ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2567.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 2567/2022-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka, v exekuční věci oprávněné ACEMA Credit Czech, a. s. se sídlem v Praze 8, Libeň, U Libeňského pivovaru č. 63/2, IČO 26158761, zastoupené JUDr. Ing. Stanislavem Polenou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1009/24, proti povinnému J. P. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova č. 228, pro 131 173 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 11 EXE 1936/2019 a u soudního exekutora JUDr. Filipa Exnera pod sp. zn. 151 EX 316/19, o návrhu povinného na zastavení exekuce, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2022, č. j. 64 Co 165/2021-347, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 875,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Vladimíra Volného, advokáta se sídlem v Domažlicích, Paroubkova č. 228.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2022, č. j. 64 Co 165/2021-347, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejních (a dovolatelkou vytknutých – srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.) otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly řešeny jinak.
A) k námitce nesprávnosti posouzení možnosti zesplatnění úvěru (bod V. odůvodnění dovolání)
Uvedená námitka, jak správně avizuje dovolatelka, souvisí s otázkou výkladu právního jednání podle právní úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinné od 1. 1. 2014.
Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. §556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. §556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení §557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji; výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021, uveřejněný pod č. 43/2022 Sb. rozh. obč.).
Právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 21 ICdo 44/2021).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud se při výkladu obsahu čl. 6 bod 2 písm. g) obchodních podmínek (srov. bod 15. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) výše uvedeným pravidlům nezpronevěřil.
Odvolací soud zcela správně identifikuje smysl a účel úpravy, provedené v citovaném článku obchodních podmínek, který shledává legitimní (a který ani oprávněná nesporuje), tedy „pokud úvěrovaná vykazuje takové zhoršení finanční situace, které (objektivně) zhoršuje dobytnost nároku oprávněné“. Zcela logicky poté poměřuje tento smysl a účel ve vztahu k ujednání o zahájení insolvenčního řízení (pakliže se následně ukáže neopodstatněnost návrhu na zahájení insolvenčního řízení) s ujednáním o důsledku zahájení řízení o výkon rozhodnutí nebo exekučního řízení, a zcela správně dovodil, že „…zahájení exekučního řízení …by také muselo znamenat výrazné zhoršení finanční situace úvěrované ohrožující dobytnost pohledávky oprávněné …“, a že tato podmínka není splněna v případě „exekuce vedené od počátku neoprávněně“, jak bylo zjištěno v této věci (nota bene v situaci, kdy obligační dlužnice úvěr řádně splácela).
Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá; uvedené závěry se dotýkají i nároků na úhradu smluvních pokut, označených odvolacím soudem jako uvedené pod body 5, 10 a 12 exekučního titulu (srov. body 17. a 18. rozhodnutí odvolacího soudu), neboť závěr o jejich nedůvodnosti je opřen o úvahu o jejich vázanosti na zesplatnění úvěru.
B) k námitce nesprávnosti posouzení smluvních pokut (bod VI. odůvodnění dovolání)
Dovolatelka při formulování námitky přehlédla, že odvolací soud závěr o nedůvodnosti požadavku oprávněné na úhradu smluvních pokut (srov. body 18. a 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) postavil na dvou na sobě nezávislých důvodech, kdy každý z nich (pakliže by byl oprávněný) postačuje k závěru o neopodstatněnosti nároku oprávněné, a to jednak na závěru o neplatnosti úvěrových smluv (v rozsahu smluvních pokut „uvedených v bodech 6 – 8 exekučního titulu“, jak jsou vyjmenovány v bodě 18. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) „…podle ustanovení §580 a §588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům…“, a jednak na závěru, že „…požadavek na zaplacení smluvních pokut…má odvolací soud také, vzhledem k okolnostem, za kterých byly tyto pokuty uplatněny, i za zneužití práva…“. Pakliže ovšem oprávněná brojí pouze proti prvnímu závěru odvolacího soudu [srov. body 28. a následující obsahu dovolání oprávněné; i zde však oprávněná při argumentaci rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 947/2010 (srov. bod 28. a 33. obsahu dovolání), přehlíží, že pouze na závěru o „nepřiměřené výši smluvních pokut“ není rozhodnutí odvolacího soudu založeno (srov. bod 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu); pakliže oprávněná argumentuje též rozporem rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1374/2012, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3196/2016 (srov. bod 31. obsahu dovolání), přehlíží, že na závěru o neurčitosti způsobu sjednání smluvních pokut není rozhodnutí odvolacího soudu založeno], a proti závěru o zneužití práva pouze obecně konstatuje jeho chybnost (srov. bod 34. odůvodnění dovolání), popř. vyjadřuje pouze obecnou kritiku tohoto závěru (srov. bod 35. odůvodnění dovolání), nepřednáší žádnou námitku, která by zakládala přípustnost dovolání, neboť pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, z recentní judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 66/2022).
K otázce aplikace ustanovení §8 zák. č. 89/2012 Sb., považuje dovolací soud za vhodné pouze doplnit, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe platí, že úzká provázanost (zjištění o rozporu se zásadou zákazu zneužití práva) s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 345/2020, a rozhodnutí tam uvedená).
Odvolací soud založil svůj závěr o zneužití práva na zjištění, že „až do zesplatnění úvěru, k němuž došlo více než dva a půl roku po uzavření smlouvy, se oprávněná o to, zda úvěrovaná zmíněné povinnosti plní, nikterak nezajímala. Po celou tuto dobu trvající nedoložení účelu čerpání úvěru, podání daňového přiznání či úhrady daní a poplatků jí bylo zcela lhostejné. Úvěrovanou nikdy nevyzvala k tomu, aby tyto povinnosti splnila. Teprve až v situaci, kdy již schopnost úvěrované plnit splátky porušením těchto dotčena být nemohla, neboť oprávněná úvěr sama zesplatnila, požaduje okamžitou úhradu zcela nepřiměřených sankcí. Její postup vůči úvěrované je zjevně šikanózní, jeho cílem není nic jiného, než nepřiměřeně navýšit dluh úvěrované. O splnění povinností, které mají být těmito pokutami zajištěny, oprávněné rozhodně nejde.“ Uvedená úvaha není zcela zjevně nepřiměřená okolnostem případu, a námitka by ani koneckonců přípustnost dovolání nezakládala.
V této souvislosti je zapotřebí doplnit, že judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2054/2004). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013, z recentní judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 721/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 57/2022).
Námitky tak přípustnost dovolání založit nemohou.
C) k námitce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu (bod VII. odůvodnění dovolání)
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. konečně nemůže založit ani výtka dovolatelky o překvapivosti usnesení odvolacího soudu. Uvedené tvrzení není dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohlo by (kdyby bylo důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Rozhodnutí odvolacího soudu ostatně může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh.obč.). O takový případ se v této věci nejedná, odvolací soud příslušným způsobem zopakoval a doplnil dokazování, v rámci jednání dne 17. 8. 2021 vyzval oprávněnou k doplnění tvrzení a seznámil účastníky s předběžným právním názorem.
Námitka přípustnost dovolání nezakládá.
V části, ve které směřuje proti výrokům usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu