ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2258.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2258/2023-655
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce G. A. , zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Údolní 1724/59, proti žalovaným 1) P. P. , 2) J. P. , oběma zastoupeným Mgr. Petrem Kafkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o náhradu vynaložených nákladů a zaplacení bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 162/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. 18 Co 317/2022, 18 Co 1/2023-624, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 9 C 162/2018-578, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2022, č. j. 9 C 162/2018
-600, ve výroku I bodu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované 2) zaplatit žalobci 412 377 Kč jako náhradu účelně vynaložených nákladů na správu společné věci – pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému 1) zaplatit žalobci 103 094,25 Kč jako náhradu účelně vynaložených nákladů na správu společných věcí, tedy předmětných nemovitostí (výrok I bod 2). Zamítl také žalobu na uložení povinnosti žalovanému 1) zaplatit žalobci 495 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému užíváním předmětných nemovitostí (výrok I bod 3). Ve výroku I bodu 4 zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému 1) zaplatit žalobci 22 500 Kč s příslušenstvím ve výši 8,5 % ročně od 22. 5. 2018 do zaplacení za užívání předmětných nemovitostí na základě nájemního vztahu. Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 18 Co 317/2022, 18 Co 1/2023-624, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích III a IV rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
4. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemá právo na náhradu nákladů vynaložených v roce 2015 na společnou věc, které vynaložil jakožto jeden ze spoluvlastníků, a to vůči žalovanému 1) ve výši 103 094,25 Kč a vůči žalované 2) ve výši 412 377 Kč (kteří byli spoluvlastníky v době vynaložení těchto nákladů). V této souvislosti namítá, že v červnu roku 2015 uzavřel ústně s žalovanou 2) dohodu o správě společné věci ve smyslu §1135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Podle žalobce se spoluvlastníci dohodli na tom, že žalobce zrekonstruuje nemovitosti takovým způsobem, aby v nich mohl podnikat. O tom má svědčit i následné jednání stran této dohody (v této souvislost odkazuje žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012). Má také za to, že odvolací soud se s touto námitkou žalobce nevypořádal řádně. Tím porušil právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Eventuálně žalobce k požadavku na zaplacení poměrné části nákladů vynaložených v roce 2015 na společnou věc uvádí, že soud měl tento požadavek posoudit podle §1136 písm. a) o. z. Nesouhlasí však se závěrem odvolacího soudu, že v takovém případě může být tento nárok uplatněn až po zániku spoluvlastnictví (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2466/2018). Má za to, že tento nárok žalobce je splatný již za trvání spoluvlastnictví.
6. Žalobce v dovolání rovněž napadá závěry odvolacího soudu, který zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému 1) zaplatit 22 500 Kč za užívání věci žalovaným 1) od 24. 9. 2009 do 31. 12. 2009 a 495 000 Kč s příslušenstvím za užívání věci žalovaným 1) od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2015.
7. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tento požadavek žalobce je promlčen, podal-li žalobu 22. 5. 2018. Poukazuje na to, že v poměrech projednávané věci je nutné zohlednit, že „žalobce se dozvěděl rozhodující právní skutečnost, že závěť, kterou byl povolán za dědice nemovitosti, zakládající jeho žalobní nárok, je platná, nejdříve z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vyhlášeného 23. 5. 2016“. Před tímto okamžikem nemohla započíst promlčecí doba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002). Také uvádí, že s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci (které specifikuje blíže v dovolání) je nutno námitku promlčení posoudit jako rozpornou s dobrými mravy. Odvolací soud však tento skutkový stav nijak nezohlednil. Takový postup odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu vyjádřenou v nálezu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18, či v nálezu ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 4152/18.
8. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
10. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
I) K požadavku žalobce na náhradu finančních prostředků vynaložených na společnou věc v roce 2015:
a) k námitce žalobce, že finanční prostředky vynaložil v roce 2015 na společnou věc na základě dohody s ostatními spoluvlastníky, a proto má právo na náhradu (poměrné části) vynaložených nákladů ve smyslu §1135 o. z.
12. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a ostatními spoluvlastníky nedošlo k uzavření dohody o správě společné věci (a že by na základě této dohody měl mít žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů na společnou věc).
13. Žalobce v dovolání předně nesouhlasí s těmito závěry odvolacího soudu a má za to, že z provedených důkazů vyplývá, že žalobce s ostatními spoluvlastníky takovou dohodu uzavřel. Namítá nesprávný výklad projevu vůle ze strany odvolacího soudu a v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012.
14. Podle §555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.
15. Podle §556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
16. Podle §556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 (dostupném, stejně jako dále označená rozhodnutí nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), přijal a odůvodnil závěr, že „základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2764/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019).“
18. K tomu Nejvyšší soud dále vyložil, že na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srovnej §35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typické pro předchozí občanský zákoník (srovnej zejména ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.
19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., rovněž poznamenal, že „ustanovení §555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam.“
20. Dovolací soud konstantně zastává názor, že výklad právního jednání ve vztahu ke konkrétní, skutkově jedinečné smlouvě provedený odvolacím soudem Nejvyšší soud zpochybní pouze za předpokladu zjevně nepřiměřenosti závěrů odvolacího soudu či pokud by nebyly závěry odvolacího soudu řádně odůvodněny (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1664/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 616/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3837/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3136/2020).
21. Nejvyšší soud neshledává v posuzované věci za zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů, že účastníci řízení jakožto spoluvlastníci neuzavřeli dohodu o správě společné věci (na základě které by měl žalobce právo na náhradu vynaložených nákladů na společnou věc). Soudy obou stupňů své závěry o sporném právním jednání důkladně odůvodnily. Skutečnosti svědčící o existenci takové dohody neplynou ani z následného jednání účastníků řízení. Samotná okolnost, že žalovaná 2) udělila souhlas žalobci s užíváním společných věcí k podnikatelské činnosti, či okolnost, že nemovitosti fakticky užíval žalobce, o vůli účastníků uzavřít dohodu ve výše uvedeném smyslu nesvědčí, a to ani v souhrnu s dalšími skutkovými zjištěními.
22. Závěry odvolacího soudu o tom, že účastníci řízení neuzavřeli dohodu o správě společné věci, jsou tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
23. Žalobce k tomu také namítá, že odvolací soud se řádně nevypořádal s odkazem žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012. V této souvislosti však žalobce neuvádí, který z předpokladů přípustnosti považuje za splněný ani neodkazuje na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Obsahem této části dovolání je pouhá polemika žalobce s procesním postupem odvolacího soudu a s jeho rozhodnutím.
24. V takovém případě však trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej §241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř., viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
b) k námitce žalobce, že má právo na náhradu těchto finančních prostředků na základě §1136 písm. a) o. z.
25. Žalobce v dovolání v souvislosti s finančními prostředky vynaloženými na společnou věc v roce 2015 eventuálně namítá, že požaduje nahradit náklady vynaložené na zhodnocení věci ve smyslu §1136 písm. a) o. z. Podle žalobce není správný závěr odvolacího soudu, že tento požadavek lze uplatnit až po zániku spoluvlastnictví (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2466/2018, a závěry přijaté v odborné literatuře).
26. Podle §1136 písm. a) o. z. spoluvlastník, který vynaložil na společnou věc náklad v zájmu ostatních spoluvlastníků bez jejich vyrozumění a souhlasu, může požadovat poměrnou část náhrady v rozsahu zhodnocení věci, jednalo-li se o náklad, který byl spoluvlastníkům ku prospěchu.
27. Z rozhodnutí odvolacího soudu (ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části založeno na dvou na sobě nezávislých důvodech: a) odvolací soud uzavřel, že náklady na společnou věc nebyly vynaloženy ku prospěchu ostatních spoluvlastníků, b) odvolací soud rovněž uvedl, že požadavek na náhradu těchto nákladů může být uplatněn až po zániku spoluvlastnictví.
28. V dovolání žalobce napadá pouze závěr odvolacího soudu ad b), k závěru ad a) se v dovolání nevyjadřuje. V souvislosti se závěrem odvolacího soudu ad a) tak žalobce v dovolání nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
29. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
30. Jelikož žalobce v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že náklady nebyly vynaloženy ve prospěch ostatních spoluvlastníků ve smyslu §1136 písm. a) o. z. [a i proto není požadavek žalobce na zaplacení těchto nákladů ve smyslu §1136 písm. a) o. z. opodstatněný], nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka žalobce směřující do závěru odvolacího soudu, že tento požadavek může být uplatněn až po zániku spoluvlastnictví. Dovolací soud se tak touto námitkou blíže nezabýval, protože její posouzení není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019).
II) K požadavku žalobce na uložení povinnosti žalovanému 1) zaplatit 495 000 Kč jakožto bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti žalovaným 1) od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2015:
31. Odvolací soud dovodil, že žalovaný 1) užíval předmětné nemovitosti pouze do 30. 6. 2014, a to na základě nájemní smlouvy. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný 1) užíval předmětné nemovitosti od 1. 7. 2014 do 30. 6. 2015. Proto není požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému 1) za období 1. 7. 2014 – 30. 6. 2015 opodstatněný.
32. Tento závěr odvolacího soudu žalobce v dovolání žádným způsobem nenapadá a nezpochybňuje jej.
33. V takovém případě však trpí dovolání v této části [tedy v souvislosti s požadavkem žalobce na zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti žalovaným 1) v období 1. 7. 2014 – 30. 6. 2015] vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej §241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř., viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
34. Dále odvolací soud vyložil, že a) žalovaný 1) užíval předmětné nemovitosti až do 30. 6. 2014 na základě nájemní smlouvy, a proto mu nemohlo vzniknout bezdůvodného obohacení; b) případný požadavek žalobce na zaplacení této částky je promlčen, neboť jej dovolatel uplatnil až po uplynutí promlčecí lhůty. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak i v této části postaveno na dvou samostatných důvodech. Proto postačí, zda v dovolacím přezkumu obstojí jen jeden z těchto důvodů.
35. Jelikož žalobce v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že žalovanému 1) nemohlo bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí v období od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2014 vzniknout, jelikož je žalovaný 1) užíval na základě nájemní smlouvy, nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka žalobce směřující do závěru odvolacího soudu, že tento požadavek žalobce je promlčen (resp. námitka, že námitka promlčení vznesená žalovanými je v rozporu s dobrými mravy a s tím související, dovolatelem formulované námitky). Dovolací soud se tak těmito námitkami blíže nezabýval, protože jejich posouzení není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019).
III) K požadavku žalobce na uložení povinnosti žalovanému 1) zaplatit 22 000 Kč za užívání nemovitosti na základě nájemní smlouvy 24. 9. 2009 do 31. 12. 2009:
36. V této části směřuje dovolání žalobce do výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Proto není dovolání žalobce v této části podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně přípustné.
37. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
38. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu