ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.3373.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 3373/2022-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka, v právní věci žalobce B. P. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Palackého č. 351/6, proti žalované A. K. se sídlem ve XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova č. 2668/6, o 142 264 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 C 185/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 21. dubna 2022, č. j. 15 Co 74/2022-436, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 21. 4. 2022, č. j. 15 Co 74/2022-436, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Přestože dovolatel v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj (právní) závěr, že „…v evidované pracovní době je zohledněna doba čisté jízdy (doba řízení), doba výkonu jiných prací, kterými se podle §3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. rozumí mj. nakládka a vykládka a čekání na ni, a jako takové jsou součástí pracovní doby řidiče a také bezpečnostní přestávky…“ (srov. bod 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 6. a 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel tak pouze namítá, že „…žalobce byl po všechny přestávky…u vozidla“, že „…přestávky byly vyvolány…čekáním na výměnu vozidel nařízený panem K.,… čekáním na odtah porouchaného vozidla,…přípravou vozidla na STK…“, že nebyly „…proplaceny jízdy druhým vozidlem…“, že „…v rámci zahraniční pracovní cesty byl neustále u vozidla, staral se o něj i o náklad…“, že „…soud se nezabýval jednotlivými dny, co se fakticky v daný den událo, ač na výpisech z tachografu byly různé rukou psané poznámky…“, že „…žalobce vždy odpracoval počet hodin mezi začátkem a ukončením, které požaduje žalobce proplatit…“, že „… zaměstnavatel svévolně upravoval listiny související s pracovní činností žalobce…“, a že „…jednatel žalované osobně žalobci tvrdil, že řidič musí pracovat 14 hodin denně, aby si vydělal…“; dovolatel tak přednáší námitky, jimiž uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
Lze pouze dodat, že za situace, kdy rozsah práce žalobce nebyl prokázán evidencí pracovní doby, neboť – jak bylo v řízení zjištěno – zaměstnavatel tuto evidenci v rozporu s ustanovením §96 zákoníku práce nevedl, a současně žalobcem předložená „evidence“ nesplňovala náležitosti podle ustanovení §96 zákoníku práce, přistoupily soudy v souladu s ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4166/2015) k provedení navržených důkazů (výpisy z tachografu), na základě kterých dospěly ke skutkovým závěrům (podrobně rozepsaným v napadeném rozhodnutí) ohledně rozsahu práce vykonané žalobcem v jednotlivých (žalobou uplatněných) měsících.
V dalším dovolatel vyjadřuje prostý nesouhlas s řešením otázky výkladu nařízení Evropského parlamentu a rady ES č. 561/2006 a směrnice Evropského parlamentu a rady ES č. 2002/15/ES, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je výklad přijatý odvolacím soudem nesprávný a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak; notabene v situaci, kdy implementaci uvedených dokumentů zajišťuje v českém právním řádu právě nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, a dovolatelem zdůrazněné pasáže (srov. 20. obsahu dovolání) úpravy provedené ve směrnici Evropského parlamentu a rady ES č. 2002/15/ES jsou doslova převzaty v ustanovení §3 písm. a) citovaného nařízení vlády. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Namítá-li dále žalobce, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a odkazuje-li v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, přehlíží, že tento rozsudek řeší problematiku výkladu pracovněprávního jednání, odkazuje-li dále na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, je odkaz zcela nepřípadný, neboť nález se vypořádává prvořadě s problematikou použití důkazu audionahrávkou v pracovněprávních sporech (v návaznosti na princip ochrany slabší smluvní strany), odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/20 (kauza pracovní doba hasičů), též není případný, neboť nález vychází z jiného skutkového děje, než byl zjištěn v tomto řízení (žalobce pro uplatnění této námitky předkládá vlastní, soudy nezjištěnou, skutkovou verzi příběhu, a to, že „…zaměstnavatel svévolně upravoval listiny související s pracovní činností žalobce…“, že „…jednatel žalované osobně žalobci tvrdil, že řidič musí pracovat 14 hodin denně, aby si vydělal…“, a že „…žalobce byl na místě určeném zaměstnavatelem, připraven okamžitě zasáhnout…“).
Námitka dovolatele, že soud neprovedl důkaz „diáři, z nichž byl žalobce schopen vyčíst, čím byla ta která přestávka vyvolána“, není dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Z obsahu dovolání vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl napaden „ve všech výrocích“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu