ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1556.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1556/2023-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce K. T., zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, proti žalovaným 1) J. B. a 2) B. H., zastoupeným Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, o vyklizení části nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 C 175/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2023, č. j. 29 Co 168/2022-258, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2022, č. j. 15 C 175/2019-193, uložil žalovaným J. B. a B. H. povinnost vyklidit místnost – pokoj v druhém nadzemním podlaží (1. patře) domu žalobce na adrese XY č. p. XY na stavební parcele č. st. XY, vše v k. ú. XY a obci XY, umístěnou vpravo při čelním pohledu (z jihu na sever) na dům XY č. p. XY, nad vstupem do tohoto domu do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok I). Dále žalovaným J. B. a B. H. uložil povinnost umožnit žalobci napojení energetických rozvodů, tedy rozvodu elektrické energie a tepla, do místnosti specifikované ve výroku I rozsudku na rozvody energií ve zbytku domu XY č. p. XY a to tím, že zruší či odpojí dosavadní napojení těchto energetických rozvodů na rozvody energií v domě XY č. p. XY do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II) a ve stejné lhůtě uložil žalované J. B., aby stavebně oddělila, zazdila přístup do místnosti specifikované ve výroku I rozsudku z jejího domu XY č. p. XY (výrok III). Ohledně žalobních požadavků žalobce ve vztahu k žalovanému J. H., zemřelému 29. 10. 2021, řízení zastavil (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V až VII).
2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal vyklizení označené místnosti nacházející se v jeho domu č. p. XY s tím, že žalovaným nesvědčí právní důvod k jejímu užívání. Jako otázku předběžnou posuzoval, zda je místnost součástí domu č. p. XY ve vlastnictví žalobce, nebo zda tvoří součást domu č. p. XY ve vlastnictví žalované 1).
3. Po právní stránce na věc aplikoval §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen („obč. zák.“), a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že sporná místnost se nemohla stát součástí domu č. p. XY, neboť nedošlo k vertikálnímu oddělení od původní stavby č. p. XY; prostor, kde se místnost nachází, nebyl nově vytvořen, ale existoval již před realizací přístavby; původní stavba domu č. p. XY přestavbou nezanikla; nebyla zjištěna existence dohody bývalých či současných vlastníků o tom, že sporná místnost by měla být ve vlastnictví žalované 1) jako součást domu č. p. XY; a vyslovil, že je součástí domu žalobce č. p. XY. Uzavřel proto, že sporná místnost je součástí domu č. p. XY a žalovaným nesvědčí právní důvod k jejímu užívání.
4. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2023, č. j. 29 Co 168/2022-258, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení nalézacího a odvolacího řízení (výroky II a III).
5. Odvolací soud posoudil předběžnou otázku týkající se vlastnického práva k místnosti nacházející se v prvním nadzemním podlaží domu č. p. XY odlišně od soudu prvního stupně. Uzavřel, že sporná místnost je součástí domu č. p. XY, a proto žalobu na vyklizení zamítl.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že odvolací soud posoudil předběžnou otázku vlastnického práva zcela opačně, než soud prvního stupně a než plyne z judikatury Nejvyššího soudu. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 931/99, sp. zn. 28 Cdo 2794/2010, sp. zn. 22 Cdo 4366/2016, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000 a sp. zn. 22 Cdo 781/2006. Namítá, že podle judikatury se část stavby může stát samostatným předmětem právních vztahů (nejde-li o bytovou jednotku podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), jen tvoří-li samostatný předmět právních vztahů, tedy je-li vertikálně stavebně oddělena. Předmětná místnost ovšem od domu č. p. XY oddělena není, a to ani vertikálně, ani horizontálně. Její stěny tvoří stěny domu žalobce č. p. XY a její podlaha a strop jsou podlahou a stropem domu č. p. XY. Místnost proto nemůže být oddělena od domu a bez existence domu č. p. XY nemůže existovat. Pod ní se v přízemí nachází jiná místnost a nad ní je půdní prostor a střecha domu č. p. XY. Pokud by dům č. p. XY zanikl, logicky by zanikla i předmětná místnost, neboť nemůže samostatně existovat, a to ani jako součást domu č. p. XY. Předmětná místnost tak podle dovolatele sdílí osud domu č. p. XY, nemůže být sama předmětem žádných právních vztahů, neboť tím může být jen věc v právním smyslu a takovou věcí nemůže být část jiné věci, která od této věci není nijak oddělena a nelze s ní samostatně disponovat. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že jím bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, případně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
7. Žalované se k dovolání nevyjádřily.
8. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Jelikož k žalobcem tvrzenému nabytí vlastnického práva k místnosti nacházející se ve druhém nadzemním podlaží domu č. p. XY mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
11. Žalobce požadoval v dovolání vyřešit předběžnou otázku, zda místnost nacházející se v prvním nadzemním podlaží domu č. p. XY tvoří součást domu č. p. XY ve vlastnictví žalobce, či se mohla stát součástí domu č. p. XY ve vlastnictví žalované 1). Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu která typově dopadá na posuzovanou věc, na kterou odkázal ve svém rozhodnutí i soud prvního stupně.
12. Pro posouzení této otázky není dovolání přípustné; rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
13. Podle §120 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
14. Problematikou součásti věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84), ve kterém se uvádí, že „součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘, však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“
15. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018). Dovolací soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že může zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně neodůvodněnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017).
16. Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2794/2010, formuloval základní východiska pro posuzování vlastnických vztahů při realizaci přestavby. Zásadně platí, že ke zhotovované věci nabývá vlastnické právo její zhotovitel. Stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1008). Uvedené pravidlo se obdobně uplatňuje i při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na základech původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 280). Ke stavbě nelze nabýt vlastnictví její přestavbou neboli zpracováním (§135b obč. zák.), ledaže by původní stavba zcela zanikla (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1524). Jde-li proto o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím vlastníkem a stavebníkem dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování vlastnického vztahu k takové nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní (neodstraněné) stavbě, náleží vlastníku této původní stavby a v důsledku zhodnocení původní stavby provedenou přestavbou lze vůči vlastníku původní stavby uplatňovat nárok na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Cz 40/84, uveřejněné pod č. 29/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Obdobně pak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že přístavba k rodinnému domku se stává součástí věci hlavní (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 1963, sp. zn. 5 Co 198/63, uveřejněné pod č. 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 01. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1350/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 05. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2862/2010). V předeslaném směru dovolací soud připomíná, že tento závěr vychází z potřeby spravedlivého a racionálního uchopení staveb jako funkčního celku tak, aby nedocházelo k absurdnímu štěpení vlastnických práv ke stavbám, jež nemohou být vzhledem ke svému stavebně technickému uspořádání a účelovému vymezení užívány jinak, než společně (srov. též závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98). Jinými slovy soud musí posoudit, zda vybudované stavby tvoří součást původní stavby (přístavbu) anebo jsou samostatnou věcí v právním smyslu, k níž zůstává zachováno vlastnické právo zhotovitele. Jak vyplývá z ustanovení §120 odst. 1 obč. zák. tvoří součást stavby vše, co k ní svou povahou náleží, přičemž zákonným předpokladem je neoddělitelnost součásti bez současného znehodnocení stavby hlavní. Toto znehodnocení je nutno vykládat extenzivně. Soud je tak povinen zvážit, zda oddělením přístavby se nesníží hodnota stavby hlavní, zda nebude stavba hlavní plnit svou funkci na nižší úrovni a konečně zda nedojde k estetickému znehodnocení stavby hlavní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 31. 1. 1990, 3 Cz 3/90, uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Opět však platí pravidlo, že samo posouzení, zda určitý výsledek stavební činnosti je samostatnou stavbou jako předmět občanskoprávních vztahů, resp. zda došlo k vybudování přístavby jako součásti věci hlavní, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v řízení; dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená.
18. V posuzované věci odvolací soud zjišťoval, jaké prostory náleží k domu č. p. XY a zda existovala dohoda mezi právními předchůdci účastníků v době (1967 – 1968), kdy bylo započato s přístavbou domu č. p. XY. Na základě skutkových zjištění učinil závěr, že jde o atypickou situaci, kdy sporná místnost stavebně technicky souvisí jak se stavbou domu č. p. XY, tak stavbou domu č. p. XY a od obou staveb je stavebně neoddělitelná. Její podlaha je na stropní konstrukci přízemí, jež je součástí domu č. p. XY, nad jejím stropem zbudovali vlastníci domu č. p. XY novou střechu a vzniklo i podstřeší, které v důsledku mírnějšího sklonu střechy dům č. p. XY před realizací přístavby neobsahovalo. Kromě sporné místnosti do půdorysu pozemku st. p. č. XY (jehož součástí je dům č. p. XY) v 1. patře náleží i WC a podstřeší, které užívali a nadále užívají pouze vlastníci domu č. p. XY. Zohlednil rovněž funkční hledisko, a to že místnost účelně využívají na základě ústní či konkludentní časově neomezené dohody předchozích vlastníků již více než 50 let pouze vlastníci domu č. p. XY, že je místnost po celou dobu přístupná pouze z domu č. p. XY, a že je na tento dům i napojena vytápěním a elektřinou. Při posouzení předběžné otázky pak dospěl odvolací soud k závěru, že sporná místnost je součástí domu č. p. XY ve vlastnictví žalované 1), neboť nebyla budována, aby se stala součástí domu č. p. XY, nýbrž aby přináležela nově vzniklé přístavbě domu č. p. XY.
19. Dovolací soud neshledává v poměrech projednávané věci úvahu odvolacího soudu jako zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud vysvětlil, že mohou historicky existovat i atypická uspořádání staveb vzniklá na základě dřívějších dohod předchůdců účastníků z různých funkčních důvodů a sama stavební propojenost nebo přímá vertikální hranice nemusí být rozhodným kritériem pro posouzení vlastnictví právně oddělených stavebně sloučených staveb. Taková úvaha odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, která klade význam na znehodnocení věci, nikoli však na znehodnocení její oddělené části. Judikaturu Nejvyššího soudu připouští, že od obecných pravidel mohou existovat odchylky. Tak například v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3938/2015, Nejvyšší soud vysvětlil, že v odůvodněných případech lze dovodit, že přízemí tvoří součást jednoho domu a první patro (společně se střešní konstrukcí) součást jiného domu. Takovéto posouzení nezakládá konstrukci „patrového vlastnictví“, která nemá v platném právním řádu oporu.
20. Z uvedeného je zjevné, že odvolací soud se otázkou vlastnictví sporné místnosti náležitě zabýval, zohlednil přitom jak stavebně technické provedení, tak i funkční hledisko a jeho úvaha s ohledem na učiněná skutková zjištění není zjevně nepřiměřená a v dovolacím přezkumu obstojí. Rozhodnutí odvolacího soudu lze proto považovat za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, tedy věcně správné.
21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu