ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1990.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1990/2023-2173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1531/19, proti žalované E. K. , vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 98/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2023, č. j. 12 Co 230/2020-1949, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 3. 7. 2020, č. j. 10 C 98/2012-1743, rozhodl, že žaloba, kterou žalobce požadoval určit, že je vlastníkem pozemku p. č. XY, o výměře 5 m 2 a p. č. XY o výměře 37 m 2 , vymezených a označených geometrickým plánem vyhotoveným Ing. Ladislavem Polanem, Geodetická kancelář, Fügnerova 1524, 440 01 Louny, číslo plánu 208–238/2015, mapový list ZS-VI-12-19, pro obec XY, katastrální území XY, z 16. 12. 2015, se zamítá, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 2. 2023, č. j. 12 Co 230/2020-1949, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení a odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost nijak výslovně nevymezuje, podle jeho obsahu uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Obecně k dovolání žalobce:
Dovolatel podává rozsáhlé a neuspořádané dovolání sestávající převážně ze stále znovu opakovaných tvrzení a rozsáhlých citací napadeného rozhodnutí, rozhodnutí soudu prvního stupně, i judikatury. Dovolatel výslovně a jednoznačně neformuluje právní otázky, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které zakládají přípustnost dovolání, výslovně neuvádí ani předpoklady přípustnosti dovolání; z jeho obsahu se však dá usoudit, že namítá, že některé (zpravidla vágně či nedostatečně vymezené) otázky soudy posoudily v rozporu s judikaturou dovolacího a Ústavního soudu. Dovolací soud poznamenává, že ačkoliv je žalobce zastoupen advokátem, nejen že dovolání není logicky uspořádáno, ale ani neobsahuje vymezení jeho přípustnosti a jeho forma i rozsah a obsah jsou velmi podobné nejen předchozímu dovolání, i když byl zastoupen jiným advokátem, ale i podáním v nalézacím řízení, ve kterém advokátem zastoupen nebyl.
Na tomto místě je proto třeba – jak k odůvodnění rozhodnutí soudů v nalézacím řízení, tak i k rozhodnutí dovolacího soudu - připomenout závěry ustálené judikatury, podle nichž „ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání námitek účastníků, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013).
Obsah i rozsah odůvodnění rozsudku je vymezen v §157 odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení je však třeba vždy aplikovat s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci. Je-li podání zvláště rozsáhlé (jako je tomu v dané věci) a přitom obsahuje řadu tvrzení, která pro posouzení věci nejsou významná, anebo jde např. v dovolacím řízení o nepřípustná tvrzení (skutkové námitky či tzv. novoty), nelze výjimečně vyloučit odkaz na to, že např. „další námitky se netýkají skutečností, na kterých je přezkoumávané rozhodnutí založeno, a tudíž nemohou zpochybnit jeho právní závěry“, či použít obdobnou formulaci. To platí zejména tam, kde soud zjistí existenci právních skutečností natolik významných pro projednávanou věc, že další uplatněné skutečnosti nemohou mít na výsledek řízení zásadní vliv (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014).
Z procesního předpisu nevyplývá povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016).
Dovolatel v takovém případě nemůže očekávat, že odvolací či dovolací soud podrobně vypořádá každou jednotlivou námitku; pravděpodobnost že se tak stane, je nepřímo úměrná délce a nejasnosti podání. Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014).
S vědomím shora citovaných závěrů pak Nejvyšší soud přistoupil také k přezkoumání napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s judikaturou Nejvyššího soudu, ani s judikaturou Ústavního soudu.
K námitce opomenutých důkazů a tvrzeným nedostatkům v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu:
Dovolatel vytýká soudům tzv. „opomenuté důkazy“, odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a tvrdí, že tato opomenutí porušila jeho právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků. Nikoliv každé opomenutí důkazu však nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Obecně přitom platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces, nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím ke každé konkrétní věci. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011). O to jde i v dané věci, kdy přemíra důkazních návrhů byla odrazem způsobu vedení sporu žalobcem.
Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. 3076/13 (bod 19), dostupném na http://nalus.usoud.cz , uvedl, že „ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud je nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.“ Ve světle uvedené judikatury tak o porušení práva na spravedlivý proces nejde.
K rozporu mezi skutečným a knihovním stavem:
Jak dovolatel správně uvádí, podle judikatury v případě rozporu mezi skutečným a knihovním stavem ohledně vlastnického práva je třeba dát přednost stavu skutečnému. Nicméně v dané věci soudy nevyšly z opačného názoru, prostě jen dospěly k závěru, že žalobce sporné právo nevydržel; uvedený rozpor tu není.
K hodnocení důkazů, včetně důkazu znaleckým posudkem, a k polemice se skutkovými zjištěními:
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky – a ty tvoří převážnou část dovoláni – pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř.
K držbě sporného pozemku:
V této věci již Nejvyšší soud rozhodoval, když rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud o věci rozhodoval na základě podání, které označil jako „dovolání čítající 70 stran plně popsaných písmem velikosti 9“. Dovolací soud především poukázal na to, že soudy neučinily jednoznačný závěr o tom, zda žalobce byl držitelem sporného práva, přesto však posuzovaly jeho dobrou víru; tím (implicitně) vyšly z toho, že žalobce držitelem byl (jinak by nebyl důvod zabývat se jeho dobrou vírou). Nedostatek dobré víry žalobce pak soud opřel o obsah darovací smlouvy z roku 1997, ve které je předmět darování jasně vymezen. Nejvyšší soud však konstatoval, že samotná okolnost, že sporný pozemek není ve smlouvě, kterou žalobce nabyl nemovitosti, uveden, nevylučuje podle konstantní judikatury jeho oprávněnou držbu. Chybí též zjištění, jak tomu bylo s držbou v době, kdy mělo dojít k vydržení pozemku – žalobce se totiž (údajně) chopil jeho držby v roce 1997, k vydržení tak mohlo dojít v roce 2007, žaloba byla podána v roce 2012. Nejvyšší soud však – oproti tvrzení žalobce v dovolání – nevyslovil závazný právní názor, že by žalobce byl držitelem, a uzavřel: „Soud prvního stupně nejprve zjistí, kdo byl v rozhodné době držitelem sporného pozemku, a pokud to byl žalobce (ohledně skutečností zakládajících jeho držbu nese důkazní břemeno), posoudí, zda byl z hlediska uvedené judikatury se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem pozemku“. Další dovolací námitky považoval za nevýznamné.
Otázkou držby žalobce se soudy v dalším řízení řádně zabývaly. Okresní soud vyzval žalobce, aby doplnil tvrzení o tom, kdy se on nebo jeho právní předchůdce ujal držby; to žalobce řádně neučinil. Přitom na sporných pozemcích se nachází veřejná cesta, takže to, že po nich žalobce či jeho předchůdce chodili, ev. je i udržovali, ještě neznamená, že by se ujal jejich držby.
Dovolací soud opakovaně vyslovil, že přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemenu (např. přechází přes cizí pozemek), ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 933/2016), což platí i pro držbu práva vlastnického.
Soud prvního stupně pod bodem 44 B rozsudku jasně vysvětlil, proč nemá držbu za prokázanou; toto hodnocení, které převzal i odvolací soud (viz body 7 a násl. jeho rozsudku), není zjevně nepřiměřené, a dovolací soud na ně odkazuje. Rozpor napadeného rozsudku s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, tak není dán.
K charakteru sporné cesty jako účelové komunikace:
Žalobce není spokojen s tím, jak soudy hodnotily povahu sporné cesty, a cituje judikaturu k účelovým komunikacím, se kterou má být jejich rozhodnutí v rozporu . Soudy vyšly ze zjištění, že spornou cestu užíval k přístupu ke svým nemovitostem nejen žalobce, ale i žalovaná a další sousedé, aniž přitom vyžadovali svolení žalobce nebo jeho otce; nebylo tu nic, co by umožňovalo učinit závěr o tom, že žalobce či jeho otec byli držiteli pozemku, nemohli tedy pozemek vydržet. Jiným způsobem, než vydržením vlastnictví nenabyli. Pak je ovšem celkem lhostejné, zda cesta tvořila účelovou komunikaci či nikoliv; k vydržení pozemku na kterém leží, nemohlo dojít pro nedostatek držby.
Ke dvojinstančnosti řízení:
Dovolatel poukazuje na nerespektování jím tvrzené ústavní zásady dvojinstančnosti řízení, a to při odkazu na starší judikaturu reflektující v tu dobu platnou a účinnou úpravu občanského soudního řízení; nicméně dvojinstančnost již podle současné judikatury není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“, jestliže mu ustanovení §213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle §220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatele) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/03, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, sp. zn. II. ÚS 2826/07, ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a další).
K tvrzené podjatosti soudce:
Námitka, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nemůže založit přípustnost dovolání, soud k ní přihlédne jen tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel uvádí řadu dalších námitek, většinou skutkové povahy, které přípustnost dovolání založit nemohou, a dále takových, s nimiž ani výkladem nelze spojit vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, resp. právní otázky, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu