ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2749.2022.2
sp. zn. 22 Cdo 2749/2022-238
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. J. , zastoupené JUDr. Tomášem Hándlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, proti žalovanému L. J. , zastoupenému JUDr. Michalem Franěm, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 331/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 11 C 358/2021-204, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 11 C 358/2021-204, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 16 C 331/2019-171, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 7. 2022, č. j. 16 C 331/2019-228, vypořádal společné jmění manželů žalobkyně a žalovaného tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal: 1) bytovou jednotku č. XY v budově č. p. XY na pozemku parc. č. XY spolu se souvisejícím spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 2901/28226 na společných částech budovy č. p. XY a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále také jen jako „bytová jednotka ve XY“), 2) nebytovou jednotku č. XY, garáž, v budově č. p. XY na pozemcích parc. č. XY, XY a XY, spolu se souvisejícím spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 61/9402 na společných částech budovy č. p. XY a na pozemcích parc. č. XY, XY a XY, vše v k. ú. XY, 3) práva a povinnosti ze smlouvy o bankovním účtu č. XY u Československé obchodní banky, a. s., včetně zůstatku na tomto účtu, 4) práva a povinnosti ze smlouvy o penzijním pojištění č. XY u NN Penzijní společnost, a. s., včetně zůstatku na tomto účtu penzijního pojištění (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal: 1) bytovou jednotku č. XY v budově č. p. XY, XY, XY, XY a XY na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY a XY spolu se souvisejícím spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 79/7292 na společných částech budovy č. p. XY, XY, XY, XY a XY a na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, vše v k. ú. XY (dále také jen jako „bytová jednotka ve XY“ nebo jen „bytová jednotka“), 2) nebytovou jednotku č. XY, garáž, v budově č. p. XY na pozemcích parc. č. XY, XY a XY spolu se souvisejícím spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 61/9402 na společných částech budovy č. p. XY a na pozemcích parc. č. XY, XY a XY, vše v k. ú. XY, 3) osobní automobil ŠKODA Octavia, 4) práva a povinnosti ze smlouvy o penzijním pojištění č. XY u Allianz penzijní společnost, a. s., včetně zůstatku na tomto účtu penzijního pojištění, 5) práva a povinnosti ze smlouvy o bankovním účtu č. XY u Air Bank, a. s., včetně zůstatku na tomto účtu, 6) práva a povinnosti ze smlouvy o hypotečním úvěru č. 0000/508641-01/15/01-001/00/R u Hypoteční banky, a s., včetně povinnosti doplatit zůstatek dluhu z tohoto úvěru (dále též jen „dluh z hypotečního úvěru“) – (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 177 515,40 Kč, a to ve splátkách po 10 000 Kč měsíčně (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
[2] Soud prvního stupně – ve vztahu k těm položkám vypořádávaného společného jmění účastníků (dále též jen „SJM“) napadených v rámci dovolání, a sice bytové jednotky ve XY a dluhu z hypotečního úvěru – dospěl k následujícím závěrům:
[3] V případě bytové jednotky ve XY zohlednil, že žalovanému (resp. jeho rodině) svědčí takřka výlučná zásluha na nabytí předmětné bytové jednotky, neboť žalovanému náležel členský podíl v bytovém družstvu již od roku 1965, později sice došlo ke směně podílů s bratrem žalovaného, ale následně zpětně k bezplatnému převodu daného podílu zpět na žalovaného, nicméně již po uzavření manželství se žalobkyní. Tuto skutečnost soud prvního stupně zohlednil v rámci stanovení disparity podílů. Reflektoval rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se zohlednění zásluh na nabytí předmětné bytové jednotky (sp. zn. 22 Cdo 5228/2015), z níž se podává, že pokud byl členský podíl v bytovém družstvu nabyt způsobem, který by u jiné věci znamenal výluku ze SJM, jako v této věci, nicméně následně manželům vzniklo ex lege společné členství v družstvu, je třeba přihlédnout k zásluhám na nabytí tohoto podílu, a to stanovením vypořádacího podílu zvýšeného až o hodnotu tohoto podílu, což by připouštělo disparitu podílů vzhledem k dané bytové jednotce až 100:0 ve prospěch žalovaného. Současně ale zohlednil i to, jak se každý z manželů zasloužil o udržení této majetkové hodnoty, přičemž dospěl k závěru, že zde jsou zásluhy obou účastníků vyrovnané. Soud prvního stupně v této souvislosti zohlednil, že účastníci byli manželé cca 20 let, vychovali dvě děti, přičemž většinu této doby bydleli právě v předmětné bytové jednotce, kterou společně zrekonstruovali částečně za použití výlučných finančních prostředků žalobkyně a následně pak ze společných prostředků, rovněž anuita byla hrazena ze společných prostředků; současně nebylo prokázáno, že by žalobkyně zanedbávala péči o domácnost. Při zohlednění mimořádné zásluhy žalovaného na nabytí dané bytové jednotky a současně s přihlédnutím k rovnocenným zásluhám na udržení této majetkové hodnoty, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jako spravedlivá se ve vztahu k dané bytové jednotce v tomto případě jeví disparita podílů 70:30 ve prospěch žalovaného, přičemž bytová jednotka byla přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného.
[4] Ačkoliv bytová jednotka ve XY, na níž vázne zástavní právo v souvislosti s předmětným hypotečním úvěrem, byla přikázána do výlučného vlastnictví žalobkyně, soud prvního stupně – s ohledem na potřebu stanovení co nejnižšího vypořádacího podílu SJM v penězích – přikázal tento dluh na hypotečním úvěru žalovanému. Při stanovení výše dluhu přihlédl i k úrokům splatným teprve v budoucnu (ačkoliv s ohledem na neznalost budoucí úrokové sazby nebylo možné určit výši budoucího příslušenství zcela jednoznačně), přičemž dospěl k závěru, že celková výše dluhu k vypořádání včetně budoucích úroků činí 1 465 777,10 Kč. Současně uložil žalobkyni k úhradě žalovanému polovinu této částky, tedy 732 888,55 Kč, což bylo následně zohledněno při stanovení výše celkového vypořádacího podílu.
[5] K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 11 Co 358/2021-204, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I a II jen tak, že dluh z hypotečního úvěru přikázal do „výlučného vlastnictví žalobkyně“, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II potvrdil, a dále změnil ve výroku III tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 1 218 710,70 Kč v 10 splátkách, přičemž prvních 9 splátek je ve výši 120 000 Kč a desátá splátka je ve výši 138 710,70 (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
[6] Ohledně bytové jednotky odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že je třeba v tomto případě stanovit vypořádací podíl disparitně, a to v poměru 70:30 ve prospěch žalovaného. Žalovanému svědčí zásluha na získání předmětné bytové jednotky, neboť byl členem družstva ještě před uzavřením manželství se žalobkyní, následně na základě dohody s bratrem došlo k převodu práv na bratra a až krátce po uzavření manželství účastníků ke zpětnému bezúplatnému převodu na žalovaného, což pouze v důsledku zákonné úpravy znamenalo vznik společného členství účastníků jakožto manželů v družstvu. Současně však bylo nutné zohlednit, že oba účastníci žili v bytové jednotce společně cca 20 let, vychovali zde dvě děti, byt nejenom udržovali, ale i rekonstruovali, a to rovněž z výlučných prostředků žalobkyně. Následné splacení anuity družstvu při převodu vlastnictví k bytové jednotce na účastníky bylo hrazeno ze společných prostředků, stejně jako úhrada kupní ceny za podíl na pozemcích pod domem. Při zohlednění těchto skutečností proto odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že je na místě stanovit disparitu podílů v poměru 70:30 ve prospěch žalovaného.
[7] Ohledně dluhu na hypotečním úvěru považoval odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) za zásadní skutečnost, že se předmětný dluh váže k bytové jednotce ve XY, která byla v souladu s návrhy účastníků přikázána do výlučného vlastnictví žalobkyně. Byť je obecně správný přístup, který zvolil soud prvního stupně, že jednotlivé položky ze zaniklého společného jmění mají být přikazovány do výlučného vlastnictví bývalých manželů tak, aby výsledný vypořádací podíl v penězích byl co nejnižší, nebylo možné odhlédnout od skutečnosti, že dluh z hypotečního úvěru je navázán na konkrétní nemovitost a v případě, že by v budoucnu nebyl řádně splácen, byla by ohrožena sama existence vlastnického práva k této nemovitosti. Proto odvolací soud přikázal dluh z hypotečního úvěru žalobkyni, které byla současně přikázána předmětná bytová jednotka, k níž se dluh váže, byť tím došlo k navýšení vypořádacího podílu. Ohledně výše úvěru uvedl, že při vypořádání dosud neuhrazených dluhů je třeba vycházet z jejich výše v době vypořádání (sp. zn. 22 Cdo 6109/2017), přičemž je třeba zohlednit i budoucí úroky, přičemž výši těchto úroků je možné stanovit pouze podle kritérií známých v době rozhodování soudu bez ohledu na eventuální budoucí změny úrokové sazby. Celkovou výši dluhu k vypořádání včetně úroků stanovil na 1 355 341,59 Kč. Žalovanému současně uložil povinnost zaplatit žalobkyni polovinu dluhu na hypotečním úvěru, a sice 677 670,80 Kč, což zohlednil při stanovení celkové výše vypořádacího podílu.
[8] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. 1) Namítá nesprávné určení disparitního podílu v případě bytové jednotky ve XY, neboť se jednalo o majetek nabytý do SJM účastníků způsobem, který by u jiné majetkové položky vedl k výluce ze SJM a náležel by do výlučného vlastnictví žalovaného; judikatura v tomto případě připouští disparitu i 100:0. Při řešení otázky určení disparitního podílu se nalézací soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, 22 Cdo 1205/2019), neboť poměr byl určen spíše u hranice rovnosti podílů. Postup, jakým se soudy dobraly podílu 70:30 ve prospěch žalovaného, není navíc v rozhodnutích řádně zdůvodněn a napadené rozhodnutí považuje z tohoto důvodu za nepřezkoumatelné. 2) Namítá nesprávné určení výše dluhu z hypotečního úvěru, jenž byl nalézacími soudy navýšen o nejisté budoucí úroky, a to v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, 22 Cdo 6109/2017); současně dovolateli není známa judikatura, která by se konkrétně zabývala kalkulací budoucích nejistých úroků. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání žalovaného podrobně vyjádřila k dovolacím námitkám ohledně bytové jednotky ve XY a určení disparitního podílu, poukázala na výjimečnost použití principu disparity s tím, že odkazy na rozhodovací praxi uváděné žalovaným nejsou dané věci přiléhavé. Má za to, že soudy rozhodly správně a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
[10] Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[11] Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
[12] Jelikož k zániku společného jmění účastníků došlo po 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání žalovaného a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 63/2019), a dostupný též (stejně jako všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz )].
[13] Žalovaný namítá nesprávnost stanovení disparitního podílu v případě vypořádání bytové jednotky ve XY; závěry napadeného rozhodnutí shledává rozpornými s rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně s rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 a 22 Cdo 1205/2019). Namítá rovněž nepřezkoumatelnost rozhodnutí v této otázce z důvodu nedostatečného zdůvodnění stanovení konkrétního poměru disparity podílu ze strany odvolacího soudu.
[14] Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při stanovení disparity podílů v případě dané bytové jednotky od namítané rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a současně jeho úvahy nelze považovat – v kontextu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále) – za zjevně nepřiměřené.
[15] V rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (R 63/2019), Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud při vypořádání SJM rozhodnout o tzv. disparitě (nerovnosti) podílů. Uvedl, že tomuto závěru jednoznačně nasvědčují kritéria uvedená v §742 odst. 1 o. z., k nimž je soud povinen při vypořádání přihlédnout. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018, dále vyložil, že judikatura vztahující se k disparitě podílů v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), je s ohledem na obdobný účel i obdobnou právní úpravu obecně v zásadě použitelná i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
[16] Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré součásti společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2002, č. 2, str. 99)]. Dovolací soud má oprávnění zpochybnit splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
[17] V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 3, str. 109), Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2013, č. 5, str. 186), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 6, str. 220)].
[18] V usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 (na které odkazovaly i nalézací soudy v projednávané věci) k výše uvedenému Nejvyšší soud poznamenal, že „uvedená rozhodnutí však tyto závěry vyslovila v situaci, kdy se jednalo o majetek nabývaný v průběhu manželství a případná disparita byla poměřována právě zásluhou o nabytí majetku za trvání manželství na straně jedné a výkonem osobní péče o rodinu na straně druhé. Netýkala se však posouzení disparity v případech, kdy došlo k rozšíření společného jmění manželů o majetek, který měl některý z manželů již před uzavřením manželství jako majetek výlučný, případně o majetek, který by byl za okolnosti, že by se nejednalo o podíl v bytovém družstvu, ale o jinou věc, s ohledem na výjimky uvedené v §143 obč. zák. vyloučen z režimu společného jmění manželů. Odborná literatura v této souvislosti zdůraznila, že je třeba odlišovat situace, kdy k nabytí majetku značné hodnoty došlo díky činnosti některého z manželů za trvání manželství a kdy nabytí majetku značné hodnoty došlo díky činnosti některého z manželů ještě před vznikem manželství. Zatímco v prvním případě se zdůrazňuje, že i s ohledem na (morální či jinou) podporu prvního manžela druhým z manželů budou důvody disparity spíše výjimečného charakteru, oproti tomu v druhém případě se disparita podílů uplatní spíše. Tatáž odborná literatura pak zdůraznila nutnost přihlížet ke všem okolnostem případu a posuzovat každý případ individuálně (srovnej např. Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře . 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 240 a násl. nebo Králík, M. Judikatura Nejvyššího soudu: Parita a disparita podílů při vypořádání SJM (BSM). Soudní rozhledy, 2012, č. 11-12, s. 383 a násl.).“
[19] V případě podílu v bytovém družstvu rozhodovací praxe dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 98/2011 (uveřejněný pod č. C 10 115 v Souboru)], konstantně dovozuje, že společné členství manželů v bytovém družstvu je zvláštní a specifický institut, který vzniká ex lege bez ohledu na vůli manželů, jeho vznik, existenci a zánik upravují kogentní ustanovení občanského zákoníku a nelze je smluvně ovlivnit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2115/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1284/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1865/2000).
[20] Z již výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, se dále podává, že „je-li členský podíl v bytovém družstvu součástí společného jmění manželů, měla by po zániku manželství manželovi, který již nadále není členem bytového družstva, náležet 1/2 hodnoty členského podílu. Odborná literatura v této souvislosti nicméně zdůrazňuje, že pokud byl členský podíl nabyt způsobem, který by u jiné věci znamenal výluku ze společného jmění manželů, pak bude v takovém případě minimem spravedlnosti chránit práva toho z manželů, který členský podíl pořídil za podmínek zakládajících jinak výluku ze SJM prostřednictvím zvýhodnění spočívajícího v přihlédnutí k jeho zásluhám na nabytí podílu, a to tak, že mu bude přikázán vypořádací podíl zvýšený až o hodnotu tohoto podílu (srovnej např. Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře . 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 264 nebo obdobně Králík, M. Judikatura Nejvyššího soudu: Parita a disparita podílů při vypořádání SJM (BSM). Soudní rozhledy, 2012, č. 11-12, s. 383 a násl.). S uvedenými závěry odborné literatury se Nejvyšší soud ztotožňuje a odrážejí i stanovisko vyjádřené v judikatuře dovolacího soudu, který např. v rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 354/2013, vysvětlil, že v individuálních a odůvodněných poměrech konkrétního případu mohou být okolnosti nabytí členského podílu darováním, tvořícího součást společného jmění manželů, zohledněny úvahou o možné disparitě podílů opírající se o přihlédnutí k tomu, jak se který z manželů zasloužil o nabytí a udržení společného majetku.“
[21] V projednávané věci oba nalézací soudy shodně uzavřely, že o nabytí předmětné bytové jednotky se zasloužil výlučně žalovaný, přičemž pouze v důsledku zákonné úpravy se členem družstva při převodu členského podílu na žalovaného stala i manželka žalovaného a účastníkům tak vzniklo společné členství v družstvu, na základě čehož se později předmětná bytová jednotka stala součástí SJM účastníků, ačkoliv pokud by se nejednalo konkrétně o bytovou jednotku, resp. původně členský podíl v bytovém družstvu, ale o jinou věc, vztahovala by se na ni výluka ze SJM, jak bylo vysvětleno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, na něž správně odkazovaly oba soudy nižších stupňů. S ohledem na to jsou ve smyslu výše citované judikatury v projednávané věci jednoznačně dány důvody pro disparitu podílů ohledně této bytové jednotky. Odkazované rozhodnutí (a v něm uváděná odborná literatura) sice připouští, že disparita podílů v takovém případě může být stanovena až do výše hodnoty tohoto podílu, což by znamenalo disparitu i 100:0 ve prospěch žalovaného, nicméně nutno dodat, že se v žádném případě nejedná o závěr kategorický, který by musel platit v obdobných případech vždy, aniž by byly zkoumány další okolnosti a kritéria rozhodná pro posouzení možné disparity podílů, jak předpokládá obecná rozhodovací praxe dovolacího soudu citovaná též výše.
[22] V této věci proto nalézací soudy zcela správně nezohlednily pouze kritérium (výlučné) zásluhy žalovaného na nabytí předmětné bytové jednotky, nýbrž se zabývaly i tomu na roveň postavenému kritériu, jak se každý z manželů zasloužil o udržení dané majetkové hodnoty. Ze skutkových zjištění přitom dovodily, že zásluhy obou manželů za téměř 20 let společného žití v této bytové jednotce jsou v tomto případě stejné a navíc ve prospěch žalobkyně zohlednily též to, že na část rekonstrukce předmětného bytu byly použity její výlučné prostředky. Na základě toho proto nedospěly k závěru, že je třeba zvýhodnit žalovaného disparitou 100:0, nýbrž uzavřely, že jako spravedlivá se v tomto případě jeví disparita 70:30 ve prospěch žalovaného. Takové závěry obstojí, co do souladu s namítaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 (a na něj odkazujícím rozsudkem ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019), jimiž argumentuje v dovolání žalovaný, i co do souladu s ostatní obecnou rozhodovací praxí týkající se stanovení disparity podílů citovanou výše. Současně úvahy nalézacích soudů ohledně stanovení disparity podílů nelze v žádném případě považovat ani za zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu i v tomto směru obstojí. A konečně, co se týče namítaného nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, dovolací soud uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze v otázce stanovení disparity podílů – byť by mohlo být odůvodněno podrobněji – považovat za nepřezkoumatelné, a to i z toho důvodu, že se dovolateli podařilo ve vztahu k této otázce bez problémů řádně formulovat dovolací důvod. Napadené rozhodnutí přitom obsahuje relevantní zdůvodnění úvah, které odvolací soud vedly k potvrzení disparity podílů v konkrétním poměru; skutečnost, že žalovaný s výsledkem, k němuž nalézací soudy na základě svých úvah dospěly, nesouhlasí, však nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezakládá.
[23] Žalovaný dále namítá nesprávnost stanovení hodnoty dluhu z hypotečního úvěru navýšeného o nejisté budoucí úroky.
[24] Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je – nejenom v otázce vypořádání nejistého budoucího příslušenství dluhu, ale obecně způsobem vypořádání společného dluhu z hypotečního úvěru – v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
[25] Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020 (publikovaného pod č. 23/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 23/2022) se podává, že „v řízení o vypořádání společného jmění manželů má soud společné dluhy přikázat zásadně oběma manželům rovným dílem, nejsou-li tu výjimečné okolnosti odůvodňující přikázání dluhu jen jednomu z nich nebo každému z manželů v jiném než rovnodílném poměru. Je-li v řízení o vypořádání společného jmění manželů přikázán společný dluh jen jednomu z manželů, nelze zásadně druhému z nich uložit povinnost uhradit peněžitou částku v rozsahu poměrné části přikázaného dluhu.“
[26] V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud k tomuto dále vysvětlil, že „vzhledem k tomu, že podle §737 odst. 2 o. z. má vypořádání dluhů v rámci řízení o vypořádání SJM účinky jen mezi manžely, nepřestávají být tyto dluhy společné a věřitel se může nadále domáhat uspokojení vůči oběma manželům. Již jen z tohoto důvodu by měly být společné dluhy v rámci řízení o vypořádání SJM zásadně přikázány oběma manželům rovným dílem. Je totiž nutné zdůraznit, že vypořádání, na základě kterého je dluh soudem přikázán jen jednomu z manželů, neznamená pro druhého manžela úplné zbavení se dosud existujícího dluhu (srov.: Králík, M. – Účinky vypořádání SJM ve vztahu k třetím osobám. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 810). Ani při takovém způsobu vypořádání nezaniká bez dalšího manželovi, kterému dluh nebyl přikázán, povinnost hradit dluh věřiteli. Povinnost uhradit celý dluh jedním z manželů je založena pouze ve vztahu mezi manželi navzájem. Věřitel v tomto směru není povinen respektovat obsah soudního rozhodnutí o vypořádání dluhu (§737 odst. 2 o. z.) a nadále je oprávněn požadovat jeho splnění po kterémkoliv z manželů. S ohledem na tyto důsledky mají soudy zásadně vypořádávat společné dluhy jejich přikázáním oběma manželům rovným dílem. Jen tímto způsobem vypořádání lze minimalizovat negativní následky situace, kdy úhradu dluhu provede z různých příčin nakonec zcela nebo z větší části jen jeden z bývalých manželů. Navíc v okamžiku rozhodování soudu o vypořádání společného dluhu nejsou často ani známy veškeré údaje o jeho konečné výši; především vzhledem k jeho příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení, atd.), jehož obsah i výše se může v průběhu času měnit. Typicky u hypotéčních úvěrů či jiných dlouhodobých závazků. Jestliže soud rozhodne o vypořádání dluhu rovným dílem, je tím zabezpečeno i ‚spravedlivé‘ vypořádání v budoucnu splatných, v době rozhodování soudu ‚nejistých‘, částí společného závazku; to i s ohledem na případný následný regres. Přesto nelze zcela vyloučit, že ve výjimečných případech, ve kterých pro to budou dány okolnosti konkrétní projednávané věci, bude společný dluh náležející do SJM přikázán jen jednomu z manželů. Podmínkou takového postupu bude zpravidla souhlas manžela, jemuž má být celý dluh přikázán, a řádné zdůvodnění mimořádných okolností případu, které přikázání celého dluhu jen jednomu z manželů odůvodňují.“
[27] V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud též uzavřel, že „je-li dluh tvořící SJM přikazován pouze jednomu z manželů, není zásadně na místě, aby byla při určení vypořádacího podílu stanovena povinnost druhého z manželů zaplatit manželovi, kterému byl dluh přikázán, polovinu výše jistiny dluhu, případně i splatného, avšak dosud neuhrazeného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu. Jinými slovy při přikázání společného dluhu jednomu z manželů zásadně nevzniká tzv. kompenzační pohledávka manžela, kterému byl dluh přikázán, vůči druhému manželovi ve výši jedné poloviny dluhu.“
[28] Výše citovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu – týkající se tzv. náhradové pohledávky - ohledně vypořádávání společných dluhů v SJM v napadeném rozhodnutí odvolací soud (ani soud prvního stupně) vůbec nereflektoval, pročež je jeho rozhodnutí s touto rozhodovací praxí v rozporu, a jeho úvahy tudíž v dovolacím přezkumu nemohou obstát. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu navíc není jednoznačně patrné, zda v projednávané věci byly skutečně zjištěny konkrétní – ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu tzv. mimořádné – okolnosti, které by odůvodňovaly přikázání předmětného dluhu z hypotečního úvěru pouze jednomu z manželů, zde konkrétně žalobkyni, a to za situace, kdy při přikázání dluhu pouze jednomu z manželů nebude druhý z bývalých manželů zavázán k zaplacení náhradové pohledávky. A i pokud by tomu tak snad mělo být, tzv. kompenzační pohledávka ve smyslu uložení povinnosti žalovanému k úhradě poloviny společného dluhu žalobkyni v rámci vypořádání SJM pak neměla být stanovena vůbec (viz výše). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto v otázce vypořádání dluhu z hypotečního úvěru nesprávné. Právě z důvodu, že při přikázání dluhu jednomu z manželů není druhému manželovi ukládána tzv. kompenzační pohledávka, a ve vztahu mezi manžely pak v plném rozsahu uhradí dluh ten z nich, kterému je přikázán k úhradě, vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu v zásadě souhlas toho z manželů, kterému je dluh přikazován.
[29] Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
[30] Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
[31] V dalším řízení se odvolací soud bude znovu zabývat vypořádáním společného dluhu na hypotečním úvěru (reflektujíc zejména závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu R 23/2022) a v návaznosti na to pak nově stanoví výši celkového vypořádacího podílu na společném jmění účastníků.
[32] O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu