ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1824.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1824/2022-563
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) A. P. P., narozený XY, bytem v XY, b) L. W. P. , narozený XY, bytem v XY, c) L. M. T. P. , narozená XY, bytem v XY, d) E. F. P. , narozený XY, bytem v XY, e) U. C. P. , narozený XY, bytem v XY a f) Ch. – L. , narozený XY, bytem v XY, zastoupených Dr. Ervinem Hanslikem, MRICS, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, proti žalovaným: 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Lesům České republiky, s. p., IČO 42196451 se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupenému JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, o vyklizení nemovitých věcí, o zaplacení peněžité náhrady a o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 413/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2022, č. j. 5 Co 1104/2021-455, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 1 089 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Šťovíčka, Ph.D.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali rozhodnutí soudu, na základě nějž by žalovaný 2) byl povinen vyklidit a žalobcům předat v žalobě uvedené nemovité věci v katastrálním území XY a zaplatit žalobcům 100 000 Kč jako náhradu škody vzniklé žalobcům v důsledku nesprávné péče a nehospodárné správy žalovanými v období od 1. 1. 1951, včetně užitků, které jim v tomto období v souvislosti s užíváním předmětných nemovitých věcí vznikly, eventuálně povinnosti žalovaného 2) zaplatit žalobcům peněžitou náhradu 100 000 Kč jako hodnotu nevydaných nemovitých věcí společně s hodnotou užitku získaného z nevydaných nemovitých věcí žalovanými. Současně se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků, eventuálně, že žalovaní jim jsou povinni zaplatit za předmětné nemovité věci finanční náhradu 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem stanoveným v souladu se zákonem č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový ke dni vydání rozsudku soudu prvního stupně.
Žalobní návrh zdůvodnili tím, že žalobci nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem děděním a cesemi po své právní předchůdkyni L. P., jíž byly předmětné nemovité věci konfiskovány bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále jen „revizní zákon“), a to na základě zneužití znění i účelu tohoto zákona komunistickým režimem v dubnu roku 1948 i přes absenci rozhodnutí československé vlády podle §2 odst. 2 revizního zákona, za něž nebyla nikdy vyplacena náhrada podle §7 revizního zákona. Československý stát tak měl učinit přesto, že zůstavitelka byla lichtenštejnskou státní příslušnicí a měla také českou národnost.
Žalovaní shodně navrhli zamítnutí žaloby. Uvedli, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a postrádají aktivní věcnou legitimaci. Podle právní úpravy účinné v době úmrtí právní předchůdkyně žalobců se ohledně nemovitých věcí nacházejících se na území Československé socialistické republiky vyžadovalo projednání dědictví československým státním notářstvím, k němuž nedošlo. Shodně také uvedli, že pokud mělo dojít k obnově vlastnického práva zůstavitelky, mělo se tak stát výhradně prostřednictvím restitučního správního řízení, nikoliv cestou podané žaloby v rámci civilního řízení, jelikož k odnětí majetku zůstavitelky došlo po 25. 2. 1948 bez náhrady postupem podle revizního zákona. Dále pak žalovaný 2) namítl promlčení nároku na zaplacení finanční náhrady podle zákona č. 329/1920 Sb.
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, č. j. 6 C 413/2018-387, žalobu zamítl (výroky I a II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalovaných rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, č. j. 5 Co 1104/2021-455, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II potvrdil (výrok I), výrok III rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Obsahem podaného dovolání je zejména zpochybnění závěru, že projednávaný případ spadá do působnosti restitučních předpisů. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila. Žalovaný 2) má za to, že na straně žalobců je nedostatek aktivní legitimace, jakož i nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která se zabývá konkurencí restitučních předpisů a obecné právní úpravy a namítá, že žalobci nemohou svůj nárok uplatňovat podle obecných předpisů, nýbrž se na danou věc uplatní restituční předpisy, které jsou úpravou speciální k předpisům obecným. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatelé ve velmi obsáhlém dovolání nastínili, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit, a to i ty otázky, které dovolatelé považují za dosud neřešené.
Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, toto i dále uvedená rozhodnutí dostupná na www.nalus.usoud.cz ). V posuzované věci poskytly nalézací soudy dovolatelům rozsáhlý výklad otázky konkurence restitučních předpisů a obecné právní úpravy, který nijak nevybočuje z již ustálených závěrů, na nichž se sjednotila judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a dovolací soud nevidí žádný důvod k tomu, aby se od těchto závěrů jakkoli odchýlil.
V nyní posuzované věci žalobci dle svých tvrzení nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem děděním a cesemi po své právní předchůdkyni L. P., jíž byly předmětné nemovité věci konfiskovány bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Za konfiskovaný majetek nebyla nikdy vyplacena náhrada. Československý stát tak měl učinit přesto, že zůstavitelka byla lichtenštejnskou státní příslušnicí a měla také českou národnost (tu však pozbyla sňatkem). Předmětný majetek nebyl projednán v dědictví před československým státním notářstvím. Před soudy lichtenštejnskými a rakouskými o majetku jednáno nebylo, jelikož v době úmrtí zůstavitelka vlastníkem předmětného majetku nebyla, o majetek přišla na základě revizního zákona. Dovolatelé tak nyní poukazují na skutečnost, že jsou právními nástupci zůstavitelky a z tohoto titulu mají nárok na vyklizení a určení vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem, eventuálně na náhradu za majetek, který kontinuálně od dubna roku 1948 neoprávněně užívá Česká republika. Vylučují, že by zabrání předmětných nemovitých věcí spadalo do věcné působnosti restitučních předpisů a dovolávají se nápravy cestou civilního práva a mezinárodních předpisů.
Nalézací soudy považovaly za prokázané, že stát se sporných pozemků chopil v srpnu 1948 na základě revizního zákona. Dále uzavřely, že žalobci neprokázali své vlastnické právo ke sporným nemovitým věcem, ani vlastnické právo své právní předchůdkyně ke dni úmrtí, proto postrádají aktivní legitimaci k podání žaloby na vyklizení. Stejně tak nejsou aktivně legitimováni k náhradě škody za vydání plodů a užitků. Žalobci dále nemají ani právní zájem na určovací žalobě, že jsou v současné době spoluvlastníky předmětných nemovitostí, jelikož předmětný majetek nebyl projednán v dědickém řízení v České republice.
Nalézací soudy především odkázaly na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (dále jen „Stanovisko“), podle jehož závěru tvrzení vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Zdůraznily smysl restitučního zákonodárství jako snahu zmírnit byť alespoň některé majetkové křivdy vzniklé v rozhodném období a uzavřely, že k uplatnění nároků na majetek odebraný v rozhodném období vede cesta pouze přes restituční předpisy. U žalobců tak není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva cestou určovací žaloby. Odvolací soud pak uzavřel, že i náhrada za vyvlastněný majetek může být navrácena pouze cestou dle zákona č. 229/1991 Sb., tedy cestou restitučních předpisů.
Prostřednictvím velkého množství námitek dovolatelé veškeré závěry nalézacích soudů zpochybňují a snaží se prokázat, že na věc nelze aplikovat restituční předpisy, že jsou aktivně legitimováni k žalobě na vyklizení podle civilního práva, což vyplývá i z mezinárodního obyčejového práva.
K aplikaci S tanoviska pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, na posuzovanou věc:
V nyní posuzované věci bylo nalézacími soudy zjištěno, že Československý stát se v srpnu roku 1948 chopil držby sporných nemovitých věcí na základě revizního zákona. S ohledem na výše uvedené je tak nesporné, že nemovitosti přešly do vlastnictví státu v rozhodném období pro aplikaci restitučních předpisů, tedy po 25. 2. 1948. Jelikož konfiskační proces byl účinně proveden až po tomto datu, je namístě promítnout do rozhodování soudu zásadu in favorem restitutionis a žalobci se tudíž nemohou úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva za použití obecných občanskoprávních institutů - žaloby na určení vlastnického práva, žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 361/21).
Přípustnost dovolání proto nemohou založit námitky dovolatelů, jimiž polemizují s názorem odvolacího soudu ohledně aplikace Stanoviska na posuzovanou věc, neboť jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud ve své rozsáhlé judikatuře navazující právě na výklad Stanoviska podrobně vysvětlil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a doplnil, že samotné zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného.
Pouze pro doplnění Nejvyšší soud uvádí, že právě ve Stanovisku Ústavní soud danou problematiku podrobně vysvětlil a uvedl, že předpisy, jejichž účelem bylo zmírnit alespoň některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. 2. 1948 (zejména zákony č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 243/1992 Sb., č. 403/1990 Sb., č. 298/1990 Sb., č. 173/1990 Sb., č. 172/1991 Sb. a další), jsou ne zcela sourodou skupinou norem, ne vždy shodné terminologie, avšak vždy téhož účelu. Zákonodárce při jejich konstituování vycházel z faktického stavu v roce 1990 nebo o málo později, vědom si nejen v té době ještě se z paměti nevytrácejících důvodů, které jej k takovému zásahu do vlastnických práv vedly, ale rovněž nutnosti limitovat změnu ve vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, který jí byl sledován a který je nejlépe vyjádřen právě v ustanovení §1 zákona č. 229/1991 Sb. a preambuli zákona č. 87/1991 Sb., tedy k cílené a přesně vymezené změně v rozdělení majetku, které v té době panovalo. Takto jasně vyjádřená vůle má o to závažnější obsah, neboť k tomuto kroku nebyl povinován. Byť k majetkovým křivdám, které mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, která v mezidobí tento majetek nabyla, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04). Shodně to vyjádřil rovněž Maďarský Ústavní soud (rozhodnutí 27/1991 ze dne 20. 4. 1991 a 15/1993 ze dne 12. 3. 1993). Evropský soud pro lidská práva pak ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. 3. 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 22. 6. 2004 Broniowski proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva, „nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny.“ (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci Kopecký proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy nadále garantováno není.
Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.
Ústavní soud opakovaně připomněl, že restituční předpisy tvoří komplex a je třeba je vždy vykládat v jejich vzájemné souvislosti, s ohledem na cíl, který byl jejich přijetím vytyčen (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 691/01, věta první), a to zmírnění některých majetkových křivd nastalých v tzv. rozhodném období. Lze mít za to, že výsledkem jejich přijetí a následné aplikace mělo být rovněž nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Takový požadavek je nezbytný pro další existenci České republiky jako právního státu, jehož základním pilířem je rovněž princip právní jistoty. Uvedená zásada pak Českou republiku nově zavazuje i ve vztahu a v rámci přejatých závazků při vstupu do Evropské unie. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy, a to je zejména nutné zdůraznit, s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 – 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná. Ve svém nálezu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04, Ústavní soud konstatoval, že „podle čl. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nenachází v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let. Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů.“.
Soudobé procesní předpisy záměrně stanoví lhůtu, ve které je možné právní akt či jeho účinky právní cestou napadnout, jinak platí, že je-li tato lhůta promeškána, je rozhodnutí orgánů veřejné moci pravomocné (ve vztahu ke správním rozhodnutím platí zásada správnosti správního rozhodnutí), včetně účinků, které na jeho základě nastaly. Pokud by byla tato lhůta zpochybněna, stejně jako účinky aktu samého, nebylo by žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům, domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti, s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu.
V této souvislosti lze znovu poukázat na účel předpisů restitučních, které jediné prolomily tuto lhůtu. Pouze v jejich rámci a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle, tj. zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, však lze, jak Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence dosáhnout.
K aplikaci restitučních předpisů, s ohledem na podmínku státního občanství:
Dovolatelé namítají, že se na ně restituční předpisy nevztahují, jelikož zůstavitelka přišla o české státní občanství sňatkem ex lege dávno před zabráním majetku a žalobci by je nestihli nabýt zpět včas dle požadavků restitučních předpisů. S odkazy na rozhodnutí výboru OSN pro lidská práva považují podmínku občanství za diskriminační. Odkazují na nález pléna Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS. 33/96. Tímto rozhodnutím byl sice zamítnut návrh na zrušení ustanovení, vyjádřeného v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy ohledně podmínky státního občanství České a Slovenské Federativní republiky, avšak v rozhodnutí bylo vyloženo, za jakých podmínek je možné omezit princip rovnosti na základě rozumných a objektivních znaků a vyloučit tak libovůli rozlišování (např. na základě občanství).
K tomu Evropská komise pro lidská práva ve Štrasburku v rozhodnutích ze dne 4. 3. 1996, č. 23131/93 (Brežný v. Slovensko), ze dne 11. 4. 1996, č. 28390/95 (Pezoldová v. Česká republika), ze dne 13. 5. 1996, č. 23899/93 (Nohejl v. Česká republika), ze dne 13. 5. 1996, č. 23063/93 (Jonas), předeslala, že k zásahům do vlastnického práva došlo v době, kdy Česká republika (resp. Československo) ještě nepřevzaly záruky za dodržování lidských práv (neslučitelnost ratione temporis ). Dále konstatovala, že dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neexistuje právo na restituci vlastnictví, a protože diskriminace dle čl. 14 Úmluvy je možná jen v souvislosti s porušením některého jiného hmotného práva zaručeného Úmluvou, nelze dovodit v případě podmínky státního občanství a trvalého pobytu dle restitučních předpisů porušení zákazu diskriminace. Jestliže tedy dle Úmluvy neexistuje právo na restituci vlastnictví, jsou dle Komise restituce zcela v rukou toho kterého státu jako suveréna.
Ke stejnému názoru se přiklonil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2166/2006 (toto i dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz ), podle kterého: „Zákon č. 87/1991 Sb. vychází z konstrukce, podle které je nepochybné, že osoba uplatňující nárok na vydání věci podle restitučního zákona je oprávněnou osobou jen tehdy, splňuje-li podmínku státního občanství (§3 odst. 1 uvedeného zákona). V této souvislosti odkazuje dovolací soud na závěry dovozené v nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, podle kterých cílem restitučního zákonodárství bylo nejen zmírnění některých majetkových křivd, spáchaných komunistickým režimem, nýbrž i chápání restitucí jako jedné z forem privatizace. V podmínce státního občanství se proto promítla snaha zákonodárce provést restituci tehdy, když je dána přítomnost restituenta a tím i pravděpodobnost péče řádného hospodáře o restituovaný majetek. Čl. II zákona č. 88/1990 Sb. umožňoval přitom v době od 29. 3. 1990 do 31. 12. 1993 případným restituentům pouhým sdělením svého zájmu o československé (resp. ode dne 1. 1. 1993 o české) občanství získat je s účinky ex tunc zpět. Tímto byl vnitrostátním právem vytvořen dostatečný prostor pro uplatnění restitučních nároků podle zákona o mimosoudních rehabilitacích i pro osoby, které nesplňovaly podmínku státního občanství. Uvedené závěry jsou důsledkem skutečnosti, že předmětem reglementace provedené zákonem č. 87/1991 Sb. je zmírnění následků toliko některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, tedy zmírnit nikoli všechny křivdy co do jejich obsahu a rozsahu, nýbrž - a to pouze v tomto směru - jen křivdy nejzávažnější (srov. nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl ÚS 3/94). Nesplňuje-li tedy osoba, jejíž vlastnické právo jí bylo odňato či jakkoliv omezeno způsobem předpokládaným §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., požadavky kladoucí na tzv. oprávněnou osobu určené §3 zákona č. 87/1991 Sb., nelze se nápravy domáhat cestou obecných právních předpisů; přijetí opačného závěru by ostatně naznačovalo nadbytečnost restitučního zákonodárství jako celku.“
Požadavek státního občanství tedy nelze považovat za diskriminační, jelikož je suverénním právem státu stanovit podmínky pro rozsah restituce majetku. Proto pokud se dovolatelé domáhají svého vlastnického práva určovací žalobou (§80 o. s. ř.) cestou obecných předpisů právě proto, že podle předpisů restitučních na takové navrácení majetku nemají právo a tím tak restituční předpisy obcházejí, pak opět nelze než poukázat na Stanovisko Ústavního soudu, které možnost aplikace obecných předpisů vylučuje a toto Stanovisko nelze považovat za překonané.
K tvrzenému nabytí v dědickém řízení:
Žalobci požadavek na projednání dědictví v České republice považují za čistě formalistický. Jejich požadavek, že jsou přímo oni vlastníky předmětného majetku, není podle nich důvodem k zamítnutí žaloby. Při určení vlastnictví ke dni úmrtí a dalších řízeních navazujících by šlo o dlouhý a nákladný proces. Odkazují na rozhodnutí Krajského soudu v Praze 22 Co 84/2018 které daný postup aprobovalo. Požadují, aby bylo určeno, že naléhavý zájem žalobců na požadovaném určení je dán i přes absenci dědického rozhodnutí.
Dovolateli namítané rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 22 Co 84/2018 bylo projednáváno kolegiem Nejvyššího soudu, avšak nebylo pro nesoulad kolegia s jeho závěry přijato k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Nadále tak tedy platí závěry z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy že je nutné žalovat na určení vlastnictví ke dni úmrtí zůstavitelky a až následně zahájit dodatečné projednání dědictví ohledně zjištěného zůstavitelčina majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2418/2011).
Dovolací soud nemá důvod se od těchto ustálených závěrů jakkoli odchýlit.
K nesprávnému posouzení nároku na peněžitou náhradu a nároku na náhradu za zabraný majetek:
Obsahem podaného dovolání jsou rovněž námitky, že právní předchůdkyně žalobců byla v rozporu s mezinárodním právem zbavena vlastnického práva, aniž by jí byla přisouzena náhrada.
Dovolatelé namítají, že nejsou adresáty restitučních předpisů. V řízení však bylo prokázáno, že v případě dovolatelů se nelze požadovaného nároku domáhat cestou obecné žaloby, nýbrž právě cestou restitučních předpisů. Předmětný majetek byl zůstavitelce odebrán na základě revizního zákona v srpnu roku 1948, tedy v rozhodném období pro aplikaci restitučních předpisů. Právě z nich pak plynula náhrada za zabraný majetek, pokud nebyl vrácen a to postupem a ve lhůtách tam uvedených. Jinak řečeno, stát přikročil k obnovení vlastnického práva zcela dobrovolně, a to pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové působnosti (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné působnosti a personální působnosti. V případech, které nebylo možno subsumovat pod rozsah restitučních předpisů (oprávněné osoby nesplňují podmínku státního občanství, jde o majetek nepodléhající restitučním nárokům či k násilnému "zabrání" státem došlo mimo rozhodné období), nelze se domáhat ochrany cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 1042/10). Nárok na náhradu tak v určitých vymezených případech vyplýval opět z restitučních předpisů, a nejde tak o otázku v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
K dalším námitkám dovolatelů:
Podle dovolatelů jim odvolací soud svým postupem odepřel právo na spravedlivý proces a porušil tím i další práva a zásady jako například právo na přístup k nezávislému soudu s plnou pravomocí věc projednat, právo na přezkoumatelné a řádné odůvodnění, právo na soukromý a rodinný život, právo na účinné právní prostředky nápravy, jakož i práva vyplývající z mezinárodních nástrojů ochrany v oblasti lidských práv, z mezinárodního obyčejového práva (nárok na vrácení nemovitostí nebo poskytnutí náhrady za odebraný majetek) a mnohá další.
Dovolací soud žádné zde uváděné porušení práv nebo zásad neshledává. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelé nesouhlasí, nezakládá porušení jejich ústavně zaručených práv. Dovolatelé staví své námitky na tom, že Česká republika předmětný majetek užívá neoprávněně a z tohoto důvodu je povinna jej navrátit dovolatelům jako právním nástupcům zůstavitelky. Tak tomu ale není. Evropský soud pro lidská práva dal zcela jasně najevo, že státy mají volnost ve stanovení podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd. Judikatura Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech byla sjednocena plénem Ústavního soudu, podle jehož Stanoviska nalézací soudy postupovaly a přitom dovolatelům poskytly rozsáhlý rozbor konstantně zastávaného názoru k této problematice, a svá rozhodnutí i velmi podrobně odůvodnily. Od závěrů zde uvedených se nehodlá dovolací soud odchýlit.
Dovolatelé dále zcela opomíjí, že jimi namítané vady řízení (kam patří uplatněná námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, že se nevypořádal se všemi vznesenými námitkami, nebo že bylo porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces) samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
Nejvyšší soud nezpochybňuje tvrzenou majetkovou křivdu, jež měla být způsobena právní předchůdkyni žalobců. Avšak rozhodnout o odčinění této křivdy lze pouze způsobem a v intencích právního řádu České republiky. Jak ostatně konstatoval Ústavní soud ve Stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 – „samotné zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného.“
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, je založen na právních otázkách, které odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a dovolací soud nemá důvod vyřešené právní otázky posoudit jinak. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalovaný 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 3. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu