ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.172.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 172/2023-445
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční věci oprávněné CM Fond s. r. o. se sídlem v Olomouci, Horní náměstí č. 371/1, IČO 06296548, zastoupené Mgr. Sebastianem Machem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská č. 2127/13, proti povinným 1) L. K. , a 2) I. K. , oběma zastoupeným Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernerova č. 444, pro 3 420 688,11 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 34 EXE 673/2017, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. srpna 2022, č. j. 18 Co 114/2022-388, takto:
I. Dovolání povinných proti usnesení krajského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. února 2022, č. j. 34 EXE 673/2017-343, ve výroku III, se odmítá .
II. Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. února 2022, č. j. 34 EXE 673/2017-343, ve výrocích II a III se zrušují a v tomto rozsahu se vrací věc Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 7. 2016, č. j. 49 C 203/2015
-133, byl [k návrhu zástavní věřitelky Leemon Interactive, s.r.o. (právní předchůdkyně oprávněné) proti zástavním dlužníkům L. K. a I. K. (povinným)] nařízen soudní prodej zástavy, a to pozemku parc. č. st. XY– zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY (víceúčelová stavba), zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky ve výši 3 420 688,11 Kč s kapitalizovaným smluvní úrokem ve výši 652 699,82 Kč, se smluvním úrokem ve výši 9,15 % p.a. z částky 3 420 688,11 Kč od 23. 6. 2016 do zaplacení, s 8,05 % úrokem z prodlení z částky 3 420 688,11 Kč od 23. 6. 2016 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2017, č. j. 8 Co 82/2017-167, bylo uvedené usnesení okresního soudu ve výroku o nařízení soudního prodeje zástavy potvrzeno, změněno ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Okresní soud v Pardubicích pověřením ze dne 15. 5. 2017, č. j. 34 EXE 673/2017-22, rozhodl o nařízení exekuce podle vykonatelného usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 7. 2016, č. j. 49 C 203/2015-133, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2017, č. j. 8 Co 82/2017-167, a vedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Jiřího Trojanovského, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek.
3. Podáním ze dne 19. 6. 2017 (postoupeným Okresnímu soudu v Pardubicích dne 17. 7. 2017, v průběhu řízení doplněným) povinní navrhli zastavení exekuce. Návrh odůvodnili tím, že exekuovaná rozhodnutí nejsou „titulem pro exekuci podle exekučního řádu, ale pro soudní prodej zástavy v rámci výkonu rozhodnutí podle §338 o. s. ř.“ Dalším důvodem pro zastavení exekuce je skutečnost, že vymáhaná pohledávka nebyla „platně zesplatněna“, neboť nebyla splněna podmínka pro zesplatnění stanovená v „odst. 1 úvěrové smlouvy“ spočívající v předchozím písemném upozornění, které povinným nebylo nikdy doručeno. Rovněž pak poukázali na to, že předmětný dluh hradili postupnými splátkami po 40 000 Kč, a to i po zahájení exekuce, přímo oprávněné a byli kompetentní určovat, na jakou část dluhu bude plnění započítáno. Povinní učinili nesporným, že k datu 29. 11. 2013 byla jistina po splatnosti ve výši 52 813,25 Kč, jistina do splatnosti ve výši 3 367 874,86 Kč a smluvní úrok ve výši 203 346,19 Kč. Naopak sporovali sankční úrok ve výši 18 376,30 Kč a poplatky v částce 2 700 Kč. Shrnuli, že bance zaplatili 1 813 844,27 Kč a k datu 30. 4. 2019 uhradili celkem 5 610 111 Kč. Exekuční návrh označili za zneužití práva.
4. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 16. 2. 2022, č. j. 34 EXE 673/2017-343, exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Jiřím Trojanovským, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, pod sp. zn. 143 EX 605/17 v rozsahu částky 164 101 Kč se smluvním úrokem ve výši 9,15 % z částky 920 000 Kč od 25. 4. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 920 000 Kč od 25. 4. 2017 do zaplacení zastavil (výrok I), návrh povinných na úplné zastavení exekuce zamítl (výrok II) a uložil povinným nahradit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení o zastavení exekuce v částce 8 275 Kč (výrok III). Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování (mimo jiné) zjistil, že úvěrovou smlouvou č. 602/1015/07/1/01 ze dne 25. 6. 2008 Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka“) poskytla povinným neúčelový hypoteční úvěr v částce 3 605 000 Kč se splatností v 240 pravidelných měsíčních splátkách (20 let) k 14. dni v měsíci po 35 580,88 Kč zahrnujících jistinu a úrok, že mezi smluvními stranami byla sjednána úroková sazba 10,33 % ročně s fixací na tři roky, poplatek za poskytnutí úvěru 108 150 Kč a poplatek za správu úvěru dle aktuálního sazebníku banky, že současně bylo dohodnuto zajištění úvěru zástavou, a že bylo ujednáno, že banka je oprávněna při porušení smlouvy po předchozím písemném upozornění uplatnit „Opatření dle čl. III.7 obchodních podmínek“ (odstoupení od smlouvy), jež tvoří nedílnou součást smlouvy (viz čl. 8.1 a 9.5); povinní úvěr čerpali ve dvou částkách po 2 000 000 Kč a 1 605 000 Kč. Po výzvách k plnění ze dne 21. 5. 2013 a 24. 6. 2013 banka zaslala povinnému 1) doporučeně třetí výzvu k plnění ze dne 8. 7. 2013, ve které rekapitulovala průběh řešení pohledávky a nabídla „poslední šanci“ před zesplatněním úvěru (při celkové dlužné částce ke dni 4. 7. 2013 ve výši 83 165,50 Kč včetně poplatku za prodlení 1 000 Kč) k úhradě nejpozději do 12. 7. 2013 s upozorněním, že v opačném případě bude přistoupeno k soudnímu či exekučnímu řízení. Povinný 1) dne 11. 6. 2013 doručil bance oznámení o ukončení úvěrové smlouvy v souvislosti s nevyhovující úrokovou sazbou a požádal o zrušení fixace úrokové sazby, neboť zamýšlí úvěr zcela nebo částečně splatit. Výzvou ze dne 21. 1. 2014 advokátka zmocněná právní předchůdkyní oprávněné Leemon Interactive, s.r.o. oznámila povinné 2) postoupení předmětné pohledávky a z důvodu prodlení úhrad splátek úvěru pak (s odkazem na čl. III.7.1 produktových podmínek) vyzvala k úhradě celé dlužné částky vyčíslené k datu 29. 11. 2013 ve výši 3 645 110,60 Kč do 31. 1. 2014; následující žádosti povinných o splátkový kalendář nebylo vyhověno. Soud prvního stupně předně poukázal, že „exekuční řád (zákon č. 120/2001 Sb.)“ exekuci prodejem zástavy přímo upravuje v §59 odst. 3. Za stěžejní považoval otázku, zda došlo k zesplatnění dluhu. Pokud povinní přestali od května 2013 hradit sjednané splátky, pak svým prodlením zapříčinili, že banka v souladu s úvěrovou smlouvou a obchodními podmínkami přistoupila k odstoupení od úvěrové smlouvy a dluh zesplatnila, že „minimálně“ třetí výzva ze dne 8. 7. 2013 byla povinnému 1) zaslána „prostřednictvím pošty“ (prokázáno archem odeslané pošty) a v souladu s obchodními podmínkami (dle čl. IV.1.6) byla zásilka doručena třetím pracovním dnem po odeslání, tj. ve středu 11. 7. 2013 [soud prvního stupně se neztotožnil s výhradou povinných, že doručení mělo probíhat dle čl. 9.10 úvěrové smlouvy, neboť toto upravuje doručování v souvislosti s případným rozhodčím řízením a na doručování mezi účastníky se nevztahuje]. K řádnému zesplatnění dluhu došlo na základě výzvy advokátky zmocněné právní předchůdkyní oprávněné ze dne 21. 1. 2014 k datu 31. 1. 2014. Soud prvního stupně (poté, co dovodil, že povinným jako dlužníkům nepřísluší námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky) se neztotožnil s argumentací oprávněné, že postupné dílčí splátky měly být započítány nejprve na příslušenství pohledávky dle čl. III.5.7 obchodních podmínek, neboť toto ujednání bylo zakotveno toliko v obchodních podmínkách, a s odkazem na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017, a usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, dovodil, že povinní uzavírali úvěrovou smlouvu jako spotřebitelé, byli označeni jménem a rodným číslem, jednalo se o neúčelový úvěr, a tudíž z ničeho neplyne, že by se jednalo o podnikatele, a že „je třeba vycházet ze zákonné úpravy §330 odst. 2 obchodního zákoníku, kdy povinní si (do doby zahájení exekuce) výslovně určili, které dílčí splátky jsou plněním na jistinu dluhu“. „Jiná situace“ podle soudu prvního stupně „nastala okamžikem zahájení exekuce, kdy dlužník již nemůže určit, nač má být plněno, neboť taková platba má stejné účinky jako peněžité plnění získané jedním ze způsobů uvedených v §59 odst. 1 exekučního řádu“. Na základě znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, v němž znalec započítával plnění do doby zahájení exekuce podle určení povinných, soud prvního stupně uzavřel, že byl zjištěn zůstatek dluhu povinných k datu zahájení exekuce (4. 5. 2017) ve výši 4 041 695,14 Kč (o 164 101 Kč méně než podle exekučního návrhu), z toho na jistině po splatnosti 2 500 688,11 Kč, na smluvním úroku 1 077 201,94 Kč a na sankčním úroku 463 805, 09 Kč, k čemuž náleží také smluvní úrok ve výši 9,15 % z částky 2 500 688,11 Kč (nikoliv 3 420 688,11 Kč) od 25. 4. 2017 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 2 500 688,11 Kč (nikoliv 3 420 688,11 Kč) od 25. 4. 2017 do zaplacení.
5. K odvolání povinných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31. 8. 2022, č. j. 18 Co 114/2022-388, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II a III jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně konstatováním, že „exekuce prodejem zástavy na základě usnesení soudu nařizujícího soudní prodej zástavy patří mezi zákonné způsoby vedení exekuce, o čemž nevyvstaly v judikatuře vyšších soudů žádné pochybnosti“ (bod 11 odůvodnění). V řízení „bylo prokázáno odeslání přinejmenším třetí výzvy povinnému doporučenou poštou potvrzenou v podacím archu … právní úprava účinná v době doručení předmětné písemnosti nebyla totožná s právní úpravou doručování písemností soudu, jak se povinní podle obsahu odvolání mylně domnívají“, jelikož (s ohledem na §45 odst. 1 tehdy účinného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) „projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde“; „zásilka s právním úkonem musela být odeslána na adresu, kde se dostala do sféry dispozice adresáta, který měl možnost si ji vyzvednout, ať již této možnosti využil či nikoliv“, a proto nebylo „povinností banky ani jiného účastníka občanskoprávních nebo obchodních vztahů, aby veškeré své písemnosti zasílal adresátovi s doručenkou (dodejkou)“ (bod 12 odůvodnění). Konečně „započítávání plnění povinných na jistinu a příslušenství pohledávky do doby zahájení exekuce bylo okresním soudem vyřešeno ve prospěch povinných“ (bod 13 odůvodnění) a soud prvního stupně „správně od data zahájení exekuce nevycházel již z §330 obchodního zákoníku, podle kterého náleželo povinným právo určit, nač má být plněno. Na plnění vymožené v exekuci se použije postup uvedený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1125/2010“ (bod 15 odůvodnění).
6. Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání, neboť mají za to, že „napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, a to otázek jak procesního, tak hmotného práva, na nichž závisí napadené rozhodnutí“. Dovolatelé nastolují „procesní otázku, zda provedení soudního prodeje zástavy je přípustné i soudním exekutorem podle exekučního řádu, jak uzavřel odvolací soud, nebo výlučně příslušným soudem výkonem rozhodnutí podle občanského soudního řádu“. Jen ze samotného slovního spojení „soudní prodej zástavy“ podle jejich názoru vyplývá, že soudní prodej zástavy připadá v úvahu jen „v rámci výkonu rozhodnutí“. Vedle toho „exekuční řád neobsahuje žádné ustanovení upravující postup soudního exekutora při soudním prodeji zástavy“, vyhláška č. 330/2001 Sb. „neobsahuje žádné ustanovení o odměně za soudní prodej zástavy“ a z toho důvodu je též neúměrné zatížení, které pro povinné vyplývá z „§44 ex. ř.“ v souvislosti se zápisem omezení vlastnického práva „u všech nemovitých věcí“ v katastru nemovitostí. Jako druhou nastolují dovolatelé otázku „hmotného práva, která spočívá v tom, zda i při takových právních jednáních peněžních ústavů, jako je upozornění na možnost zesplatnění úvěru, resp. na odstoupení od smlouvy o úvěru s výzvou k nápravě, které mohou mít značné dopady do majetkové sféry povinných, se má vyžadovat důkaz o doručení listiny s takovým obsahem, nebo postačí důkaz o odeslání takové listiny se závěrem, že se listina dostala do sféry povinných“. Řešení přijaté odvolacím soudem podle nich nebere zřetel „na právní důsledky se zásadními dopady do majetkové sféry povinných, když se o tomto upozornění (a to třeba i bez vlastní viny) nedozvědí a jsou tak zbaveni možnosti reagovat, a ani na prevenční odpovědnost banky jednat s klienty – občany (tj. slabší stranou) tak, aby jim nevznikala újma“. Jako třetí dovolatelé předestírají otázku, „zda při soudním prodeji zástavy, kterou vykonává exekutor podle exekučního řádu, tudíž nikoliv při exekuci na zaplacení peněžité částky podle §59 odst. 1 ex. ř., se mají splátky povinných, které platili přímo právnímu předchůdci oprávněné, posuzovat, jako kdyby se jednalo o exekuci na zaplacení …, nebo je lze započítávat na pohledávku právní předchůdkyně oprávněné podle určení povinných“. Mají za to, že pravidlo, které aplikoval odvolací soud, platí jen „pro exekuci na zaplacení peněžité částky“. Předmětem soudního prodeje zástavy „je prvotně realizace zástavního práva, přičemž k uspokojení oprávněné v penězích dojde až dalším procesním postupem z výtěžku po prodeji zástavy“; tento právní názor podporují nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 557/04, III. ÚS 584/07 a I. ÚS 1301/10, podle nichž „při exekuci soudním prodejem zástavy nelze úhrady povinných po zahájení exekuce považovat za ‚plnění … hrazené na vymáhanou povinnost …‘ podle §46 odst. 4 exekučního řádu, neboť soudní prodej zástavy touto povinností není a být nemůže“. Na základě uvedeného dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k „novému projednání a rozhodnutí“.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
10. Dovolání povinných směřuje proti jedinému výroku usnesení odvolacího soudu, tedy i proti té jeho části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok III). V této části není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání povinných v uvedené části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že na základě vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze nařídit a vést exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“). K uvedenému srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1871/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3649/2018, a v nich uvedený závěr, že nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze (prodeje zástavy soudem), která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení §251 a násl. o. s. ř., popřípadě podáním návrhu na nařízení exekuce (exekučního návrhu) podle ustanovení §37 a násl. exekučního řádu, která smí být provedena jen prodejem zástavy; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na prodej zástavy soudem ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. §338a odst. 1 o. s. ř., §52 exekučního řádu). Z uvedeného plyne, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá dovolateli předestřená otázka, „zda provedení soudního prodeje zástavy je přípustné i soudním exekutorem podle exekučního řádu“, neboť odvolací soud tuto právní otázku vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byla dovolacím soudem posouzena jinak; řešení předestřené otázky ostatně vyplývá přímo ze zákona (srov. §52 a §59 odst. 3 exekučního řádu).
12. K předestřené otázce povinných, „zda při soudním prodeji zástavy, kterou vykonává exekutor … se mají splátky povinných, které platil přímo právnímu předchůdci oprávněné, posuzovat, jako kdyby se jednalo o exekuci na zaplacení … nebo je lze započítávat na pohledávku právní předchůdkyně oprávněné podle určení povinných“, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1125/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4077/2009, z nichž vyplývá, že na platbu provedenou v průběhu exekuce nelze hledět jako na plnění věřiteli, ale jako na uspokojení pohledávky v exekučním řízení, kdy dlužník nemůže určit, nač má být plněno; i tato otázka tedy byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byla dovolacím soudem posouzena jinak. Odkazují-li dovolatelé v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 557/04, ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 584/07, a ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1301/10-2, pak přehlížejí, že v uvedených rozhodnutích Ústavní soud posuzoval otázku náhrady nákladů v řízení o uspokojení pohledávky ze zástavy podle právní úpravy účinné do 31. 8. 1998 (před nabytím účinnosti zákona č. 165/1998 Sb.) a v této souvislosti řešil, co je předmětem řízení, od něhož se odvíjí výše náhrady nákladů řízení, na předestřenou otázku se tedy závěry těchto rozhodnutí nevztahují. Ani uvedená právní otázka tak nemůže přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. založit.
13. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že na základě úvěrové smlouvy ze dne 25. 6. 2008 uzavřené mezi bankou Raiffeisenbank a. s. a povinnými byl bankou povinným poskytnut neúčelový hypoteční úvěr ve výši 3 605 000 Kč se splatností v 240 pravidelných měsíčních splátkách (20 let) po 35 580,88 Kč zahrnujících jistinu a úrok, mezi smluvními stranami byla sjednána úroková sazba 10,33 % ročně s fixací na tři roky, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 108 150 Kč a poplatek za správu úvěru dle aktuálního sazebníku banky, že současně bylo dohodnuto zajištění úvěru zástavou (pozemkem st. p. č. 907, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaná na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, ve vlastnictví povinných) a že pro případ porušení smlouvy bylo ujednáno, že banka je oprávněna po předchozím písemném upozornění uplatnit „Opatření dle čl. III.7 obchodních podmínek“, jež tvoří nedílnou součást smlouvy (viz čl. 8.1 a 9.5 úvěrové smlouvy); povinní čerpali úvěr ve dvou splátkách po 2 000 000 Kč a 1 605 000 Kč dne 9. 10. 2008 a dne 23. 12. 2008. Poté, co povinní poslední splátku uhradili dne 17. 4. 2013 a dále úvěr nespláceli, banka po výzvách k plnění ze dne 21. 5. 2013 a 24. 6. 2013 zaslala povinnému 1) doporučeně třetí výzvu k plnění ze dne 8. 7. 2013 [kterou téhož dne povinnému 1) odeslala poštou], ve které rekapitulovala průběh řešení pohledávky a nabídla „poslední šanci“ před zesplatněním úvěru (při celkové dlužné částce ke dni 4. 7. 2013 ve výši 83 165,50 Kč včetně poplatku za prodlení 1 000 Kč) k úhradě nejpozději do 12. 7. 2013 s upozorněním, že v opačném případě bude přistoupeno k soudnímu či exekučnímu řízení. Dopisem ze dne 21. 1. 2014 advokátka zmocněná právní předchůdkyní oprávněné Leemon Interactive, s.r.o. oznámila povinné 2) postoupení předmětné pohledávky a z důvodu prodlení úhrad splátek úvěru pak (s odkazem na čl. III.7.1 produktových podmínek) vyzvala k úhradě celé dlužné částky vyčíslené k datu 29. 11. 2013 ve výši 3 645 110,60 Kč do 31. 1. 2014.
14. Za tohoto skutkového stavu závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda smluvní ujednání obsažené v obchodních podmínkách banky, podle kterého „v případě doručování prostřednictvím pošty se zásilka považuje za doručenou třetím pracovním dnem po dni odeslání“, platně zakládá fikci doručení písemnosti dlužníku. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání povinných je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
15. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle oznámení pověřeného soudního exekutora JUDr. Jiřího Trojanovského ze dne 6. 4. 2023 jeho pověření k vedení exekuce zaniklo, neboť exekuce byla usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 2. 2022, č. j. 34 EXE 673/2017-343, částečně zastavena a ve zbývajícím rozsahu byla pohledávka oprávněné (jakož i její příslušenství, náklady exekuce a náklady oprávněného) vymožena, a že provedením exekuce zanikly veškeré účinky zahájené exekuce a všech rozhodnutí soudního exekutora, vydaných v této exekuční věci na základě pověření k vedení exekuce. V projednávané věci se však jedná o tzv. přednostní důvod k zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ze kterého je možné zastavit exekuci, která již skončila vymožením, neboť je to třeba k ochraně zájmů povinných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 798/2022, uveřejněné pod č. 25/2023 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, a další rozhodnutí v něm uvedená).
16. Po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání povinných v části směřující proti výroku ve věci samé je důvodné.
17. Projednávanou věc je třeba na základě ustanovení §3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla mezi povinnými a bankou uzavřena dne 25. 6. 2008 a výzva k plnění ze dne 8. 7. 2013 byla bankou doručována povinným v roce 2013 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník“).
18. Podle ustanovení §45 odst. 1 obč. zák. projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde․
19. Podle §45 odst. 1 obč. zák. působí projev vůle vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. Z povahy adresovaných právních úkonů vyplývá, že ke své perfekci (vzniku) vyžadují, aby byly seznatelné těmi osobami, kterým jsou určeny (uplatňuje se tzv. teorie dojití). Nedošel-li projev vůle jednajícího do sféry adresáta, právní úkon není perfektní. Projev vůle dojde adresátovi, jakmile se dostane do sféry jeho dispozice, tzn. v okamžiku, kdy adresát nabude objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Dojití projevu vůle do sféry adresáta dovršuje proces vzniku jednostranného právního úkonu. Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ pak nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu obsahujícího projev vůle do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení o uložení takové zásilky do poštovní schránky, nabyl adresát úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009, ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, či ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3186/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2622/2006). Druhé straně lze zpravidla v obdobných vztazích doručit jakýmkoliv způsobem, který umožní dané osobě se s písemností obeznámit, například prostřednictvím držitele poštovní licence, pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna doručení provést, nebo osobním předáním druhé straně a podobně (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 805/2006, uveřejněný pod č. 104/2008 Sb. rozh. obč.).
20. Soudní praxe tak dospěla k závěru, že měl-li adresát objektivně možnost na základě oznámení pošty vyzvednout si uloženou zásilku a seznámit se s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět, nastaly hmotněprávní účinky doručovaného hmotněprávního úkonu v okamžiku, kdy adresát i přes oznámení o uložení zásilky této objektivní možnosti seznámit se s obsahem zásilky nevyužil, a tímto okamžikem se stal hmotněprávní úkon perfektním (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). V rozsudku ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011, pak Nejvyšší soud doplnil, že účinky doručení hmotněprávního úkonu jsou spojeny s okamžikem, kdy byla zásilka uložena u pošty, měl-li adresát takovéhoto úkonu objektivně možnost se s ní seznámit, i když tak (před jejím vrácením odesílateli) neučinil, a to bez ohledu na délku doby, po niž byla zásilka u pošty uložena, a okolnost, že si adresát později zásilku vyzvedl (ač mu v tom dříve objektivní okolnosti nebránily), pak už nemůže odsunout účinky doručení na dobu, kdy se s jejím obsahem skutečně seznámil; hmotněprávní úkon je třeba považovat za perfektní (doručený) okamžikem, kdy se adresát tohoto úkonu měl možnost s ním objektivně seznámit, doručení nelze vázat na okamžik, kdy je adresát „ochoten“ tak opravdu učinit (vyzvednout si zásilku, seznámit se s jejím obsahem).
21. V rozporu se zákonem, a proto neplatné ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., nebylo v rozhodovací praxi dovolacího soudu shledáno ujednání obsažené ve všeobecných pojistných podmínkách, podle kterého „nebyl-li adresát zastižen, uloží se písemnost na poště a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si ji vyzvedl, a že písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o uložení nedozvěděl“, neboť takové smluvní ujednání shora uvedeným závěrům soudní praxe neodporuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009).
22. Při výkladu občanského zákoníku (tj. za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) však soudní praxe současně dovozovala (srov. zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2536/2007, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007, a ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018), že ve smlouvách nelze sjednat nevyvratitelnou právní domněnku či fikci. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018, je právní domněnka konstrukce, která může být založena pouze zákonem a jejímž důsledkem je za podmínek zákonem stanovených nutnost bezpodmínečně nebo podmínečně předpokládat existenci něčeho, o čem není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není. Zákonem stanovená právní domněnka a fikce zavazuje soud, aby buď bezpodmínečně, nebo podmínečně pokládal za dané něco, o čemž není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není; výrazem „má se za to“ se v zákoně vyjadřuje vyvratitelná právní domněnka, zatímco pro fikci se užívají výrazy „považuje se za“ nebo „hledí se na“. Konstrukce domněnek, jejich charakteru i následků, které jsou s nimi spojeny, přísluší toliko právu. V procesním právu se neuplatňuje zásada „vše je dovoleno, co není zakázáno“; působí zde naopak zásada opačná, připouštějící možnost odchylných dohod jenom tam, kde to procesní právo umožňuje. Ujednání stran modifikující důkazní břemeno, tj. institut veřejnoprávního civilního práva procesního, by proto bylo možné pouze tehdy, pokud by takovou možnost občanský soudní řád připouštěl. S ohledem na to, že zákonná úprava předpokládající dohody o důkazním břemenu neexistuje, nelze takovou dohodu uzavřít.
23. Z uvedeného vyplývá, že za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nebylo možno platně sjednat, že projev vůle vůči nepřítomné smluvní straně působí bez ohledu na to, zda se dostal do sféry dispozice adresáta (aniž měl adresát objektivní možnost se s obsahem projevu vůle seznámit), a to ani prostřednictvím smluvního ujednání zakládajícího právní fikci doručení písemnosti. Takové smluvní ujednání je pro rozpor se zákonem neplatné ve smyslu ustanovení §39 obč. zák.
24. V projednávané věci soudy (mimo jiné) posuzovaly, zda byla splněna podmínka pro „platné zesplatnění předmětného dluhu“ obsažená v článku 8.1 uvěrové smlouvy ze dne 25. 6. 2008 spočívající v „předchozím písemném upozornění“. Oba dospěly k závěru, že k jejímu splnění došlo „minimálně“ výzvou k plnění ze dne 8. 7. 2013 zaslanou povinnému 1), ve které banka rekapitulovala průběh řešení pohledávky a nabídla povinným „poslední šanci“ před zesplatněním úvěru úhradou nejpozději do 12. 7. 2013. Uvedená písemnost, kterou banka odeslala „prostřednictvím pošty“, byla podle soudů povinnému 1) doručena „třetím pracovním dnem po odeslání“, tj. ve středu 11. 7. 2013. Nezjišťovaly přitom, zda písemnost byla doručovatelem povinnému 1) předána, vhozena do domovní nebo jiné jím užívané schránky, popř. zda se jiným způsobem dostala do sféry jeho dispozice. Závěr o doručení opřely jen o ustanovení obchodních podmínek banky (článek IV.1.6) jako nedílné součásti úvěrové smlouvy, podle kterého „v případě doručování prostřednictvím pošty se zásilka považuje za doručenou třetím pracovním dnem po dni odeslání“, a o zjištění, že k odeslání písemnosti bankou došlo v pondělí 8. 7. 2013. Skutečnost, zda se písemnost dostala do sféry dispozice povinného 1), tedy evidentně (a v rozporu se shora uvedenými ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu) považovaly za nepodstatnou a na článek IV.1.6 obchodních podmínek nahlížely jako na přípustné (zákonu neodporující) ujednání zakládající právní fikci doručení písemnosti. Dovolací soud nesouhlasí s argumentací soudů (srov. bod 26 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a bod 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), že za situace, kdy „produktové podmínky banky vyžadovaly vyzvedávání zásilek klienty v místě doručení a seznamování s obsahem bez zbytečného odkladu (IV.1.6), pak takové ujednání je nejen ve shodě s úvěrovou smlouvou, nýbrž i s principy ochrany zájmů povinných jako spotřebitelů“. Soudy zde přehlížejí, že i jimi odkazované ustanovení produktových podmínek počítá s tím, že se písemnost (zásilka) dostane do sféry dispozice adresáta (klienta), který má možnost si ji „vyzvednout“, a že článek IV.1.6 obchodních podmínek (jak ho soudy vyložily) nechrání zájmy povinných jako spotřebitelů, ale naopak zakládá nepřípustnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu ustanovení §56 odst. 1 obč. zák., nevyžaduje-li pro perfekci jednostranného adresného právního (nebo faktického) úkonu banky, aby se projev její vůle dostal do sféry dispozice povinných (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný pod č. 93/2013 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, Cpjn 200/2013, uveřejněné pod č. 102/2013 Sb. rozh. obč.).
25. Protože usnesení odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – není správné a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídající části rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Pardubicích) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
26. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu