ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2791.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2791/2022-330
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně O. Z. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Kádou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 304/17, proti žalovanému Lesům České republiky, s. p. , identifikační číslo osoby 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 13 C 66/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2022, č. j. 21 Co 18/2022-314, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2022, č. j. 21 Co 18/2022
-314, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 9. 12. 2021, č. j. 13 C 66/2020-263, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 13 C 66/2020-263, výrokem I zamítl žalobu na určení, že O. K., naposledy bytem XY, zemřelý dne 17. 12. 1999, byl ke dni 17. 12. 1999 vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsaného na listu vlastnictví číslo XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště XY. Výrokem II zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku par. č. XY. Výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 21 Co 18/2022-314, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala určení, že její otec O. K. byl ke dni své smrti vlastníkem pozemku uvedeného výše; pro případ, že by se neprokázalo, že O. K. byl ke dni své smrti vlastníkem pozemku, určení, že je ona vlastnicí tohoto pozemku. Tvrdila, že pozemek nabyl do vlastnictví její právní předchůdce, její otec O. K., přičemž do jeho dispozice přešel faktickým předáním od právního předchůdce žalovaného dne 28. 7. 1993, poté, co byl dne 1. 9. 1992 ukončen nájemní vztah právního předchůdce žalovaného k pozemku. Pozemek však nebyl geometricky zaměřen, což bylo podmínkou pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobkyně nepovažovala za důvodnou obranu žalovaného, že stát nabyl pozemek směnou, neboť prohlašovala směnu pozemků za neplatnou, případně k ní vůbec nedošlo.
Pokud by stát nabyl opravdu pozemek směnou, došlo podle žalobkyně k vydržení vlastnického práva, neboť pozemek byl odevzdán do držby právního předchůdce žalobkyně dne 28. 7. 1993, vydržecí lhůta uplynula nejpozději dne 28. 7. 2003 a k prvému zpochybnění oprávněnosti držby došlo až dne 1. 8. 2003.
Soudy vyšly z toho, že pozemek p. č. XY je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastnictví státu a žalovanému náleží právo s ním hospodařit; jako nabývací titul je označena přídělová listina ze dne 11. 3. 1950. Tato pozemková parcela byla do katastru nemovitostí zapsána na základě obnovy katastrálního operátu s platností od 31. 10. 2016, a to přečíslováním parcely zapsané ve zjednodušené evidenci jako p. č. XY v katastrálním území XY, která byla dříve součástí pozemkové parcely č. XY.
Odvolací soud poukázal na tvrzení žalobkyně, že stát převzal pozemek (tehdy p. č. XY v k. ú. XY) na základě protokolu o pozemkových úpravách podle zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek, o směně pozemků mezi M. K. (předchůdkyní žalobkyně) a Národním pozemkovým fondem při Ministerstvu zemědělství ze dne 18. 12. 1946, jíž měla M. K. směnit tento pozemek za „usedlost č. XY v XY“. Podle protokolu již podpisem M. K. pozemek postoupila pro pozemkovou úpravu Národnímu pozemkovému fondu při Ministerstvu zemědělství a odevzdala mu jej ke dni odevzdání náhradních nemovitostí v katastrálním území XY, tj. ke dni 18. 12. 1946, do úplného a neomezeného vlastnictví a Národní pozemkový fond při Ministerstvu zemědělství převzal pozemek do plného a neomezeného vlastnictví.
Podle odvolacího soudu i soudu prvního stupně tak vlastnické právo ke spornému pozemku pozbyli již předchůdci žalobkyně. K zániku vlastnického práva žalobkyně, resp. K (údajnému) převzetí pozemku státem bez právního důvodu, mělo dojít před 25. 2. 1948. Nelze se však účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Odvolací soud konstatoval: „Ústavní soud v závěru odůvodnění stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 uvedl, že na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoliv způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy na žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně. Odvolacímu soudu se proto jevilo nadbytečným zabývat se hlouběji věcnou argumentací žalobkyně směřující k posouzení platnosti směny nemovitostí z roku 1946 (nicméně soud prvního stupně zjistil, že převody ve prospěch předchůdců žalobkyně na základě této smlouvy byly realizovány)“.
Podle soudů žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo ani vydržením. Vzhledem k době její držby by takto mohla nabýt vlastnictví jen se započtením držby jejího právního předchůdce, O. K. Soud prvního stupně uvedl, že tento předchůdce nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem pozemku [o tuto skutečnost však odvolací soud závěr o (ne)vydržení neopřel, takže není předmětem dovolacího přezkumu].
Žalobkyně nebyla v objektivní dobré víře, způsobilé založit vydržení pozemků. Rozhodnutí o dědictví po O. K., o které svou držbu opírala, podle soudů muselo objektivně vyvolat u žalobkyně pochybnost o tom, zdali je či není vlastnicí předmětného pozemku. Znalecký posudek, který nechala vypracovat žalobkyně pro účely dědického řízení, oceňuje pozemek číslo XY louka o výměře 17 360 m², a také lesní pozemek č. XY o výměře 3000 m². Pokud se sporný pozemek tehdy již označený číslem XY, případně pozemek číslo XY (uvedený v posudku) v dědickém rozhodnutí neobjevil, musela tato skutečnost při vynaložení minimální pozornosti u žalobkyně vyvolat pochybnost o tom, zda jí věc patří či nikoliv. Jinými slovy fakt, že pozemek XY, případně XY nebyl zahrnut do dědického rozhodnutí, byl takového charakteru, že žalobkyně byla schopna s obvyklou mírou opatrnosti seznat, že její vlastnictví k uvedenému pozemku je pochybné.
Proti rozsudku podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, které opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v důsledku čehož má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Především upozorňuje na tzv. opomenuté důkazy. „Jedná se zejména o listiny předložené žalobkyní v jejím vyjádření ze dne 9. 7. 2020, a to konkrétně potvrzení o přídělu, č. j. Zem 79/87/45-61 ze dne 25. 8. 1961 vydané Okresním národním výborem v Rychnově nad Kněžnou a rozhodnutí, č. j. LHZ/19291-204 ze dne 28. 3. 1991 vydané Okresním úřadem v Rychnově nad Kněžnou. Navržené důkazy soud prvního stupně nijak nehodnotil, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, ani se nevyjádřil k tomu, proč tyto důkazy neprovedl. Tento nedostatek poté neodstranil ani odvolací soud, ač na to žalobkyně ve svém odvolání upozorňovala“. „Tyto důkazy zcela zásadně nabourávají zjištěný skutkový stav, když z nich vyplývá, že žalovaný přišel o své tvrzené vlastnické právo k pozemku XY již v roce 1961 a nemohl si jej tak nechat v roce 2013 ve svůj prospěch zapsat, a že právní předchůdce žalobkyně pan O. K. se stal v roce 1991 uživatelem předmětného pozemku, když z odůvodnění listiny vyplývá, že nikdy vlastníkem ani nepřestal být“. Odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou („např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2645/2009, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2736/19).
Dále dovolatelka uvádí, že „odvolací soud ve svém rozsudku činí právní závěr, že k pozbytí vlastnického práva k pozemku p. č. XY došlo dne 18. 12. 1946, a v návaznosti na odůvodnění stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 se tak nelze domáhat ochrany vlastnického práva“. Dovolatelka však popírá, že by k pozbytí vlastnického práva došlo před 28. 2. 1948, samotný protokol o pozemkových úpravách nemůže být listinou, na jejímž základě by došlo k nabytí nebo pozbytí vlastnického práva. K tomu mohlo dojít až na základě přídělové listiny, která je datována do roku 1950, kdy ještě platil pro nabytí vlastnického práva intabulační princip (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 760/2003, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 1 As 40/2007); bylo možné provést směnu pozemků za zkonfiskovaný majetek (tu prováděl místní národní výbor), nicméně následně bylo k nabytí vlastnického práva ke zkonfiskovanému majetku třeba přídělové listiny vydané Ministerstvem zemědělství, která byla následně zanesena do pozemkových knih.
Není tak správný závěr odvolacího soudu, že k pozbytí vlastnického práva k předmětnému pozemku došlo před rozhodným datem 25. 2. 1948, a není tak možné se domáhat ochrany vlastnického práva. Uplatněný nárok tak nebylo možno řešit způsobem uvedeným v restitučních předpisech.
Dále dovolatelka tvrdí, že závěr odvolacího soudu o tom, že nebyla oprávněnou držitelkou pozemku, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; cituje z „ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 838/2003) ohledně posuzování dobré víry držitele. Poukazuje na časté změny v označení sporného pozemku a jejich přečíslování, a uvádí: „Z výše uvedeného pak vyplývá, že žalobkyně si byla vědoma svého vlastnického práva k pozemku p. č. XY (v té době označenému jako XY ve zjednodušené evidenci). Obecné soudy však zcela opomíjejí skutečnost, že žalobkyni v té době nebylo známo, že pozemek je veden pod označením XY ve zjednodušené evidenci, neboť po celou dosavadní dobu byl ve vzájemné korespondenci označován jako část pozemku XY, která doposud nebyla vytyčena v terénu ani zanesena do katastru nemovitostí, resp. případně jako část pozemku XY, ze kterého měl být oddělen. Nelze tak žalobkyni přičítat k její tíži, že se nepřesvědčila o tom, že pozemek XY je ve zjednodušené evidenci zapsán na právního předchůdce žalovaného, když první informaci o tom žalobkyně obdržela až na základě dopisu žalovaného ze dne 1. 8. 2003, tedy po uplynutí vydržecí doby“.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu o opomenutých důkazech.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a primárně soudní praxí dosud neřešenými případy (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22).
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odst. 3 §241a o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu §237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Dovolací soud odmítne dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.). Nesplní-li tedy dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné, resp. se některými otázkami v něm podanými, ve kterých není přípustnost dovolání řádně vymezena, nemůže zabývat.
K opomenutým důkazům:
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011).
Obecně přitom platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces, nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím ke každé konkrétní věci; o porušení práva na spravedlivý proces nepůjde tam, kde opomenuté důkazy nebudou již podle toho, co mají dokázat, způsobilé prokázat tvrzený skutkový stav (anebo zpochybnit soudem zjištěný skutkový stav).
Dovolatelka poukazuje na to, že se soudy nevypořádaly s jí navrženými důkazy, a to s listinami – potvrzení o přídělu, č. j. Zem 79/87/45-61 ze dne 25. 8. 1961 vydané Okresním národním výborem v Rychnově nad Kněžnou a rozhodnutí, č. j. LHZ/19291-204 ze dne 28. 3. 1991 vydané Okresním úřadem v Rychnově nad Kněžnou). Tvrdí, že z prvně uvedené listiny se podává, že „žalovaný, resp. jeho předchůdce, Československé státní lesy, ztratil vlastnické právo ve prospěch přídělce označovaného jako „Velkovýkrmna – státní statek, národní podnik“; v řízení tvrdila, že „tento dokument je další v řadě, který poukazuje na to, že pozemek XY nebyl předmětem směny“. Z rozhodnutí okresního úřadu se pak podává, že O. K. byl vlastníkem sporného pozemku.
K tomu dovolací soud poznamenává, že v obou případech šlo o tzv. národní majetek, tedy o vlastnictví státu, a mohlo jít tak nanejvýš o změnu v jeho správě. Žalobkyně neupřesnila, proč podle jejího mínění se z přídělové listiny podává, že pozemek nebyl předmětem směny (mezitím mohlo dojít ke změně příslušnosti ke správě majetku státu). To může učinit v dalším řízení.
Pokud jde o rozhodnutí Okresního národního výboru v Rychnově nad Kněžnou, nepodává se z jeho výroku, že by O. K. byl vlastníkem uvedeného pozemku, ale jen to, že se stal jeho uživatelem. Okresní národní výbor nekonstituoval tímto rozhodnutím vlastnické právo, jen je s odkazem na jiné listiny v odůvodnění rozhodnutí deklaroval; protože řešení sporů o vlastnické právo není v jeho pravomoci a ostatně šlo jen o předpoklad uvedený v odůvodnění rozhodnutí, nelze o závaznosti této zmínky ve smyslu §135 o. s. ř. vůbec uvažovat.
Nicméně opomenutí důkazu tímto rozhodnutím a jeho zhodnocení mohlo mít vliv na posouzení věci, zejména při komplexním posouzení dobré víry žalobkyně a jejího právního předchůdce, že jsou vlastníky sporného pozemku. V této části je tak napadené rozhodnutí v rozporu s uvedenou judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu týkající se opomenutých důkazů, a dovolání je tak přípustné a je i důvodné.
K aplikaci právních závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 :
Odvolací soud s odkazem na uvedené stanovisko a další judikaturu uvedl, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. „Stát se uchopil pozemku nikoliv roce 1950, ale již v roce 1946, tedy přede dnem 25. 2. 1948, jako časovým mezníkem vymezujícím právo oprávněné osoby podle §4 odst. 1 (resp. jejího nástupce podle §4 odstavce následující zákona o půdě).“
V této souvislosti žalobkyně nevymezuje výslovně právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; tvrdí však, že se nejedná o nárok, který by měl být řešen restitučními předpisy. Nevymezuje výslovně právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu závisí, ani nijak nekonkretizuje rozpor s judikaturou, kterou uvádí. Dovolání v této části tak trpí vadou, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení ohledně této otázky pro tuto vadu nelze pokračovat.
K tomu lze nad rámec řečeného uvést: Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku - zákon o půdě), popř. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). K otázce „převzetí věci bez právního důvodu“ se přitom Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku velkého senátu ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (uveřejněném pod č. 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Totéž platí i pro převzetí věci státem na základě neplatné smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005); stejný názor ve své rozhodovací praxi zastává i Ústavní soud (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04 nebo II. ÚS 504/04).
I kdyby se tedy věci chopil stát až po 28. 2. 1948, a to na základě neplatného právního důvodu či bez právního důvodu, pak by bylo třeba za účelem jejího vydání postupovat podle restitučních předpisů. To se však nestalo; rozsudek odvolacího soudu tak není v rozporu s citovaným stanoviskem Ústavního soudu, ani s judikaturou dovolacího soudu.
V této části tak není nic, co by založilo přípustnost dovolání.
K vydržení vlastnického práva k pozemku:
Předmětem dovolacího přezkumu by mohl být jen závěr o dobré víře žalobkyně; o nedostatek dobré víry jejího předchůdce odvolací soud své rozhodnutí neopřel.
Nejvyšší soud posoudil věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), neboť k vydržení mělo dojít za účinnosti tohoto zákona (viz §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Žalobkyně tvrdí, že napadený rozsudek posuzuje dobrou víru žalobkyně, že se stala vlastnicí sporného pozemku, v rozporu s např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 838/2003. Přesněji tento rozpor neupřesňuje; uvádí však, že „dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se dobrá víra držitele musí vztahovat ke všem právním skutečnostem majícím za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby. Je třeba ji hodnotit objektivně; nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v dobré víře, a druhá nikoliv. Ze slov zákona ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘ (§130 obč. zák.) vyplývá, že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl a nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Uvedené ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul“.
O tom, že je třeba takto uvažovat, však v řízení nebylo pochybnosti; šlo jen o zhodnocení významu toho, že ve znaleckém posudku, který byl pro dědické řízení vypracován a vyšel z údajů poskytnutých žalobkyní, byl sporný pozemek uveden, zatímco v dědickém rozhodnutí chyběl; podle odvolacího soudu „tato skutečnost při vynaložení minimální pozornosti u žalobkyně vyvolat pochybnost o tom, zda jí věc patří či nikoliv. Žalobkyně byla schopna s obvyklou mírou opatrnosti seznat, že její vlastnictví k uvedenému pozemku je pochybné“.
Jinak řečeno, pozornost žalobkyně měla vzbudit již samotná okolnost, že okruh oceněných pozemků nesouhlasí s okruhem pozemků uvedených v dědickém rozhodnutí. To samozřejmě nevylučuje, že byla subjektivně v dobré víře, že předmětem dědění měl být i tento pozemek, tomu nasvědčuje i to, že jej uvedla pro účely znaleckého posudku. Nicméně zde jde o dobrou víru objektivní.
V judikatuře se konstantně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000), uvádí: „Je-li držitel v se zřetelem ke všem okolnostem dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“.
Rozhodnutí o tom, zda držitel byl „se zřetelem ke všem okolnostem“, tedy objektivně, v dobré víře, je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud opakovaně konstatoval, že může zpochybnit úvahu odvolacího soudu o existenci objektivní dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010).
Úvaha odvolacího soudu v této věci nepřiměřená není. Věděla-li žalobkyně, na jaké pozemky si činí nárok, není její přehlédnutí obsahu dědického rozhodnutí při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, omluvitelné; úvaha odvolacího soudu tak není zjevně nepřiměřená.
Žalobkyně v dovolání tvrdí, že „si byla vědoma svého vlastnického práva k pozemku p. č. XY (v té době označenému jako XY ve zjednodušené evidenci). Obecné soudy zcela opomíjejí skutečnost, že žalobkyni v té době nebylo známo, že pozemek je veden pod označením XY ve zjednodušené evidenci, neboť po celou dosavadní dobu byl ve vzájemné korespondenci označován jako část pozemku XY, která doposud nebyla vytyčena v terénu ani zanesena do katastru nemovitostí, resp. případně jako část pozemku XY, ze kterého měl být oddělen. Nelze tak žalobkyni přičítat k tíži, že se nepřesvědčila o tom, že pozemek XY je ve zjednodušené evidenci zapsán na právního předchůdce žalovaného, když první informaci o tom obdržela žalobkyně až na základě dopisu žalovaného ze dne 1. 8. 2003, tedy po uplynutí vydržecí doby“.
To, jak byl označován pozemek v korespondenci mezi účastníky a jakou vědomost měla (musela mít) žalobkyně o jeho označení, je skutková otázka. To, co zde dovolatelka tvrdí, však není součástí skutkových zjištění, ze kterých soudy vyšly.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Proto uvedené tvrzení nemůže založit přípustnost dovolání.
Nicméně soud prvního stupně poté, co provede opomenuté důkazy (neshledá-li je zjevně nevýznamnými ve smyslu uvedeném shora a tuto okolnost řádně v rozsudku vysvětlí), k nim přihlédne i při hodnocení dobré víry žalobkyně; dovolací soud nijak nepředjímá výsledek tohoto posouzení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu