ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3736.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3736/2022-1028
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. J., zastoupené D. B., proti žalovanému J. J. , zastoupenému Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem se sídlem v Blatné, Zahradnická 38, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 506/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 91 Co 306/2021-996, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2021, č. j. 48 C 506/2013-908, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. 12. 2021, č. j. 48 C 506/2013-967, z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů (dále též jen „SJM“), přikázal do vlastnictví žalobkyně pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), uložil žalobkyni na vyrovnání podílů zaplatit žalovanému částku 528 545,75 Kč (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V) a vrácení přeplatku soudního poplatku (výrok VI).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 7. 2022, č. j. 91 Co 306/2021-996, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména v otázkách týkajících se posouzení vnosů do SJM či investic ze SJM, přičemž má za to,
že – ve vztahu k vnosu žalovaného ve výši 564 500 Kč – má být vyřešená právní otázka ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), posouzena jinak. Rozpor s judikaturou (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1433/2015) pak spatřoval v otázce neunesení důkazního břemene žalobkyní u konkrétních položek SJM. Nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a namítl, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, z čehož následně dovodily nesprávné závěry zvýhodňující žalobkyni. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že žalovaný v dovolání nenastolil otázky, kterými by se měl dovolací soud zabývat, a dovolací námitky svým obsahem vůbec nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Žalovaný pouze opakuje svá tvrzení a polemizuje s výsledky dokazování, ačkoliv v dovolacím řízení nelze uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný v rámci dovolání zpochybňuje skutkové závěry nalézacích soudů týkající se jednotlivých položek v rámci vypořádání společného jmění, a sice konkrétně životního pojištění žalovaného a stavebního spoření žalobkyně.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Dovolání lze tak podle §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Co se týče životního pojištění žalovaného, nalézací soudy měly shodně za prokázané, že ačkoliv k založení pojištění došlo ještě před uzavřením manželství, veškeré platby na toto pojištění byly hrazeny již za trvání manželství ze společných prostředků (viz bod 35 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s bodem 51 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Na podkladě tohoto skutkového zjištění učinily závěr, že celá částka uspořená na tomto pojištění náležela do společného jmění manželů.
Pokud žalovaný oproti tomu vychází z předpokladu, že platby na životní pojištění
– buď veškeré, anebo pouze některé – nebyly hrazeny ze společných prostředků, vychází žalovaný z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn obecnými soudy. Dovolací soud nicméně s ohledem na výše uvedené nemůže vycházet z jiného než nalézacími soudy zjištěného skutkového stavu; námitky, jimiž žalovaný zpochybňuje skutková zjištění, tak nemohou založit přípustnost dovolání.
Totéž se týká i stavebního spoření žalobkyně, u nějž nalézací soudy – co se týče skutkových zjištění – shodně uzavřely, že toto spoření žalobkyně založila a veškeré finanční prostředky na něm zcela naspořila ze svých výlučných prostředků ještě před uzavřením manželství; poté byl celý zůstatek převeden na jiný účet žalobkyně, z nějž jej následně vybral výhradně žalovaný, přičemž soudy měly za to, že tyto prostředky byly použity v rámci SJM (viz bod 35 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s bodem 52 a bodem 20 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Na podkladě tohoto skutkového zjištění pak učinily závěr, že se jedná o vnos žalobkyně do SJM.
Žalovaný naopak namítá, že nebylo prokázáno, že žalobkyně naspořila předmětnou částku již před uzavřením manželství, a že se tudíž nejednalo o zdroje náležející do SJM. Rozporuje pak dále i závěry obecných soudů ohledně využití naspořené částky ve prospěch SJM, přičemž namítá, že částku vybral za účelem úhrady škody na vozidle ve vlastnictví společnosti, jíž je žalovaný jediným akcionářem, způsobené žalobkyní, tedy nikoliv pro potřeby SJM.
Tyto námitky žalovaného ovšem opět vycházejí z jiného než zjištěného skutkového stavu, neboť soudy měly na základě provedeného dokazování za prokázáno, že spoření bylo hrazeno zcela z výlučných prostředků žalobkyně, a naopak neměly za prokázáno, že by následně vybraná částka měla být použita na účely uváděné žalovaným. Svými námitkami tak žalovaný opět pouze nepřípustně rozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, kterými se nicméně dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu není oprávněn zabývat.
V dovolání žalovaného navíc v tomto směru není ani formulována žádná zobecnitelná právní otázka, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat a která by mohla založit přípustnost dovolání. Žalovaný pouze polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, případně rovněž nepřípustně napadá způsob hodnocení dokazování (což také výslovně v dovolání uvádí) ze strany nalézacích soudů, anebo namítá, že skutečnosti, které měly oba soudy nižších stupňů shodně za prokázány a oba z nich vycházely, ve skutečnosti podle jeho názoru prokázány nebyly. Nic z toho však nemůže založit přípustnost dovolání, a současně se nemůže jednat ani o řádně formulovaný dovolací důvod, jenž musí spočívat v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Jedinou zobecnitelnou právní otázkou formulovanou v rámci dovolání žalovaného
– se současně vymezenou přípustností dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spočívající v namítaném rozporu s konkrétní rozhodovací praxí dovolacího soudu – je otázka rozložení důkazního břemene. Žalovaný se domnívá, že ohledně výše uvedených konkrétních položek řešených v rámci vypořádání SJM žalobkyně neunesla důkazní břemeno, a proto jsou závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, z nějž se obecně podává, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé důsledky.
Na řešení této otázky nicméně napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani rozhodnutí soudu prvního stupně není vůbec založeno, neboť žalovaný ve skutečnosti nerozporuje správnost řešení otázky procesního práva spočívající (principiálně) v rozložení důkazního břemene v řízení mezi účastníky (tedy otázky, který z účastníků řízení měl prokazovat které skutečnosti), nýbrž rozporuje až následně hodnocení dokazování, neboť má za to, že skutečnosti, které měla prokazovat žalobkyně a které vzaly nalézací soudy z provedených důkazů za prokázány, podle jeho názoru prokázány nebyly. Polemizuje tak pouze s hodnocením důkazů a na jejich základě zjištěným skutkovým stavem, což formuluje jako námitku neunesení důkazního břemene žalobkyní, nikoliv však jako námitku nesprávného rozložení důkazního břemene mezi účastníky. Tyto námitky tudíž přípustnost dovolání založit nemohou, a nemohou proto ani podléhat dovolacímu přezkumu.
Ostatně podle ustálené judikatury platí, že dovolací soud nemůže přezkoumávat skutkový stav zjištěný nalézacími soudy. Závěr o tom, že by účastník neunesl důkazní břemeno, je přitom závěrem skutkovým, nikoliv právním (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3004/2015, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1894/2018, ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1770/2018, nebo ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2772/2022).
Co se pak týče poslední námitky týkající se vnosu žalovaného uplatněného až po uplynutí zákonné lhůty, jenž nalézací soudy nezahrnuly do vypořádání SJM, žalovaný u této námitky řádně neformuluje ani právní otázku, jíž by se měl dovolací soud zabývat, ani ve vztahu k ní přípustnost dovolání. V úvodu dovolání sice avizuje, že by „uvedená otázka měla být posouzena jinak“, nemá tím ovšem na mysli předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spočívající v nutnosti přehodnocení dosavadní judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k této otázce (neboť ani žádnou takovou judikaturu v dovolání neuvádí), nýbrž pouze požadavek na odlišné posouzení dané otázky oproti posouzení odvolacím soudem. Takový předpoklad přípustnosti dovolání nicméně §237 o. s. ř. nezná, a ani tato námitka proto nemůže přípustnost dovolání založit. A pokud by snad mělo jít o případnou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k ní by mohl dovolací soud přihlédnout pouze za předpokladu, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu