ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2681.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2681/2022-1208
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 403/12, proti žalované K. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Rotreklem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 62 C 46/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2022, č. j. 44 Co 351/2018-1151, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2022, č. j. 44 Co 351/2018-1151, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2017, č. j. 62 C 46/2013-423, určil, že z věcí, které měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů (dále také jen „SJM“) připadá žalobci pozemek parc. č. XY o výměře 40 m 2 , jehož součástí je stavba č. e. XY, pozemek parc. č. XY o výměře 946 m 2 , pozemek parc. č. XY o výměře 15 m 2 a pozemek parc. č. XY o výměře 859 m 2 , to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, včetně movitých věcí tvořících vybavení stavby, to vše v hodnotě 1 500 000 Kč, pozemek parc. č. XY o výměře 206 m 2 , jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY o výměře 231 m 2 , vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, v hodnotě 500 000 Kč, a pozemek parc. č. XY o výměře 80 m 2 , jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY o výměře 77 m 2 , vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, v hodnotě 1 800 000 Kč; a žalované připadá bytová jednotka č. 775/12 v budově č. p. XY nacházející se na pozemku parc. č. XY, zapsaná na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, spoluvlastnický podíl na pozemku parc. č. XY o velikosti 7532/68191 a spoluvlastnický podíl na společných částech domu č. p. XY nacházejícího se na pozemku parc. č. XY o velikosti 7532/68191, to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, to vše v hodnotě 2 350 000 Kč, a movité věci tvořící vybavení této bytové jednotky v celkové hodnotě 50 000 Kč, a motocykl XY v hodnotě 30 000 Kč (výrok I). Žalobci a žalované rovným dílem přikázal dluh z hypotečního úvěru u České spořitelny, a. s., založeného smlouvou č. 0346462149 ze dne 14. 6. 2011 ve výši 1 724 565,27 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího vypořádacího podílu částku 6 984 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
Ve vztahu k vypořádání společného dluhu účastníků řízení ze smlouvy o hypotečním úvěru soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4799/2015, vyšel ze zásady, že dosud nezaplacený společný dluh zatížený příslušenstvím se vypořádává tak, že se povinnost zaplatit zůstatek dluhu uloží oběma manželům jednou polovinou. V projednávané věci přitom neshledal předpoklady pro uplatnění výjimky z daného pravidla, podle níž může soud dluh přikázat jen jednomu z manželů, jsou-li pro to dány konkrétní okolnosti. Uvedl, že hypoteční úvěr byl sice účastníkům poskytnut za účelem koupě nemovité věci, která byla v rámci vypořádání přikázána do výlučného vlastnictví žalobce, avšak tato nemovitá věc neslouží jako zástava k zajištění úvěru a žalobce ji neužívá.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2022, č. j. 44 Co 351/2018-1151, rozsudek soudu prvního soudu změnil tak, že určil, že z věcí, které měli žalobce a žalovaná v SJM připadá žalobci pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. e. XY, pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, včetně movitých věcí tvořících vybavení stavby, to vše v hodnotě 1 920 000 Kč, pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a pozemek parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, v hodnotě 1 000 000 Kč, pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, v hodnotě 3 560 000 Kč; žalované připadá bytová jednotka č. 775/12 v budově č. p. XY nacházející se na pozemku parc. č. XY, zapsaná na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, spoluvlastnický podíl na pozemku parc. č. XY o velikosti 7532/68191 a spoluvlastnický podíl na společných částech domu č. p. XY nacházejícího se na pozemku parc. č. XY o velikosti 7532/68191, to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, to vše v hodnotě 5 000 000 Kč, a movité věci tvořící vybavení této bytové jednotky v celkové hodnotě 30 000 Kč, a motocykl XY v hodnotě 30 000 Kč (výrok I bod A). Žalobci přikázal dluh z hypotečního úvěru u České spořitelny, a. s., založeného smlouvou č. 0346462149 ze dne 14. 6. 2011, v zůstatkové výši 1 449 257,37 Kč s příslušenstvím (výrok I bod B). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho vypořádacího podílu částku 1 719 994,69 Kč do devadesáti dnů od právní moci rozsudku (výrok I bod C). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Odvolací soud předmětný společný dluh z hypotečního úvěru přikázal toliko žalovanému s odůvodněním, že tento jej v převážné míře doposud splácel. I přesto, že si byl vědom skutečnosti, že vypořádání SJM nemá vůči věřiteli, tj. hypoteční bance, účinky, považoval odvolací soud tento způsob vypořádání společného dluhu za odůvodněný, neboť se jím předchází dalším vzájemným sporům účastníků řízení. Nadto také shledal za smysluplné, aby hypotéku nadále výlučně splácel žalobce, neboť mu byla přikázána do výlučného vlastnictví i nemovitost, které se úvěr týká.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Shledala, že právní posouzení otázek stěžejních pro rozhodnutí ve věci učiněné odvolacím soudem se odchyluje od ustálené praxe dovolacího soudu. Zaprvé nesouhlasila s vypořádáním dluhu z hypotečního úvěru, při němž odvolací soud postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 753/2020. Uvedla, že zatímco žalobci je ponecháno, aby přikázaný dluh splácel podle původní dohody s věřitelem, žalované je ukládáno, aby polovinu zůstatku dluhu žalobci jednorázově uhradila. Sama přitom zůstane zavázána z úvěrového vztahu vůči původnímu věřiteli, v důsledku čehož nemá možnost si kupř. zajistit jiný úvěr, z něhož by částku určenou k vypořádání žalobci mohla získat. Zadruhé namítla, že odvolací soud nesprávně přistoupil k podniku žalované a příjmům z něj plynoucím. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1076/2006 uvedla, že příjmy, na které vznikl nárok před uzavřením manželství, se nestaly součástí SJM. Zatřetí namítla rozporné posouzení otázky zásluhovosti s rozsudkem dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1842/2014. A začtvrté nesouhlasila s tím, jakým způsobem nalézací soudy vypořádaly SJM v rozsahu pozemku parc. č. XY a parc. č. XY. Navrhuje, aby dovolací soud jednak odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a jednak jej spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitku žalované k vypořádání společného dluhu z hypotečního úvěru považuje za nedůvodnou. Domnívá se, že v dané věci jsou dány důvody specifikované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 753/2022 pro přikázání závazku do výlučného vlastnictví žalobce, neboť zajištění závazku se vztahuje výhradně k žalobci a jeho rodině. Dále namítl, že žalovaná v průběhu řízení netvrdila rozhodné skutečnosti k prokázání toho, která část finančních hodnot neměla být předmětem vypořádání. Nesouhlasil ani s tvrzením, že jsou dány důvody pro disparitu, ani s námitkami žalované směřujícím proti přikázání konkrétních nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce. Rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí považuje za nedůvodný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl a žalovanou zavázal k úhradě nákladů dovolacího řízení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka vymezila právní otázku způsobu vypořádání společného dluhu manželů tvořícího součást SJM.
Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, civilní část)].
Podle §149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, připouští vypořádání závazku tvořícího součást společného jmění manželů podle okolností případu jak přikázáním dluhu oběma manželům, tak i jen některému z nich [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2206/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006 (tato i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
Přednostním způsobem vypořádání společného dluhu tvořícího součást SJM je v souladu s §149 odst. 2 in fine obč. zák. jeho přikázání oběma manželům rovným dílem. K tomuto východisku se Nejvyšší soud přiklonil již v rozsudku ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1881/2001, v němž uvedl, že soud v rámci vypořádání zaniklého SJM vypořádá dosud nezaplacený společný dluh u banky, zatížený vyšším příslušenstvím, zpravidla tak, že povinnost zaplatit zůstatek dluhu uloží oběma manželům jednou polovinou. V rozsudku ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2206/2009, pak Nejvyšší soud považoval situaci, kdy soudy zůstatek hypotečního úvěru přikázaly k úhradě toliko žalované, aniž by tuto skutečnost nějakým způsobem dále ve vypořádání zohlednily, za faktický odklon od principu rovnosti podílů, který musí být náležitě zdůvodněn, aby v dovolacím přezkumu obstál.
Není však vyloučeno, aby tam, kde jsou pro to dány okolnosti případu, byl dluh vypořádán i tím způsobem, že bude přikázán jen jednomu z manželů, zejména v situaci, kdy je dluh úzce spjat s nemovitostí přikázanou jednomu z manželů a tento manžel s přikázáním dluhu souhlasí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4799/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 702/2016).
Na tomto místě je třeba odkázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020 (uveřejněný pod č. 23/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), který byl sice vydán už v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, avšak reflektuje i dosavadní ustálenou rozhodovací praxi k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v otázce způsobu vypořádání společného dluhu tvořícího SJM. V něm dovolací soud vyložil, že „společný dluh tvořící SJM tak lze vypořádat (stejně jako za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) jeho přikázáním oběma manželům rovným dílem, nebo – ve výjimečných případech (viz dále) – jen jednomu z manželů.“ Podmínkou přikázání dluhu jen jednomu z manželů je souhlas manžela, jemuž má být celý dluh přikázán, a řádné zdůvodnění mimořádných okolností případu, které takový postup odůvodňují.
Praxe dovolacího soudu vychází ze závěru, že jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo skutečnosti svědčící pro různý způsob vypořádání dluhu tvořícího společné jmění manželů, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3655/2017).
V projednávané věci soud prvního stupně vypořádal společný dluh z hypotečního úvěru účastníků řízení tak, že jej přikázal oběma účastníkům rovným dílem s tím, že takový postup podle něj nejlépe reflektuje poměry účastníků, přičemž neshledal předpoklady pro výjimečný postup spočívající v přikázání dluhu jen jednomu z manželů. Odvolací soud však rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a společný dluh přikázal toliko žalobci s odůvodněním, že tento jej v převážné míře doposud splácel, a také proto, že právě jemu byla přikázána do výlučného vlastnictví nemovitost, které se úvěr „týká“.
Takovou úvahu odvolacího soudu považuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou, pročež v dovolacím přezkumu neobstojí.
V této souvislosti dovolací soud především uvádí, že vypořádání společného dluhu má účinky jenom mezi manžely. Tato zásada, v současnosti obsažená v §737 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platila i v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012). Vyjadřuje, že bývalí manželé mají možnost jakkoliv se dohodnout na způsobu vypořádání dluhů tvořících SJM a obdobně může soud přikázat společný dluh i jenom jednomu z manželů. V rámci vypořádání může být bez souhlasu věřitele upraven podíl na společných dluzích jen ve vnitřním poměru, vypořádání společných dluhů tyto dluhy nepřestávají být společné a věřitel se může stále domáhat uspokojení dluhu po obou manželích. Vypořádání hraje roli zejména pro předběžný nebo následný regres. Věřitel se tak může domáhat uspokojení dluhu po kterémkoliv z manželů bez ohledu na to, který z nich se stal dlužníkem při vzájemném vypořádání, tj. i tam, kde by vnitřní poměr manžela na dluhu byl podle dohody nebo rozhodnutí soudu nulový. Jestliže je tedy dluh přikázán soudem pouze jednomu z manželů, znamená to, že ve vztahu mezi manžely (nikoliv ve vztahu k věřiteli) v plném rozsahu uhradí dluh pouze ten z manželů, kterému byl dluh přikázán. Z toho vyplývá, že takový způsob je obecně pro manžela, kterému je dluh přikázán, nevýhodný, a proto váže rozhodovací praxe dovolacího soudu takový způsob vypořádání na souhlas manžela, kterému je dluh přikazován.
Důvodem pro odchýlení se od pravidla, podle něhož je přednostním způsobem vypořádání společného dluhu tvořícího součást SJM jeho přikázání oběma manželům rovným dílem, zcela jistě není ta skutečnost, že žalobce dluh v převážné míře doposud splácel. Hradil-li společný dluh z hypotečního úvěru žalobce ze svých výlučných prostředků, vznikne mu toliko nárok na vypořádání těchto vnosů. Není tím však odůvodněno, aby soud svým rozhodnutím – s účinky pouze ve vnitřním poměru mezi manžely – přikázal dluh žalobci. Ze skutečnosti, že předmětný dluh doposud splácel v převážně míře žalobce, ještě nelze učinit jistý závěr o tom, že bude i v budoucnu dluh řádně plnit. Věřitel přitom není povinen respektovat obsah soudního rozhodnutí o vypořádání dluhu a splnění dluhu může vymáhat po kterémkoli z manželů. Jestliže tedy odvolací soud předpokládá, že přikázáním společného dluhu pouze žalobci se bude předcházet dalším vzájemným soudním sporům mezi účastníky řízení, nemusí se tento předpoklad naplnit.
Nadto je třeba přisvědčit dovolací argumentaci žalované, že její znevýhodněné postavení je v souzené věci zesíleno i tím, že soud ve výpočtu částky na vyrovnání vypořádacího podílu nesprávně založil tzv. kompenzační pohledávku (k důvodům vyloučení této kompenzační pohledávky srovnej již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020), tj. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci polovinu výše dluhu vyčísleného ke dni rozhodování soudu jednorázově do devadesáti dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. To totiž z pohledu žalované znamená, že ve vztahu k věřiteli je stále dlužnicí, a bude i po vypořádání SJM soudem, a přesto má část celkového, dosud nesplatného, dluhu zaplatit již v současné době, nadto k rukám žalobce jako druhého dlužníka.
Jako neúplnou pak dovolací soud hodnotí tu úvahu odvolacího soudu, podle níž je „smysluplné“, aby hypotéku nadále splácel výlučně žalobce, neboť nemovitost v XY, které se úvěr „týká“ (dále jen „předmětná nemovitost“), byla přikázána do jeho výlučného vlastnictví. Odvolací soud jednak neuvedl, jakým způsobem se společný dluh účastníků předmětné nemovitosti týká (dovolatelka v dovolání výslovně namítá, že mezi nemovitostí v XY a dluhem žádný vztah neexistuje a stav splacení dluhu se této nemovitosti nemůže nijak dotknout), a jednak nevysvětlil, v čem shledává smysluplnost své úvahy. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů (viz zejména bod 57. rozsudku soudu prvního stupně) nicméně vyplývá, že hypoteční úvěr byl manželům poskytnut za účelem financování koupě předmětné nemovitosti, přičemž tato neslouží jako zástava k zajištění úvěru. Pouhá skutečnost, že koupě předmětné nemovitosti byla financována prostřednictvím finančních prostředků získaných na základě hypotečního úvěru, nepředstavuje natolik významný (úzký) vztah mezi společným dluhem účastníků a předmětnou nemovitostí, který by odůvodnil přikázání dluhu pouze tomu z manželů, kterému je do výlučného vlastnictví předmětná věc přikázána. To platí nejen v situaci, kdy soud u takového vypořádání nesprávně zakládá kompenzační pohledávku, ale i tehdy, pokud by taková kompenzační pohledávka založena nebyla. V této souvislosti je vůbec otázkou, zdali by žalobce s přikázání dluhu výhradně jemu vůbec souhlasil, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu kompenzační pohledávka obsažena nebyla.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je založeno na zjevně nepřiměřené úvaze odvolacího soudu, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dovolatelkou předestřené otázky, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. v této části na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
Dovolatelka dále namítá, že soudy při vypořádání příjmů plynoucích z podniku žalované a) nezohlednily, že na některé příjmy vznikl žalované nárok ještě před uzavřením manželství, a b) nevycházely pouze z příjmů očištěných o náklady, které žalovaná bude muset vynaložit (daně, odvody na sociální a zdravotní pojištění apod.).
Tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací soud v této souvislosti uvádí, že v této části je dovolání na samotné hranici projednatelnosti z hlediska zákonných náležitostí dovolání, neboť obsahuje toliko odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1076/2006 na podporu argumentace, že pokud je podnik ve výlučném vlastnictví žalované, pak „s ohledem na charakter výdělečné činnosti žalovaného z něho v době trvání společného jmění plynuly příjmy, na které vznikl nárok před uzavřením manželství, a tyto se tedy ani po uzavření manželství ve smyslu rozhodnutí dovolacího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1076/2006 nestávají součástí společného jmění.“ Tato námitka směřuje zřejmě k tomu, že část finančních prostředků získaných podnikatelskou činností soudy považovaly za součást společného jmění manželů a jako takové je také vypořádaly.
S tímto rozhodnutím však není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkalo posouzení situace, zda příjmy z podnikatelské činnosti manžela vykonané před uzavřením manželství, avšak proplacené až po uzavření manželství, tvoří společné jmění manželů. Dovolatelka v dovolání žádným způsobem nekonkretizuje, že by v případě částek uvažovaných a vypořádaných odvolacím soudem jako součást společného jmění, mělo jít právě o příjmy z podnikatelské činnosti vykonané před uzavřením manželství. Lze ostatně obtížně předpokládat, že v případě uzavření manželství 1. 9. 2001 a průběžného výkonu podnikatelské činnosti by se ke dni zániku společného jmění manželů na účtech u bankovních ústavů nacházely právě prostředky, které se týkaly činnosti vykonané před 1. 9. 2001.
Nelze přisvědčit ani tvrzení žalované, že se soudy obou stupňů žádným relevantním způsobem nevypořádaly s jejím poukazem na skutečnost, že podnik nikdy nebyl součástí společného jmění manželů. Naopak, oba nalézací soudy při svých úvahách z této skutečnosti vycházely. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na bod 47. rozsudku soudu prvního stupně, kde je uvedeno, že podnik se nestal součástí SJM, neboť podnikatelskou činnost žalovaná zahájila ještě před uzavřením manželství, a také na bod 35. rozsudku odvolacího soudu, kde se odvolací soud s úvahou soudu prvního stupně ztotožňuje.
Jestliže následně žalovaná obecně naznačuje, že mezi vypořádanými finančními prostředky byly také ty příjmy žalované plynoucí z podniku v jejím výlučném vlastnictví, na které vznikl nárok ještě před uzavřením manželství, jedná se pouze o nepřípustnou námitku skutkového charakteru (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ) a na ní založenou bezpředmětnou polemiku o povaze finančních prostředků jakožto výlučného vlastnictví žalované. Jelikož je jediným přípustným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán, nemohl se dovolací soud s námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu v dovolacím řízení zabývat. Odvolací soud ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 45.) poukázal také na skutečnost, že námitku nemožnosti „zahrnutí“ hrubého zůstatku do vypořádání společného jmění žalovaná před soudem prvního stupně vůbec neuplatnila, přičemž zůstatky na účtech účastníků nebyly soudem prvního stupně zjišťovány k datu, kdy na nich byl nejvyšší zůstatek, ale ke dni zániku společného jmění účastníků.
Co se týče žalovanou požadovaného „očištění“ příjmů plynoucích z podnikání o náklady, které žalovaná bude muset vynaložit, dovolací soud zdůrazňuje, že v této části schází vymezení přípustnosti dovolání, protože dovolatelka pouze cituje část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ale neuvádí žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ani neformuluje žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud posoudit.
Pro úplnost v této souvislosti dovolací soud odkazuje jednak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, a jednak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3371/2015, které závěry dovozené v prvně uvedeném rozhodnutí ve vztahu k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vztahuje i na vypořádání SJM a tyto dále rozvádí. Obě rozhodnutí řeší situaci, kdy předmětem vypořádání společného jmění není podnik fyzické osoby, ale vnosy vynaložené na tento výlučný majetek (podnik) z majetku společného (včetně výnosů z podniku). Zabývají se tedy tzv. reinvesticemi, tj. vnosy, které byly vynaloženy z výnosu podniku (ty patří do SJM) zpět do podniku. Protože zjišťování výše takových investic by bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, přičemž nelze pominout ani závazky spojené s podnikáním, je třeba podle judikatury Nejvyššího soudu uložit podnikajícímu manželovi povinnost nahradit do SJM takovou částku, která se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku SJM, což zpravidla představuje cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela – ty by bylo třeba od výsledné částky odečíst).
V nyní souzené věci však žalobkyně nerozporuje obecný způsob vypořádání vnosů ze SJM na výlučný majetek – podnik (o ten v dané věci ani nešlo a žádný z účastníků ho neuplatnil), ale toliko způsob vypořádání věcí tvořících SJM – finančních prostředků, resp. přesněji pohledávek z účtů vůči bankovním institucím. Odvolací soud se tak od judikatury odvolacího soudu při vypořádání těchto aktiv SJM od žalobkyní odkazovaného rozhodnutí dovolacího soudu ani odchýlit nemohl.
Nadto odvolací soud zdůraznil, že tyto finanční prostředky vypořádal jako součást SJM jako tzv. „odkloněné finanční prostředky“ za situace, kdy je žalovaná převáděla z účtů u bankovních ústavů, společné peníze investované do vkladového pojištění vedeného na jméno své matky si nechala poukázat v celé výši výlučně ke svým rukám a tvrdila, že většinu těchto prostředků v řádu milionů korun spotřebovala během relativně krátké doby několika měsíců na provoz domácnosti či na provozní výdaje nebo zákonné odvody svého podnikání, přičemž tyto kroky podnikala za účelem zkrácení společného majetku se žalobcem. Odvolací soud proto vyhodnotil toto jednání jako účelově spekulativní ve snaze vyvést do výlučné sféry dispozice žalované co nejvíce peněžních prostředků z vypořádávaného společného jmění, které by nemělo požívat právní ochrany. K těmto závěrům odvolacího soudu pak dovolání neobsahuje žádnou argumentaci, tím méně se splněním zákonných požadavků na náležitosti dovolání co do formulované přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání.
Dovolatelka dále namítá vadné posouzení otázky zásluhovosti jakožto důvodu pro rozhodnutí o disparitě podílů.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při posuzování možnosti odklonění se od principu rovnosti podílů neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaná shledává rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1842/2014, který odůvodňuje tím, že oba účastníci řízení mohou dosahovat stejných výdělků, neboť pracují v prakticky totožném oboru, a přesto je to žalovaná, jejíž příjem tvořil 72 % příjmu rodiny.
V odkazovaném rozhodnutí se dovolací soud podrobně zabýval předpoklady, za nichž se soud může v řízení o vypořádání společného jmění manželů odchýlit od principu rovnosti podílů. Mimo jiné zopakoval, že soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004). Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008).
Dále v rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011).
Disparita z důvodu zásluhovosti se pak v judikatuře Nejvyššího soudu uplatňuje jako zohlednění mimořádného přínosu některého z manželů na rozsahu společného jmění zejména při dosahování mimořádných příjmů tvořících společné jmění, ale nikoliv jako vyjádření rozdílné výše příjmů manželů.
V projednávané věci z úvah odvolacího soudu vyplývá, že žalobce péči o rodinu nezanedbával. Odvolací soud proto nepřisvědčil námitce žalované, která navrhovala disparitu podílů v poměru příjmů účastníků, tedy 72 % ve prospěch žalované a 28 % z celkové masy majetku ve prospěch žalobce, neboť v řízení nebyly zjištěny natolik mimořádné okolnosti, které by disparitu vypořádacích podílů odůvodňovaly.
Takové úvahy odvolacího soudu nelze považovat za zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí. V situaci, kdy žalobci nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a o společný majetek, poměr příjmů účastníků řízení 72 % ku 28 % zcela jistě není mimořádnou okolností, která by byla sto odůvodnit rozhodnutí o disparitě v dané věci. Takový poměr příjmů v rodinách není nikterak výjimečný (k tomu naopak srovnej případ světově úspěšného sportovce, který vyvíjel značné úsilí k tomu, aby ve své sportovní činnosti dosáhl uvedeného postavení a tomu odpovídajících příjmů umožňujících nadstandardní životní úroveň rodiny a nabytí majetku značné hodnoty – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99), ale naopak zcela běžný a souvisí i s rozdělením tzv. sociálních rolí v rodině. Pokud dovolatelka zpochybňuje žalobcovu míru péče o rodinu, činí tak pouze prostřednictvím námitek skutkového charakteru, které jsou v dovolacím řízení, jak již bylo uvedeno výše, bezpředmětné.
A konečně v rozsahu námitky týkající se způsobu, jakým odvolací soud přistoupil k vypořádání pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, dovolatelka nikterak nevymezila přípustnost dovolání, přičemž vymezení přípustnosti dovolání je v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolání tak v dané části obsahuje vadu, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto v tomto rozsahu po věcné stránce nezabýval.
O návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu