr řádně odůvodnil, přičemž v bodech 45. až 50. odůvodnění svého rozsudku opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky odůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil prezentované obhajobě obviněného rozporující zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud přitom v postupu obou soudů nižších stupňů neshledal žádných pochybení, a to ani v tom smyslu, že by skutkové závěry nalézacího soudu stran dovolatele neodpovídaly řádně provedeným důkazům.
27. V nyní posuzované věci dále soud druhého stupně v bodech 58. až 81. odůvodnění svého rozsudku přiléhavě upozornil jak na ustálenou soudní praxi a judikaturu, tak na všechny relevantní aspekty ústící v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny působící ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva státy, s tím, že daný kvalifikační znak byl naplněn tím, že skupina v daném případě působila na území České republiky a Polské republiky, ježto se její členové svého jednání dopouštěli na území obou těchto států. V dané věci je přitom s ohledem na užitou právní kvalifikaci nerozhodné, že dovolateli podle jeho mínění nebylo prokázáno, jak konkrétně nakládal či byl přítomen nakládání s drogou na území Polské republiky. Obviněný se totiž podle skutkových zjištění popsaných pod body II. 21) a 22) sám podílel nejen na převozu nejméně 50 g metamfetaminu z Polska do České republiky a jeho předání spoluobviněným a dalším odběratelům, ale rovněž u spoluobviněného M. S. v Polsku objednal nejméně dalších 100 gramů metamfetaminu, na jehož převozu a následném prodeji se rovněž podílel. V obou případech je přitom zcela irelevantní, jakým způsobem obviněný fyzicky sám manipuloval či byl přítomen manipulaci s drogou na území Polské republiky, když podstata jeho jednání spočívala v prvním případě v osobním převozu pervitinu přes státní hranice obou zmíněných států, přičemž ve druhém případě již obviněný drogu osobně nepřevážel, nýbrž si objednal její výrobu pro J. B. u osoby spoluobviněného M. S. mimo dosah českých orgánů činných v trestním řízení a následně koordinoval její převoz na území České republiky, a to za účelem jejího dalšího prodeje.
28. Stran obviněným popřeného vědomého zapojení do organizované skupiny působící na území více států lze konstatovat, že v daném případě šlo o evidentní úmyslné zapojení jeho osoby a dalších spoluobviněných (tedy více než tří osob) do žalovaného jednání, a to za současného vzájemného rozdělení jejich úloh, přičemž právě dělba těchto úloh zajišťovala úspěšnější dokonání činu. V žádném případě se přitom nejednalo o pouhou známost osob, jejichž jednání nemělo žádnou časovou a věcnou souvislost. Obviněný vytvořil se spoluobviněnými J. B., R. C., A. G., D. CH., O. P., J. R., M. S. a H. T. organizovanou skupinu, s níž byly spojeny také další neztotožněné či samostatně stíhané osoby, přičemž tato organizovaná skupina zajišťovala dovoz chemikálií na území Polské republiky a zde ve větším objemu kontinuální výrobu pervitinu, načež docházelo k následnému dovozu pervitinu do České republiky za účelem jeho distribuce či pro osobní potřebu části spoluobviněných. Jak ve vztahu k obviněnému L. V., tak i zbylým spoluobviněným přitom odvolací soud obsáhle (konkrétně v bodech 58. až 81. odůvodnění svého rozsudku) odůvodnil, v čem konkrétně spatřuje účast spoluobviněných na činnosti dané organizované skupiny. Konkrétně obviněný L. V. spolupracoval zejména se spoluobviněným M. S., u něhož si neobjednával pouze výrobu pervitinu, ale tomuto zajišťoval rovněž dovoz pervitinu na území České republiky a jeho předání spoluobviněným J. R., A. G. a dalším odběratelům, přičemž této osobě (tj. M. S.) mimo jiné obstaral chemikálie potřebné pro výrobu metamfetaminu. Celá skupina přitom vykazovala takovou míru plánovitosti své činnosti, že dané okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Jestliže tedy bylo v nyní projednávaném případě důkazy provedenými v odpovídajícím rozsahu dostatečným způsobem prokázáno, že se obviněný se spoluobviněnými dlouhodobě účastnil obchodu s drogami (a to od jeho počátečních fází až do samotné distribuce), je zřejmé, že si musel být vědom skutečnosti, že na této činnosti spolupracuje větší množství osob s přesně danými úkoly.
29. V návaznosti na shora rozvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že prostým blíže neodůvodněným odmítnutím skutkových zjištění soudů nižších stupňů jako neprokázaných, aniž by obviněný fakticky namítal, že kterékoli z rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, obviněný nemohl iniciovat přezkum předmětných skutkových zjištění dovolacím soudem. Skutková zjištění, jak jsou popsána ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze, jenž vycházel ze skutkových zjištění nalézacího soudu, přitom vytvářejí dostatečný podklad pro spolehlivý závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry nalézacího soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v dovoláním napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo . Pouhá odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění ze strany obviněného nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tedy Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ke skutkovým zjištěním následně odvolací soud přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
30. Obviněný L. V. dále ve svém dovolání vznesl námitku zaměřenou proti uloženému trestu odnětí svobody, kterýžto byl odvolacím soudem vyměřen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, nicméně obviněný požaduje snížení jeho výměry pod tuto spodní hranici za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Tento požadavek však obviněný nikterak blíže neodůvodnil nad rámec opětovného odkazu na odvolacím soudem již zohledněnou skutečnost, že se v době svého odsouzení měl starat o své již z důvodu vysokého věku nemohoucí rodiče. Jak již bylo předestřeno výše, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [jakožto i obsahově identického dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), ve znění účinném do 31. 12. 2021], je za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno napadené rozhodnutí, možno považovat toliko vady výroku o trestu spočívající v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotněprávního. Takovou skutkovou okolností může být např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitky zaměřené na posouzení otázky, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu a zda tedy za okolností uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi dán vztah recidivy a za každý trestný čin je tak třeba uložit trest samostatný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Naopak námitky vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu lze uplatňovat výhradně prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Tento dovolací důvod se však vztahuje toliko na případy, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V nyní projednávaném případě však Vrchní soud v Praze obviněnému prokazatelně uložil přípustný druh trestu, který byl navíc tímto soudem vyměřen v rámci zákonem předepsané trestní sazby.
31. Samotná problematika přiměřenosti (proporcionality) uloženého trestu, resp. námitka dovolatele stran údajné subjektivně pociťované nepřiměřenosti uloženého trestu tedy není podřaditelná nejen pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. řádu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460). Tato zásada byla ostatně opakovaně konstatována v již ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016, aj.). Taktéž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se explicitně uvádí, že: „ samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu .” V té souvislosti je v neposlední řadě namístě připomenout rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021-I. Sb. rozh. tr., jímž bylo výslovně deklarováno, že námitka spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení §58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. řádu.
32. Současně je třeba připustit, že výše uvedená zásada neplatí bezvýjimečně. Určitý průlom totiž může nastat ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.). Na podkladě právě uvedeného tedy platí, že zásah Nejvyššího soudu by přicházel v úvahu pouze v případě, že uložený trest (či soustava více souběžně ukládaných trestů) je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, jakož i s dalšími relevantními hledisky, že by daná sankce byla neslučitelná s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018).
33. V posuzované věci se však o takovouto situaci zcela zjevně nejedná, jelikož obviněný se domáhá toho, aby navzdory přitěžující okolnosti spočívající v jeho předchozích odsouzeních byly zohledněny jeho rodinné poměry a přistoupeno k uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku je přitom toliko na volné úvaze ve věci rozhodujícího soudu, tzn. že oproti např. obligatornímu postupu podle §58 odst. 5 tr. zákoníku (který se uplatní jen v případě tzv. spolupracujícího obviněného), jde o fakultativní postup soudu, který tak není povinen dané ustanovení využít. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. výše citovaného rozhodnutí uveřejněného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) přitom platí, že pod žádný z dovolacích důvodů (ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebo ve znění účinném od 1. 1. 2022) nelze podřazovat námitky směřující proti tvrzené nepřiměřené mírnosti či přísnosti trestu, a tedy ani námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
34. Rovněž Ústavní soud ve své rozhodovací praxi v minulosti opakovaně konstatoval, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu (viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21). Za daného stavu tak lze mít za to, že odůvodní-li soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli jím ukládaný druh trestu a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování §58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody, přičemž ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat. Tento závěr přitom nelze považovat za rozporný ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, neboť tento se týkal skutkově a z hlediska rozhodování obecných soudů i Ústavního soudu zcela odlišného případu. Odhlédnout přitom nelze ani od skutečnosti, že v odůvodnění daného nálezu Ústavního soudu nebylo nikterak zmíněno shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021-I. Sb. rozh. tr., jež stvrdilo dosavadní jednotnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v otázce nepodřaditelnosti námitky směřující proti neaplikování §58 tr. zákoníku pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, a ze kterého dovolací soud v rámci svých právních závěrů činěných v nyní posuzované věci (mimo jiné) vychází.
35. Obviněný L. V. byl v nyní posuzovaném případě v souladu s §283 odst. 4 tr. zákoníku ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody v zákonné trestní sazbě od deseti do osmnácti let. Soud druhého stupně mu za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku uložil nepodmíněný desítiletý trest odnětí svobody, tedy trest vyměřený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, pro jehož výkon jej navíc zařadil do věznice mírnějšího typu, využívajíce ve prospěch obviněného moderačního ustanovení podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Odvolací soud přitom v této souvislosti zohlednil konkrétní povahu a závažnost obviněným spáchaného činu, jeho osobní poměry a dosavadní způsob života, tedy okolnosti obecně předpokládané ustanoveními §37 až §39 tr. zákoníku, jak je zřejmé zejména z bodů 137. až 140. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, přičemž se neopomenul věnovat též obviněným zdůrazňovaným rodinným poměrům, konkrétně jeho péči o rodiče vysokého věku. Dospěl přitom k závěru, že tuto skutečnost nelze přeceňovat a nemůže být důvodem pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož tuto péči svým rodičům obviněný poskytoval již v době, kdy se dopouštěl jednání popsaného pod body II. 21) a 22), nicméně ani vědomí skutečnosti, že jsou na jím poskytované péči závislé osoby mu blízké, jej nikterak neodradila od páchání závažné, zištně motivované trestné činnosti. Na podkladě podrobných úvah vrchního soudu o ukládaném trestu, v rámci kterých tento odkázal rovněž na úvahy soudu nalézacího, lze přitom uzavřít, že se nezpronevěřil přísným imperativům přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se totiž podává, že si byl při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vědom klíčových zásad pro ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku, když po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu ve vztahu k osobě obviněného L. V. dospěl k závěru, že i přes přitěžující okolnost spočívající v jeho trestní minulosti je dostačující uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby stanovené zákonem pro trestnou činnost, pro níž byl obviněný odsouzen, s tím, že jeho způsob výkonu je s ohledem na způsob spáchání trestné činnosti a polehčující okolnosti spočívající v jeho částečném doznání a skutečnost, že v současné době vede řádný život a pečuje o své rodiče vysokého věku, na místě moderovat postupem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný L. V. přitom ve svém dovolání nepoukázal na žádné opomenuté relevantní okolnosti, ani nevznesl žádná konkrétní tvrzení ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu či chybných úvah odvolacího soudu stran jeho výměry. Je tedy zřejmé, že podstatou jeho výhrad je pouze jeho vnitřní neztotožnění se s uloženým trestem nereflektující závěry a provedená zjištění odvolacího soudu vážící se k druhu a výši uloženého trestu.
36. Za tohoto stavu, kdy odvolací soud obviněnému L. V. prokazatelně uložil odpovídající druh trestu, přičemž se z hlediska jeho výměry v žádném případě nejedná o trest exemplární a nepřiměřeně přísný, který by byl neslučitelný s principy proporcionality trestní represe, Nejvyšší soud nemohl námitky obviněného z hlediska zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů vyhodnotit jako oprávněné, jelikož námitky zaměřené výhradně proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, nemohou být relevantně uplatněny v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu.
VI.
Závěr
37. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 15 To 18/2020, jakož i jemu předcházejícího postupu v dané věci v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku, dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněného L. V. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, pročež toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu