ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2628.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2628/2023-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce B. S. , zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalované GSM&PC-EU s. r. o. se sídlem v Praze 4, V Horkách č. 1654/16, IČO 24763411, zastoupené JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, o neplatnost rozvázání pracovního poměru zrušením ve zkušební době, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 17/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2023, č. j. 30 Co 37/2023-135, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Zamišky, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 30 Co 37/2023-135, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., tj. zpochybňuje-li skutkový závěr odvolacího soudu (že žalobci byla žalovanou nejpozději dne 21. 10. 2021 doručována písemnost obsahující zrušení pracovního poměru ve zkušební době, kterou žalobce odmítl převzít), z něhož odvolací soud vycházel při posouzení otázky, zda byla dodržena lhůta pro podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle §72 ve spojení s ustanovením §66 odst. 2 věty druhé zákoníku práce, a nesouhlasí-li se způsobem, jakým odvolací soud k tomuto skutkovému závěru dospěl (s hodnocením provedených důkazů). Dovolatelem namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem ani znaky nepřípustné libovůle dovolací soud neshledal. Odvolací soud se skutkovým stavem řádně zabýval a stručně a jasně vysvětlil, jak provedené důkazy hodnotil a jaká zjištění z nich učinil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je tak zřejmé, jakým způsobem hodnotil klíčové výpovědi (jednatele žalované a jeho manželky), a že tak činil ve vzájemné souvislosti s jinými důkazy a přihlížel i k tomu, co v řízení vyšlo najevo (zejména e-mailová komunikace mezi účastníky, k důkazu provedené audiozáznamy nebo údaj žalobce o „registraci na úřadu práce“). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2273/14, uveřejněný pod č. 14/2016 tamtéž).
Namítá-li dovolatel „neprovedení poučení dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu “, přehlíží, že standardní judikatura Nejvyššího soudu uvedené pochybení (pokud nastalo) kategorizuje jako jinou vadu řízení, ke které může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. , přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014 , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014 , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014 , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015 , z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2741/2021, ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1116/2022).
Bez ohledu na výše uvedené dovolací soud konstatuje, že odvolací soud se oproti mínění dovolatele neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že žalobce „nepoučil o změně svého právního názoru a možnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností ke včasnosti podání žaloby ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., když … shledal možnost posoudit věc po právní stránce jinak, než ji posoudil prvostupňový soud“. Jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu než soudu prvního stupně na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1211/2021). Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. totiž nemíří na situace, kdy odvolací soud zamýšlí posoudit věc po právní stránce jinak, než jak ji posoudil soud prvního stupně, ale na procesní stav, při kterém soud dospěje k závěru, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, tedy speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, nepovažoval za právně významné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2103/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019).
Situace předjímaná v ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. v posuzovaném případě nenastala. Podle žaloby se žalobce domáhal určení, že zrušení jeho pracovního poměru ve zkušební době provedené zaměstnavatelem podle §66 zákoníku práce je neplatné, protože pro ně nebyly splněny podmínky. Odvolací soud pak zkoumal, zda jsou splněny zákonné podmínky pro uplatnění takového nároku u soudu stanovené v §72 zákoníku práce; o jiné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. se tedy nejedná. Odvolací soud se tak vytýkané vady (nesplnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř.) nedopustil.
Ostatně dovolatelem citované závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, se týkají obecně poučovací povinnosti soudu podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Rozhodoval-li však v projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. nebylo namístě. Hodnocení důkazů se přitom zakládá na volné úvaze soudu ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., přičemž sdělení náhledu na hodnocení důkazů soudem v době před vydáním rozhodnutí (jakkoliv odvolací soud při jednání účastníkům sdělil, z jakého skutkového stavu bude vycházet) jde nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení §118a o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1197/2023).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu