ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.3515.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 3515/2023-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. P. , zastoupené Mgr. et Mgr. Yvonnou Paikrovou, advokátkou se sídlem v Táboře, 9. května č. 678/20, proti žalované ORDINACE MARADA s. r. o. se sídlem v Táboře, Petra z Ústí č. 1363/11, IČO 02358883, zastoupené Mgr. et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská č. 1053/21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 C 219/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. června 2023, č. j. 15 Co 134/2023-172, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
– pobočky v Táboře ze dne 22. 6. 2023, č. j. 15 Co 134/2023-172, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Shledává-li žalovaná dovolání přípustným proto, že dovolací soud by měl předestřenou otázku, zda „běží prekluzivní lhůta v době, kdy soud pravomocným rozhodnutím zakázal osobě jednající za žalovanou jakkoliv jednat vůči žalobkyni a zároveň jakkoliv ji kontaktovat, a to vše pod sankcí trestu plynoucího ze spáchání přečinu dle §337 odst. 1 písm. h) tr. zák.“, posoudit jinak, než jak ji posoudil odvolací soud a soud prvního stupně, pak takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sb. rozh. obč.).
Předestřená otázka není způsobilá založit přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ani pokud ji dovolatelka předkládá jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Vyšel totiž ze zjištění, že v době, kdy bylo jedinému jednateli žalované rozhodnutím Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 12. 2021 sp. zn. 4 Nc 5102/2021 uloženo dočasně opustit společné obydlí se žalobkyní a jeho bezprostřední okolí, nevstupovat do společného obydlí, jeho bezprostředního okolí a okolí žalobkyně a zdržet se setkávání se žalobkyní, jejího nežádoucího sledování a obtěžování, tento za žalovanou jednal sám nebo prostřednictvím svého právního zástupce, měl k dispozici druhou ordinaci, mohl komunikovat i prostřednictvím elektronických či doručovacích služeb či jinak, což i činil (výzva k vrácení peněz, reakce na záměr prodeje kmene pacientů), a pokud by potřeboval nějakou věc ze společného obydlí (ordinace v něm), kam měl dočasně zakázán přístup, mohl požádat soud o umožnění jednorázového vstupu za účelem vyzvednutí příslušných věcí za asistence soudu, přičemž žalovaná ani netvrdila, že by k podání výpovědi byla taková věc potřebná. Dovodil, že při těchto skutkových okolnostech aplikace hypotézy „zakotvené“ v §650 občanského zákoníku, podle něhož promlčecí lhůta neběží po dobu, kdy se věřiteli hrozbou brání právo uplatnit, vůbec nepřichází v úvahu.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
Vlastní verzi skutkového stavu formuluje dovolatelka také tím, že předestřenou právní otázku staví na předpokladu, že „soud pravomocným rozhodnutím zakázal osobě jednající za žalovanou jakkoliv jednat vůči žalobkyni“. Tento skutkový předpoklad odporuje výše uvedeným skutkovým závěrům, k nimž dospěl odvolací soud (viz zejména bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a soud prvního stupně (viz bod 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); na jeho základě zformulovaná právní otázka pak není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Pro úplnost lze uvést, že výše uvedené platí také o otázce předkládané dovolacímu soudu v čl. IV dovolání, „od kdy běží zákonná prekluzivní lhůta, pakliže jeden z pilířů státní moci svým vykonatelným rozhodnutím objektivně způsobí nemožnost obchodní společnosti právně a jakkoliv jinak jednat vůči třetí osobě, tj. způsobí překážku ve věci, a to za situace, kdy ustanovení o vykázání neumožňuje zamezit jedinci výkon povolání a vstup na pracoviště, což mělo za následek zákonem zřejmě nedovolené omezení podnikatelské činnosti právnické osoby“. Navíc k této otázce, stejně jako k otázce obsažené v čl. III dovolání, zda odvolací soud dospěl „k tomu, že právo žalované podat výpověď z důvodu §52 písm. g) zákoníku práce z důvodů uvedených pod bodem 2. a 4. bylo prekludované, ústavně konformním způsobem nebo na základě extenzivního či extrémního výkladu práva? Výkladu práva, kdy odvolací soud nezohlednil, že Okresní soud v Táboře znemožnil osobě jednatele žalované jakkoliv kontaktovat žalobkyni v období od 22. 12. 2021 do 15. 3. 2022 (viz usnesení založená ve spise č. j. 4 Nc 5102/2021-28 a č. j. 4 Nc 5201/2022-78)“, dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Měla-li tedy dovolatelka v úmyslu i ve vztahu k posledně uvedeným dvěma otázkám, resp. jejich prostřednictvím, založit přípustnost dovolání, pak dovolání v této části nelze věcně projednat již proto, že trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Závěr o přípustnosti dovolání není způsobilá přivodit ani námitka dovolatelky, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces vydáním nepředvídatelného a překvapivého rozhodnutí, opřená o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 534/03. Uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). V projednávané věci není důvod pro závěr, že napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím překvapivým a došlo tudíž k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí, která podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k postulátům ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 411/2005, uveřejněný pod č. 214/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2001/2009, uveřejněný tamtéž pod č. 65/2010). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozhodnutí – nejedná.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu