ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.737.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 737/2022-2281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovoláních obviněných 1. R. D., narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně a 2. D. C., narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2022, sp. zn. 4 To 6/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 4/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných R. D. a D. C. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2021, sp. zn. 73 T 4/2021, rozhodl tak, že obviněné R. D. a D. C. uznal vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obvinění – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustili následujícím způsobem:
od přesně nezjištěné doby, nejpozději do 23. 5. 2017, na přesně nezjištěném místě v České republice, v úmyslu neoprávněně zajistit nabytí dědického podílu po zemřelém J. S., nar. XY, který zemřel dne 27. 12. 2016, a to na úkor oprávněných dědiců K. M., nar. XY, H. J., nar. XY, a J. B., nar. XY, si opatřili falsum závěti, kdy jako svědci svými podpisy a osobními údaji nepravdivě stvrdili, že byli osobně přítomni sepsání závěti datované dnem 19. 12. 2016 (ve dvojím vyhotovení), nazvané „Závěť“ a jejímu podpisu zůstavitelem, která měla navozovat dojem pravé závěti zemřelého J. S., přičemž toto falsum allografní závěti bylo vyhotoveno přesně nezjištěným způsobem obviněnými samostatně nebo společně s dosud neztotožněným pachatelem, a obvinění, kteří si byli vědomi toho, že obsah závěti neodráží poslední vůli zůstavitele, využili M. R., nar. XY, který v rozhodném období byl ve výkonu trestu v Rakousku (od 20. 9. 2016 do 28. 2. 2017) a který o sepsání padělané závěti neměl žádnou povědomost tak, že jej v závěti uvedli vedle poškozeného K. M. jako dědice zůstavitele, čímž mu umožnili získat závěť obsahující všechny náležitosti tak, aby ji mohl předložit v řízení o pozůstalosti vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pověřeným notářem JUDr. Miluší Peterkovou se sídlem Praha 1, Na Příkopě 12, pod sp. zn. 13D 1469/2016, což M. R. v domnění, že se jedná o platnou závěť, učinil, neboť nebyl srozuměn s tím, že allografní závěť neodráží poslední vůli zůstavitele a je opatřena padělkem podpisu zůstavitele, čímž byl i M. R. obviněným uveden v omyl, kdy obsahem neplatné závěti bylo to, že zůstavitel J. S. odkazuje M. R. všechen svůj majetek ať movitý, tak i nemovitý, vyjma nemovitosti – bytová jednotky č. 126/28 zapsané v katastru nemovitostí, kat. území XY, na LV XY v hodnotě dle znaleckého posudku 2.275.000 Kč, dále budovy s číslem popisným XY, zapsané v Katastru nemovitostí, kat. území XY na LV XY v hodnotě dle znaleckého posudku ve výši 2.300.000 Kč, kdy tyto obě nemovitosti odkazoval ve prospěch K. M., čímž by v případě vydání rozhodnutí o tom, že M. R. je dědicem veškerého movitého a ostatního nemovitého majetku způsobil oprávněným dědicům dle platné závěti zůstavitele J. S. ze dne 28. 8. 2012, sepsané formou notářského zápisu u JUDr. Ivana Ertelta pod sp. zn. NZ 318/2012 škodu ve výši nejméně celkem 34.741.216 Kč
z toho J. B. a H. J. ve výši nejméně 11.450.000 Kč, což je hodnota celé nemovitosti zapsané na LV č. XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec a kat. území XY, a sice pozemky p. č. st. XY zastavěná plocha a nádvoří, p. č. XY ostatní plocha, p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY – vše orná půda, p. č. XY ostatní plocha, která byla předmětem dědictví,
z toho K. M. ve výši 23.291.216 Kč, což je hodnota bytové jednotky č. 126/2 v domě č.p. XY - vymezená v budově č. p. XY a XY se spoluvlastnickým podílem 2187/190184 na společných částech domu č.p. XY a XY, postaveného na pozemcích p. č. XY a XY, zastavěná plocha a nádvoří – vše zapsáno na LV č. XY a XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY, a katastrální území XY v obvyklé ceně 2.275.000 Kč, dále bytové jednotky č. 975/381 v domě č. XY se spoluvlastnickým podílem 9110/633820 na společných částech domu č. p. XY, na pozemcích p. č. XY a XY, se spoluvlastnickým podílem 9110/633820 na pozemcích p. č. XY, XY – zastavěná plocha a nádvoří, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY - ostatní plocha, XY – ostatní plocha, XY, XY - ostatní plocha se spoluvlastnickým podílem 901/124615 na pozemcích p. č. XY ostatní plocha, a ostatní plocha na p. č. XY, XY, XY - vše zapsáno na LV č. XY, XY, XY, XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, Katastrální pracoviště XY, obec XY a katastrální území XY v obvyklé ceně 7.320.000 Kč, dále nemovitosti zapsané na LV č. XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY a kat. území XY, a sice pozemek p. č. st. XY, zastavená plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. XY rodinná rekreace na něm stojící, pozemek p.č. XY, XY, trvalý travní porost v obvyklé ceně 2.300.000 Kč, dále peněžní hotovost ve výši 15.500 Kč, 78 USD (tj. 1 875,90 Kč), jakož i peněžní prostředky a cenné papíry vedené na různých účtech u Komerční banky, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33/969 a Raiffeisenbanky, a.s. se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, v celkové výši nejméně 11.258.116 Kč, dále šatstvo, obuv, bytové zařízení v celkové hodnotě nejméně 1.000 Kč, osobní automobil tov. zn. FIAT BRAVO 1.6 JTD 16V 105, RZ XY v hodnotě nejméně 37.100 Kč, originál obrazu od autora Gustava Klimta „XY“ v hodnotě nejméně 100.000 Kč,
avšak v důsledku postupu oprávněných dědiců k uznání padělané allografní závěti notářem jako soudním komisařem nedošlo, kdy na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 67 C 204/2018 ze dne 17. 12. 2019 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 141/2020 ze dne 9. 6. 2020 bylo rozhodnuto, že závěť ze dne 19. 12. 2016 je neplatná a dědici ze závěti zůstavitele J. S. ze dne 28. 8. 2012 jsou K. M., H. J., J. B., kterým tak hrozilo protiprávním jednáním obou obviněných způsobení škody ve výši celkem nejméně 34.741.216 Kč.
2. Každému z obviněných přitom soud prvního stupně za uvedené trestné činy uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon tyto podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále tentýž soud podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil obviněnému D. peněžitý trest ve výměře 60 000 Kč a obviněnému C. peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč. V neposlední řadě soud prvního stupně rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozeného K. M. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozené K. M., H. J. a J. B. odkázal s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění, dále M. C., manželka obviněného C., jakož i všichni tři výše uvedení poškození odvolání. Na jejich podkladu Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Na podkladě zopakování části důkazů provedených již soudem prvního stupně, jakož i na základě důkazů nově provedených, dospěl odvolací soud k závěru, že uvedeného trestného činu se obvinění dopustili tím, že:
v přesně nezjištěné době, nejpozději do 23. 5. 2017, na přesně nezjištěném místě, v úmyslu neoprávněně zajistit nabytí dědického podílu po zemřelém J. S., nar. XY, který zemřel dne 27. 12. 2016, a to na úkor oprávněných dědiců K. M., nar. XY, H. J., nar. XY, a J. B., nar. XY, si opatřili falsum závěti, kdy jako svědci svými podpisy a osobními údaji nepravdivě stvrdili, že byli osobně přítomni sepsání závěti datované dnem 19. 12. 2016 (ve dvojím vyhotovení), nazvané „Závěť“ a jejímu podpisu zůstavitelem, která měla navozovat dojem pravé závěti zemřelého J. S., přičemž toto falsum allografní závěti bylo vyhotoveno přesně nezjištěným způsobem buď obviněnými samostatně nebo společně s dosud neztotožněným pachatelem, a obvinění, kteří si byli vědomi toho, že obsah závěti neodráží poslední vůli zůstavitele, kdy jedním z dědiců byl ve falsu závěti uveden M. R., nar. XY, který v rozhodném období byl ve výkonu trestu v Rakousku (od 20. 9. 2016 do 28. 2. 2017) a který byl v závěti uveden vedle dalšího dědice poškozeného K. M. jako jediní dědicové zůstavitele, čímž umožnili M. R. získat závěť obsahující všechny náležitosti tak, aby ji mohl předložit v řízení o pozůstalosti vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pověřeným notářem JUDr. Miluší Peterkovou, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 12, pod sp. zn. 13D 1469/2016, což M. R. učinil, kdy obsahem neplatné závěti bylo to, že zůstavitel J. S. odkazuje M. R. všechen svůj majetek ať movitý, tak i nemovitý, vyjma nemovitosti – bytové jednotky č. 126/28, zapsané v katastru nemovitostí, kat. území XY, XY na LV XY v hodnotě dle znaleckého posudku 2.275.000 Kč, dále budovy s číslem popisným XY, zapsané v katastru nemovitostí, kat. území XY na LV XY v hodnotě dle znaleckého posudku ve výši 2.300.000 Kč, kdy tyto obě nemovitosti odkazoval ve prospěch K. M., kdy na základě tohoto falza závěti by poškozený K. M. nabyl z dědictví majetek ve výši toliko 4 575 000 Kč, čímž by v případě vydání rozhodnutí o tom, že M. R. je dědicem veškerého dalšího movitého a ostatního nemovitého majetku, byla oprávněným dědicům dle platné závěti zůstavitele J. S. ze dne 28. 8. 2012, sepsané formou notářského zápisu u JUDr. Ivana Ertelta pod sp. zn. NZ 318/2012 způsobena majetková škoda ve výši nejméně 30.183.591,90 Kč,
z toho J. B. a H. J. majetková škoda ve výši nejméně 11.450.000 Kč, což je hodnota celé nemovitosti zapsané na LV č. XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec a kat. území XY, a sice pozemky p. č. st. XY zastavěná plocha a nádvoří, p. č. XY ostatní plocha, p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY – vše orná půda, p. č. XY ostatní plocha, která byla předmětem dědictví,
z toho K. M. majetková škoda ve výši 18.733.591,90 Kč, což zahrnuje hodnotu bytové jednotky č. 975/381 v domě č. XY se spoluvlastnickým podílem 9110/633820 na společných částech domu č. p. XY, na pozemcích p. č. XY a XY, se spoluvlastnickým podílem 9110/633820 na pozemcích p. č. XY, XY – zastavěná plocha a nádvoří, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY – ostatní plocha, XY – ostatní plocha, XY, XY – ostatní plocha se spoluvlastnickým podílem 901/124615 na pozemcích p. č. XY ostatní plocha, a ostatní plocha na p. č. XY, XY, XY, vše zapsáno na LV č. XY, XY, XY, XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, Katastrální pracoviště XY, obec XY a katastrální území Vysočany, ve výši 7.320.000 Kč, dále peněžní hotovost ve výši 15.500 Kč, 78 USD (tj. 1 875,90 Kč), jakož i peněžní prostředky a cenné papíry vedené na různých účtech u Komerční banky, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33/969 a Raiffeisenbanky, a. s. se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, v celkové výši nejméně 11.258.116 Kč, dále šatstvo, obuv, bytové zařízení v celkové hodnotě nejméně 1.000 Kč, osobní automobil tov. zn. FIAT BRAVO 1.6 JTD 16V 105, RZ XY v hodnotě nejméně 37.100 Kč, originál obrazu od autora Gustava Klimta „XY“ v hodnotě nejméně 100.000 Kč,
avšak v důsledku postupu oprávněných dědiců k uznání padělané allografní závěti notářem jako soudním komisařem nedošlo, kdy na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 67 C 204/2018 ze dne 17. 12. 2019 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 141/2020 ze dne 9. 6. 2020 bylo rozhodnuto, že závěť ze dne 19. 12. 2016 je neplatná a dědici ze závěti zůstavitele J. S. ze dne 28. 8. 2012 jsou pouze K. M., H. J., J. B., kterým tak hrozilo protiprávním jednáním obou obviněných způsobení majetkové škody ve výši nejméně 30.183.591,90 Kč.
4. Za uvedený trestný čin odvolací soud uložil nově oběma obviněným podle §209 odst. 5 tr. zákoníku tresty odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jejichž výkon je podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále odvolací soud rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozeného K. M. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozené K. M., H. J. a J. B. odkázal s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní oba obvinění dovolání.
6. Obviněný D. tak činí skrze svoji obhájkyni JUDr. Alenu Tibitanzlovou, Ph.D., advokátku, přičemž své dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o vině, o trestu a o způsobu jeho výkonu. Odkazuje přitom na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vedle toho obviněný uvádí, že se připojuje k dovolání podanému obviněným C., pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který spatřuje v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. S argumenty obviněného C. se obviněný D. plně ztotožňuje, přičemž vzhledem k tomu, že jde o důvody společné, prospívající oběma spoluobviněným (ve smyslu §265k odst. 2 in fine , ve spojení s §261 tr. řádu), tyto ve svém dovolání nadbytečně neopakuje.
7. Obviněný úvodem svého dovolání vyslovuje přesvědčení, že shora uvedeným skutkem (a to tak, jak jej popsal soud prvního stupně, jakož i následně odvolací soud) nemohl naplnit znaky pokusu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku, o čemž ostatně podle něj svědčí, že s právní kvalifikací daného jednání si nevěděl rady žádný z orgánů činných v trestním řízení.
8. Připomíná, že předně byl jeho skutek v obžalobě kvalifikován jako nepřímé pachatelství v tom smyslu, že svědek M. R. (dále také jen jako „svědek“) nevěděl, že daná závěť je opatřena padělkem podpisu zůstavitele J. S. (dále jen „zůstavitel“), k čemuž cituje odůvodnění příslušné části obžaloby. Následně soud prvního stupně popis skutku změnil, neboť dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by spoluobvinění využili omylu daného svědka, pročež jejich jednání posoudil jako pachatelství. V odvolacím řízení pak popis skutku opětovně doznal změn a odvolací soud na základě provedeného dokazování navíc dospěl k závěru, že ze žádného provedeného důkazu v rámci řízení před soudem prvního stupně (snad vyjma nepravdivé výpovědi téže osoby) nevyplynul závěr, že svědek, který neměl o sepsání padělané závěti žádnou vědomost, měl být využit spoluobviněnými. Odvolací soud rovněž konstatoval, že osobou uvedenou v omyl nebyl v daném případě soud činný v dědickém řízení, nýbrž dědicové, kteří mohou v důsledku podvodného jednání pachatelů uplatňovat své dědické nároky v odlišném rozsahu, než v jakém by to učinili při znalosti pravého stavu věci. Následně uzavřel, že spoluobvinění měli postavení pachatelů trestného činu, resp. jeho pokusu, jímž měli být uváděni v omyl dědicové zůstavitele.
9. Obviněný dále napadenému rozsudku odvolacího soudu vytýká, že v jeho výrokové části je uvedeno, že spoluobvinění měli „někoho uvést v omyl a (současně) zamlčet podstatné skutečnosti“, kterýžto závěr nemůže obstát, resp. uvedené nemůže být konstatováno takto obojetně, když spoluobvinění se – pokud vůbec – mohli dopustit buď toho, anebo onoho, čemuž odpovídá i odůvodnění napadeného rozsudku. Nepřesné vymezení jednání obviněného v napadeném rozsudku přitom považuje za kolidující s jeho právem na účinnou obhajobu, resp. na efektivní obhajobu v trestním řízení, kterou uvedené zásadním způsobem ztěžuje, jelikož obviněný fakticky neví, čeho konkrétně se měl dopustit, tedy proti čemu se má konkrétně bránit.
10. Následující část dovolací argumentace obviněného se podrobně zaměřuje na právní posouzení jednání spoluobviněných s tím, že skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku odvolacího soudu, vykazuje nanejvýše znaky pomoci k trestnému činu podvodu, která, v tomto případě, nemůže být trestná. Na podporu tohoto tvrzení obviněný odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se případů, v nichž šlo (zjednodušeně řečeno) o stvrzení falsa závěti obviněnými, jejichž jednání bylo následně právně posouzeno jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jmenovitě cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1247/2009 (kteréžto rozhodnutí navíc cituje i sám odvolací soud, nad čímž obviněný vyslovuje značné podivení, když jeho závěry zjevně nesprávně vykládá), dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1113/2018, a ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1212/2018. Se závěry Nejvyššího soudu prezentovanými v uvedených rozhodnutích (a v dovolání podrobně citovanými) stran právního posouzení jednání svědků závětí jakožto pomoci k trestnému činu podvodu se obviněný plně ztotožňuje a má za to, že shodně mělo být posouzeno jednání jeho i spoluobviněného C.
11. Ve vazbě na uvedené se obviněný vyslovuje k problematice akcesority účastenství. Vycházeje z toho, že skutkové okolnosti výše označených tří trestních věcí byly shodné jako v jeho trestní věci, má za to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako pomoc k trestnému činu. S tím pak souvisí právě zmíněná zásada akcesority účastenství a skutečnost, že trestně odpovědným nebyl shledán – pročež nebyl od samotného počátku trestního řízení ani trestně stíhán – ten, kdo měl v dědickém řízení údajně padělanou závěť předložit, tj. svědek (což obviněný, vzhledem k nejednoznačným skutkovým zjištěním stran role dané osoby v celé věci, kvituje). Trestně stíhanými, a posléze i odsouzenými, byli toliko spoluobvinění, kteří si podle rozsudku odvolacího soudu měli opatřit padělanou závěť, tuto poskytnout svědku R. a ten ji měl následně předložit v dědickém řízení. Podle obviněného přitom skutečnost, že daný svědek nebyl trestně stíhán, nemůže jít nijak k tíži jemu a spoluobviněnému C. v tom smyslu, že je třeba je rovnou a bez dalšího považovat za přímé pachatele pokusu trestného činu podvodu.
12. Na margo uvedeného obviněný připomíná podstatu institutu pomocníka ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, s tím, že ve shodě se shora citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu by bylo teoreticky možné na svědka nahlížet jako na přímého pachatele trestného činu podvodu, neboť to byl on, kdo předložil údajně padělanou závěť v dědickém řízení, a na něj a spoluobviněného C. teoreticky jako na pomocníky k tomuto trestnému činu, když mu měli tuto padělanou závěť opatřit. Jelikož ale svědek nebyl v této trestní věci vůbec stíhán, natož shledán trestně odpovědným, nelze tuto právní konstrukci vytvořit, neboť ve smyslu teorie akcesority účastenství schází (trestně odpovědný) hlavní pachatel. Obviněný následně připomíná podstatu akcesority účastenství, tak jak je pojímána v právní teorii, k čemuž odkazuje na odpovídající komentářovou literaturu, načež uzavírá, že účastenství je možné jen ve vztahu k činu, který má znaky trestného činu a vystavění údajného jednání spoluobviněných jako pomoci k pokusu trestného činu podvodu by bylo ve vztahu k teoretické konstrukci účastenství založeného na akcesoritě účastenství krajně nežádoucí, resp. zcela nemožné, kdy takový postup by mohl být hodnocen i jako porušení zásady rovnosti před zákonem , popř. zásady nullum crimen sine lege .
13. Obviněný dále vyslovuje přesvědčení, že uvedené vady trestního řízení, resp. navazující nesprávné právní posouzení skutku, spočívající v absenci trestně odpovědného hlavního pachatele nelze uměle nahrazovat právními konstrukcemi jinými, nepřiléhavými, zjevně vadnými, a především s existující, ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu rozpornými tak, jak v této věci činily orgány činné v trestním řízení. Obviněný konstatuje, že ani v případě, kdy by v nastalé situaci orgány činné v trestním řízení postupovaly teoreticky správně a zvažovaly, zda jednání jeho a spoluobviněného C. nelze právně posoudit jako přípravu k trestnému činu podvodu (k čemuž odkazuje na příslušnou komentářovou literaturu), nebyl by namístě závěr o jejich trestní odpovědnosti.
14. Zjednodušeně řečeno je tomu tak proto, že ve vztahu ke znaku škody velkého rozsahu ve smyslu §205 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku absentovalo jejich zavinění, a to jak ve formě alespoň nepřímého úmyslu, jak vyžaduje konstrukce přípravy trestného činu, tak ale i ve formě nevědomé nedbalosti, což obviněný dokládá odkazy na příslušné pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i následnou polemikou s jejich závěry stran povědomí obou obviněných o rozsahu majetku zůstavitele (k čemuž odkazuje na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se požadavků na dokazování zavinění, včetně jeho konkrétní formy, jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty každého trestného činu, včetně již zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1247/2009). K uvedenému dodává, že rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu v této trestní věci, resp. jejich odůvodnění, jsou, jde-li o zavinění obou obviněných stran dané kvalifikované skutkové podstaty, již na prvý pohled nedostatečně odůvodněná, pročež zjevně nepřesvědčivá, tedy vadná a nesprávná (nezákonná) a dotčená část rozsudku odvolacího soudu tudíž i nepřezkoumatelná.
15. Obviněný tak k této otázce uzavírá, že na základě ve věci provedeného dokazování nelze v žádném případě dojít k závěru o tom, že by se ke kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku mělo vztahovat jeho nedbalostní zavinění, natož pak dokonce úmyslné (ve smyslu přípravy takového trestného činu). Jeho trestní odpovědnost tak za všech dříve popsaných okolností nemůže být, a to ani jakkoli „uměle“ tak, jak ve věci činila státní zástupkyně a následně soudy, vůbec dovozována.
16. V další části svého dovolání se obviněný ohrazuje proti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu v té části, v níž se tyto vyslovily k neaplikaci moderačního ustanovení §58 tr. zákoníku v případě obviněného (zde obviněný poukazuje na uložené tresty ve věcech, jež byly řešeny v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1113/2018, a ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1212/2018). Podle obviněného důvodem, proč soudy neužily daného moderačního ustanovení bylo, že se k trestné činnosti nedoznal, přičemž takový postup je v rozporu se zásadou právní jistoty, resp. principem legitimního očekávání, když ve výše uvedených případech Nejvyšším soudem k aplikaci předmětného ustanovení přistoupeno bylo, ačkoli obvinění taktéž svou trestnou činnost nedoznávali. Odvolací soud tedy nejenže skutek obviněného nesprávně (vadně) právně kvalifikoval, a proto nehovořil na místě mimořádného snížení trestu odnětí svobody o „pomoci k pokusu trestného činu podvodu“, ale o pokusu trestného činu podvodu, ale navíc se jeví být jím zvolená argumentace ve zjevném rozporu s postupem soudů ve dvou výše uváděných, skutkově totožných případech. Uvedené považuje obviněný za zcela neakceptovatelné.
17. Obviněný dále vyslovuje přesvědčení, že soudy nižších stupňů jej zcela nesprávně spojovaly s osobou M. P., resp. s jeho domnělou trestnou činností, a to pouze na základě toho, že sídla obchodních společností, v nichž obviněný a výše uvedená osoba figurovali, se nacházejí na téže adrese, přičemž jednateli daných obchodních společností tito byli v různém časovém období (k čemuž odkazuje na připojené důkazy). Uvedené skutkové, a z nich pak přirozeně vyplývající taktéž právní, závěry odvolacího soudu má proto obviněný za zjevně vadné.
18. Závěrem svého dovolání obviněný D. konstatuje, že pro skutek, který byl soudy nižších stupňů nesprávně právně posouzen jako trestný čin, měl být správně zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, v návaznosti na což mu neměl být uložen trest a nemělo být ani rozhodnuto o způsobu jeho výkonu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích o vině, o trestu a o způsobu výkonu trestu zrušil a v návaznosti na to podle §265m odst. 1 tr. řádu rozhodl ve věci rozsudkem znovu sám tak, že jej podle §226 písm. b) tr. řádu zprostí obžaloby. Vzhledem k povaze jím vytýkaných vad napadeného rozsudku pak souhlasí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s případným projednáním věci v neveřejném zasedání.
19. S ohledem na učiněné dovolací námitky a připojenou argumentaci, jakož i s oporou o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a při detailním a obsáhlém připomenutí svých osobních poměrů rovněž obviněný žádá, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil nebo přerušil výkon napadeného rozsudku.
20. Dne 20. 3. 2023 Nejvyšší soud obdržel podání označené jako „doplnění dovolání“ obviněného D., podané prostřednictvím jeho obhájkyně, skrze které obviněný Nejvyššímu soudu předkládá znalecký posudek PharmDr. Milady Halačové, Ph.D., znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví farmakologie, ze dne 14. 1. 2013, jehož závěry potvrzují argumenty spoluobviněného C. týkající se možností ovlivnění písma a podpisu zůstavitele v důsledku užívání léků.
21. Obviněný C. uplatňuje svůj mimořádný opravný prostředek prostřednictvím svého obhájce JUDr. Prokopa Beneše, advokáta, přičemž uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. l) tr. řádu.
22. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný uplatňuje výslovně všechny tři alternativy tohoto dovolacího důvodu. Předně stran alternativy v podobě založení rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, na procesně nepoužitelných důkazech, uvádí, že pod danou alternativu lze podřadit i situace, kdy při provádění důkazů nastala taková procesní vada, která způsobuje, že z nich nelze vycházet. V dané trestní věci přitom podle obviněného došlo k tomu, že podstatná část dokazování listinami neproběhla řádně. Důvodem bylo, že soud prvního stupně zcela chybně interpretoval §206 a §206a tr. řádu, což je patrné z protokolů o hlavních líčeních ze dne 12. a 13. 8. 2021, když došlo ze strany soudu k upuštění dokazování listinami, protože byly „označeny za nesporné“, ačkoliv zákon takový postup nepředpokládá a pojem „nesporné listiny“ – na rozdíl od nesporných skutečností, které mají z listiny být zjištěny – nezná. Ony skutečnosti přitom podle obviněného nebyly zjišťovány právě proto, že jak státní zástupce, tak soud prvního stupně i tehdejší obhájce obviněného zaměnili skutečnost, která se dokazováním teprve zjišťuje, a listinu (k čemuž obviněný následně předkládá podrobný rozbor průběhu relevantní části hlavního líčení). Postupem soudu tak podle obviněného došlo k pochybení, které mělo za následek, že nebyly zjištěny nesporné skutečnosti, když soud zajímaly pouze „nesporné listiny“, přičemž skutkový stav se objasňuje i jinými důkazy, a soud se měl dotazovat na skutečnosti a nikoli jednotlivé důkazy, což následně vedlo až k vyhlášení usnesení, že se „upouští od dokazování listinami a znaleckými posudky uvedenými pod body 5. a 6. obžaloby s výjimkou listin na č. l. 1095 a násl. a na č. l. 1248 násl. spisu. Tím však bylo porušeno právo obviněného na obhajobu ve smyslu v §214 tr. řádu, když po provedení každého důkazu má být dotázán, zda se chce k němu vyjádřit.
23. Obviněný připomíná, že shora nastíněnou argumentaci uplatnil již ve svém odvolání, avšak odvolací soud dokazování v relevantní části nezopakoval, čímž pokračoval v popření jednoho ze základních práv obviněného. S hodnocením této své procesní námitky odvolacím soudem (v bodu 10. napadeného rozsudku) pak obviněný nesouhlasí. Odvolací soud v tomto směru na jednu stranu připustil, že předseda senátu soudu prvního stupně zaměnil pojem skutečnosti za pojem listiny, ale současně dodal, že z reakce tázaných osob je zřejmé, že dotazu předsedy senátu porozuměli všichni přítomní (tj. spoluobvinění i přítomní obhájci spoluobviněných, zmocněnci poškozených) a učinili vyjádření, které listiny, jež obsahují uvedené skutečnosti, považují za nesporné a nechtějí tak dokazování těmito listinami provádět, jakož i které listiny a skutečnosti v nich obsažené naopak za sporné považují a žádají provádět těmito listinami dokazování. Závěrem odvolací soud – s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu – dodal, že pochybení v rámci hlavního líčení lze ihned napravit např. námitkou přítomných účastníků, k čemuž však nedošlo, neboť všichni přítomní pochopili, na co se jich předseda senátu ptá. Obviněný k tomuto uvádí, že je mu lhostejné, jak věc pochopily protistrany, neboť právo vyjádřit se k důkazům má on jako obviněný. Ani při doplnění dokazování v odvolacím řízení se nemohl k důkazům ostatně vyjádřit jeho obhájce, protože byl soudem poučen, že toto právo má jenom on sám jako obviněný. Není mu tudíž zřejmé, proč odvolací soud argumentuje tak, že nesporné listiny tehdy označil u hlavního líčení jeho obhájce, když §206a odst. 1 tr. řádu hovoří o obviněném.
24. Pokud jde o první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jež spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, namítá obviněný, že tato se týká dvou otázek, totiž podpisu závěti a výše škody.
25. Stran druhé z uvedených obviněný připomíná, že znakem skutkové podstaty zločinu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je způsobení škody velkého rozsahu, přičemž i ve vztahu k tomuto znaku musí být dáno zavinění pachatele, byť postačuje ve formě nedbalosti. Podle obviněného se soudy nižších stupňů s danou otázkou nevypořádaly, a navíc se v tomto směru liší prvostupňový rozsudek co do vyhlášené podoby jeho odůvodnění a jeho písemného vyhotovení. Zároveň obviněný tvrdí, že škoda nebyla určena podle požadavků §137 tr. zákoníku a znalci, kteří oceňovali nemovitosti, se nedrželi metody srovnávací ani nákladové. Co se týče dalších hodnot, jako jsou bankovní účty, zůstatky na nich a další hodnoty finančního charakteru, nelze podle obviněného nalézt v rozhodnutích oporu pro závěr, že se spoluobviněným D. měli alespoň rámcovou představu, o jak velký majetek mělo jít.
26. Obviněný dále uvádí, že soudy opřely svoje úvahy směrem k vině o závěr znalce, že podpis zůstavitele na závěti není jeho pravým podpisem a že zůstavitel neměl v úmyslu majetek, resp. jeho podstatnou část, závětí odkázat svědkovi. V závěti jsou uvedeny konkrétně nemovitosti, které měl poškozený M. získat, přičemž svědku měl připadnout zbylý majetek, jenž ale nebyl v závěti nikterak definován a jeho rozsah tak není ze závěti patrný. Nelze proto uzavřít, že obvinění měli, byť jen rámcovou představu, že by tento zbylý majetek měl hodnotu převyšující znak škody velkého rozsahu. Obviněný připomíná důvody rozsudku odvolacího soudu (na straně 20 daného rozhodnutí) stran této otázky, s nimiž se neztotožňuje, resp. má za to, že provedené hodnocení není způsobilé k prokázání subjektivní stránky ve formě úmyslu ani nedbalosti. Proto ani rozsudek odvolacího soudu ve stěžejní otázce škody, která podmiňuje použití nejpřísnější trestní sazby, nemůže jako nedostačující, co do jejího hodnocení, obstát. S důležitou odvolací námitkou směrem k absenci průkazu zavinění ohledně okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby se tak nevypořádal ani odvolací soud.
27. Pokud jde o okolnosti podpisu závěti, pak připomíná, že obhajoba namítala ve vztahu k souvisejícímu znaleckému posudku absenci srovnávacích podpisů z prosince 2016 a dále skutečnost, že ve spise se nachází bankou ověřený podpis zůstavitele, kde se písmeno „n“ v příjmení zůstavitele podobá tomu, jak bylo vyhotovené na sporném podpisu. Obviněný je přesvědčen, že způsob, jakým se odvolací soud, který tento odlišně vyvedený podpis zůstavitele nepovažoval za dostačující pro zvrácení závěrů znalce o tom, že podpis „zůstavitele“ na předmětné závěti je falsum, vypořádal s danými námitkami, nelze považovat za dostačující. Namítá, že ač měl znalec k dispozici 68 srovnávacích podpisů zůstavitele z let 1994 až 2016, tak skutečnost, z jakých vzorků znalec vycházel, nemohla obhajoba ovlivnit, a navíc onen podpis, který se vymyká ostatním zkoumaným podpisům zůstavitele, nebyl znalcem vůbec zkoumán. Obviněný rovněž poukazuje na velkou variabilitu podpisů zůstavitele. Konečně si klade otázku, proč se zůstavitel v lednu 2016, tj. v roce pořízení závěti, nemohl podepsat týmž způsobem u banky i na dané závěti.
28. Na margo uvedeného pak obviněný doplňuje, že v řízení bylo prokázáno nadužívání léku Sanval a dalších antidepresiv a léků zůstavitelem před jeho smrtí, jeho léčba na psychiatrii v období od ledna do srpna 2016, jakož i jeho problémy s pohybem, na které soudy poukazovaly v rámci svých úvah o tom, nakolik bylo možné, aby zůstavitel místo k notáři šel podepsat závěť do obchodního centra XY. Podle obviněného nelze na zdravotní stav zůstavitele jednou poukázat a následně se související otázkou, totiž vlivem daných léčiv na jeho úsudek, nezabývat. Z výslechu znalce dále vyplynulo, že tento neměl informace o úrazu zůstavitele v dubnu daného roku a ze znaleckého posudku neplyne, že by znalec měl k dispozici podpisy pořízené před smrtí zůstavitele. Obviněný je toho názoru, že zdravotní stav zůstavitele a jemu odpovídající medikace měly v daném případě vliv nejen na schopnost se podepisovat, která se projevila ve sporném podpisu, ale i na úsudek, což se může projevit i při nakládání s majetkem.
29. Následně obviněný předkládá dovolacímu soudu analýzu hodnotících úvah soudů nižších stupňů a předkládá vlastní protiargumenty k jednotlivým skutkovým zjištěním. Za klíčové přitom považuje, že nebyla věnována pozornost zdravotnímu stavu zůstavitele v souvislosti s nálezem léků (viz výše) a poukazuje na dílčí související skutková zjištění. Dále uvádí, že ačkoliv byla prokázána existence starší závěti, v níž svědek nebyl zmíněn, ale figurovali zde toliko poškození, tato byla vyhotovena v řádu let před smrtí zůstavitele a nelze tvrdit, že za tu dobu zůstavitel nemohl změnit názor na to, koho jmenuje dědicem. Poukazuje rovněž na hodnocení osoby zůstavitele, jakožto zdrženlivého a introvertního člověka, k čemuž však namítá, že související výpovědi je třeba hodnotit zdrženlivě, vzhledem k tomu, že šlo buďto o svědky, kteří vedli dědický spor se svědkem R. a měli tak přímý zájem na výsledku trestního řízení, anebo o svědky, kteří nebyli s to nic vypovědět o tom, zda skutečně zůstavitel dne 19. 12. 2016 podepsal v obchodním centru XY dvě vyhotovení závěti. Za podstatné má tak obviněný výpovědi, které objasňují poměry před podpisem závěti a následnou smrtí zůstavitele. Z nich pak poukazuje pasáže, které hovoří o změně chování zůstavitele, a že zůstavitel a poškozený M. byli nalezeni zanedbaní, poškozený M. dezorientovaný, do jejich společného bydliště opakovaně přijížděli složky integrovaného záchranného systému. Podle obviněného tak dává smysl, že když zůstavitel chtěl svůj majetek nově odkázat i svědku, učinil tak způsobem, který obviněný uváděl. Konečně obviněný soudům vytýká, že jde-li o vykradení bytu zůstavitele, při němž mohly být odcizeny listiny, které byly následně, včetně sporné závěti, nalezeny, nebylo policií prokázáno spojení mezi tímto jednáním a spoluobviněnými, ač jej poté soudy konstruovaly. Soud prvního stupně pak při vyhlášení rozsudku konstatoval, že panují pochybnosti o vzniku závěti, ale ve výrokové části je uvedeno, že závěť padělali spoluobvinění sami nebo ještě s někým dalším, ač i znalec uvedl, že nelze určit, kdo je pisatelem sporného podpisu na závěti, a nelze ani určit, jestli to je jedna osoba. Rovněž další detaily, na které obviněný poukazuje a které závěry soudu prvního stupně o jejich vině zpochybňují, nebyly soudy nižších stupňů brány v potaz.
30. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný dovolacímu soudu nabízí dva okruhy argumentů, totiž jednak zda šlo v dané trestní věci o účastenství či pachatelství přímé, anebo pachatelství nepřímé (zejména vzhledem k osobě svědka R., který závěť předložil) a dále, zda nebylo namístě aplikovat ustanovení o trestném činu maření spravedlnosti podle §347a tr. zákoníku.
31. Stran prvé námitky obviněný uvádí, že vzhledem k odlišnému náhledu soudu prvního stupně a odvolacího soudu na úlohu svědka R. (jenž měl být podle soudu prvního stupně uveden obviněnými v omyl, podle odvolacího soudu však měl být do věci více zapojen) nebylo z pohledu obhajoby zřejmé, proti jaké konstrukci (nepřímí pachatelé, přímí pachatelé se zapojením svědka, nebo přímí pachatelé bez zapojení daného svědka) se měli spoluobvinění hájit. Náhled odvolacího soudu na jejich postavení se dozvěděli až z odůvodnění jeho rozsudku, což hodnotí jako překvapivé. Navíc nebyla-li zjištěna role svědka v celé trestní věci, nelze podle obviněného nechat prostor pro pochybnosti o této a současně spoluobviněné odsoudit rovnou jako pachatele pokusu podvodu. Uvedené má důsledky i kupř. ve vztahu k adheznímu řízení a konečně i pro stanovení druhu a výměry trestu. Za problematický má obviněný rovněž postup odvolacího soudu, který odlišně posoudil roli svědka, čímž snížil míru zavinění spoluobviněných, avšak tuto změnu nepromítl do úvah o stanovení druhu a výměry trestu.
32. Co do druhé námitky obviněný poukazuje na §347a tr. zákoníku upravující trestný čin maření spravedlnosti (pozn. jenž byl do trestního zákoníku zaveden s účinností od 1. 2. 2019), který podle něj na daný případ rovněž dopadá, a přitom jde o právní úpravu, jejíž užití je pro spoluobviněné příznivější ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný – s odkazem na komentářovou literaturu – podrobně popisuje podstatu daného trestného činu, načež uvádí, že odvolací soud úvahu o aplikaci daného ustanovení na projednávanou trestní věc nepřijal s argumentací, kterou obviněný veskrze odmítá a podrobně rozvádí, proč je aplikace daného ustanovení zcela namístě, především s ohledem na §2 odst.1 tr. zákoníku. Obhajoba obviněných přitom směřovala k tomu, aby byli případně uznáni vinnými toliko trestným činem maření spravedlnosti podle §347a tr. zákoníku, jehož podstata spočívá právě v předložení padělaného důkazního prostředku pro účely zahájení řízení před soudem anebo v padělání tohoto prostředku v úmyslu, aby byl použit jako pravý pro řízení před soudem.
33. Obviněný dále v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jenž je dán, jestliže některý výrok chybí nebo je neúplný. V nyní projednávané trestní věci se vyhlášený rozsudek soudu prvního stupně lišil od jeho písemného vyhotovení, přičemž i přes žádost o opravu protokolu a námitku tohoto pochybení v podaném odvolání, nebyla zjednána náprava této vady. Obviněný rozsudku odvolacího soudu vytýká, že daná pochybení nenapravil s tím, že v daném případě nešlo o vadu výroku a ústně vyhlášené odůvodnění nemusí být zcela ve shodě s jeho písemným vyhotovením. Podle obviněného bylo třeba napravit vady více zásadních pasáží odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (k čemuž odkazuje na znění §131 odst. 1 tr. řádu), přičemž odmítá závěr odvolacího soudu, podle něhož lze odlišně vyhlásit a odlišně písemně vyhotovit odůvodnění rozsudku. První pasáž se přitom týká výše škody, kdy soud prvního stupně uvedl, že obvinění nevěděli, v době, kdy se dopouštěli jednání, kolik majetku tam bude, avšak v odůvodnění svého rozsudku (bod 43.) již hovoří o nedbalostním zavinění spoluobviněných, přičemž má za zjevné, že spoluobvinění chtěli získat pro jiného co nejvyšší prospěch. Podklad pro závěr, že spoluobvinění chtěli získat co nejvyšší prospěch, podle něj v provedených důkazech ani v písemném odůvodnění rozsudku nemá oporu a ústní odůvodnění napadeného rozsudku naopak svědčí pro závěr o mírnější právní kvalifikaci, vzhledem k absenci zavinění ke znaku škody velkého rozsahu. Druhá problematická část odůvodnění napadeného rozsudku se vztahuje ke vzniku falsa závěti, kdy soud prvního stupně při ústním odůvodnění vyhlášeného rozsudku uvedl, že ve vztahu k jejímu vzniku panuje řada nejasností a ke spoluobviněným uvádí, že těmto neklade k tíži, že by vykradli byt zůstavitele a poškozeného M. V písemném odůvodnění svého rozsudku však již jednoznačně uvádí, že se zjevně nejednalo v případě spoluobviněných o jediné zneužití odcizených dokladů z bytu zůstavitele, což potvrzuje nález dalších listin týkajících se zůstavitele, na nichž byl jeho podpis padělán. Podle obviněného je zde rozpor mezi ústním odůvodněním a písemným vyhotovením rozsudku více než zřejmý, zvláště jde-li o závěr, že to měli být oni, kdo vyhotovili falsum závěti.
34. Obviněný závěrem dodává, že byť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu směřuje většinou do modelově poněkud odlišných případů, má za to, že jej lze použít i v této situaci. Případně lze uvažovat o podřazení jeho námitek pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného je stěžejní, že podstatné je vyhlášené odůvodnění rozsudku a tomu musí odpovídat i vyhotovení rozsudku. Jak je ale zřejmé, uvedené se zde liší v podstatných částech. Odvolací soud přitom podaná odvolání posoudil směrem k odlišnému písemnému vyhotovení rozsudku, a proto nemůže být správný a úplný výrok, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil. S tím pak podle obviněného souvisí otázka, zda mohlo vůbec odvolací řízení správně proběhnout, když zde byly dvě verze rozsudku.
35. Obviněný pak uzavírá, že vzhledem k uvedenému jsou splněny předpoklady k přerušení výkonu trestu, který nastoupil, a navrhuje, aby jeho výkon byl přerušen.
36. Z těchto důvodů obviněný C. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích o vině, o trestu i o způsobu jeho výkonu zrušil a následně podle §265m odst. 1 tr. řádu ve věci rozhodl znovu rozsudkem sám tak, že jej podle §226 písm. a) tr. řádu zprostí podané obžaloby, eventuálně napadený rozsudek odvolacího soudu zruší a přikáže tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
37. K dovolání obviněných se vyjádřila JUDr. Yvona Antonínová, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po rekapitulaci dovolacích námitek, a s ohledem na uplatněnou dovolací argumentaci, státní zástupkyně konstatuje, že prve poukázaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl ze strany obviněného D. uplatněn pouze formálním způsobem (na rozdíl od obviněného C.), neboť tento se v uvedeném směru orientoval na jím vytýkané zásahy do jeho práva na spravedlivý proces, založené dílem na zpochybnění kvality prováděného dokazování, především však vycházející z vlastního způsobu vyhodnocení jeho výsledků, na jehož podkladě vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnotícím postupem soudů obou stupňů, aniž by jejich hodnotící úvahy napadl způsobem, ze kterého by byl onen rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a vypovídací hodnotou všech provedených důkazů, kterou v sobě skutečně nesly, zjevný, logice odporující a tím i ve smyslu naplnění jeho práva na spravedlivý proces nepřijatelný.
38. Stání zástupkyně následně ve vazbě na uvedené připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je podle ustálené, a i po novelizaci §265b tr. řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., stále platné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo když jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato skutková zjištění učiněna apod. Vycházejíc z aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. jeho usnesení ze dne 12. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, bodu 11. a rozhodnutí tam uvedených) státní zástupkyně dovozuje, že ani po nabytí účinnosti výše uvedené novely dne 1. 1. 2022 se Nejvyšší soud nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Proto stále není smyslem dovolacího řízení a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by tedy připadal do úvahy za výše uvedených podmínek naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, včetně flagrantních případů porušení práva na spravedlivý proces v duchu ustálené judikatury Ústavního soudu jako je založení rozhodných skutkových zjištění na nepoužitelných důkazech, popř. na vadě jejich neúplnosti, kdy ve vztahu k nim nebyly navrhované důkazy nedůvodně provedeny.
39. Podle přesvědčení státní zástupkyně obsah dostupného spisového materiálu, vztahující se k předmětné trestní věci, z hlediska validity skutkového podkladu výroku o vině obou dovolatelů nenechává na pochybách, že postup soudu prvního stupně při provádění dokazování, obsah jím provedených důkazů, způsob jejich hodnocení a v další procesní návaznosti pak snaha odvolacího soudu na podkladě předepsaného procesního postupu napravit některé zjištěné dílčí nedostatky ve skutkovém stavu věci, určující pro jeho právní posouzení, rozhodně nelze označit za takový přístup k projednávané věci, který by vykazoval známky chybějící objektivity, libovůle, jednostrannosti či nepředvídatelného postupu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 a další). Státní zástupkyně proto shledává, že skutkové závěry, které z výsledků provedeného dokazování vyplývají, jsou výsledkem předepsaných procesních postupů a tím i vypovídající ve smyslu práva obviněných na spravedlivý proces. V uvedeném směru pak principům spravedlivého řízení odpovídá zjištění, že se soudy obou stupňů řádně zabývaly obhajobou obviněných a že provedly v potřebném rozsahu takové dokazování, na jehož podkladě mohly spolehlivě vyložit důvody, pro které se nemohly přiklonit k jejím argumentům, a naopak byly povinny vycházet z těch skutkových závěrů, které následně našly svůj odraz v popisu tzv. skutkové věty výroku o jejich vině.
40. Jestliže je i přesto soudy zjištěný skutkový stav věci napadán v zásadě shodnými námitkami, které byly uplatněny již v předcházejícím řízení, pak podle státní zástupkyně odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vypovídá o tom, že se s otázkou jejich důvodnosti vypořádaly způsobem spolehlivě dokládajícím, že důvody k přehodnocení rozhodných skutkových zjištění v dovolacím řízení, indikované toliko v nejmarkantnějších případech zásahu do práva na spravedlivý proces, dány nejsou.
41. Takový závěr se podle státní zástupkyně vztahuje ke skutkovým námitkám obviněného C., a to jak ve smyslu nedostatku potřebné vypovídací hodnoty rozhodných důkazů, tak i jejich nepoužitelnosti. Měl-li přisouzený modus operandi posuzovaného jednání spočívat (za okolností dále uvedených v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině) v opatření falsa závěti zůstavitele J. S., kdy mělo být ze strany obviněných nepravdivě stvrzeno, že byli zůstavitelovu podpisu na předmětné závěti ze dne 19. 12. 2016 osobně přítomni, pak obviněný C. zpochybnil míru průkaznosti otázky falsa předmětné závěti. Namítl totiž absenci srovnávacích podpisů z prosince 2016 a také fakt, že jeden z podpisů poskytnutých bankou, je podobný podpisu na závěti. Odvolací soud se přitom k uvedené námitce postavil tak, že ve věci přibraný znalec měl k dispozici 68 srovnávacích podpisů zůstavitele za období od roku 1994 až 2016 a že způsob vyhotovení jednoho podpisu poukazovaného obhajobou nemůže zpochybnit přesvědčivé závěry znaleckého posudku, které korespondují s ostatními provedenými důkazy. Je totiž naprosto logickým a obecně přijatelným úsudkem, že jeden podpis, odlišný od ostatních podpisů zůstavitele, skutečně nemůže postačovat k potvrzení závěru o pravosti zůstavitelova podpisu na předmětné holografní závěti. V této souvislosti dále zmiňovaná otázka nadužívání léků zůstavitelem v určitém období jeho života nemůže podle státní zástupkyně být pro plně akceptovatelný způsob vyhodnocení uvedeného důkazu, jakkoliv relevantní (v podrobnostech srov. str. 16 zdola až 17 shora rozsudku odvolacího soudu).
42. Obviněný C. se v této souvislosti uchýlil k polemice nad jednotlivými aspekty podpisu předmětné závěti, kdy například uvedl, že existence takového dřívějšího právního jednání nevylučuje změnu názoru zůstavitele o jeho budoucích dědicích. Přitom uvedl, že zůstavitel mohl raději chtít podepsat závěť před spoluobviněnými než před svými kolegy, protože nechtěl, aby se dříve ustanovení dědicové o nové závěti dozvěděli. Podle mínění státní zástupkyně ale obviněný uvedeným způsobem toliko prezentuje možné verze skutkových okolností posuzovaného jednání, aniž by kvalifikovaně vyhodnotil míru jejich důkazní opory a případně shledal splněné podmínky pro aplikaci zásady in dubio pro reo . Proto není jeho námitka způsobilá k věcnému projednání. Toliko nad rámec podaného proto státní zástupkyně poukazuje na opatřená zjištění soudů o tom, do jaké míry by takové okolnosti mohly zapadat do ustáleného vzorce zůstavitelova chování ve smyslu jeho přístupu k nejbližším osobám jako byl především jeho životní partner poškozený M., jakož i jeho vzdálení příbuzní, včetně jím (před svědky z umělecké sféry jeho působení) ventilované potřeby tyto zajistit po stránce materiální právě z rodinného majetku. V uvedeném směru tak zcela postačí odkaz na naprosto logické a přesvědčivé hodnotící závěry obou soudů, jakými se ve světle všech provedených důkazů s takto uplatněnou obhajobou vypořádaly. Jak je ostatně z tomu odpovídající pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 18 až 19 zřejmé, byly skutkové závěry o chybějící motivaci zůstavitele ke změně svého posledního pořízení vyhodnoceny i s přihlédnutím k namítané okolnosti jeho setkání se svědkem R., na jejichž podkladě měl podle uplatněné obhajoby obviněného takové nestandardní rozhodnutí pojmout.
43. K námitce obviněného C. týkající se procesní nepoužitelnosti důkazů státní zástupkyně plně odkazuje na argumentaci odvolacího soudu, který se s danou námitkou vypořádal pod bodem 10. odůvodnění svého rozsudku. K pochybení soudu prvního stupně, který formuloval dotaz procesním stranám v tom směru, které „listiny“ považují za nesporné, ve smyslu formálním skutečně došlo. Na straně druhé však je z následujícího průběhu předmětného hlavního líčení naprosto zřejmé, že všechny procesní strany správně pochopily, že dotaz soudu směřoval na zjištění nesporných skutečností. Tento názor nadále podporuje fakt, že žádná z nich proti takovémuto postupu soudu nevznesla v průběhu hlavního líčení žádnou námitku. Argumentace dovolatele, že s ohledem na nesprávný postup při označení nesporných skutečností nedošlo k řádné aplikaci §206 a §206a tr. řádu, má státní zástupkyně na projev přepjatého formalismu bez odpovídajícího odrazu v zásahu do jeho práva na spravedlivý proces .
44. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu namítal obviněný C., že písemné vypracování odůvodnění odsuzujícího rozsudku prvostupňového soudu bylo odlišné od jeho ústního vyhlášení. Státní zástupkyně k uvedenému konstatuje, že takto formulovaná dovolací argumentace nikterak nekoresponduje s účelovým zaměřením uplatněného dovolacího důvodu, založeného na vytýkatelné vadě chybějícího nebo neúplného výroku. Proto pouze a výlučně z hlediska možného zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces v souladu se závěrem odvolacího soudu stran dané námitky zdůrazňuje, že oprava nesprávností rozsudku podle §131 odst. 1 tr. řádu směřuje zejména k výroku rozsudku, nikoli primárně k jeho odůvodnění. Přesné formulace odůvodnění, které při mluveném projevu předseda senátu uvádí po vynesení odsuzujícího výroku, vyjadřuje tzv. vlastními slovy, aniž by bylo možné po něm rozumně požadovat, aby postupoval ve smyslu jejich přesného zapracování do textu odůvodnění vyneseného rozsudku. Navíc jednotlivé pasáže, které obviněný požadoval zapsat do písemného vypracování rozsudku, nenesou dostatečnou míru relevantnosti takto postrádaného postupu. Takovýto požadavek proto odvolací soud považoval zcela správně za ryze formalistický (srov. bod 10. odůvodnění jeho rozsudku, str. 13 prvý odstavec v jeho závěru).
45. Poukazuje-li dále obviněný D. na rozpornou formulaci ve výroku o vině ohledně specifikace alternativy podvodného modu operandi , pak mu lze přisvědčit v rozsahu přisouzené věty právní, obsahující nesprávné a v poukazovaném směru i matoucí spojení „že uvedou někoho v omyl a (současně) „zamlčí podstatné skutečnosti“. Nicméně z popisu skutkových okolností, plynoucích z tzv. skutkové věty výroku o vině, je zřejmé, že jednání dovolatelů spočívalo v nepravdivé deklaraci existence dědického titulu v podobě alografní závěti s cílem navodit dojem pravé závěti zůstavitele, a tedy směřovalo k oklamání oprávněných dědiců podle platné závěti s cílem je poškodit v rámci pozůstalostního řízení, konkrétně pak předložením jimi opatřeného falsa závěti ze strany údajného závětního dědice svědka R. To, že šlo o prvou zákonnou variantu podvodného jednání, je zřejmé jak ze způsobu vyjádření bližších skutkových okolností, tak i při jejich podrobnějším rozvedení v rámci odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, ve kterých soudy v rámci svého hodnotícího, potažmo přezkumného, postupu vyhodnotily uplatněnou obhajobu, resp. odvolací námitky, obviněných na podkladě výsledků provedeného dokazování tak, že o vzájemné kompatibilitě výrokových částí jejich rozhodnutí s pasážemi jejich odůvodnění nemůže být žádných pochyb. Zjištění, že přisouzená věta právní obsahuje navíc zcela nepříhodný podvodný mechanismus v podobě „zamlčení podstatných skutečností“, tak rozhodně nelze posoudit v obviněným poukazovaném diskvalifikačním významu, založeném na takovém vnitřním rozporu odsuzujícího rozsudku, ze kterého by nebylo zřejmé, jakým podvodným modem byl nejen on uznán vinným a v této návaznosti pak nejasným „proti čemu“ má vést svoji obrannou argumentaci.
46. V této souvislosti státní zástupkyně zcela odmítá důvodnost společné námitky obou spoluobviněných, která se týká otázky, zda jim přisouzený klamavý způsob jednání vůči oprávněným závětním dědicům zůstavitele pokrývá po stránce jejich zavinění hodnotu celého rozsahu zůstavitelova jmění. Soudům totiž vytýkají, že se nedostatečným způsobem vypořádaly s otázkou jejich zavinění k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a tedy že jejich jednání směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu. Této otázce se soud prvního stupně věnoval pod bodem 43. odůvodnění svého rozsudku, když na podkladě úvah tam dostatečně vyložených a odůvodněných opatřenými skutkovými zjištěními dovodil u základní skutkové podstaty jejich zavinění nejméně v úmyslu nepřímém a k okolnosti zvlášť přitěžující pak podle pravidla, plynoucího z §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění přinejmenším ve vědomé nedbalosti. Odvolací soud k otázce zavinění obou spoluobviněných zaujal svoje stanovisko pod bodem 11. na str. 20 shora odůvodnění svého rozsudku. Ve shodě se soudem prvostupňovým poukázal na to, že ačkoli spoluobvinění namítají, že nemohli znát velikost zůstavitelova majetku, k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty v tomto případě postačí nedbalost. Vycházel přitom ze znění závěti, ze kterého je zřejmé, že se týká jak movitého, tak nemovitého majetku zůstavitele, kdy tak obvinění museli být srozuměni s tím, že jde o velký majetek. Nebylo tak podle přesvědčení označeného soudu nezbytné, aby byli obvinění dopodrobna seznámeni s celkovým majetkem zůstavitele, s kterýmiž to závěry se státní zástupkyně plně ztotožňuje a dodává, že srozumění obviněných s tím, že majetek bude přesahovat zákonnou hranici škody velkého rozsahu lze spatřovat nejen v tom poznatku obviněných, že plnění ze závěti mělo obsahovat movitý a zejména nemovitý majetek, ale také v tom smyslu, že zůstavitel byl mediálně známým umělcem s reálně očekávatelnou mírou pozůstalosti vyšší hodnoty.
47. Pokud jde o dovolací námitku obviněného D., že jednání přisuzované mu ve výroku rozsudku odvolacího soudu mělo být posouzeno nanejvýše jako pomoc k trestnému činu podvodu (k čemuž poukázal na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu), konstatuje státní zástupkyně, že uvedená rozhodnutí na posuzovaný případ nedopadají. Role účastníků se v judikovaných případech totiž omezila pouze na vědomé stvrzení pravosti podpisu poslední vůle zůstavitele v rozporu se skutečností. Společným jednáním obou spoluobviněných naopak došlo k opatření zfalšované závěti a ke stvrzení její pravosti jejich podpisy v postavení svědků pořízení závěti tak, aby mohla být v probíhajícím dědickém řízení uplatněna jako pravá (viz bod 44. rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy zřejmé, že oba za podmínek §23 tr. zákoníku ve společném trestném záměru jednali za účelem dosažení tohoto společného trestného cíle a učinili v tomto směru vše potřebné, aniž by bylo rozhodným, zda se na jejich jednání podílela i další osoba (v daném případě svědek R., ať již pouze v postavení údajného závětního dědice, nebo se podílejícího i na vyhotovení falsa závěti). Uvedenému způsobu naplnění jejich společného trestného záměru pak zcela odporuje úsudek, že by na něm měli participovat toliko některým ze způsobů, uvedených v §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V této hmotněprávní návaznosti se pak použitá polemika, vycházející z otázky akcesority účastníků ve vztahu k podmínkám odpovědnostního vztahu hlavního pachatele (kterým by měl být výše jmenovaný nepravý závětní dědic), nota bene pak ve vztahu k těžšímu kvalifikačnímu momentu ve smyslu §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jeví jako zcela nadbytečná. Snad jen na okraj státní zástupkyně dodává, že při absenci právního významu (v daném případě dostatečně nezmapované role daného svědka z hlediska míry jeho zapojení do přisouzených trestných aktivit obou dovolatelů) zůstává především rozhodnou aplikace zásady obžalovací a tím i vymezení předmětu řízení ve smyslu §220 odst. 1 tr. řádu.
48. Jako nedůvodné odmítá státní zástupkyně rovněž námitky obviněného C., že skutek popsaný v rozsudku odvolacího soudu naplňuje znaky trestného činu podle §347a odst. 1 tr. zákoníku. Zde je totiž třeba přisvědčit právním úvahám, které v tomto směru ze shodného podnětu prezentoval již odvolací soud pod bodem 13. odůvodnění svého rozsudku v tam uvedených legislativních souvislostech. Ve stručnosti proto státní zástupkyně toliko poukazuje na odlišnost objektů skutkových podstat obou posuzovaných trestných činů. Především ale – s důrazem na zásadu nullum crimen sine lege – uzavírá, že v době spáchání posuzovaného skutku nebyl trestný čin podle §347a tr. zákoníku zařazen do jeho v té době aktuálního znění, a tedy se úvaha o použití této eventuality právní kvalifikace přisouzeného jednání jeví jako bezpředmětná.
49. Konečně jde-li o poslední dovolací námitku obviněných směřující do oblasti užití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 6 tr. zákoníku, státní zástupkyně konstatuje, že ačkoli žádný ze spoluobviněných neodkázal na příslušný dovolací důvod, kterým lze poukazovanou vadu výroku o trestu napadnout, platí, že takto zaměřená námitka není způsobilá ke svému věcnému projednání. Námitku, založenou na nevyužití moderačního práva soudu podle §58 odst. 6 tr. zákoníku, totiž nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, neboť jeho aplikace spočívá na volné úvaze soudu, a tedy jde o takový postup soudu, který je fakultativní povahy a jehož využití nespadá do jeho povinnosti. Na tom ničeho nemění ani případné subjektivní přesvědčení spoluobviněných, že se tak stát mělo, konkrétně pak v poukazované hmotněprávní návaznosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 378/2018). Ostatně pod žádný dovolací důvod nespadají ani takové námitky, jejichž prostřednictvím se vytýká nepřiměřená přísnost trestního postihu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
50. Ze všech důvodů výše uvedených tudíž státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud o dovoláních obviněných R. D. a D. C. rozhodl tak, že je odmítne podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně státní zástupkyně navrhuje, aby takto Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání a dále vyjadřuje svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
51. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k případným replikám .
52. Obviněný D. ve své replice k vyjádření státní zástupkyně uvedl, že na podaném dovolání nadále plně setrvává. Pokud jde o námitku státní zástupkyně, že k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nepřipojuje žádnou vlastní argumentaci a odkazuje na dovolání obviněného C., pročež považuje jeho poukaz na daný dovolací důvod za ryze formální, připomíná znovu důvody, které jej k odkazu na dovolací argumentaci spoluobviněného C. vedly. Též uvádí, proč vazbu jeho osoby na osobu M. P. (jakkoliv jde o odlišnou trestní věc) nepovažuje za prokázanou, což vysvětlil již v dovolání.
53. Stran výhrad státní zástupkyně vůči jeho dovolací argumentaci, kterou podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, uvádí obviněný, že státní zástupkyně na jednu stranu dílem přisvědčuje jeho námitkám ohledně nesprávností v právní větě rozsudku odvolacího soudu (současné uvedení znaků „uvedení v omyl“ a „zamlčení podstatných skutečností“), avšak následně dodává, že podle skutkové věty daného rozsudku je zjevné, že v dané trestní věci šlo o první zákonnou variantu podvodného jednání. Podle přesvědčení obviněného vadu výrokové části rozhodnutí takto nelze bagatelizovat. Obviněný dále odmítá – a současně označuje za ne zcela pochopitelné – úvahy státní zástupkyně stran právního posouzení jeho jednání jakožto spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku s tím, že v dovolání uplatněnou argumentaci má za přiléhavou a správnou, což podrobně rozvádí na příkladu již dříve citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se, podle jeho přesvědčení, týkají obdobných případů jako nyní projednávaní trestní věc. Dodává, že v odkazovaných případech role účastníků nebyla omezena jen na stvrzení pravosti podpisu zůstavitele v rozporu se skutečností a nadto v trestní věci obviněného nikdy nebylo nade vši pochybnost prokázáno, zda a popřípadě jak si měl spolu se spoluobviněným C. údajně padělanou závěť opatřit a kdo ji měl sepsat. Rovněž hodnocení státní zástupkyně ve vztahu k svědku R. v tom směru, že jeho role nebyla v dané trestní věci podstatná pro právní posouzení trestné činnosti spoluobviněných, nemůže obviněný akceptovat, neboť nedostatek skutkových zjištění k osobě tohoto svědka mu nemůže být kladen k tíži. Nad rámec výše uvedeného pak obviněný dodává, že daný svědek je aktuálně prověřován pro podezření ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, což má za zarážející z hlediska časového odstupu od jeho vlastního trestního stíhání (v tomto směru ke své replice připojuje vyrozumění o dané trestní věci svědka).
54. V návaznosti na vyjádření státní zástupkyně stran správnosti právního posouzení formy trestné činnosti obviněných odvolacím soudem jako spolupachatelství obviněný brojí proti úvahám státní zástupkyně týkajícím se otázky zavinění ve vztahu ke znaku škody velkého rozsahu ve smyslu §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle přesvědčení obviněného je ze spisového materiálu zjevné, že k této otázce nebylo prováděno žádné dokazování, natož aby jeho zavinění ve formě přinejmenším nedbalosti bylo i nade vši pochybnost prokázáno. Na tomto místě obviněný připomíná – podle něj – nepřesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle něhož ani obvinění nepochybně v době spáchání činu nevěděli, jaký je rozsah majetku zůstavitele. Podle obviněného měla být v tomto případě jednoznačně uplatněna zásada in dubio pro reo , což se však nestalo. Pokud jde o hodnocení rozsudku odvolacího soudu a jeho závěrů co do dané otázky, má obviněný za to, že ani v tomto směru vyjádření státní zástupkyně nelze akceptovat. Ačkoliv odvolací soud uvedl, že ze znění závěti je zřejmé, že se týká movitého i nemovitého majetku zůstavitele a obvinění tak byli přinejmenším srozuměni s tím, že půjde o velký majetek, má obviněný za to, že z uvedeného nelze usuzovat na majetek velkého rozsahu, což dále podrobně rozvádí.
55. Co do vyjádření státní zástupkyně k otázce neužití §58 tr. zákoníku obviněný dodává, že v tomto směru jeho dovolací argumentace (směřující k uplatnění §58 odst. 6 tr. zákoníku) logicky navazovala na jeho předchozí argumentaci a směřovala k případnému novému soudnímu rozhodnutí, které by aplikaci uvedeného moderačního ustanovení soudy v obdobných trestních věcech muselo vzít v potaz.
56. S ohledem na vše výše uvedené obviněný nesouhlasí s návrhem státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a nadále setrvává na svém dovolacím návrhu. Současně obviněný opětovně žádá o přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. řádu.
57. Obviněný C. ve své replice k vyjádření státní zástupkyně uvedl následující. Podle jeho názoru rozhodně nelze tvrdit, že ve svém dovolání argumentuje shodně jako v předchozím řízení, když v dovolání svoji argumentaci rozvinul stran absence určení osoby, která měla být společným jednáním obou spoluobviněných uvedena v omyl. Nadto je přesvědčen, že skutkové okolnosti dané trestní věci rozhodně nelze považovat (vzhledem k prověřování svědka R. z téže trestné činnosti) za ustálené. Je přesvědčen, že změnu ve skutkových zjištěních co do osoby uvedené v omyl nelze přehlédnout, resp. nezohlednit v rámci úvah o vině a o trestu. Dále má obviněný za to, že ani otázku zdravotního stavu zůstavitele a absenci srovnávacích podpisů z doby před jeho smrtí, nelze bagatelizovat. Zjištěná medikace zůstavitele naopak podle obviněného svědčí o jeho zdravotním stavu a možném ovlivnění jeho úsudku a motorických schopností (nad)užíváním daných léků, což podrobně dále rozvádí. Nelze podle něj ani přijmout závěr státní zástupkyně, že otázka nadužívání léků zůstavitelem nemůže být relevantní, když znalec Mgr. Zimmer u hlavního líčení uvedl opak. Učiněná zjištění v tomto směru má proto za jsoucí v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obdobně obviněný rozporuje i závěry státní zástupkyně týkající se hodnocení chování zůstavitele, jde-li o pořízení nové závěti. Namítá existenci řady zjištění, které nebyly náležitě hodnoceny a které se týkají období před smrtí zůstavitele, resp. jeho stavu s tím, že to, co platilo řadu let před jeho úmrtím, nemuselo platit těsně před tímto.
58. Co se týče vyjádření státní zástupkyně k otázce nesprávné aplikace §206 a §206a tr. řádu, jež vyústila v neprovedení dokazování vybranými listinami, připomíná obviněný, že dokazování před soudem se řídí zákonem, konkrétně v případě listin §213 tr. řádu, přičemž z listin se zjišťují skutečnosti a k provedeným důkazům má obhajoba právo se vyjádřit, což se však nestalo. Vadu v postupu soudu, která vyústila v porušení práva obviněného na obhajobu, přitom podle obviněného nelze zhojit tvrzením, že opačný postup by byl projevem přepjatého formalismu. V tomto směru má tak obviněný podané dovolání za zcela důvodné.
59. Rovněž argumentaci státní zástupkyně stran otázky souladu mezi vyhlášeným a písemným odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně obviněný odmítá, a to z obdobných důvodů jako již dříve ve svém dovolání s tím, že důvodem pro návrh na opravu rozsudku nebyly formulační nepřesnosti, ale zásadní odlišnosti v hodnocení skutkového stavu. Ani další část vyjádření státní zástupkyně obviněný neakceptuje s tím, že otázka výše škody nebyla v řízení postavena najisto a z obsahu závěti, v němž se hovoří obecně o majetku zůstavitele, popř. z toho, že zůstavitel byl osobou mediálně známou (kteréžto povědomí ve vztahu ke spoluobviněným nebylo nijak dokazováno) nelze usuzovat na jeho výši. Jestliže pak státní zástupkyně v závěru svého vyjádření uvádí, že trestný čin maření spravedlnosti podle §347a tr. zákoníku nebyl v rozhodné době zařazen do trestního zákoníku a jde tedy o bezpředmětný argument, má obviněný za to, že s ohledem na dikci §2 odst. 1 tr. zákoníku mělo být aplikováno uvedené, z hlediska trestní sazby pro něj příznivější, ustanovení trestního zákoníku.
60. Na základě shora řečeného má obviněný za to, že vyjádření státní zástupkyně neobsahuje argumenty, které by jej přiměly změnit cokoli na dovolací argumentaci, ani ji podle jeho úsudku nevyvrací, a proto trvá na podaném dovolání, jak bylo Nejvyššímu soudu předloženo.
III.
Přípustnost dovolání
61. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných D. a C. přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obou obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
62. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou dovolací argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
63. Jak již bylo uvedeno, obvinění svá dovolání výslovně opírají o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. l) tr. řádu.
64. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu , je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ( prvá alternativa ) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ( druhá alternativa ). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
65. K nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních je určen dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , jenž je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
66. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu) [ prvá alternativa ], případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.) [ druhá alternativa ], a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno ( třetí alternativa ).
67. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu , tento je naplněn, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. I tento dovolací důvod tak spočívá ve dvou alternativách, totiž že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Obecně platí, že chybějící výrok v rozhodnutí odvolacího soudu se týká pouze absence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných odvolání, o kterých odvolací soud rozhodoval. Neúplným je pak takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. PÚRY, F., ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173-3174).
68. Nezbývá než dodat, že Nejvyšší soud nadále i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
69. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že dovolací námitky obviněných sice dílem odpovídají jimi uplatněným dovolacím důvodům, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovoláním považuje Nejvyšší soud za potřebné – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – zmínit následující.
IV. A
K dovolání obviněného D.
70. Dovolací námitky obviněného se opírají o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu přitom obviněný spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku, neboť má za to, že skutek, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů a vymezen ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, nelze právně posoudit jako pokus zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr činí obviněný s odkazem na – podle jeho přesvědčení – skutkově obdobné případy, kde shodné jednání obviněných bylo právně kvalifikováno jako pomoc k pokusu trestného činu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve spojení s §209 tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku. Současně je obviněný přesvědčen, že nesprávné právní posouzení skutku je dáno i co do naplnění kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť stran znaku „způsobí-li činem škodu velkého rozsahu“ není naplněna požadovaná míra zavinění. V neposlední řadě obviněný vytýká odvolacímu soudu, že v právní větě jeho výroku o vině jsou alternativně uvedeny dvě formy jednání obviněných podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, což je nelogické a nesprávné.
71. Nejvyšší soud konstatuje, že v popsaných částech dovolání obviněného D. odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, když podstata jeho námitek směřuje právě proti právnímu posouzení skutku, jímž byl rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným.
72. Jde-li o první dovolací námitku, má Nejvyšší soud za to, že právní posouzení skutku – co do otázky míry zapojení obou spoluobviněných do trestné činnosti – odvolacím soudem je správné, a tedy že na jednání obviněných je třeba nahlížet jako na pachatelství ve smyslu §22 odst. 1 tr. zákoníku, resp. spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, nikoliv jako na „pouhé“ účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jak se mylně domnívá obviněný, včetně všech právních následků s takovou právní kvalifikací spjatých, které obviněný podrobně rozvádí ve svém dovolání.
73. Z §21 odst. 1 tr. zákoníku plyne, že jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
74. Podle §22 odst. 1 tr. zákoníku platí, že pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná.
75. Z §23 tr. zákoníku se podává, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
76. Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku platí, že účastníkem ve formě pomoci na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu.
77. Z §209 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že trestný čin podvodu spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
78. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu.
79. Jak obviněný správně podotýká, v průběhu trestního řízení se závěr o konkrétní podobě jejich trestné činnosti postupně vyvíjel, tak jak docházelo k ustálení skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení stran podílu obou obviněných na dané trestné činnosti (k tomu srov. především body 15. a násl. rozsudku soudu prvního stupně a body 11. a 12. rozsudku odvolacího soudu).
80. Podle ustálených skutkových zjištění odvolacího soudu (jež jsou pro právní posouzení věci určující) přitom platí, že spoluobvinění si jednak opatřili falsum závěti zůstavitele, kdy jako svědci svými podpisy a osobními údaji nepravdivě stvrdili, že byli osobně přítomni sepsání závěti datované dnem 19. 12. 2016 a jejímu podpisu zůstavitelem, přičemž toto falsum bylo vyhotoveno přesně nezjištěným způsobem buď spoluobviněnými samostatně nebo společně s dalším, dosud neustanoveným pachatelem, čímž umožnili svědku R. získat závěť obsahující všechny náležitosti, tak aby ji tento mohl předložit v pozůstalostním řízení, kdy obsahem daného falsa závěti bylo, že zůstavitel odkazuje svědku R. všechen svůj movitý a nemovitý majetek vyjma dvou nemovitostí odkázaných ve prospěch poškozeného M., kdy však v důsledku postupu oprávněných dědiců k uznání falsa závěti nedošlo a poškozeným hrozící škoda ve výši 30 183 591,90 Kč nevznikla.
81. Obviněný odkazuje na hned několik vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývajících se obdobnou trestnou činností (viz jejich výčet v bodu 10. tohoto usnesení). Ze srovnání skutkového stavu jednotlivých trestních věcí však podle Nejvyššího soudu plynou zásadní odlišnosti, které míru participace obviněných na projednávané trestné činnosti staví do jiného světla, resp. do roviny pachatelství, nikoliv účastenství, jak se obviněný mylně domnívá. V obviněným zmiňovaných případech totiž osoby, které podepsaly falsum závěti a tím tak stvrdily, že byly přítomny jejímu sepsání a že jde o poslední vůli zůstavitele, tak činily na popud další osoby a pro tuto osobu (hlavního pachatele), nikoliv z vlastní iniciativy. Na základě provedeného dokazování, jímž byla vyvrácena obhajoba obviněných, podle níž – stručně řečeno – byli obvinění za zůstavitelem vysláni svědkem R. a zůstavitel byl tím, kdo při druhé schůzce s obviněnými přinesl vyhotovenou závěť a v obchodním centru XY ji všichni podepsali, však v nyní projednávané trestní věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že to byli přímo obvinění, kdo (eventuálně společně s další osobou) vyhotovili falsum závěti, opatřené (mimo jiné) jejich podpisy a osobními údaji, jakož i falsem podpisu zůstavitele, které následně obviněný C. předal svědku R.
82. Jinými slovy obvinění neusnadnili jinému spáchání trestného činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku tím, že by pouze připojili své podpisy a osobní údaje k falsu závěti, ale podíleli se na její tvorbě a obviněný C. posléze toto falsum předal svědku R. za účelem jeho uplatnění v dědickém řízení k újmě skutečných dědiců z původní (pravé) závěti zůstavitele. Spoluobvinění tedy vykonali vše, co považovali za nutné, aby se daný svědek stal dědicem zůstavitele na úkor skutečných dědiců, a tedy k tomu, aby jiného obohatili tím, že jiného uvedli v omyl, a způsobili tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu, kdo je uveden v omyl v případě falsa závěti předložené v dědickém řízení srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, Tpjn 305/2010, uveřejněné pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr., na nějž správně odkazuje i odvolací soud v bodu 12. in fine svého rozsudku).
83. Z hlediska trestní odpovědnosti spoluobviněných je přitom lhostejné – jak správně podotkly soudy nižších stupňů – zda daný svědek o této skutečnosti věděl, a tedy se na dané trestné činnosti společně se spoluobviněnými rovněž podílel, anebo nikoliv a představoval jen nástroj v rukou spoluobviněných (jak uzavřel soud prvního stupně, s kterýmžto závěrem se však neztotožnil soud odvolací – srov. bod 12. jeho rozsudku). Argumentaci spoluobviněných ohledně absence případného „hlavního pachatele“ Nejvyšší soud rovněž nemohl popřát sluchu, když z provedeného dokazování vyplynulo, za současného vyvrácení obhajoby obviněných, že to byli výlučně oni, kdo se se zůstavitelem setkali a závěť, jím již připravenou, s tímto podepsali, platí, že žádná taková další osoba, vůči níž by obvinění vystupovali toliko v postavení účastníků ve smyslu §24 tr. zákoníku, v dané trestní věci nefigurovala.
84. Nezbývá tedy než uzavřít, že skutkové okolnosti nyní projednávané trestní věci byly odlišné od těch, jimiž se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1247/2009, a usneseních ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1113/2018, a ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1212/2018, na která obviněný odkazuje. Za této situace jsou pak bez významu navazující úvahy obviněného týkající se zásady akcesority účastenství , neboť její uplatnění přichází v úvahu pouze tehdy, lze-li trestnou činnost obviněných kvalifikovat jako některou z forem účastenství. To však v této trestní věci – jak vysvětlil Nejvyšší soud výše – nelze. Stejně je tomu i v případě úvah obviněného o nemožnosti vyvodit jeho případnou trestní odpovědnost (při vyloučení jeho postavení jako přímého pachatele, resp. spolupachatele) za přípravu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku.
85. Další část právních námitek obviněného se týká otázky zavinění jeho (a spoluobviněného C.) ke znaku „způsobí-li činem škodu velkého rozsahu“ ve smyslu §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný namítá, že v tomto smyslu zcela absentovalo jejich zavinění, pokud jde o výši škody, již měli způsobit pravým dědicům zůstavitele.
86. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu museli být oba spoluobvinění na základě znění závěti, v níž byl svědku R. odkázán – vyjma nemovitostí odkázaných poškozenému M. – veškerý movitý i nemovitý majetek zůstavitele, srozuměni s tím, že v případě zůstavitele jde o velký majetek (srov. bod 11. na s. 20 rozsudku odvolacího soudu). Srozuměním se přitom ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku rozumí situace, kdy pachatel ví, že z určitého jednání může vzniknout trestněprávně reprobovaný následek, přičemž dosažení tohoto následku sice přímo nechce, ale je ochoten podstoupit riziko, že k němu dojde [srov. PROVAZNÍK, J. Komentář k §15. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2020, marg. č. 56.]. Jestliže tak podle odvolacího soudu obvinění, na základě konkrétních skutkových okolností daného případu, počítali jako s možnou alternativou se vznikem škody převyšující částku 10 000 000 Kč, pak takovému skutkovému závěru koresponduje zavinění obviněných ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
87. Ačkoliv přitom odvolací soud ve svém rozsudku obecně nesprávně uvádí, že ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku postačí zavinění ve formě nedbalosti (což platí toliko v případě dokonaného trestného činu, nikoliv v případě jeho pokusu, potažmo přípravy – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015, uveřejněné pod č. 1/2016 Sb. rozh. tr.), je z výše uvedeného zřejmé, že v případě obviněných formu jejich zavinění hodnotil jako nepřímý úmysl, pročež dovození jejich trestní odpovědnosti za pokus zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku považuje Nejvyšší soud za zcela správné.
88. Nejvyšší soud dále shledává potřebným doplnit, že v části, v níž dovolací námitky obviněného směřují nikoliv proti právní kvalifikaci zjištěného skutku, nýbrž jejich podstata spočívá v polemice s učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů stran dané otázky, se argumenty obviněného ocitají mimo jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale směřují do oblasti skutkových zjištění, proti nimž navíc tento obviněný výslovně nebrojí, ale odkazuje na dovolání obviněného C. K tomu Nejvyšší soud pro pořádek dodává, že stejně jako není přípustný odkaz obviněného v dovolání na jeho námitky uplatněné dříve v podaném odvolání v téže věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.), není přípustný ani odkaz v podaném dovolání na dovolací argumentaci uplatněnou jiným obviněným v jeho vlastním dovolání (současně tím ale Nejvyšší soud nijak nepopírá důsledky spjaté s prosazením zásady beneficium cohaesionis , již obviněný ve svém dovolání připomíná v souvislosti s případným úspěchem dovolání spoluobviněného C.). Otázkou správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů (nejen) stran konkrétní formy zavinění obviněných se tak Nejvyšší soud – na podkladu dovolání obviněného C. – zabývá v následující části tohoto usnesení.
89. Jde-li o námitku obviněného týkající se shora uvedené nesprávnosti v právní větě výrokové části rozsudku odvolacího soudu, je třeba v tomto směru obviněnému dát za pravdu, že tato skutečně nesprávně obsahuje jak znak „uvedou někoho v omyl“ tak i znak „zamlčí podstatné skutečnosti“. Jak ale rovněž podotýká obviněný, z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i ze skutkové věty jeho výroku, je více než zjevné, že obvinění se dopustili toliko prvé varianty podvodného jednání, tj. uvedení jiného v omyl ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku a žádné pochybnosti – vzdor zmíněné evidentní chybě – v tomto směru nepanují a nelze tak proto ani uvažovat o omezení uplatnění práva obviněných na obhajobu. Ostatně i z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný své námitky směřuje právě a pouze vůči jedinému v dané věci relevantnímu znaku skutkové podstaty daného trestného činu, jímž je uvedení jiného v omyl. Zcela na okraj pak Nejvyšší soud dodává, že tato chyba výroku o vině se nijak neodráží v odůvodnění napadeného rozsudku v tom smyslu, že by obviněným bylo kladeno k tíži naplnění dvou alternativních znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byli uznáni vinnými, což by obecně zvyšovalo společenskou škodlivost jejich jednání a v obecné poloze tak mělo význam pro stanovení druhu a výměry trestu ( a contrario srov. bod 15. rozsudku odvolacího soudu).
90. Zbývající část dovolání obviněného cílí proti neužití moderačního ustanovení podle §58 odst. 6 tr. zákoníku odvolacím soudem vůči jeho osobě a dále proti nesprávnému skutkovému zjištění stran propojení obviněného s osobou M. P., figurujícího v jiné trestní věci související s osobou zůstavitele.
91. Zde již Nejvyšší soud musí uvést, že prvně uvedená dovolací námitka obviněného neodpovídá jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. To proto, neboť užití moderačního práva podle §58 odst. 1, 2, 3, 6 a 7 tr. zákoníku je založeno na volné úvaze soudu, který není povinen možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody využít (jeho aplikace je tedy fakultativní). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012; k samotnému institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody srov. také aktuálně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, a ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, uveřejněná pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr.).
92. Pouze na okraj Nejvyšší soud dodává, že obviněný se dovolává užití moderačního ustanovení s poukazem nikoliv na vývojové stadium trestného činu, jímž byl uznán vinným (srov. §58 odst. 6 tr. zákoníku), nýbrž na vlastní právní posouzení své trestné činnosti jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. S ohledem na závěr Nejvyššího soudu o správnosti právní kvalifikace jednání obviněného užité odvolacím soudem jsou tak případné úvahy o užití §58 odst. 6 tr. zákoníku v obviněným citovaných trestních věcech vůči osobám pomocníků bezpředmětné. Nota bene nelze hovořit o zásahu do legitimního očekávání obviněného co do stanovení druhu a výměry trestu s ohledem na předchozí soudní rozhodnutí vydaná v jiných trestních věcech ve vztahu k odlišným obviněným.
93. A konečně rovněž ve vztahu ke druhé námitce obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že tato neodpovídá jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Jejím prostřednictvím totiž obviněný brojí proti úvahám soudů nižších stupňů ohledně jeho možné vazby na osobu M. P. Tady však platí, že z provedených důkazů ve vztahu k této osobě a jejímu možnému propojení s osobou obviněného soud prvního stupně, ale ani odvolací soud, žádná, natož pak rozhodná, skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě, neučinil (srov. bod 12. na s. 15 rozsudku odvolacího soudu).
IV. B
K dovolání obviněného C.
94. Obviněný C. své dovolání opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. l) tr. řádu.
95. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, uplatňuje obviněný dvě jeho alternativy (byť ve svém dovolání hovoří o uplatnění všech tří alternativ daného dovolacího důvodu, platí, že vadu spočívající v nedůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, v podaném dovolání nenamítá).
96. Naplnění první alternativy daného dovolacího důvodu, totiž že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, má obviněný za dané ve vztahu ke skutkovým zjištěním týkajícím se podpisu falsa závěti zůstavitele a určení výše škody, k jejímuž způsobení jednání jeho a spoluobviněného D. bezprostředně směřovalo. Alternativu druhou, spočívající v tom, že soudy nižších stupňů svá rozhodnutí, co do rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, založily na procesně nepoužitelných důkazech, spatřuje v nesprávném procesním postupu soudu prvního stupně, který chybně interpretoval §206 a §206a tr. řádu a v důsledku toho neprovedl řádně podstatnou část listinných důkazů, z nichž proto ani nemohl vycházet při zjišťování skutkového stavu dané trestní věci.
97. Nejvyšší soud konstatuje, že v této části dovolání obviněného odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Jednak totiž namítá zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, čemuž odpovídá námitka, zda zůstavitel danou závěť skutečně podepsal či nikoliv a zda obvinění věděli, jaký je rozsah zůstavitelova majetku, a tedy jakou škodu svým jednáním mohli na majetku poškozených způsobit, s ohledem na význam daných skutečností pro závěr o vině obou spoluobviněných. Dále pak zpochybňuje zákonnost procesu dokazování v řízení před soudem prvního stupně co do zákonnosti způsobu provádění listinných důkazů. Jak však uvedl Nejvyšší soud výše, platí, že dovolání obviněného je v této části zjevně neopodstatněné.
98. Podstata dovolacích námitek obviněného v této části spočívá primárně v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a v prezentaci vlastní verze skutkového stavu dané trestní věci, jež je odlišná od toho, jak byl na základě provedeného dokazování soudy zjištěn. Jádro argumentace obviněného zde tkví v tom, že soudy nižších stupňů se buďto vůbec, anebo nesprávně vypořádaly s několika klíčovými otázkami.
99. Tou první je podle obviněného otázka zavinění ve vztahu „způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu“ ve smyslu §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jak však Nejvyšší soud zjistil z obsahu napadených rozhodnutí, platí, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, se zabývaly tím, do jaké míry mohli mít spoluobvinění představu o majetku zůstavitele. Jakkoliv lze obviněnému dát za pravdu, že odůvodnění soudu prvního stupně je v tomto směru kusé (srov. bod 43. rozsudku), odvolací soud v této části hodnotil veškeré zjištěné skutečnosti a na základě obsahu falsa závěti dospěl k závěru, že jestliže se v této pojednává o veškerém zbývajícím majetku zůstavitele, a to movitém i nemovitém, platí, že obvinění byli přinejmenším smířeni s možností, že půjde o velký majetek, což je patrné již jen ze zmínky o dalším nemovitém majetku zůstavitele (srov. bod 11. na s. 20 rozsudku odvolacího soudu). Namítá-li obviněný, že škoda nebyla určena podle požadavků §137 tr. zákoníku, platí, že toto tvrzení nijak nekonkretizuje (vytýká pouze znaleckým posudkům, že se jejich zpracovatelé údajně nedrželi metody srovnávací ani nákladové, aniž by podrobněji rozporoval použité metody pro stanovení hodnoty posuzovaných částí majetku zůstavitele) a Nejvyšší soud se proto k uvedenému nemohl nijak blíže vyslovit.
100. Další klíčovou otázkou je posouzení pravosti podpisu zůstavitele na „závěti“, jež byla následně označena za falsum. Obviněný zmiňuje podpis zůstavitele z roku 2016, kde se písmeno „n“ v příjmení zůstavitele podobá tomu, jak bylo vyhotovené na sporném podpisu. Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že totožnou námitkou obviněného se zabýval odvolací soud (v bodu 11. na s. 16 a 17 svého rozsudku) s tím závěrem, že znalec Mgr. Jan Zimmer měl k dispozici 68 srovnávacích podpisů zůstavitele, v porovnání s nimiž obviněným uváděný jeden podpis nemůže zvrátit jednoznačný závěr znalce, podle něhož podpis na závěti není podpisem zůstavitele. Uvedené přitom odvolací soud nedovodil izolovaně, ale v kontextu dalších ve věci provedených důkazů týkajících se osoby zůstavitele, jeho návyků, charakterových vlastností apod., z nichž jasně vyplynulo, že tvrzení obhajoby o podpisu závěti zůstavitelem a okolnostech, za nichž se tak stalo, nemůže obstát. Nelze než uzavřít, že takto učiněnou hodnotící úvahu odvolacího soudu, plně respektující normativní limity zásady volného hodnocení důkazů stanovené v §2 odst. 6 tr. řádu, má Nejvyšší soud za přesvědčivou.
101. Stranou pak stojí obsáhlá argumentace obviněného týkající se zdravotního stavu zůstavitele v době předcházející bezprostředně jeho úmrtí a údajnému podpisu sporné závěti. Jak již uvedl Nejvyšší soud výše, platí, že soudy obou stupňů se zabývaly osobou zůstavitele, a to nejen na podkladě výpovědí svědků – poškozených, ale rovněž dalších osob z jeho okolí, ať již přátel nebo spolupracovníků, kteří se s ním setkali ještě v prosinci 2016 a ve vztahu k jeho chování neuváděli žádné zvláštnosti, a též na podkladě značně nevěrohodné výpovědi svědka R., z nichž jasně vyplynulo, že verze skutkového děje prezentovaná obhajobou nemohla v řízení obstát (v podrobnostech srov. bod 17. a násl. rozsudku soudu prvního stupně a bod 11. s. 18 a násl. rozsudku odvolacího soudu). Případné hypotetické úvahy obviněného o možném vlivu nadužívání léků na psychický stav zůstavitele proto Nejvyšší soud odmítá.
102. K námitce týkající se nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně při provádění listinných důkazů Nejvyšší soud konstatuje, že touto se již dříve zabýval na podkladě odvolacích námitek odvolací soud v bodu 10. svého napadeného rozsudku. Uvedl přitom, že soud prvního stupně skutečně postupoval nesprávně, jestliže se ve smyslu §206 odst. 1 tr. řádu dotázal stran, které listiny považují za nesporné, neboť za nesporné lze označit pouze skutečnosti z těchto listin se podávající. Jak je však z obsahu protokolu o hlavním líčení zřejmé, takto formulované otázce porozuměli co do její podstaty, tj. nerozporování skutečností z daných listin plynoucích, všichni přítomní, tedy i oba obvinění a jejich tehdejší obhájci a následně uvedli, které listiny – správně skutečnosti v těchto obsažené – považují za nesporné. Podle odvolacího soudu dále platí, že pochybení v rámci konání hlavního líčení, které současně lze ihned napravit k námitce přítomných účastníků, je namístě zhojit právě v rámci tohoto hlavního líčení. V projednávané trestní věci tomu tak mohlo být např. dotazem směřujícím k předsedovi senátu, co myslí označením „nesporné listiny“, k čemuž však nedošlo, z čehož má odvolací soud za to, že všichni přítomní pochopili, na co se jich předseda senátu ptal.
103. Nejvyšší soud je přesvědčen, že závěry odvolacího soudu, jež mají oporu ve spisovém materiálu, především v obsahu protokolu o hlavním líčení ze dnů 12. a 13. 8. 2021 (č. l. 1646 a násl.), optikou jeho přezkumu plně obstojí. Podstatou námitek obviněného je, že dokazování před soudem prvního stupně v této části neproběhlo řádně, neboť jeho předmětem nebyly skutečnosti, plynoucí z listin, jež byly označeny stranami ve smyslu §206a odst. 1 tr. řádu za nesporné, když došlo k nesprávné záměně mezi pojmy „listina“ a „skutečnost v ní obsažená“. Jak však Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu (z protokolu o hlavním líčení na č. l. 1646 a zvukového záznamu hlavního líčení na č. l. 1573 ante), státní zástupkyně a obhájci obviněných k dotazu předsedy senátu uvedli, které listiny považují za nesporné, načež předseda senátu vyhlásil usnesení podle §206 písm. d) tr. řádu (pozn. správně §206d tr. řádu), že upouští od dokazování danými listinami. Proti tomuto postupu předsedy senátu přitom strany ničeho nenamítaly (srov. č. l. 1646 a násl.), dokazování následně dále řádně probíhalo, včetně dotazů vůči obviněným, zda mají zájem vyjádřit se ve smyslu §214 tr. řádu k jednotlivým důkazům. Přitom ustanovení §180 odst. 4 tr. řádu umožňuje stranám vznášet kdykoliv v průběhu hlavního líčení námitky proti způsobu provádění procesních úkonů, kteréhož práva ale v průběhu hlavního líčení v tomto směru strany nevyužily. Brojí-li proti postupu soudu prvního stupně obviněný až ex post v rámci odvolacího řízení, ačkoliv prostor pro nápravu dané vady byl dán již v předchozím řízení (k problematice subsidiarity procesních prostředků nápravy srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 3221/09), v tomto případě před soudem prvního stupně, jemuž se naopak celá situace očividně jevila tak, že strany porozuměly poučení o svých procesních právech a následcích postupu podle §206d tr. řádu, navíc bez toho, aby jakkoliv komentoval ony listiny, resp. skutečnosti z těchto se podávající, k nimž později pocítil potřebu se vyslovit, je třeba říci, že materiálně práva obviněného nebyla v tomto směru nijak dotčena (srov. podobně závěry odvolacího soudu v bodu 10. na s. 12 jeho rozsudku).
104. Nejvyšší soud toliko dodává, že nemá pochyb o tom, že skutečnosti, obsažené v listinách, které byly stranami označeny za nesporné, byly soudem zjištěny na základě jeho seznámení se spisem, což je ostatně podstatou daného procesního postupu obsaženého v §206d tr. řádu. Námitka obviněného, že mu nebyla dána možnost se k daným důkazům vyjádřit je přitom zcela nepřípadná, když podstatou daného procesního postupu je, že od dokazování nesporných skutečností soud upustí, a obviněný tak pozbývá své právo se k těmto skutečnostem, které nebyly předmětem dokazování, vyjádřit podle §214 tr. řádu.
105. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je podle obviněného naplněn proto, neboť soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily skutek, tak jak byl vymezen v rozsudku odvolacího soudu (k odlišnému náhledu obviněného na provedené důkazy viz výše), co do otázky pachatelství spoluobviněných, jež mělo mít podobu toliko účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a dále nevzaly v potaz, že jednání obviněných lze právně kvalifikovat nikoliv jako pokus trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a ) tr. zákoníku, ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku, ale jako přečin maření spravedlnosti podle §347a odst. 1 tr. zákoníku.
106. Rovněž obě uvedené dovolací námitky v rozsahu, v němž mají čistě právní charakter (neboť prvá z uvedených námitek je na čisté právní polemice s právním názorem soudů nižších stupňů založena jen dílem a má v převážné míře spíše charakter skutkových a procesních námitek), odpovídají obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak jsou zjevně neopodstatněné.
107. Důvodem pro uvedený závěr Nejvyššího soudu je, že právní úvahy odvolacího soudu jsou v naznačeném směru správné a důvodné. Co do otázky posouzení trestné činnosti spoluobviněných z hlediska míry jejich participace na této odkazuje Nejvyšší soud na body 80. a násl. tohoto usnesení, kde je vypořádána obdobná námitka obviněného D. Ohledně změny náhledu na podobu trestné činnosti obviněných od nepřímého pachatelství k pachatelství přímému, platí, že již z rozsudku soudu prvního stupně se podává (srov. bod 44. jeho odůvodnění) zřejmý náhled na postavení obou obviněných jakožto pachatelů přímých. Úloha svědka R. pak sice byla nadále předmětem dokazování v řízení před odvolacím soudem, který nakonec dospěl k závěru, že tento nebyl obviněnými využit (srov. bod 12. jeho rozsudku), nicméně tato skutečnost nic neměnila na tom, že obvinění setrvali i nadále na obhajobě, podle níž se skutek nestal a závěť se zůstavitelem skutečně podepsali. Namítá-li dále obviněný, že v řízení zůstala neobjasněna role svědka R., platí, že skutková zjištění soudů nižších stupňů v tomto ohledu vyloučila, že by obvinění byli pouhými pomocníky a ustálila se na závěru, že jejich role v dané trestní věci (viz bod 81. tohoto usnesení) byla významnější a případná participace daného svědka na jejich trestné činnosti by na tomto závěru nemohla ničeho změnit.
108. K případným úvahám obviněného o možné aplikaci §58 odst. 6 tr. zákoníku pak Nejvyšší soud odkazuje na body 91. a 92. tohoto usnesení, kde se k této otázce vyslovil ve vztahu k dovolání obviněného D., přičemž zde uvedené závěry se plně prosadí i vůči obviněnému C. Tvrdí-li obviněný, že odvolací soud nijak nemodifikoval – při změně náhledu na roli svědka R. a změně výše škody, k jejímuž způsobení jednání spoluobviněných bezprostředně směřovalo – stanovený druh a výměru trestu, lze jen dodat, že s ohledem na skutečnost, že obviněným byl uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonem stanovené trestní sazby na daný trestný čin, která podle §209 odst. 5 tr. zákoníku činí pět až deset let, nebyl prostor pro jakékoliv další zmírnění uloženého trestu (vyjma postupu podle §58 odst. 6 tr. zákoníku – k tomu ale srov. výše odkazovanou předchozí pasáž tohoto usnesení).
109. Co do druhé právní námitky obviněného týkající se možnosti posouzení jednání spoluobviněných jako přečinu maření spravedlnosti podle §347a tr. zákoníku, konstatuje Nejvyšší soud, že užití uvedené právní kvalifikace na skutek, jímž byly obvinění uznáni vinnými, nepřichází v projednávané trestní věci v úvahu.
110. To proto, neboť obvinění se trestné činnosti dopustili nejpozději 23. 5. 2017, tedy ještě předtím, než byl trestný čin maření spravedlnosti podle §347a tr. zákoníku zákonem č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, s účinností od 1. 2. 2019 zakotven do právního řádu České republiky. Jak přitom správně uvedl odvolací soud v bodu 13. svého rozsudku, bylo by v rozporu s jednou ze základních zásad trestního práva, zakotvenou již v článku 39 odst. 1 Listiny, totiž nullum crimen sine lege praevia , aby obvinění byli uznáni vinnými trestným činem, jenž v době spáchání skutku nebyl součástí právního řádu České republiky.
111. Nejvyšší soud si je vědom, že tímto směrem se dovolací argumentace obviněného neubírá, když tento poukazuje na ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Obviněným je tak třeba dát za pravdu, poukazují-li na to, že odvolací soud zřejmě nepochopil tento směr jejich odvolací argumentace, jímž míří k připuštění retroaktivního působení nové právní úpravy, avšak ve prospěch pachatele ve smyslu užití příznivějšího ustanovení trestního zákona, které dopadá na daný skutek. Tím přitom – s ohledem na skutečnost, že v případě právní kvalifikace podle §347a odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku by obvinění byli ohroženi trestní sazbou v rozmezí tří až deseti let – trestný čin maření spravedlnosti podle §347a tr. zákoníku bezpochyby je.
112. Naznačenou úvahu je však třeba odmítnout proto, jelikož – jak naopak správně připomenul odvolací soud – objekt trestných činů podvodu podle §209 tr. zákoníku a maření spravedlnosti podle §347a tr. zákoníku je odlišný. V případě prvého z nich je jím totiž zájem na ochraně cizího majetku, kdežto u druhého z uvedených trestných činů je to zájem na spolehlivosti a autenticitě listinných a věcných důkazů v soudním řízení, řízení před mezinárodním soudním orgánem a v trestním řízení, a tím i na řádném průběhu dokazování nezdeformovaného zásahy do integrity věcných či listinných důkazů či vytvářením důkazních falz [srov. PROVAZNÍK, J. Komentář k §347a. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 1.]. Odlišná je zároveň i objektivní stránka daných trestných činů, neboť trestný čin maření spravedlnosti směřuje k uvedení v omyl (mezinárodního) soudu, jakožto úzce vyměřenému předmětu útoku, kdežto v případě trestného činu podvodu okruh osob, jež mohou být pachatelem uvedeny v omyl, není zásadně nijak omezen (vyjma případů, kdy by takové jednání směřovalo právě vůči některému z orgánů uvedených v §347a odst. 1 tr. zákoníku). Jednání obviněných přitom v dané trestní věci nesměřovalo primárně k uvedení soudu v omyl, ale, jak již Nejvyšší soud vzpomenul výše, v omyl měli být uvedeni dědicové zůstavitele (viz již zmiňované závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, Tpjn 305/2010, uveřejněné pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr.). V konečném důsledku sice lze uvažovat o tom, že by jednání obviněných naplňovalo druhou modalitu trestného činu maření spravedlnosti podle §347a odst. 1 tr. zákoníku spočívající v padělání důkazního prostředku pro účely zahájení řízení před soudem, avšak touto právní kvalifikací by skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, nebyl zcela vyčerpán, a nadále by tak bylo možné na totéž jednání nahlížet i jako na pokus trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku.
113. Nejvyšší soud má proto za to, že daný skutek nelze podřadit výlučně pod skutkovou podstatu trestného činu maření spravedlnosti, v souladu s pravidlem obsaženým v §2 odst. 1 části věty za středníkem tr. zákoníku, jak se domáhá obviněný. V úvahu naopak přicházelo posouzení jednání obviněných jako trestného činu maření spravedlnosti podle §347a tr. zákoníku, tak i jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Současně Nejvyšší soud dodává, že takový postup však, v souladu se zásadou nullum crimen sine lege praevia a souvisejícím zákazem retroaktivity v neprospěch pachatele, nebyl možný. Jakkoliv lze doplnit – a zde se Nejvyšší soud opět rozchází s pohledem soudu odvolacího – že jednočinný souběh těchto dvou trestných činů, s ohledem na jejich odlišné objekty, není obecně vyloučen (k tomu srov. [PROVAZNÍK, J. Komentář k §347a In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník . Komentář . 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 82.].
114. Jinými slovy obviněnými protežovaný procesní postup, tj. právní kvalifikace jejich jednání toliko jako trestného činu maření spravedlnosti podle §347a tr. zákoníku by přicházela v úvahu pouze v případě, kdy by tímto bylo postihnuto jejich jednání ve smyslu vyčerpání všech jeho aspektů relevantních z pohledu trestního práva. Pouze tehdy by bylo na místě – v souladu s příkazem použití retroaktivity ve prospěch pachatele – podřadit jejich jednání pod příznivější právní kvalifikaci, která v době spáchání činu ještě nebyla součástí právního řádu České republiky. V projednávané trestní věci byl ale skutek odvolacím soudem správně právně posouzen jako pokus zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku, když jiná právní kvalifikace jednání obviněných nepřicházela ze shora uvedených důvodů v úvahu.
115. Nakonec jde-li o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že námitky obviněného zaměřené na údajnou vadu v podobě chybějícího či neúplného výroku napadeného rozsudku, spočívající v neshodě mezi ústně vyhlášeným a písemně vyhotoveným odůvodněním rozsudku, nespadají pod daný dovolací důvod. Je tomu tak proto, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu směřuje výslovně k nápravě vad spočívajících buďto v absenci, anebo v neúplnosti výroku, nikoliv případných vad jiných částí napadeného soudního rozhodnutí (a tedy ani odůvodnění – k tomu srov. přiměřeně ŠÁMAL, P., PÚRY, F. Komentář k §265b In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174.). Obviněný si je ostatně této skutečnosti vědom, když uvádí, že uplatněný dovolací důvod směřuje většinou do modelově poněkud odlišných případů a pro tuto situaci dává „všanc“ dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož podstata je ale též odlišná (srov. výše body 65. a 66. tohoto usnesení).
116. Vzhledem ke shora uvedenému proto jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle obsahu spisu byl rozsudek soudu prvního stupně vyhlášen při hlavním líčení dne 15. 10. 2021 (č. l. 1785 a násl.), přičemž zvukový záznam hlavního líčení je založen na č. l. 1573 ante. V odůvodnění svého odvolání obviněný brojil proti vybraným pasážím ústního odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které podle něj neodpovídaly jeho písemnému vyhotovení (srov. č. l. 1883 verte), přičemž navrhoval soudu prvního stupně, aby danou vadu napravil postupem podle §131 odst. 1 tr. řádu jakožto zřejmou nesprávnost. Protože soud prvního stupně na tento podnět obviněného nereagoval, učinil obviněný návrh podle §174a zákona o soudech a soudcích (č. l. 1999), o němž odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 27. 1. 2022, č. j. Ult 101/2022-2005, tak, že jej podle §174a odst. 4 a 6 zákona o soudech a soudcích zamítl. Svůj postup odůvodnil tím, že je nereálné, aby písemné vyhotovení odůvodnění rozsudku doslovně odpovídalo tomu, jak byl ústně vyhlášen. V odůvodnění svého nyní napadeného rozsudku odvolací soud podrobně rozvádí uvedený závěr a doplňuje, že za stěžejní považuje skutečnost, že vůči obviněnému byl vyhlášen odsuzující výrok rozsudku a ústní odůvodnění daného rozhodnutí logicky tomuto výroku odpovídalo (srov. bod 10., s. 13 rozsudku odvolacího soudu). Pro postup podle §131 odst. 1 tr. řádu, jehož smyslem je oprava písařských chyb a jiných zřejmých nesprávností, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech, přitom neshledal prostor. S uvedenými závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje.
117. Za účelem ověření tvrzení obviněného pak Nejvyšší soud vyslechl zvukový záznam hlavního líčení konaného dne 15. 10. 2021, resp. tu jeho část, v níž předseda senátu odůvodňuje vyhlášený rozsudek. Z jeho obsahu se podává, že předseda senátu skutečně připouští, že vina obou spoluobviněných je založena na nepřímých důkazech, že tito neměli jasnou představu o majetku zůstavitele, že ohledně okolností vzniku falsa závěti panují dílčí pochybnosti, popř. že jim neklade k tíži podíl na vykradení bytu, v němž zůstavitel žil společně s poškozeným M. Současně ale podle Nejvyššího soudu platí, že obviněný tyto jednotlivé pasáže obsáhlého odůvodnění cíleně vytrhuje z celkového kontextu, z nějž se naopak přesvědčivě rýsuje ucelený obraz v podobě skutkových zjištění soudu prvního stupně. Zároveň je také třeba zdůraznit, že skutečnost, že obvinění byli uznáni vinnými toliko na základě nepřímých důkazů per se nijak nesnižuje skutková zjištění soudu prvního stupně. Stejně je tomu i v případě závěru o vědomí obviněných o celkovém rozsahu pozůstalosti, když těmto nebylo kladeno k tíži, že by jim byl onen rozsah znám, ale s ohledem na další okolnosti dané trestní věci tito museli být smířeni s tím, že tento přesahuje hranici 10 000 000 Kč. Rovněž pochybnosti o okolnostech vzniku závěti či možném dalším zneužití dokladů zůstavitele odcizených z jeho obydlí nevykládal soud kategoricky v tom směru, že obvinění neměli s danou trestnou činností co do činění, nýbrž že se této zřejmě nedopustili sami, nicméně podíl dalších osob nebyl nade vši pochybnost v tomto řízení prokázán.
118. Nejvyšší soud uzavírá, že ani v této části dovolání obviněného nezaložilo důvod pro jeho kasační zásah vůči napadenému rozsudku odvolacího soudu.
V.
Návrh na odklad a přerušení výkonu rozhodnutí
119. Obvinění v rámci podaných dovolání Nejvyšší soud požádali, aby tento přiznal jejich dovoláním odkladný účinek. Podle §265o odst. 1 tr. řádu může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém návrhu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněných s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jejich dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětech obviněných rozhodnout samostatným rozhodnutím, jim nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
120. Nejvyšší soud shrnuje, že po posouzení dovolacích námitek obviněných D. a C. dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je shledal zjevně neopodstatněnými, přičemž současně nezjistil, že by postupem soudů nižších stupňů bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených základních práv obviněných. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu