ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2138.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2138/2023-471
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) E. B. , b) M. B. , zastoupených Mgr. Kateřinou Brožkovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalovaným 1) D. K. , 2) J. K. , zastoupeným JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Labská louka 650, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C 3/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2022, č. j. 20 Co 187/2022-420, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 363,80 Kč k rukám zástupce žalovaných JUDr. Jiřího Králíka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 6. 6. 2022, č. j. 7 C 3/2014-385 (vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, č. j. 22 Cdo 21/2021-358, kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci, a to rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 11. 2019, č. j. 7 C 3/2014-299, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2020, č. j. 20 Co 47/2020-330), zamítl žalobu na určení, že každý ze žalobců je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále rovněž jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 20 Co 187/2022-420, zamítl návrh žalobců na přerušení odvolacího řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci (v té době manželé) uzavřeli dne 28. 9. 1995 jako kupující s E. T. jakožto prodávající kupní smlouvu, na základě které měli nabýt vlastnické právo k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“). Do doby rozhodnutí soudu však nebylo vlastnické právo žalobců vloženo do katastru nemovitostí. Dne 21. 12. 2013 uzavřeli žalovaní jako kupující s E. T. jako prodávající kupní smlouvu, na základě které měli žalovaní taktéž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Vlastnické právo žalovaných bylo následně vloženo do katastru nemovitostí. Dne 13. 3. 2014 žalovaní od kupní smlouvy ze dne 21. 12. 2013 odstoupili.
4. Soudy uzavřely, že žalobci vlastnické právo k předmětným nemovitostem nenabyli. Žalobci nemohli nabýt vlastnické právo přímo na základě kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1995, neboť jejich vlastnické právo nebylo vloženo do katastru nemovitostí. Nemohli se stát ani oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí ve smyslu §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť nebyli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim tyto nemovitosti patří. Zohlednily především, že žalobci usilující o nabytí předmětných nemovitostí nepodali návrh na vklad jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí a ani se nepřesvědčili, zda tento návrh podala druhá smluvní strana. Žalobci tak nezachovali běžnou opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost takového úkonu po každém požadovat. Nemohli proto být v omluvitelném právním ani skutkovém omylu, že jim předmětné nemovitosti patří. Proto vlastnické právo k předmětným nemovitostem nevydrželi ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, a to podle jeho obsahu do výroku II rozsudku odvolacího soudu. Jeho přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak (než tomu bylo v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na základě kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1995 nemohli být oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. Podle dovolatelů při zachování náležité (běžné) opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, neměli, resp. nemohli mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že jim předmětné nemovitosti patří. Žalobci se spoléhali na ujištění E. T. jako prodávající, že provede vklad vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí. Poznamenávají rovněž, že z předmětných pozemků platili v průběhu vydržecí doby daň z nemovitostí. Proto mají za to, že nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák.
6. Dále namítají, že soudy nižších stupňů se řádně nevypořádaly se všemi důkazními návrhy, a to s návrhem na výslech E. T. (o tomto důkazu podle tvrzení žalobců soud nijak nerozhodl) a návrhem na provedení důkazů týkajících se „exekuce T. – výpisu z LV“ (návrh na provedení těchto důkazů sice soud prvního stupně zamítl, ale své rozhodnutí nijak neodůvodnil). Tyto tzv. opomenuté důkazy zakládají podle žalobců nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, případně jejich protiústavnost - v této souvislosti odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03.
7. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu. Podle žalovaných je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci. Žalobci nebyli oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák., neboť nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim tyto nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1995 patří. Je nutné především zohlednit, že žalobci nepodali návrh na vklad jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí a ani se nepřesvědčili, zda tento návrh podala E. T. jako prodávající. K námitce žalobců o tzv. „opomenutých důkazech“ poznamenávají, že soud prvního stupně při jednání konaném dne 10. 10. 2019 návrh na provedení důkazu výslechem E. T. zamítl. Jelikož soudy nižších stupňů o tomto důkazu rozhodly, nemůže se jednat o „opomenutý důkaz“. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
9. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. K námitce žalobců, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyli na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák.:
12. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda žalobci nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák., nebylo-li jejich vlastnické právo, které měli nabýt prostřednictvím příslušné smlouvy, zapsáno do katastru nemovitostí ve smyslu §133 odst. 2 obč. zák.
13. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci měly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, nastat před 1. 1. 2014, je nutné na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [k tomu srovnej §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
14. Podle §133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
15. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
16. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
17. Zákon stanoví, že držitel musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, aby byl držitelem oprávněným. Tuto podmínku vykládá judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“ Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997, s. 587).
18. Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000).
19. Omluvitelným může být omyl skutkový a výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl (na rozdíl např. od obecného občanského zákoníku z roku 1811). I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Omyl vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku účinného v době, kdy se držitel ujímá držby, však omluvitelný není (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001).
20. Pouhá neznalost jinak jasného a nepochybného ustanovení zákona omluvitelná není, neboť při zachování obvyklé opatrnosti se předpokládá, že každý se seznámí se zákonnou úpravou právního úkonu, který hodlá učinit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000).
21. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020).
22. V rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3037/2011, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že držitel, který se chopil držby nemovitosti na základě smlouvy, podle které měl nabýt vlastnické právo, jež však nebylo zapsáno do katastru nemovitostí, nemohl být v omluvitelném omylu (a to ani skutkovém ani právním), že mu nemovité věci patří. V této věci Nejvyšší soud vyložil, že „tvrzení dovolatele, že byl uveden v omyl a spoléhal se při celém prodeji na právničku prodávajícího, není významné. Pokud dovolatel usilující o nabytí nemovitosti nepodal návrh na vklad ani se nepřesvědčil, že tento návrh podala druhá smluvní strana, tak nezachoval běžnou opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost tohoto právního úkonu po každém požadovat.“ V této věci Nejvyšší soud uzavřel, že takový držitel není držitelem oprávněným podle §130 odst. 1 obč. zák., a nemohl tak nabýt vlastnické právo vydržením ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. (k tomu srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 672/2019).
23. V rozsudku ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 21/2021 (předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci), dovolací soud vyložil, že žalobci nemohli být oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí, pokud nebylo jejich vlastnické právo, které měli nabýt na základě kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1995, zapsáno do katastru nemovitostí. Uvedl, že „vzhledem ke zcela jasné a nepochybné právní úpravě obsažené v §133 odst. 2 obč. zák. (podle kterého převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak) nemohli být žalobci v omluvitelném právním omylu, že došlo k převodu vlastnického práva pouze na základě uzavřené smlouvy bez nutnosti vkladu vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí. Žalobci rovněž nemohli být v omluvitelném skutkovém omylu, že ke vkladu vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí došlo. Pokud žalobci usilující o nabytí nemovitosti návrh na vklad do katastru nemovitostí nepodali ani se nepřesvědčili, že tento návrh podala druhá smluvní strana, nezachovali tak běžnou opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost takového právního úkonu po každém požadovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3037/2011). Z uvedeného plyne, že žalobci nemohli být oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí podle §130 odst. 1 obč. zák., a proto k nim nemohli nabýt vlastnické právo vydržením ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák.“
24. S těmito závěry se dovolací soud nadále ztotožňuje a neshledává ani v poměrech projednávané věci žádný důvod pro odlišné posouzení této právní otázky.
25. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud nepovažuje ani za důvodné posoudit tuto otázku jinak. Proto není dovolání žalobců v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
26. K námitce žalobců týkající se tzv. opomenutých důkazů:
27. Žalobci v dovolání dále namítají, že soudy nižších stupňů se řádně nevypořádaly se všemi důkazními návrhy žalobců, a to s návrhem na výslech E. T. (o tomto důkazů podle tvrzení žalobců soud nijak nerozhodl) a návrhem na provedení důkazů týkajících se „exekuce T. – výpisu z LV“ (návrh na provedení těchto důkazů sice soud prvního stupně zamítl, ale své rozhodnutí nijak neodůvodnil).
28. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, kdy je třeba zdůvodnit i to, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud soud důkazním návrhům vzneseným účastníky nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07]. Současně však také platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. V praxi se lze totiž setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3167/2021, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, uveřejněný pod číslem 38/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
29. Soud prvního stupně při jednání konaném dne 6. 6. 2022 zamítl návrh na provedení důkazů výslechem E. T. a důkazů vztahujících se „k exekuci T. – výpisu z LV“ (viz protokol o jednání soudu prvního stupně ze dne 6. 6. 2022, č. l. 372 – není tedy opodstatněná námitka žalobců, že soud o návrhu na výslech E. T. žádným způsobem nerozhodl). Přestože soud prvního stupně ani odvolací soud výslovně neuvedl, proč nevyhověl návrhu na provedení těchto důkazů, nemůže být žádných pochyb o tom, že provedení těchto důkazů měly soudy nižších stupňů (se zřetelem ke skutkovým zjištěním učiněným z ostatních provedených důkazů) za nadbytečné. Za těchto okolností nelze toto opomenutí soudů nižších stupňů považovat za porušení práva žalobců na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020). Z tohoto důvodu ani tato námitka žalobců přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
30. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
31. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 9. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu