ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2435.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2435/2022-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ch. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, 2. května 7134, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 101312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 29/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 4. 2022, č. j. 60 Co 262/2021-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 28 C 29/2021-143, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 60 Co 262/2021-168, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou v dovolání odkazuje. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále také jako „předmětný pozemek“) na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Především uvádí, že žalobce ani jeho právní předchůdci nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim tento pozemek patří. Poukazuje především na skutečnost, že žalobci i jeho právním předchůdcům muselo být nejméně od roku 1990 zřejmé, že nejsou vlastníky předmětného pozemku. Dobrou víru žalobce, případně jeho právních předchůdců, nemůže opodstatnit ani skutečnost, že žalovaná po delší dobu nepožadovala za užívání pozemku žádnou náhradu. Pouze na základě této skutečnosti nemůže být dovolatelka v rámci tohoto řízení zbavena vlastnického práva.
Uvádí také, že byla jako vlastnice předmětného pozemku uvedena v katastru nemovitostí. V této souvislosti považuje v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za nevyřešenou právní otázku, „zda dlouhodobé užívání nemovitosti (…) právními předchůdci žalobce při neprokázané existenci vlastnického titulu představuje silnější titul, než knihovní zápis vlastnického práva, svědčící dovolatelce.“
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je nutno na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, vyložil, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní.“
Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).
Ústavní soud opakovaně uvedl, že soud musí vždy „vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení“ (nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011).
Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 360/06).
Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na dlouhodobou držbu váže zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020).
V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud (vázán rozsahem podaného dovolání, viz dále) za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobce, resp. jeho právní předchůdci, byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří, a proto k němu žalobce nabyl vlastnické právo vydržením ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud tuto úvahu rovněž řádně odůvodnil. V posuzované věci je nezbytné zohlednit s ohledem na individuální a specifické okolnosti tohoto případu, že právní předchůdci žalobce užívali předmětný pozemek na základě návrhu přídělu ze dne 15. 12. 1945. Přestože v řízení nebyla prokázána existence přídělové listiny, bylo zjištěno, že právní předchůdci žalobce zaplatili požadovanou zálohu na příděl. Lze také přihlédnout k přípisu Jednotného zemědělského družstvu v XY ze dne 5. 6. 1971, ve kterém je označen právní předchůdce žalobce jako vlastník předmětného pozemku. Především je nutné vzít v potaz přípis Místního národního výboru v XY ze dne 6. 2. 1989, prostřednictvím kterého bylo právním předchůdcům žalobce potvrzeno, že pozemek nabyli na základě příslušné přídělové listiny. Toto potvrdil rovněž v prohlášení ze dne 29. 5. 1992 J. G., člen tehdejší místní rolnické komise, jenž byl s celou situací ohledně přídělů obeznámen. Žalobce, resp. jeho právní předchůdci, tak předmětný pozemek užívali od poloviny 40. let 20. století a byli vzhledem ke všem okolnostem až do 3. 2. 2010 (kdy žalobce uzavřel nájemní smlouvu se žalovanou na sousední pozemek parc. č. st. XY) v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří. Lze také přihlédnout k postoji žalované, která ani k 3. 2. 2010, kdy se řešila otázka vlastnictví k sousednímu pozemku parc. č. st. XY a právní režim užívání tohoto pozemku, nepřistoupila k řešení stejných otázek týkajících se předmětného pozemku.
K uvedenému považuje Nejvyšší soud za důležité poznamenat, že nebyl oprávněn (vázán rozsahem dovolání žalované) v tomto dovolacím řízení řešit právní otázku, zda lze k vydržecí době žalobce započíst i dobu držby ze strany jeho právních předchůdců za předpokladu, že by pozemek vydržel již některý z těchto právních předchůdců žalobce, ani právní otázku existence (byť putativního) titulu svědčícího přímo žalobci, nikoliv jeho právním předchůdcům.
Není opodstatněná ani námitka dovolatelky, že dlouhodobé užívání pozemku ze strany žalobce, resp. jeho právních předchůdců, při neprokázání existence jejich vlastnického titulu nemůže představovat „silnější titul“ než knihovní zápis vlastnického práva svědčící dovolatelce. Nejvyšší soud opakovaně přijal a odůvodnil závěr, že oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas), je možná (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4938/2017).
Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud uzavřel, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání žalované tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu